// Profipravo.cz / Náklady řízení 14.07.2023
ÚS: Náhrada nákladů odvolacího řízení o přiměřeném zadostiučinění
Prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. Pokud takto obecný soud nepostupuje, aniž by zároveň vysvětlil (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) z jakého důvodu, porušuje tím právo stěžovatele, který se jinak domohl odškodnění, na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1125/23, ze dne 20. 6. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti věci a průběh předchozího řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení části výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo rozhodnuto o zákonném úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně, a dále výroku IV. tohoto rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před odvolacím soudem. Stěžovatel se domáhá rovněž zrušení citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud"), a to jeho výrokové části týkající se zákonného úroku z prodlení. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení § 15 odst. 1 a odst. 2 a § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
2. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a principy, zakotvené v čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy.
3. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu obvodního soudu sp. zn. 12 C 18/2022 se podává, že obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil žalované České republice - Ministerstvu vnitra povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 52 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu částky 147 500 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a zavázal žalovanou k zaplacení náhrady nákladů řízení stěžovateli (výrok III.). Takto rozhodl obvodní soud o stěžovatelově žalobě na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou správního řízení o povolení přechodného pobytu za účelem péče o občana Evropské unie mladšího 21 let (syna stěžovatele) ve smyslu § 87b a § 15a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "cizinecký zákon"). Stěžovatel v žalobě mimo jiné uváděl, že nepřiměřené průtahy v rámci daného správního řízení a jeho nepřiměřená délka způsobily, že k datu vydání rozhodnutí správního orgánu syn stěžovatele již dosáhl věku 21 let a stěžovatel tak nesplňoval podmínku péče o občana Evropské unie do 21 let. Za takový nesprávný úřední postup stěžovatel nárokoval odškodnění v penězích, včetně úroku z prodlení počítaného po uplynutí dvou měsíců od uplatnění nároku k předběžnému projednání (tzn. úrok od 7. 12. 2021), s tím že dobu dvou měsíců stěžovatel shledal jako zcela přiměřenou.
4. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že ve věci shledal nedůvodné průtahy, přičemž jako nepřiměřeně dlouhé je nutno hodnotit celé řízení. S ohledem na všechny okolnosti případu pak dospěl k tomu, že částka představující přiměřenou náhradu za nemajetkovou újmu dosahuje odškodnění ve výši 52 500 Kč. Přitom vyšel z toho, že při stanovení výše odškodnění je nutné přistoupit k částečnému snížení v rozsahu 10 % pro složitost věci, když o dalších 10 % odškodnění snížil pro chování samotného stěžovatele, neboť tento i přes výzvy správního orgánu nepředkládal pro řízení podstatné doklady. Na druhou stranu obvodní soud zohlednil zvýšený význam řízení pro stěžovatele v rozsahu 20 %, neboť smyslem řízení byla realizace práva stěžovatele na rodinný život. Proto žalobě vyhověl co do částky 52 500 Kč a co do částky 147 500 Kč žalobu zamítl. O úroku z prodlení rozhodl podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nařízení vlády č. 351/2013 Sb."), když vyšel ze stěžovatelem požadované výše úroků 8,5 % k datu 7. 12. 2021 s tím, že ale počátek prodlení se mohl v souladu s § 15 zákona č. 82/1998 Sb. odvíjet až od uplynutí šestiměsíční lhůty ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení, což v dané věci znamená, že prodlení nastalo až ode dne 9. 4. 2022. Bez ohledu na to, že k tomuto dni byl úrok z prodlení vyšší (11,75 %), vycházel obvodní soud ze stěžovatelem požadované úrokové míry 8,5 % ročně. O nákladech řízení rozhodl na základě kritéria úspěchu ve věci ve prospěch stěžovatele podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.").
5. K odvolání žalované i stěžovatele rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem takto: "I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku I. potvrzuje co do povinnosti žalované zaplatit žalobci 42 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 9. 4. 2022 do zaplacení, a mění se tak, že se žaloba co do 10 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 9. 4. 2022 do zaplacení, zamítá. [...] II. V zamítavém výroku II. se rozsudek potvrzuje. [...] III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 20 894,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta Mgr. Ing. J. B. [...] IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení."
