// Profipravo.cz / Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu o soukromoprávním vztahu 28.09.2006
K charakteru lhůty k podání žaloby dle části páté o.s.ř. (§ 247 o.s.ř.)
Je nutno přisvědčit tomu, že žaloba podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu bude zpravidla sloužit k uplatnění práva opírajícího se o hmotněprávní ustanovení. V uveřejněné judikatuře soudů bylo na tuto skutečnost poukázáno např. v rozhodnutí č. R 23/2001 („lhůta pro podání žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle ustanovení § 131 odst. 1 obchodního zákoníku je lhůtou hmotněprávní“). V takových případech bude na místě počítat běh lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlížením k právní úpravě hmotněprávních předpisů (např. ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 a 3 občanského zákoníku).
Naproti tomu, je-li ve zvláštním předpise, podle něhož rozhodoval jiný orgán (srov. § 244 a násl. občanského soudního řádu), lhůta stanovena k tomu, aby byl u soudu podán opravný prostředek proti rozhodnutí jiného /zpravidla správního/ orgánu, jde tu o lhůtu procesní, tedy o lhůtu, na niž se vztahuje ustanovení upravující soudní řízení; je tomu tak právě v případě, na nějž dopadá ustanovení § 9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.). Proto v takovém případě je na místě postupovat nejen podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu, ale i podle dalších ustanovení občanského soudního řádu.
Podle názoru dovolacího soudu mělo být tedy v posuzovaném případě na použití opravného prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu (ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 a 6 zákona č. 229/1991 Sb.) formou nyní upravené žaloby ve věci, o níž bylo vydáno rozhodnutí jiným orgánem (viz § 244 odst. 1, § 246 a § 247 odst. 1 občanského soudního řádu), aplikováno i ustanovení § 57 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení občanského soudního řádu je pak lhůta stanovená v občanském soudním řádu zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon nejen u soudu, ale také je-li podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (tedy i na poště).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2098/2006, ze dne 31.8.2006
Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele H. m. P., zastoupeného advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze z 18. 4. 2006, sp. zn. 19 Co 136/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 346/2005 (žalobce H. m. P., zastoupeného advokátem, a dalších účastníků řízení: Ing. J. C. M., 2. K. C. M., 3. F. n. K. V., a 4. P. f. ČR, o určení vlastnictví k pozemkům), takto:
I. Zrušují se usnesení Městského soudu v Praze z 18. 4. 2006, sp. zn. 19 Co 136/2006, i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, z 10. 1. 2006, čj. 11 C 346/2005-8.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou, podanou u soudu 29. 11. 2005, se žalující město domáhalo, aby soud svým rozsudkem určil, že Ing. C. M. a K. C. M. nejsou vlastníky každý jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 4077/5 a pozemku parc. č. 4077/4 v katastrálním území V. (obec P.) a aby tímto rozsudkem bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – P. ú. P. z 21. 9. 2005, čj. PÚ 2154/05, v té části, jíž bylo rozhodnuto, že Ing. J. C. M. a K. C. M. jsou vlastníky uvedených nemovitostí v katastrálním území V. V žalobě bylo uvedeno, že v řízení u P. ú. P. nebyla plně objasněna otázka státního občanství původního vlastníka Dr. J. C. M. (jak na to bylo poukázáno i v nálezu Ústavního soudu ze 16. 12. 2004, III. ÚS 107/04, týkajícím se právní věci vydání majetku C. M., vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 192/2000) a v důsledku toho došlo k vydání uvedených pozemků K. C. M., jako dceři Dr. J. C. M.
Obvodní soud pro Prahu 10 zaslal dne 16. 12. 2005 žalobu žalujícího H. m. P. Ministerstvu zemědělství – P. ú. P. (se sídlem P. 7, ) s tím, že se může k žalobě vyjádřit do 15 dnů od doručení stejnopisu žaloby.
Obvodní soud pro Prahu 10 pak dne 10. 1. 2006 vydal usnesení (čj. 11 C 346/2005-8), jímž odmítl žalobu, kterou se žalující H. m. P. domáhalo určení, že J. C. M. a K. C. M. nejsou vlastníky pozemku podle katastru nemovitostí parc. č. 4077/5 (ostatní plocha), o výměře 177 m2 (dříve podle pozemkové knihy části pozemku parc. č. 4074-role) a pozemku podle katastru nemovitostí parc. č. 4077/4 (ostatní plocha) o výměře 1.276 m2 (dříve podle pozemkové knihy části pozemku parc. č. 4074-role), vše v katastrálním území V. (obec P.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalujícímu H. m. P. bylo uloženo zaplatit Obvodnímu soudu pro Prahu 10 soudní poplatek 2.500,- Kč do tří dnů od doručení usnesení z 10. 1. 2006.
V odůvodnění svého usnesení poukazoval soud prvního stupně na rozhodnutí Ministerstva zemědělství – P. ú. P. z 21. 9. 2005, čj. PÚ 2154/05, vydané podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), jehož výrokem byli Ing. J. C. M. a K. C. M. určeni jako vlastníci pozemků parc. č. 4077/5 a parc. č. 4077/4 v katastrálním území V., a to jako oprávněné osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.; H. m. P. bylo tímto rozhodnutím pozemkového úřadu považováno za povinnou osobu podle ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. Toto rozhodnutí bylo doručeno H. m. P. 26. 9. 2005.
Soud prvního stupně dále poukazoval na to, že tu podle ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu měl žalobce možnost domáhat se rozhodnutí soudu o vlastnictví k nemovitostem poté, co o něm rozhodl správní orgán. Soud prvního stupně měl za to, že žaloba žalobce H. m. P. obsahovala všechny náležitosti uvedené v § 246 odst. 2 občanského soudního řádu. Soud prvního stupně tu dovozoval, že lhůta podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu „je lhůtou hmotněprávní pro uplatnění práva, o němž bylo dříve rozhodnuto v řízení před správním úřadem, u soudu; nejde tu o lhůtu procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup podle ustanovení § 57 odst. 3 občanského soudního řádu, tj. podání žaloby na poště; k zachování lhůty podle § 247 odst. 1 občanského soudního řádu je tu nezbytné, aby žaloba došla soudu nejpozději posledního dne lhůty“.
Soud prvního stupně dospěl proto v daném případě k výslednému závěru, že bylo-li rozhodnutí pozemkového úřadu doručeno žalobci 26. 9. 2005, skončila lhůta k podání žaloby (v souladu s ustanovením § 122 odst. 2 a 3 občanského zákoníku) dne 28. 11. 2005, když dne 26. 11. 2005 byla sobota a nejblíže následující pracovní den bylo pondělí 28. 1. 2005. Pokud tedy žaloba žalobce došla soudu prvního stupně až po lhůtě uvedené v § 247 odst. 1 občanského soudního řádu, a to dne 29. 11. 2005, uplatnil žalobce své právo u soudu opožděně a soudu nezbylo než žalobu žalobce odmítnout jako opožděnou podle § 250g odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 146 odst. 3 občanského soudního řádu a o soudním poplatku podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a § 9 odst. 4 písm. a) i odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání žalobce proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze usnesením z 18. 4. 2006, sp. zn. 19 Co 136/2006. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Žalobci bylo uloženo zaplatit Dipl Ing. J. C. M. na náklady řízení 1.825,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že žalobce H. m. P. a další účastníci řízení – K. C. M. a P. f. ČR nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně v řízení o žalobě žalobce podle právní úpravy obsažené v páté části občanského soudního řádu (v § 244 a násl. tohoto soudního řádu), nepochybil v určení okruhu účastníků řízení, ani v závěru, že žaloba splňuje náležitosti podle ustanovení § 246 odst. 2 občanského soudního řádu a jeho závěr, že žaloba byla podána opožděně, je rovněž správný. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně je toho názoru, že lhůta k podání žaloby určená podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu je lhůtou pro uplatnění práva, o němž bylo dříve rozhodnuto v řízení před správním orgánem, u soudu, tedy jde o lhůtu hmotněprávní s tím důsledkem, že žaloba musí být posledního dne lhůty podána u soudu; nestačí byla-li podána u orgánu, který má povinnost ji doručit. Proto odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně, v souladu s ustanovením § 122 odst. 2 a 3 občanského zákoníku, správně počítal běh lhůty k podání žaloby a správě své posouzení uzavřela tak, že tato lhůta tu končila dne 28. 11. 2005, a protože žaloba byla u soudu podána 29. 11. 2005, stalo se tak opožděně. Proto odvolací soud potvrdil odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalující H. m. P. v řízení zastupoval, dne 22. 5. 2006 a dovolání se strany žalujícího města bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 20. 7. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Z obsahu dovolání vyplývalo, že dovolatel uplatňuje jako odvolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce zdůrazňoval, že využil svého procesního práva daného ustanovením § 57 odst. 3 občanského soudního řádu a žalobu podal v poslední den lhůty (v pondělí 28. 11. 2005), když konec lhůty připadal na sobotu 26. 11. 2005.
Dovolatel má za to, že závěr soudů obou stupňů o tom, že lhůta pro podání žaloby, stanovená v § 247 odst. 1 občanského soudního řádu, je lhůtou hmotněprávní a že pro její zachování proto nepostačuje postup podle ustanovení § 57 odst. 3 občanského soudního řádu, nemá oporu v platném právu. Dovolatel dovozoval, že žaloba se nestává hmotněprávním úkonem tím, že je jí uplatňováno právo, o němž bylo rozhodnuto v řízení před jiným orgánem než soudem, nýbrž jedině tím, že s jejím podáním či naopak s marným uplynutím lhůty k jejímu podání zákon výslovně určitý hmotněprávní následek spojuje; v případě podání žaloby podle § 244 a násl. občanského soudního řádu to však zákon nečiní a nelze tu proto žádný hmotněprávní účinek dovozovat. Pokud tu občanský soudní řád v § 247 odst. 1 stanoví lhůtu pro podání žaloby, rozumí se tím lhůta procesní, na niž není vázán zánik (prekluze) samotného hmotněprávního nároku, který žalobce u soudu uplatňuje. Povahu lhůty podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu pak nelze dovodit jen z věty „Zmeškání této lhůty nelze prominout“, uvedené v tomto ustanovení.
Dovolatel dále poukazoval na to, že v případech, kde zákon s uplynutím určité lhůty výslovně spojuje prekluzi hmotného práva, jsou opožděně podané žaloby soudem zamítány, jako žaloby, kterými je uplatňováno prekludované právo (srov. např. opožděně podané žaloby podle ustanovení § 131 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. /obchodního zákoníku/). Tak tomu však není v případě podání žaloby po uplynutí lhůty stanovené v § 247 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy soud žalobu odmítá jako podanou opožděně (§ 250g odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu); i z tohoto pohledu je zřejmé, že v § 247 odst. 1 občanského soudního řádu jde o procesní lhůtu. Dovolatel tedy dovozoval, že tu nebyl dán důvod pro odmítnutí jeho žaloby, neboť lhůta podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu je lhůtou procesní, takže žalobu tu podal včas, když využil ustanovení § 57 odst. 3 občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby).
Dovolatel ve svém přípustném dovolání uplatňoval jako dovolací důvod, že dovoláním napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (stejně jako soud prvního stupně) podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu (v souvislosti i s ustanovením § 57 odst. 3 občanského soudního řádu). Uvedená ustanovení se této právní věci týkala. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Žaloba byla v této právní věci (sp. zn. 11 C 346/2005 Obvodního soudu pro Prahu 10) podána u soudu žalobcem jako účastníkem řízení podle § 9 odst. 2 a 4 zákona č. 229/1991 Sb., jež proběhlo před pozemkovým úřadem, který byl tímto úřadem posouzen jako povinná osoba k vydání nemovitostí, na něž si činili nárok, jako oprávněné osoby, Ing. J. C. M. a K. C. M. Žalobce tu postupoval ve smyslu ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož je možno proti rozhodnutí pozemkového úřadu podat podle § 9 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 229/1991 Sb. opravný prostředek k soudu.
Nešlo tu o žalobní návrh uplatněný u soudu vůči osobám, kterým byla nemovitost vydána, ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., obsahujícího lhůtu, která je svou povahou lhůtou propadnou (prekluzní), jak to bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 50/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Šlo tu o využití zákonem umožněného opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, pro jehož podání u soudu je stanovena lhůta nikoli v předpise hmotněprávní povahy, nýbrž předpisem procesním (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu je nyní řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, zahajováno (jde-li o právní věc, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů – viz § 244 odst. 1 občanského soudního řádu) žalobou, která musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu (přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout).
Je nutno přisvědčit tomu, že žaloba podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu bude zpravidla sloužit k uplatnění práva opírajícího se o hmotněprávní ustanovení. V uveřejněné judikatuře soudů bylo na tuto skutečnost poukázáno např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 23/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek („lhůta pro podání žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle ustanovení § 131 odst. 1 obchodního zákoníku /zákona č. 513 /1991 Sb./ je lhůtou hmotněprávní“). V takových případech bude na místě počítat běh lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlížením k právní úpravě hmotněprávních předpisů (např. ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 a 3 občanského zákoníku).
Naproti tomu, je-li ve zvláštním předpise, podle něhož rozhodoval jiný orgán (srov. § 244 a násl. občanského soudního řádu), lhůta stanovena k tomu, aby byl u soudu podán opravný prostředek proti rozhodnutí jiného /zpravidla správního/ orgánu, jde tu o lhůtu procesní, tedy o lhůtu, na niž se vztahuje ustanovení upravující soudní řízení; je tomu tak právě v případě na nějž dopadá ustanovení § 9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.). Proto v takovém případě je na místě postupovat nejen podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu, ale i podle dalších ustanovení občanského soudního řádu. Podle názoru dovolacího soudu, vycházejícího z již citovaných závěrů z uveřejněné judikatury soudů, mělo být tedy na použití opravného prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu (ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 a 6 zákona č. 229/1991 Sb.) formou nyní upravené žaloby ve věci, o níž bylo vydáno rozhodnutí jiným orgánem (viz § 244 odst. 1, § 246 a § 247 odst. 1 občanského soudního řádu), aplikováno i ustanovení § 57 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení občanského soudního řádu je pak lhůta stanovená v občanském soudním řádu zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon nejen u soudu, ale také je-li podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (tedy i na poště).
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem shledal dovolací soud přípustné dovolání dovolatele také dovoláním důvodným. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení usnesení odvolacího soudu, které nemohl dovolací soud pokládat za správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 i odst. 6 občanského soudního řádu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu) a přikročí v něm k jednání ve věci ohledně včas podané žaloby žalobce. Při objasnění a posouzení důvodnosti této žaloby (srov. § 250d a § 250e občanského soudního řádu) nezůstane stranou pozornosti soudu prvního stupně ani to, čím se zabýval ohledně majetku účastníků řízení z rodiny C. M. i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze 16. 12. 2004, III.ÚS 107/04, uveřejněném pod č. 192 svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
V dalším řízení rozhodně soud prvního stupně o nákladech řízení včetně u odvolacího a dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 224 odst. 3 občanského soudního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Autor: -pkr-