// Profipravo.cz / Dovolání 22.10.2021

ÚS: K povinnosti NS vypořádat se s dovolací námitkou

Požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním ze základních atributů řádně vedeného soudního řízení a součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež vyžaduje transparentnost a přezkoumatelnost soudního rozhodnutí vylučující libovůli (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), jež není v právním státě akceptovatelná; není-li tento požadavek naplněn, jde o kvalifikovanou vadu způsobující nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost.

Nereagoval-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení o odmítnutí dovolání náležitě na otázku, kterou dovolatel řádně vymezil a na níž závisí výsledek soudního řízení, a to buď odkazem na jiné rozhodnutí, které adekvátně na rozhodnou dovolací námitku reaguje, nebo vlastní věcnou argumentací, přestože dovolatel v dané části dovolání splnil jeho zákonné náležitosti, a nejsou-li v důsledku toho seznatelné důvody takového rozhodnutí, porušil tím jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1898/21, ze dne 30. 9. 2021

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:


Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 23 C 126/2014 se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání ukončené zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 6 T 275/2012. Stěžovatel se proto dne 2. 5. 2014 domáhal u obvodního soudu po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení 80 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), spočívajícím v nezákonném trestním stíhání.

3. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 4. 12. 2014 č. j. 23 C 126/2014-50, neboť stěžovateli nevznikla žádná penězi odškodnitelná újma, resp. žádnou takovou netvrdil. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 5. 10. 2015 č. j. 53 Co 159/2015-65. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele zrušil uvedené rozsudky obvodního soudu a městského soudu rozsudkem ze dne 24. 1. 2018 č. j. 30 Cdo 611/2016-78 a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud podle Nejvyššího soudu zatížil rozhodnutí procesní vadou, neboť nepoučil stěžovatele o neunesení břemene tvrzení, přestože na takovém základě obvodní soud rozhodl.

4. Obvodní soud v dalším řízení napadeným rozsudkem uložil žalované zaplatit stěžovateli 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Podle obvodního soudu byla přiznaná výše peněžitého zadostiučinění dostačující, neboť újma stěžovatele byla malá. Ve srovnání s jinými věcmi nejde o odchylku; vyšší zadostiučinění obdrželi ti, proti kterým bylo trestní stíhání vedeno delší dobu, jejich věci byly medializovány či měly jiné závažné dopady do jejich života (narušení pověsti, manželského soužití, "vyhazov" z práce apod.); takové okolnosti věc stěžovatele postrádala. Tvrdil-li stěžovatel, že při stanovení výše peněžitého zadostiučinění měla být zohledněna délka tzv. kompenzačního řízení, takovou možnost sice Nejvyšší soud (rozsudek ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5189/2016) a Evropský soud pro lidská práva [dále jen "ESLP", srov. zejména rozsudek ve věcech Žirovnický proti České republice ze dne 8. 2. 2018 č. 10092/13, 20708/13, 22455/13, 61245/13, 61482/13, 22520/14 a 13258/15 (dále jen "rozsudek Žirovnický II") a další předcházející judikatura], připouští avšak toliko u náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou jiného řízení, nikoli nezákonným trestním stíháním.

5. Stěžovatel brojil proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku obvodního soudu odvoláním. Městský soud napadeným rozsudkem v uvedeném rozsahu napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stěžovateli nelze přisvědčit, domáhá-li se zvýšení zadostiučinění pro nepřiměřeně dlouhou dobu tzv. kompenzačního řízení; dosavadní judikatura, na kterou stěžovatel odkazoval, se týká toliko odškodňování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. To se posuzuje podle jiných kritérií než odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání.

