// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 11.10.2022

K projednatelnosti žaloby „o povolení eutanázie“

I. „Povolení eutanázie“ osobě starší 14 let, která sama takový zásah do své integrity navrhuje a souhlasí s ním, nepředstavuje postup podle § 100 až 102 o. z.; občanský zákoník nepředpokládá, že bude soudem rozhodováno o zásahu do integrity dospělé svéprávné osoby, která s takovým zásahem výslovně souhlasí.

Projednávaná žaloba „o umožnění eutanázie“ tak nepostihuje stav, v němž zákon předpokládá zahájení řízení o zásahu do integrity ve smyslu § 65 z. ř. s., neboť uvedené zákonné ustanovení, jakkoliv velmi kusé, je procesní reflexí hmotněprávní úpravy provedené v § 100 až 103 o. z. a již proto nelze danou procesní úpravu dopadající na zvláštní („nesporná“) řízení použít na jiná zákonem výslovně nepředvídaná řízení o souhlasu (přivolení) k zásahu do integrity. To proto, že výčet věcí projednávaných dle z. ř. s. je taxativní a jiné, než tam uvedené věci (včetně věci právě projednávané) nelze v řízení podle z. ř. s. projednat a je třeba o nich rozhodnout na základě obligatorního návrhu v řízení sporném, podléhajícím zejména pravidlům části třetí o. s. ř.

II. Má-li soud přivolit (souhlasit) se zásahem do integrity, musí výrok jeho rozhodnutí (ať už je návrhu vyhověno či je zamítnut) zvažovaný zásah podle možností popsat natolik určitě, aby jej nebylo možno zaměnit se zásahem jiným.

V projednávané věci se žalobce domáhá („obecnou“ žalobu v řízení sporném) aby „mu byla umožněna eutanázie“. Soud prvního stupně rozhodl o tom, že „návrh navrhovatele, aby soud rozhodl o přivolení k zásahu do jeho integrity tak, že mu bude umožněna euthanasie, se zamítá“. Takový výrok je zjevně neurčitý, neboť rozhoduje-li soud o zásahu do integrity, musí vždy jednoznačným a určitým způsobem vymezit k jakému konkrétnímu úkonu (zásahu) je souhlas udílen. Obdobné náležitosti jsou pak kladeny na návrh, jímž je zahajováno řízení, resp. na usnesení o zahájení řízení z moci úřední (jde-li o řízení, které lze podle § 13 odst. 1 a 2 z. ř. s. zahájit i bez návrhu) a samozřejmě i na výrokovou část konečného rozhodnutí ve věci. Uvedené požadavky je třeba mutatis mutandis vztáhnout i na „obecnou žalobu“ projednávanou mimo rámec řízení upravených v § 65 z. ř. s.

Pojem „eutanázie“ je pojmem mnohovýznamovým, a proto právně neurčitým, který sám o sobě, bez dalšího upřesnění, není způsobilý jednoznačně, určitě a nepochybně definovat zásah, jež má být na základě souhlasu (přivolení) soudu proveden. Z obsahu podání žalobce je zřejmé, že zjevně pomýšlí na tzv. vyžádanou eutanázii (na rozdíl od nevyžádané eutanázie či dokonce nedobrovolné eutanázie). I vyžádaná eutanázie má však několik různých a odlišných forem: je totiž nezbytné vnímat distinkci mezi aktivní eutanázií (usmrcením) a pasivní eutanázií (ponecháním umírajícího pacienta bez další léčby, tedy nezahájení léčby nebo přerušení život udržující léčby). Má-li tak být soudem rozhodnuto o návrhu žalobce, je nutné, aby v něm žalobce náležitě vymezil, jaký konkrétní zásah a jakým podrobněji popsaným způsobem má být předmětem rozhodování (souhlasu) soudu. Ostatně žalobce v závěru řízení ústy svého soudem ustanoveného opatrovníka uvedl, že navrhuje, aby soud „povolil podání letálního prostředku navrhovateli lékařem, na základě výslovné a dobrovolné žádosti navrhovatele, jehož účelem bude ukončení života navrhovatele“, s tímto návrhem (popř. upřesněním původního návrhu) se však soud prvního stupně nijak nevyrovnal.