6. Krajský soud totiž uvedl, že odvolání žádného z účastníků nepovažuje za opodstatněné, je však podle něj dán důvod k částečně změně rozsudku po přepočtu výše stěžovateli přiznaného odškodnění, byť je nutno se ztotožnit se základní úvahou obvodního soudu, že správní řízení ve věci stěžovatele trvalo nepřiměřeně dlouho a vyskytly se v něm průtahy. Částku základního odškodnění bylo třeba i podle městského soudu upravit s tím, že bylo nutno je snížit z důvodu složitosti řízení o 10 %. Městský soud zhodnotil rovněž stěžovatelovo chování v rámci správního řízení jako obstrukční, a proto přiznané odškodnění snížil o dalších 30 %. Naopak výši odškodnění městský soud zvýšil o 10 % z důvodu existence konkrétních průtahů v řízení způsobených orgány veřejné moci. O dalších 10 % zvýšil odškodnění pro stěžovatele s ohledem na význam, jaký pro něj rozhodnutí správních orgánů s ohledem na jeho soukromý a rodinný život představovalo. Rozsudek obvodního soudu tedy městský soud potvrdil v rozsahu jeho vyhovujícího výroku o věci samé v částce 42 000 Kč s příslušenstvím, jakož i v zamítavém výroku II. rozsudku obvodního soudu s tím, že jej změnil i potud, že stěžovatelovu žalobu zamítl ještě co do částky 10 500 Kč s příslušenstvím. Pokud šlo o sporný úrok z prodlení, pak v tomto rozsahu městský soud rozhodnutí obvodního soudu rovněž potvrdil s tím, že stěžovateli přiznal úrok z prodlení ve výši 8,5 % ode dne 9. 4. 2022, když v této výši byl úrok z prodlení stěžovatelem výslovně požadován. Ve vztahu k počátku prodlení je třeba vycházet z § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., z něhož je zřejmá lhůta pro předběžné projednání nároku v délce šesti měsíců. O prodlení žalované tak možno uvažovat až po uplynutí lhůty šesti měsíců, když tento výklad potvrzuje i stávající judikatura. K výroku o náhradě nákladů řízení pak městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl: "Vzhledem k změně napadeného rozsudku rozhodoval odvolací soud jak o nákladech odvolacího řízení tak znovu i o nákladech řízení před soudem I. stupně, podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobce v řízení co do základu uspěl a rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Žalobci byla přiznána náhrada nákladů za řízení před soudem I. stupně ve výši tak, jak ji zcela správně vypočetl již soud I. stupně, tj. 20 894,50 Kč. Argumentaci žalobce ve vztahu k těmto nákladům neshledal důvodnou, neboť náhrada za promeškaný čas ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b) AT za opožděné zahájení jednání dne 22. 11. 2022 mu byla soudem I. stupně přiznána. [...] Výrok o nákladech odvolacího řízení byl učiněn dle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., za situace, kdy žádný z účastníků s odvoláním v podstatě neuspěl."
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí městského soudu považuje v rozsahu posouzení náhrady nákladů odvolacího řízení za zcela překvapivé. Odkazuje přitom na nález sp. zn. IV. ÚS 649/22 ze dne 19. 7. 2022 [rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz; v doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel odkazuje dále na řízení vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3194/22, kde má být posuzována obdobná ústavní stížnost] s tím, že tímto nálezem Ústavní soud obdobné argumentaci zcela vyhověl. K tomu stěžovatel s blanketními odkazy na četnou nálezovou judikaturu ještě uvádí, že ačkoliv byl v řízení před soudy obou stupňů úspěšným při uplatňování práva, přesto byl princip úspěchu ve věci ve smyslu konstantní judikatury aplikován pouze při rozhodování o nákladech řízení před obvodním soudem, a naopak při rozhodování o nákladech řízení před městským soudem byl tento princip naprosto popřen. Přitom městský soud měl podle stěžovatele vycházet z toho, že stěžovatel byl se svým nárokem co do základu věci zcela úspěšný, a proto mu náleží úplná náhrada nákladů řízení, když konkrétní výše odškodnění stěžovateli přiznaná závisela na volní úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. K tomu stěžovatel připomíná, že v řízení před městským soudem zpochybňoval toliko výši jemu přiznaného odškodnění, když žalovaná i v rámci svého odvolání naopak zpochybňovala základ stěžovatelem uplatňovaného nároku jako takový, z čehož stěžovatel dovozuje, že už jen proto míru úspěchu a neúspěchu v rámci řízení před odvolacím soudem nelze srovnávat (neboť míra neúspěchu žalované v rámci řízení před městským soudem byla mnohem větší).
8. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, pokud mu obecné soudy přiznaly úrok z prodlení ve výši 8,5 % jen proto, že se úroků z prodlení domáhal ode dne 7. 12. 2021. Stěžovatel sám tedy nezmiňoval úrok ve výši 8,5 %, když domnívaly-li se obecné soudy, že žalovaná se nemohla dostat do prodlení dříve než 9. 4. 2022, pak mu měly přiznat úrok z prodlení podle v tu chvíli platných a účinných právních předpisů, tedy ve výši 11,75 % ročně. Pro výši úroku z prodlení totiž nemůže být podstatný stěžovatelem vymezený počátek prodlení, ale naopak rozhodným musí být zákonem uznávaný počátek prodlení. Nad rámec toho se stěžovatel domnívá [zejména s odkazem na obiter dictum uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), v němž již tehdy měl Ústavní soud uvést, že délka lhůty ve smyslu § 15 zákona č. 82/1998 Sb. sice odpovídá úrovni, možnostem a schopnostem státu, ovšem s tím, že Ústavní soud očekává, že tato lhůta bude zákonodárcem v blízké době zkrácena], že tato lhůta je nepřiměřená, a to i s ohledem na vývoj lidské společnosti a zapojení moderních technologií do správy státu. Uvedená lhůta je přitom podle stěžovatele shodná se lhůtou, kterou zakotvoval předchozí právní předpis pocházející z roku 1969, předcházející zákonu č. 82/1998 Sb. Tuto lhůtu proto stěžovatel považuje za ostudnou. Bez podrobnějšího odůvodnění stěžovatel žádá rovněž zrušit § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Vyjádření účastníků řízení
10. Obvodní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na navazující rozhodnutí městského soudu.
11. Městský soud ve vyjádření setrval na závěrech vyjádřených v odůvodnění svého rozhodnutí.
12. Žalovaná se přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřila, čímž se konkludentně vzdala postavení vedlejší účastnice v řízení.
13. Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud s ohledem na jejich obsah nezasílal stěžovateli k případné replice, neboť by to bylo zjevně neúčelné.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody.
15. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy platí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou - minimálně v rozsahu tzv. nosných důvodů - závazná pro všechny orgány i osoby, přičemž závazná je i ta část odůvodnění nálezu, která je spjata s jeho výrokem, neboť právě (a jen) v rámci odůvodnění musí být daný výrok vykládán. Tato vázanost právním názorem Ústavního soudu vyplývá nejen z čl. 89 odst. 2 Ústavy, nýbrž ze samotného smyslu kasace.
16. Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191); nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb. a další], že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mj. proto, že jde ve svém důsledku o způsob interpretace a aplikace norem ústavního pořádku. Ústavní soud dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty prvé Listiny, neboť rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá právo kromě jiného též na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je v této souvislosti nutno považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ačkoliv ve skutkově obdobných případech v minulosti byla Ústavním soudem přiznána.
17. Rozhodnutí Ústavního soudu tak představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty; s výjimkou případu uvedeného v ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, podle něhož dospěje-li senát v souvislosti se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu; stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán.
18. Třetí senát Ústavního soudu v návaznosti na uvedené respektuje závěry obsažené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 649/22; tehdy přitom Ústavní soud vyšel mj. z toho, že existence nemajetkové újmy způsobené stěžovateli Ministerstvem spravedlnosti se ukázala jako nesporná a základ stěžovatelova nároku byl prokázán. Obecné soudy však oproti stěžovateli shledaly jako přiměřenou jinou výši zadostiučinění za tehdy způsobenou nemajetkovou újmu; její určení - stejně jako v nyní posuzovaném případě - záviselo na úvaze obecných soudů (nejen soudu obvodního). Proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo namístě uzavřít, že stěžovatel byl plně úspěšný při prokázání základu nároku, byť byl jen zčásti úspěšný při určení jeho výše. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu [viz např. nálezy ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339), ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249), ze dne 4. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2412/10 (N 60/61 SbNU 9), ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3388/11 (N 104/65 SbNU 431), ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1665/11 (N 47/68 SbNU 461), ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643) či ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 799/20].
