// Profipravo.cz / Náklady řízení 26.10.2023
ÚS: Náklady odvolacího řízení o přiměřeném zadostiučinění
Uzná-li soud ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem základ žalobcova nároku, tj. existenci nemajetkové újmy, avšak přiměřené zadostiučinění mu nepřizná v plné žalované výši, má podle judikatury Ústavního soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení přesto postupovat podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. To platí přiměřeně i pro rozhodování o nákladech odvolacího řízení, odvolal-li se žalobce proti výši náhrady mu přiznané. Nepostupuje-li takto soud, aniž zároveň dostatečně vysvětlí (s ohledem na konkrétní okolnosti věci) z jakého důvodu, porušuje tím právo stěžovatele, který se jinak domohl odškodnění, na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a podle okolností věci také jeho právo na ochranu vlastnictví, zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3194/22, ze dne 5. 9. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení III. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to pro tvrzené porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, dále čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se podává, že stěžovatel se po České republice - Ministerstvu dopravy (dále jen "ministerstvo") domáhal zaplacení 150 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení u Magistrátu hlavního města Prahy, které trvalo celkem 3 roky a 4 měsíce. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 3. 2022 č. j. 12 C 76/2021-79 uložil ministerstvu zaplatit stěžovateli 26 312 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl. Ministerstvu uložil nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 39 016 Kč.
3. K odvolání stěžovatele i ministerstva městský soud napadeným rozsudkem ve věci samé rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a náhradu nákladů řízení před obvodním soudem snížil na 34 912 Kč. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Městský soud odůvodnil napadený výrok s poukazem na § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť žádný z účastníků neměl ve věci svého odvolání plný úspěch. Podstatný je podle městského soudu pouze úspěch nebo neúspěch v odvolacím řízení, tedy zda bylo odvolání vyhověno nebo nikoli. Městský soud považoval za nepodstatné, že odvolání stěžovatele směřovalo pouze proti výši zadostiučinění, zatímco odvolání ministerstva proti věci samé.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že městský soud nerespektoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. Jeho rozhodnutí má být v rozporu mimo jiné s nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 649/22 a ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Podle stěžovatele mimo jiné nelze hovořit o bagatelnosti výše nákladů řízení, vyvolá-li je svým postupem stát, a tyto náklady jsou pak fakticky přenášeny na poškozeného, který se proti státu brání, a je v základu věci úspěšný. Ačkoliv byl stěžovatel úspěšný v obou stupních soudní soustavy, pak zásada úspěchu ve věci byla ve smyslu ustálené judikatury uplatněna pouze při rozhodování o nákladech řízení před obvodním soudem. Uspěje-li stěžovatel se svým nárokem co do základu věci, náleží mu podle konstantní judikatury plná náhrada nákladů řízení, neboť úspěch závisí na úvaze soudu. Podle stěžovatele je totiž zásadním rozdílem, že se odvolal pouze proti výši přiměřeného zadostiučinění, zatímco ministerstvo i proti základu nároku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož III. výrok napadá. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Vyjádření dalšího účastníka řízení a replika stěžovatele
6. Ústavní soud vyzval městský soud a ministerstvo, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
7. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že žádný z účastníků nebyl v odvolacím řízení úspěšný. Stěžovatel se v odvolacím řízení domáhal vyšší částky odškodnění, zatímco ministerstvo mu nehodlalo poskytnout žádné finanční prostředky. Městský soud má za to, že postupoval podle zákona a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
8. Ministerstvo se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, pročež v souladu s poučením mu daným se má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
9. K vyjádření městského soudu stěžovatel v replice uvedl, že městský soud nepochopil specifikum dané věci. V ní závisí úspěch stěžovatele na úvaze soudu, která je vtělena do posouzení přiměřenosti výše odškodnění. To, že se odvolací soud ztotožní také se závěry soudu prvního stupně o výši přiměřeného zadostiučinění, nemůže být posouzeno jako neúspěch ve věci samé; tato úvaha je opětovně založena na úvaze odvolacího soudu, vycházející ze základního rozhodnutí o důvodnosti nároku. Naopak odvolání ministerstva směřující proti základu věci bylo primárně nedůvodné, neboť popírá základ nároku; rozhodnutí o něm nespočívá na úvaze soudu o přiměřenosti formy a výše nároku.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Z poslání Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy a navazující rozhodovací činnosti plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jeho použití na jednotlivý případ jsou zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, majícími za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Proces výkladu a použití zákona bývá zpravidla stižen kvalifikovanou vadou, nezohlední-li soudy správně (nebo vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle. Ta může spočívat buď v nerespektování jednoznačné kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému chápání dotčených právních institutů [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že rozhodování o náhradách nákladů řízení je doménou obecných soudů. Náhradu nákladů řízení, resp. její výši, nelze z hlediska kritérií řádného procesu klást naroveň rozhodování ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 a ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Ústavní soud tak ve své judikatuře opakovaně vyjevil, že při posuzování nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před ostatními soudy podružné, postupuje zdrženlivě.
14. Ústavní soud však výjimečně přistupuje ke zrušení nákladových výroků rozhodnutí obecných soudů. Učiní tak především tehdy, zasahuje-li napadené rozhodnutí samotný účel, podstatu a smysl dotčeného ústavně zaručeného práva. Vzhledem k obecné podružnosti nákladů řízení (viz předchozí bod) přitom není rozhodná sama výše náhrady, nýbrž hledisko kvalitativní; tj. takové, v jehož důsledku daná věc v rámci ochrany ústavnosti svým dopadem (principiálně) přesahuje individuální případ.
15. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Tento příkaz platí i pro Ústavní soud [viz např. již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 77/8 SbNU 243)]. Také pro posouzení této ústavní stížnosti je klíčové, postupovaly-li obecné soudy v souladu se závěry a právními názory uvedenými v nálezech Ústavního soudu ve skutkově a právně obdobných věcech. Právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů [srov. např. nálezy ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61; č. 98/2004 Sb.) a ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191) a další]. Je tomu tak mimo jiné proto, že jde ve svém důsledku o způsob interpretace a aplikace norem ústavního pořádku. Ústavní soud dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty prvé Listiny. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá kromě jiného též právo jednotlivce na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při použití práva. Za porušení principu rovnosti v právech je v této souvislosti nutno považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ačkoli ve skutkově a právně obdobných případech v minulosti Ústavním soudem přiznána byla.
16. Rozhodnutí Ústavního soudu tak představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování v obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a pečlivě odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje rovněž Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty, s výjimkou uvedenou v § 23 zákona o Ústavním soudu.
17. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že je-li ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. důvodný základ uplatněného nároku (tj. existuje-li nemajetková újma způsobená při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění posléze není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje přiznat i jen částečně úspěšnému žalobci plnou náhradu nákladů řízení, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu [nálezy ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339) a ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 799/20 (N 162/101 SbNU 129)].
18. Na základě dosud uvedeného je pro posouzení nynější věci zásadní zohlednit právní závěry obsažené např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 170/99 a nálezech ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249), ze dne 4. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2412/10 (N 60/61 SbNU 9), ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3388/11 (N 104/65 SbNU 431), ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1665/11 (N 47/68 SbNU 461) nebo sp. zn. I. ÚS 799/20 a zejména pak v nálezu sp. zn. IV. ÚS 649/22, týkající se také náhrady nákladů za odvolací řízení, nejen za řízení před soudem prvního stupně. Posledně uvedený nález vzešel ze skutkově i právně obdobné věci. Ústavní soud v něm objasnil, že v předchozím bodu prezentovaný závěr je nutno vztáhnout i na rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, neboť v tomto ohledu nutno hledět na řízení jako na jeden celek. A to i tehdy, domáhá-li se žalobce v odvolacím řízení "toliko" vyšší náhrady nemajetkové újmy, než mu byla prvoinstančním soudem přiznána. Konkrétní výše závisí na (volné) úvaze soudu podle § 136 o. s. ř. Neexistuje totiž exaktní metoda k určení přiměřenosti zadostiučinění. Podle nosných důvodů této judikatury tak nelze žalobce sankcionovat nepřiznáním náhrady nákladů odvolacího řízení za to, že se odvolací soud neztotožnil s jeho názorem o konkrétní výši zadostiučinění, jestliže byl se základem svého nároku celkově úspěšný. Nepostupuje-li takto obecný soud, aniž by zároveň náležitě vysvětlil (s ohledem na konkrétní okolnosti věci) z jakého důvodu, porušuje tím právo stěžovatele, který se jinak domohl odškodnění, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto závěry se vztahují i na částky svou výší bagatelní.
19. V nyní posuzované věci neměly soudy pochybnosti o důvodnosti základu nároku. Na rozdíl od mínění stěžovatele však dospěly k odlišnému závěru o jeho přiměřené výši. Zbývá proto odpovědět na otázku, zda městský soud v napadeném rozsudku odůvodnil odchýlení se od výše uvedeného závěru Ústavního soudu natolik, aby jej bylo možno považovat za ústavně souladný. Stěžovatel před městským soudem poukázal na výše parafrázovaný nález sp. zn. IV. ÚS 649/22 (viz bod 29 odůvodnění napadeného rozsudku). S tímto poukazem se však městský soud nijak nevypořádal, přestože závěry uvedeného nálezu jsou pro posouzení věci zásadní. Městský soud se k možnosti přiznání plné náhrady nákladů řízení stěžovateli vyjádřil v posledním bodu odůvodnění napadeného rozsudku pouze tak, "že podstatný je úspěch či neúspěch v odvolacím řízení, tedy zda bylo odvolání vyhověno či nikoli. Za nepodstatné považuje odvolací soud, že odvolání žalobce směřovalo pouze do výše zadostiučinění, nikoli tedy do základu věci, zatímco odvolání žalované směřovalo přímo do merita věci, když žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby zcela." Městský soud se tedy nezabýval na věc dopadající judikaturou Ústavního soudu. Proto logicky ani nemohl náležitě osvětlit, v čem by mohly spočívat natolik zvláštní okolnosti věci, pro které nerespektoval výše uvedený nález sp. zn. IV. ÚS 649/22 - tak, aby mohlo být jeho rozhodnutí v souladu s ústavním pořádkem.
20. Městský soud bez jakéhokoli odůvodnění v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy nerespektoval v typově shodné věci závazné právní názory obsažené v nálezu Ústavního soudu. Odchýlil se tak neodůvodněně od příslušného standardu výkladu práva, tedy postupoval libovolně, čímž zatížil své rozhodnutí kvalifikovanou vadou (viz výše bod 11) mající za následek neústavnost jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porušil tím právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a jelikož stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení, pak také jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
VI.
Závěr
21. Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud porušil základní práva stěžovatele uvedená v I. výroku tohoto nálezu. Proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadený III. výrok rozsudku městského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Úkolem městského soudu bude ve věci znovu rozhodnout o náhradě nákladů odvolacího řízení při vázanosti právním názorem Ústavního soudu. Tedy ve světle výše uvedeného postupem respektujícím předchozí závazné právní názory plynoucí z judikatury Ústavního soudu. Takto Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 věta první zákona o Ústavním soudu).
Autor: US