Odtud plyne, že výrok rozsudku soud prvního stupně je neurčitý a vytýkaný nedostatek nezhojil ani odvolací soud. Dlužno dodat, že projednatelnost návrhu je zákonným procesním požadavkem, jež je občanským soudním řádem kladen na žalobu i v případě, má-li soud za to, že návrh není věcně opodstatněný (projednatelnost má významnou roli při zvažování splnění podmínek řízení, zejména co do překážky zahájeného řízení a překážky věci rozhodnuté).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2237/2022, ze dne 17. 8. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 2 písm. c) zák. č. 292/2013 Sb.
§ 65 zák. č. 292/2013 Sb.
§ 79 odst. 1 o. s. ř.
§ 100 o. z.
§ 102 o. z.

Kategorie: zahájení řízení, žaloba; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


1. Žalobce (navrhovatel) se podanou žalobou (návrhem) směřující proti žalované České republice (za níž jedná Ministerstvo zdravotnictví) domáhal přivolení k zásahu do jeho integrity tak, že mu bude umožněna eutanázie. Žalobce je přesvědčen o tom, že součástí práva na život, jak je garantováno článkem 6 zákona č. 2/1993 Sb., jímž se vydává Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), resp. práva na zachování lidské důstojnosti dle čl. 10 Listiny, je i právo na důstojnou smrt; navrhovatel sám již nadále nechce žít, aktuální režim v České republice považuje za zlodějský, zabijácký a fašistický, žití v tomto režimu je pro něj nesnesitelné, je dle svého přesvědčení vystaven krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení. Vedle toho připomenul, že trpí zdravotními problémy, kdy má nevratně poškozenou páteř, poškozené dolní končetiny, jako nemocnému člověku mu podle jeho tvrzení není umožněna odpovídající lékařská péče, když mu není ponecháváno ani takové množství finančních prostředků, aby byl schopen zajistit si nezbytné léky, případně rehabilitační a další ochranné pomůcky. V souvislosti s popsanými zdravotními obtížemi trpí bolestmi, když do budoucna lze předpokládat jejich další zhoršování, je tak přesvědčen o tom, že jej do budoucnosti čekají jen další bolesti a utrpení, nechce žít v neustále bolesti, když takový život považuje za zcela nedůstojný.

2. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2021, č. j. 21 Nc 451/2018-319, návrh navrhovatele, aby soud rozhodl o přivolení k zásahu do jeho integrity tak, že mu bude umožněna euthanasie, zamítl (výrok I rozsudku), J. K., advokátovi, za výkon funkce procesního opatrovníka přiznal odměnu ve výši 6 600 Kč (výrok II rozsudku), státu – České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku) a konečně uvedl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV rozsudku). Soud prvního stupně provedl dokazování listinami (aniž by je ovšem dále hodnotil) a poté, co podrobněji osvětlil svůj procesní postup (zejména pokud šlo o splnění podmínek řízení, otázku pasivní věcné legitimace, problematiku jednání za stát), dospěl k závěru, že podanému návrhu nelze vyhovět, neboť eutanázie není v České republice povolena a jednání, jehož se žalobce po státu dožaduje, má naopak znaky skutkové podstaty trestného činu.

3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) na základě žalobcem podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku IV jej změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady za řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 256 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud, jak výslovně uvedl v důvodech svého rozhodnutí „vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně“, která považoval za správná a úplná (Nejvyšší soud v té souvislosti poznamenává, že soud prvního stupně žádný závěr o skutkovém stavu neučinil, provedené důkazy nijak nehodnotil a věc právně posoudil jen na základě žalobních tvrzení) a přisvědčil i jeho právnímu hodnocení, když v plné shodě s ním akcentoval, že otázka úpravy eutanazie či asistované smrti je věcí státu, jeho právního řádu. Pro žalobcem navrhovaný zásah do osobní integrity neexistuje v České republice zákonný rámec, když odpovídající právní úprava je obsažena zejména v zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, zákonu o zdravotních službách č. 372/2011 Sb. a zákonu č. 40/2009 Sb., trestní zákon (správně „trestní zákoník“ – pozn. Nejvyššího soudu). Občanský zákoník jako základní předpis občanského práva obsahuje neopomenutelnou úpravu osobnosti, jejího práva na soukromí, integritu a nedotknutelnost. Dle § 91 o. z. je člověk nedotknutelný. Tomu odpovídá i čl. 7 Listiny, který též prohlašuje nedotknutelnost osoby. Nedotknutelnost člověka primárně vyjadřuje zapovězení jakýchkoli nezákonných (neoprávněných) zásahů do jeho duševní a tělesné integrity. Zásah do integrity, který se neopírá o některý zákonem stanovený či uznávaný důvod, je tedy neoprávněný a představuje narušení ochrany osobnosti člověka (srov. § 93 odst. 1 o. z.). K ústavněprávní argumentaci (kterou žalobce obdobně uplatnil i v dovolání) odvolací soud vysvětlil, že soudem prvního stupně citované právní předpisy [zejména trestní zákon (správně „trestní zákoník“ – pozn. Nejvyššího soudu)] neodporují Listině. Byť je z Listiny zřejmé, že zde v opozici stojí dvě základní lidská práva, a to právo na život dle článku 6 Listiny a odvolatelem akcentovaná práva obsažená v článku 10 Listiny, zejména právo na lidskou důstojnost, a v článku 7 Listiny, tedy osobní nedotknutelnost jedince a ochrana soukromí, tak ani hodnocení kolize proti sobě stojících základních práv nemůže vést k vyhovění posuzovanému návrhu a tím k nahrazení chybějící zákonné úpravy asistované smrti. Je případně na zákonodárci, aby hodnotil argumenty proti eutanazii (např. paliativní péče, sporná autonomie vůle trpícího, riziko zneužití), resp. argumenty pro eutanazii (např. potřebnost pro trpícího, autonomie a svoboda vůle), a aby podle své úvahy přijal takovou úpravu, která zabezpečí adekvátně ochranu proti zneužití eutanazie a vymezí striktní podmínky pro její aplikaci a výkon. Dále odvolací soud odůvodnil akcesorické nákladové výroky.

4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl dovoláním, a to aniž by explicitně zmínil rozsah, v němž je uvedené rozhodnutí napadáno. Podle obsahu dovolání lze však usuzovat, že byl rozsudek odvolacího soudu napaden v celém jeho rozsahu. V dovolání bylo namítáno, že otázka souladu jednoduchého práva [zejména občanského zákoníku a trestního zákona (správně „trestní zákoník“ – pozn. Nejvyššího soudu)] s předpisy ústavními nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Obdobně jako v odvolání žalobce (dále též jen „dovolatel“) v podaném dovolání vyzdvihoval, že z článku 10 odst. 1 Listiny bez dalšího (přímo) plyne právo na důstojnou smrt, a to i v souvislosti s čl. 1 Listiny, z něhož též vyvěrá právo na lidskou důstojnost akcentující svobodu jednotlivce, jako základní hodnotu naší společnosti. S podrobnější argumentací se dále žalobce dovolával nálezů Ústavního soudu jednak ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07, a dále ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, podle nichž těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce. Vyjádřil nakonec přesvědčení, že právo na eutanázii mu garantují výše uvedené články Listiny a není proto třeba žádného „prováděcího“ zákonného předpisu. Navrhoval proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

5. K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.

6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.

8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání žalobce tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení. To ovšem Nejvyššímu soudu nebrání ony výroky, coby akcesorické, odklidit v souvislosti se zrušením některého z výroků o věci samé.

11. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu - mimo jiné - na vyřešení právní otázky, zda je možno v České republice „povolit eutanázii“ jen na základě znění Listiny, a to přesto, že normy tzv. „jednoduchého práva“ (zejména občanský zákoník a trestní zákoník) eutanázii nepřipouštějí. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť daná otázka nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.

