// Profipravo.cz / Náklady řízení 18.02.2022
ÚS: Nesprávná aplikace § 142 odst. 2 o.s.ř.
Konstatoval-li krajský soud, že je třeba vycházet z § 142 odst. 2 o. s. ř. a stanovit výši účelně vynaložených nákladů stěžovatelky podle poměru úspěchu a neúspěchu s jejím předžalobním nárokem, jeho závěry nejsou správné, neboť úspěch či neúspěch ve věci je vždy nutno poměřovat ve vztahu k žalobnímu, nikoli předžalobnímu nároku. Uvedené ustanovení tak soud může použít pouze za situace, kdy žalobě z části vyhoví a z části ji zamítne, neboť základem pro rozhodnutí o výši nákladů řízení je v takovém případě míra úspěchu ve věci, resp. poměr, v jakém kdo z účastníků byl úspěšný. Žalobou uplatněný nárok se přitom rovná 100 %, při částečném úspěchu z tohoto základu přísluší každému z účastníků určitá v procentech vyjádřená část. Účastník, který uspěl ve větší míře, má právo na náhradu nákladů řízení, jejichž míra odpovídá rozdílu mezi jeho úspěchem a úspěchem protistrany.
Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Paragraf 150 o. s. ř. zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce, nejedná se však o zcela volnou úvahu soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Toto právo však přísluší především obecným soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané jim tímto ustanovením či nikoliv. Ústavnímu soudu proto zpravidla takové hodnocení nepřísluší, může pouze zvážit, zda příslušný soud posoudil všechny okolnosti konkrétní věci. Zásada úspěchu ve věci zakotvená v § 142 o. s. ř. je přitom pouze modifikována možností soudu použít § 150 o. s. ř. v případě, kdy by důsledná aplikace § 142 o. s. ř. a násl. vedla k nepřiměřeným tvrdostem.
Jakkoli tedy Ústavní soud není oprávněn nahrazovat úvahu obecných soudů o tom, zda v určité věci je či není splněn důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., je z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu povinen posoudit, zda skutečně existuje důvod, který je za tímto účelem s ohledem na okolnosti věci způsobilý být hodnocen jako důvod zvláštního zřetele hodný. Jen v takovém případě nedojde vůči účastníkovi k svévolnému odepření práva na náhradu nákladů řízení podle § 142 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí proto musí vyplývat rozumná úvaha o existenci určitých specifických okolností konkrétní věci, v jejichž důsledku by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšnému účastníkovi řízení mohlo jevit jako nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2618/21, ze dne 18. 1. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 19 C 7/2021, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud rozsudkem pro uznání ze dne 23. 2. 2021 č. j. 19 C 7/2021-21 uložil vedlejšímu účastníkovi přispívat stěžovatelce na její výživu částkou 6 000 Kč měsíčně, a to s účinností ode dne 11. 1. 2021 do dne právní moci rozsudku, kterým bude manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka rozvedeno (I. výrok) a zaplatit stěžovatelce dlužné výživné do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok), dále bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi zaplatit soudní poplatek ve výši 500 Kč (III. výrok) a stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 32 152 Kč (IV. výrok).
3. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že není přiměřené postupovat při určení odměny advokátky stěžovatelky podle § 8 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), tedy z tarifní hodnoty ve výši pětinásobku ročního plnění, a proto při stanovení nákladů stěžovatelky, která měla v řízení plný úspěch, přihlédl k § 755 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dovodil, že upravená vyživovací povinnost by mohla trvat jen do července 2023. Okresní soud tedy vycházel z tarifní hodnoty dané součtem plnění výživného za 31 měsíců.
