// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 21.10.2020
Přechod závazku k zaplacení úroku z prodlení na operátora trhu
Pokud při nezaplacení některé z forem podpory provozovatelem přenosové nebo regionální distribuční soustavy vzniklo do 31. 12. 2012 prodlení zakládající jeho povinnost zaplatit výrobci elektřiny úrok z prodlení (lhostejno, zda ve smluvní či zákonné výši), přecházel na operátora trhu podle § 54 odst. 13 zák. č. 165/2012 Sb. též závazek k zaplacení úroku z prodlení, neboť důvodem i jeho vzniku bylo odmítnutí zaplacení požadovaného nároku na podporu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, ze dne 23. 6. 2020
Dotčené předpisy:
§ 3 odst. 3 zák. č. 458/2000 Sb. ve znění do 31. 12. 2012
§ 9 odst. 5 zák. č. 458/2000 Sb. ve znění do 31. 12. 2012
§ 32 odst. 3 zák. č. 458/2000 Sb. ve znění do 31. 12. 2012
§ 2 odst. 2 písm. d) zák. č. 180/2005 Sb. ve znění do 31. 12. 2012
§ 54 odst. 13 zák. č. 165/2012 Sb.
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
20. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
23. Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládají námitky, podle kterých se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2887/2007 ohledně principu vázanosti smlouvami. Odkaz žalobkyně na toto rozhodnutí je nepřípadný, neboť dovolací soud se v něm ve zcela skutkově odlišném případě zabýval aplikací výkladových pravidel podle § 266 obch. zák. při sporném výkladu ujednání o smluvní pokutě. Stejně tak je nepřípadný odkaz žalobkyně na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 350/97, ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11, zabývající se ve skutkově odlišných případech výkladem konkrétní smlouvy, resp. prioritou výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Žalobkyně svou argumentaci navíc zakládá na skutkovém závěru, že ve smlouvách nebylo sjednáno, že podmínkou výplaty příslušných částek podle smlouvy byla existence licence na výrobu elektřiny. Takový skutkový závěr však odvolací soud zjevně neučinil, pokud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, podle kterých bylo v obou smlouvách sjednáno, že zanikají dnem, kdy výrobci zanikne nebo bude odňata licence na výrobu elektřiny podle energetického zákona, (příp. dnem, kdy distributorovi zanikne zákonná povinnost poskytovat příspěvek KVET či zelený bonus). Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. Dovolání žalobkyně není přípustné ani pro řešení otázky, zda smluvně sjednané závazky k úhradě zeleného bonusu a příspěvku KVET vzniklé v období 1. až 3. čtvrtletí roku 2012 přešly podle § 54 zákona o POZE na operátora trhu. Dovolatelka při její formulaci vychází z předpokladu, že nárok na zaplacení požadovaných částek jí vznikl přímo smlouvami o úhradě příspěvku KVET a zeleného bonusu i v případě, že neměla licenci na výrobu elektřiny. Takovou otázku však odvolací soud neřešil a ani neměl důvod řešit, v situaci, kdy dospěl k závěru, že za období, kdy žalobkyně neměla příslušnou licenci, jí nelze nárok na podporu přiznat pouze na základě smluvního závazku účastnice 1), přičemž tento závěr se žalobkyni v dovolání relevantně zpochybnit nepodařilo, jak je uvedeno výše. Nejvyšší soud přitom opakovaně zdůrazňuje, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
25. Výše uvedené námitky nezakládající přípustnost dovolání se týkají části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby ve vztahu k nároku uplatněnému vůči účastnici 1). Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. i další část jeho prvního výroku, třetí a čtvrtý výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
26. Nejvyšší soud však shledal dovolání žalobkyně přípustným pro řešení otázky (vztahující se ke druhému výroku napadeného rozsudku), zda byla existence pravomocné licence na výrobu elektřiny podmínkou vzniku práva výrobce elektřiny na úhradu zeleného bonusu a příspěvku KVET v období prvních tří čtvrtletí roku 2012, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
27. Účastnice 2) napadla rozsudek odvolacího soudu také v celém rozsahu. Ve vztahu k prvnímu a třetímu výroku není účastnice 2) subjektivně oprávněna k podání dovolání (§ 243c odst. 3 věta první o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.), neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2000, pod číslem 7, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3508/2013, uveřejněné pod číslem 95/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Citovanými výroky přitom bylo rozhodováno výlučně o nároku žalobkyně vůči účastnici 1) a o náhradě nákladů řízení mezi nimi. Práv účastnice 2) se obsah těchto výroků netýká a tudíž jí nepůsobí žádnou újmu odstranitelnou jejich zrušením. Ve vztahu ke čtvrtému výroku napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení mezi žalobkyní a účastnicí 2), není dovolání účastnice 2) přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
