// Profipravo.cz / Doručování 11.12.2013
K doručení zásilky jejím uložením v místě dosílky
Na doručování v rámci rozhodčího řízení je třeba přiměřeně použít občanský soudní řád (§ 30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů). Ten jako primární způsob doručování uvádí zaslání do datové schránky. Pokud rozhodkyně neměla v době doručování usnesení s výzvou k vyjádření k žalobě zřízenu datovou schránku, pak nemohla doručovat právnické osobě do datové schránky. V takovém případě bylo nutné zvolit náhradní postup při doručování, tj. prostřednictvím doručovacího orgánu (§ 48 a násl. o. s. ř.).
Pokud žalobkyně nebyla zastižena na místě, ve kterém jí bylo doručováno, musela být písemnost uložena u pošty v sídle žalobkyně. Jelikož zásilka byla uložena v místě dosílky, nikoli v místě sídla žalobkyně, je nutné dospět k závěru, že zásilka nebyla žalobkyni řádně doručena.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 673/2013, ze dne 29. 10. 2013
(kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz)
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2012, č. j. 31 Cm 40/2011-62, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodkyně JUDr. Evy Pulzové ze dne 18. ledna 2011, č. j. C 1/2010, jímž rozhodkyně v právní věci žalobkyně C., a. s., proti společnosti B. s. r. o. o zaplacení části (správně částky) 656 860 Kč s příslušenstvím vyhověl v plném rozsahu žalobě (výrok pod bodem I), zamítl návrh na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že rozhodkyně JUDr. Eva Pulzová oznámila usnesením ze dne 23. listopadu 2010, č. j. C 1/2010, zahájení rozhodčího řízení účastníkům a vyzvala žalobkyni k vyjádření k žalobě, která byla k usnesení připojena. Toto usnesení doručovala žalobkyni na adresu Samopše 24, 285 06 Samopše, tj. na adresu uvedenou jako sídlo žalobkyně v obchodním rejstříku. Rozhodkyně dala zásilku k přepravě dne 24. listopadu 2010 s tím, že tato zásilka se vrátila žalobkyni s údajem pošty o dosílce na adresu M., P. a s údajem „uloženo 15. prosince 2010, druhá výzva 27. prosince 2012, nevyzvednuto“.
Soud prvního stupně dovodil, že způsob doručování usnesení č. j. C 1/2010 žalobkyni nikoli do datové schránky, ale poštou, nelze považovat za porušení práva věc před rozhodci řádně projednat. Rozhodkyně neměla dle zákona povinnost mít zřízenou datovou schránku, rovněž jako rozhodkyně nebyla orgánem veřejné moci ve smyslu tohoto zákona, a neměla jí tedy zřízenou ani z tohoto titulu. Soud tedy neshledal důvod k tomu, aby rozhodkyně doručovala povinně žalobkyni do datové schránky. Jelikož bylo prokázáno, že usnesení bylo uloženo k datu 15. prosince 2010 a že nebylo vyzvednuto, nastala k datu 27. prosince 2010 fikce doručení tohoto usnesení. Rozhodčí nález byl vydán po řádně provedeném řízení, a proto soud prvního stupně návrh na jeho zrušení zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2012, č. j. 2 Cmo 188/2012-93, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil předmětný rozhodčí nález (výrok pod bodem I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pod bodem II (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem III) a před soudem odvolacím (výrok pod bodem IV).
Odvolací soud dovodil, že pokud nebyla rozhodci zřízena povinně datová schránka alespoň podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, nezbylo než doručovat účastníkům rozhodčího řízení v souladu s pravidly pro doručování podle občanského soudního řádu.
Usnesení bylo doručováno žalobkyni na adresu zapsanou v obchodním rejstříku Samopše 24, 285 06 Samopše. Adresát nebyl zastižen na adrese zapsané v obchodním rejstříku a doručující orgán aplikoval dosílku na adresu M., P.. Zde byla zásilka uložena a následně vrácena odesílateli, aniž by si ji adresát vyzvedl.
Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodce nepostupoval v souladu s právní úpravou doručování obsaženou v občanském soudním řádu, pokud považoval za doručenou zásilku, která byla uložena u doručujícího orgánu, který nebyl v místě sídla žalobkyně, nýbrž došlo k uložení písemnosti u doručujícího orgánu v místě dosílky. Nebyla-li žalobkyně na této adresa zastižena, nemohlo dojít k řádnému doručení usnesení ze dne 23. listopadu 2010, č. j. C 1/2010, podle ustanovení § 46a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen . s. ř.“) s důsledky fikce doručení k datu 27. prosince 2010 ve smyslu ustanovení § 49 odst. 4 o. s. ř. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyni nebylo umožněno se řádně vyjádřit k žalobě, nebyla jí tedy dána možnost věc před rozhodci řádně projednat a bylo jí odepřeno právo na spravedlivý proces.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost podaného dovolání zakládá na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvod uplatňuje § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jelikož rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalovaná má za to, že rozhodce správně doručoval žalobkyni na adresu pro doručování ve smyslu ustanovení § 46b písm. e) o. s. ř., tedy na adresu sídla žalobkyně. Skutečnost, že žalobkyně svým úkonem zapříčinila, že zásilka byla doslána na adresu uvedenou žalobkyní, nemůže způsobit neplatnost doručení zásilky, a to s ohledem na skutečnost, že nová právní úprava doručování zakotvená v občanském soudním řádu je koncipována na principu odpovědnosti každého adresáta za možnost doručovat mu písemnosti. Žalobkyni bylo uložení písemnosti na poště v místě dosílky oznámeno, žalobkyně se v místě dosílky zdržovala, neboť v průběhu celého řízení nenamítala, že by se na adrese dosílky nezdržovala a neměla možnost se s doručovanou zásilkou seznámit. Pokud tedy rozhodkyně v souladu s občanským soudním řádem doručovala na adresu jejího sídla, nemůže mít případné sjednání dosílky na platnost doručení vliv. Žalovaná dále upozorňuje na to, že zásilka byla nejprve uložena na poště v Sázavě v termínu od 26. listopadu 2010 do 13. prosince 2010, poté byla uložena na adrese dosílky v Praze v době od 15. prosince 2010 do 30. prosince 2010.
