// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 15.11.2021
K určitosti vymezení rozsahu omezení svéprávnosti
Rozsudečný výrok o omezení svéprávnosti posuzovaného „právně jednat v nikoli běžných záležitostech týkajících se svého duševního zdraví“ je neurčitý.
Duševní porucha se podle moderních medicínských názorů vymezuje jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychosociálních a enviromentálních) faktorů. Duševní porucha představuje protiklad duševního zdraví, z čehož také (logicky) plyne, že pojem (i duševního) zdraví nelze chápat negativně, neboť zdraví je tam, kde není nemoc. Choroba (porucha) je naopak zvláštní případ abnormálního, který se již kvalitativně liší od zdraví; projevuje se příznaky v určitém seskupení a pořadí výskytu.
Proto již s přihlédnutím k vyloženému rozlišení pojmů „duševní zdraví“ – „duševní porucha“ jeví se značně problematické omezovat posuzovaného „právně jednat v nikoli běžných záležitostech týkajících se svého duševního zdraví“, neboť takové formulační vyjádření je ve své podstatě neurčité.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1013/2021, ze dne 30. 7. 2021
Dotčené předpisy:
§ 40 odst. 2 zák. č. 292/2013 Sb.
§ 155 odst. 1 o. s. ř.
§ 10 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. října 2019, č. j. 0 P 102/2017-408, zamítl návrh posuzované na zrušení omezení její svéprávnosti, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem téhož okresního soudu ze dne 24. ledna 2017, č. j. 0 Nc 234/2014-257 (výrok I.), dále řízení o rozšíření rozsahu omezení svéprávnosti posuzované zastavil (výrok II.), a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném řízení, též s ohledem na závěry předmětného znaleckého posudku, uzavřel, že posuzovaná trpí trvalou duševní poruchou, a to poruchou s bludy, její stav zůstává neměnný a odpovídá tomu, že se předepsanými antipsychotickými léky neléčí; nadále proto trvají důvody pro to, aby posuzovaná byla v předmětném rozsahu podle uvedeného rozsudku soudu prvního stupně omezena ve své svéprávnosti tak, že není oprávněna nakládat s předmětnou bytovou jednotkou v jejím vlastnictví na adrese XY a ani tuto jednotku zahrnout do závěti, a dále není oprávněna rozhodovat o vlastní léčbě a zásahu do své duševní a tělesné integrity při ohrožení jejího života nebo hrozící závažné újmě na zdraví.
Výrok II. o zastavení řízení zahájeného z úřední moci o rozšíření rozsahu omezení svéprávnosti posuzované soud prvního stupně odůvodnil s tím, že jeho důvod odpadl, neboť soudní znalkyně dospěla k závěru, že posuzovaná je schopna rozumně naložit s kupní cenou, kterou by utržila v případě prodeje svého bytu. Pokud jde o otázky zajištění nového bydlení po prodeji stávajícího bytu, soud prvního stupně neshledal důvod pro omezení posuzované v její svéprávnosti při uzavírání kupní smlouvy na nový byt, neboť poradenství ohledně zajištění nového bydlení může být posuzované poskytnuto i bez toho, že by byla v této oblasti omezena ve svéprávnosti, a to v rámci působnosti sociálního odboru Magistrátu města Hradec Králové.