19. V návaznosti na tuto judikaturu se Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 649/22 zabýval otázkou, zda se priorita prokázání základu nároku nad určením jeho přiměřené výše (tzn. pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení) uplatní i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, v němž odvolací soud již neřeší (jako v nyní posuzované věci) otázku základu nároku, nýbrž na základě jeho uznání určuje volnou úvahou podle § 136 o. s. ř. konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění. Východisko pro řešení této otázky Ústavní soud spatřuje v tom, že na dané řízení je nutno nahlížet jako na jeden celek a úspěšným v něm byl tehdejší stěžovatel, neboť základ samotného nároku sporný nebyl a také mu bylo přiznáno zadostiučinění v penězích, byť nikoliv ve výši, jakou požadoval; to však není rozhodující, neboť dané rozhodování, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky pro použití § 136 o. s. ř., a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení, kdy neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (jeho výši). Pokud takto obecný soud nepostupuje, aniž by zároveň náležitě vysvětlil (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) z jakého důvodu, porušuje tím právo stěžovatele, který se jinak domohl odškodnění, na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Na tomto stanovisku podle Ústavního soudu nic nemohla změnit ani okolnost, že se jednalo o spor o náhradu nákladů řízení, nadto v bagatelní výši, když daný typ rozhodnutí je podle Ústavního soudu významný z pohledu kvalitativního [nikoli kvantitativního - viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)] a z důvodu ochrany ústavnosti proto přesahuje svým významem věc samotnou. I takové rozhodnutí se totiž dotýká účelu, podstaty a smyslu ústavního práva na náhradu škody.
20. Jak se podává z výše provedené rekapitulace, v nyní posuzované věci bylo v řízení prokázáno, že stěžovateli byla nesprávným úředním postupem způsobena újma, která si žádala odškodnění v penězích, když sporná - zvláště i z pohledu úvah nyní napadeného rozsudku městského soudu - se stala pouze jeho výše. Městský soud tedy i v nyní posuzované věci pochybil, rozhodl-li o náhradě nákladů s tím, že "[v]ýrok o nákladech odvolacího řízení byl učiněn dle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., za situace, kdy žádný z účastníků s odvoláním v podstatě neuspěl." V rozsahu zpochybnění ústavnosti rozhodnutí městského soudu je tedy ústavní stížnost důvodná.
21. Na druhou stranu Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele ohledně jím tvrzeného pochybení při stanovení výše úroku z prodlení, který stěžovatel žádal zaplatit společně s požadovaným odškodněním [srov. k tomu č. l. 2 verte vyžádaného spisu]. Stěžovatel takto formulovaným žalobním žádáním navázal na svoji žalobní argumentaci (opakovanou i v ústavní stížnosti), že šestiměsíční lhůta k předběžnému projednání nároku ve smyslu § 14 a § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je s ohledem na rozvoj lidské společnosti nepřiměřená. Podle stěžovatele - s ohledem na jím zmiňovaný technický vývoj - je adekvátní lhůta maximálně dvouměsíční. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu ve smyslu § 14 zákona č. 82/1998 Sb. dne 6. 10. 2021, byla podle jeho názoru žalovaná v prodlení s plněním uplatněného nároku již od 7. 12. 2021 (sám stěžovatel přitom v žalobě uvádí, že žalovaná odmítla jim uplatňovaný nárok již stanoviskem ze dne 14. 1. 2022). Proto stěžovatel formuloval svůj žalobní petit tak, že žádá mimo jiné zaplacení žalovaného odškodnění a úrok z prodlení v zákonné výši určené podle předpisů občanského práva ode dne 7. 12. 2021. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti - zjednodušeně řečeno - dovozuje, že oba soudy pochybily, když nepřisvědčily jeho argumentaci o nepřiměřenosti lhůty ve smyslu § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a proto prodlení s plněním nároku ze strany žalované shledaly až od 9. 4. 2022, ovšem výši úroku z prodlení stanovily podle stěžovatelova původního vymezení k 7. 12. 2021 (kdy podle výpočtu zakotveného v příslušném právním předpise činil úrok z prodlení 8,5 %, soudy tedy nepostupovaly podle ekonomických ukazatelů platných právě až k 9. 4. 2022).