6. Poté stěžovatel brojil proti napadenému rozsudku městského soudu dovoláním. V něm mimo jiným předestřel právní otázku podmiňující přípustnost dovolání, zda lze "zvýšit zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu délky samotného kompenzačního řízení ... nejen v řízeních o nárocích na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce jiného řízení, ale také v řízení o odškodnění za nezákonné rozhodnutí či nezákonné trestní stíhání", a uvedl, že Nejvyšší soud dosud takovou otázku v rozhodovací praxi neřešil. Odkázal k tomu na rozsudek Žirovnický II a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5189/2016; není rozumný důvod, proč obdobné závěry nevztáhnout i na řízení ve věci stěžovatele, neboť samotný čl. 13 Úmluvy, zaručující každému účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, neobsahuje žádné obdobné rozlišení, jehož se dovolává obvodní soud a městský soud. ESLP přitom výslovně odmítl řetězení tzv. kompenzačních řízení (což uznal i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 5189/2016); je-li očekáváno, že se poškozený (stěžovatel) uchýlí k podání další žaloby, jde o "nespravedlivé a nepřiměřeně tíživé břemeno".

7. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť ho neshledal přípustným. Ke shora vymezené dovolací námitce Nejvyšší soud uvedl, že vliv délky tzv. kompenzačního řízení připustil u odškodnění újmy za nepřiměřenou délku řízení (srov. stěžovatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5189/2016 a dále rozsudek ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3340/2011). Městský soud se však neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které se při stanovení formy či výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a jeho dopadů do osobnostní sféry poškozeného a obdobných věcí, které se ve významných znacích s věcí poškozeného shodují (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 či ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).


II.
Argumentace stěžovatele

8. V ústavní stížnosti stěžovatel zaprvé tvrdí, že Nejvyšší soud nesprávně interpretoval text jeho dovolání u dovolací námitky vymezené sub 6. Neexistuje žádné rozhodnutí, ve kterém Nejvyšší soud připustil či vyloučil zohlednit délku tzv. kompenzačního řízení u odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Neexistuje přitom rozumný důvod zohlednit nepřiměřeně dlouhou dobu tzv. kompenzačního řízení toliko v řízení o náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení; na uvedené tvrzení však Nejvyšší soud v napadeném usnesení nereagoval. Nejvyšší soud zkreslil obsah uvedené dovolací námitky, a proto se dopustil tzv. odepření spravedlnosti [denegationis iustitiae, srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1686/16 (N 222/83 SbNU 471)].

9. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že soud nemůže jednotlivci vnutit formu a výši zadostiučinění a samotné konstatování porušení práva není dostatečným zadostiučiněním, nepřijme-li je poškozený. Obecným soudům v České republice příliš často a chybně postačuje přiznání nepeněžitého zadostiučinění (konstatování porušení práva); podle zákona č. 82/1998 Sb. přitom má jít spíše o výjimečný postup. Proto stěžovatel v dovolání rovněž formuloval právní otázku, při níž se městský soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zda se jakékoli zadostiučinění stává formou náhrady újmy až okamžikem přijetí poškozeným či výkonem soudu. Nejvyšší soud v tomto ohledu shledal dovolání nepřípustným, neboť na řešení této otázky napadené rozsudky nespočívaly. Nejvyšší soud měl zrušit napadený rozsudek obvodního soudu, neboť ke konstatování porušení práv nemá obecný soud pravomoc.


III.
Vyjádření účastníků řízení

10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a žalované, které náleželo postavení vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti.

11. Nejvyšší soud ve vyjádření nejprve odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, z nějž je zřejmé, že dovolání stěžovatele neshledal přípustným. Šlo-li o dovolací námitku stěžovatele vymezenou shora sub 6, "může být předmětem polemiky, zda dílčí okolnosti posuzovaného případu představují zásadní distinkci k dosavadní judikatuře dovolacího soudu, že je namístě nahlížet na předkládanou otázku jako dosud neřešenou". Nejvyšší soud zdůraznil, že městský soud ve věci stěžovatele vycházel při stanovení výše zadostiučinění z kritérií vyložených v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (sub 7 in fine); délka kompenzačního řízení mezi nimi uvedena není, přestože v dané době již byla "nepochybně" známa možnost zohlednění délky tzv. kompenzačního řízení. Nadto, délku tzv. kompenzačního řízení zohledňují úroky z prodlení, které může poškozený žádat; uplatnění samostatného nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku tzv. kompenzačního řízení proto není jedinou možností jak nepřiměřenou délku řízení nahradit. Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že případné zvýšení peněžitého zadostiučinění ve věci stěžovatele by s ohledem na jemu přiznané zadostiučinění (sub 4) představovalo částku "zjevně bagatelní".