28. Přípustnost dovolání účastnice 2) nezakládá její námitka, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 136 o. s. ř. v situaci, kdy žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Oproti přesvědčení účastnice 2) nejde o otázku dovolacím soudem neřešenou. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, učinil závěr, že v případě, kdy je žalobní nárok důvodný co do svého základu, nemůže soud žalobu zcela zamítnout pro neunesení důkazního břemene, byť by měl na mysli pouze důkazní břemeno o výši nároku. Brání tomu totiž ustanovení § 136 o. s. ř., podle něhož lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2406/2016). Úvaha, podle níž soud podle tohoto ustanovení určuje výši nároku, není úvahou volnou, nýbrž musí vycházet z okolností posuzovaného případu umožňujících učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010, uveřejněný pod číslem 133/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil, pokud určil výši nároku na zelený bonus a příspěvek KVET podle § 136 o. s. ř. v situaci, kdy byl dán základ tohoto nároku za období, v němž žalobkyně disponovala licencí na výrobu elektřiny (v daném období žalobkyně zjevně elektřinu vyráběla), a kdy již zpětně nebylo možno prokázat přesnou výši nároku, neboť množství vyrobené elektřiny bylo žalobkyní vykazováno (v souladu s podmínkami sjednanými ve smlouvách o úhradě příspěvku KVET a zeleného bonusu) pouze za jednotlivé měsíce, a pokud svou úvahu, podle které výši nároku stanovil, řádně odůvodnil a vycházel přitom z důkazů o výši podpory, jež by žalobkyni náležela za delší časový úsek, do něhož předmětné období spadalo.
29. Přípustnost dovolání není způsobilý založit ani odkaz účastnice 2) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3540/2015, v němž byl citován závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, podle kterého plnil-li žalovaný na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Od tohoto závěru se odvolací soud v projednávané věci nemohl odchýlit, neboť řešil situaci zcela odlišnou. Podle závěrů odvolacího soudu existoval hmotněprávní titul k plnění (zákonný nárok na požadovanou podporu), který byl napadeným rozsudkem deklarován. Skutečnost, že na základě takového hmotněprávního titulu v předchozím pravomocném správním rozhodnutí nebyla uložena povinnost k plnění, nemá vliv na jeho existenci jako právního důvodu k plnění.
30. Dovolání účastnice 2) je však přípustné pro řešení otázky, zda obsahem práv a závazků vzniklých do účinnosti zákona o POZE, které podle § 54 odst. 13 zákona o POZE přechází na operátora trhu, je i povinnost platit úroky z prodlení s úhradou zeleného bonusu a příspěvku KVET smluvně sjednané mezi provozovatelem přenosové či distribuční soustavy a výrobcem elektřiny, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
31. Nejvyšší soud se nejprve zabýval důvodností dovolání žalobkyně, tj. otázkou, zda byla licence na výrobu elektřiny podmínkou vzniku jejího práva na úhradu zeleného bonusu a příspěvku KVET v rozhodném období roku 2012.
32. Podle § 3 odst. 1 energetického zákona (zde vždy ve znění účinném do 31. 12. 2012) předmětem podnikání v energetických odvětvích je výroba elektřiny, přenos elektřiny, distribuce elektřiny a obchod s elektřinou, činnosti operátora trhu, výroba plynu, přeprava plynu, distribuce plynu, uskladňování plynu a obchod s plynem a výroba tepelné energie a rozvod tepelné energie
33. Podle § 3 odst. 3 energetického zákona podnikat v energetických odvětvích na území České republiky mohou za podmínek stanovených tímto zákonem fyzické či právnické osoby pouze na základě licence udělené Energetickým regulačním úřadem. Licence podle tohoto zákona se nevyžaduje na obchod, výrobu, distribuci a uskladňování svítiplynu, koksárenského plynu čistého, degazačního a generátorového plynu, bioplynu, propanu, butanu a jejich směsí, pokud se nejedná o distribuci potrubními systémy, k nimž je připojeno více než 50 odběrných míst, a na výrobu tepelné energie určené pro dodávku konečným spotřebitelům jedním odběrným tepelným zařízením ze zdroje tepelné energie umístěného v témže objektu nebo mimo objekt v případě, že slouží ke stejnému účelu. Dále se licence podle tohoto zákona neuděluje na činnost, kdy zákazník či odběratel poskytuje odebranou elektřinu, plyn nebo tepelnou energii jiné fyzické či právnické osobě prostřednictvím vlastního nebo jím provozovaného odběrného elektrického, plynového nebo tepelného zařízení, přičemž náklady na nákup elektřiny, plynu nebo tepelné energie na tyto osoby pouze rozúčtuje dohodnutým nebo určeným způsobem a nejedná se o podnikání. V případě elektrických zařízení je rozúčtování možné pouze u zařízení do napětí 52 kV včetně.
