// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 15.01.2020
Jednání správní rady obecně prospěšné společnosti ve vztahu k řediteli
I. Jednání uskutečněné vůči řediteli obecně prospěšné společnosti správní radou může být realizováno různými způsoby. Obecně však platí, že ve vztahu k řediteli jedná jménem společnosti předseda správní rady nebo jiný člen správní rady, který tím byl pověřen. Z toho vyplývá, že jednají-li tyto osoby vůči řediteli jménem společnosti, je jejich jednáním společnost zásadně vázána.
Správní rada sice má úkony týkající se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti projednat a rozhodnout o nich; to však neznamená, že by musela rozhodovat zvlášť o každém (jednotlivém) úkonu, který se vztahu ředitele ke společnosti týká.
Správní rada může rozhodnout obecně o „základním nastavení“ vztahu ředitele ke společnosti a jednáním jménem společnosti (v mezích tohoto „základního nastavení“) pověřit některého ze svých členů. Vyloučit nelze ani možnost, že správní rada pověří úkony týkajícími se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti některého ze svých členů, přičemž ponechá rozhodování o těchto úkonech plně v jeho diskreci (čímž zůstává nedotčena povinnost členů správní rady vykonávat svoji funkci s péčí řádného hospodáře, a tedy i povinnost průběžně kontrolovat činnost pověřeného člena správní rady).
II. K tomu, že volený kolektivní orgán právnické osoby zásadně může (nevylučuje-li to zákon či zakladatelské právní jednání) pověřit výkonem části své působnosti i jen jednoho ze svých členů (tzv. vnitřní delegace) srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1993/2019.
III. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že pověřila-li správní rada svého předsedu, aby jménem společnosti jednal ve vztahu k řediteli mezi jednotlivými schůzemi správní rady, byl k takovému jednání předseda správní rady oprávněn. To znamená, že uzavřel-li ředitel za těchto okolností se společností (jednající předsedou správní rady) dodatek, šlo o právní jednání, které společnost zavazuje.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1972/2018, ze dne 30. 9. 2019
Dotčené předpisy:
§ 9a zák. č. 248/1995 Sb. ve znění od 1. 1. 2011
§ 10 zák. č. 248/1995 Sb. ve znění od 1. 1. 2011
§ 11 zák. č. 248/1995 Sb. ve znění od 1. 1. 2011
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku se žalobce po žalované obecně prospěšné společnosti (dále jen „společnost“) domáhal zaplacení 475.000 Kč s příslušenstvím, a to jako smluvené odměny za výkon funkce ředitele společnosti za období od 6. 12. 2012 do 31. 7. 2014.
[2] Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 108 C 74/2014-49, uložil společnosti povinnost zaplatit žalobci 475.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] K odvolání společnosti Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění v záhlaví označeného usnesení) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), zavázal žalobce nahradit společnosti náklady řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok), jakož i náklady odvolacího řízení (třetí výrok).
[4] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, neboť rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2016, č. j. 15 Co 578/2015-87, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, č. j. 29 Cdo 2989/2016-113, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
[5] Soudy vyšly z toho, že:
1) Obec H. založila společnost zakládací listinou dne 5. 9. 2012 (dále jen „zakládací listina“).
2) Podle článku 9 odst. 2 zakládací listiny byl ředitel ve smluvním vztahu ke společnosti a jeho mzdu či odměnu stanoví správní rada.
3) Správní rada 1. 12. 2012 pověřila M. M., předsedu správní rady a starostu obce H. (dále jen „předseda správní rady“), aby jménem společnosti jednal ve vztahu k řediteli společnosti mezi jednotlivými schůzemi správní rady, k čemuž mu správní rada udělila „plnou moc“.
4) Žalobce byl jmenován do funkce ředitele společnosti 6. 12. 2012.
5) Téhož dne (6. 12. 2012) uzavřel žalobce se společností (jednající předsedou správní rady) smlouvu o výkonu funkce (dále jen „smlouva o výkonu funkce“).
6) V článku IV. smlouvy o výkonu funkce bylo sjednáno, že žalobci přísluší za výkon funkce odměna ve výši 25.000 Kč měsíčně (dále jen „odměna za výkon funkce ředitele“ či jen „odměna“).
7) Správní rada schválila smlouvu o výkonu funkce 6. 12. 2012, a to včetně odměny žalobce.
8) Dne 31. 12. 2012 uzavřel žalobce se společností (jednající předsedou správní rady) pracovní smlouvu, ve které bylo sjednáno, že žalobce bude pro společnost pracovat jako „technik“ s tím, že mu za výkon závislé práce náleží mzda ve výši 25.000 Kč měsíčně.
9) Dne 1. 1. 2013 uzavřel žalobce se společností (jednající předsedou správní rady) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce (dále jen „dodatek“), v němž bylo sjednáno, že se článek IV. smlouvy o výkonu funkce ruší a nahrazuje tak, že „správní rada společnosti může schválit poskytnutí mimořádné odměny řediteli (jejíž výši) a způsob její úhrady stanoví správní rada.“
10) Před jeho uzavřením dodatek schválila správní rada.
11) Dne 2. 1. 2013 byl originál dodatku (listina, ve které byl dodatek zachycen) zničen, neboť si předseda správní rady „uvědomil, že nebyl k jednání jménem společnosti oprávněn.“
12) Žalobce byl z funkce ředitele společnosti odvolán 21. 7. 2014.
13) Odměna za výkon funkce ředitele byla žalobci vyplacena jen za prosinec 2012.
[6] Na tomto základu odvolací soud konstatoval, že odměna za výkon funkce ředitele byla nejprve stanovena ve smlouvě o výkonu funkce. Žalobce a společnost však výši odměny (a způsob jejího výpočtu) změnili uzavřením dodatku. Podle mínění odvolacího soudu „žádné zákonné ustanovení nevylučovalo, aby správní rada, jako kolektivní orgán, udělila plnou moc svému předsedovi.“ Proto byl dodatek platně uzavřen, i když byl později originál dodatku (listina, ve které byl dodatek zachycen) zničen.
[7] K tomu odvolací soud doplnil, že i kdyby nebyla plná moc udělena platně, nic by to nezměnilo na „řádném sjednání dodatku“, neboť dodatek před jeho uzavřením projednala a schválila správní rada. Odvolací soud tedy uzavřel, že odměna za výkon funkce ředitele nebyla od 1. 1. 2013 sjednána „paušální měsíční částkou, ale byla ponechána na následném rozhodnutí správní rady.“ Protože žalobci správní rada od 1. 1. 2013 žádnou mimořádnou odměnu neschválila, neshledal soud žalobcem uplatněný nárok důvodným.
[8] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice (posuzováno podle obsahu dovolání) zda:
1) správní rada může delegovat „část pravomoci“ na předsedu správní rady a pověřit jej, aby jednal ve vztahu k řediteli jménem obecně prospěšné společnosti,
2) je nutné, aby správní rada rozhodovala jednotlivě o každém úkonu týkajícím se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti, a
3) to, že členové správní rady proti dodatku „nic nenamítali“, lze považovat za rozhodnutí správní rady o schválení dodatku.
[9] Dovolatel namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že „žalobě v plném rozsahu vyhoví“.
[10] Dovolatel tvrdí, že zákonná úprava nepřipouští, aby správní rada delegovala „část pravomoci“ na jednoho ze svých členů. Smyslem kolektivního orgánu je podle dovolatele především to, aby „tento orgán projevil svou vůli prostřednictvím svých hlasů (...) a aby projevil svou vůli jako celek.“ Opačný přístup v očích dovolatele odporuje smyslu zákonné úpravy a znamenal by, že kolektivní orgány jsou zde pouze „pro forma“. Mimoto dovolatel uvádí, že byl a je v dobré víře, že mu nárok na odměnu za výkon funkce ředitele patří.
[11] Kromě nesprávného právního posouzení věci dovolatel napadenému rozsudku odvolacího soudu vytýká, že jde o rozhodnutí nelogické, nezákonné, nepřezkoumatelné, nepředvídatelné a překvapivé.
[12] Dovolatel poukazuje také na to, že odvolací soud vystavěl napadený rozsudek na zjištění o existenci dodatku, který však „nebyl doložen v originálu a v písemné formě.“ Navíc ze skutečnosti, že dodatek byl zničen, vyplývá, že strany nechtěly být závazky vyplývajícími z dodatku vázány.
[13] Závěrem dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v (předchozím kasačním) rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2989/2016 nerozhodl o nákladech dovolacího řízení.
[14] Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolatel opakovaně uvádí totožné argumenty, které „konstatoval jak u jednání soudu nalézacího, tak opakovaně u soudu odvolacího.“ Žalovaná má za to, že odvolací soud se vypořádal se všemi těmito argumenty, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
[15] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[16] Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., a proto může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., tedy jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[17] Namítá-li dovolatel nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními odvolacího soudu (aniž by v této souvislosti otevíral jakoukoli otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo), jde výhradně o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, k níž s účinností od 1. 1. 2013 nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.); stejně je tomu též, pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že presumoval existenci dodatku, aniž byl dodatek „doložen v originálu“.
[18] Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, podle níž odvolací soud nerozhodl o nákladech dřívějšího dovolacího řízení. Je tomu tak proto, že dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] není přípustné.
[19] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nezodpovězených otázek, zda správní rada obecně prospěšné společnosti může pověřit svého předsedu úkony týkajícími se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti, respektive zda je nutné, aby správní rada rozhodovala jednotlivě o každém úkonu týkajícím se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti.
[20] Dovolání však není důvodné.
[21] Podle § 9a zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění zákona č. 231/2010 Sb. (dále jen „zákona o obecně prospěšných společnostech“), je ředitel statutárním orgánem obecně prospěšné společnosti, jenž řídí činnost obecně prospěšné společnosti a jedná jejím jménem. Ředitele jmenuje a odvolává správní rada (první odstavec).
[22] Úkony týkající se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti činí správní rada (pátý odstavec).
[23] Podle § 10 odst. 5 zákona o obecně prospěšných společnostech jsou členové správní rady povinni vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení by mohlo způsobit obecně prospěšné společnosti škodu. V případě pochybností, zda člen správní rady jednal s péčí řádného hospodáře, musí tento člen správní rady prokázat, že s péčí řádného hospodáře jednal. Ti členové správní rady, kteří společným jednáním způsobili obecně prospěšné společnosti porušením povinností při výkonu funkce škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Ujednání mezi členem správní rady a obecně prospěšnou společností vylučující nebo omezující odpovědnost člena správní rady za škodu je neplatné.
[24] Podle § 11 zákona o obecně prospěšných společnostech členové správní rady volí ze svého středu předsedu, který svolává a řídí jednání správní rady (třetí odstavec).
[25] Při rozhodování je hlasovací právo členů správní rady rovné. Nestanoví-li zakládací listina nebo statut jinak, při rovnosti hlasů rozhoduje hlas předsedy správní rady. Nestanoví-li zakládací listina nebo statut jinak, je správní rada usnášeníschopná, je-li přítomna nadpoloviční většina jejích členů, a k rozhodnutí je třeba souhlasu většiny přítomných členů (odstavec čtyři).
[26] Již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2989/2016 Nejvyšší soud konstatoval, že obecně prospěšné společnosti jsou právnickými osobami v oblasti neziskového sektoru, které poskytují veřejnosti za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek obecně prospěšné služby [§ 2 odst. 1 písm. b) zákona o obecně prospěšných společnostech].
[27] Statutárním orgánem obecně prospěšné společnosti je ředitel, kterého jmenuje a odvolává správní rada, a který řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem (§ 9a odst. 1 zákona o obecně prospěšných společnostech). Úkony týkající se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti však činí správní rada (§ 9a odst. 5 zákona o obecně prospěšných společnostech), to znamená, že ve vztahu k řediteli jedná jménem společnosti ona.
[28] Jednání uskutečněné vůči řediteli správní radou může být realizováno různými způsoby. Obecně však platí, že ve vztahu k řediteli jedná jménem společnosti předseda správní rady (§ 11 odst. 3 zákona o obecně prospěšných společnostech) nebo jiný člen správní rady, který tím byl pověřen. Z toho vyplývá, že jednají-li tyto osoby vůči řediteli jménem společnosti, je jejich jednáním společnost zásadně vázána.
[29] Správní rada sice má úkony týkající se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti projednat a rozhodnout o nich (způsobem popsaným v § 11 odst. 4 zákona o obecně prospěšných společnostech); to však neznamená, že by musela rozhodovat zvlášť o každém (jednotlivém) úkonu, který se vztahu ředitele ke společnosti týká.
[30] Správní rada může rozhodnout obecně o „základním nastavení“ vztahu ředitele ke společnosti a jednáním jménem společnosti (v mezích tohoto „základního nastavení“) pověřit některého ze svých členů. Vyloučit nelze ani možnost, že správní rada pověří úkony týkajícími se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti některého ze svých členů, přičemž ponechá rozhodování o těchto úkonech plně v jeho diskreci (čímž zůstává nedotčena povinnost členů správní rady vykonávat svoji funkci s péčí řádného hospodáře– § 10 odst. 5 zákona o obecně prospěšných společnosti – a tedy i povinnost průběžně kontrolovat činnost pověřeného člena správní rady).
[31] K tomu, že volený kolektivní orgán právnické osoby zásadně může (nevylučuje-li to zákon či zakladatelské právní jednání) pověřit výkonem části své působnosti i jen jednoho ze svých členů (tzv. vnitřní delegace) srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019 (odst. 32 a 33).
[32] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že pověřila-li správní rada svého předsedu, aby jménem společnosti jednal ve vztahu k řediteli mezi jednotlivými schůzemi správní rady, byl k takovému jednání předseda správní rady oprávněn. To znamená, že uzavřel-li dovolatel za těchto okolností se společností (jednající předsedou správní rady) dodatek, šlo o právní jednání, které společnost zavazuje.
[33] Za těchto okolností pak pozbývá na významu řešení další dovolatelem předestřené otázky, totiž zda lze s ohledem na zjištěné okolnosti projednávané věci dovozovat, že správní rada dodatek schválila (byl-li předseda správní rady pověřen jednáním vůči řediteli, je dodatek pro společnost i dovolatele závazný bez ohledu na to, zda správní rada rozhodla o jeho schválení).
[34] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, není-li rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné. Napadené rozhodnutí ovšem dovolatelem namítanou nepřezkoumatelností netrpí (k důvodům nepřezkoumatelnosti srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016).
[35] Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud zamítl dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř..
[36] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto, a žalované nevznikly – vzhledem k tomu, že ve svém vyjádření (datovaném 10. 5. 2018) toliko navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto a k věci se jinak nevyjádřila – žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Autor: -mha-