12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

13. Nejvyšší soud, vázán rozsahem a důvody podaného dovolání, se nemohl zabývat otázkami, které řešil soud prvního stupně, zejména zda je žalovaná v dané věci pasivně legitimována. Pokud jde o označení účastníků řízení, dovolací soud převzal údaj o účastnících z rozsudku odvolacího soudu, neboť již soud prvního stupně správně v důvodech svého rozhodnutí vystihl, že „povolení eutanázie“ osobě starší 14 let, která sama takový zásah do své integrity navrhuje a souhlasí s ním, nepředstavuje postup podle § 100 až 102 o. z., podle nichž rozhoduje soud o přivolení k zákroku jen v případě, že se jedná o osobu nezletilou a zároveň starší 14 let, která zákroku vážně odporuje, ačkoliv zákonný zástupce se zákrokem souhlasí, případně se jedná o osobu zletilou, která není plně svéprávná, dále v případě, že se jedná o zásah do integrity člověka neschopného úsudku, pokud takovýto zásah způsobí trvalé, neodvratitelné a vážné následky, nebo pokud je takovýto zásah spojen s vážným nebezpečím pro jeho život nebo zdraví. Řečeno jinak: občanský zákoník nepředpokládá, že bude soudem rozhodováno o zásahu do integrity dospělé svéprávné osoby, která s takovým zásahem výslovně souhlasí.

14. Žalobcem podaná žaloba tak nepostihuje stav, v němž zákon předpokládá zahájení řízení o zásahu do integrity ve smyslu § 65 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“, neboť uvedené zákonné ustanovení, jakkoliv velmi kusé, je procesní reflexí již zmiňované hmotněprávní úpravy provedené v § 100 až 103 o. z. a již proto nelze danou procesní úpravu dopadající na zvláštní („nesporná“) řízení použít na jiná zákonem výslovně nepředvídaná řízení o souhlasu (přivolení) k zásahu do integrity. To proto, že výčet věcí projednávaných dle z. ř. s. je taxativní (srov. jeho § 2) a jiné, než tam uvedené věci (včetně věci právě projednávané) nelze v řízení podle z. ř. s. projednat a je třeba o nich rozhodnout na základě obligatorního návrhu v řízení sporném, podléhajícím zejména pravidlům části třetí o. s. ř.

15. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou jsou přitom v projednávané věci zatížena rozhodnutí soudů obou stupňů, které v poměrech právě projednávané věci vydaly ve výroku neurčité rozhodnutí.

16. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.

17. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).

18. Nejvyšší soud se otázkou určitosti žalobního petitu opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí; závěry jeho rozhodovací praxe k této otázce byly shrnuty např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 6025/2017, v němž dovolací soud uvedl, že údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v § 153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Určitý žalobní petit je pak nezbytným údajem i pro žalovaného (další účastníky řízení), aby mohl zvážit, zda vůbec a případně v jakém rozsahu se bude uplatněnému nároku bránit.

19. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. žalobci neukládá formulovat návrh rozsudečného výroku, ale jen to, aby z žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě (či jejím doplnění) přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti.

20. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li – bez ohledu na to, zda po stránce „kvalitativní“ nebo „kvantitativní“ – neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, byl-li žalobce o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).

21. V projednávané věci soud prvního stupně rozhodl o tom, že „návrh navrhovatele, aby soud rozhodl o přivolení k zásahu do jeho integrity tak, že mu bude umožněna euthanasie, se zamítá“. Takový výrok je zjevně neurčitý, neboť rozhoduje-li soud o zásahu do integrity [lhostejno přitom, zda vyslovuje s tímto zásahem „souhlas“ nebo k němu “přivoluje“ (zákonodárce v § 100 až 103 o. z. užívá oba termíny promiscue)], musí vždy jednoznačným a určitým způsobem vymezit k jakému konkrétnímu úkonu (zásahu) je souhlas udílen. Obdobné náležitosti jsou pak kladeny na návrh, jímž je zahajováno řízení (srov. zejména § 100 odst. 2 o z.), resp. na usnesení o zahájení řízení z moci úřední (jde-li o řízení, které lze podle § 13 odst. 1 a 2 z. ř. s. zahájit i bez návrhu) a samozřejmě i na výrokovou část konečného rozhodnutí ve věci. Uvedené požadavky je třeba mutatis mutandis vztáhnout i na „obecnou žalobu“ projednávanou mimo rámec řízení upravených v § 65 z. ř. s.

