// Profipravo.cz / Náklady řízení 09.06.2023
ÚS: Právo vyjádřit se k uplatnění moderačního oprávnění
Z práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pakliže obecný soud takový postup případně zvažuje. Rovněž je právem účastníků řízení, aby vznášeli tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit.
Postupem krajského soudu, který před svým rozhodnutím nedal najevo, že uvažuje o použití § 150 o. s. ř., a nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatelka mohla vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva, ani nezjišťoval majetkové a sociální poměry stěžovatelky, došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3138/22, ze dne 26. 4. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroků v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Vedlejší účastník řízení (žalobce) se žalobou domáhal po stěžovatelce (žalované) zaplacení částky ve výši 271 880 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo spočívat v úhradě, resp. provedení stavebních prací poskytnutých stěžovatelce při výstavbě jejího rodinného domu.
3. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2021 č. j. 11 C 269/2017-459 žalobu zamítl (výrok I.) a vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 110 492,20 Kč (výrok II.).
4. Proti rozsudku okresního soudu ve věci samé se odvolal vedlejší účastník řízení a proti výroku o náhradě nákladů řízení podala odvolání stěžovatelka. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 6. 2022 č. j. 14 Co 251/2021-493 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil [výrok I. bod a)], ale změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení [výrok I. bod b)]. Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Žaloba ve věci samé byla zamítnuta, neboť plnění poskytnuté stěžovatelce vedlejším účastníkem řízení, kteří si byli v době poskytnutého plnění vzájemně blízcí (žili v družském vztahu), považoval krajský soud za projev společenské úsluhy [srov. § 2060 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")].
5. Krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení. Zatímco okresní soud přiznal stěžovatelce na základě úspěchu ve věci plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelce nemůže být přiznána náhrada nákladů řízení s ohledem na důvody zvláštního zřetele hodné (viz § 150 o. s. ř.). Tyto důvody spatřoval krajský soud v tom, že vedlejší účastník řízení poskytoval plnění stěžovatelce na základě očekávání, že se projeví (dostane smysl) v podobě společného bydlení v jím stavěném stěžovatelčině rodinném domě. Za situace, kdy právní posouzení věci v rámci družského poměru (vedlejší účastník řízení měl mj. vyživovací povinnost k jejich společnému nezletilému synovi, který byl svěřen do péče stěžovatelky) bylo sporné, dospěl krajský soud s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci k závěru, že by bylo nepřiměřenou tvrdostí vůči vedlejšímu účastníkovi řízení, pokud by měl hradit stěžovatelce i náklady řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí toliko proti výrokům rozsudku krajského soudu, které se týkají náhrady nákladů řízení. Poukazuje na to, že krajský soud sice potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé, ale o nákladech řízení rozhodl zcela odlišně (žádnému z účastníků řízení jejich náhradu s ohledem na § 150 o. s. ř. nepřiznal), aniž by jakkoliv zjišťoval majetkové poměry účastníků řízení. Především však stěžovatelka namítá, že k moderačnímu právu soudu se nemohla vůbec vyjádřit, když ani netušila, že o něm krajský soud vůbec uvažuje. Zdůrazňuje, že moderace podle § 150 o. s. ř. představuje mimořádný institut, který vybočuje ze stěžejního principu ovládajícího sporné řízení, což je princip úspěchu ve věci. Podle stěžovatelky má soud při moderaci náhrady nákladů řízení kromě zvažování sociální situace a zdravotního stavu hodnotit především chování neúspěšného účastníka v průběhu řízení i před jeho zahájením a dopad do majetkové sféry úspěšného účastníka řízení (tedy nejen toho, v jehož prospěch se má moderační právo použít). Krajský soud při aplikaci § 150 o. s. ř. přehlédl, že to byla stěžovatelka, která poskytla vedlejšímu účastníkovi řízení bezúročnou půjčku ve výši 250 000 Kč na 20 let, kterou použil na rekonstrukci svého domu a z níž dosud nic nezaplatil. V tomto světle se stěžovatelce jeví postup krajského soudu vůči ní jako nerovný. Na jedné straně totiž považuje krajský soud za nepřiměřeně tvrdé, pokud by měl vedlejší účastník řízení platit stěžovatelce náklady řízení v situaci, kdy uvedl, že právní posouzení vzájemných plnění v rámci družského vztahu je obecně sporné, ale na druhé straně společenskou úsluhu ve formě poskytnuté půjčky bere za prokázanou. Moderaci náhrady nákladů řízení považuje za nepřiměřeně tvrdou a nespravedlivou. Dále namítá neprovedení důkazů osvědčujících aplikaci § 150 o. s. ř. Stěžovatelka krajskému soudu konečně vytýká, že nevytvořil stěžovatelce (ale ani vedlejšímu účastníkovi řízení) procesní prostor, aby se vyjádřili k případné moderaci, ačkoliv tak učinit měl [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 814/08 (N 97/49 SbNU 451) nebo ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 899/15 (N 187/83 SbNU 71); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Krajský soud v části rozhodnutí o nákladech řízení nenaplnil legitimní očekávání stěžovatelky a vydal překvapivé rozhodnutí, čímž taktéž porušil právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Vyjádření účastníka, replika stěžovatele
7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení (krajskému soudu) a vedlejšímu účastníkovi řízení a od okresního soudu si rovněž vyžádal příslušný spis (sp. zn. 11 C 269/2017).
8. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku, přičemž vyslovil přesvědčení, že neporušil právo stěžovatelky na soudní ochranu či spravedlivý proces, ani žádné jiné ústavně zaručené právo.
9. Vedlejší účastník řízení se nejprve vyjadřuje k věci samé. Nesouhlasí s výsledkem sporu a vydanými rozhodnutími je zklamán. K tomu podotýká, že stěžovatelce poskytl plnění (stavební práce) s očekáváním, že budou spolu a s jejich synem v nově postaveném domě žít. Toto nepovažuje za běžnou okolnost a ani za obvyklou společenskou úsluhu. Vedlejší účastník řízení naopak souhlasí s názorem krajského soudu, že právní posouzení vzájemných plnění v rámci družského poměru je obecně sporné. Rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce je podle jeho názoru dostatečně odůvodněno. Taktéž úvaha krajského soudu o aplikaci § 150 o. s. ř. je přiléhavá, neboť jde o výjimečný případ a jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele. Krajský soud své rozhodnutí také náležitě a přesvědčivě odůvodnil, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, a to zejména z nálezu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. US 2417/13 (N 199/75 SbNU 239). Podanou ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.
10. Stěžovatelka v replice k vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení zdůrazňuje, že byla v rozhodném období soudního sporu v nedobré ekonomické situaci vzhledem k její nezaměstnanosti, kterou v příloze dokládá potvrzeními úřadu práce. Tíživou ekonomickou situaci stěžovatelky (samoživitelky) přitom krajský soud nezjišťoval (nezohlednil ji) a nezohlednil ani další okolnosti případu - zejména poskytnutí bezúročné půjčky vedlejšímu účastníkovi řízení. Byla porušena i zásada legitimního očekávání, když ve věci nákladů řízení bylo rozhodnuto svévolně. V tomto případě byla porušena práva stěžovatelky ještě flagrantněji, než v nálezu ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2890/20 vydanému v obdobné věci. Závěrem stěžovatelka požádala o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V této souvislosti Ústavní soud dodává, že dovolání stěžovatelky pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, proti němuž směřuje ústavní stížnost, by nebylo přípustné [viz § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], a vedlejší účastník řízení dovolání ve věci samé nepodal.
12. Ústavní soud v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V a) Obecná východiska
14. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí toliko proti výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž namítá, že v posuzované věci jednak nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř., jednak šlo o překvapivé rozhodnutí, neboť nedostala prostor vyjádřit se k možné aplikaci § 150 o. s. ř.
15. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165); srov. i usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
16. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
17. K tomu je třeba uvést, že nejen z textu právní úpravy, ale rovněž i ze zavedené soudní praxe vyplývá obecný požadavek, že úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení [k tomu srov. např. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)]. Součástí tohoto pravidla je mimo jiné posouzení, jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka, tj. nejen na straně žalované, ale i na straně žalující.
18. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití § 150 o. s. ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným.
19. Ústavní soud nicméně současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 (N 131/42 SbNU 4) nebo usnesení ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, postupovaly-li by soudy tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl podle § 157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na soudní ochranu) dostačující.