K odvolání posuzované Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. března 2020, č. j. 17 Co 242/2019-436, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se posuzovaná „nově omezuje na tři roky od právní moci tohoto rozsudku ve svéprávnosti tak, že není způsobilá samostatně smluvně nakládat s bytovou jednotkou, kterou vlastní v domě č. p. XY v XY, a právně jednat v nikoli běžných záležitostech týkajících se svého duševního zdraví“(výrok I.), výrokem II. rozhodl, že „ve funkci opatrovníka M. S. se ponechává statutární město Hradec Králové“, které „je oprávněno a povinno zastupovat opatrovanku v právním jednání v rozsahu omezení její svéprávnosti s výjimkou případů, v nichž je to vyloučeno“, a dále výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v řízení doplnil dokazování vyjádřením soudem prvního stupně ustanovené znalkyně MUDr. A. R., která „setrvala na tom, že posuzovaná trvalou poruchou s bludy trpí a že si v důsledku toho vytváří propracovaný paranoidně perzekuční systém s pejorativními sluchovými halucinacemi, vázanými na její byt. Ke své duševní poruše je zcela nekritická, psychiatrické léčbě se podrobuje jen zcela formálně a předepsaná psychofarmaka užívá výlučně podle svého uvážení. Protože její bludný systém, vázaný k bytu, prostupuje celou její psychiku, může být její rozhodování o bytě bludně zkreslené, nesvobodné, ovlivněné nereálnými psychotickými prožitky.“
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že závěr soudu prvního stupně, že uvedené zákonné předpoklady pro omezení svéprávnosti posuzované „v zásadě naplněny stále jsou, plně odpovídá výsledkům řízení. Důkazy, které byly provedeny, především potvrdily trvání duševní poruchy posuzované i to, že tato porucha v konkrétních směrech stále ovlivňuje rozpoznávací a ovládací schopnosti posuzované takovým způsobem a do té míry, že hrozí, že by si v oblasti právního jednání (ať už aktivním konáním nebo naopak tím, že by tam, kde by právní jednání bylo v jejím zájmu, zůstala pasivní) mohla, a to právě kvůli projevům své duševní poruchy, způsobit – i závažné – újmy.“
Podle odvolacího soudu „okolnost, že posuzovaná navzdory své duševní nemoci nejednala v záležitosti vlastnictví svého bytu ke své škodě, resp. že jí její dosavadní konání v této záležitosti žádnou újmu nepřineslo, závěry znalkyně sama o sobě nezpochybňuje. To nejen proto, že je posuzovaná už několik let v oblasti právního jednání týkajícího se bytu chráněna omezením svéprávnosti…ale i z toho důvodu, že zatím činila jen určité, lze říci, přípravné kroky k případnému převodu bytu, potažmo k vyhledání či obstarání bytu jiného, a ty jí ve vztahu k samostatnému vlastnictví bytu a uspokojování potřeby bydlení žádnou újmu ani přivodit nemohly, i kdyby z hlediska jejích zájmů prospěšné nebyly…Obrana posuzované, že zatím nikdy nekonala pod vlivem projevů duševní poruchy k něčí škodě, především neodpovídá skutečnosti. O opaku nejvýmluvněji svědčí, že jí Okresní soud v Hradci Králové (usnesením z 6. listopadu 2018, č. j. 6 Nt 5007/2018-30) uložil…ochranné psychiatrické ambulantní léčení, protože v domě, v němž bydlí, zničila nainstalovaný kamerový systém…Znalec tehdy konstatoval…že se svého skutku dopustila z psychotické motivace, vycházející z její bludné interpretace reality…“
Odvolací soud také přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že: „účinnou ochranu zájmů M. S. evidentně nelze zajistit jinými (mírnějšími) opatřeními, než omezením svéprávnosti. Vzhledem ke svému způsobu života posuzovaná bezesporu může být vystavována situacím, v nichž jí žádné s ní spřízněné osoby nebudou nablízku a potřebnou ochranu by jí poskytnout nemohly. Navíc M. S. dlouhodobě nemá na svou duševní poruchu, resp. její projevy, potřebný náhled, a reálně hrozí, že by podporu v klíčových situacích odmítla, potažmo nevyhledala. I proto je na místě právě ochrana omezením svéprávnosti.“
Výrok o omezení svéprávnosti, že omezená není způsobilá „právně jednat v nikoli běžných záležitostech týkajících se svého duševního zdraví“ odvolací soud odůvodnil tak, že: „posuzovaná podle odborného úsudku znalkyně stále není kvůli své duševní poruše způsobilá náležitě vyhodnotit aspekty své psychiatrické léčby, protože i do této oblasti pořád mají její bludy přesah. Pod jejich vlivem posuzovaná ani v současnosti nemá na svůj duševní stav nezkreslený náhled, duševně nemocná se vůbec necítí a její rozhodování v záležitostech psychického zdraví je motivováno chorobně. V minulosti si v důsledku toho svévolně upravovala medikaci…Na potřebě chránit posuzovanou omezením svéprávnosti i v této oblasti nic nemění, že se v určitých obdobích (a třeba i v současnosti, kdy má léčbu přímo nařízenou soudem) na stanovená psychiatrická vyšetření dostavuje a lékařským doporučením se v zásadě podrobuje.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své procesní opatrovnice (advokátky) včasné dovolání. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., kdy vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li odvolací soud k závěru o nutnosti omezení svéprávnosti dovolatelky ve shora uvedeném rozsahu. Předpoklad přípustnosti svého dovolání vymezuje s tím, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od dovolatelkou označené judikatury dovolacího soudu, jestliže se nezabýval a nevypořádal s uplatněnou argumentací dovolatelky (že nejsou dány důvody k jejímu omezení svéprávnosti), přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť v něm absentuje aplikační úvaha soudu ve vztahu k posouzení, zda je nutné omezovat dovolatelku v její svéprávnosti a zda by v daném případě nepostačovalo zvolit mírnější opatření. Dále dovolatelka uplatňuje procesní vadu spočívající v postupu odvolacího soudu, který nevyhověl důkaznímu návrhu dovolatelky „na přezkoumání lékařské zprávy H., kdy tímto jí odepřel právo na spravedlivý proces.“
V další části svého dovolání (body č. 6 a 7) dovolatelka uplatňuje prostou skutkovou polemiku, přičemž následně (bod č. 8) zpochybňuje určitost výroku rozsudku odvolacího soudu o omezení její svéprávnosti „právně jednat v nikoli běžných záležitostech týkajících se svého duševního zdraví.“ V daném případě „jedná se toliko o neurčité omezení, které je v kontextu ustálené judikatury Nejvyššího soudu nutné považovat za nesprávné a nepřezkoumatelné. Jak dovodil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3547/2011, ze dne 23. 05. 2012, je nezbytné rozsudkem soudu, kterým dochází k omezení svéprávnosti a kterým jsou vymezena právní jednání, ke kterým není účastník způsobilý, tato právní jednání výslovně (explicitně) uvést. Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí tomuto požadavku nevyhověl, když nekonkretizoval právní jednání, ke kterým není paní S. ve věcech svého duševního zdraví způsobilá. Odvolací soud pouze stanovil množinu nebo skupinu rozhodnutí, ke kterým paní S. omezil ‚nikoliv běžné záležitosti duševního zdraví.‘ Tato množina je však natolik obecná a široká, že nelze mluvit o požadavku konkretizace právních jednání, stanovenou Nejvyšší soudem, a navíc není možné určit, která právní jednání do této skupiny náleží, tedy zda konkrétní jednání je ještě běžnou záležitostí ve věci duševního zdraví…nebo zda se jedná již o nikoli běžnou záležitost a paní S. není způsobilá o této záležitosti rozhodnout.“
Z vyložených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že podané dovolání posuzované je – jak bude dále rozvedeno – zčásti důvodné.
Dovolací soud předně shledává nedůvodnou dovolací argumentaci, v níž dovolatelka namítá, že odvolací soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku se nezbýval argumenty dovolatelky, nezohlednil je při rozhodování, nebo že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro absenci právně kvalifikační úvahy ve vztahu k posouzení, zda je nutné omezit dovolatelku v její svéprávnosti při nakládání s předmětnou bytovou jednotkou.
Jak vyplývá z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud se v rámci svého bodu 19 odůvodnění obranou posuzované, respektive její odvolací argumentací a námitkami věcně zabýval, neshledal ji však relevantní z důvodů opět vyložených v odůvodnění svého rozsudku, takže v uvedeném směru nelze zaznamenat pochybení odvolacího soudu, které by ve smyslu dovolatelkou odkazované judikatury Nejvyššího soudu mělo přivodit úvahy o nezbytnosti vydání kasačního rozhodnutí.
Skutková či právní polemika dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (dovolací soud v dovolacím řízení skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, nemůže nijak revidovat, přičemž prostá právní polemika nesplňuje podmínky řádné dovolací argumentace ve smyslu § 241a odst. 2, 3 ve vztahu k § 237 o. s. ř. a tudíž přípustnost dovolání založit nemůže).
K (jiným) vadám řízení dovolací soud může přihlédnout toliko v případě přípustnosti dovolání, k čemuž sice v daném případě došlo (k tomu viz poznámky níže), leč v případě dovolatelkou namítané procesní chyby spočívající v neprovedení dovolatelkou navrhovaného důkazu lékařskou zprávou H. odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě (v rámci bodu č. 20 odůvodnění rozsudku) vyložil, proč tento důkazní návrh neakceptoval (neprovedl jím dokazování).
Nejvyšší soud však přisvědčuje dovolací argumentaci posuzované potud, že část rozsudečného výroku o omezení svéprávnosti posuzované „právně jednat v nikoli běžných záležitostech týkajících se svého duševního zdraví“, je právě z pohledu vyjádření omezení právního jednání posuzované v oblasti „duševního zdraví“ neurčitá.
Podle § 40 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále již „z. ř. s.“) v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost, vymezí soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají.
Podle § 1 odst. 3 z. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád.
Podle § 155 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále již „o. s. ř.“), obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku.
