// Profipravo.cz / Vyloučení soudců 02.12.2010
ÚS: Obsazení soudu prizmatem práva na zákonného soudce
Analytická právní věta
K porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny nedochází za situace, pokud v řízení před obecným soudem rozhoduje soudce, který byl k tomuto soudu dočasně přidělen. Po dobu přidělení totiž nemá daný soudce žádný skutečný vztah k soudu původnímu, a proto je třeba jej považovat za soudce toho soudu, k němuž byl přidělen. Ústavně konformní je také to, že dočasně přidělený soudce může být jmenován předsedou senátu soudu, k němuž byl dočasně přidělen.
PRÁVNÍ VĚTY
Ústavní soud považuje za ústavně souladný závěr dovolacího soudu, že soudce dočasně přidělený k určitému soudu se dočasně stává soudcem tohoto soudu na dobu, po kterou toto dočasné přidělení trvá. Z toho pak plyne i akceptovatelnost závěru, že dočasně přidělený soudce může být jmenován předsedou senátu soudu, k němuž byl dočasně přidělen, jak se stalo v posuzovaném případě.
Nesprávná aplikace podústavního práva může mít za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva. Nesprávná realizace důkazního řízení pak může mít za následek porušení postulátů spravedlivého procesu zásadně jen v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
V samotné skutečnosti, že soudce poskytne novinám rozhovor týkající se případu, který rozhoduje, a který je mimo jiné hojně medializován, nelze spatřovat okolnost hodnou ústavněprávního zřetele (srov. sp. zn. I.ÚS 722/05; N 42/44 SbNU 533), pokud nenaznačuje, jak chce ve věci rozhodnout.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 721/10, ze dne 16.09.2010
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 868/2009 ze dne 2. prosince 2009, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 117/2008, a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 2/2008 ze dne 24. října 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podanou dne 11. března 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona a trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že si vypůjčil psí klece, ve kterých spoluobžalované K. a K. M. držely po dobu několika týdnů celodenně zavřené nezletilé O. C. a J. M. a nutily je dělat určité věci, a poté oba chlapce předaly stěžovateli a J. Š., kteří je po nasazení plastových pytlů na hlavu nahé bili, řezali a pálili v různých částech těla, a poté způsobili O. C. poranění popálením na hýždi, když jej přitom drželi za přirození. Za to byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání jako nedůvodné a jeho dovolání bylo odmítnuto usnesením dovolacího soudu jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 1 a čl. 94 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval jako předseda senátu Mgr. Pavel Göth, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn. Působil totiž jako soudce Městského soudu v Brně a byl patrně podle § 68 zákona o soudech a soudcích dočasně přidělen ke Krajskému soudu v Brně. Nebyl tedy soudcem Krajského soudu v Brně, z nichž byl předseda tohoto soudu podle § 104 odst. 3 zákona o soudech a soudcích povinen jmenovat předsedou senátu. Soud tedy nebyl náležitě obsazen, neboť předseda senátu zastával svoji funkci v rozporu s čl. 94 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že se soudce dočasným přidělením stává soudcem soudu, k němuž byl takto přidělen. Nic takového nevyplývá ani z důvodové zprávy k zákonu o soudech a soudcích, který naopak pro jmenování předsedy senátu požaduje projednání soudcovskou radou, a není jisté, zda k tomu v posuzovaném případě došlo. Toto projednání zvyšuje význam této funkce, když navíc ne každý soudce krajského soudu je předsedou senátu. Jmenováním dočasně přiděleného soudce do této funkce by však byla tato funkce degradována. Jako dočasné přidělení se přitom běžně označuje stáž soudců okresních soudů, kteří mají takto načerpat zkušenosti pro výkon své vlastní funkce, a proto jsou zpravidla přidělováni jako členové do odvolacích senátů. Ostatně není obvyklé, aby po skončení takovéto stáže docházelo k přeobsazování předsedů senátů. Formálně správným řešením bylo tedy podle stěžovatele pouze ustanovení do funkce soudce Krajského soudu v Brně. Stěžovatel však v žádném případě nehodlá zpochybňovat odbornou erudici uvedeného soudce.