4. Proti IV. výroku okresního soudu o nákladech řízení podali stěžovatelka i vedlejší účastník odvolání. Stěžovatelka poukázala na § 8 odst. 2 advokátního tarifu a uvedla, že okresní soud nedůvodně vyšel z předpokladu ukončení manželství účastníků nejpozději v červenci roku 2023, když tento závěr nelze vyvodit ze žádných důkazů či tvrzení účastníků. Návrh na rozvod manželství zatím nikdo z účastníků nepodal, a je proto třeba vycházet ze současného stavu. Správný výpočet tedy vychází z odměny advokátky stěžovatelky za čtyři úkony po 9 740 Kč a čtyři paušální náhrady, z daně z přidané hodnoty a dále z náhrady za jízdné a za ztrátu času, celkem 48 848 Kč. Vedlejší účastník namítl, že stěžovatelka nemá právo na tak vysokou náhradu nákladů, neboť řízení o výživném manželky není skutkově ani právně složité, a tomu by měla odpovídat i výše vyúčtovaných nákladů. Vedlejší účastník uvedl, že manželství může být rozvedeno i dříve než v červenci 2023, s úvahou okresního soudu tedy souhlasit nelze. Okresní soud podle vedlejšího účastníka také nevzal v úvahu, že vedlejší účastník nárok stěžovatelky uznal a navrhl uzavření smíru, stěžovatelka však trvala na nákladech řízení ve výši 36 455 Kč. Vedlejší účastník zdůraznil, že stěžovatelka před podáním žaloby uplatnila nárok na výživné 10 000 Kč měsíčně a dále nárok na výživné pro dceru a na vypořádání majetku, tyto neúměrné požadavky vedlejší účastník důvodně odmítl, a proto žádá, aby právo na náhradu nákladů nebylo přiznáno žádnému z účastníků.
5. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení změnil ústavní stížností napadeným usnesením tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 10 528 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal náklady odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud měl za to, že okresním soudem zvolený postup vycházející z odhadu doby, do které může manželství účastníků trvat, v dané věci není přiléhavý, neboť není zřejmé, jak dlouho by mohlo rozvodové řízení trvat, pokud vůbec bude zahájeno, a závěr o právní moci rozsudku o rozvodu manželství není podložen žádnou kvalifikovanou úvahou. Krajský soud proto uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že před zahájením řízení stěžovatelka požadovala na výživném manželky 10 000 Kč měsíčně, je třeba vycházet s použitím § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), z § 142 odst. 2 o. s. ř., a stanovit výši účelně vynaložených nákladů stěžovatelky podle poměru jejího úspěchu a neúspěchu s jejím předžalobním nárokem. Současně krajský soud uvedl, že vedlejší účastník zahájení soudního řízení nezavinil, neboť předžalobní požadavky stěžovatelky důvodně odmítl. Stěžovatelka požadovala původně částku 10 000 Kč měsíčně, rozsudkem pro uznání jí bylo přiznáno 6 000 Kč měsíčně, úspěch tedy měla z 60 % a při aplikaci zásad § 142 odst. 2 o. s. ř. má právo na úhradu 20 % účelně vynaložených nákladů řízení. Účelně vynaložené náklady představují podle krajského soudu čtyři úkony právní služby z tarifní hodnoty 360 000 Kč, tedy čtyřikrát 9 740 Kč (§ 7 bod 6 advokátního tarifu), čtyři paušální náhrady po 300 Kč, náklady jízdného k jednání okresního soudu 110,40 Kč a náhrada za ztrátu času 100 Kč, to vše s připočtením částky odpovídající dani z přidané hodnoty, celkem 48 848 Kč, z toho 20 % činí 10 258 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že krajský soud pochybil, když při stanovení výše náhrady nákladů řízení vycházel s použitím § 150 o. s. ř. z § 142 odst. 2 tohoto zákona. Stěžovatelka upozorňuje, že před podáním žaloby se značným časovým předstihem dne 3. 11. 2020 zaslala vedlejšímu účastníkovi výzvu s návrhem na mimosoudní vyřízení, žaloba byla stěžovatelkou podána až dne 11. 1. 2021. Vedlejší účastník měl značný časový prostor, aby své stanovisko důkladně zvážil, k návrhu stěžovatelky se vyjádřil a eventuálně navrhl jinou výši plnění. Vedlejší účastník se však vyjádřil až k žalobě, kterou navrhoval zamítnout. Stěžovatelka zdůrazňuje, že vedlejší účastník byl po celou dobu řízení i před jeho zahájením zastoupen advokátem, musel si tedy být vědom následků své nesoučinnosti či zamítavého postoje. Stěžovatelka má za to, že předmět řízení je určován žalobou, nikoli předžalobní upomínkou, když žalobce je oprávněn s žalobou disponovat a požadovat plnění podle svého uvážení na základě vyhodnocení skutkového stavu. Domáhala-li se stěžovatelka žalobou nároku výživného manželky ve výši 6 000 Kč měsíčně, a s touto částkou vedlejší účastník v průběhu řízení vyslovil souhlas, stěžovatelka měla plný úspěch ve věci samé, a náleží jí právo na náhradu nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka se neztotožňuje s názorem krajského soudu, že je třeba vycházet z § 150 o. s. ř. V dané věci nejsou dány žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž soud nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, naopak je nutné přihlédnout k přístupu vedlejšího účastníka, který se stěžovatelkou před podáním žaloby nekomunikoval a následně navrhoval zamítnutí žaloby. Byl to tedy právě vedlejší účastník, kdo zavinil podání žaloby, neboť nebyl-li by pasivní, mohli účastníci o věci před podáním žaloby jednat, případně mohl vedlejší účastník navrhnout svou představu výše výživného. Má-li však krajský soud za to, že vedlejší účastník předžalobní požadavky stěžovatelky důvodně odmítl, a ze vztahu mezi předžalobní upomínkou a následným rozhodnutím ve věci samé dovozuje důvody hodné zvláštního zřetele, stěžovatelka s jeho závěrem nesouhlasí.