Určitost a srozumitelnost, jakožto esenciální náležitost výroku je vlastní i rozhodnutí vydanému v řízení o svéprávnosti, zejména pak rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014; všechna zde označená rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz).
Ustanovení § 40 odst. 2 z. ř. s. ukládá soudu, aby v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, vymezil rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil. Rozsah omezení svéprávnosti lze zformulovat jako negativní výčet, tj. tak, že soud ve výroku uvede právní jednání, ke kterým osoba není způsobilá, z čehož implicitně a contrario vyplývá, že k ostatním právním jednáním způsobilá je. Soudní praxe také připouští, byť obecně preferuje výčet negativní, aby byl rozsah omezení svéprávnosti formulován jako pozitivní výčet, tj. tak, že soud ve výroku rozsudku uvede právní jednání, ke kterým člověk způsobilý je, když k ostatním právním jednáním pak způsobilý není (k tomu srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 1977, sp. zn. Cpj 160/76, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/1979, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3547/2011, ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2351/2013, nebo ze dne 29. července 2020, sp. zn. 24 Cdo 844/2020).
Předchozí právní úprava, jež umožňovala přistoupit k soudní ingerenci do práv člověka, který byl stižen duševní poruchou, v § 10 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdejších změn (dále již „obč. zák.“), stanovila, že jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví (odst. 1), a dále, že jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí (odst. 2).
Bývalý Nejvyšší soud ČSR ve stanovisku občanskoprávního kolegia z 23. května 1979, Cpj 301/77, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1985, zaujal právní názor, že ve výroku rozsudku, jímž je ve smyslu § 10 odst. 2 obč. zák. a § 12 odst. 2 tehdy platného zákoníku práce omezována způsobilost občana k právním úkonům, určují soudy rozsah tohoto omezení se zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají podle ustanovení občanského zákoníku, případně podle ustanovení jiných právních předpisů, občanskoprávní vztahy mezi občany navzájem a mezi občany a organizacemi, a se zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají (především podle ustanovení zákoníku práce, ale i podle jiných předpisů) vztahy při účasti občanů na společenské práci. S omezením občana ve způsobilosti k právním úkonům ve smyslu § 10 odst. 2 obč. zák. a § 12 odst. 2 zák. práce je spojeno i omezení procesní způsobilosti občana v rozsahu daném omezením ve způsobilosti k hmotněprávním úkonům.
Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 30 Cdo 3398/2007, vyložil, že shora citované stanovisko je uplatnitelné i v poměrech, za nichž tehdy dovolací soud rozhodoval. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůraznil, že soudy ve výroku rozsudku, kterým omezují podle občanského zákoníku (tehdy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), popřípadě podle zákoníku práce, fyzickou osobu ve způsobilosti k právním úkonům, mohou určit rozsah tohoto omezení jen se zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají, mění se, či zanikají právní vztahy podle ustanovení občanskoprávních (včetně vztahů obchodních) a pracovněprávních, pro jejichž řešení je v případě sporu dána pravomoc soudu, z čehož vyplývá, že osoby omezené ve způsobilosti k právním úkonům jsou v důsledku toho v rozsahu daném pravomocným soudním rozhodnutím k určitým právním úkonům zcela nezpůsobilé a v těchto právních úkonech za ně jednají jejich zákonní zástupci (§ 26 obč. zák.).
V poměrech nové civilní úpravy (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) reglementující též právní institut (pouze již) omezení svéprávnosti člověka, je třeba akcentovat a promítnout do dalších rozhodovacích úvah i význam stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k omezení svéprávnosti ve vztahu k volebnímu právu ze dne 15. února 2017, sp. zn. Cpjn 23/2016, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2017, v němž se mj. (viz bod č. 21) uvádí: „Omezení svéprávnosti (způsobilosti k právním úkonům) vycházející z norem soukromého práva a konstituované rozhodnutími ‚občanskoprávních‘ soudů se svými účinky nikdy neomezovalo (a neomezuje) jen na oblast jimi bezprostředně upravených vztahů, nýbrž platilo (a platí), že takové omezení zakládá též zákonné důsledky ve vztazích veřejnoprávních.“ Odtud pak plyne vnímání, respektive v úvahu přicházející použití optiky pohledu při posuzování dané problematiky. Jinými slovy řečeno, předchozí v judikatuře do jisté míry rezonující závěr, že (podle dosavadní právní úpravy) institut zbavení – omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům se (z povahy věci) vztahuje toliko k soukromoprávní (civilní) sféře, byl do jisté míry – avšak s přihlédnutím ke specifické materii volebního práva – uvedeným stanoviskem korigován (sluší se však dodat, že zde značně pod vlivem k tomu se upínající judikatury Ústavního soudu), a pro ostatní veřejnoprávní oblast v zásadě s oním dovětkem shora pod bodem č. 21 odůvodnění cit. stanoviska, což lze také vyložit s tím, že soudy v každém jednotlivém případě musejí posuzovat možné důsledky svého rozhodnutí ve věci omezení svéprávnosti člověka i do oblasti veřejného práva.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012, vyložil, že duševní porucha se podle moderních medicínských názorů vymezuje jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychosociálních a enviromentálních) faktorů.