12. Městský soud ve vyjádření uvedl k námitkám stěžovatele uvedeným shora zaprvé, že z odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí se "implicitně" podává, že připouští-li judikatura zvýšení základní částky odškodnění nepřiměřené délky řízení, u odškodnění nezákonného stíhání takový postup nepřichází v úvahu. Městský soud zdůraznil, že v bodu 19 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl rovněž, proč takový postup není možný (sub 5 in fine). Stěžovateli rovněž nic nebrání žádat odškodnění v nově zahájeném řízení; ve svém právu domáhat se zadostiučinění při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zkrácen nebyl. K námitkám stěžovatele uvedeným shora zadruhé městský soud uvedl, že z nich není jasné, čeho se stěžovatel domáhá a jak se váže k nyní posuzované věci. Obvodní soud přitom stěžovateli přiznal peněžité zadostiučinění, o "pouhé" konstatování porušení práva v jeho věci nešlo.

13. Obvodní soud ani žalovaná se ve stanovené lhůtě a ani po jejím uplynutí k ústavní stížnosti nevyjádřili. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla poučena, že za takové situace bude Ústavní soud vycházet z toho, že se postavení vedlejší účastnice vzdává, nebylo s ní v posuzované věci nadále jednáno.

14. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil této možnosti a v replice uvedl, že z doručených vyjádření se podává, že skutečně neexistuje žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nějž lze či nelze promítnout délku tzv. kompenzačního řízení do výše peněžitého zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Tvrdí-li městský soud, že stěžovatel má nadále možnost požadovat za případné nepřiměřeně dlouhé řízení náhradu nemajetkové újmy v novém samostatném řízení, nejde o účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy. Tzv. kompenzační řízení nemůže být nápravou a současně zdrojem téže újmy. Konečně stěžovatel zpochybňuje oprávnění soudu a žalované ke konstatování porušení práva za orgány činné v trestním řízení či k omluvě za nezákonné trestní stíhání. Stěžovatel považuje systém náhrady újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. za neefektivní.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivou věc je zásadně na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

17. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména brojí proti tomu, jak se Nejvyšší soud vypořádal s jeho dovolacími námitkami. Ústavní soud považuje za stěžejní tvrzení stěžovatele uvedené shora zaprvé (sub 8).

18. Je proto nejprve vhodné zdůraznit, že stěžovatel se v řízení o náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tzv. kompenzační řízení) domáhal vyššího peněžitého zadostiučinění, neboť probíhající tzv. kompenzační řízení považoval za nepřiměřeně dlouhé. Odkazoval k tomu zejména na rozsudek Žirovnický II, podle nějž platí, "že kdykoli se [při rozhodování ve věcech náhrady škody způsobené nepřiměřenou délkou jiného řízení] vyskytnou průtahy, soud rozhodující o výši náhrady by měl, umožňuje-li to vnitrostátní právo ..., vlastní průtahy uznat a z tohoto důvodu žalobci přiznat obzvlášť vysoké odškodnění. Zabrání se tím zbytečnému prodlužování celého řízení a stěžovatel nebude nucen uplatňovat nárok na odškodnění za délku kompenzačního řízení, čímž by docházelo k řetězení těchto řízení a dalšímu zahlcování vnitrostátní soudní soustavy." Obvodní soud a městský soud na námitku stěžovatele reagovaly tak, že sice lze zvýšit peněžité zadostiučinění pro nepřiměřenou délku tzv. kompenzačního řízení, avšak toliko u náhrady újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení; ve věci stěžovatele je proto takové zvýšení vyloučeno. Městský soud nadto uvedl, že tomu tak je vzhledem k tomu, že "odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se posuzuje podle jiných kritérií, nežli odškodnění za nezákonně vedené trestní stíhání".