Ve světle výše uvedeného žalovaná dovozuje, že odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, který nemá oporu v provedeném dokazování, tj. že zásilka byla uložena dne 26. listopadu 2010 na adrese dosílky. Z důkazů, které byly v řízení provedeny, nelze dospět k závěru, že zásilka byla dne 15. prosince 2010 vrácena odesílateli, když z obálky k zásilce vyplývá, že tato byla uložena od 15. prosince 2010 do 30. prosince 2010 v místě dosílky a teprve následně vrácena odesílateli.
Dále je žalovaná toho názoru, že zřízení dosílky nemůže mít vliv na skutečnost, že bylo rozhodcem doručováno v souladu s o. s. ř. na adresu sídla žalobkyně. Zřízení dosílky je zcela na vůli adresáta a zasílající subjekt (v tomto případě rozhodce) nemůže možnost dosílky zásilky ovlivnit ani vyloučit.
Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že rozhodkyně postupovala při doručování písemnosti nezákonně. Rozhodkyně uvedla, že pokud nebylo žalobkyni doručováno prostřednictvím datové schránky jako primární formy doručování písemností dle o. s. ř., je nezbytnou podmínkou pro zachování zákonnosti řízení skutečné seznámení žalobkyně jako adresáta zásilky s obsahem zásilky. V opačném případě nelze zásilku považovat za doručenou.
Žalobkyně současně upozorňuje na to, že občanský soudní řád neumožňuje jiný způsob doručování písemností právnickým osobám zapsaným v obchodním rejstříku než prostřednictvím datové schránky. Protože se účastník v tomto případě nedozvěděl o uložení zásilky, neměl možnost se s obsahem zásilky seznámit a nebyla mu tím poskytnuta možnost ochrany jeho práv v rozhodčím řízení.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalované je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že na doručování v rámci rozhodčího řízení je třeba přiměřeně použít občanský soudní řád (§ 30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů). Ten jako primární způsob doručování uvádí zaslání do datové schránky. Pokud rozhodkyně neměla v době doručování usnesení s výzvou k vyjádření k žalobě zřízenu datovou schránku, pak nemohla doručovat právnické osobě do datové schránky. V takovém případě bylo nutné zvolit náhradní postup při doručování, tj. prostřednictvím doručovacího orgánu (§ 48 a násl. o. s. ř.).
Stejně tak se dovolací soud zcela ztotožnil i se závěry odvolacího soudu ohledně chybného postupu při doručování písemnosti žalobkyni. Pokud žalobkyně nebyla zastižena na místě, ve kterém jí bylo doručováno, musela být písemnost uložena u pošty v sídle žalobkyně. Jelikož zásilka byla uložena v místě dosílky, nikoli v místě sídla žalobkyně, je nutné dospět k závěru, že zásilka nebyla žalobkyni řádně doručena. Jelikož nebyla žalobkyni výzva k žalobě řádně doručena, ta neměla možnost se s žalobou seznámit na tuto reagovat. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nebyla dána možnost věc před rozhodci řádně projednat, je tedy správný. Rozhodčí řízení trpělo vadou, pro kterou je třeba rozhodčí nález zrušit.
Nedůvodná je i námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť z provedeného dokazování - ze zásilky vyplývá, že tato byla uložena v místě sídla žalobkyně. Z provedeného dokazování – zásilkou, která byla rozhodcem adresována žalobkyni dne 24.11.2010 na adresu sídla žalobkyně, sice vyplývá, že tato zásilka byla uložena, nebyla však tímto důkazem vyvrácena námitka žalobkyně, že byla doručovatelkou doručující tuto zásilku vyzvána a poučena o možnosti vyzvednout si zásilku, která je uložena na poště v místě sídla žalobkyně, neboť předmětná zásilka nebyla doručována doručenkou do vlastních rukou – tento údaj chybí (proto i pošta v místě dosílky doručovala opětovně předmětnou zásilku), nelze tak dovodit, jak se nesprávně domnívá žalovaná, že ze skutkových zjištění soudů, pokud by odvolací soud neopomenul jí namítanou skutečnost, by bylo možné dovodit, že žalobkyni bylo řádně doručeno ve smyslu § 49 odst. 4 o.s.ř. – fikcí, tj. uložením zásilky v sídle žalobkyně. V hodnocení důkazů odvolacím soudem tak nelze shledat logický rozpor, jak nesprávně namítá dovolatelka, a uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl prokázán.
Protože se dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 1 000 Kč [§ 7 bod 4, § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 273 Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
Autor: -mha-