34. Podle § 9 odst. 5 energetického zákona v případě rozšíření počtu provozoven, změny technických parametrů stávajících provozoven nebo změny rozsahu vymezeného území je držitel licence oprávněn zahájit výkon licencované činnosti v těchto provozovnách nebo na vymezeném území dnem právní moci rozhodnutí o změně rozhodnutí o udělení licence.
35. Podle § 32 odst. 3 energetického zákona výrobce elektřiny má nárok na příspěvek k ceně elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla. Výrobce elektřiny, který uvede do provozu nové zařízení pro vysokoúčinnou kombinovanou výrobu elektřiny a tepla, má nárok na příspěvek k ceně elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla po dobu alespoň 6 let ode dne uvedení tohoto zařízení do provozu. Za uvedení zařízení do provozu se považuje též provedení modernizace nebo rekonstrukce technologické části stávajícího zařízení zvyšující jeho technickou, provozní, bezpečnostní a ekologickou úroveň na úroveň srovnatelnou s nově zřizovanými zařízeními pro vysokoúčinnou kombinovanou výrobu elektřiny a tepla.
36. Podle § 2 odst. 2 písm. d) zákona č. 180/2005 Sb. (zrušeného ke dni 1. 1. 2013, zde vždy ve znění účinném do 31. 12. 2012) pro účely tohoto zákona se rozumí zeleným bonusem finanční částka navyšující tržní cenu elektřiny a hrazená provozovatelem regionální distribuční soustavy nebo přenosové soustavy výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů, zohledňující snížené poškozování životního prostředí využitím obnovitelného zdroje oproti spalování fosilních paliv, druh a velikost výrobního zařízení, kvalitu dodávané elektřiny.
37. Podle bodu 1. 9. cenového rozhodnutí ERÚ č. 7/2011 u nově zřizované výrobny připojené do distribuční soustavy nebo přenosové soustavy se dnem uvedení do provozu rozumí den, kdy byly splněny obě následující podmínky: a) nabyla právní moc licence na výrobu elektřiny, a b) bylo ze strany provozovatele distribuční soustavy nebo provozovatele přenosové soustavy provedeno paralelní připojení výrobny k distribuční nebo přenosové soustavě.
38. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, uveřejněném pod číslem 104/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že předpokladem pro vznik nároku provozovatele výrobny elektřiny využívající sluneční záření na výkupní ceny ve výši stanovené pro rok 2010 je skutečnost, že výrobce začal do konce roku 2010 v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. K tomu dále doplnil, že podmínka dodávání elektřiny do elektrizační soustavy nemůže být splněna jednáním, které není v souladu s právem. Obdobné podmínky pak shledal dovolací soud též pro vznik nároku na zelený bonus ve výši stanovené pro rok 2010 v případě výrobny určené k připojení do elektrizační soustavy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019). V rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2689/18) pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ERÚ je v rámci své působnosti oprávněn stanovit nejen výši výkupních cen za elektřinu z obnovitelných zdrojů, ale také další věcné podmínky pro uplatnění jednotlivých forem regulace, tedy i upřesnit pojem „uvedení do provozu“. V tomto rozhodnutí také konstatoval, že účel zákona č. 180/2005 Sb. výslovně deklarovaný v jeho § 1 odst. 2 není naplněn již tím, že výrobna elektřiny je technicky způsobilá vyrábět elektřinu, nýbrž je naplněn až okamžikem, kdy výrobna elektřinu z obnovitelných zdrojů legálně (tedy na základě licence) dodává do distribuční sítě.
39. Byť se citované závěry týkaly posouzení předpokladů pro vznik nároku na podporu formou výkupních cen či zeleného bonusu podle právní úpravy účinné v roce 2010, lze z nich vycházet i v poměrech projednávané věci. Cenové rozhodnutí ERÚ č. 7/2011 (účinné v roce 2012) obsahovalo totožné podmínky pro nárok na podporu (formou výkupních cen či zeleného bonusu), jako cenová rozhodnutí dřívější, jejichž znění posuzoval dovolací soud v citovaných rozhodnutích. Ani skutečnost, že žalobkyně byla výrobcem elektřiny, kterou sama spotřebovávala (tedy neměla povinnost uzavřít smlouvu na dodávku elektřiny s jiným účastníkem trhu podle § 4 odst. 15 zákona č. 180/2005 Sb.), není důvodem pro odlišné posouzení, neboť ze skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, vyplývá, že žalobkyně provozovala výrobnu elektřiny připojenou k lokální distribuční soustavě a šlo tedy o výrobnu určenou k připojení do elektrizační soustavy. Ostatně skutečnost, zda šlo o výrobnu nepřipojenou k přenosové či distribuční soustavě (tj. výrobnu v rámci tzv. ostrovního systému), či o výrobnu určenou k připojení do elektrizační soustavy, nebyla podstatná pro podmínku legálnosti výroby elektřiny (s licencí), ale pouze pro určení, zda za uvedení výrobny do provozu mohl být považován již okamžik započetí výroby elektřiny či až okamžik započetí dodávek do elektrizační soustavy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019). Nerozhodnou je též skutečnost, že v citovaných rozhodnutích šlo o výrobu elektřiny s využitím slunečního záření, neboť zmíněné právní předpisy ve vztahu k povinnosti licence nerozlišovaly jednotlivé způsoby výroby elektřiny.
40. Lze souhlasit se žalobkyní, že zákon č. 180/2005 Sb. nestanovil existenci licence na výrobu elektřiny jako podmínku pro nárok na některou z forem podpory „expressis verbis“ a že takto výslovně byla tato podmínka uvedena až v § 7 odst. 3 zákona o POZE. Nicméně skutečnost, že účelem zákona č. 180/2005 Sb. byla podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů uskutečňované legálním způsobem (tj. s dodržením všech zákonem vyžadovaných pravidel) vyjádřil zákonodárce již tím, že za příjemce takové podpory určil „výrobce“ elektřiny z obnovitelných zdrojů [srov. § 2 odst. 2 písm. d) a § 4 a násl. zákona č. 180/2005 Sb.]. Tento zákon definici pojmu „výrobce“ neobsahoval a v rozhodném období roku 2012 takovou definici neobsahoval ani energetický zákon. Avšak povinnost uskutečňovat výrobu elektřiny (stejně jako další činnosti v energetických odvětvích) výhradně na základě pravomocně udělené licence patřila (stále patří) k elementárním povinnostem podnikání v energetice, přičemž na výrobce elektřiny nedopadala žádná z výjimek z této povinnosti (srov. § 3 odst. 1 a 3 energetického zákona). Energetický zákon také předpokládal změnu licence v případě, že dojde k rozšíření počtu provozoven, v nichž probíhala výroba, či jejich technických parametrů (tj. i při rozšíření výroby elektřiny o další výrobní zařízení) a výslovně stanovil, že v takovém případě je držitel licence oprávněn zahájit výkon licencované činnosti v těchto provozovnách dnem právní moci rozhodnutí o změně rozhodnutí o udělení licence (srov. § 9 odst. 5 energetického zákona). Nelze přitom pominout, že požadavek, aby výrobci v oblasti energetiky byli držiteli příslušné licence, má věcné opodstatnění spočívající v zájmu na bezpečném a spolehlivém provozování energetických zařízení. Splnění podmínek pro udělení licence v obecné rovině poskytuje záruku, že daný podnikatel je schopen dostát požadavkům, které na něj kladou právní předpisy v oblasti energetiky (srov. důvodovou zprávu k energetickému zákonu).
41. O tom, že úprava v zákoně o POZE nepřinesla ve vztahu k poskytování podpory pouze výrobcům elektřiny s licencí žádnou věcnou změnu oproti podmínkám v dosavadních právních předpisech, svědčí též historický vývoj zákonné úpravy. Energetický zákon obsahoval definici pojmu „výrobce“ až do 3. 7. 2009, tj. i v době přijetí zákona č. 180/2005 Sb. [též v době, kdy žalobkyně jako výrobce elektřiny uzavírala s předchůdcem účastnice 1) smlouvy o úhradě příspěvku KVET a zeleného bonusu], a to v ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) bodu 28, v němž byl výrobce definován jako fyzická či právnická osoba, která vyrábí elektřinu a je držitelem licence na výrobu elektřiny. Je tedy zřejmé, že, pokud zákon č. 180/2005 Sb. v době svého vzniku přiznával podporu výrobcům elektřiny, šlo výlučně o osoby vyrábějící elektřinu na základě licence na výrobu elektřiny. Citované ustanovení energetického zákona sice bylo vypuštěno novelou provedenou zákonem č. 158/2009 Sb., avšak v důsledku této změny faktický význam tohoto již zažitého pojmu nedostál žádné změny a s licencí na výrobu elektřiny (stejně jako s licencemi na jiné činnosti) bylo i nadále počítáno jako s obligatorním předpokladem pro podnikání v energetice, a tedy i pro čerpání podpory v jakékoliv formě. Novelizace přinesla pouze zjednodušení podmínek pro udělení licence pro malé a obnovitelné zdroje energie (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 158/2009 Sb.).
42. Uvedené závěry lze v plném rozsahu vztáhnout též na poskytování příspěvku KVET, neboť i podle ustanovení § 32 odst. 3 energetického zákona vznikal nárok na poskytnutí tohoto příspěvku výlučně výrobci elektřiny a není dán žádný důvod, aby ve vztahu k poskytování tohoto příspěvku byl pojem „výrobce elektřiny“ chápán odlišným způsobem.