3. Ve vztahu k závěru o spáchání vytýkaného skutku namítá, že je založen na výpovědi matky obou nezletilých, K. M., a to přes rozpory v této výpovědi a přes to, že z ní vyplývá jednoznačně to, že dětem ubližovala ona a nikoliv stěžovatel. To vyplývá i z výpovědi poškozeného J. M. ze dne 26. června 2007 a 30. listopadu 2007. Přítomnost stěžovatele při vlastním týraní nepotvrdil ani poškozený O. C. s tím, že měl na hlavě pytel. Fakticky tak vzdor absenci motivu došlo k jeho odsouzení jen na základě takové absurdnosti, jakou mělo být "uvědomování si situace" K. M. To je podle stěžovatele rozporné s požadavky kladenými v § 2 odst. 5 trestního řádu a ani soud odvolací a dovolací k tomu nepřihlédly vzdor obdobné argumentaci v opravných prostředcích, takže navzdory provedenému řízení zůstala skutková zjištění obecných soudů neúplná. Závěry obecných soudů byly podle stěžovatele rovněž ovlivněny neuvěřitelnou "masáží" sdělovacích prostředků, kdy i sám předseda senátu soudu prvního stupně v průběhu řízení poskytoval rozhovory k průběhu dokazování. V té souvislosti odkazuje na právní názory obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. III. ÚS 541/96, sp. zn. III. ÚS 1104/08, sp. zn. ÚS 669/05 a sp. zn. I. ÚS 55/04.
II.
Vyjádření ostatních účastníků řízení
4. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitky, které byly obsaženy již v dovolání, a k nimž již zaujal stanovisko ve svém usnesení. Poukazuje na to, že stěžovatel v dovolání nenamítal existenci extremního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
5. Vrchní soud v Olomouci uvedl, že nemá co by dodal nad rámec argumentace uvedené ve svém rozhodnutí.
6. Krajský soud v Brně zrekapituloval, že Mgr. Pavel Göth byl opatřeními předsedy soudu dočasně přidělen k soudu a pověřen zastupováním předsedy senátu 52 T. Plně se ztotožnil s argumentací, kterou stran jeho kompetence ve svém rozhodnutí uvedl dovolací soud. Institut dočasného přidělení považuje v souladu se zákonem za opatření v zájmu řádného výkonu soudnictví, a pokud by byl takto přidělený soudce nadále soudcem původního soudu, pak by vždy takto dočasně přidělený soudce po dobu dočasného přidělení rozhodoval jako soudce jiného soudu. Takto vyloženo by uvedený institut neměl smyslu. Dále poukazuje na to, že zákon o soudech a soudcích předvídá přechod soudců z okresní na krajskou úroveň, přičemž v případě přechodu k rozhodování prvostupňové agendy takový soudce musí být vždy předsedou senátu, protože dalšími členy senátu jsou pouze přísedící z řad laiků. Podotýká rovněž, že prvostupňová agenda krajských soudů je náročná, a proto je žádoucí, aby existovala možnost přeřazení soudce, který se neosvědčil. V případě trvalého přidělení by to však bylo možné jen cestou kárného řízení, nepožádá-li dotyčný soudce o přeložení sám. To je ovšem v rozporu s proklamovaným cílem, tedy řádným chodem soudnictví. Má tedy za to, že bylo postupováno v souladu se zákonem, v duchu zájmu, který zákon chrání, stejně jako v souladu s dlouhodobou praxí u obecných soudů. Argumentaci stěžovatele považuje za ryze účelovou, motivovanou jeho dosavadními procesními neúspěchy, jimiž se okruh argumentů výrazně zúžil.