Duševní porucha představuje protiklad duševního zdraví, z čehož také (logicky) plyne, že pojem (i duševního) zdraví nelze chápat negativně, neboť zdraví je tam, kde není nemoc. Choroba (porucha) je naopak zvláštní případ abnormálního, který se již kvalitativně liší od zdraví; projevuje se příznaky v určitém seskupení a pořadí výskytu (srov. Dušek, K., Večeřová – Procházková, A.: Diagnostika a terapie duševních poruch, Grada Publishing, a. s., 2. vydání, 2015, s. 23 a násl.).
Proto již s přihlédnutím k vyloženému rozlišení pojmů „duševní zdraví“ – „duševní porucha“ jeví se značně problematické omezovat posuzovaného „právně jednat v nikoli běžných záležitostech týkajících se svého duševního zdraví“, neboť takové formulační vyjádření je ve své podstatě neurčité.
Zamýšlel-li tedy odvolací soud formulovat v rozsudečném výroku omezení svéprávnosti posuzované v rozsahu právního jednání týkajícího se de facto rozhodování v oblasti poskytování zdravotních služeb ve vztahu k její duševní poruše, dostatečně do svého výroku - s přihlédnutím též k § 34 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů - nepromítl odborný závěr soudní znalkyně MUDr. A. R. vyplývající z jejího zpracovaného znaleckého posudku ze dne 21. července 2019, tj. že: „posuzovaná…je však neschopna s ohledem na svoji anosognosii v oblasti psychické poruchy adekvátně rozhodovat o vlastní léčbě a zásahu do své duševní integrity.“
Kromě toho odvolací soud cestou znalecké verifikace neodstranil ani z obsahu spisu zjevně vyzařující nesoulad v dílčích závěrech do té doby zainteresovaných soudních znalců v případu posuzované.
V předchozím řízení totiž soudní znalec MUDr. I. T., CSc. ve svém znaleckém posudku ze dne 1. prosince 2016 mj. učinil dílčí závěr, že: „Posuzovaná není schopna rozhodovat o vlastní léčbě a o zásahu do své duševní a tělesné integrity. O běžné preventivní péči o zdraví je posuzovaná schopna rozhodovat, dokládají to i potvrzení ošetřujících lékařů…V nezbytné akutní péči však posuzovaná již dvakrát ohrozila své zdraví odmítnutím léčby (odmítla nutné protisrážlivé léky při plicní embolii) a odmítnutím vyšetření (vyšetření magnetickou rezonancí).“
Oproti tomuto v nynějším řízení soudní znalkyně MUDr. A. R. ve svém znaleckém posudku zase jednoznačně uzavírá, že: „posuzovaná je schopna rozhodovat o vlastní léčbě a o zásahu do své tělesné integrity…“, kterýžto dílčí závěr pak v odvolacím řízení stvrdila ve svém písemném vyjádření ze dne 18. února 2020 s tím, že: „jsem neprokázala bludný systém, který by se týkal jejího (roz. posuzované) tělesného zdraví…“, aniž by z jejího posudku či z následného písemného vyjádření bylo zřejmé, na základě jakých podkladů dospěla k uvedenému závěru a dílčí odborný závěr předchozího soudního znalce MUDr. I. T., CSc. považuje za (jednoznačně) vytěsněný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle druhého odstavce téhož paragrafu k dalšímu řízení, v němž se posuzované přirozeně opětovně otevírá prostor skutkově i právně argumentovat ve vztahu k jejímu názoru, že v jejím případě nejsou dány podmínky pro další soudní ingerenci v podobě dalšího omezení její svéprávnosti, kdy dovolací soud v tomto dovolacím řízení řešil shora uvedenou právní otázku, kterou posuzovaná prostřednictvím své řádně uplatněné dovolací argumentace (z pohledu dovolacího důvodu a předpokladu přípustnosti dovolání) vymezila.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-