43. Z výše uvedeného vyplývá, že podmínkou vzniku práva výrobce elektřiny na úhradu zeleného bonusu a příspěvku KVET za vyrobenou elektřinu byla v rozhodném období roku 2012 existence pravomocné licence na výrobu elektřiny týkající se konkrétního výrobního zařízení. V projednávané věci proto žalobkyně neměla nárok na poskytnutí zeleného bonusu a příspěvku KVET za elektřinu vyrobenou v kogeneračních jednotkách A, B, C a D do doby, než nabyla právní moci rozhodnutí ERÚ o udělení licence na výrobu elektřiny v těchto výrobních zařízeních. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tedy správné a dovolání žalobkyně není důvodné.
44. Nejvyšší soud dále posuzoval důvodnost dovolání účastnice 2) a tedy otázku, zda na účastnici 2) přešla podle § 54 odst. 13 zákona o POZE povinnost platit úroky z prodlení s úhradou zeleného bonusu a příspěvku KVET sjednané mezi žalobkyní a účastnicí 1) [její předchůdkyní].
45. Podle § 54 odst. 13 zákona o POZE práva a závazky provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele regionální distribuční soustavy vzniklé do účinnosti tohoto zákona z důvodu, že provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy odmítl přiznat výrobci zcela nebo zčásti nárok na výkupní cenu nebo na zelený bonus nebo na příspěvek k ceně elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla anebo vyrobené z druhotných zdrojů, přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona na operátora trhu.
46. Otázkou přechodu práv a závazků podle § 54 odst. 13 zákona o POZE se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3835/2014, ve sporu výrobce elektřiny a provozovatele regionální distribuční soustavy o úhradu výkupní ceny. V rámci posouzení aplikace § 107a o. s. ř. dovolací soud uzavřel, že podle ustanovení § 54 odst. 13 zákona o POZE došlo k přechodu sporného závazku na úhradu výkupní ceny vzniklého před 1. 1. 2013 na operátora trhu. Obdobně v rozsudku ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že osobou povinnou k výplatě zeleného bonusu byl v roce 2010 provozovatel regionální distribuční soustavy a s účinností od 1. 1. 2013 došlo podle § 54 odst. 13 POZE k přechodu této povinnosti v případě jejího neuznání ze strany provozovatele soustavy na operátora trhu. V žádném z těchto rozhodnutí se Nejvyšší soud podrobněji nezabýval otázkou, která další práva a závazky podle § 54 odst. 13 POZE přechází na operátora trhu.
47. Zákonem o POZE byl oproti předchozí právní úpravě určen jako poskytovatel podpory výrobcům operátor trhu namísto dosavadního provozovatele přenosové či regionální distribuční soustavy. Zákon o POZE proto obsahoval přechodná ustanovení řešící vypořádání vztahů mezi výrobci, dosavadním a nově určeným poskytovatelem podpory. V ustanoveních § 54 odst. 9, 10 a 11 stanovil zánik smluvních ujednání týkajících se povinného výkupu elektřiny, úhrady zeleného bonusu a příspěvku KVET uplynutím dne 31. 12. 2012 a současně upravil vztahy týkající se uplatnění a zaplacení podpory za elektřinu vyrobenou do 31. 12. 2012 tak, že tato podpora bude po předložení podkladů výrobcem zaplacena dosavadním poskytovatelem. Podle ustanovení § 54 odst. 12 přecházely na operátora trhu dnem 1. 3. 2013 práva a závazky provozovatele přenosové či regionální distribuční soustavy vzniklé ze zaplacení podpory v případech, kdy výrobce nepředal podklady do 28. 2. 2013. V ustanovení § 54 odst. 13 bylo oproti tomu stanoveno, že práva a závazky vzniklé před 1. 1. 2013 z důvodu, že dosavadní poskytovatel odmítl výrobci přiznat požadovaný nárok na podporu, přechází dnem 1. 1. 2013 na nového poskytovatele. Účelem těchto přechodných ustanovení tedy zjevně bylo chránit právní jistotu účastníků původních vztahů, přičemž tato ochrana byla mimo jiné realizována i tím, že na právního nástupce ze zákona přecházela některá práva a závazky jeho právního předchůdce vyplývající z původních vztahů.
48. Vzhledem k tomu, že provozovatel přenosové či regionální distribuční soustavy nebyl podle předchozí právní úpravy subjektem, který by mohl rozhodovat o přiznání či nepřiznání nároku na podporu, jak správně dovozuje účastnice 2), je nutné slovní spojení „odmítl přiznat nárok“ použité v § 54 odst. 13 zákona o POZE chápat ve smyslu odmítnutí zaplacení výrobcem nárokované podpory. Z obsahu výše citovaných ustanovení je tak zřejmý úmysl zákonodárce odlišit způsob vypořádání práv a závazků z dosavadních vztahů týkajících se podpory v situaci, kdy mělo jít pouze o vyplacení nesporných nároků (ty měl uhradit stávající poskytovatel podpory) od situací, kdy práva a závazky vznikly ze zaplacení podpory bez předání podkladů nebo kdy mezi výrobcem a dosavadním poskytovatelem podpory došlo ke sporu o jejich důvodnosti (takové situace měly být řešeny a případné závazky dosavadního poskytovatele uhrazeny již novým poskytovatelem podpory).
49. Nelze přisvědčit argumentaci účastnice 2), že podle § 54 odst. 13 zákona o POZE na ni mohly přejít pouze práva a závazky výslovně stanovené v zákoně č. 180/2005 Sb. Takový závěr neodpovídá dikci tohoto zákonného ustanovení vymezujícího rozsah práv a závazků, jež přechází na operátora trhu, obdobím a důvodem jejich vzniku, a nikoliv označením právního předpisu, kterým byly založeny. Podle tohoto ustanovení tedy na operátora trhu přecházely veškeré práva a závazky, vzniklé před 1. 1. 2013 z důvodu, že provozovatel přenosové nebo regionální distribuční soustavy odmítl zaplatit výrobci požadovaný nárok na některou z forem podpory.
50. S účastnicí 2) nelze souhlasit ani v jejím názoru, že takto nemohlo být zákonem založeno její právní nástupnictví do individuálních vztahů mezi výrobcem a provozovatelem přenosové či regionální distribuční soustavy vzniklých na základě smluvních ujednání mezi nimi, neboť ta zanikla uplynutím dne 31. 12. 2012. Skutečnost, že tato smluvní ujednání podle § 54 odst. 9, 10 a 11 uplynutím dne 31. 12. 2012 zanikla, znamenala, že od 1. 1. 2013 již nemohla způsobit vznik nových práv a závazků. Tímto zánikem však nebyla dotčena existence práv a závazků již vzniklých z těchto smluvních ujednání do 31. 12. 2012 (tj. vzniklých po dobu existence smluvního vztahu), které proto mohly přejít na operátora trhu. Z ustanovení § 54 odst. 13 zákona o POZE, v němž nebyl uveden právní titul vzniku práv a závazků, jež přecházely na operátora trhu, nevyplývalo, že by takovým titulem nemohla být též smluvní ujednání. Ostatně pro vznik nároku na podporu ve formě výkupní ceny zákon č. 180/2005 Sb. v § 4 odst. 4 výslovně vyžadoval uzavření smlouvy o dodávce, v níž byla stanovena výkupní cena za dodanou elektřinu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015). O tom, že v případě sporu o zaplacení výkupní ceny takový nárok založený smluvním ujednáním (jež zaniklo uplynutím dne 31. 12. 2012) přechází na operátora trhu podle § 54 odst. 13 zákona o POZE, přitom není v rozhodovací praxi dovolacího soudu pochyb (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3835/2014).
51. Je proto zřejmé, že předmětný závazek účastnice 1) jako provozovatele regionální distribuční soustavy na úhradu zeleného bonusu a příspěvku KVET, který odmítla žalobkyni jako výrobci elektřiny zaplatit, přešel podle § 54 odst. 13 zákona o POZE na účastnici 2) jako operátora trhu.
52. Úrok z prodlení má v závazkových právních vztazích povahu sankce za prodlení dlužníka se splněním peněžitého závazku (§ 517 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále jen „obč. zák.“, či § 369 odst. 1 obch. zák.). Prodlením (nezaplacením řádně a včas) nastává ze zákona bez ohledu na to, zda dlužník prodlení zavinil, změna obsahu právního poměru tím, že vedle trvající povinnosti splnit závazek, vzniká dlužníku i další povinnost zaplatit úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky podle § 121 odst. 3 obč. zák. Úrokový závazkový vztah je vztahem akcesorickým, jehož vznik je podmíněn platným závazkovým vztahem hlavním. Splněním hlavního závazku (nebo jiným ze způsobů jeho zániku) zaniká (končí) i akcesorický závazek úrokový; přetrvává pouze povinnost uhradit již dospělé úroky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněný pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
53. Pokud tedy při nezaplacení některé z forem podpory provozovatelem přenosové nebo regionální distribuční soustavy vzniklo do 31. 12. 2012 prodlení zakládající jeho povinnost zaplatit výrobci úrok z prodlení (lhostejno, zda ve smluvní či zákonné výši), přecházel na operátora trhu podle § 54 odst. 13 zákona o POZE též závazek k zaplacení úroku z prodlení, neboť důvodem i jeho vzniku bylo odmítnutí zaplacení požadovaného nároku na podporu.
54. Jelikož účastnice 2) v dovolání namítala, že na ni nemohl přejít závazek k úhradě úroku z prodlení, neboť povinnost vyplácení podpory není závazkem vyplývajícím ze soukromoprávních vztahů, ale závazkem veřejnoprávním vyplývajícím přímo ze zákona, u kterého úrok z prodlení nelze požadovat, v situaci, kdy tyto předpisy povinnost jeho hrazení nestanoví, zabýval se dovolací soud též tím, zda účastnici 1) mohla vzniknout povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení při nezaplacení zeleného bonusu a příspěvku KVET, resp. zda mezi nimi mohla být tato povinnost platně sjednána.
55. Argumentaci účastnice 2) lze přisvědčit potud, že v případě závazků vyplývajících z veřejnoprávních vztahů skutečně nelze úroky z prodlení požadovat, ledaže tak výslovně stanoví příslušný předpis, neboť povinnost platit úroky z prodlení ve smyslu § 517 odst. 2 obč. zák. (též § 369 odst. 1 obch. zák) vzniká toliko v případě prodlení s plněním peněžitého závazku ve vztazích soukromoprávních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2106, sp. zn. 30 Cdo 1757/2014 a další rozhodnutí v něm citovaná). V případě vztahu žalobkyně a provozovatele regionální distribuční soustavy týkajícího se úhrady zeleného bonusu a příspěvku KVET však nešlo o vztah veřejnoprávní, který by neumožňoval požadovat úroky z prodlení.
56. Pro rozlišení soukromoprávních (občanskoprávních či obchodněprávních) vztahů od vztahů veřejnoprávních je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1211/2001, uveřejněné pod číslem 20/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Charakteristickým znakem soukromoprávních vztahů je především skutečnost, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení (srov. § 2 odst. 2 obč. zák.), tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Subjekty soukromoprávních vztahů se o vzniku či založení vzájemných subjektivních práv a povinností musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona. Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů mocensky - autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů. Základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 926/2006, uveřejněný pod číslem 50/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. Cpjn 203/2012, uveřejněné pod číslem 78/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 405/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Odo 1637/2005, a ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2508/2014).
57. Pro posouzení, zda právní vztah, z něhož vyplýval nárok na úhradu zeleného bonusu či příspěvku KVET, je soukromoprávní povahy či nikoliv, je tedy podstatné, zda byl podle příslušných ustanovení právních předpisů založen autoritativně rozhodnutím orgánu veřejné moci bez ohledu na vůli jeho stran nebo zda se při založení práv a povinností z něj vyplývajících mohla uplatnit vůle jeho subjektů. V projednávané věci se jednalo o právní vztah podnikatelů (provozovatele přenosové či regionální distribuční soustavy a výrobce), tj. subjektů soukromého práva. Jejich postavení v daném vztahu bylo rovné, neboť žádný z nich nebyl nadán autoritativní rozhodovací pravomocí vůči druhému. Záleželo na vůli žalobkyně, zda při výrobě elektřiny vůbec projeví zájem požadovat po provozovateli přenosové nebo regionální distribuční soustavy podporu a v jaké formě, zda bude respektovat zákonem stanovené podmínky podpory a jaké případné další podmínky při jejím poskytování sjedná. Na základní charakteristice vztahu těchto účastníků jako soukromoprávního nic nemění skutečnost, že jejich smluvní volnost byla vymezena (limitována) ustanoveními energetického zákona, zákona č. 180/2005 Sb. a dalších podzákonných předpisů, neboť v soukromoprávních vztazích se nezřídka projevuje regulace smluvní volnosti formou kogentních ustanovení zákona. Energetický zákon a zákon č. 180/2005 Sb. ani nelze považovat za předpisy obsahující výlučně veřejnoprávní normy (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 As 28/2012-40, nebo ze dne 14. 10. 2004, č. j. 7 As 58/2003-104, a usnesení zvláštního senátu ze dne 20. 3. 2012, č. j. Konf 93/2011-9, jež jsou veřejnosti dostupné na http://nssoud.cz). Též skutečnost, že nárok na podporu formou zeleného bonusu či příspěvku KVET vznikal přímo ze zákona splněním tam stanovených podmínek (srov. § 32 odst. 3 energetického zákona, § 4 odst. 7, a § 5 odst. 4 a 5 zákona č. 180/2005 Sb.), neznamená, že se při poskytování podpory muselo jednat o veřejnoprávní vztah. I v soukromoprávních vztazích totiž práva a povinností mohou vznikat přímo ze zákona (např. povinnost nahradit škodu, vydat bezdůvodné obohacení apod.).
