// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 07.07.2020
Okolnosti významné pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty
Pro správné stanovení počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody nepostačuje pouze vědomost poškozeného o vzniklé škodě, nýbrž také o osobě škůdce, tedy poškozený musí mít dostatečné informace, aby osobu škůdce podle nich dokázal určit (ztotožnit). Určení osoby škůdce je ovšem odvislé od skutkových tvrzení o mechanismu vzniku škody, tedy mimo jiné i o tom, jaké jednání (jaká událost) měla škodu způsobit. Jinak řečeno, vědomost o osobě škůdce je odvislá od vědomosti o mechanismu vzniku škody, tedy o tom jednání, které škodu způsobilo.
Je-li tedy v projednávané věci tvrzeno, že škoda byla způsobena vadným znaleckým posudkem, resp. vadným postupem dražebníka v průběhu veřejné dražby, který (bez dalšího) měl převzít údaje z nesprávného znaleckého posudku, pak o tom, že škoda je způsobena tímto posudkem (a postupem dražebníka) a potažmo o tom, že za škodu odpovídá znalec (dražebník), se poškozený dozví, až se seznámí s takovým posudkem. Tvrzenou škodou v tomto případě totiž není ztráta vlastnického práva, nýbrž dílčí ztráta pohledávky proti vydražiteli v důsledku podhodnocení obecné ceny nemovitosti znalcem. Jde tedy o škodu (majetkovou újmu) ve formě ušlého zisku, nikoliv ve formě škody skutečné. Vědomost o takové škodě (a osobě případného, třeba i dalšího potencionálního škůdce) však poškozený může získat až v okamžiku, kdy se seznámí se sporným znaleckým posudkem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2598/2019, ze dne 7. 4. 2020
Dotčené předpisy:
§ 106 odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 442 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 18. 1. 2011 domáhala náhrady škody ve výši 900 000 Kč a jako žalované označila F. M., správce konkurzní podstaty, se sídlem XY, dále J. K., znalce z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady nemovitostí, bytem XY a „B. H. – O. se sídlem XY“. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2013, č. j. 41 Cm 8/2011-68 byla část návrhu, pokud směřovala proti žalovaným J. K. a „B. H., O.“, vyloučena k samostatnému projednání. Část návrhu, která byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí a která směřovala proti zbývajícím žalovaným J. K. a „B. H., O.“, byla posléze postoupena Okresnímu soudu v Ostravě jako soudu věcně i místně příslušnému podle rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2013, č. j. Ncp 1109/2013-35. Původní označení žalovaného „B. H., O.“ bylo následně opraveno (srov. usnesení Vrchního soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2016, č. j. 71 Co 74/2016-132) na O. se sídlem XY, IČO XY (nyní se sídlem v XY). Žalobu odůvodnila zejména tím, že na její majetek byl rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2005 pod sp. zn. 8 K 39/2005 prohlášen konkurz, správcem konkurzní podstaty byl jmenován F. M. Žalobkyně byla jako úpadce výlučným vlastníkem rodinného domu č. p. XY, ležícího na pozemku parcelní číslo XY, zastavěná plocha a nádvoří a přiléhajících pozemků označených v žalobě, které se nacházely v katastrálním území XY, obec XY, okres XY a byly zapsány na listu vlastnictví XY v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitost XY“). Dále byla výlučnou vlastnicí rodinného domu č. p. XY, ležícího v rozsáhlém chráněném území na pozemku parcelní číslo XY – zastavěná plocha a nádvoří a přilehlých pozemků v Katastrálním území XY, obec XY, okres XY, zapsáno na listu vlastnictví XY v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen nemovitost „XY“). Tyto nemovitosti byly zahrnuty do konkurzní podstaty. Správce konkurzní podstaty připravil nemovitosti k prodeji, prodej zadal žalovanému 2) a v souvislosti s prodejem byly vypracovány žalovaným 1) dva znalecké posudky. Znalec vypracoval dne 27. 