// Profipravo.cz / Doručování 23.06.2008
K neohlášení změny místa trvalého pobytu a doručování v civilním řízení
Případné porušení ohlašovací povinnosti ve vztahu ke změně místa trvalého pobytu není ve vztahu k aplikaci zákonných ustanovení občanského soudního řádu o doručování písemností /§ 45 a násl./ v civilním soudním řízení nijak relevantní. Ani zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných čísel a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, nestanoví ohlášení změny místa trvalého pobytu jako povinnost fyzických osob (obyvatel), neurčuje k ohlášení žádnou časovou lhůtu a neohlášení změn nijak nesankcionuje (§ 10 odst. 5 výše citovaného zákona).
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5197/2007, ze dne 15. 5. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného V. K., zastoupeného advokátem, proti povinnému L. F., zastoupenému advokátem pro částku 15 848,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 24 Nc 2961/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. července 2007, č. j. 15 Co 350/2007-30, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. července 2007, č. j. 15 Co 350/2007-30, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. listopadu 2006, č. j. 24 Nc 2961/2006-7, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 9. listopadu 2006, č. j. 24 Nc 2961/2006-7, kterým okresní soud nařídil podle rozsudku tohoto soudu ze dne 25. května 2006, č. j. 13 C 41/2006-29, k vydobytí pohledávky ve výši 15 848,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 12. ledna 2006 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 9 094,95 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. L. N., soudního exekutora. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že ačkoliv se povinný v rozhodné době nezdržoval na adrese svého trvalého bydliště a zdržoval se ve skutečnosti jinde…„ aniž tuto skutečnost učinil úředně známou“, tak proto došlo fikcí k řádnému doručení podkladového rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal povinný včas dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť jde o otázku, která je odvolacími soudy řešena rozdílně (odvolací soudy dosud ve většině případů napadená rozhodnutí rušily a věci vracely soudům prvních stupňů k ověření tvrzených skutečností o pobytu povinných). Dovolání odůvodnil poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá i na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel soudům vytkl, že v posuzované věci učinily nesprávný závěr o vykonatelnosti podkladového exekučního titulu. Dovolateli byl exekuční titul doručován v době od 26. června 2006 (datum oznámení o uložení písemnosti) do 11. července 2006 (konec odběrní lhůty písemnosti), na adresu M., kde se ovšem, v té době již více než devět let nezdržoval. O tom svědčí mimo jiné i skutečnost, že podstatou vymáhané pohledávky oprávněného jsou dlužná plnění spojená s užíváním bytu na adrese H., O. (tehdejší bydliště dovolatele). Protože se dovolatel v místě doručování nezdržoval, nemohlo dojít k řádnému uložení písemnosti a následně ani k jejímu náhradnímu doručení fikcí. Exekuční titul, který byl podkladem nařízení exekuce v souzené věci, tak dosud nenabyl právní moci a ani se nestal vykonatelným. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel jednal účelově, neboť jeho povinností bylo zajistit změnu adresy pro doručování písemností (změnu trvalého bydliště), potom neodpovídá platným právním předpisům. Odvolací soud nad rámec tohoto zákonného ustanovení vychází z údajné povinnosti povinného nahlásit změnu jeho bydliště pro účely doručování soudních zásilek, a tím jej sankcionuje za porušení povinnosti, kterou mu ovšem žádný zákon nestanoví (povinnost není obsažena ani v zákoně č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů – zákon o evidenci obyvatel). Takový postup je rovněž v rozporu s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Nalézací soud si přitom musel být s ohledem na předmět projednávané pohledávky oprávněného (služby spojené s užíváním bytu na adrese H., O.) vědom, že se dovolatel na adrese M. nezdržuje. Doručoval-li přesto předvolání k jednání nalézacího soudu (na němž bylo vyhlášeno podkladové rozhodnutí – rozsudek pro zmeškání) a po té i samotný rozsudek (exekuční titul) na výše uvedenou adresu, byl jeho postup nesprávný. Na posuzovaný případ lze vztáhnout i závěry Ústavního soudu z nálezu sp. zn. II. ÚS 451/03. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud nejprve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a aby poté napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Oprávněný se k dovolání povinného nevyjádřil.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam /§ 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř./, daný tím, že otázka, zda exekuční titul, v daném případě rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. května 2006, č. j. 13 C 41/2006-29, je vykonatelný, byla vyřešena v rozporu s ustálenou soudní praxí.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“, může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce, nesplnil-li povinný dobrovolně, co mu ukládá exekuční titul.
Podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. e) zákona č. 120/2001 Sb. je exekučním titulem vykonatelné rozhodnutí soudu, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek.
