// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 18.01.2024
Kvalifikované vyjádření k žalobě ve smyslu § 114b odst. 5 OSŘ
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř.
Reagoval-li v nyní projednávané věci žalovaný (prostřednictvím zvoleného zástupce) na kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. obsaženou v elektronickém platebním rozkazu ve stanovené lhůtě odporem a následně v soudem stanovené (třicetidenní) lhůtě od uplynutí lhůty k podání odporu se – byť stručně – vyjádřil k podané žalobě v tom směru, že „nárok žalobkyně neuznává ani co do důvodu ani co do výše“ a že „popírá, že by obdržel jakékoliv plnění od žalobkyně“, nelze toto jeho podání považovat toliko za pouhé vyjádření nesouhlasu se žalobou, nýbrž v něm lze shledat (alespoň v základních obrysech) vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu. Žalovaný svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch. Tak se stalo i v posuzované věci, v níž žalobkyně opírá uplatněný nárok o tvrzení, že žalovanému uhradila náhradu nákladů řízení přiznanou soudním rozhodnutím, jež bylo následně zrušeno, kdy lze poukázat i na závěry rozhodovací praxe, podle níž jedním ze znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, respektive § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) je i to, že obohacený získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku, nebo dodatečně odpadl; tvrdí-li tedy žalovaný v reakci na žalobní tvrzení, že od žalobkyně žádné plnění neobdržel (prospěch nezískal), nelze i proto jeho obranu kvalifikovat jako zcela nedostatečnou.
Vyjádření žalovaného je tak třeba hodnotit jako kvalifikované ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., jestliže vedle nesouhlasu s podanou žalobu (v ní uplatněným nárokem, který žalovaný neuznává) obsahuje i vylíčení skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu (že od žalobkyně neobdržel žádné plnění, jež může být pro posouzení věci rozhodující). Za této procesní situace bylo by nepřiměřené uzavřít, že nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2878/2023, ze dne 12. 10. 2023
Dotčené předpisy:
§ 114b o. s. ř.
§ 153a odst. 3 o. s. ř.
Kategorie: rozsudek pro uznání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Okresní soud v Příbrami (dále také i „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, č. j. 16 C 121/2021-103, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 147 250 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
2. Rozhodováno bylo o žalobě (přesněji žalobkyní podaném návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) na zaplacení uvedené částky odůvodněné tvrzeními, že žalobkyně splnila povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 147 250 Kč, jež jí byla uložena pravomocným a vykonatelným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, č. j. 25 Co 314/2019-610, který byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 1825/2020-671, čímž na straně žalovaného vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat.
3. O žalobě soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání dle § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), poté, co byl ve věci dříve vydán elektronický platební rozkaz, jímž byla žalovanému – pro případ podání odporu – současně uložena povinnost učinit kvalifikované vyjádření ve věci podle § 114b o. s. ř. Doručený platební rozkaz žalovaný včas napadl odporem, jenž nebyl odůvodněn a v otevřené lhůtě k podání kvalifikovaného vyjádření jej doplnil podáním obsahujícím tvrzení, že „neuznává nárok uplatněný v žalobě ani co do důvodu, ani co do výše“ a že „popírá, že by od žalobkyně obdržel jakékoli plnění“.
4. Soud prvního stupně uzavřel, že ani v základních obrysech nebyly v daném případě vylíčeny rozhodné skutečnosti, na nichž žalovaný staví svoji obranu a v důsledku toho nastala fikce uznání žalovaného nároku ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. Z listinných důkazů předložených žalobkyní měl dále za prokázané, že žalobkyně uhradila žalovanému náklady výše specifikovaného řízení v určené výši a že po zrušení rozhodnutí cestou mimořádného opravného prostředku (v důsledku čehož vyplacená částka reprezentuje bezdůvodné obohacení) žalovaný částku korespondující uhrazeným nákladům řízení žalobkyni nevrátil. O věci rozhodl bez jednání, odkazuje přitom i na ustanovení § 115a o. s. ř.
5. Krajský soud v Praze (dále také jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, č. j. 24 Co 128/2023-181, soudem prvního stupně vydaný rozsudek pro uznání potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
6. Po zvážení všech okolností dané věci (zejm. časového a obsahového sledu úkonů a událostí v řízení) odvolací soud dospěl k závěru, že posuzovaná věc je oním (výjimečným) případem, kdy žalovaný obstruuje využitím či spíše zneužitím všech procesních institutů, aby oddálil věcné rozhodnutí, ačkoliv zjevně nepřichází s žádnými skutečně relevantními věcnými námitkami, kterými by odůvodněně brojil proti vydání vyhovujícího rozhodnutí ve věci samé. Vyjádření žalovaného k výzvě soudu, že proti němu uplatněný nárok neuznává co do důvodu ani výše, rozvedené toliko jedinou větou obsahující tvrzení o tom, že „popírá, že by od žalobkyně obdržel jakékoliv plnění“, odvolací soud v kontextu žaloby a v ní uvedených skutečností neshledal dostačujícím, aby byl splněn účel vyjádření (tedy hospodárné přípravy soudního jednání včetně dokazování tak, aby ve věci mohlo být rozhodnuto při jediném jednání). Uzavřel proto, že o žalobě bylo lze rozhodnout rozsudkem pro fikci uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), tedy že soudem prvního stupně vydaný rozsudek je správný.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále také jen „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) při řešení otázky, zda byly naplněny předpoklady pro vydání „kontumačního rozsudku“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Argumentuje tím, že – v reakci na vydaný elektronický platební rozkaz – podal ve věci vyjádření, v němž na svoji obranu mimo jiné zmínil i tvrzení, že od žalobkyně neobdržel žádné plnění. S odkazem na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu (ze dne 14. 6. 2016) sp. zn. I. ÚS 3324/15, namítá i „extrémní rozpor napadeného rozhodnutí se základními principy právního státu“. S akcentem na povahu věci (v níž žalobkyně požaduje vydání bezdůvodného obohacení vzniklé jejím plněním) a obsah jím podaného vyjádření ve věci, jímž vyhověl výzvě soudu, argumentuje i závěry ustálené rozhodovací praxe, dle níž se negativní tvrzení neprokazují. Připomíná i judikaturu Ústavního soudu, dle níž jsou rozsudky pro uznání a pro zmeškání výjimečnými instrumenty, jejichž aplikace je vázána na striktní naplnění všech zákonem stanovených podmínek. Zpochybňuje též nepodjatost soudkyň senátu odvolacího soudu, jenž vydal napadené rozhodnutí, s ohledem na jejich postup a rozhodování v dané věci. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.
8. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
9. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky procesního práva (týkající se požadavků na obsahové náležitosti vyjádření ve smyslu § 114b o. s. ř. a naplnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).
13. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích otázky vymezené dovoláním, pro níž bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v tomto směru opodstatněné.
14. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) se z obsahu spisu nepodávají. [Namítá-li dovolatel, že v odvolacím řízení o věci rozhodovaly soudkyně, jež byly z rozhodování vyloučeny (zmatečnostní vada dle § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), pak žádné relevantní skutečnosti, jež by odůvodňovaly závěr o naplnění některého z důvodů, pro které je soudce z projednávání a rozhodnutí věci vyloučen (srov. § 14 odst. 1 až 3 o. s. ř.), netvrdí a když důvodem k vyloučení soudce nemohou být okolnosti, které spočívají v postupu soudu v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (srov. § 14 odst. 4 o. s. ř.)].
15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
16. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
17. Podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti.
18. Podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
19. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).
20. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4000/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018). Zákon v § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015; z odborné literatury Bureš, J. § 114b (Usnesení o výzvě k vyjádření). In: Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 788 a násl.].
21. Lze tu poukázat i na závěry nálezové judikatury Ústavního soudu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, či ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15), dle nichž je k fikci uznání (potažmo k rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání) nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně.
22. Reagoval-li v nyní projednávané věci žalovaný (prostřednictvím zvoleného zástupce) na kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. obsaženou v elektronickém platebním rozkazu ve stanovené lhůtě odporem a následně v soudem stanovené (třicetidenní) lhůtě od uplynutí lhůty k podání odporu se – byť stručně – vyjádřil k podané žalobě v tom směru, že „nárok žalobkyně neuznává ani co do důvodu ani co do výše“ a že „popírá, že by obdržel jakékoliv plnění od žalobkyně“, nelze toto jeho podání považovat toliko za pouhé vyjádření nesouhlasu se žalobou, nýbrž v něm lze shledat (alespoň v základních obrysech) vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu. Žalovaný svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3202/2022, a judikaturu zde citovanou). Tak se stalo i v posuzované věci, v níž žalobkyně opírá uplatněný nárok o tvrzení, že žalovanému uhradila náhradu nákladů řízení přiznanou soudním rozhodnutím, jež bylo následně zrušeno, kdy lze poukázat i na závěry rozhodovací praxe, podle níž jedním ze znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, respektive § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) je i to, že obohacený získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku, nebo dodatečně odpadl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 443/2014); tvrdí-li tedy žalovaný v reakci na žalobní tvrzení, že od žalobkyně žádné plnění neobdržel (prospěch nezískal), nelze i proto jeho obranu kvalifikovat jako zcela nedostatečnou.
23. Vyjádření žalovaného je tak třeba hodnotit jako kvalifikované ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., jestliže vedle nesouhlasu s podanou žalobu (v ní uplatněným nárokem, který žalovaný neuznává) obsahuje i vylíčení skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu (že od žalobkyně neobdržel žádné plnění, jež může být pro posouzení věci rozhodující). Za této procesní situace bylo by nepřiměřené uzavřít, že nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
24. Dovolací soud současně nepřehlédl, že v důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně podpůrně argumentuje i (listinnými) důkazy na podporu žalobního tvrzení (a k vyvrácení obrany žalovaného) o vzniku majetkového prospěchu žalovaného (o poskytnutí plnění žalovanému na podkladě později zrušeného konstitutivního soudního rozhodnutí). Na dokazováním zjištěném skutkovém stavu a jeho právním posouzením však své rozhodnutí nezaložil (rozhodl-li o věci bez jednání právě rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.).
25. Jestliže pak odvolací soud potvrdil rozsudek pro uznání, který soud prvního stupně vydal na základě fikce uznání, ačkoliv k jeho vydání nebyly splněny předpoklady, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu změnil podle § 243d písm. b) o. s. ř. tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
26. Se zřetelem k tomu, že bylo o dovolání v přiměřené době rozhodnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
27. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s § 243b o. s. ř.).
Autor: -mha-