22. K takto vedeným úvahám stěžovatele ovšem Ústavní soud připomíná, že podle současné právní úpravy (srov. k tomu § 1970 občanského zákoníku) není stanovena nejvyšší možná výše úroku z prodlení (určená například podle shora citovaného nařízení vlády); nepřiměřená výše úroků z prodlení může být hodnocena jen ve vztahu k poměrům konkrétní věci, kupříkladu v rámci eventuálního rozporu s dobrými mravy. S jistým zjednodušením tak lze uzavřít, že zákonný úrok z prodlení (ve smyslu jeho adekvátní výše), je jakýkoliv dohodnutý nebo určený úrok, není-li vzhledem k poměrům v dané věci nepřiměřený (nemravný) nebo není-li jeho výše stanovena závazně jiným způsobem. Určení úroku z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. je tak subsidiární potud, pokud v konkrétní věci není stanoveno nebo dohodnuto jinak. Stěžovatel přitom v petitu své žaloby výslovně požadoval úrok z prodlení v zákonné výši určený podle předpisů občanského práva "jdoucím od 7. 12. 2021". Proto obecné soudy poté, co vyřešily otázku počátku prodlení žalované (což je otázka samostatná), určily úrok z prodlení podle právní úpravy zakotvené v nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to způsobem, aby jeho výše odpovídala rozsahu ke dni 7. 12. 2021. Stěžovatel totiž prostřednictvím svého právního zástupce vymezil zcela určitelným způsobem jím požadovanou výši úroku z prodlení. Takový závěr není v opozici k tomu, že stěžovatel naopak nesprávně určil počátek prodlení žalované. Bylo přitom zcela na stěžovateli, jakým způsobem výši úroku z prodlení stanoví a z ničeho nelze a priori dovozovat, že by stěžovatel musel požadovat výši úroků z prodlení, kterou bylo lze určit podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od okamžiku, jenž obecné soudy považovaly za počátek prodlení žalované.
23. Konečně Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelovu návrhu na zrušení § 15 odst. 1 a odst. 2 a § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. Jednalo-li se o stěžovatelem tvrzenou nepřiměřenost šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku na odškodnění ve smyslu § 15 naposledy citovaného zákona, k tomu Ústavní soud především konstatuje, že ani sám stěžovatel přesvědčivou argumentaci neústavnosti této lhůty v ústavní stížnosti neuvádí. Z tvrzení samotného stěžovatele v žalobě uvedených vyplývá, že žalovaná v jeho případě ani zdaleka celou lhůtu k posouzení nároku nevyužila, její stanovisko ze dne 14. 1. 2022 bylo stěžovateli doručeno dne 17. 1. 2002 a ještě týž den podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce žalobu, jež nakonec vyústila až v nyní posuzovanou ústavní stížnost. Stěžovatel tak fakticky, co do podstaty posouzení jeho nároku na zadostiučinění soudem, nebyl uvedenou lhůtou (jejím důsledným čerpáním) zdaleka omezen. Naopak komentářová literatura k uvedené lhůtě uvádí [srov. k tomu Ištvánek, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem: komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 153 a násl.], že tato (byť může v právní praxi vyvolávat otázky) má stále svůj význam v tom, že dostatečný časový prostor v rámci nikoliv striktně formalizovaného řízení před příslušným úřadem při posouzení nároku na zadostiučinění [aniž by žadatel o náhradu škody či zadostiučinění za způsobenou újmu, tedy začasté právní laik, musel být v dané fázi zastoupen advokátem (odtud také vychází zákonná výluka ve smyslu § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. na náhradu nákladů zastoupení - pozn. Ústavní soud)] umožňuje příslušnému úřadu uplatněné nároky vyřídit bez nutnosti vedení následného soudního sporu.
