// Profipravo.cz / Doručování 10.05.2019
ÚS: K doručování předvolání k jednání
Materiální přístup k doručování soudních písemností musí být vždy upřednostněn před přístupem formalistickým. Podstatné tedy je, zda se adresát mohl s doručovanou písemností seznámit, a bylo tak zachováno jeho právo na soudní ochranu. Účinky řádného doručení písemnosti soudem nastávají i v případě, kdy je písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a adresát tuto písemnost skutečně převezme, ač správně má být doručována do datové schránky adresáta. Doručení fikcí, kdy si adresát poštovní zásilku nepřevzal, však nemůže zhojit nesprávný postup krajského soudu, neboť nelze mít za prokázané, že se stěžovatel s obsahem zásilky seznámil.
Právo na soudní ochranu zajištěné v čl. 36 an. hlavy páté Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, aby pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení. I v případě tohoto subjektivního veřejného práva je třeba vždy zkoumat, nakolik porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce v možnosti uplatňovat případně i další procesní práva a konat procesní úkony ve svůj prospěch, přičemž je významné, zda šlo o podstatné vady s odrazem ve výsledku řízení. Dojde-li v konkrétní věci k naplnění všech těchto faktorů, pak nelze učinit závěr, že by řízení bylo spravedlivé jako celek.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3851/18, ze dne 9. 4. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") sp. zn. 11 P 7/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 4. 2018 č. j. 11 P 7/2006-477 bylo stěžovateli uloženo přispívat na výživu zletilého syna stěžovatele a vedlejší účastnice (dále jen "vedlejší účastník") částkou 4 500 Kč měsíčně (výrok I.), spolu s dlužným výživným za období od 1. 9. 2017 do 30. 4. 2018 ve výši 7 200 Kč v měsíčních splátkách po 1 000 Kč (výrok II.). Tím byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 22. 11. 2011 č. j. 11 P 7/2006-273 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 4. 2012 č. j. 23 Co 132/2012-305 (výrok III.) a návrh na snížení výživného pro vedlejšího účastníka byl vyloučen k samostatnému projednání (výrok IV.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem ze dne 29. 8. 2018 č. j. 101 Co 220/2018-522 krajský soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2018 ve výši 10 800 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám vedlejšího účastníka v měsíčních splátkách po 1 500 Kč, ve zbytku rozsudek okresního soudu potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud vyšel ze skutečnosti, že výživné bylo naposledy zvýšeno s účinností od 1. 9. 2011, kdy byl vedlejší účastník žákem 6. třídy základní školy. Stěžovatel v průběhu plynutí doby neprojevil zájem o skutečné potřeby syna a nepřizpůsobil jim výši placeného výživného. Krajský soud měl požadavek vedlejší účastnice na stanovení výživného zpětně od 1. 9. 2015 za logický, neboť tehdy nastoupil vedlejší účastník do 1. ročníku střední školy, což představuje podstatnou změnu jeho poměrů, dospěl však k závěru, že je namístě zvýšit výživné od 1. 9. 2017, kdy vedlejší účastník postoupil do 3. ročníku střední školy, neboť v té době bylo v možnostech stěžovatele dosahovat výrazně vyšších příjmů, a to jednak jako jednatele společnosti, jednak z následně uzavřené pracovní smlouvy. Tvrzení stěžovatele, že pracuje jako řidič a jednatel společnosti, ve které je společníkem jeho manželka, na poloviční úvazek s minimálními příjmy, odmítl krajský soud přičíst k tíži vedlejšího účastníka, neboť v současné době je nedostatek zaměstnanců ve všech sférách průmyslu, obchodu i služeb a stěžovatel má objektivně možnost pracovat na plný úvazek. Stejně tak dle krajského soudu skutečnost, že jsou proti stěžovateli vedeny exekuce v důsledku dluhů ve výši 1 000 000 Kč a stěžovatel podal insolvenční návrh, nemůže být důvodem, pro který by měl stěžovatel pracovat za méně než minimální mzdu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v odůvodnění napadených rozsudků se objevuje řada argumentů neodpovídajících základním právním principům, zejména rovnosti účastníků. Stěžovateli přitom bylo upřeno, aby mohl svá práva uplatnit při jednání před krajským soudem. Stěžovatel má zřízenu datovou schránku, do níž mu však předvolání k jednání krajského soudu nebylo doručeno. Z obsahu spisu dle stěžovatele vyplývá, že soudce vydal pokyn, aby příslušný zaměstnanec soudu nejprve vyhledal kontakt přes datovou schránku, a pokud tato neexistuje, měl obeslat účastníky poštovní zásilkou. Tento pokyn nebyl splněn a účastníkům bylo doručováno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Zásilka však stěžovateli nebyla doručena, když byla patrně vhozena do nesprávné poštovní schránky.