8. 2008 znalecký posudek č. 11548-428/8 na nemovitost XY, při jeho vypracování nemovitost vůbec nenavštívil, osobně neprohlédl a vycházel pouze z nepravdivých informací, které mu poskytl správce konkurzní podstaty. Znalec pak výpočtem stanovil obvyklou cenu na částku 950 000 Kč. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že pokud by byl posudek zpracován řádně, činila by cena cca 1 470 000 Kč a v tomto případě byla zkrácena konkurzní podstata o 520 000 Kč. Dále znalec vypracoval dne 27. 8. 2008 další posudek, a to na nemovitost XY, který rovněž obsahuje spoustu významných chyb. U této nemovitosti znalec stanovil cenu obvyklou na částku 800 000 Kč. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že pokud by byl znalecký posudek zpracován řádně, činila by cena této nemovitosti 1 180 000 Kč. V tomto případě byla tedy zkrácena konkurzní podstata o 380 000 Kč. Pokud se týká žalovaného 2), tento nezajistil řádně ocenění nemovitosti, jak mu ukládá § 13 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách a odpovídá proto za škodu podle § 63 tohoto zákona. Všichni žalovaní, tedy (původně) správce konkurzní podstaty, znalec i dražebník, odpovídají za škodu způsobenou na konkurzní podstatě tím, že nepostupovali zcela v souladu se svými povinnostmi, a proto by měli být zavázáni společně a nerozdílně zaplatit ve prospěch konkurzní podstaty úpadkyně J. K. částku 900 000 Kč s příslušenstvím.
Žalovaný 1) J. K. navrhoval zamítnutí žaloby a zcela odmítal tvrzení žalobkyně, že jeho znalecké posudky na zmíněné nemovitosti ze dne 27. 8. 2008 vykazovaly chyby a byly nesprávné. Zdůraznil, že účelem a cílem jeho posudku na zadání dražitele, tedy žalovaného 2) O., bylo stanovit cenu obvyklou a tržní. Tato se stanovuje tzv. srovnávací metodou a tuto také řádně stanovil. Oceňování jednotlivých částí příslušenství nemovitostí, k čemuž měla námitky žalobkyně, se provádí pouze u stanovení ceny dle cenových předpisů. Dále uvedl, že cena dosažená v dražbě není předvídatelná a cenu tedy nelze předem nijak stanovit. Pokud stanovil cenu obvyklou srovnávací metodou, lze připustit, že různí znalci si mohou vybrat ke srovnání jiné nemovitosti a mohou dojít k různým závěrům. Rozdíly však nemohou být propastné. To však nesvědčí o tom, že on vypracoval posudky špatně. I kdyby byla obvyklá tržní hodnota stanovena na trojnásobek, v dražbě by se nemusely nemovitosti za vyšší cenu prodat, o předmětné nemovitosti nebyl takřka žádný zájem. Rozhodně by se soud v dané věci neměl řídit posudky, které si žalobkyně nechala vypracovat až v říjnu roku 2016. V této souvislosti žalovaný 1) vznesl námitku promlčení, když žalobkyně nedodržela subjektivní promlčecí lhůtu, která činí u náhrady škody dva roky. Sama žalobkyně mnohokrát před soudem uvedla, že se o vzniku škody a tedy o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla už v roce 2008, uvedla to i na jednání u tohoto soudu. Pokud později uvedla data jiná, je její tvrzení pouze účelové. Nejpozději se o škodě mohla také dozvědět v den konání dražeb, pokud by škoda vůbec vznikla, což znalec popírá. Dražby proběhly dne 20. 10. 2008 a 20. 11. 2008, žalobkyně podala žalobu dne 18. 1. 2011. Žalobkyně rozhodně neměla důvod čekat s žalobou ani na leden 2011, když o posudcích věděla v roce 2008.
