// Profipravo.cz / Dovolání 04.09.2020
ÚS: Nesprávné poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání
Analytická právní věta
Poučí-li odvolací soud nesprávně účastníka řízení, že dovolání není přípustné, poruší ústavně zaručené právo tohoto účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
PRÁVNÍ VĚTY
Vadným poučením o přípustnosti dovolání krajský soud znemožnil realizaci jeho procesního práva podat mimořádný opravný prostředek, který mu zákon poskytuje. Tím zasáhl do práva na soudní ochranu, jak je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2404/19, ze dne 24. 6. 2020
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel se domnívá, že uvedeným soudním rozhodnutím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, přiloženého rozhodnutí krajského soudu a vyžádaného spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 11 C 18/2018 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") platebním rozkazem ze dne 12. 3. 2018 č. j. 11 C 18/2018 - 18 rozhodl, že stěžovatel má vedlejší účastnici zaplatit částku 60 812 Kč a náhradu nákladů řízení, nebo aby proti tomuto platebnímu rozkazu podal odpor. Dále rozhodl, že pokud stěžovatel podá odpor, je povinen se ve lhůtě vyjádřit ve věci samé k žalobě. Dne 27. 3. 2018 podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce odpor.
4. Okresní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2018 č. j. 11 C 18/2018-25 stanovil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 60 812 Kč (výrok I) a povinnost nahradit jí náklady řízení (výrok II). V odůvodnění uvedl, že stěžovatel sice napadl doručený platební rozkaz odporem, ve stanovené lhůtě se však nevyjádřil ve věci samé k žalobě, navzdory tomu, že byl poučen o možnosti vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že okresní soud shledal, že jsou splněny všechny zákonem předvídané podmínky, rozhodl rozsudkem pro uznání. Rozsudek okresního soudu není ústavní stížností napaden.
5. Ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu stěžovatel také požádal o prominutí zmeškání lhůty pro podání vyjádření k platebnímu rozkazu z důvodu přechodné zdravotní indispozice jeho právního zástupce. Okresní soud usnesením ze dne 10. 7. 2018 č. j. 11 C 18/2018 - 32 návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty zamítl. Krajský soud usnesením ze dne 10. 4. 2019 č. j. 16 Co 296/2018-48 toto usnesení okresního soudu zrušil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel požádal o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě samé, která mu byla stanovena okresním soudem. Nešlo tedy o žádost o prodloužení lhůty k podání odporu, jak uváděl okresní soud. Podle krajského soudu by bylo možno žádosti o prodloužení tzv. soudcovské lhůty vyhovět pouze do uplynutí stanovené doby, nikoli po vyhlášení rozsudku. Krajský soud odůvodnění svého usnesení uzavřel s tím, že napadené usnesení nemělo být vůbec vydáno, je nesprávné, a proto bylo bez náhrady zrušeno. Usnesení krajského soudu není ústavní stížností napadeno.
6. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění uvedl, že stěžovatel podal proti platebnímu rozkazu odpor s tím, že bude doplněn. K tomu dle krajského soudu nedošlo. Přestože byl tedy odpor podán včas, stěžovatel se ve lhůtě k žalobě nevyjádřil. Proto byly i podle krajského soudu splněny všechny podmínky k vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatel se podle krajského soudu nevyjádřil ke skutkovým okolnostem sporu, na kterých měl stavět svou obranu, ani neoznačil žádné důkazy. Vzhledem k tomu, že byly splněny i další zákonem předvídané podmínky, nastala podle právního názoru krajského soudu zákonná fikce uznání nároku.
7. Krajský soud ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku stěžovatele poučil, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Stěžovatel dovolání nepodal.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Zásah do svých základních práv a svobod, konkrétně do práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel odůvodňuje tím, že požádal o prominutí lhůty stanovené v platebním rozkazu, neboť k jejímu zmeškání došlo z důvodu přechodné zdravotní indispozice právního zástupce stěžovatele. V tom se odvolává na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3263/13 ze dne 12. 9. 2016 (N 168/82 SbNU 629 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Stěžovatel dále uvádí, že rozhodnutí okresního soudu je příliš formalistické, neboť okresní soud přisuzoval velkou váhu označení a nikoli obsahu žádosti o prominutí lhůty stanovené ve výroku II shora specifikovaného platebního rozkazu vydaného okresním soudem. Dále stěžovatel uvádí, že indispozici svého právního zástupce prokázat nemůže, protože o ní žádné záznamy nejsou. K rozhodnutí krajského soudu se nijak nevyjadřuje.
III.
Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení
10. Soudkyně zpravodajka podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení s tím, aby se zejména vyjádřil k poučení o opravných prostředcích. Dále zaslala ústavní stížnost vedlejší účastnici řízení k vyjádření.
11. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 12. 5. 2020 plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahuje žádné nové skutečnosti, nezaslal Ústavní soud toto vyjádření k replice stěžovateli.
12. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření ze dne 25. 2. 2020 vyjádřila přesvědčení, že obecné soudy postupovaly správně a vyjádřila se k některým tvrzením stěžovatele uvedeným v jeho ústavní stížnosti. Ani toto vyjádření však není takového rázu, aby bylo nezbytné, aby se k němu vyjádřil stěžovatel.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností, a Ústavní soud má pravomoc k jejímu posouzení. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanovením § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
14. Ústavní stížnost je přípustná, pokud stěžovatel vyčerpá všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Krajský soud stěžovatele poučil, že dovolání je nepřípustné. Tato skutečnost je také příčinou důvodnosti ústavní stížnosti.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní stížnost je v právním řádu České republiky charakterizována svou výraznou subsidiaritou. Lze ji uplatnit pouze tehdy, pokud stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. K ochraně základních práv a svobod jsou povolány všechny orgány veřejné moci, a teprve v případě, kdy se jejich pomoc ukáže jako nedostatečná, může svou pravomoc realizovat Ústavní soud. Ten je také výlučně povolán k tomu, aby věc posoudil v rovině nikoli podústavního práva, ale v rovině práva ústavního.
16. Mezi orgány veřejné moci, které jsou nejen Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), ale také jednotlivými zákony povolány k přezkumu soudních rozhodnutí, je i Nejvyšší soud. Vzhledem k charakteru řízení je Ústavní soud přesvědčen, že stěžovatel mohl k ochraně svých práv využít institut dovolání.
17. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu (v tomto případě krajského soudu), pokud to zákon připouští. Dále, ustanovení § 237 o. s. ř. stanoví, že dovolání je, vyjma zákonem stanovených výjimek, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. stanoví jednu z těchto výjimek. Podle něj není dovolání přípustné, proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkonu rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě nyní posuzovaném Ústavním soudem bylo rozhodováno o částce 60 812 Kč.
19. Ústavnímu soudu se proto jeví, že tento, ani žádný jiný důvod vylučující přípustnost dovolání ze zákona, se na věc nevztahuje. Samotné splnění materiálních předpokladů přípustnosti dovolání je však zákona svěřeno Nejvyššímu soudu (§ 239 o. s. ř.) a Ústavní soud není oprávněn do jeho pravomoci zasahovat.
20. Samotné poučení odvolacího soudu přípustnost či nepřípustnost sice dovolání nezakládá (ani nevylučuje), vadným poučením však krajský soud znemožnil stěžovateli realizaci jeho procesního práva podat mimořádný opravný prostředek [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2912/10 ze dne 1. 3. 2011 (N 29/60 SbNU 371), případně nález sp. zn. III. ÚS 1237/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 43/80 SbNU 531), nález sp. zn. IV. ÚS 769/02 ze dne 15. 4. 2003 (N 57/30 SbNU 91)]. Tedy, nesprávným poučením znemožnil stěžovateli využít prostředek k ochraně jeho práva, který mu zákon (občanský soudní řád) poskytuje. Tím zasáhl do jeho práva na soudní ochranu, jak je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny. Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že stěžovatel tuto vadu v ústavní stížnosti výslovně nenapadl. Ústavní soud je vázán rozsahem petitu a nikoli argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 69/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 22/48 SbNU 243; 269/2008 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.)], a to i v případech, ve kterých je ústavní stížnost, co se týče argumentace, elementární.
21. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není možné k tíži stěžovatele klást pochybení soudu při poučení o opravném prostředku [viz nález sp. zn. II. ÚS 291/20 ze dne 31. 3. 2020 a rozhodnutí - včetně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva - v něm citovaná]. Nárok na mimořádné opravné prostředky, včetně dovolání, neplyne z Ústavy sám o sobě a je na rozhodnutí zákonodárné moci, zda a jak tyto prostředky vymezí. To se týká i podmínek (ne)přípustnosti dovolání. V případě, že je mimořádný opravný prostředek v právním řádu přítomný, je nezbytné aplikaci příslušných ustanovení zákona podřídit požadavku ústavnosti. Minimum toho požadavku spočívá v aplikaci příslušných normativních ustanovení
22. Poučení krajského soudu, že dovolání je nepřípustné se tedy jeví jako nesprávné. To i s tím ohledem, že krajský soud se k této skutečnosti ani přes konkrétní výzvu nevyjádřil a pouze se odvolal na svůj rozsudek, ve kterém však k tomuto závěru chybí relevantní informace. Krajský soud svým postupem porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto je krajský soud povinen znovu rozhodnout o odvolání stěžovatele a je vázán výše uvedeným právním názorem Ústavního soudu správně poučit účastníky řízení o přípustnosti dovolání.
23. Námitkami a argumentací stěžovatele, které směřují k právním závěrům obecných soudů, se Ústavní soud nezabýval, neboť s ohledem na shora zmíněnou subsidiaritu ústavní stížnosti mu to v této fázi řízení nepřísluší.
24. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti navrhující zrušení rozsudku krajského soudu vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona tento rozsudek zrušil. V pokračujícím řízení krajský soud znovu rozhodne o odvolání stěžovatele vázán názorem Ústavního soudu správně poučit účastníky řízení o přípustnosti dovolání. Odstranění tohoto pochybení otevírá cestu k věcnému posouzení námitek v řízení o příslušném opravném prostředku, pro jehož uplatnění začnou nově běžet zákonné lhůty (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 286/20).
Autor: US