// Profipravo.cz / Poučovací povinnost soudu 26.07.2013

ÚS: Matoucí poučení o lhůtě k podání opravného prostředku

Zákonná povinnost automatického poučení o přípustnosti dovolání neumožňuje obecným soudům poskytnout toto poučení takovým způsobem, který by fakticky mohl účastníka řízení zmást na cestě za zrušením jemu nevyhovujícího soudního rozhodnutí. Princip legitimní důvěry v akty soudní moci vyžaduje, aby v případech zjevně přípustného opravného prostředku nemohl být účastník řízení poškozen na svých právech uvedením v omyl poučením sice formálně správným, avšak neúplným či pro právního laika matoucím poučením. Prastará právní zásada ignorantia iuris non excusat musí v moderním státě se složitým právním řádem v takových případech ustoupit principu legitimní důvěry v přesné a jasné znění aktů orgánů soudní moci, neboť v právním státě platí zásada, že soud zná právo. Postup obecných soudů, který nezohledňuje výše uvedené závěry a v důsledku toho odepře účastníkovi řízení právo na přístup k soudu, je rozporný s principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2163/11, ze dne 30. 5. 2013

vytisknout článek


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, advokátem se sídlem Nad Petruskou 1, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2011 č. j. 21 Cdo 4178/2010-116, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2010 č. j. 11 Cmo 374/2009-71, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2009 č. j. 66 C 30/2008-30, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2008 č. j. 25 Co 243/2008-30, takto:

 I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2011 č. j. 21 Cdo 4178/2010-116, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2010 č. j. 11 Cmo 374/2009-71, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2009 č. j. 66 C 30/2008-30, se ruší, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

 Odůvodnění:

I.

Vymezení věci dle ústavní stížnosti

1. Ústavnímu soudu byl dne 25. července 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

II.

Průběh předchozího řízení před obecnými soudy

2. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisů Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 20 C 243/2007 a sp. zn. 66 C 30/2008, které si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. února 2008 č. j. 20 C 243/2007-20, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení zániku závazkového vztahu vzniklého ze smlouvy o úvěru mezi stěžovatelem a GE Money Multiservis, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však podle názoru obvodního soudu nesplňovalo zákonné požadavky, a proto byl stěžovatel usnesením obvodního soudu ze dne 15. dubna 2008 č. j. 20 C 243/2007-27 vyzván, aby odvolání ve lhůtě 7 dnů doplnil. Jelikož tak neučinil, městský soud usnesením ze dne 23. května 2008 č. j. 25 Co 243/2008-30, stěžovatelovo odvolání odmítl a poučil jej, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 29. října 2008 sp. zn. IV. ÚS 1629/08, odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatel k ochraně svých práv nevyužil opravného prostředku žaloby pro zmatečnost, čímž nenaplnil nutnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti, spočívající ve vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelových práv poskytuje.

3. Dne 17. 12. 2008 podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost, kterou se domáhal zrušení usnesení městského soudu ze dne 23. května 2008 č. j. 25 Co 243/2008-30, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání. Tuto žalobu městský soud usnesením ze dne 9. 10. 2009 č. j. 66 C 30/2008-30, odmítl pro opožděnost, neboť byla podána po zákonem stanovené lhůtě 3 měsíců od doručení napadeného usnesení. Městský soud v tomto ohledu konstatoval, že lhůta k podání žaloby pro zmatečnost se dle ustanovení § 235 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), staví pouze podáním dovolání a nikoliv podáním ústavní stížnosti. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 25. 2. 2010 č. j. 11 Cmo 374/2009-71, jímž usnesení městského soudu jako věcně správné potvrdil. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2011 č. j. 21 Cdo 4178/2010-116, zamítl. Ke stavění lhůty k podání žaloby pro zmatečnost nemůže dle názoru Nejvyššího soudu dojít v případě podání ústavní stížnosti, neboť ústavní stížnost není opravným prostředkem v rámci systému civilního soudnictví a stěžovateli musí jít plně k tíži, rozhodne-li se podat ústavní stížnost z důvodů, které jsou též způsobilým důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost. V takové chvíli pak není na místě ani užití analogie.


III.

Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti

4. Stěžovatel nejprve v úvodu odůvodnění ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení a následně popisuje dílčí pochybení, jež ve výsledku vedla k porušení práva na spravedlivý proces. Obecné soudy se především nedostatečně vypořádaly s otázkou řádného doručení usnesení obvodního soudu ze dne 15. 4. 2008 č. j. 20 C 243/2007-27, ve kterém byl stěžovatel vyzván k odstranění vad odvolání. Z logiky věci vyplývá, že bylo právě ve stěžovatelově zájmu v odvolacím řízení pokračovat a řízení, v němž je po stěžovateli požadováno prokázání nedoručení zmíněného usnesení, tj. prokázání negativní skutečnosti, nelze v žádném případě označit za spravedlivé. Stěžovatel poukazuje na názor Evropské komise pro lidská práva, podle nějž je součástí práva na spravedlivý proces i možnost strany hájit své zájmy před soudem za podmínek, které neznevýhodňují ani jednu stranu. Jelikož stěžovateli byla odepřena možnost doplnit své odvolání, nebyly zmíněné standardy spravedlivého procesu v projednávaném případě dodrženy. Soudy rovněž neseznámily stěžovatele s možností bezplatného právního zastoupení, což jej přivedlo do situace, že byl nucen hájit své zájmy sám jako právní laik. Zmeškání lhůty k podání žaloby pro zmatečnost bylo způsobeno špatnou finanční situací a především chybným poučením soudu, ze kterého stěžovatel nabyl dojmu, že jiný opravný prostředek než ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu podat nelze. Soudy tak nesplnily povinnost řádného poučení vyplývající z judikatury Ústavního soudu. Dle názoru stěžovatele pak neexistuje důvod, proč by účastník řízení měl být poučen o dovolání, zatímco o jiném mimořádném opravném prostředku nikoliv.

5. Ve výše uvedených skutečnostech spatřuje stěžovatel neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a z toho důvodu pak Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil městskému soudu k novému projednání.


IV.

Rekapitulace obsahu vyjádření účastníků a vedlejší účastnice

6. Na výzvu Ústavního soudu vrchní soud zaslal své vyjádření k projednávané ústavní stížnosti. V něm odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a setrval na názoru, že podáním ústavní stížnosti se lhůta k podání žaloby pro zmatečnost nestaví, což potvrzuje i dlouhodobá judikatura.

7. Na základě zaslané výzvy se pak k ústavní stížnosti vyjádřil i Nejvyšší soud, který dospěl ve svém vyjádření k závěru, že ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů a pokouší se z Ústavního soudu učinit další instanci kontroly jejich právních závěrů. Není přípustné, aby Ústavní soud kontroloval správnost právního názoru obsaženého v napadených rozhodnutích, neboť nezasahuje do práva na spravedlivý proces. Obecné soudy postupovaly v souladu se zněním procesních předpisů, a to především v otázce stavění lhůty k podání žaloby pro zmatečnost. Stěžovatelův závěr o stavění této lhůty z důvodu podané ústavní stížnosti nemá žádnou oporu v právních předpisech. Za pochybení pak nelze označit ani skutečnost, že stěžovatel nebyl poučen o možnosti podat žalobu pro zmatečnost, neboť takové poučení obecné soudy dle ustanovení občanského soudního řádu neposkytují (§ 157 občanského soudního řádu a contrario). Z těchto důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

8. Městský soud svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil.

9. K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu naopak vyjádřila vedlejší účastnice. Ta uvedla, že v případě chybného doručení usnesení o povinnosti doplnit odvolání není zjevné, proč tuto chybu stěžovatel urychleně nenapravil. Dále se vedlejší účastnice ztotožnila s argumentací obecných soudů a vyjádřila názor, že lhůta k podání žaloby pro zmatečnost se nemůže stavět podáním ústavní stížnosti, neboť to zákon ani zákonodárce nepředpokládá.


V.

Posouzení formálních náležitostí ústavní stížnosti a upuštění od ústního jednání

10. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

11. Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu upustil od ústního jednání, neboť jeho konání žádný z účastníků nenavrhl a Ústavní soud má za to, že od případného jednání nelze očekávat další objasnění věci.

 VI.

Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace relevantního jednoduchého práva

12. Ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by současně došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout.