19. Stěžovatel nepovažoval vysvětlení nemožnosti uvedeného požadavku na zvýšení peněžitého zadostiučinění za dostatečné, a to ani s ohledem na "ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu", a proto se domáhal dovoláním vyřešení uvedené právní otázky. Zjednodušeně řečeno, domáhal se toho, aby Nejvyšší soud zaujal jasné stanovisko nejen, zda je možné zvýšit peněžité zadostiučinění podle rozsudku Žirovnický II a předchozí judikatury ESLP a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5189/2016 rovněž u náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, ale také případně z jakého důvodu to možné není. Výslovně přitom poukázal na to, že z dosavadní rozhodovací praxe neplyne pro jím zastávaný výklad žádná překážka a stěžovatele nelze odkázat na uplatnění nároku do samostatného řízení (sub 6 in fine). Stěžovatel rovněž výslovně uvedl, že v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu takový kategorický závěr chybí.

20. Přestože Nejvyšší soud podle odůvodnění napadeného usnesení operoval s tím, že se stěžovatel domáhal vyřešení dosud neřešené právní otázky, uvedl v napadeném usnesení, že rozhodnutí městského soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, neboť vycházel z tam vymezených kritérií. Ústavní soud se musí zabývat tím, zda vypořádání uvedené dovolací námitky odpovídá požadavkům řádného odůvodnění soudního rozhodnutí a zda Nejvyšší soud neporušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

21. Ústavní soud ustáleně vychází z předpokladu, že požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním za základních atributů řádně vedeného soudního řízení a součástí práva na soudní ochranu; dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí zaručuje transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a zajišťuje vyloučení libovůle; chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost - nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) akceptovatelná. Obecné soudy jsou proto povinny adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem se vypořádat s důkazními návrhy účastníků řízení a argumentačními tvrzeními jimi uplatněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723), ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361), ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83) či bod 27 nálezu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2957/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se rovněž podává, že nereaguje-li Nejvyšší soud adekvátně na argumentaci účastníka řízení uvedenou v dovolání, splňuje-li samozřejmě dovolání v daném směru zákonné náležitosti, postupuje v rozporu s požadavky na řádné odůvodnění a čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323) či ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3415/20].

22. Ústavní soud se přitom v prvé řadě soustředil na tvrzení Nejvyššího soudu o tom, že věc stěžovatele je tzv. bagatelní (sub 11). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu totiž platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či bod 25 nálezu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20].

23. V nyní posuzované věci však nejde toliko o tzv. bagatelní částku. Ústavní stížností napadená rozhodnutí se týkají zamítnutí žaloby stěžovatele co do částky 70 000 Kč. Není správná ani úvaha o tom, že s ohledem na stěžovateli dříve přiznanou částku nemůže případné zvýšení peněžitého zadostiučinění přesáhnout hranici tzv. bagatelnosti; nelze přehlédnout, že ESLP v bodu 157 rozsudku Žirovnický II zmiňuje možnost "obzvlášť vysokého odškodnění". Nelze proto a priori vyloučit, že případným vyhověním námitkám stěžovatele může dojít k přiznání částky překračující hranici tzv. bagatelnosti. Byť Ústavnímu soudu nepřísluší v dané procesní situaci hodnotit, zda je namístě stěžovateli vyhovět v jeho požadavku či dokonce v jakém rozsahu, uvedená úvaha Nejvyššího soudu je příliš zjednodušující a neodpovídá celkovému kontextu posuzované problematiky. Posouzením ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné toliko pro její tzv. bagatelnost by Ústavní soud postupoval přehnaně formalisticky. Tomu ostatně odpovídá i postup Nejvyššího soudu v posuzované věci, neboť neodmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (ve znění pozdějších předpisů).