22. Přesto, že provádění zásahů do tělesné a duševní integrity člověka se vesměs odehrává v rámci poskytování zdravotních služeb a právní režim těchto zásahů se proto řídí zvláštní úpravou v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, popř. zákoně č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, která se, coby lex specialis, uplatní přednostně oproti ustanovením občanského zákoníku, pak ani uvedená skutečnost nic nemění na tom, že zásah do integrity fyzické osoby souvisí převážně se snahou o příznivé ovlivnění zdravotního stavu [na základě realizace individuálního léčebného postupu, s cílem vyléčení nebo zmírnění důsledků nemoci a zabránění vzniku invalidity nebo nesoběstačnosti nebo zmírnění jejich rozsahu, případně jen za účelem zmírnění utrpení a zachování kvality života pacienta, který trpí nevyléčitelnou nemocí [ § 5 odst. 2 písm. d) a h) citovaného zákona], a jako každá jiná zdravotní služba musí být poskytována na náležité odborné úrovni (tzv. lege artis, srov. § 28 odst. 2 zákona o zdravotních službách).

23. Současně platí, že podle § 31 cit. zákona je poskytovatel zdravotní služby povinen zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho změnách (dále jen „informace o zdravotním stavu“) a umožnit pacientovi nebo osobě určené pacientem klást doplňující otázky vztahující se k jeho zdravotnímu stavu a navrhovaným zdravotním službám, které musí být srozumitelně zodpovězeny (odstavec 1). Informace o zdravotním stavu podle odstavce 1 obsahuje – též - údaje o účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaných zdravotních služeb, včetně jednotlivých zdravotních výkonů (odstavec 2). Z uvedeného plyne, že zákon ke zlepšení zdravotního stavu, popř. ke zmírnění utrpení nebo zachování kvality života nevyléčitelného pacienta nepředepisuje v jednotlivých případech provedení konkrétní zdravotní služby, nýbrž volbu ponechává na poskytovateli zdravotnické péče a pacientovi, to vše se samozřejmým respektem k požadavku, aby jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví byl prováděn nejen na náležité odborné úrovni (viz již výše), ale též v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy [srov. čl. 4 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (tzv. Úmluva o lidských právech a biomedicíně, Oviedo 1997, publikovaná pod č. 96/2001 Sb. m. s., která je součástí ústavního pořádku České republiky, viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01)]. Záměru dosažení sledovaného cíle tak lze v jednotlivých případech dosáhnout i rozličnými zdravotními službami, které mohou být spojeny s různě intenzivními zásahy do integrity fyzické osoby (pacienta). Má-li proto soud přivolit (souhlasit) se zásahem do integrity, musí výrok jeho rozhodnutí (ať už je návrhu vyhověno či je zamítnut) zvažovaný zásah podle možností popsat natolik určitě, aby jej nebylo možno zaměnit se zásahem jiným. Tak kupř. nebude dostačující, schválí-li soud zásah do integrity v podobě „amputace končetiny“ nebo „bioptického vyšetření“, nýbrž musí ve výroku svého rozhodnutí specifikovat, o jakou konkrétní končetinu se jedná, resp. o biopsii jakého orgánu půjde. Na druhé straně popis zvažovaného zásahu ve výroku rozhodnutí soudu nemusí a ani z povahy věci nemůže být formulován do všech detailů a podrobností, a to již proto, že pro značnou složitost procesů v lidském těle, omezenost lidského poznání, individuální rozdíly mezi fyziologií každého člověka i faktory ovlivňující jeho zdravotní stav může až při vlastním provádění zákroku vyjít najevo, že zásah do integrity pacienta může být proveden v menším rozsahu, než bylo zamýšleno, nebo naopak v důsledku konkrétní situace se může ukázat, že zákrok bude nezbytné provést s vyšší mírou zásahu integrity jedince.