20. Byť Ústavní soud opakovaně uvádí, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod, vyslovuje současně názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran či princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je konkretizován v § 18 o. s. ř. a v podmínkách tohoto zákona se promítá do řady jeho ustanovení. Pro obecné soudy z něj vyplývá mimo jiné povinnost vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, přičemž soud je při rozhodování povinen vypořádat se se všemi tvrzeními účastníků i provedenými důkazy [srov. nález ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3664/15 (N 159/82 SbNU 505)].
21. V nálezu ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) Ústavní soud dále precizoval svůj náhled na procesní podmínky aplikace § 150 o. s. ř. Podle tohoto nálezu je součástí práva na spravedlivý (řádný) proces vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces plyne povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v odvolacím řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska podústavního práva [srov. též nález ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 3550/13 (N 154/78 SbNU 335), nález ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353), nález ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2994/14 (N 70/77 SbNU 73) a další].
22. V nálezu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337) Ústavní soud uvedl, že právo vyjádřit se k průběhu řízení a právo na předvídatelné rozhodnutí náleží k základním atributům práva na spravedlivý proces (srov. § 1, § 5, § 6, § 18 odst. 1, § 123 o. s. ř.), zejména jde-li o kontradiktorní řízení. Uvedené se týká i rozhodování o nákladech řízení, zejména má-li být použit výjimečný § 150 o. s. ř., podle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Pro naplnění práva na spravedlivý proces je nezbytné, aby odvolací soud poučil účastníky o možném použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., a v souladu s judikaturou Ústavního soudu tak poskytl účastníkům řízení prostor, aby se k eventualitě aplikace uvedeného ustanovení vyjádřili.
23. Obdobně v nálezu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3237/17 (N 21/88 SbNU 285), Ústavní soud konstatoval, že zamýšlí-li obecný soud použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu již účastník řízení zpravidla nemá žádnou procesní cestu k uplatnění svých námitek [srov. též nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20, nález ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3539/19 (N 44/99 SbNU 69), nález ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19 (N 185/97 SbNU 26), nález ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 277/18 (N 119/90 SbNU 25), nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1605/15 (N 95/81 SbNU 555), nález ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353), nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457), nález ze dne 5. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 988/08 (N 177/54 SbNU 225), nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) nebo nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443)].
24. Konečně ve výše zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1317/19 Ústavní soud dovodil, že postupem odvolacího soudu, který před svým rozhodnutím nedal nijak najevo, že uvažuje o použití § 150 o. s. ř., a nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatel mohl vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva, nezjišťoval majetkové a sociální poměry stěžovatele, ačkoliv k zamítnutí žaloby došlo z důvodu jeho oddlužení, a své rozhodnutí o aplikaci moderačního práva dostatečně neodůvodnil, došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. též nález ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 3161/08 (N 95/53 SbNU 219)].
V b) Promítnutí obecných východisek do nyní posuzované věci
25. Vztáhne-li Ústavní soud obecná východiska na nyní posuzovanou věc, dospívá k závěru, že postup krajského soudu nebyl v souladu s těmito východisky. Není sporu o tom, že krajský soud měl v případě zjištění důvodů hodných zvláštního zřetele pravomoc použít moderační ustanovení § 150 o. s. ř., ovšem pouze za předpokladu, že by byla respektována práva daná kontradiktorním charakterem řízení, a účastníci by tak byli výslovně informováni, že soud má v úmyslu § 150 o. s. ř., použít.
26. Požadavkům, které vyplývají z výše naznačené a již poměrně rozsáhlé judikatury Ústavního soudu, však krajský soud v nyní posuzované věci nevyhověl, když podmínkám pro moderační postup podle § 150 o. s. ř., nedostál, přestože obecné soudy jsou judikaturou Ústavního soudu vázány. Předně nelze přehlédnout, že stěžovatelka byla v řízení zcela úspěšná (žaloba vedlejšího účastníka řízení byla zamítnuta), což se promítlo i do rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení (stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení před okresním soudem na základě úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř.). Odvolání proti rozsudku okresního soudu, ovšem toliko proti nákladům řízení, podala stěžovatelka, a to z důvodu navýšení jejich náhrady o jeden úkon právní služby spočívající v účasti právního zástupce stěžovatelky při mediačním jednání účastníků řízení (tento návrh však v průběhu odvolacího řízení vzala zpět). Vedlejší účastník řízení se odvolal proti rozsudku ve věci samé. Ohledně náhrady nákladů řízení však jeho odvolání (viz č. l. 463 a 464 vyžádaného spisu) neobsahovalo žádnou zmínku.
27. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu, ani z obsahu spisu vedeného u okresního soudu sp. zn. sp. zn. 11 C 269/2017 neplyne, že by krajský soud dal účastníkům řízení najevo, že uvažuje o aplikaci § 150 o. s. ř., a dal jim prostor k tomu, aby se k jím zamýšlené aplikaci § 150 o. s. ř. mohli vyjádřit. Krajský soud neučinil vůči účastníkům řízení v této souvislosti žádnou výzvu k vyjádření, a to ani v písemné formě, ani při jednání konaném dne 2. 6. 2022, jemuž byli přítomni stěžovatelka, právní zástupce stěžovatelky, vedlejší účastník řízení a jeho právní zástupce (pozn. z jednání u krajského soudu dne 2. 6. 2022 byl podle § 40 odst. 1 o. s. ř. pořízen zvukový záznam, který byl uložen na trvalém nosiči dat s možností jeho přehrání a Ústavní soud si jej přehrál). Při jednání, které se konalo dne 9. 6. 2022, byl pak už jen vyhlášen rozsudek krajského soudu. Povinnost soudu vytvořit stěžovatelce procesní prostor pro uplatnění jejích argumentů pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak byla v předmětném případě o to naléhavější, že bylo rozhodováno v odvolacím řízení.
28. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že krajský soud nerozhodl o použití § 150 o. s. ř. v souladu s požadavky řádného (spravedlivého) procesu. Postupem krajského soudu, který před svým rozhodnutím nedal najevo, že uvažuje o použití § 150 o. s. ř., a nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatelka mohla vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva, nezjišťoval ani majetkové a sociální poměry stěžovatelky a své rozhodnutí o aplikaci moderačního práva z tohoto hlediska neodůvodnil dostatečným způsobem, došlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a také práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zdůvodnění aplikace § 150 o. s. ř. konstatováním, že "právní posouzení vzájemných plnění v rámci družského poměru je obecně sporné", či že stěžovatelka "nepostupovala s patřičnou mírou opatrnosti", pokud se s vedlejším účastníkem řízení alespoň neformálně nedohodla na podmínkách poskytování plnění v situaci, kdy plánovali společné bydlení, nepovažuje Ústavní soud za dostačující vysvětlení pro použití důvodů zvláštního zřetele hodných a aplikaci § 150 o. s. ř.
29. Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že tímto rozhodnutím nepředjímá rozhodnutí o nákladech řízení, neboť sám neposuzuje okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř. Vzhledem k zrušujícímu nálezu bude ve věci nákladů řízení před soudy obou stupňů opětovně rozhodovat krajský soud, který v případě, že i nadále bude zamýšlet postupovat podle § 150 o. s. ř., vytvoří procesní prostor k vyjádření se k jeho eventuální aplikaci. Teprve následně zváží, zda § 150 o. s. ř. v posuzované věci bude aplikovat či nikoliv.
30. Další námitky, jež se vztahovaly k samotnému posouzení existence důvodů hodných zvláštního zřetele při aplikaci § 150 o. s. ř. či dalších okolností případu, Ústavní soud nezkoumal. Vyhověním ústavní stížnosti se stěžovatelce otevírá procesní prostor, ve kterém jí krajský soud umožní, aby se před přijetím nového rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyjádřila k uvažované aplikaci § 150 o. s. ř. a uplatnila v tomto směru svoje návrhy a tvrzení včetně tvrzení o jejích majetkových a sociálních poměrech v době rozhodování krajského soudu, se kterými se krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádá.
31. Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem krajského soudu došlo k zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí obvodního soudu zrušil [§ 82 odst. 1, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
32. Návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení (zjevně podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud nevyhověl. K tomu Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž platí, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. Je ustálenou praxí Ústavního soudu, že uložení povinnosti náhrady nákladů řízení vysloví toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech, např. ji pojímá jako svého druhu sankci vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal a vzhledem k okolnostem případu by tedy měl tímto způsobem nést následky, které vznikly jinému účastníkovi. V nyní posuzované věci nicméně neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť žádné takové výjimečné okolnosti stěžovatelka netvrdila a neshledal je ani sám Ústavní soud.
Autor: US