14. Posuzování ústavnosti rozhodovací činnosti obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti skládá obvykle ze tří komponentů. Nejprve je Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu povinen posoudit otázku ústavnosti aplikovaných ustanovení právních předpisů. Teprve po vyřešení této otázky Ústavní soud posoudí, zda v řízení byla dodržena ústavně zaručená procesní práva a konečně hodnotí ústavně konformní interpretaci a aplikaci hmotného práva [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375)].

15. Ústavní soud v projednávané věci neshledal, že by kterékoliv uplatněné ustanovení jednoduchého práva bylo v rozporu s ústavním zákonem, a proto přistoupil k posouzení toho, zda v řízení před obecnými soudy byla dodržena stěžovatelova procesní práva zaručená hlavou pátou Listiny, a to zejména v otázce, zda obecné soudy řádně splnily svou poučovací povinnost a zda svým výkladem k délce a stavění lhůty k podání žaloby pro zmatečnost neodepřely stěžovateli právo na přístup k soudní ochraně jeho práv.

16. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu lze vyvodit závěr, že řádné splnění obecné poučovací povinnosti soudů je důležitým měřítkem naplnění principů spravedlivého procesu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 1996 sp. zn. I. ÚS 56/95 (N 2/5 SbNU 11), nález Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 1617/10 (N 182/58 SbNU 597), nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 1473/11, dostupný na http://nalus.usoud.cz/)]. V praxi se pak Ústavní soud přiklání k doktrinálnímu názoru, že obecné soudy mají povinnost zkoumat, zda je v konkrétním případě na místě účastníka řízení o jeho procesních právech a povinnostech poučit ve smyslu § 5 občanského soudního řádu, a to podle konkrétních okolností každého jednotlivého případu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 1995 sp. zn. IV. ÚS 41/95(N 70/4 SbNU 179)]. Podobný přístup vyplývá např. v německém a rakouském právním řádu přímo z ustanovení procesních předpisů (více např. STANISLAV, Antonín, Rekodifikace občanského soudního řádu, in PrFo. - Právní Fórum (Wolters Kluwer ČR, a.s.), roč. 2011, č. 8, str. 379 a násl.).

17. Ústavní soud se již v minulosti zabýval i principy ovládajícími konkrétní poučovací povinnost soudů ve věci poučení o přípustnosti mimořádných opravných prostředků proti rozhodnutím obecných soudů. V nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1994 sp. zn. II. ÚS 65/93 (N 27/1 SbNU 213), který se zabýval povinností obecných soudů poučovat o přípustnosti dovolání, pak Ústavní soud dospěl k následujícím obecným závěrům: "Obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§ 5 občanského soudního řádu), přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti (§ 3 občanského soudního řádu); má-li být splněn tento posléze uvedený účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen na řízení dle části čtvrté hlavy první občanského soudního řádu, v němž řízení zpravidla končí, ale též na řízení dle téže části hlavy třetí občanského soudního řádu, to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští, když jinak nevznikají pochybnosti o tom, že do kategorie procesních práv (účastníka) náleží zákonem přípustný opravný prostředek (další)... Připuštění dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 občanského soudního řádu, totiž - na rozdíl kupř. od obnovy řízení - není nikterak vázáno na splnění další (omezující) podmínky, takže o tom, zda dovolání účastník podá nebo nikoli, rozhoduje výlučně on sám, aniž by byl jakkoli vázán stanoviskem soudu či jinými okolnostmi. V takovém případě spadá tedy úvaha o podání dovolání (obdobně jako je tomu u odvolání) výlučně do rozhodovací sféry účastníka řízení samotného, a proto - má-li být splněn účel poučovací povinnosti, tak jak se obecně chápe - musí být o tom soudem, proti jehož rozhodnutí opravný prostředek směřuje, poučen."

18. Výše nastíněná povinnost obecných soudů v občanském soudním řízení podle zmíněného nálezu vyplývá, bez ohledu na znění zákonné úpravy poučovací povinnosti, přímo z čl. 36 odst. 1 Listiny. Z toho pak podle Ústavního soudu nutně vyplývá logický závěr, že založí-li obecný soud svým rozhodnutím zjevnou přípustnost dalšího opravného prostředku a následně poučí účastníka řízení způsobem, z nějž ten může nabýt legitimního dojmu, že proti soudnímu rozhodnutí již není přípustný opravný prostředek, poskytl tento obecný soud účastníkovi řízení poučení sice nikoliv zcela v rozporu se zněním ustanovení občanského soudního řádu, ale přesto poučení neúplné. Obecný soud v takovém případě přehlíží, že jeho povinnost podat účastníkům vyčerpávající poučení pro něj vyplývá z dalších zákonných ustanovení. Z výše uvedeného tedy vyplývá povinnost obecných soudů poskytovat poučení o možnosti účastníka řízení podat další opravný prostředek, je-li jeho přípustnost založeno automaticky, pouhým vydáním určitého druhu soudního rozhodnutí.

19. Uvedené závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 65/93, týkající se institutu dovolání, vycházely oproti stěžovatelovu případu z jiné zákonné úpravy. Do 31. prosince 2000 v občanském soudním řízení institut žaloby pro zmatečnost neexistoval a byl do civilního procesu zapracován až změnou občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "novela občanského soudního řádu"). Před touto změnou plnil některé budoucí funkce žaloby pro zmatečnost institut dovolání. Ten mimo jiné plnil i funkci opravného prostředku proti usnesení o odmítnutí odvolání (srov. § 238a odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2000). Jedním z důsledků novely občanského soudního řádu tak byla změna v systému opravných prostředků civilního soudního řízení v tom směru, že se některé dovolací důvody staly důvody přípustnosti žaloby pro zmatečnost. Ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu tak zní: "Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení,...".

20. Účelem výše popsané změny v systému opravných prostředků občanského soudního řízení bylo zejména posílení Nejvyššího soudu v roli sjednocovatele judikatury. Důvodová zpráva k novele občanského soudního řádu explicitně uvádí, že "zavedení žaloby pro zmatečnost umožnilo přijmout takové změny v úpravě dovolání (nyní uvedené v Hlavě čtvrté), které dovolacímu soudu umožní, aby se jeho rozhodování mohlo stát základním prostředkem ke sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů." Novelou občanského soudního řádu bylo rovněž změněno důležité ustanovení § 157 občanského soudního řádu, když v nutných náležitostech písemného vyhotovení rozhodnutí byla část "..., poučení o odvolání,..." nově nahrazena spojením "...poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost,...". Důvodová zpráva k tomuto ustanovení pouze konstatuje: "Na rozdíl od současné úpravy se stanoví, aby rozsudek obsahoval nejen poučení o odvolání, ale i (u rozsudků odvolacích soudů) poučení o dovolání." Je zjevné, že k této změně přispěla i rozhodovací činnost Ústavního soudu, který před novelizací občanského soudního řádu dlouhodobě kritizoval formalistickou činnost obecných soudů v oblasti poučování o opravných prostředcích. Zákonodárce tak novelou občanského soudního řádu změnil systém opravných prostředků občanského soudního řízení a zároveň pod tlakem kritické judikatury Ústavního soudu posílil procesní práva jeho účastníků. Z důvodové zprávy k novele občanského soudního řádu ani ze samotného znění této novely nevyplývá ani v nejmenším snaha zákonodárce zpochybnit závazné závěry judikatury Ústavního soudu, pregnantně vyjádřené např. ve výše zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 65/93.

21. Na jedné straně tak byly požadavky pro poučování o přípustnosti podaného dovolání nastavené Ústavním soudem novelou občanského soudního řádu ještě posíleny, neboť podle znění ustanovení § 157 občanského soudního řádu jsou účastníci poučování nejen v případě, kdy je přípustnost dovolání založena automaticky rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž i ve všech ostatních případech. Takto rozhodl Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 29 Odo 425/2002, když vyjádřil názor, že: "Může-li být dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je odvolací soud povinen v písemném vyhotovení rozhodnutí účastníky poučit v tom směru, že dovolání není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím v poučení označeného soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam." Kritéria nastavená Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 65/93 jsou tak v dnešní rozhodovací praxi obecných soudů v případě dovolání téměř bezvýjimečně dodržována.

22. Na druhé straně tomu tak již není v případech přípustnosti ostatních mimořádných opravných prostředků, přestože je ze zmíněného nálezu zjevné, že se jeho závěry musí logicky vztahovat i na tyto opravné prostředky, splňují-li v nálezu uvedené podmínky. Má-li být naplněn účel poučovací povinnosti jako důležitého prvku při naplňování principů spravedlivého procesu, nemůže o konkrétní poučovací povinnosti rozhodovat toliko legislativní "hlavička", pod kterou je řízení o opravném prostředku v právních předpisech upraveno, a to vše navíc v situaci, kdy ke změně v systému opravných prostředků dochází spíše z administrativně-organizačních důvodů (viz výše citovaná důvodová zpráva). Zákonodárce v novele občanského soudního řádu nejen ani náznakem nepoukázal na snahu omezit poučovací povinnost soudů a tím snížit úroveň ochrany procesních práv účastníků občanského soudního řízení, nýbrž byla poučovací povinnost soudu ve věci přípustnosti mimořádných opravných prostředků ještě rozšířena. V praxi tedy obecné soudy mají povinnost poučit účastníky o přípustnosti dovolání v situaci, kdy jeho přípustnost není bez dalšího dána (srov. např. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu), zatímco v případech zjevné přípustnosti jiného opravného prostředku tuto povinnost dle ustanovení § 157 občanského soudního řádu nemají. Absurditu této praxe pak jen podtrhuje skutečnost, že se tato povinnost nepromítá do případů zjevně přípustné žaloby pro zmatečnost dle ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu, ačkoliv u stejně přípustného dovolání, jež bylo žalobou pro zmatečnost nahrazeno, tato povinnost do 31. prosince 2000 v našem právním řádu figurovala.

23. Ústavní soud poznamenává, že si plně uvědomuje neexistenci ústavního nároku stěžovatele na zakotvení mimořádného opravného prostředku. Zároveň však Ústavní soud již dlouhodobě poukazuje na to, že existuje-li zákonný rámec pro takovéto opravné prostředky, nevyvazuje toto zákonodárcovo dobrodiní soudní moc z její povinnosti ochrany základních práv a svobod vyplývající z čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08 (N 71/56 SbNU 811)]. Ústavní soud tak nemůže přihlížet praxi, v níž se zákonodárcovo dobrodiní v podobě matoucího poučení promění v danajský dar, v jehož důsledku je procesní postavení účastníka nejen nezlepšené, ale oproti situaci nepoučeného účastníka dokonce může být reálně zhoršené.

24. Ústavní soud tedy dovozuje právo na řádné poučení o přípustnosti mimořádného opravného prostředku, jsou-li splněny výše uvedené podmínky, přímo z čl. 36 Listiny a ustanovení § 5 občanského soudního řádu. Z toho důvodu je pak nutné odmítnout argumentaci Nejvyššího soudu, že poučovací povinnost je bezezbytku dána zněním ustanovení § 157 občanského soudního řádu. Ústavní soud v tomto směru poukazuje na svou konzistentní judikaturu v otázkách ústavně konformního výkladu zákona. V nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87), Ústavní soud jasně vyjádřil tezi, že "Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku."

25. Zákonná povinnost automatického poučení o přípustnosti dovolání neumožňuje obecným soudům poskytnout toto poučení takovým způsobem, který by fakticky mohl účastníka řízení zmást na cestě za zrušením jemu nevyhovujícího soudního rozhodnutí. Princip legitimní důvěry v akty soudní moci vyžaduje, aby v případech zjevně přípustného opravného prostředku nemohl být účastník řízení poškozen na svých právech uvedením v omyl poučením sice formálně správným, avšak neúplným či pro právního laika matoucím poučením. Prastará právní zásada ignorantia iuris non excusat musí v moderním státě se složitým právním řádem v takových případech ustoupit principu legitimní důvěry v přesné a jasné znění aktů orgánů soudní moci, neboť v právním státě platí zásada, že soud zná právo.

26. Ústavní soud tedy shrnuje, že ve stěžovatelově případě byla přípustnost žaloby pro zmatečnost dána ex lege vydáním usnesení městského soudu o odmítnutí odvolání (srov. ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu). Poskytl-li následně městský soud stěžovateli poučení, dle jehož obsahu není proti jeho rozhodnutí přípustné dovolání, mohl se stěžovatel, navíc v situaci, kdy nebyl právně zastoupen, legitimně domnívat, že občanské soudní řízení mu už žádný prostředek nápravy neposkytuje. Městský soud tak poškodil postavení stěžovatele v tomto řízení a důsledkem neúplného poučení pak stěžovatel již nestačil využít lhůty k podání žaloby pro zmatečnost. Toto pochybení měl posléze sám městský soud napravit a dovodit mimořádnou přípustnost žaloby pro zmatečnost i po překročení zákonné lhůty, a to z důvodů chybného (resp. matoucího) poučení. Důsledky tohoto pochybení nelze spravedlivě přičíst k tíži stěžovatele, který jednal jako bdělý účastník řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2002 sp. zn. II. ÚS 618/01 (N 20/25 SbNU 153)].

27. Nesplňuje-li účastníkem řízení podaný návrh v očích obecného soudu všechny formální náležitosti, musí tento soud z úřední povinnosti zkoumat, zda nejsou zdánlivé vady předmětného podání způsobeny z větší části předchozí činností obecných soudů. Sám Ústavní soud přistupuje k této otázce obdobně v řízení o ústavní stížnosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10 (N 29/60 SbNU 371)]. Nesplněním této povinnosti obecné soudy odepřely stěžovateli právo na přístup k soudu a soudní ochranu v řízení o mimořádném opravném prostředku.

28. Ústavní soud se však ztotožňuje s názorem obecných soudů, že samotné podání ústavní stížnosti nemůže bez dalšího stavět lhůtu k podání žaloby pro zmatečnost. Obecné soudy nicméně musí při posuzování dodržení zákonných lhůt brát na zřetel další individuální skutečnosti konkrétních případů, zejména nakolik mohlo být překročení lhůty způsobeno chybným poučením obecného soudu, zda byl účastník v předchozím řízení zastoupen advokátem či jak byl účastník řízení v ochraně svých práv bdělý ve chvíli, kdy se dozvěděl o nepřípustnosti své ústavní stížnosti.

29. S ohledem na shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2011 č. j. 21 Cdo 4178/2010-116, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010 č. j. 11 Cmo 374/2009-71, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2009 č. j. 66 C 30/2008, bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.

30. Ačkoliv Ústavní soud shledal, že z pohledu shora uvedených závěrů o porušení čl. 36 Listiny je vadné také poučení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2008 č. j. 25 Co 243/2008-30, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu sebeomezení, neboť zjištěné vady lze napravit v budoucím řízení o žalobě pro zmatečnost. V této části tak byla ústavní stížnost odmítnuta ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. května 2013


Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


 Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného k nálezu sp. zn. IV. ÚS 2163/11

Hlasoval jsem proti přijetí nálezu. I kdyby snad pro samotného stěžovatele přineslo toto rozhodnutí Ústavního soudu něco významného (o čemž mám pochybnost), pro právní jistotu mnohých jiných účastníků občanskoprávních sporů může tento nález v důsledku všeobecné (precedenční) závaznosti (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy) představovat významné rozkolísání výsledku pravomocně skončeného řízení, a to v rozporu s kogentními ustanoveními relevantního procesního práva i tradiční procesualistickou doktrínou. To považuji za neakceptovatelné z pohledu ústavněprávního.

Argumenty, pro něž měla být podaná ústavní stížnost zamítnuta, event. jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, nebyly však k mé lítosti většinou senátu akceptovány.

Proto disentně vyslovuji alespoň ve stručnosti následné výhrady.

1. Nález vychází z jednoduché myšlenkové konstrukce:

i) stěžovateli se dostalo v usnesení o odmítnutí jeho odvolání neúplného, a tudíž nikoliv řádného poučení o opravných prostředcích tím, že nebyl informován též o možnosti napadnout předmětné usnesení žalobou pro zmatečnost;

ii) absence tohoto poučení byla rozporná s existující judikaturou Ústavního soudu a představovala protiústavní zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces;

iii) jestliže v důsledku uvedeného podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost až po uplynutí lhůty zákonem k jejímu podání stanovené, neměla být tato žaloba odmítnuta; stalo-li se tak, došlo k dalšímu protiústavnímu zásahu do stěžovatelových práv a napadená usnesení vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost musí být zrušena;

iiii) podání ústavní stížnosti sice nemůže bez dalšího stavět lhůtu k podání žaloby pro zmatečnost, přesto však soudy musí při posuzování dodržení zákonných lhůt brát zřetel na "další individuální skutečnosti konkrétních případů".

2. Ani jedna z uvedených tezí není podle mého úsudku nesporná, neboť:

2a. Stěžovatel byl o svých právech poučen v úplném souladu s přesným zněním ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř.; nynější (soudy použité) znění tohoto ustanovení významně se liší od úpravy, ze které vycházel nález III. ÚS 65/93 ze dne 31. 5. 1994.

2b. Nálezy citované v odst. 16. přijatého nálezu se poučení o opravných prostředcích vůbec netýkají, pročež jejich citace mající podpořit v nálezu zaujatý právní názor argumentačně nepřináší nic významného (poznámka pod čarou č. 1). Nález III. ÚS 65/93 se sice týká poučení o opravných prostředcích, reflektuje však procesní úpravu (včetně úpravy náležitostí rozsudku - § 157 odst. 1 o. s. ř.) existující před více než 20 lety; přenášet myšlenky v tomto nálezu vyjádřené do dnes úplně jinak konstruovaného systému opravných prostředků (jak to nyní přijatý nález činí) je podle mého názoru nesprávné. Nadto bylo senátní většinou přehlédnuto, že citovaný nález vycházel z naprosto jiného skutkového stavu (v tehdy projednávané věci dostalo se stěžovatelce ústního poučení "o nepřípustnosti opravného prostředku", a to ačkoliv evidentně mohla dovolání přípustné za jistých okolností podat).

2c. Nesdílím názor vyjádřený v odst. 26. disentovaného rozhodnutí, podle něhož městský soud poškodil postavení stěžovatele, neboť v důsledku neúplného poučení "stěžovatel již nestačil využít lhůty k podání žaloby pro zmatečnost". Rovněž si nemyslím, že toto údajné pochybení "měl posléze sám městský soud napravit a dovodit mimořádnou přípustnost žaloby pro zmatečnost i po překročení zákonné lhůty, a to z důvodů chybného (resp. matoucího) poučení". Konečně, jak je i dále vysvětleno, nesouhlasím s tím, že "důsledky tohoto pochybení nelze spravedlivě přičíst k tíži stěžovatele, který jednal jako bdělý účastník řízení".

2d. Připomínám, že usnesení o odmítnutí odvolání bylo stěžovateli doručeno dne 9. 6. 2008, přičemž ještě ve lhůtě pro případné podání žaloby pro zmatečnost udělil stěžovatel plnou moc advokátovi Mgr. Martinu Šalandovi. Není chybou žádného z rozhodujících soudů, že tento stěžovatelův zástupce, kvalifikovaný advokát, v rozporu s právními i etickými povinnostmi svého stavu nevysvětlil stěžovateli, že výhrady k postupu odvolacího soudu jsou řešitelné žalobou pro zmatečnost. "Nesprávné zhodnocení procesní situace", na které stěžovatel poukázal již v dovolacím řízení, nelze sice vytýkat jemu samotnému, ale stejně tak nelze tuto chybu stěžovatelova advokáta reparovat zrušením zákonu nijak neodporujících rozhodnutí soudů, a to navíc s nepodloženou a průběhu řízení odporující úvahou, že stěžovatel jednal jako "bdělý účastník řízení".

2e. Většinou bylo též přehlédnuto, že široce citovaným nálezem III. ÚS 65/93 bylo zrušeno přímo rozhodnutí obsahující vadné poučení a nikoliv - jako ve věci nyní projednávané - až rozhodnutí vzešlá z řízení následně vedeného.

2f. Leč i kdyby bylo možno souhlasit s tím, že krajský soud poskytl poučení vadné, nelze z uvedeného dovodit, že důsledkem řečeného musí být kasace napadených rozhodnutí.

2g. Soudy všech stupňů stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost správně považovaly za opožděně podanou především proto, že podání ústavní stížnosti "nemůže bez dalšího stavět lhůtu k podání žaloby pro zmatečnost". Tento bezchybný názor (aprobovaný snad i většinou senátu - srov. odst. 28. nálezu) je však protikladně rozmělňován úvahami, podle nichž prý "[o]becné soudy nicméně musí při posuzování dodržení zákonných lhůt brát na zřetel další individuální skutečnosti konkrétních případů, zejména na kolik mohlo být překročení lhůty způsobeno chybným poučením obecného soudu, zda byl účastník v předchozím řízení zastoupen advokátem, či jak byl účastník řízení v ochraně svých práv bdělý ve chvíli, kdy se dozvěděl o nepřípustnosti své ústavní stížností." (též odst. 28. disentovaného rozhodnutí).

2h. Vybízet soudy k nerespektování kogentních procesních ustanovení (§ 234 odst. 1 a § 235 odst. 1 o. s. ř.) je nebezpečné nejen pro narušení právní jistoty založené pravomocnými rozhodnutími, ale i pro narušení rovnosti účastníků. Není pro mne např. pochopitelné, proč by absence právního zastoupení advokátem mohla být důvodem pro nerespektování zákonné lhůty k podání žaloby pro zmatečnost. Že by měl být co do běhu lhůty (či její délky?) nezastoupený účastník favorizován oproti účastníku zastoupenému, vymyká se nejen zákonné úpravě, ale zcela mimořádně i chápání rovnosti z pohledu doktrinárního. Jde o pro mne zcela nepřijatelný a procesně rozvratný počin.

2ch. Z nálezu zjevně plyne, že většina senátu v odst. 15. dospěla k názoru, podle něhož "Ústavní soud v projednávané věci neshledal, že by kterékoliv uplatněné ustanovení jednoduchého práva bylo v rozporu s ústavním zákonem...", přičemž ovšem považovala ustanovení § 157 odst. 1, § 234 odst. 1 a § 235 odst. 1 o. s. ř. za respektu nehodná či respektu hodná jen podmíněně. Avšak stanoví-li citované procesní normy, že
 - poučení o opravných prostředcích nemusí obsahovat výslovně též údaj o případné přípustnosti žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost
 - žaloba pro zmatečnost musí být podána ve lhůtách občanským soudním řádem stanovených (§ 234) a že
 - prominutí zmeškání lhůt k žalobě pro zmatečnost není přípustné (§ 235 odst. 1),
nelze jejich dopady do právních poměrů účastníků sporu eliminovat pouhým výkladem, jenž je krajně neurčitý a jenž pohříchu postrádá, ač se uchyluje k interpretaci contra legem, potřebné zdůvodnění. K takovému výjimečnému postupu důvod dán nebyl, a proto případná protiústavnost těchto procesních norem musila by být řešena jejich derogací. Měla tedy většina senátu - nechtěla-li tyto normy respektovat - věc předložit k rozhodnutí plénu. A to i když sám pochybuji, že by bylo na těchto zákonných ustanoveních možno cokoliv protiústavního nalézt.

3. Pro uvedené s lítostí konstatuji, že nález nedohlédl na důsledky plynoucí z jeho precedenční závaznosti (srov. např. nález IV. ÚS 301/05, N 190/47 SbNU 465, zejm. odst. 55. až 72.). V tomto smyslu bude snad lépe, dojde-li v praxi obecných soudů k jeho tichému nepovšimnutí či zapomenutí. Ve smyslu závaznosti kasační se sice k žádné tragédii neschyluje, avšak nelze než připomenout, že ve hře nejsou jen práva stěžovatele, ale i práva vedlejšího účastníka, která v důsledku přijatého nálezu po téměř pěti letech od pravomocného ukončení sporu zahájeného stěžovatelovou žalobou stávají se znovu nejistými.


Miloslav Výborný


---------------
1) Nález I. ÚS 56/95 byl nálezem zamítavým; konstatoval, že poučení o tom, že má či může být žalován ještě další odpůrce vybočuje z mezí procesních pravidel sporu; nález II. ÚS 1617/10 judikoval ke smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., že jím je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž byl poučen, že taková břemena má; ve věci šlo o změnu právního náhledu krajského soudu jako soudu odvolacího na posuzovanou věc; nálezy II. ÚS 1473/11 a IV. ÚS 41/95se týkaly nedostatku poučení vztahujícího se k nepřesnému (nesprávnému) označení účastníka řízení


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů