// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 20.11.2007
K právnímu zájmu na určení vlastnictví motorového vozidla
Žalobce, který se domáhá určení, že je vlastníkem motorového vozidla za situace, kdy v evidenci silničních vozidel a technickém průkazu je zapsán žalovaný jako jeho držitel a vlastník, má právní zájem na takovém určení, neboť bez něj nelze event. dosáhnout změny údajů v registru silničních motorových vozidel, popř. v technickém průkazu vozidla.
V tomto případě proto není rozhodné, že se touto určovací žalobou neřeší vydání věci (vozidla), tedy splnění povinnosti, ale jejím prostřednictvím lze dodržet povinnost týkající se evidence motorových silničních vozidel a vytvoří se jí též právní základ, který by mohl účastníky vést k odvrácení např. sporu o vydání věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 10/2006, ze dne 27. 6. 2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně I. K. s. a o. f., s. r. o., zast. advokátem, proti žalovanému J. P., zast. advokátem, o určení vlastnictví k nákladnímu automobilu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 312/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2005, č. j. 25 Co 179/2005-142, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 26. 11. 2004, č. j. 9 C 312/2003-113, zamítl návrh žalobkyně na určení, že nákladní automobil značky TATRA 815, (dále též jen „nákladní automobil“, popř. „vozidlo“) je v jejím vlastnictví a dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 5. 2004, č. j. 25 Co 179/2005-142, zrušil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že předmětný nákladní automobil je ve vlastnictví žalobkyně a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V obsáhlém odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na navrhovaném určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., neboť předmětem evidence motorových vozidel je i osoba jeho vlastníkem a případné vyhovující rozhodnutí soudu má vliv na stav zápisu v evidenci motorových vozidel.
Dále odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaný předmětný nákladní automobil koupil od Z. N., a to na základě ústně uzavřené kupní smlouvy ze dne 4. 12. 2001, která se podle ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, řídila příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Předmětný automobil byl žalobkyni odcizen v noci z 30. 10. na 31. 10. 2001, což vyplývá ze spisu PČR OO Milevsko č. j. ORPI-651/OOP-TČ-2001. Ze spisu Okresního soudu v Benešově č. j. 2 T 407/2002-187 a z pravomocného rozsudku tohoto soudu ze dne 18. 4. 2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2003, č. j. 10 To 269/2003-203, jímž byl Z. N. uznán vinným trestním činem podílnictví podle § 252 odst. 1 trestního zákona, vyplývá, že jmenovaný prodal dne 4. 12. 2001 žalovanému nákladní automobil, který v nezjištěné době na podzim roku 2001 zakoupil od muže vystupujícího pod jménem J. s tím, že jde o vozidlo dovezené bez dokladů ze SRN, ačkoliv se jednalo o vozidlo odcizené žalobci v noci z 30. 10. na 31. 10. 2001 na odstavném parkovišti. Z. N. předal žalovanému doklady (technický průkaz) k nákladnímu automobilu, které koupil od společnosti K. D., a. s., na vrakovišti a na nákladním automobilu byly po odcizení změněny identifikační znaky a to číslo karoserie a motoru tak, aby odpovídaly koupenému technickému průkazu nákladního automobilu registrační značky a tuto změnu měla provést osoba s údajným jménem J.
Podle odvolacího soudu je ve věci stěžejní otázkou, zda byly splněny podmínky vyžadované ustanovením § 446 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, podle něhož kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není jeho vlastníkem a že ani není oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný nejméně měl a mohl vědět, že prodávající Z. N. není vlastníkem předmětného nákladního automobilu a k tomuto závěru dospěl zejména na základě zjištění, že nákladní automobil nebyl schopný provozu na veřejných komunikacích, neboť jeho registrační značky byly uloženy v depozitu a skartovány, že bylo provedeno přehlášení na společnost K. D., a. s. a byla změněna barva vozidla, že kabely pod spínací skříňkou nákladního automobilu byly zapojeny a následně zaizolovány, že žalovaný věděl od prodávajícího N., že je „potřeba dát do pořádku doklady“. Dále k přehlášení vozidla došlo dne 28. 11. 2001 a tento den měl žalovaný podle jeho tvrzení nákladní automobil převzít, přičemž faktura a příjmový doklad o zaplacení kupní ceny je ze dne 4. 12. 2001. Žalovaný se dále prodávajícího dotazoval, zda vozidlo není kradené a z toho je též zřejmé, že určité pochybnosti měl, taktéž žalovaný věděl o problémech s doklady. Taktéž okolnosti předání dokladů od nákladního automobilu po jeho přehlášení na žalovaného dne 28. 11. 2001, kdy automobil byl tento den večer předán zpět J., který měl automobil druhý den přivést prodávajícímu N., a poté měl být automobil N. předán žalovanému, svědčí o tom, že žalovaný nebyl v dobré víře.
Odvolací soud dále odkázal na ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod s tím, že ustanovení § 446 obch. zák. lze aplikovat za přesného respektování uvedeného článku a dále odkázal na čl. 11. Listiny základních prvá a svobod o ochraně vlastnického práva původního vlastníka a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 437/02 a sp. zn. IV. ÚS 112/01.
Na základě uvedeného odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním bez data, podaným na poště dne 11. 11. 2005, napadl žalovaný shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalovaný podrobněji rozvedl, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že nesprávně aplikoval ust. § 80 písm. c) o. s. ř., neboť v daném případě nebyl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví nákladního automobilu, ale měla být podána žaloba na plnění vydáním vozidla. Dovolatel pokládá za nesprávný názor odvolacího soudu, že důvodnost žaloby na určení vlastníka nákladního automobilu vychází z toho, že v evidenci motorových vozidel je evidována nejen osoba držitele vozidla, ale i jeho vlastník a tento názor soudu je v rozporu s příslušnými předpisy upravujícími evidenci motorových vozidel. Žaloba na určení vlastníka motorového vozidla nemůže podle dovolatele řešit celý sporný případ, neboť i v případě úspěchu by musela být podána další žaloba na plnění, tj. vydání vozidla.
Dále dovolatel namítl, že při koupi nákladního automobilu byl v dobré víře, neboť mu byl předložen nezfalšovaný technický průkaz, a proto nevěděl a ani nemohl vědět, že vozidlo bylo odcizeno jinému vlastníkovi. O jeho opatrnosti svědčí i to, že kupní cenu platil až po provedení změny v technickém průkazu správním orgánem po provedení technické kontroly. Pokud jde o zjištění, že u předmětného vozidla byla viditelná výměna zámků a zámků spínací skříňky, není to podle dovolatele nic neobvyklého, neboť na startéru jsou zámky zaneseny prachem, klíčky jsou občas ztraceny, a proto nejde o důkaz, že nebyl v dobré víře o vlastnictví vozidla. Taktéž skutečnost, že ke koupi vozidla došlo na základě inzerátu v Anonci, či že se koupě uskutečnila u benzinové pumpy, popř. že prodávající N. žalovanému před prodejem vozidla sdělil, že musí „vyřizovat papíry k vozidlu“, nemohla vést k tomu, že by žalovaný nebyl v dobré víře nebo měl pochybnosti o vlastnictví vozidla. Vozidlo nebylo též prodáno pod cenou, cena byla obvyklá stavu vozidla. podle dovolatele odvolací soud pochybil, když nehodnotil dobrou víru žalovaného v době, kdy ke koupi (k nabytí vlastnictví) vozidla došlo (§ 443 a § 445 obch. zák.), ale vycházel z okolností zjištěných při vyšetřování odcizení vozidla.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud překročil při hodnocení věci nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 437/02 a sp. zn. IV. ÚS 112/02, neboť dovolatel využil všechny prostředky, aby se přesvědčil, že vlastníkem vozidla je prodávající (technická kontrola vozidla, převedení vozidla v registru vozidel). Odvolací soud se též nezabýval tím, že podle technického průkazu byl do 5. 4. 2001 držitelem vozidla Š. V. - stavitel, od 5. 4. 2001 do 26. 11. 2001 firma K. D., a. s., a vozidlo bylo odcizeno 30. 10. 2001 a je tedy sporné, zda patřil žalobci.
Na závěr dovolatel uzavírá, že v dané věci nebylo namístě použití žaloby dle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, by rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a zároveň navrhuje, by byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
V podání ze dne 15. 11. 2006 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že s ohledem na okolnosti potvrzené v rámci trestního řízení vedeného Okresním soudem v Benešově proti Z. N. pod sp. zn. 2 T 407/2002, z nichž vyplývá, že žalovaný v okamžiku prodeje vozidla měl vědomost o jeho nejasném původu, neboť v technickém průkazu bylo uvedeno, že od 5. 4.2001 do 26. 11. 21 byl nákladní automobil bez registrační značky, dne 26. 11. 2001 došlo k převodu ze společnosti K.D., a. s., na Z. N. a dne 28. 11. 2001 bylo vozidlo přehlášeno na žalovaného jako držitele. Dále nejméně v říjnu 2001 žalovaný věděl od Z. N., že má pro něj zajištěno vozidlo z Německa a že zajišťuje, aby „byly papíry v pořádku“. Poté co byl žalovanému předložen technický průkaz nabízeného vozidla, bylo přinejmenším nutné s ohledem na uvedené si učinit dotaz u společnosti K. D., a. s.. (posledního držitele dle technického průkazu) a ihned by zjistil, že došlo k prodeji pouze technického průkazu.
Žalobce je dále toho názoru, že odvolací soud postupoval správně, pokud shledal, že je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětnému vozidlu a vzhledem k uvedenému navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), které nejprve spočívá v tom, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví předmětného vozidla, neboť předmětem evidence motorových vozidel není údaj o vlastníku, ale pouze o držiteli vozidla a taktéž se v technickém průkazu vozidla uvádí pouze jeho držitel. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku dobré víry v období, kdy byly vyřešeny okolnosti odcizení vozidla, nikoliv k okamžiku nabytí vlastnického práva k němu (§ 446 obch. zák.).
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze mj. uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo práva je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Obecně platí, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba na plnění. Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, připouští soudní praxe, že je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. dán, jestliže určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámce, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20 a 21 v časopise Soudní judikatura č. 3/1997).
V posuzovaném případě se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem předmětného nákladního automobilu za situace, kdy v evidenci silničních vozidel a technickém průkazu je zapsán žalovaný jako jeho držitel a vlastník.
Podle § 4 odst. 4 písm. a) a b), § 6 odst. 1 zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, který nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2001, se v registru silničních vozidel mj. zapisuje vlastník a provozovatel silničního vozidla, není-li zároveň jeho vlastníkem, každý, kdo hodlá provozovat na území České republiky silniční motorové vozidlo, je povinen toto vozidlo přihlásit k registraci.
Podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel, k zápisu registrovaných údajů k silničnímu motorovému vozidlu, jeho vlastníku a provozovateli se užije příslušná část technického průkazu silničního motorového vozidla.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě má žalobce naléhavý právní zájem na navrhovaném určení, je jeho závěr správný, neboť bez tohoto určení nelze event. dosáhnout změny údajů v registru silničních motorových vozidel, popř. v technickém průkazu vozidla. V tomto případě proto není rozhodné, že se touto určovací žalobou neřeší vydání věci (vozidla), tedy splnění povinnosti, ale jejím prostřednictvím lze dodržet povinnost týkající se evidence motorových silničních vozidel a vytvoří se jí též právní základ, který by mohl účastníky vést k odvrácení např. sporu o vydání věci.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku jeho dobré víry při nabytí vlastnictví předmětného vozidla.
Podle § 446 obch. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2001, které je platné dosud, nabývá kupující vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
V posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný jako kupující nebyl v dobré víře, že prodávající (Z. N.) byl vlastníkem předmětného vozidla, neboť minimálně měl a mohl vědět, že prodávající není jeho vlastníkem. Přitom odvolací soud vycházel zejména z toho, že v době realizace koupě vozidla žalovaný věděl, že předmětný nákladní automobil nebyl provozován na veřejných komunikacích, neboť registrační značky byly skartovány, že byla provedena změna barvy, že na elektroinstalaci pod spínací skříňkou bylo patrné jejich rozpojení a následné spojení a že byly vyměněny zámky. Dále žalovanému nebyl znám původ předmětného vozidla, původně mělo procházet z Německa a žalovaný též věděl, že je třeba „dát do pořádku doklady“, tedy věděl o problémech s doklady k vozidlu a o nejasném původu vozidla.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že právní posouzení této otázky odvolacím soudem je správné a lze konstatovat, že je i v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 433/02.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, 1 věta o. s. ř.), s ohledem na to, že dovolání shledal nedůvodným, rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř. tak, že dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dále s ohledem na svoji ustálenou praxi v daném případě nerozhodoval o odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, e žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci celkem 3.175,- Kč (§ 5 písm. c), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 a čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 5. 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-