7. Krajský soud v Brně se rovněž k tvrzenému ovlivnění sdělovacími prostředky vyjádřil. Jeho názorem je, že funkci soudce zastávají v tuzemsku osoby, které jsou proti takovým vlivům imunní. Považuje za nepředstavitelné, aby došlo k ovlivnění nejen předsedy, ale celého senátu, potažmo senátů soudů rozhodujících o opravných prostředcích. Zdůraznil, že byl konán přímý přenos toliko přednesu obžaloby a vynesení rozsudku a veškeré ostatní zprávy byly konány pouze zpravodajsky a v rozhovorech poskytovaných předsedou senátu nikdy nezazněly žádné jeho názory, pouze byl komentován průběh řízení.
8. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci výslovně nevyužilo práva se k ústavní stížnosti vyjádřit.
9. Nejvyšší státní zastupitelství a Krajské státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.
III.
Skutková zjištění
10. Z listin a sdělení vyžádaných od Krajského soudu v Brně, resp. jeho soudcovské rady, a od Městského soudu v Brně, Ústavní soud zjistil, že soudce Mgr. Pavel Göth byl podle § 68 odst. 1 a 2 zákona o soudech soudcích s vlastním souhlasem a souhlasem předsedkyně Městského soudu v Brně dne 2. srpna 2007 dočasně přidělen předsedou Krajského soudu v Brně k posledně uvedenému soudu na dobu od 10. září 2007 do 31. března 2008. Vedle toho dne 5. září 2007 byla navržena změna rozvrhu práce Krajského soudu v Brně tak, aby s účinností od 10. září 2007 byl Mgr. Pavel Göth pověřen zastupováním předsedy senátu 52 T, s poznámkou "stáž". Přípisem ze dne 6. září 2007 oznámila předsedkyně Soudcovské rady Krajského soudu v Brně předsedovi téhož soudu, že s uvedeným návrhem změny rozvrhu práce souhlasí. Následně byl rozhodnutím předsedy uvedeného soudu ze dne 10. září 2007 Mgr. Pavel Göth pověřen zastupováním předsedy senátu 52 T v plném rozsahu činnosti na úseku trestním v prvním stupni.
11. Z rozvrhu práce Městského soudu v Brně pro rok 2007, ve znění jeho změn, bylo zjištěno, že na základě změny č. 5 ze dne 18. května 2007 vyřizoval soudce Mgr. Pavel Göth trestní věci z rejstříku 4 T a 4 Nt. Na základě změny č. 8 byly trestní věci z rejstříku 4 T a 4 Nt přiděleny k vyřízení soudci JUDr. Michaelu Vrtkovi. Rozvrh práce téhož soudu pro rok 2008 se o soudci Mgr. Pavlu Göthovi vůbec nezmiňuje.
12. Shora uvedené dočasné přidělení bylo dne 13. března 2008, rovněž se souhlasem předsedkyně Městského soudu v Brně a souhlasem Mgr. Pavla Götha, prodlouženo na dobu od 1. dubna 2008 do 31. prosince 2008 s tím, že tímto rozhodnutím výslovně zůstalo nadále v platnosti pověření zastupováním předsedy senátu 52 T. Dopisem ze dne 21. března 2008, který byl doručen 4. dubna 2008, informoval předseda Krajského soudu v Brně Soudcovskou radu téhož soudu o prodloužení stávajícího dočasného přidělení soudce Mgr. Pavla Götha na dobu od 1. dubna 2008 do 31. prosince 2008. Podle doplňujícího sdělení tehdejší předsedkyně JUDr. Evy Lukotkové dospěla Soudcovská rada Krajského soudu v Brně někdy na podzim roku 2007 k neformálnímu a nikde nezaznamenanému rozhodnutí, že se nebude zabývat dočasnými přiděleními soudu a že o nich bude toliko požadovat informace, aby věděla o personálním pohybu. O tomto rozhodnutí byl předseda soudu poté neformálně informován, jak sdělil.
13. Konečně soudce Mgr. Pavel Göth byl rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 15. prosince 2008 přeložen ke Krajskému soudu v Brně ke dni 1. ledna 2009 a dne 2. ledna 2009 byl předsedou uvedeného soudu jmenován předsedou senátu.
14. Obžaloba v této věci byla podána 21. dubna 2008 a připadla k vyřízení senátu 52 T Krajského soudu v Brně.
15. Z takto zjištěného skutkového stavu tedy vyplývá, že soudce Mgr. Pavel Göth byl jako soudce Městského soudu v Brně se souhlasem předsedkyně tohoto soudu dočasně přidělen podle § 68 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o soudech a soudcích ke Krajskému soudu v Brně, jak předpokládal stěžovatel, a v tomto režimu rozhodoval posuzovanou věc. V rozporu s předpokladem stěžovatele bylo jeho následné ustanovení zastupujícím předsedou senátu 52 T projednáno Soudcovskou radou Krajského soudu v Brně, která následné prodloužení dočasného přidělení z vlastního rozhodnutí již neprojednávala.
IV.
Závěry ve vztahu k námitce porušení práva na soudce ustanoveného na základě zákona
16. Ústavní soud se jak v důsledku posloupnosti argumentace stěžovatele, tak i v logice postupu od obecného ke zvláštnímu, zabýval nejprve uplatněnou námitkou proti předsedovi senátu soudu prvního stupně - tedy námitkou porušení práva na soudce ustanoveného na základě zákona, což bývá někdy promiscue považováno za námitku porušení práva na zákonného soudce, přičemž v každém případě se jedná o námitku blízce související s principy práva na nezávislého a nestranného soudce (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Piersack proti Belgii č. 8692/79 ze dne 1. října 1982, § 33; sp. zn. Pl. ÚS 7/02, N 78/26 SbNU 273). Je přitom mimo jakoukoliv pochybnost, že zákonný základ musí mít nejen zřízení soudu jako instituce, ale tím spíše i ustanovení konkrétního soudce, který bezprostředně soudní moc vykonává - uskutečňuje - v konkrétní věci. Žádný soud - coby instituce - totiž "nemá ruce ani nohy", aby principy, o něž v daném případě jde, mohl zajistit bez toho, aby efektivně dopadaly i na konkrétní osoby, jež soudní moc vykonávají v konkrétních věcech (srov. sp. zn. Pl. ÚS 60/04, N 96/37 SbNU 297; nález Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. PL. ÚS 17/08 ze dne 20. května 2009 s. 75 - č. 290/2009 Zb.). Ani jedna z obou těchto rovin tedy nemůže být ponechána na volném uvážení výkonné moci, ale musí být upravena zákonem zákonodárného sboru (srov. zprávy Evropské komise pro lidská práva ve věci Leo Zand proti Rakousku č. 7360/76 ze dne 12. října 1978, § 69, a ve věci Christian Piersack proti Belgii č. 8692/79 ze dne 13. května 1981, § 48). To platí i pro případ, kdy zákon svěřuje tuto záležitost (ustanovování soudce) justičnímu orgánu (srov. zpráva o nezávislosti soudního systému, přijatá Benátskou komisí na jejím 82. zasedání 12.-13. března 2010; § 76 a násl.).
17. S ohledem na to, že podústavní právo má v daném případě zásadní ústavněprávní rozměr, je tedy nezbytné zabývat se zákonem, jež provádí výše uvedené ústavně chráněné principy.
18. Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, v § 67 odst. 1 svěřuje primární přidělení soudce (s jeho souhlasem) k určitému soudu ministru spravedlnosti, který následně může takto přiděleného soudce podle § 71 odst. 1 zákona o soudech a soudcích přeložit (s jeho souhlasem) k výkonu funkce na jiný soud. Odhlédne-li se od (co do podstaty mimořádné) změny organizace soudnictví, může ke změně v umístění soudce dále dojít dočasným přidělením (s jeho souhlasem) na dobu nejdéle tří let, a konečně dočasným přidělením (i bez jeho souhlasu) na dobu nejdéle jednoho roku. Zákonodárce obojím dočasným přidělením výslovně sleduje zájem na řádném výkonu soudnictví a v tomto směru ani doktrína nezpochybňuje, že dočasné přidělení soudce k výkonu funkce k jinému soudu je samozřejmě výkonem soudcovské funkce (Kocourek, J., Záruba, J.: Zákon o soudech a soudcích; Zákon o státním zastupitelství. Komentář. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 254).
19. Doktrína ovšem, stejně jako stěžovatel, soudcovskou funkci dočasně přiděleného soudce okresního soudu ke krajskému soudu omezuje na funkci tzv. votanta s tím, že dočasně přidělený soudce nemůže být předsedou senátu s ohledem na to, že není soudcem daného soudu ve smyslu § 102 a násl. zákona o soudech a soudcích (tamtéž s. 256). Na rozdíl od stěžovatele ovšem doktrína přichází s tím, že aby dočasně přidělený soudce mohl vykonávat funkci předsedy senátu, lze toho docílit prostřednictvím institutu zastupování (jak se ostatně stalo i v posuzovaném případě), což je vyargumentováno platovými souvislostmi, tedy § 28 odst. 6 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (tamtéž s. 323). Naopak dovolací soud vyšel v posuzované věci důsledně z toho, že dočasně přidělený soudce se dočasným přidělením stává soudcem soudu, ke kterému byl dočasně přidělen (s. 6 usnesení).
20. Shora uvedený názor doktríny, podporující argumentaci stěžovatele, je však evidentně nedůsledný. Pomine-li se "zkratka" skrze institut zastupování, tak o stejné omezující podmínce při dočasném přidělení podle § 69 zákona o soudech a soudcích doktrína naprosto mlčí (srov. Kocourek, J., Záruba, J.: Zákon o soudech a soudcích; Zákon o státním zastupitelství. Komentář. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 261-263), přestože je účel v obou variantách dočasného přidělení co do podstaty stejný - řádný výkon soudnictví. Se stěžovatelem lze sice souhlasit v tom, že za řádný výkon soudnictví lze považovat stav souladnosti v rozhodování mezi nadřízenými a podřízenými soudy, neboť tím má být dosaženo ústavně garantovaného principu předvídatelnosti soudního rozhodování. Nicméně není jediný důvod, proč by zákonem sledovaný účel dočasného přidělení soudce k jinému soudu musel být vyčerpán právě jen v tomto jediném směru (absolvováním stáží soudců okresních soudů u odvolacích senátů krajských soudů), a nic takového nevyplývá ani z důvodové zprávy k návrhu zákona soudech a soudcích (jak uvádí i sám stěžovatel). Zejména v případě dočasného přidělení podle § 69 zákona o soudech a soudcích, tedy není-li možné jinak zajistit u určitého soudu řádný výkon soudnictví, lze předpokládat legitimní záměr doplnění či rozšíření počtu předsedů senátu potřebných k tomu, aby byl u určitého soudu výkon soudnictví efektivní veřejnou službou, k jejímuž zajištění je stát zavázán s ohledem na své pozitivní povinnosti na poli základních práv a svobod, a nikoliv časově neurčitě vzdálenou nadějí účastníků řízení.
21. Konečně rozdíl u dočasného přidělení podle § 69 zákona o soudech a soudcích je v předpokládané absenci souhlasu takto přidělovaného soudce a z toho plynoucího menšího časového rozsahu tohoto dočasného přidělení a výlučnosti kompetence ministra spravedlnosti, a vedle toho stavem naprosté nouze u soudu, k němuž má být soudce dočasně přidělen. Je však legitimní a efektivnější takovému stavu předcházet "dobrovolným" dočasným přidělením soudců k soudu, u něhož je řádný výkon soudnictví alespoň ohrožen, ať už v důsledku neočekávaného krátkodobého relevantně zvýšeného nápadu či neočekávaného krátkodobého relevantního personálního výpadku apod.