24. Jde-li dále o posouzení samotné argumentace stěžovatele, nikdo z účastníků nezpochybňuje, že dovolání stěžovatele v posuzované části splňuje zákonné náležitosti. To se podává i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť dovolání stěžovatele (v žádné části) neodmítl pro vady spočívající v nesplnění nezbytných náležitostí dovolání. Žádný z účastníků ani nezpochybňuje závažnost dovolací námitky stěžovatele; je zřejmé, že určení výše peněžitého zadostiučinění je podstatou posuzované věci a na kritériích pro zohlednění případného zvýšení odškodnění závisí výsledek soudního řízení. Bylo proto povinností Nejvyššího soudu reagovat adekvátně na dovolací námitku stěžovatele uvedenou shora sub 6.

25. Ústavní soud shledal, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu k uvedené dovolací námitce stěžovatele sub 6 shora není adekvátní. Pro Ústavní soud je rozhodné, že stěžovatel vymezenou právní otázku spojil s tvrzením, že tato otázka dosud nebyla v praxi Nejvyššího soudu řešena, domáhal se její zodpovězení (sub 19 shora) a uvedl k tomu naléhavé argumenty opřené o relevantní judikaturu. Nejvýznamnějším momentem je pak tvrzení stěžovatele, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu se s tvrzeními stěžovatele (vycházejících mimo jiným z judikatury ESLP) nijak nevypořádává. Přesto Nejvyšší soud ignoroval řádně uplatněné, srozumitelné a relevantní judikaturou podložená tvrzení stěžovatele. Odpovědi na otázku, z jakého důvodu nelze zvýšit peněžité zadostiučinění rovněž u újmy za nezákonné trestní stíhání, je-li to možné u újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, se vyhnul. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu se sice podává, že Nejvyšší soud zvýšení odškodnění pro nepřiměřeně dlouhé tzv. kompenzační řízení připouští u náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení; nelze z něj však seznat, z jakých důvodů tak nelze učinit ve věci stěžovatele.

26. Nejvyšší soud sice ve vyjádření k ústavní stížnosti naznačil, že z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu se mlčky podává, proč požadavku stěžovatele nelze v jeho věci vyhovět. Nejvyšší soud však nepoukázal na žádné rozhodnutí, ve kterém náležitě (konkrétně, výslovně a věcně) reagoval na uvedené tvrzení stěžovatele. Nejvyšší soud totiž vypořádání námitek stěžovatele ve své dosavadní rozhodovací praxi dovozuje toliko ze skutečnosti, že jeho ustálená judikatura vznikla v době, kdy byla možnost zohlednění délky tzv. kompenzačního řízení u náhrady újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení již známa. Takovou argumentaci však Ústavní soud nemůže přijmout, neboť nereflektuje konkrétní tvrzení stěžovatele, a to jednak, že se náhrada újmy za nezákonné trestní stíhání pro účely možného zohledněné délky tzv. kompenzačního řízení při stanovení výše zadostiučinění neliší od náhrady újmy za nepřiměřeně dlouhou délku řízení, a jednak, že ESLP považuje řetězení soudních řízení za rozporné s Úmluvou.

27. Kromě toho, obdobné úvahy měl Nejvyšší soud začlenit do odůvodnění napadeného usnesení [srov. např. bod 25 nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1687/17 (N 155/86 SbNU 577) či bod 31 nálezu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2234/20]. Obdobné platí u tvrzení Nejvyššího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti o možnosti požadovat úroky z prodlení (sub 11). Měl-li Nejvyšší soud za to, že ve věci stěžovatele nelze připustit zvýšení peněžitého zadostiučinění z určitého důvodu, měl buď odkázat na relevantní rozhodovací praxi, ze které by se takové tvrzení dalo spolehlivě dovodit, popřípadě rozhodnout rozsudkem ve věci, jak zákon za takové situace předpokládá.

28. Za dostatečné vypořádání námitky stěžovatele nelze považovat ani tvrzení městského soudu v bodu 19 odůvodnění jeho napadeného rozsudku (sub 5 in fine), neboť nereflektuje tvrzení stěžovatele, že mezi náhradou újmy za nezákonné trestní stíhání a za nepřiměřeně dlouhé řízení nečiní Úmluva rozdíl. Stejně tak tomu je s tvrzením městského soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti o možnosti stěžovatele uplatnit samostatný nárok (sub 12). Argument řetězících se řízení odmítl ve své judikatuře již ESLP, což připouští sám Nejvyšší soud. Ani městský soud proto dříve v řízení nezodpověděl, v čem se liší náhrada újmy za nezákonné trestní stíhání od náhrady újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení pro účely možného zohlednění délky tzv. kompenzačního řízení do výše peněžitého zadostiučinění, a proč tedy nelze zohlednit délku tzv. kompenzačního řízení ve věci stěžovatele.

29. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud náležitě nereagoval na ve věci rozhodnou dovolací námitku stěžovatele, a to buď odkazem na relevantní judikaturu, která se s konkrétními tvrzeními stěžovatele vypořádává, popřípadě vlastní argumentací, postrádá jeho napadené usnesení řádné odůvodnění. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu proto svědčí o libovůli v jeho rozhodování, a napadené usnesení odporuje právu stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

30. Samotné uvedené zjištění opodstatňuje zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Řízení o ústavní stížnosti ovládá zásada subsidiarity hmotněprávního přezkumu vůči přezkumu procesněprávnímu [viz např. nález ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375), bod 31 nálezu ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1167/17 (N 134/86 SbNU 273) či bod 19 nálezu ze dne 9. 7. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1055/18 (N 131/95 SbNU 104)], a proto se Ústavní soud nezabýval ústavností vlastního právního posouzení věci Nejvyšším soudem.

31. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil, aniž by jakkoli předjímal výsledek navazujícího řízení. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

32. V důsledku zrušení se Nejvyšší soud bude znovu zabývat dovoláním stěžovatele, v rámci něhož je třeba se náležitě vypořádat s dovolací námitkou stěžovatele vymezenou shora sub 6., aby nové rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo ústavně souladné. Nejvyšší soud musí věcně reagovat na konkrétní tvrzení stěžovatele, a to jednak o chybějících důvodech rozlišování mezi náhradou nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a za nepřiměřeně dlouhé řízení, jde-li o možnost zvýšení peněžité náhrady, a jednak o nežádoucím řetězení tzv. kompenzačních řízení.

33. Jde-li o námitky stěžovatele uvedené shora zadruhé (sub 9), tato tvrzení nejsou ve věci stěžovatele významná. Obvodní soud stěžovateli přiznal napadeným rozsudkem právo na peněžité zadostiučinění; nyní proto jde "jen" o jeho výši. Stěžovatel ani přes výslovné upozornění na tuto skutečnost městským soudem ve vyjádření k ústavní stížnosti neupřesnil, jak uvedené námitky s jeho věcí souvisí. Vymezil-li v tomto směru stěžovatel otázky přípustnosti dovolání a Nejvyšší soud dovolání v dané části neshledal přípustným, neboť na nich rozhodnutí městského soudu nezáviselo, není taková úvaha nedostatečná či chybná. Ústavní stížnost stěžovatele je proto v uvedené části návrhem zjevně neopodstatněným, a Ústavní soud ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

34. Domáhá-li se stěžovatel zrušení rozsudku městského soudu a obvodního soudu, Ústavní soud vzal v úvahu, že stěžovatel podal dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek, o němž nebylo z procesního hlediska řádně rozhodnuto, nezabýval-li se Nejvyšší soud stěžejní dovolací námitkou. V navazujícím dovolacím řízení bude na Nejvyšším soudu, aby se s ní náležitě vypořádal (sub 32). Kasačního zásahu Ústavního soudu ve větším rozsahu proto není z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele třeba. Takový postup by odporoval i zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných a byl by v rozporu principem subsidiarity ústavní stížnosti [srov. obdobně např. bod 40 nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3127/17 (N 236/87 SbNU 827), bod 36 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2957/20 či bod 40 nálezu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3416/20].

35. Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti rozsudku městského soudu a obvodního soudu odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů