// Profipravo.cz / Poučovací povinnost soudu 29.06.2009
K poučení účastníků podle § 118a odst. 2 o.s.ř.
Poučení účastníků řízení postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; nespadá do poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst.2 o.s.ř. objasňování, zda jeden z účastníků nemá vůči druhému jinou pohledávku, ukáže-li se, že jím uplatněný nárok není po právu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 29. 4. 2009
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. P. N., jako správci konkursní podstaty úpadce M., s. s r.o., o 380.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 10 C 44/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2008 č.j. 23 Co 27/2008-98, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 380.000,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl dne 1.7.1994 jmenován do funkce ředitele společnosti M., s. s r.o. a že téhož dne s ním byla uzavřena manažerská smlouva, kterou mu byla přiznána měsíční mzda 40.000,- Kč. Dne 1.7.2002 vstoupila společnost do likvidace, dnem 5.9.2001 byl na majetek společnosti prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustaven žalovaný. Přestože žalobcův pracovní poměr skončil až dnem 24.4.2003 (okamžitým zrušením ze strany žalobce), dluží mu žalovaný část mzdy za září 2002 ve výši 30.000,- Kč, mzdu za dobu od 1.10.2002 do března 2003 ve výši 240.000,- Kč a "náhradu mzdy za výpovědní dobu podle ustanovení § 54 odst.3 zákoníku práce" ve výši 80.000,- Kč.
Žalovaný namítal, že "jmenovací dekret" pro žalobce na funkci ředitele společnosti "byl vyhotoven dodatečně" a že tu jsou pochybnosti, zda "byl podepsán jednatelem společnosti". Manažerská smlouva ze dne 1.7.1994 je neplatná též proto, že "vykazuje nedostatky a je právním úkonem, který svým obsahem a účelem obchází zákon". Žalobce působil pro společnost na základě faktického pracovního poměru, který skončil tím, že žalobce přestal pro úpadce pracovat.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 29.6.2007 č.j. 10 C 44/2007-73 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 60.807,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. V. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že "žalobce pracoval na základě pracovní smlouvy, manažerské smlouvy a jmenování jako ředitel společnosti M. s. s r.o. od 1.7.1994 do 24.4.2003 se sjednaným měsíčním platem 40.000,- Kč", že "pracovní poměr byl ukončen ze strany žalobce okamžitým zrušením ze dne 22.4.2003" a že "věřitel s pohledávkou za podstatou je oprávněn se domáhat v průběhu konkursu v příp. potřeby její úhrady soudně i žalobou o splnění povinnosti podanou v souladu s ust. § 14 odst. 1 písm. d) zák. o konkursu a vyrovnání proti správci konkursní podstaty". Žalobce má právo na "nevyplacenou mzdu a náhradu mzdy za výpovědní dobu", jejíž výše byla mezi účastníky nesporná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.2.2008 č.j. 23 Co 27/2008-98 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že žalobce se stal ode dne 17.8.1994 jednatelem společnosti, nevykonával podle názoru odvolacího soudu od té doby "veškerou činnost směřující k řízení této společnosti z titulu funkce ředitele v pracovním poměru, ale z titulu funkce jednatele společnosti v obchodněprávním vztahu". Po celou dobu výkonu funkce statutárního orgánu společnosti vůči úpadci žalobce nemohl mít jakékoliv pracovněprávní nároky, které by vyplývaly z funkce ředitele společnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl v první řadě, že se jedná o "překvapivé rozhodnutí", neboť odvolací soud dovodil, že náplní žalobcova pracovního poměru ve funkci ředitele společnosti byl výkon činnosti statutárního orgánu společnosti, aniž "by vedl dokazování tímto směrem". Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným přitom nebrání tomu, aby jiné činnosti (odlišné od výkonu funkce jednatele) vykonávaly fyzické osoby pro obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů. Podle žalobce obsahová náplň pracovního poměru ve funkci ředitele společnosti nebyla předmětem sporných otázek mezi účastníky; kdyby byl odvolacím soudem poučen o jím zastávaném právním názoru, tvrdil by, že "obsahovou náplní jeho činnosti ve funkci ředitele nebyla činnost statutárního orgánu, ale celá řada jiných činností, počínaje řízením samotné výroby, organizováním pracovních směn, rozdělováním pracovních úkolů na jednotlivá pracoviště těžby, výroby, dopravy, projekční činnosti, údržby strojů a základních prostředků a dalších prací až po plnění různých administrativních, organizačních a provozních povinností, činností ryze výkonných, nikoli pouze obchodní vedení společnosti", odvolací soud však svůj závěr učinil "z pouhé skutečnosti, že se žalobce stal od 17.8.1994 jednatelem společnosti". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru žalobce nezpochybňuje), že žalobce, který byl dne 1.7.1994 jmenován do funkce ředitele společnosti, uzavřel s úpadcem dne 1.7.1994 tzv. manažerskou smlouvu, v níž byly (v Čl. I) uvedeny "úkoly ředitele (manažera)" a podle níž měl pobírat "měsíční plat" 40.000,- Kč. Dne 17.8.1994 se žalobce stal jedním z jednatelů úpadce a posléze zůstal jeho jediným jednatelem. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5.9.2002 č.j. 40 K 30/2002-18 byl na majetek úpadce prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustaven žalovaný. Dopisem ze dne 22.4.2003 žalobce sdělil žalovanému, že s úpadcem okamžitě ruší pracovní poměr z důvodu nevyplácení mzdy. Žalobce požaduje, aby mu žalovaný vyplatil dlužnou mzdu (za dobu po prohlášení konkursu od září 2002 do března 2003) a náhradu mzdy za výpovědní dobu (§ 54 odst.3 zákoníku práce).
Za uvedeného skutkového stavu byl pro rozhodnutí věci mimo jiné významný závěr o tom, zda činnosti, které jsou uvedeny v Čl. I tzv. manažerské smlouvy ze dne 1.7.1994, žalobce vykonával u společnosti (úpadce) počínaje dnem 17.8.1994 v pracovněprávním vztahu. S názorem odvolacího soudu, že žalobce veškerou činnost směřující k řízení společnosti vykonával, jakmile se stal nejprve jedním a posléze jediným jednatelem společnosti, z "titulu funkce jednatele a nikoliv ředitele v pracovním poměru" a že mu proto nenáleží požadovaná mzda a náhrada mzdy, dovolací soud souhlasí.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezení však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu.
V projednávané věci se žalobce v tzv. manažerské smlouvě ze dne 1.7.1994 jako ředitel společnosti zavázal "řídit běžnou činnost podniku a spravovat svěřený majetek a zabezpečovat úkoly vyplývající ze zákona a z rozhodnutí jednatelů spol. s r.o." a konat další činnosti uvedené v Čl. I této smlouvy a za řízení před soudy nebylo zjištěno (a ani žádným z účastníků tvrzeno), že by mezi žalobcem a úpadcem byl navázán jiný pracovněprávní vztah než z důvodu jmenování žalobce do funkce ředitele společnosti. Stal-li se žalobce ode dne 17.8.1994 jednatelem úpadce, je nepochybné, že nadále měl (musel) uvedené činnosti konat z důvodu výkonu funkce statutárního orgánu společnosti a že "souběžný" výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu nepřicházel v úvahu. Uvedené samozřejmě neznamená, že by žalobce neměl za výkon svých činností nárok na odměnu; nejde však o nárok z pracovněprávního, ale z obchodněprávního vztahu (za výkon funkce jednatele), který nemůže být projednán a rozhodnut v tomto řízení (jehož předmětem jsou pracovněprávní nároky ve smyslu ustanovení § 31 odst.3 a 4 zákona o konkursu a vyrovnání) a který musí být (má-li být za konkursu uspokojen) uplatněn přihláškou.
Přisvědčit nelze ani námitce, že jde o "překvapivé rozhodnutí" odvolacího soudu, neboť žalobce nebyl poučen "o možnosti jiného právního posouzení věci". Poučení účastníků řízení postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. totiž přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; nespadá do poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst.2 o.s.ř. objasňování, zda jeden z účastníků nemá vůči druhému jinou pohledávku, ukáže-li se, že jím uplatněný nárok není po právu. Vzhledem k tomu, že - jak již uvedeno výše - v dosavadním řízení nebylo tvrzeno (a ani jinak nevyšlo najevo), že by žalobce konal (měl konat) pro úpadce jiné činnosti než z důvodu jmenování do funkce ředitele, nebylo potřebné doplňovat vylíčení rozhodujících skutečností ani z pohledu právního názoru odvolacího soudu a nelze tedy soudům důvodně vytýkat, že žalobce nepoučily postupem podle ustanovení § 118a odst.2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-