Před nařízením exekuce se soud zabývá mimo jiné i tím, zda je podkladové soudní rozhodnutí z hledisek zakotvených v občanském soudním řádu formálně vykonatelné, a tudíž způsobilé být exekučním titulem. I když soud vychází především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (§ 261 odst. 2 o. s. ř.), případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (§ 261 odst. 3 o. s. ř.), je oprávněn (a povinen) v případě pochybností provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané soudní rozhodnutí (zejména zjištění, zda rozhodnutí bylo řádně doručeno). O tom, za jakých podmínek se podkladové rozhodnutí, je-li jím rozsudek vydaný soudem v nalézacím řízení, stane vykonatelným po stránce formální, pojednávají příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Nevykonatelnost podkladového rozhodnutí v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) je důvodem zamítnutí návrhu.
Podle ustanovení § 159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci (srov. § 158 odst. 2, § 204 o. s. ř.). Podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Podle ustanovení § 161 o. s. ř. je rozsudek vykonatelný, jakmile uplyne lhůta k plnění; není-li v rozsudku uložena povinnost k plnění, je rozsudek vykonatelný, jakmile nabyl právní moci.
Podle ustanovení § 46 odst. 6 o. s. ř., byla-li písemnost doručována na adrese, která je vedena podle zvláštního předpisu jako místo pobytu fyzické osoby, nebo na adrese, kterou fyzická osoba sdělila soudu a požádala o doručování na ni (§ 46 odst. 1 o. s. ř.), anebo na adrese, kterou fyzická osoba jinak označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká nebo pracuje, popřípadě jako místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, jestliže fyzická osoba prokáže, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla zastižena, a v době do 3 dnů, nebo jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení.
Podkladovým titulem je v posuzované věci rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. května 2006, č. j. 13 C 41/2006-29; ten byl povinnému doručován dne 26. června 2006 na adresu jeho trvalého bydliště – M., M., kde povinný nebyl poštovní doručovatelkou zastižen, proto mu byla zásilka téhož dne uložena na poště. Protože si povinný zásilku v úložní době nevyzvedl, byla dne 12. července 2006 vrácena zpět Okresnímu soudu v Karlových Varech. Dovolatel zpochybnil vykonatelnost tohoto podkladového rozsudku, přičemž poukázal i na skutkové okolnosti (tvrzené již v odvolání) týkající se doručování písemnosti, tedy na to, že se v době rozhodné (od 26. června 2006 do 11. července 2006) nezdržoval na adrese svého trvalého bydliště (povinný se na adrese nezdržuje již více než 9 let, od rozvodu manželství). K prokázání svých tvrzení povinný mimo jiné navrhl výslech své bývalé manželky (již v odvolání), která se na adrese trvalého bydliště povinného po rozvodu jejich manželství trvale zdržuje. Pokud odvolací soud v napadeném rozhodnutí tyto skutečnosti v podstatě pominul – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - a svůj závěr o účinném doručení rozsudku povinnému, a potažmo o jeho způsobilosti být podkladem pro nařízení soudní exekuce, opřel o právní názor, že bylo na povinném, aby změnil adresu pro doručování poštovních zásilek, pokud se fyzicky zdržoval jinde, a pokud tak neučinil, nelze aplikaci ustanovení § 46 odst. 4 o. s. ř. vyloučit (přesto, že odvolací soud poukázal na ustanovení § 46 odst. 4 o. s. ř. měl zde nepochybně na mysli ustanovení § 46 odst. 6 o. s. ř.), je jeho právní posouzení nesprávné. Podstatné totiž je, jak obstojí tvrzení povinného o okolnostech doručení podkladového titulu. Z tohoto pohledu se však odvolací soud věcí v podstatě nezabýval. Pokud jde o odvolacím soudem tvrzenou ohlašovací povinnost povinného ve vztahu ke změně místa jeho trvalého pobytu, i tady nezbývá než přisvědčit dovolacím námitkám povinného, že případné porušení této povinnosti není ve vztahu k aplikaci zákonných ustanovení o. s. ř. o doručování písemností /§ 45 a násl./ nijak relevantní. Ani zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných čísel a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, nestanoví ohlášení změny místa trvalého pobytu jako povinnost fyzických osob (obyvatel), neurčuje k ohlášení žádnou časovou lhůtu a neohlášení změn nijak nesankcionuje (§ 10 odst. 5 výše citovaného zákona).
Protože na tomto nesprávném právním posouzení soudu napadené rozhodnutí spočívá /§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), aniž se musel zabývat dalšími argumenty dovolání, podle § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-