// Profipravo.cz / Vyloučení soudců 24.08.2015

Informování o kvalifikačních požadavcích na osobu znalce

I. Sdělením, že bakalářský studijní program nabízený žalující soukromou vysokou školou nemůže nahradit vyžadované vysokoškolské stavební vzdělání v inženýrském (magisterském) studijním programu, žalovaná Česká republika – Krajský soud v Brně neporušila žádnou právní povinnost, neboť konkretizování potřebných znalostí pro případné jmenování znalcem a jeho zápis do seznamu znalců je podle § 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, plně v kompetenci toho, kdo o věci rozhoduje, tedy ministra spravedlnosti, nebo jím pověřeného předsedy krajského soudu. Jestliže došlo v pozdější době k upřesnění kvalifikačních požadavků na osobu znalce přípisem ministerstva spravedlnosti v roce 2011, šlo o postup směřující ke sjednocení rozhodovací činnosti na úseku znalecké činnosti, který nic nemění na tom, že v době podání informace žalovaná objektivně správně a v souladu s postupy, které vykonávala na tomto úseku, informovala žalobkyni o tom, jaké podmínky vyžaduje pro zapsání do seznamu znalců. V tomto ohledu nemohla žalovaná porušit ani obecnou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., naopak právě tím, že žalobkyni o úrovni vyžadovaných odborných znalostí informovala, tuto povinnost vůči ní naplnila.

II. Důvodná není ani námitka procesní vady spočívající v tom, že o odvolání rozhodl Krajský soud v Brně. Podle judikatury dovolacího soudu je třeba procesně i obecně právně rozlišovat mezi pojmy soud a soudce a též i z hlediska zásad spravedlivě vedeného procesu citlivě posuzovat jejich vzájemný vztah. Nelze přitom mechanicky považovat vztah mezi soudem (organizační složkou státu vystupující v soukromoprávním sporu za stát) a soudci tohoto soudu za obdobný zaměstnaneckému či služebnímu. Žalovaným účastníkem řízení je v takovém případě stát (Česká republika), za nějž v řízení vystupuje organizační složka. Ve vztahu soudců k této organizační složce se při výkonu rozhodovací činnosti soudů především vychází z toho, že je nezávislý a presumuje se, že není zatěžován subjektivními postoji soudců k organizační složce, jakkoli ty mohou mít objektivní základ. Neuvedla-li žalobkyně žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly pochybnosti o nestrannosti soudců odvolacího soudu, nelze dovodit vadu, která by měla vliv na správnost rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1902/2013, ze dne 22. 6. 2015

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 420 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 4 odst. 1 písm. e) zák. č. 36/1967 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. 108 C 86/2010-63, zamítl žalobu na zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dopisem předsedy soudu ze dne 10. 6. 2009 sdělila žalující soukromé vysoké škole, že její akreditovaný bakalářský studijní program Nemovitý majetek se studijním oborem Oceňování majetku může nahradit specializační studium, jakožto jednu z podmínek pro jmenování znalce v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace nemovitosti, nikoli však další podmínku, a to předchozí vysokoškolské stavební vzdělání v inženýrském (magisterském) studijním programu. Poté, co žalobkyně s tímto vyjádřením seznámila uchazeče o studium B. S., ten svou přihlášku ke studiu ze dne 6. 8. 2009 zrušil, čímž měla žalobkyni vzniknout škoda, spočívající v ušlém zisku, neuhrazeném školném za celkem tři roky studia ve výši 150.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že ve smyslu § 420 obč. zák. nebylo prokázáno protiprávní jednání žalované, která přípisem žalobkyni pouze informovala o tom, jaké předpoklady musí splňovat osoba, která by chtěla být jmenována znalcem v předmětném oboru, přičemž dané předpoklady si žalovaná stanovila plně v souladu se zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Kromě toho toto sdělení nijak pro budoucnost nevylučuje, aby případný uchazeč, který předmětné bakalářské studium absolvoval, nemohl být znalcem pro konkrétní obor jmenován. Na jmenování znalcem není právní nárok, a nelze je tedy správním či jiným aktem předem deklarovat ani vyloučit. Vzhledem k tomu, že žalovaná žádný právní předpis neporušila, nebyl tak naplněn základní předpoklad pro vznik nároku na náhradu škody, a to předpoklad protiprávního jednání žalované.

Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 2. 2013, č. j. 44 Co 439/2011-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel z nesporného skutkového zjištění soudu prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho právním posouzením věci jako nároku v oblasti obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. V dané věci nešlo o nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť uchazeč o studium B. S. se nikdy nestal uchazečem o výběr znalce. K úspěšnému uplatnění nároku na náhradu škody podle § 420 obč. zák. pak nemohlo dojít, protože nebylo prokázáno protiprávní jednání žalované. To mohlo spočívat buď v tom, že danou informaci vůbec podala nebo ve správnosti prezentovaného právního názoru. Uplatnění právního názoru však není v oblasti uplatňování veřejné moci významné, neomezuje jednoho z účastníků v jeho subjektivních právech a navíc právo na obdržení vzdělání či volbu povolání není právem náležejícím žalobkyni. Proto vyžadování posouzení prezentovaného právního názoru v podobě „předběžné otázky“ není případem ochrany jejího práva, žalobkyně zde není aktivně legitimována a nebýt skutkové konstrukce s případem uchazeče o studium, šlo by o v českém právu nepřípustnou „actio popularis“. Samotné informování o právním názoru pak nespadá do žádného speciálního odvětví práva ani nemá vlastní zákonný pramen. Ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), který normuje, že tato právní úprava se na dotazy na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací nevztahuje, velí spíše k informační zdrženlivosti. Na druhou stranu není nikde přímo zakázáno, aby žalovaná svůj právní názor zveřejnila. Nejde o informaci utajovanou, s údaji požívajícími osobnostní ochrany anebo charakteru obchodního tajemství, případně informaci prohlášenou za důvěrnou nebo občanského původu, vnitřní, z existující přípravy rozhodnutí či jinou, kterou nelze podle § 7 až 12 zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnout. Z hlediska adekvátnosti příčinné souvislosti je pak docela určitě vyloučeno, aby poskytovatel informace byl podle § 415 obč. zák. schopen dohlédnout ohrožení, které jeho informace může přinést. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. a které odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud projednávanou věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně, protože zatímco ten žalobu zamítl z důvodu, že je plně v kompetenci žalované si stanovit podmínky pro výběr uchazečů pro jmenování znalcem, soud odvolací zamítavé rozhodnutí potvrdil na základě neprokázání příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti ze strany žalované a ušlým ziskem žalobkyně. Žalobkyně nezpochybňuje, že na jmenování není právní nárok a nedomáhá se toho, aby její absolventi byli do seznamu znalců zapsáni, nicméně ani jeden ze soudů se přípisem žalované ze dne 10. 6. 2009 nezabýval coby závazným právním názorem, díky němuž se absolventi studia u žalobkyně dostanou do nerovného postavení s ostatními zájemci o jmenování znalcem. Protože v důsledku této okolnosti se žalobkyně jako podnikatelský subjekt, soukromá vysoká škola, dostává do nežádoucí ekonomické situace, je k podání žaloby aktivně legitimována. Soudy rovněž nehodnotily, zda je žalovanou poskytnutá informace v rozporu se zákonem. Její stanovisko, že předmětné bakalářské studium může nahradit studium specializační, nikoli však vysokoškolské vzdělání na stavební fakultě, nemá oporu v žádném právním předpise. Tato protiprávní informace žalobkyni poškodila, když v příčinné souvislosti s ní je její ušlý zisk ve výši 150.000,- Kč. Dovolatelka dále namítá, že ve věci rozhodovali soudci Krajského soudu v Brně, ač v řízení uplatnila námitku jejich podjatosti, neboť se věc týká právě tohoto soudu. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím vyhoví.

Žalovaná ve svém vyjádření sdělila, že se zcela ztotožňuje s oběma rozsudky, soudy obou stupňů se zabývaly meritem souzené věci a řádně zdůvodnily nedůvodnost podané žaloby. Rozhodnutí zcela ponechala na dovolacím soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání není důvodné.

Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k tvrzenému porušení právní povinnosti mělo dojít před 1. 1. 2014.

Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí jen z důvodů, které dovolatel uvedl v dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Předmětem dovolacího přezkumu je proto především závěr odvolacího soudu, že sdělení žalované ohledně kvalifikačních požadavků na osobu znalce nepředstavuje porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., podle nějž byla věc právně posouzena.

Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. je současné splnění čtyř podmínek – porušení právní povinnosti ze strany škůdce, vznik škody, vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a vzniklou škodou a presumované zavinění škůdce. Porušením právní povinnosti je objektivní rozpor jednání (opomenutí) škůdce s právem. Může jít přitom jak o právní povinnost vyplývající z právního předpisu, tak ze smlouvy.

Sdělením ze dne 10. 6. 2009, že bakalářský studijní program nabízený žalobkyní nemůže nahradit vyžadované vysokoškolské stavební vzdělání v inženýrském (magisterském) studijním programu, žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, neboť konkretizování potřebných znalostí pro případné jmenování znalcem a jeho zápis do seznamu znalců je podle § 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, plně v kompetenci toho, kdo o věci rozhoduje, tedy ministra spravedlnosti, nebo jím pověřeného předsedy krajského soudu (§ 3 odst. 1 tohoto zákona). Jestliže došlo v pozdější době k upřesnění kvalifikačních požadavků na osobu znalce přípisem ministerstva spravedlnosti v roce 2011, šlo o postup směřující ke sjednocení rozhodovací činnosti na úseku znalecké činnosti, který nic nemění na tom, že v době podání informace žalovaná objektivně správně a v souladu s postupy, které vykonávala na tomto úseku, informovala žalobkyni o tom, jaké podmínky vyžaduje pro zapsání do seznamu znalců. V tomto ohledu nemohla žalovaná porušit ani obecnou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., naopak právě tím, že žalobkyni o úrovni vyžadovaných odborných znalostí informovala, tuto povinnost vůči ní naplnila.

Za situace, kdy z hlediska řešení dílčí otázky absence protiprávnosti shledává dovolací soud rozsudek odvolacího soudu věcně správným, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami. Jestliže totiž samotný tento závěr obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby, nemohlo by se dovolatelkou zpochybňované řešení dalších podmínek odpovědnosti žalované za škodu projevit v jejích poměrech kladně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované tamtéž pod č. 48/2006; podle těchto rozhodnutí spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka přípustnosti dovolání či je dovolání nedůvodné).

Důvodná není ani námitka procesní vady spočívající v tom, že o odvolání rozhodl Krajský soud v Brně. Podle judikatury dovolacího soudu je třeba procesně i obecně právně rozlišovat mezi pojmy soud a soudce a též i z hlediska zásad spravedlivě vedeného procesu citlivě posuzovat jejich vzájemný vztah. Nelze přitom mechanicky považovat vztah mezi soudem (organizační složkou státu vystupující v soukromoprávním sporu za stát) a soudci tohoto soudu za obdobný zaměstnaneckému či služebnímu. Žalovaným účastníkem řízení je v takovém případě stát (Česká republika), za nějž v řízení vystupuje organizační složka. Ve vztahu soudců k této organizační složce se při výkonu rozhodovací činnosti soudů především vychází z toho, že je nezávislý a presumuje se, že není zatěžován subjektivními postoji soudců k organizační složce, jakkoli ty mohou mít objektivní základ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, publikované pod č. 65/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neuvedla-li dovolatelka žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly pochybnosti o nestrannosti soudců odvolacího soudu, nelze dovodit vadu, která by měla vliv na správnost rozhodnutí.

Nejvyšší soud proto podle § 243d písm. a) o.s.ř. dovolání žalobkyně proti věcně správnému rozhodnutí odvolacího soudu zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů