// Profipravo.cz / Vyloučení soudců 19.04.2007
K (ne)uplatnění námitky podjatosti podnětem dle § 221 odst. 3 o. s. ř.
Jestliže žalovaná v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhla, aby odvolací soud v případě vrácení věci soudu prvního stupně rozhodl, že v dalším řízení bude věc projednávat a rozhodovat jiný samosoudce, jednalo se o podnět k rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 221 odst. 3 o. s. ř. (podle kterého může odvolací soud za stanovených podmínek nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát /samosoudce/, nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen), nikoliv o uplatnění námitky podjatosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 170/2005, ze dne 27. 2. 2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně A. a. s., zastoupené advokátem, proti žalované Ing. P. Š., zastoupené advokátem, o zaplacení 150.914,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 130/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 58 Co 284/2004-176, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.055,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
O d ů v o d n ě n í :
Původní žalobkyně I. Ú. a. s. „v likvidaci“, se po žalované domáhala zaplacení částek 106.584,- Kč a 44.330,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že tyto částky přestavují bezdůvodné obohacení, které žalovaná na její úkor získala užíváním jejího bytu v rozhodném období bez platné nájemní smlouvy. Při vyčíslení bezdůvodného obohacení vycházela z rozdílu mezi tzv. tržním nájemným a nájemným, které bylo žalovanou skutečně hrazeno.
Usnesením ze dne 6. 1. 2004, č. j. 24 C 130/2002-127, Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl, že „na místo dosavadní žalobkyně do řízení vstupuje obchodní společnost A., a. s, jíž byla smlouvou ze dne 15. 12. 2003 pohledávka za žalovanou postoupena.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 3. 2004, č. j. 24 C 130/2002-152, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 106.584,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 29. 5. 2002 do zaplacení a částku 44.330,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 5. 12. 2003 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2004, č. j. 58 Co 284/2004-176, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že původní žalobkyně byla v rozhodném období vlastníkem činžovního domu čp. 765 v P., který smlouvou ze dne 27. 10. 1994 ve znění dodatku ze dne 1. 11. 1994 pronajala na dobu neurčitou obchodní společnosti P., s. r. o. (dále jen \"společnost P.). V řízení nebylo prokázáno, že by nájemní smlouva byla v průběhu předmětného období platně zrušena. V článku 3. B písm. a/ nájemní smlouvy bylo sjednáno, že společnost P. má právo převést svá práva z této smlouvy ohledně bytových i nebytových prostor na jinou osobu bezúplatně i úplatně, a to za splnění podmínky, že tento převod užívacího práva na jinou osobu musí oznámit majiteli do 24 hodin. Dne 23. 5. 1995 uzavřela společnost P. se žalovanou „smlouvu o nájmu bytu“ o velikosti 1 + 1 místností, nacházejícím se ve čtvrtém nadzemním podlaží domu; tuto skutečnost původní žalobkyni neoznámila. Žalovaná užívala předmětný byt od června roku 2000 do 11. 12. 2002. Smlouvu, kterou dne 27. 10. 1994 uzavřela původní žalobkyně se společností P., posoudily soudy obou stupňů jako platnou smlouvu o nájmu věci podle § 663 a následujících obč. zák. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi společností P. a žalovanou dne 23. 5. 1995, je neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s nájemní smlouvou, odvolací soud kvalifikoval tuto smlouvu jako smlouvu podnájemní a dovodil, že neoznámení jejího uzavření původní žalobkyni není způsobilé vyvolat její neplatnost. Odkazuje na § 666 odst. 2 obč. zák. dospěl k závěru, že porušením oznamovací povinnosti ze strany společnosti P. vzniklo původní žalobkyni pouze právo odstoupit od nájemní smlouvy uzavřené se společností P. Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, však v průběhu řízení netvrdila, že by z uvedeného důvodu od nájemní smlouvy se společností P. odstoupila. Trval-li tedy (na dobu neurčitou uzavřený) nájemní vztah mezi původní žalobkyní a společností P. trval i odvozený podnájemní vztah mezi společností P. a žalovanou. K tvrzení žalobkyně, že nájemní vztah mezi původní žalobkyní a společností P. byl ke dni 31. 5. 1995 ukončen dohodou, nemohl odvolací soud přihlédnout, neboť bylo uplatněno až v odvolacím řízení a je tudíž nepřípustnou novotou ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř. Žalovaná byla v souladu s podnájemní smlouvou povinna platit za užívání předmětného bytu společnosti P. a původní žalobkyni tak nemohlo vzniknout za žalovanou pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného bytu. Neexistující pohledávka nemohla být žalobkyni postoupena a žalobkyně tudíž není ve věci aktivně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud pochybil, pokud neprovedl důkazy, které navrhla a ze kterých vyplývalo ukončení nájemního vztahu mezi původní žalovanou a společností P. dohodou. Má za to, že provedení těchto důkazů je přípustné podle § 205a odst. c/ o. s. ř. Teprve z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně žalobkyně zjistila, že výpověď nájemní smlouvy uzavřené mezi původní žalobkyní a P. je neplatná, a navrženými důkazy chtěla prokázat, že výpověď byla formálně v pořádku (předložené listiny totiž měly zpochybnit věrohodnost důkazního prostředku, na jehož základě soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti výpovědi) a že navíc k ukončení nájemního vztahu mezi původní žalobkyní a společností P. došlo ke dni 31. 5. 1995 dohodou. Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že nerozhodl o námitce podjatosti, kterou proti soudkyni JUDr. M. W. vznesla v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaná. Rozpor rozsudku odvolacího soudu s hmotným právem spatřuje žalobkyně v závěru, že porušením sjednaných podmínek podnájmu vzniklo žalobkyni toliko právo odstoupit od nájemní smlouvy. Je přesvědčena, že ustanovení § 666 odst. 2 obč. zák. nebránilo původní žalobkyni vypovědět nájemní smlouvu se společností P.. To, že dne 8. 2. 1995 byla nájemní smlouva se společností P. vypovězena a že společnost P. rovněž souhlasila s ukončením nájemního vztahu dohodou ke dni 31. 5. 1995 žalobkyně v odvolacím řízení doložila. Za této situace neměla původní žalobkyně důvod odstupovat od smlouvy podle § 666 odst. 2 obč. zák. Žalobkyně má navíc zato, že byl-li předmětný byt přenechán do podnájmu žalované bez oznámení původní žalobkyni, je podnájemní smlouva neplatná a neúčinná, neboť písemný souhlas daný původní žalobkyní v nájemní smlouvě byl vázán na splnění odkládací podmínky spočívající v oznámení vzniku podnájemní smlouvy, takže nebyla-li podmínka splněna, nebyl souhlas ve skutečnosti udělen. Žalobkyně dále v dovolání uvádí, že odvolací soud ignoroval skutečnost, že uplatnila svůj nárok na zaplacení požadované částky z titulu tržního nájemného. Namítá, že si „lze těžko představit, že se žalovaná mohla po dobu mnoha let domnívat, že částka 559,- Kč odpovídá úhradě za bydlení v bytě s neregulovaným nájemným, neboť uvedená částka představuje zlomek neregulovaného nájemného“. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná s důvody dovolání nesouhlasí a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl. Má za to, že žalobkyně nemůže prostřednictvím § 205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zpochybňovat věrohodnost svých důkazních prostředků a že se nemůže tohoto ustanovení dovolávat za situace, kdy jí bylo soudem prvního stupně zcela vyhověno. Odmítá tvrzení, že v rámci odvolání uplatnila námitku podjatosti soudkyně JUDr. M. W. Navrhla pouze, aby odvolací soud v případě vrácení věci soudu prvního stupně podle § 221 odst. 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení před soudem prvního stupně věc projedná a rozhodne jiný samosoudce. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nesplnění oznamovací povinnosti o uzavřené podnájemní smlouvě je porušením smluvní povinnosti ze strany společnosti P., jehož jediným důsledkem je vznik práva pronajímatele od nájemní smlouvy odstoupit. K námitce o neadekvátnosti podnájemného připomíná, že jeho výše byla sjednána v podnájemní smlouvě a korespondovala s výší nájemného za předmětný byt podle nájemní smlouvy uzavřené mezi společností P. a původní žalobkyní.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 – dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II, bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, neshledal dovolání opodstatněným.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je důvodné, může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 pím. b/ o. s. ř., jímž lze rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit proto, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně v prvé řadě vytýká odvolacímu soudu, že skutečnosti a důkazy, které v průběhu odvolacího řízení uplatnila, nesprávně kvalifikoval jako nepřípustné novoty, tedy že pochybil při aplikaci § 205a o. s. ř.
Podle § 205 odst. 2 písm. f/ o. s. ř. lze odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, odůvodnit (vedle dalších taxativně uvedených odvolacích důvodů) tím, že dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny (§ 205a o. s. ř.). Podle § 205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1;
e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Námitce žalobkyně, že skutečnosti a důkazy, které uplatnila v průběhu odvolacího řízení, měly být správně posouzeny jako nové skutečnosti a důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nelze přisvědčit. Již v rozsudku ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod číslem 175/2003 Nejvyšší soud České republiky vyložil „zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků“ ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tak, že se jím v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvracejí závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti (např. svědek vypovídal pod vlivem výhrůžky, listina je falzifikátem apod.). Nejde však o zpochybnění důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům § 205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
V posuzované věci žalobkyně prostřednictvím tvrzených skutečností a na jejich podporu nabízených důkazů nezpochybňovala věrohodnost důkazního prostředku. Jak sama v dovolání připouští, měla být předloženými důkazy prokázána skutečnost, že výpověď nájemní smlouvy byla formálně v pořádku a že navíc k ukončení nájemního vztahu mezi původní žalobkyní a společností P. došlo ke dni 31. 5. 1995 dohodou. Dovolatelka tak zpochybňovala skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a nikoli věrohodnost některého z důkazních prostředků, na nichž jeho rozhodnutí spočívá. Námitka nesprávné aplikace § 205a o. s. ř. tak nebyla shledána dovolacím soudem důvodnou.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spatřuje dovolatelka rovněž v nesprávnosti závěru odvolacího soudu, že podnájemní smlouva uzavřená mezi společností P. a žalovanou byla platným právním úkonem.
Podle § 666 odst. 1 obč. zák. je nájemce oprávněn dát pronajatou věc do podnájmu, nestanoví-li smlouva jinak. Podle § 666 odst. 2 obč. zák. dá-li nájemce věc do podnájmu v rozporu se smlouvou, pronajímatel má právo odstoupit od smlouvy.
Nájemce je zásadně oprávněn dát pronajatou věc do podnájmu, a to bez výslovného souhlasu pronajímatele. Toto oprávnění nájemce však může být v nájemní smlouvě modifikováno nebo zapovězeno. Ani v případě, že by nájemní smlouva nájemci podnájem pronajaté věci výslovně zakazovala, nezpůsobuje její porušení neplatnost podnájemní smlouvy. Jediným důsledkem porušení smluvní povinnosti ze strany nájemce je vznik práva pronajímatele od nájemní smlouvy odstoupit; v takovém případě by došlo i k zániku podnájemní smlouvy, kterou je založen právní vztah odvozený od vztahu nájemního, neboť jeho existence je na existenci nájemního vztahu závislá. Závěr odvolacího soudu dovozující, že podnájemní smlouva uzavřená mezi žalovanou a společností P. v době trvání nájemního vztahu mezi původní žalobkyní a společností P., byla platným právním úkonem, přestože její uzavření nebylo původní žalobkyni oznámeno, je tudíž správný. Z uvedeného pohledu je nadbytečné zkoumat důvodnost dovolacích námitek, že souhlas původní žalobkyně s podnájmem předmětného bytu byl dán toliko podmíněně, resp. že podnájemní smlouva byla uzavřena bez souhlasu původní žalobkyně. Absence souhlasu původní žalobkyně s uzavřením podnájemní smlouvy by mohla – jak bylo výše vyloženo - znamenat pouze vznik jejího práva na odstoupení od nájemní smlouvy; realizace tohoto práva však nebyla v řízení prokázána, ba ani žalobkyní tvrzena. Žalobkyni lze přisvědčit, že odstoupení od nájemní smlouvy v důsledku jejího porušení není jedinou možností zrušení nájemní smlouvy. Nájemní smlouvu lze ukončit nastolením jakékoli jiné právní skutečnosti, s níž zákon takové důsledky spojuje. Existence platné výpovědi nájmu domu či ukončení nájemního vztahu dohodou však nebyla v řízení prokázána.
S dovolatelkou nelze souhlasit ani v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou uvedenou v § 229 o. s. ř., neboť odvolací soud nerozhodl o vznesené námitce podjatosti JUDr. M. W., soudkyně. Tato výtka není opodstatněná již proto, že námitka podjatost uvedené soudkyni nebyla v řízení žádným z účastníků uplatněna. Žalovaná v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhla, aby odvolací soud v případě vrácení věci soudu prvního stupně rozhodl, že v dalším řízení bude věc projednávat a rozhodovat jiný samosoudce. Jednalo se o podnět k rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 221 odst. 3 o. s. ř., podle kterého může odvolací soud za stanovených podmínek nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen.
Námitka žalobkyně, že titulem jejího požadavku je tržní nájemné a že žalovaná se nemohla domnívat, že může předmětný byt užívat za zlomek tržního nájemného, je z pohledu posouzení oprávněnosti uplatněného nároku bezvýznamná. Žalovaná užívala předmětný byt na základě smlouvy, kterou uzavřela s nájemcem domu (tj. se společností P.); v rámci zásady smluvní svobody bylo jen na vůli těchto smluvních stran, jaké platby za užívání bytu v tomto domě budou mezi nimi sjednány.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněných závěrů správný a nebylo ani zjištěno, že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 11.980,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1. 9. 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -pkr-