III.
Vyjádření účastníků řízení
7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu a vedlejšímu účastníkovi. Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
8. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že neshody mezi ním a stěžovatelkou byly dlouhodobé a nepříznivě se na nich podepsala jednak nemoc stěžovatelky, jednak zdravotní postižení jejich dcery. Vedlejší účastník se vždy snažil stěžovatelku finančně zabezpečit, rodina měla velmi slušnou životní úroveň, vlastnili se stěžovatelkou rodinný dům, ve kterém společně žili a vychovávali dceru. Poté, co se stěžovatelka s dcerou odstěhovala, bydlela v pronájmu, vedlejší účastník jí nabízel, že s dcerou může v domě zůstat, a že by na ni svůj spoluvlastnický podíl převedl. Požadavky stěžovatelky na její výživné ve výši 10 000 Kč vedlejší účastník od počátku odmítal jako nedůvodné a přehnané. Stěžovatelka teprve poprvé v žalobě požadovala výživné ve výši 6 000 Kč, také tuto částku vedlejší účastník ve vyjádření k žalobě s ohledem na listinami doloženou majetkovou situaci stěžovatelky odmítl. Při jednání před okresním soudem vedlejší účastník přistoupil na požadavek stěžovatelky na výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně a navrhoval uzavření smíru za podmínky, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, to však zástupkyně stěžovatelky odmítla. Podle přesvědčení vedlejšího účastníka krajský soud postupoval zcela podle zákona a v duchu logiky a spravedlnosti, když rozhodl o snížení částky nákladů řízení, které je vedlejší účastník povinen zaplatit. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby bylo rozhodnuto, že se ústavní stížnost zamítá. Současně pak navrhuje, aby bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna uhradit mu náklady právního zastoupení vzniklé v řízení před Ústavním soudem.
9. Vyjádření vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice, stěžovatelka však tohoto svého práva nevyužila. Podáním ze dne 12. 1. 2022 vedlejší účastník doplnil své vyjádření přiložením rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 11. 2021 č. j. 9 C 27/2021-48 s vyznačenou doložkou právní moci, kterým se manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka rozvádí.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
11. Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další, dostupná stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení a určování její výše značně rezervovaně.
13. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc, jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
14. V nyní posuzované věci krajský soud použil při svém rozhodování o výši nákladů řízení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Krajský soud přitom vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelka ve svém předžalobním návrhu požadovala po vedlejším účastníkovi původně částku 10 000 Kč měsíčně, rozsudkem pro uznání jí bylo přiznáno 6 000 Kč měsíčně, a měla tedy úspěch z 60 %. S takovým způsobem aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. se ale Ústavní soud neztotožňuje.
15. Z obsahu vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatelka se domáhala žalobou ze dne 17. 12. 2020 vydání rozsudku, kterým by bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi zaplatit jí na její výživu částku 6 000 Kč. Vedlejší účastník se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 25. 1. 2021, ve kterém s požadovanou částkou ve výši 6 000 Kč nesouhlasí a navrhuje zamítnutí žaloby. V protokolu o jednání před okresním soudem ze dne 23. 2. 2021 se uvádí, že stěžovatelka trvá na výši výživného v částce 6 000 Kč, vedlejší účastník navrhuje částku 4 000 Kč. Poté, co soud při ústním jednání prezentoval předběžný právní názor, že je s ohledem na majetkovou situaci vedlejšího účastníka namístě považovat požadavek stěžovatelky za plně oprávněný, uznal vedlejší účastník po poradě se svým zástupcem nárok stěžovatelky ve výši 6 000 Kč, požadoval však, aby každá ze stran nesla své náklady řízení. Stěžovatelka trvala na náhradě nákladů řízení, proto nebyl uzavřen soudní smír, nýbrž bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání tak, že vedlejší účastník je povinen přispívat stěžovatelce na její výživu částkou 6 000 Kč měsíčně a nahradit jí náklady řízení ve výši 32 152 Kč.
16. Podle Ústavního soudu nelze interpretovat popsaný průběh soudního řízení jiným způsobem, než že stěžovatelka byla ve věci plně úspěšná, neboť nárok, který jí byl soudem přiznán, odpovídá v plné výši jejímu nároku uplatněnému žalobou. Konstatoval-li tedy krajský soud, že je třeba vycházet z § 142 odst. 2 o. s. ř. a stanovit výši účelně vynaložených nákladů stěžovatelky podle poměru úspěchu a neúspěchu s jejím předžalobním nárokem, jeho závěry nejsou správné, neboť úspěch či neúspěch ve věci je vždy nutno poměřovat ve vztahu k žalobnímu, nikoli předžalobnímu nároku. Ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. by tak mohl soud použít pouze za situace, kdy žalobě z části vyhoví a z části ji zamítne. Základem pro rozhodnutí o výši nákladů řízení by v takovém případě byla míra úspěchu ve věci, resp. poměr, v jakém kdo z účastníků byl úspěšný. Žalobou uplatněný nárok se přitom rovná 100 %, při částečném úspěchu z tohoto základu přísluší každému z účastníků určitá v procentech vyjádřená část. Účastník, který uspěl ve větší míře, má právo na náhradu nákladů řízení, jejich míra pak odpovídá rozdílu mezi jeho úspěchem a úspěchem protistrany.
17. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť, jak již bylo uvedeno, stěžovatelka byla ve věci plně úspěšná. Za takové situace bylo namístě postupovat podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelce tak měla být přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů v plné výši. Na uvedeném nemění nic ani skutečnost, že krajský soud dospěl k závěru o pouze částečném úspěchu stěžovatelky ve věci a k použití § 150 o. s. ř., jehož aplikace je v napadeném usnesení poněkud nejasně odůvodněna okolnostmi věci - zejména tím, že stěžovatelka před zahájením řízení požadovala po vedlejším účastníkovi výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně.
18. Takový postup je nejen svévolný, ale také nelogický, když ve věci je rozhodující, že stěžovatelka se domáhala žalobou zaplacení částky 6 000 Kč, tuto částku pak vedlejší účastník odmítl nejen písemně ve vyjádření k žalobě, ale i později při jednání před okresním soudem. Bylo pouze na vedlejším účastníkovi, jaký procesní postup zvolí, neuznal-li žalobní nárok stěžovatelky ve výši, která jí byla posléze žalobou přiznána. Nelze však tuto skutečnost ani s přihlédnutím k předžalobnímu postupu stěžovatelky interpretovat tak, že zahájení soudního řízení nezavinil, a spatřovat v ní skutečnosti předpokládané v § 150 o. s. ř.
19. Podle § 150 o. s. ř. platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že § 150 o. s. ř. zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce, nejedná se však o zcela volnou úvahu soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Toto právo však přísluší především obecným soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané jim § 150 o. s. ř. či nikoliv. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení, ale pouze zvážit, zda příslušný soud při použití § 150 o. s. ř. posoudil všechny okolnosti konkrétní věci. Uvedené přitom nemůže nic změnit na skutečnosti, že soud musí vycházet při rozhodování o náhradě nákladů řízení ze zásady úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), jež je pouze modifikována možností soudu použít § 150 o. s. ř., kterou soud mimořádně využije v případech, kdy by důsledná aplikace § 142 o. s. ř. a násl. vedla k nepřiměřeným tvrdostem.
20. Takovým způsobem však krajský soud v nyní posuzované věci nepostupoval, když použití § 150 o. s. ř. ústavně souladným způsobem neodůvodnil, a § 142 odst. 2 o. s. ř. nesprávně aplikoval za situace, kdy byla stěžovatelka ve věci plně úspěšná. K uvedenému přistupuje skutečnost, že krajský soud aplikoval § 150 o. s. ř., aniž by na možnost takového svého postupu účastníky řízení upozornil. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že podmínkou aplikace § 150 o. s. ř., pokud soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, je vytvoření procesního prostoru účastníkům řízení k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí o nákladech řízení již účastník řízení nemá procesní prostředky k uplatnění svých námitek [viz např. nález ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353), nález ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1610/16 (N 34/84 SbNU 393), nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 899/15 (N 187/83 SbNU 71), nález ze dne13. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 2397/17 (N 23/88 SbNU 301), nález ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3237/17 (N 21/88 SbNU 285) a další]. Taktéž v nálezu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20 Ústavní soud uvedl, že krajský soud při rozhodování o nákladech řízení "za situace, kdy chtěl ve věci vyjít z odlišných skutkových zjištění než okresní soud a po právní stránce rozhodnout na základě odlišného ustanovení právního předpisu než okresní soud, měl ve věci nařídit jednání, přičemž stěžovatelé (i vedlejší účastnici) měli právo být krajským soudem s tímto jeho postupem seznámeni tak, aby ve vhodném okamžiku vyjádřili své stanovisko, příp. navrhli jiné důkazy či svůj právní názor na posuzovanou věc".
21. Jakkoli Ústavní soud není oprávněn nahrazovat úvahu obecných soudů o tom, zda v určité věci je či není splněn důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., je z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu povinen posoudit, zda skutečně existuje důvod, který je za tímto účelem s ohledem na okolnosti věci způsobilý být hodnocen jako důvod zvláštního zřetele hodný. Jen v takovém případě nedojde vůči tomuto účastníkovi k svévolnému odepření práva na náhradu nákladů řízení podle § 142 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí proto musí vyplývat rozumná úvaha o existenci určitých specifických okolností konkrétní věci, v jejichž důsledku by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšnému účastníkovi řízení mohlo jevit jako nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé. Jak bylo naznačeno výše, odůvodnění rozsudku krajského soudu žádnou takovouto srozumitelnou úvahu neobsahuje, když použití § 150 o. s. ř. je odůvodněno poukazem na skutečnosti, které neposkytují odpověď na otázku, z jakého důvodu by přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce v této konkrétní věci bylo pro vedlejšího účastníka nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé. Takovouto úvahu nelze považovat ani za zřejmou či dovoditelnou a úlohou Ústavního soudu ani není ji dotvářet. Nezbývá tak než uzavřít, že k nepřiznání plné náhrady nákladů řízení stěžovatelce došlo bez toho, aby bylo náležitě odůvodněno naplnění podmínek pro takovéto rozhodnutí podle § 150 o. s. ř. Toto pochybení krajského soudu mělo za následek porušení základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny) stěžovatelky, která mohla jinak důvodně předpokládat, že jí bude podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů řízení. Ústavní soud také nepřehlédl, že 20 % z částky 48 848 Kč, představující podle krajského soudu výši stěžovatelkou účelně vynaložených nákladů, nečiní 10 258 Kč, jak tvrdí v závěru napadeného usnesení krajský soud, který uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit tuto částku stěžovatelce (jakožto úspěšné z 60 %) na náhradě nákladů řízení.
22. Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že postupem krajského soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jí bylo zabráněno, aby její věc byla projednána stanoveným postupem. Jak již přitom Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. IV. ÚS 114/96 ze dne 25. 9. 1997 (N 114/9 SbNU 71), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž právo na soudní ochranu, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem (čl. 36 odst. 4 Listiny).
23. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná, proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesení krajského soudu ze dne 12. července 2021 č. j. 15 Co 149/2021-49 zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejšího účastníka, aby mu stěžovatelka byla povinna uhradit náklady právního zastoupení vzniklé v řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US