Žalovaný 2) O. rovněž navrhoval zamítnutí žaloby v plném rozsahu a v prvé řadě rovněž vznesl námitku promlčení. Žalobkyně sama uvedla, že se se znaleckými posudky seznámila v roce 2008, k čemuž žalovaný 2) uvedl, že dražebník nemá povinnost seznamovat vlastníka, který není navrhovatelem veřejné dražby, se znaleckými posudky, protože vlastník je současně úpadcem a je zastoupen insolvenčním správcem a takovou povinnost neukládá dražebníkovi ani zákon č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách ani jiný právní předpis. Pokud žalobkyně namítala, že znalec vypracoval znalecké posudky dříve, než byla uzavřena smlouva o provedení dražby mezi správcem konkurzní podstaty a O., tak to odpovídá běžné praxi a neodporuje to zákonu. Bez znaleckého posudku a znalosti odhadu ceny obvyklé by nemohl insolvenční správce jako navrhovatel dražby uzavřít s dražebníkem smlouvu, neboť by takto nemohl sjednat nejnižší podání, které by nemělo výrazně překračovat odhad předmětu veřejné dražby. Proto dražebník zadal znalecké posudky znalci vypracovat dříve, než uzavřel dne 1. 9. 2008 se správcem konkurzní podstaty smlouvu o provedení dobrovolné dražby předmětných nemovitostí. Žalovaný 2) tvrdil, že žádná škoda žalobkyni nevznikla a navíc žalobkyně netvrdí žádné konkrétní porušení povinnosti ze strany dražebníka (kromě toho, že „měl zajistit řádný odhad nemovitostí pro účely dražeb“) s tím, že není ani tvrzena ani prokázána příčinná souvislost mezi porušením konkrétní povinnosti a tvrzenou škodou. Povinností žalovaného 2) jako dražebníka v tomto případě bylo, že měl opatřit pro účely dražby znalecký posudek, což učinil, znalec vypracoval posudky dne 27. 8. 2008 na obě dražené nemovitosti, posudky splňovaly veškeré formální náležitosti a žalovaný 2) zdůraznil, že nebylo jeho povinností znalecký posudek přezkoumávat co do správnosti, neboť k tomu ani nemá odborné znalosti.
Rozsudkem ze dne 26. 7. 2017, č. j. 54 C 288/2013-231, Okresní soud v Ostravě žalobu zamítl a zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému 1) J. K. na nákladech řízení částku 132 858 Kč, k rukám advokáta Mgr. Jana Tomse a žalovanému 2) O. na nákladech řízení částku 103. 334 Kč, k rukám advokáta JUDr. Radka Hudečka. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně již „někdy v roce” 2008 se seznámila se závěry znaleckých posudků znalce K. a dále dovodil, že o tom, že „o dražbách a tom, za kolik byly nemovitosti prodány, se mohla dozvědět z výpisu z katastru nemovitostí”. Žalobkyně „tak měla všechny potřebné informace k podání žaloby nejpozději ke dni konání poslední dražby dne 20. 11. 2008”. Po právní stránce nárok vyhodnotil podle ustanovení § 100, § 106 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a dospěl k závěru, že posledním dnem lhůty k uplatnění nároku je den 31. 12. 2010; byla-li žaloba podána až 18. 1. 2011, jsou všechny nároky žalobkyně promlčeny.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 71 Co 359/2017-288, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zavázal žalobkyni „nahradit na nákladech odvolacího řízení žalovanému 1) 14 762 Kč a žalované 2) 29 524 Kč, k rukám jejich zástupců”. Ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a nad jejich rámec, po vlastním dokazování, doplnil, že žalobkyně jako úpadkyně v konkurzním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 K 39/2005 nespolupracovala od samého počátku ani se správcem konkurzní podstaty F. M., ani s žalovaným 1) v postavení znalce určeného k ocenění jejího nemovitého majetku (v XY a v XY) za účelem jeho prodeje ve veřejné dražbě realizované správcem konkurzní podstaty prostřednictvím žalovaného 2). V důsledku její nečinnosti pak žalovaný 1) ocenil předmětné nemovitosti na základě těch údajů, které mu sdělil správce konkurzní podstaty a údajů, které mohl sám získat, a to vnější obhlídkou nemovitostí, resp. areálu nemovitostí, když mu nebyly ani přes opakované výzvy žalobkyní zpřístupněny a o poskytnutí relevantních údajů žádal i stavební úřady v XY a v XY. Nemovitosti v XY byly prodány v první dražbě konané dne 2. 10. 2008 doplacením ceny dosažené vydražením dne 13. 10. 2008 a nemovitosti v XY byly prodány v opakované dražbě konané dne 20. 11. 2008 doplacením ceny dosažené vydražením dne 14. 1. 2009. Do první dražby ohlášené na 2. 10. 2008 se nepřihlásil žádný zájemce, proto bylo sníženo nejnižší podání na cenu 650 000 Kč. O prodeji nemovitostí v XY byla žalobkyně informována správcem konkursní podstaty dne 20. 10. 2008. Na podkladě uvedených skutkových zjištění se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároků, vztahujících se k nemovitostem v XY, kdy k těmto nárokům uzavřel, že „…počátek 2leté subjektivní promlčecí doby je třeba odvíjet od okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla, že vydražitel doplatil v určené lhůtě nejvyšší podání (srovnej analogicky rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2508/2009). Ve vztahu k nemovitostem v XY byl tímto okamžikem den 20. 10. 2008, kdy bylo oznámení o doplacení nejvyššího podání doručeno žalobkyni prostřednictvím její právní zástupkyně, což žalobkyně potvrdila. Dvouletá promlčecí doba marně uplynula v říjnu roku 2010 a žaloba byla podána až v lednu roku 2011, tedy po této lhůtě…“ Ve vztahu k nemovitostem v XY odvolací soud neshledal závěr soudu prvního stupně o promlčení těchto nároků správným, avšak ve shodě s ním neshledal žalobu důvodnou. Ve vztahu k žalovanému 1) dovodil, že „…v daném případě postupoval žalovaný 1) podle pokynů dražebníka, tedy žalované 2) a odhad provedl na základě dostupných údajů, když žalobkyně nesplnila svou povinnost, a to ani přes opakované výzvy. V tomto ohledu neměl odvolací soud důvod nevěřit procesní obraně žalovaného 1) zvláště pak, byla-li prokázána nečinnost žalobkyně také ve vztahu ke správci konkurzní podstaty, a to od samého počátku konkurzního řízení…Navíc odhad byl poměrně přesný, žalobkyně ani netvrdila, že by zde byl jiný vážný zájemce, který by tyto nemovitosti koupil za 1 470 000 Kč. K porušení právní povinnosti žalovaného 1) tedy nedošlo. Dále nedošlo k naplnění předpokladu o existenci tvrzené škody, když tato škoda byla žalobkyní tvrzena pouze v hypotetické rovině, přičemž žalobkyně ani netvrdila, zda a komu by tyto nemovitosti prodala mimo dražbu za cenu, kterou si sama určila….“ Ve vztahu k žalovanému 2) odkázal na „speciální úpravu ustanovení § 63 zákona o dražbách“ a dovodil, že „…žalobkyně škodu za konkurzní podstatou neprokázala, když ji konstruovala pouze hypoteticky jako rozdíl mezi znaleckým odhadem a cenou stanovenou vlastní úvahou bez tvrzení o reálném zájemci o koupi těchto nemovitostí za cenu vyšší. Již z toho důvodu nelze odpovědnost žalované 2) dovodit.…V řízení bylo prokázáno, že dražba konaná dne 20. 11. 2008 byla opakovanou dražbou, neboť při první dražbě dne 2. 10. 2008 nebyly předmětné nemovitosti vydraženy, protože se nepřihlásil žádný zájemce. Termín první dražby byl dostatečně prokázán výše uvedenými listinami, opakovaná dražba pak opravňovala žalovanou 2) ke snížení nejnižšího podání (po projednání se správcem konkurzní podstaty, potažmo s věřitelským výborem)…“.
Proti „oběma rozsudkům a všem jejich výrokům” podala dovolání žalobkyně. Vyjádřila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o promlčení jejích nároků, týkajících se nemovitostí v XY. Poukázala na to, že nebyla informována o připravované dražbě, neměla k dispozici znalecké posudky, ač o ně žádala. Ve vztahu k nemovitostem v XY poukázala na to, že je zřejmé, že znalecký posudek je v rozporu s platnou právní úpravou o oceňování nemovitostí, na což poukazovala a navrhovala provedení revizního znaleckého posudku, což nebylo provedeno. Poukázala na rozpory s posudky jí předloženými, které nijak nebyly odstraněny. Namítla rozpor rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu, a to ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 4839/2015. Poukázala též na množství posudků, které znalec v roce 2008 vypracoval a v té souvislosti na nemožnost „jejich kvalitního provedení“. Dále namítla, že to nebyla žalobkyně, která by znemožnila prohlídku znalci, nýbrž správce konkursní podstaty, který měl předměty dražby v držení a který měl i podle zákona tuto povinnost splnit. I ve vztahu k žalovanému 2) je podle žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v rozporu se závěry Ústavního soudu, vyjádřenými v rozhodnutích sp. zn. IV. ÚS 4839/2015 a sp. zn. III. ÚS 384/08. Navrhla, aby oba rozsudky byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření poukázal na formální nedostatek dovolání spočívající v tom, že jsou napadeny oba rozsudky. Jinak obhajuje svůj postup při vypracování obou znaleckých posudků, obhajuje i závěry soudů o promlčení nároků žalobkyně už s ohledem na to, co sama žalobkyně v řízení uvedla, poukazuje na správná zjištění o nesoučinnosti žalobkyně. Navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se domáhá více nároků, které mají samostatný skutkový základ (vychází z odlišných skutkových tvrzení), a proti více žalovaným, kteří mají postavení samostatných společníků, a byť žalobkyně požaduje své nároky proti oběma zaplatit společně a nerozdílně, působí rozhodnutí odvolacího soudu vůči každému z nich samostatně, byť je jeho obsah vyjádřen v jednom výroku. Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (z judikatury Nejvyššího soudu srov. například usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, usnesení ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, které jsou veřejnosti dostupné - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - na jeho webových stránkách, a z judikatury Ústavního soudu usnesení ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, in www.usoud.cz). Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z toho vyplývá, že není dána funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 45). Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, dovolací soud řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Nejvyšší soud dále dovolání žalobkyně v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a v části směřující proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
V té části dovolání, které směřuje proti žalovanému 1) a ve vztahu k výroku o zamítnutí žaloby co do částky 520 000 Kč s příslušenstvím (nemovitost XY), v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, tedy, že „...žalobkyně nesplnila svoji povinnost (umožnit znalci prohlídku nemovitosti)… a to i přes opakované výzvy…“, a předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci – že „...to nebyla žalobkyně, která neumožnila prohlídku znalci…“)], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani v rozsahu, v němž dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k žalovanému 2) a co do částky 520 000 Kč s příslušenstvím (nemovitost XY). Pokud totiž dovolatelka poukazuje na rozpor rozsudku odvolacího soudu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2839/14, pak ovšem přehlíží, že tento nález řeší (primárně) problematiku vzniku škody (srov. bod 28. citovaného nálezu). Oproti tomu odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti nároku založil na skutkovém zjištění, že „…dražba konaná dne 20. 11. 2008 byla opakovanou dražbou, neboť při první dražbě dne 2. 10. 2008 nebyly předmětné nemovitosti vydraženy, neboť se nepřihlásil žádný zájemce. Termín první dražby byl dostatečně prokázán výše uvedenými listinami, opakovaná dražba pak opravňovala žalovanou 2) ke snížení nejnižšího podání …“, přičemž k tomuto snížení též došlo. I když tedy odvolací soud ne zcela případně za této situace dovozuje neprokázání vzniku škody, je zřejmé, že se správně poukazuje na absenci příčinné souvislosti jako další nezbytné podmínky vzniku odpovědnostního vztahu. Vztah příčinné souvislosti se zjišťuje mezi (tvrzeným) protiprávním jednáním škůdce (tvrzenou protiprávní skutečností) a škodou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Při úvaze o předvídatelnosti vzniku škody jde vždy o posouzení skutečností, jež jsou v době protiprávního jednání či škodní události do jisté míry potenciální (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). Škodou v tomto případě může být jen dílčí ztráta pohledávky proti vydražiteli v rozsahu rozdílu mezi (správně) stanovenou obecnou cenou nemovitosti XY a cenou vydražitelem skutečně vyplacenou, tvrzeným protiprávním jednáním potom „nepřekontrolování (vadného) znaleckého posudku na stanovení obecné ceny“. Je zjevné, že (možná) skutečnost původně podhodnocené vyvolávací ceny nemohla být příčinou tvrzené škody v situaci, kdy v první dražbě nebylo dosaženo ani nejnižšího podání a vyvolávací cena musela být výrazně snížena, aby vůbec dražba proběhla. Je tak nepochybné, že příčinou takového stavu je nezájem trhu o draženou nemovitost, nikoliv její podhodnocení (srov. též per analogiam rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4000/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod publikačním číslem 19/2016). Není-li splněna podmínka příčinné souvislosti, není třeba zkoumat další podmínky vzniku odpovědnostního vztahu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014). Rozsudek odvolacího soudu je tak v této části v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozsudek odvolacího soudu však, jak vyplývá z jeho odůvodnění, též závisí na vyřešení otázky, jaké okolnosti jsou významné pro posouzení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve zbývajících částech přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
S ohledem na tvrzení žalobkyně o tom, kdy mělo dojít k protiprávnímu jednání a kdy podle tohoto tvrzení mělo dojít k okolnostem, určujícím počátek běhu promlčecí lhůty (srpen 2008), je třeba uvedené otázky posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“ (srov. ustanovení § 3036, § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá ( § 106 odst. 1 obč. zák.). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (§ 106 odst. 2 obč. zák.).
Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a o tom, kdo za ni odpovídá. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001). Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně, např. na základě odborného posudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 224/2010). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005).
Z uvedeného ovšem vyplývá, že pro správné stanovení počátku běhu promlčecí lhůty nepostačuje pouze vědomost poškozeného o vzniklé škodě, nýbrž také o osobě škůdce, tedy poškozený musí mít dostatečné informace, aby osobu škůdce podle nich dokázal určit (ztotožnit). Určení osoby škůdce je ovšem odvislé od skutkových tvrzení o mechanismu vzniku škody, tedy mimo jiné i o tom, jaké jednání (jaká událost) měla škodu způsobit. Jinak řečeno, vědomost o osobě škůdce je odvislá od vědomosti o mechanismu vzniku škody, tedy o tom jednání, které škodu způsobilo. Je-li tedy tvrzeno, že škoda byla způsobena vadným znaleckým posudkem, resp. vadným postupem dražebníka v průběhu veřejné dražby, který (bez dalšího) měl převzít údaje z nesprávného znaleckého posudku, pak – logicky – o tom, že škoda je způsobena tímto posudkem (a postupem dražebníka) a potažmo o tom, že za škodu odpovídá znalec (dražebník), se poškozený dozví, až se seznámí s takovým posudkem.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že v tomto případě může škoda v důsledku vadného znaleckého posudku vzniknout (nejprve) tehdy, až je tento posudek podle účelu jeho zadání využit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 833/2006, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 31/2009), a tedy o takové škodě se poškozený dozvídá až tehdy, kdy mu bylo sděleno, kdy bylo doplaceno nejvyšší podání vydražitelem, avšak uvedené nic nevypovídá o osobě škůdce; odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2508/2009, není případný, neboť v tomto rozsudku je řešena otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby v případě, kdy je tvrzenou škodou ztráta vlastnického práva a při tvrzené odpovědnosti exekutora, tedy otázka odlišná, než v tomto případě.
Tvrzenou škodou v tomto případě totiž (jak již bylo uvedeno) není ztráta vlastnického práva, nýbrž, jak vyplývá zejména z doplnění žaloby ze dne 16. 4. 2013 (na č. l. 18 a násl. spisu), dílčí ztráta pohledávky proti vydražiteli v důsledku podhodnocení obecné ceny nemovitosti znalcem. Jde tedy o škodu (majetkovou újmu) ve formě ušlého zisku, nikoliv ve formě škody skutečné (srov. § 442 odst. 1 obč. zák.). Vědomost o takové škodě (a osobě případného, třeba i dalšího potencionálního škůdce) však poškozený může získat až v okamžiku, kdy se seznámí se sporným znaleckým posudkem.
Soud prvního stupně sice k uvedené otázce skutkový závěr zaujal (žalobkyně o obsahu posudku věděla „nejpozději někdy v roce 2008“), ovšem jde o závěr mezi účastníky zásadně sporný (žalobkyně uvedené popírá, dražebník uvedené podporuje i tím, že uvádí, že posudek doručuje pouze správci konkursní podstaty jako „zástupci vlastníka“) a odvolací soud k tomuto skutkovému závěru žádné stanovisko nezaujal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k nároku co do částky 380 000 Kč s příslušenstvím (nemovitost XY) není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v uvedeném rozsahu, včetně akcesorických výroků o nákladech řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-