24. Předmětnou lhůtu ostatně nepovažoval za neústavní ani Ústavní soud, když návrh na zrušení § 15 zákona č. 82/1998 Sb. ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 odmítl (ústavní stížnost samotná byla tehdy zamítnuta). Nepřisvědčil tak ani argumentaci tehdejšího stěžovatele, že specifická úprava zakotvená v zákoně č. 82/1998 Sb. nedůvodně zvýhodňuje stát či subjekty vykonávající veřejnou moc, zakotvuje-li uvedený zákon odchylnou úpravu na náhradu škody (újmy) od právní úpravy obecné, jak je uvedena v občanskoprávních předpisech. Na tomto tehdejším stanovisku Ústavního soudu přitom nic nemění ani skutečnost, že v závěru stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 Ústavní soud tehdy vyjádřil přesvědčení, že by uvedená lhůta - s ohledem na vývoj veřejné správy - mohla být zákonodárcem zkrácena. Usuzovat na nepřiměřenost uvedené lhůty jen proto, že od vydání nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 uplynula delší doba, by přitom bylo podle Ústavního soudu přinejmenším unáhlené, neboť je nutno minimálně zohlednit do jisté míry pozitivní trend spočívající v tom, že různorodé subjekty se neváhají domáhat odškodnění. To ovšem evidentně vyvolává u orgánů, podle zákona č. 82/1998 Sb. k případné náhradě škody (újmy) příslušných, zátěž, kterou je třeba při úvahách o přiměřenosti lhůty uvedené podle § 15 zákona č. 82/1998 Sb. rovněž odpovídajícím způsobem reflektovat. Takové poměřování však stěžovatel v ústavní stížnosti nenabízí, když jeho úvaha o nepřiměřenosti šestiměsíční lhůty je vedena (navíc implicitně) toliko nesouhlasem vyvolaným omezením požadovat úrok z prodlení za delší období. Ačkoliv Ústavní soud nikterak nehodlá povinnosti subjektů podle zákona č. 82/1998 Sb. mj. k hrazení úroku z prodlení zpochybňovat, samotné omezení k uplatnění tohoto úroku vyvolané delší lhůtou ve vztahu k žadatelům (poškozeným) shora uvedené úvahy ospravedlňující existenci šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku zpochybnit nemůže. Ze všech těchto důvodů proto senát Ústavního soudu nepřerušil řízení o stěžovatelově ústavní stížnosti za účelem posouzení ústavnosti § 15 zákona č. 82/1998 Sb. plénem.
25. Stejně tak senát Ústavního soudu nepostupoval ani v případě stěžovatelova argumentačně nepodloženého návrhu na zrušení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. Výluka z nároku na náhradu nákladů zastoupení žadatele (resp. eventuálního poškozeného) v rámci řízení o předběžném projednání nároku u příslušného úřadu je pak dána - jak již zmíněno - neformálností takového řízení. Není-li žadatel (poškozený) s výsledkem takového předběžného posouzení nároku spokojen, může se obrátit na soud, kdy pro řízení před soudem již uvedená výluka z povinnosti hradit náklady zastoupení dána není. Jen pro úplnost Ústavní soud ještě v dané souvislosti připomíná, že údajný rozpor § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. s ústavním pořádkem neshledal ani Ústavní soud ani Nejvyšší soud [srov. k tomu usnesení sp. zn. III. ÚS 3120/11 ze dne 20. 12. 2011 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1191/2011; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz].
26. S ohledem na všechny uvedené důvody Ústavní soud shledal ústavní stížnost částečně důvodnou a přistoupil proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení výroku IV. napadeného rozsudku městského soudu, který se týká náhrady nákladů odvolacího řízení, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť městský soud nerespektoval závazný nález zdejšího soudu. Tím městský soud porušil současně vlastnické právo stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
27. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro důvody uvedené shora.
28. V odůvodnění tohoto nálezu je rovněž vysvětleno, že aplikací § 15 odst. 1 a odst. 2 a § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. nenastala taková skutečnost, která by byla v rozporu s ústavním pořádkem, a proto Ústavní soud o tomto návrhu rozhodl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku IV. uvedeno.
Autor: US