24. V projednávané věci se žalobce domáhá (jak bylo vyloženo výše „obecnou“ žalobu v řízení sporném) aby „mu byla umožněna eutanázie“. Slovo „eutanazie“ pochází z řeckého jazyka: εὐθανασία (euthanasia) a v prvním přiblížení znamená „dobrá smrt“. Uvedený výraz však neoznačuje pouze dobrou smrt, ale také snadnou smrt, šťastnou smrt, nenásilnou či bezbolestnou smrt. Ve svém původním významu není „eutanazie“ omezena na popis jednání lékaře, ale v obecné rovině znamená nějakou osobu usmrtit či ji nechat zemřít, přičemž je toto jednání vedeno starostí o zájmy této osoby. Podle etymologického významu slovo eutanázie znamená „dobrou smrt, resp. smrt z milosti, lehkou, bezbolestnou smrt“. Pojem eutanázie je tak tradičně vnímán jako nejednoznačný a kontroverzní výraz (v odborné literatuře srov. kupř. ČERNÝ, David a HŘÍBEK, Tomáš: Definice a formy eutanazie. In: ČERNÝ, David a spol. Eutanazie – ano, či ne? Aktuální medicínské, filozofické a právní perspektivy, Praha: Středisko společných činností AV ČR, v. v. i., pro Kancelář Akademie věd ČR, 2015, s. 3-8). Jindy je eutanázie definována odlišně jako „jednání nebo opomenutí, jehož vlastním cílem je zkrácení života a rozhodujícím důvodem je soucit s trpícím“ [srov. ŠTĚPÁN, Jaromír. Právo a moderní lékařství. Praha: Panorama, 1989. Praktické příručky (Panorama). ISBN 80-7038-068-3. s. 112 ].

25. Z uvedeného je nasnadě, že pojem „eutanázie“ je pojmem mnohovýznamovým, a proto právně neurčitým, který sám o sobě, bez dalšího upřesnění, není způsobilý jednoznačně, určitě a nepochybně definovat zásah, jež má být na základě souhlasu (přivolení) soudu proveden.

26. Z obsahu podání žalobce je zřejmé, že zjevně pomýšlí na tzv. vyžádanou eutanázii (na rozdíl od nevyžádané eutanázie či dokonce nedobrovolné eutanázie). I vyžádaná eutanázie má však několik různých a odlišných forem: je totiž nezbytné vnímat distinkci mezi aktivní eutanázií (usmrcením) a pasivní eutanázií (ponecháním umírajícího pacienta bez další léčby, tedy nezahájení léčby nebo přerušení život udržující léčby). Má-li tak být soudem rozhodnuto o návrhu žalobce, je nutné, aby v něm žalobce náležitě vymezil, jaký konkrétní zásah a jakým podrobněji popsaným způsobem má být předmětem rozhodování (souhlasu) soudu. Ostatně žalobce v závěru řízení ústy svého soudem ustanoveného opatrovníka uvedl, že navrhuje, aby soud „povolil podání letálního (rozuměj smrtícího – poznámka Nejvyššího soudu) prostředku navrhovateli lékařem, na základě výslovné a dobrovolné žádosti navrhovatele, jehož účelem bude ukončení života navrhovatele“ (srov. podání na č. l. 289 verte spisu), s tímto návrhem (popř. upřesněním původního návrhu) se však soud prvního stupně nijak nevyrovnal.

27. Odtud plyne, že výrok, který přijal do výroku I svého rozsudku soud prvního stupně je neurčitý a vytýkaný nedostatek nezhojil ani odvolací soud. Za popsaného procesního stavu bylo proto zcela předčasné se zabývat další argumentací obsaženou v podaném dovolání. Dlužno dodat, že projednatelnost návrhu je zákonným procesním požadavkem, jež je občanským soudním řádem kladen na žalobu i v případě, má-li soud za to, že návrh není věcně opodstatněný (projednatelnost má významnou roli při zvažování splnění podmínek řízení, zejména co do překážky zahájeného řízení a překážky věci rozhodnuté).

28. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na část rozsudku soudu prvního stupně (vyjma jeho výroku II), zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i jej a věc v tomu odpovídajícím rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

29. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby posoudil, zda žalobce v průběhu řízení doplnil žalobu tak, aby byla ve smyslu výše uvedeném projednatelná, pokud dospěje k negativnímu závěru, žalobce podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzve k odstranění konkrétních nedostatků žaloby a podle reakce žalobce uzpůsobí další průběh řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.). Pro případ, že ve věci bude znovu rozhodovat meritorně, v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádá jak s důkazy, které provedl, tak i s těmi, jejichž provedení ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. odmítl. Soud obecně není povinen hodnotit důkazy, které provedl, pokud z nich neučinil žádná pro věc významná skutková zjištění (k tomu srov. např. znění § 213 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) nicméně ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. by v takovém případě měl, byť jen stručně, uvést, proč provedené důkazy nemohly být podkladem pro závěr o učiněném skutkovém stavu.

30. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů