// Profipravo.cz / Poučovací povinnost soudu 18.11.2008
ÚS: Poučovací povinnost u žalob pronajímatelů bytů
U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu, jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházeje ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 156/06, ze dne 20.10.2008
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. P. H., právně zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou advokátní kanceláře v Brně, Obilní trh 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1309/2006-73 ze dne 22. dubna 2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 30/2006-57 ze dne 2. března 2006 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 148/2005-38 ze dne 10. listopadu 2005, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1309/2006-73 ze dne 22. dubna 2008, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 30/2006-57 ze dne 2. března 2006 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 148/2005-38 ze dne 10. listopadu 2005 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho základních práv vyplývajících z čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a odst. 4, čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 148/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako pronajimatel sedmi nájemních bytů s regulovaným nájemným podal na Českou republiku zastoupenou Ministerstvem financí ČR (dále jen "žalovaná") žalobu, kterou se domáhal podle zákona č. 82/1998, Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu") zaplacení náhrady škody způsobené nesprávnýnm úředním postupem státu ve výši rozdílu mezi ekonomickým nájemným (stanoveným znaleckým posudkem) a nájemci skutečně hrazeným regulovaným nájemným ve stěžovatelem pronajímaných sedmi bytech za období od 1. ledna 2002 do 19. března 2003. O žalobě stěžovatele rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 24 C 148/2005-38 ze dne 10. listopadu 2005 tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovateli uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 43.270,- Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 20 Co 30/2006-57 ze dne 2. března 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 1309/2006-73 ze dne 22. dubna 2008 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel vyjadřuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že soud nesprávně posoudil otázku týkající se odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Nepsrávný úřední postup státu spatřuje stěžovatel v opakovaném vydávání protiústavních podzákonných norem k regulaci nájemného z bytů v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a v absenci účinných kroků směřujících k ústavně konformní právní úpravě nájemného z bytů k datu 1. února 2002 a poté. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje též na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05. Stěžovatel dále uvádí, že v případě, kdy zákonodárná moc neúměrně prodlužovala nastalý protiústavní stav, bylo povinností soudní moci uplatnit svou pravomoc a poskytnout ochranu právům stěžovatele. Této ochrany se však stěžovateli nedostalo, a proto se stěžovatel, též s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03, domáhá ochrany svých ústavně zaručených práv v řízení před Ústavním soudem.
II.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Podle vyjádření Nejvyššího soudu žádná z otázek, které stěžovatel v dovolání vznesl, nemá charakter zásadního právního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 občanského osudního řádu. Dovolání stěžovatele tak směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nebyla ústavní práva stěžovatele porušena a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k argumentaci stěžovatele odkázal na odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí. Dále uvedl, že je nepochybné, že samotným zrušením protiústavních podzákonných předpisů upravujících regulaci nájemného nebyl odstraněn protiústavní stav, spočívající v konzervaci nájemného z bytu na pro pronajimatele ekonomicky nepřijatelnou úroveň. Stát však není podle názoru Městského soudu v Praze ve věci saturování újmy stěžovatele v důsledku tohoto stavu vzniklé pasivně legitimován. Městský soud v Praze s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu uvádí, že stěžovatel se může domáhat za rozhodnou dobu vyššího nájemného v rámci vztahu pronajimatele a nájemce. Městský soud v Praze má za to, že jeho rozhodnutím jako soudu odvolacího nebylo porušeno žádné ustanovení Ústavy ani Listiny a navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě zcela zamítnuta.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření odkázal na závěry uvedené ve svém v záhlaví citovaném rozhodnutí a dále se plně ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v jeho v záhlaví citovaném rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 1 zdůraznil, že žalobě stěžovatele nebylo vyhověno především proto, že nepřijetí zákona Parlamenntem České republiky nezakládá nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona o odpovědnosti za škodu. Nárok stěžovatele pak nebylo možno posoudit ani podle obecného ust. § 420 občanského zákoníku, neboť vztah mezi občanem a státem ve státoprávní rovině výkonozákonodárné moci není občanskoprávním vztahem podle ust. § 1 odst. 2 občanského zákoníku.
Ústavní soud rozhodoval v souladu s ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 176/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 dne 28. února 2006 konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení § 696 odst. 1 občanského zákoníku a odmítl návrh na zrušení § 685 až § 695, § 696 odst. 2 a § 697 až 716 občanského zákoníku. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.
K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. února 2006 a dále také v nálezech sp. zn. I. ÚS 717/05 ze dne 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. května 2006, sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. června 2006, sp. zn. I. ÚS 47/05 ze dne 13. července 2006 a dalších.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu (ve věci sp. zn. I. ÚS 489/05 byla žaloba stěžovatele podána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 5. srpna 2004 a samotné řízení vedeno pod sp. zn. 38 C 154/2004).
V nálezu sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. června 2006, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 983/2005 ze dne 27. ledna 2006, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. března 2006, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
K uvedeným právním názorům se - po zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 819/2005 ze dne 22. září 2005 nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 717/05 ze dne 21. března 2006 - přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích sp. zn. 26 Cdo 32/2006 ze dne 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006 ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1213/2006 ze dne 20. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006 ze dne 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 ze dne 24. října 2006 a dalších.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006, jakož i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. května 2006, Ústavní soud vyslovil následující tezi: "výrokem I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody." Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům.
Jak plyne ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 148/2005, v projednávané věci se stěžovatel dne 22. března 2005 písemně obrátil na Ministerstvo financí ČR s požadavkem náhrady škody (požadované po České republice) v přesně určené výši, dané rozdílem mezi ekonomickým a regulovaným nájemným za období od 1. ledna 2002 do 19. března 2002. Ministerstvo financí ČR dopisem ze dne 24. června 2005 požadavek stěžovatele na náhradu škody odmítlo. Následně, dne 4. července 2005, stěžovatel uvedený nárok uplatnil u Obvodního soudu pro Prahu 1.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil k ústavně-konformní interpretaci ust. § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1 a § 95 odst. 2 občanského soudního řádu.
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. dubna 2004 uvedl: "Pokud tedy je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. ... Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace). ... Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání, spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění ust. § 79 odst. 1 občanského soudního řádu., ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně."
Obdobně již konstatoval Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 139/99 ze dne 8.ledna 2003 následující: "Ústavní soud zde odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen o tom chybující stranu postupem dle ust. § 5 a § 43 občanského soudního řádu poučit." V kontextu posuzované věci pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 vymezil speciální rámec pro aplikaci ust. § 5 občanského soudního řádu. Uvedl, že obecný soud "musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu ... V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v ust. § 5 občanského soudního řádu". Uvedený pokyn nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů (např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 227/2002 ze dne 11. března 2004: "Poučení, že ve věci ... namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba (ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v ust. § 92 odst. 2 občanského soudního řádu), součástí poučovací povinnosti soudů nebylo a není."
Mají-li být naplněny kautely, plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006 (o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného) a sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 (o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům), pak je podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného již např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. září 2008, nutno ust. § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2 a § 95 odst. 2 občanského soudního řádu interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecné soudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranou subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných proti státu dle zákona o odpovědnosti za škodu, jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházeje ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení ust. § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2 a § 95 odst. 2 občanského soudního řádu a v rovině práva ústavního pak dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 Listiny.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než v záhlaví citovaná rozhodnutí podle ust. § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: ÚS