// Profipravo.cz / Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu o soukromoprávním vztahu 18.10.2006
Ke zrušení osvědčení dle § 104/1 StZ; k zastavení řízení dle § 244 OSŘ
Osvědčení podle § 104 odst. 1 stavebního zákona není rozhodnutím, o jehož zrušení by soud mohl rozhodnout na základě žaloby podle § 244 o.s.ř., nýbrž tato věc náleží do věcné příslušnosti soudu, který jedná a rozhoduje podle zvláštního zákona (zákon č. 150/2002 Sb., správní řád soudní) ve správním soudnictví.
Řízení o žalobě podle § 244 o.s.ř. je zde třeba zastavit podle ustanovení § 104b odst. 1 o. s. ř., přičemž žalobkyně musí být soudem v usnesení o zastavení řízení rovněž poučena o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. Nelze se proto ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že řízení je třeba zastavit podle § 104 odst. 1 o. s. ř. z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2036/2006, ze dne 5.9.2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně V. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému O. K., o zrušení osvědčení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 C 12/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č. j. 11 Cmo 378/2005 - 38, t a k t o :
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č. j. 11 Cmo 378/2005 - 38, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2005, č. j. 26 C 12/2005 - 19, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou podle § 244 a násl. o. s. ř. domáhala, aby bylo zrušeno osvědčení vydané odborem výstavby Úřadu městské části P. ze dne 19. 11. 2001, ve spojení se sdělením stavebního odboru Magistrátu h. m. P. ze dne 15. 11. 2004, a aby soud určil, že k vymezeným nemovitostem nebylo vydáno stavební povolení a kolaudační rozhodnutí. Žalobu odůvodnila zejména tím, že citovaným osvědčením, jímž k žádosti žalovaného bylo podle § 104 odst. 1 stavebního zákona osvědčeno, že „na pozemku parc. č. 2026, k. ú. H., se nachází stavba zděného rodinného domku, ke kterému se nedochovaly žádné doklady, a že objekt je užíván od roku 1930 a dle stavebně technického uspořádání je bez závad schopný užívání jako objekt pro bydlení“, byla dotčena na svých právech.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2005, č. j. 26 C 12/2005 - 19, řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (§ 245 o. s. ř.) zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že projednání a rozhodnutí dané věci brání nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, spočívající v tom, že nebylo vydáno žádné správní rozhodnutí, jímž by žalobkyně mohla být dotčena na svých právech, nýbrž osvědčení odboru výstavby Úřadu městské části P. ze dne 19. 11. 2001, ve spojení se sdělením stavebního odboru Magistrátu h. m. P. ze dne 15. 11. 2004, vydané podle ust. § 104 stavebního zákona, kterým správní orgán „osvědčil daný stav“ a nadřízený správní orgán sdělil své stanovisko. Nejedná se tedy o rozhodnutí správního orgánu, které by „mohlo být přezkoumáno podle § 244 a násl. o. s. ř.“K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2005, č. j. 26 C 12/2005 - 19, usnesení Městského soudu v Praze potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. S poukazem na ust. § 244 odst. 1 a § 246 odst. 1 o. s. ř. se ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, že napadené osvědčení odboru výstavby Úřadu městské části P. ze dne 19. 11. 2001 vydané podle § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), není rozhodnutím ve smyslu těchto ustanovení o. s. ř., a z tohoto důvodu je proto správný závěr městského soudu, že projednání a rozhodnutí této věci brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že ust. § 104 stavebního zákona je vázáno na základní předpoklad, kterým je domněnka, že stavba byla povolena, případně zkolaudována, ale doklady (dokumentace stavby) se nedochovaly. Podle jejího názoru soudy obou stupňů postupovaly v dané věci s „přepjatým formalismem“, když konstatovaly, že nebylo vydáno pravomocné správní rozhodnutí a že se tudíž jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, aniž by se zabývaly tím, zda byly splněny základní předpoklady pro vydání takové listiny. Poukazuje na to, že osvědčení je veřejnou listinou, pro níž platí presumpce správnosti, proti níž se však nelze bránit žádným „formálním“ opravným prostředkem podle správního řádu, nýbrž jen důkazem opaku, který však správní orgány ani soudy nepřipustily. Dále namítá, že žalovaný ve své žádosti o vydání osvědčení ani netvrdil, že se doklady (dokumentace stavby) nedochovaly a že stavební úřad neučinil žádný úkon, na základě něhož by mohl dospět k závěru, že je oprávněna domněnka, že stavba byla povolena; žalobkyně je proto přesvědčena, že osvědčení bylo vydáno v rozporu s ust. § 104 stavebního řádu. Kromě toho má dovolatelka za to, že je vyloučeno, aby veřejná listina mající hmotněprávní důsledky byla nenapadnutelná pouze z důvodu formy, když byla vydána v rozporu s principem materiální pravdy a platnými právními předpisy. Právě tato otázka má po právní stránce zásadní význam, neboť v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem a že je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání je opodstatněné, i když převážně z jiných důvodů než dovolatelka namítá.
Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.
Podle § 246 odst. 1 o. s. ř. k návrhu je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Tento návrh se nazývá žalobou.
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že citované osvědčení ze dne 19. 11. 2001 bylo odborem výstavby Úřadu městské části P. vydáno k žádosti žalovaného podle § 104 odst. 1 stavebního zákona a že jím bylo osvědčeno, že „na pozemku parc. č. 2026, k. ú. H., se nachází stavba zděného rodinného domku, ke kterému se nedochovaly žádné doklady, a že objekt je užíván od roku 1930 a dle stavebně technického uspořádání je bez závad schopný užívání jako objekt pro bydlení“. Nejedná se tedy o rozhodnutí správního orgánu o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1), které by nabylo právní moci (srov. § 244 odst. 1 o. s. ř.) a jímž by práva nebo povinnosti žalobkyně byla založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, nýbrž jde o osvědčení vydané podle stavebního zákona, tedy předpisu veřejnoprávního. V daném případě tedy nejde o žalobu podle části páté ani podle části třetí o. s. ř., nýbrž věc náleží do věcné příslušnosti soudu, který jedná a rozhoduje podle zvláštního zákona (zákon č. 150/2002 Sb., správní řád soudní) ve správním soudnictví.
Podle § 104b odst. 1 o. s. ř. náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, soud řízení zastaví.
V usnesení o zastavení řízení musí být navrhovatel rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví.
Nelze se proto ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že řízení je třeba zastavit podle § 104 odst. 1 o. s. ř. z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, nýbrž řízení je třeba zastavit podle citovaného ustanovení § 104b odst. 1 o. s. ř., přičemž žalobkyně musí být soudem v usnesení o zastavení řízení rovněž poučena o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud ČR jej proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí Městského soudu v Praze, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -pkr-