22. V tomto světle je pak logicky soudcem určitého soudu každý soudce, který k němu byl přidělen, přeložen anebo dočasně přidělen (ať už v režimu § 68 nebo v režimu § 69 zákona o soudech a soudcích), protože v každém případě dochází ke vzniku soudcovské kompetence u určitého soudu a v posledních dvou případech (resp. třech) současně k trvalému, resp. dočasnému vyvázání z kompetence u původního soudu (jak se ostatně i v posuzovaném případě stalo). Jinými slovy po dobu svého dočasného přidělení takový soudce nemá žádný skutečný vztah k soudu, od něhož byl přidělen.
23. Pokud jde o ingerenci soudcovské rady do jmenování předsedů senátu a změn rozvrhu práce podle § 52 odst. 1 písm. c) a d) zákona o soudech a soudcích je třeba vyjít z toho, že již podle důvodové zprávy k zákonu byly soudcovské rady konstituovány jako v zásadě poradní orgány (s čímž se ztotožnil i Ústavní soud - viz sp. zn. Pl. ÚS 7/02, N 78/26 SbNU 273) při zachování odpovědnosti orgánů státní správy soudů za řádný výkon soudnictví, a že jejich působnost byla vymezena do činností, kde vliv soudců samých může pozitivně působit na vytváření podmínek pro řádný výkon soudnictví. Nic na tom nemění, že se tak jedná nejspíše o kompromisní řešení, odrážející současný stav vývoje diskusí o podobě vzájemných vztahů při realizaci dělby státní moci (srov. Kocourek, J., Záruba, J.: Zákon o soudech a soudcích; Zákon o státním zastupitelství. Komentář. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 206). V daném případě přitom evidentně nebyla soudcovská rada obejita ani v případě prvotního dočasného přidělení a současného ustanovení soudce Pavla Götha do funkce zastupujícího předsedy senátu, ani v případě následného rozhodnutí, kterým byl takto založený stav prodloužen, resp. obnoven. V daném případě se přitom soudcovská rada nezachovala ad hoc odlišně oproti svým ustáleným postupům. Nedošlo tak k porušení principů vyložených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/06 (N 222/43 SbNU 457).
24. Ústavní soud proto ze všech shora vyložených důvodů považuje za ústavně souladný závěr dovolacího soudu, že soudce dočasně přidělený k určitému soudu se dočasně stává soudcem tohoto soudu na dobu, po kterou toto dočasné přidělení trvá. Z toho pak plyne i akceptovatelnost závěru, že dočasně přidělený soudce může být jmenován předsedou senátu soudu, k němuž byl dočasně přidělen, jak se stalo v posuzovaném případě. Nakonec - nikoliv co do významu - ani z argumentace stěžovatele, ani ze shora uvedených zjištění nevyplývá, že by účelem dočasného přidělení soudce Mgr. Pavla Götha bylo právě či pouze rozhodování posuzované věci.
V.
Závěry ve vztahu k námitkám ve věci samé
25. Pokud jde o námitky vztahující se k rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele, Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není proto jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných předpisy podústavního práva, pokud se současně nejedná o porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva může mít za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, M 10/29 SbNU 69). Nesprávná realizace důkazního řízení pak může mít za následek porušení postulátů spravedlivého procesu zásadně jen v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
26. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že nebyl zjištěn ani jeho motiv, ani motiv ostatních spoluobžalovaných k páchání vytýkané činnosti. Již soud prvního stupně tuto skutečnost přiznal a její okolnosti rozvedl na provedených důkazech, resp. průběhu celého trestního stíhání ovšem s tím, že se v důsledku toho omezil na konstatování a zodpovězení nejelementárnějších otázek trestního řízení, tj. zjištění skutkového stavu, zjištění pachatele předmětných činů, právní kvalifikace a adekvátních sankcí (str. 110 rozsudku). Takový závěr lze považovat ve vztahu ke stěžovateli za korektní a za souladný s procesními pravidly uvedenými v § 89 odst. 1 trestního řádu, která pohnutce přikládají pominutelné místo, což zásadně neplatí, jen má-li pohnutka vliv na právní kvalifikaci stíhaného skutku.
27. Podobně není v rozporu s námitkami stěžovatele stran rozpornosti provedených důkazů závěr již soudu prvního stupně, který všechny důkazy a rozpory mezi nimi vykládá jednak sám i s ohledem na obhajobu jednotlivých spoluobžalovaných a v závislosti na to dospívá k tomu, že hodnotí projednávané události striktně spíše s ohledem na výpovědi poškozených, které nejen na základě znaleckých zkoumání má za naprosto věrohodné a které má za souladné s ostatními objektivními důkazy a v jednoznačném obsahovém souladu s výpovědí spoluobžalované K. M. (str. 98-99 rozsudku). Dále pak ve stejném duchu soud prvního stupně rozebral jednotlivé provedené důkazy ve vztahu k jednotlivým vytýkaným skutkům a vypořádal se i s uplatněnou obhajobou (ve vztahu ke stěžovateli str. 112-116 rozsudku). Odvolací soud se pak i na základě odvolání stěžovatele zabýval opětovně námitkami nevěrohodnosti výpovědí spoluobžalované K. M. Přitom se v této otázce zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na něž odkázal (str. 37 usnesení) a jež dále rozšířil o úvahy vlastní (str. 38-39 usnesení). Podobně se odvolací soud podrobně vypořádal konkrétně i se všemi ostatními námitkami stěžovatele, tak jak byly uplatněny v odvolání (str. 44-48), a neztotožnil se s nimi, a přiměřeně totéž lze uvést i ohledně rozhodnutí dovolacího soudu (str. 7-9 usnesení). Je tedy zřejmé, že stěžovatel toliko opakuje argumentaci, s níž se obecné soudy neztotožnily, což samo o sobě není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
28. Konečně stran případné deformace závěrů obecných soudů v dané věci pro neuvěřitelnou "masáž" sdělovacích prostředků Ústavní soud předesílá, že mediální zájem sdělovacích prostředků o předmětnou věc považuje za skutečnost obecně známou. Krom toho i sám rozsudek soudu prvního stupně popisuje okolnosti z průběhu vyšetřování, naznačující zapojení sdělovacích prostředků jako prostředků manipulace (str. 73 rozsudku), aniž by byla patrná iniciativa orgánů veřejné moci v této věci. Ostatně i sám Ústavní soud byl konfrontován s mediálním zájmem o předmětnou ústavní stížnost, který prozatím vyústil dne 16. března 2010 v článcích na stránkách deníků Mladá fronta Dnes, Právo, Rovnost a Haló noviny. Nicméně jak Ústavní soud uvedl např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11), soudce jako reprezentant veřejné moci může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích, současně je však třeba u něj přepokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Proto v samotné skutečnosti, že soudce poskytne novinám rozhovor týkající se případu, který rozhoduje a který je mimo jiné hojně medializován, nelze spatřovat okolnost hodnou ústavněprávního zřetele (srov. sp. zn. I.ÚS 722/05; N 42/44 SbNU 533), pokud nenaznačuje, jak chce ve věci rozhodnout. Ústavní soud nemá vůbec žádnou pochybnost o tom, že těmto požadavkům v průběhu řízení dostáli všichni soudci obecných soudů.
29. Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost zcela zamítnuta podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
30. Od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci až na Vrchní soud v Olomouci výslovně na výzvu Ústavního soudu souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Vrchní soud v Olomouci se přitom v této procesní otázce nijak nevyjádřil, byv poučen, že absence jeho vyjádření bude považována za souhlas. Proto lze uzavřít, že byly splněny podmínky k upuštění od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona.
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Autor: ÚS