58. Závěr, že mezi žalobkyní a účastnicí 1) byl založen vztah soukromoprávní, není způsobilá zpochybnit ani argumentace účastnice 2), že podpora elektřiny z obnovitelných zdrojů je dotací poskytovanou částečně z prostředků státního rozpočtu a má tudíž veřejnoprávní charakter. Poskytování této podpory je sice výsledkem ingerence subvenční povahy, nejedná se však o přímé poskytování dotace výrobcům z veřejných prostředků. Z důvodové zprávy k zákonu č. 180/2005 Sb. je zřejmé, že systém podpory výrobcům elektřiny spočíval v ingerenci do soukromoprávních vztahů mezi podnikateli v energetických odvětvích, a to uložením některých povinností provozovatelům přenosové nebo regionální distribuční soustavy a z nich vyplývajících práv výrobců elektřiny (přednostní připojení, povinný výkup elektřiny, placení zeleného bonusu a příspěvků KVET). Náklady s tím spojené měly být distributorům kompenzovány stanovením zvýšené ceny jimi distribuované energie pro konečné zákazníky, tj. opět formou ingerence do soukromoprávních vztahů. Na základě zjištění, že takto by s ohledem na nárůst podporovaných zdrojů energie mohlo dojít k neúměrnému zatížení konečných zákazníků (zejména z řad velkých průmyslových odběratelů), byl zákonem č. 402/2010 Sb. novelizujícím zákon č. 180/2005 Sb. původní systém financování nákladů doplněn o částečné zapojení prostředků státního rozpočtu. Nový způsob financování nákladů distributorů se však nijak nedotkl charakteru vztahů mezi nimi a výrobci jako soukromoprávních (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 402/2010 Sb.). Všechny formy podpory přitom byly od počátku vázány k ceně vyrobené elektřiny, ať již stanovením výkupní ceny či finančních částek navyšujících tržní cenu elektřiny a to i v případech, kdy elektřina byla spotřebována přímo výrobcem [srov. § 32 odst. 3 energetického zákona, § 2 odst. 2 písm. d) a § 4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb.]. O poskytnutí přímé dotace z veřejných prostředků šlo v novém systému financování pouze ve vztahu státu (Ministerstva průmyslu a obchodu) vůči provozovatelům přenosové či regionální distribuční soustavy, nikoliv ve vztahu těchto provozovatelů vůči výrobcům (srov. § 6a a § 6b zákona č. 180/2005 Sb.).
59. Z možných způsobů poskytování podpory výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů (např. dotacemi rozdělovanými rozhodnutím některého z orgánů veřejné moci či jiného subjektu pověřeného pravomocí vrchnostensky rozhodovat) se tedy stát rozhodl podporu realizovat formou ingerence do soukromoprávních vztahů prostřednictvím kogentních ustanovení zvláštních právních předpisů (energetického zákona a zákona č. 180/2005 Sb.) limitujících smluvní volnost účastníků těchto vztahů. V ostatním však takové vztahy podléhaly režimu obchodního zákoníku. Žádným z kogentních ustanovení těchto předpisů přitom nebyla omezena možnost sjednat či požadovat úroky z prodlení při řádném nezaplacení některé z forem podpory. V případě prodlení provozovatele přenosové nebo regionální distribuční soustavy s úhradou zeleného bonusu, výkupní ceny či příspěvku KVET ve výši stanovené pro rok 2012 tedy měl výrobce elektřiny právo na úroky z prodlení.
60. V projednávané věci proto žalobkyně byla oprávněna při prodlení účastnice 1) s úhradou zeleného bonusu a příspěvku KVET požadovat zaplacení úroků z prodlení ve sjednané výši (§ 369 odst. 1 obch. zák.). Právní závěr odvolacího soudu, že na účastnici 2) přešla podle § 54 odst. 13 zákona o POZE povinnost takové úroky z prodlení žalobkyni zaplatit, je tedy správný a dovolání účastnice 2) není důvodné.
61. Jelikož Nejvyšší soud nehledal ani žádné vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.) byla dovolání žalobkyně i účastnice 2) v rozsahu, v jakém směřovala proti druhému výroku napadeného rozsudku, podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítnuta. V rozsahu, v jakém obě dovolání směřovala proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku napadeného rozsudku, byla odmítnuta pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), jak bylo odůvodněno výše.
62. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 [ve vztahu mezi žalobkyní a účastnicí 1)] a § 142 odst. 2 o. s. ř. [ve vztahu mezi žalobkyní a účastnicí 2)].
63. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto v rozsahu výroků napadeného rozhodnutí, jež se týkaly účastnice 1), a proto je žalobkyně, jež byla v dovolacím řízení procesně neúspěšná, povinna nahradit účastnici 1) účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty (21 %) podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 714 Kč, neboť advokát účastnice 1) je jejím plátcem. Náhradu ve výši celkem 4 114 Kč je žalobkyně povinna zaplatit účastnici 1) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.) k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
64. Ve vztahu mezi žalobkyní a účastnicí 2) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení, neboť žádná z těchto účastnic neměla v dovolacím řízení úspěch, neboť jejich dovolání byla zčásti odmítnuta a zčásti zamítnuta.
Autor: -mha-