III.
Vyjádření účastníků řízení
5. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu, okresnímu soudu a oběma vedlejším účastníkům řízení.
6. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že v řízení před ním stěžovatel nebyl na svých právech postupem soudu nikterak poškozen, ke všem účastníkům řízení soud činil řádné procesní úkony a bylo rozhodnuto na základě provedených důkazů. Soud plně odkazuje na své rozhodnutí ve věci samé a navrhuje zamítnout ústavní stížnost jako nedůvodnou.
7. Krajský soud se vyjádřil v tom smyslu, že předvolání k odvolacímu jednání bylo stěžovateli nedopatřením zasláno krajským soudem na adresu jeho bydliště, ačkoliv v té době měl zřízenu datovou schránku. Postup krajského soudu byl tedy v rozporu s § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dle krajského soudu je však třeba vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5278/2014, dle kterého nerespektování zákonem stanovených pravidel pro doručování nemá vždy za následek neúčinnost doručení písemnosti soudem, neboť z platné právní úpravy neúčinnost takového doručení nevyplývá. Jestliže by se účastník řízení s obsahem doručované písemnosti seznámil, potom otázka, zda bylo doručeno předepsaným způsobem, ztrácí význam. Jelikož krajskému soudu není známo, zda se stěžovatel s obsahem předvolání
k odvolacímu jednání fakticky seznámil, je možné, že jeho ústavně zaručené právo
na soudní ochranu mohlo být nesprávným doručením porušeno.
8. Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
9. Vyjádření okresního soudu a krajského soudu byla zaslána stěžovateli na vědomí a k případné replice, stěžovatel však možnosti vyjádřit se nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Po přezkoumání skutkového stavu, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem krajského soudu došlo ke stěžovatelem namítanému porušení práva na soudní ochranu.
13. Z vyžádaného soudního spisu vzal Ústavní soud za zjištěné, že stěžovatel podal dne 29. 5. 2018 proti rozsudku okresního soudu ze dne 23. 4. 2018 č. j. 11 P 7/2006-477 odvolání prostřednictvím datové schránky ID XXX. Usnesením ze dne 4. 6. 2018 č. j. 11 P 7/2006-485 okresní soud vyzval účastníky, aby se do 10 dnů od doručení tohoto usnesení k odvolání vyjádřili. K odvolání se vyjádřili opatrovník dne 12. 6. 2018 a vedlejší účastník dne 21. 6. 2018. Dne 27. 6. 2018 byla věc předložena krajskému soudu k rozhodnutí o odvolání. Krajský soud uvědomil stěžovatele o konání jednání dne 29. 8. 2008 a to zásilkou doručovanou na adresu X. Protože stěžovatel nebyl poštovním doručovatelem zastižen, byla zásilka vložena dle údajů na doručence do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky. Následně byla shodná písemnost doručována soudem dne 19. 7. 2018 do datové schránky ID XYY obchodní společnosti XY, sídlem X. Z protokolu o jednání konaném dne 29. 8. 2018 před krajským soudem vyplývá, že stěžovatel se jednání nezúčastnil, u jeho jména je uvedeno doručení vykázáno dnem 23. 7. 2018 (tedy dnem, kdy byla písemnost údajně vhozena do jeho poštovní schránky). Na uvedeném jednání byl vyhlášen napadený rozsudek ze dne 29. 8. 2018 č. j. 101 Co 220/2018-522.
14. Podle § 45 odst. 2 věta druhá o. s. ř. platí, že není-li možné doručit písemnost prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, soud ji doručí na žádost adresáta na jinou adresu nebo na elektronickou adresu. Zákon tedy jednoznačně stanoví posloupnost při doručování soudních písemností tak, že pouze zjistí-li soud, že adresát nemá aktivovanou datovou schránku, ověří si, zda žádal o doručování na elektronickou adresu se zaručeným certifikátem; pokud nikoliv, doručí soud písemnost prostřednictvím doručujícího orgánu na adresu podle § 46b o. s. ř. Soudní praxe si přitom již osvojila materiální přístup k doručování, který musí být vždy upřednostněn před přístupem formalistickým. Podstatné tedy je, zda se adresát mohl s doručovanou písemností seznámit, a bylo tak zachováno jeho právo na soudní ochranu. Dle soudní judikatury platí, že účinky řádného doručení písemnosti soudem nastávají i v případě, kdy je písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a adresát tuto písemnost skutečně převezme, ač správně má být písemnost doručována do datové schránky adresáta (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1577/16 ze dne 11. 7. 2017, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
15. Tak tomu však ve věci stěžovatele nebylo, neboť si zásilku doručovanou prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nepřevzal. Jde tedy o doručení fikcí, které však nemůže zhojit nesprávný postup krajského soudu při doručování předvolání k jednání, neboť nelze mít za prokázané, že se stěžovatel s obsahem zásilky seznámil.
16. Ústavní soud konstantně judikuje, že právo na soudní ochranu zajištěné v čl. 36 a následujících článcích hlavy páté Listiny nelze vykládat tak, aby pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení. I v případě tohoto subjektivního veřejného práva je třeba vždy zkoumat, nakolik porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce v možnosti uplatňovat případně i další procesní práva a konat procesní úkony ve svůj prospěch, přičemž je podstatné, zda šlo o podstatné vady s odrazem ve výsledku řízení. Dojde-li v konkrétní věci k naplnění všech těchto faktorů, pak nelze učinit závěr, že by řízení bylo spravedlivé jako celek.
17. Vzhledem k tomu, že se k jednání konanému dne 29. 8. 2008 před krajským soudem nedostavili ani ostatní účastníci jednání, nemusela by skutečnost, že stěžovatel nebyl o termínu konání jednání uvědoměn, sama o sobě z pohledu intenzity představovat závažný zásah do jeho práva na soudní ochranu. Protože však stěžovatel nebyl okresním soudem seznámen ani s obsahem vyjádření (která byla na jednání konstatována) ostatních účastníků řízení k odvolání stěžovatele, nelze než uzavřít, že mu postup soudu neumožnil s těmito vyjádřeními jakkoli polemizovat a realizovat svá procesní práva zaručená čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy být přítomen projednání své věci, vyjadřovat se k průběhu řízení, k jednotlivým procesním úkonům a sám činit podle své úvahy procesní návrhy a přednášet soudu svá relevantní tvrzení.
18. V důsledku postupu soudů stěžovatel poté, co podal odvolání, nebyl již seznámen se způsobem, jakým se k němu ostatní účastníci vyjádřili, nebylo mu řádně doručeno předvolání k jednání před krajským soudem, a byl mu pouze doručen až napadený rozsudek krajského soudu. Vznikl tak procesní stav, za něhož se následkem postupu krajského soudu contra legem ocitl stěžovatel v postavení nevýhodném oproti straně žalující (resp. navrhující zvýšení výživného), neboť mu byla odňata možnost jakkoli reagovat na ve vyjádření k odvolání uvedené skutečnosti. Takto byl porušen ústavní princip (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny) rovnosti účastníků; tito nedisponovali rovnými příležitostmi k uplatnění svých procesních práv v intencích zejména § 101 odst. 1 o. s. ř. Zásah státní moci do práva stěžovatele tu v rámci ústavních kautel řádného procesu, znamená porušení práva stěžovatele na rovnost účastníků podle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny, i porušení jeho práva na přítomnost při veřejném projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny, z něhož vyvěrá reálná možnost uplatnění návazných procesních, případně i hmotněprávních práv účastníka.
19. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení i rozsudku okresního soudu, neuvedl však, jakým způsobem toto rozhodnutí zasáhlo do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§ 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí. Samotné ničím nepodložené tvrzení stěžovatele, že v odůvodnění obou napadených rozsudků se objevuje řada argumentů neodpovídajících základním právním principům, zejména rovnosti účastníků, důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Žádné jiné vady rozsudku okresního soudu Ústavní soud nezjistil.
20. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud v části směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 29. 8. 2018 č. j. 101 Co 220/2018-522 ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Autor: US