// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 07.01.2010
K promlčecí době při splatnosti závazku pro nezaplacení splátky
Ustanovení § 392 odst. 2 věty druhé obch. zák. dopadá jak na případy, kdy se zbytek dluhu stane splatným (jedině) v důsledku úkonu věřitele (§ 565 obč. zák.), tak na případy, kdy je mezi stranami dohodnuto, že v důsledku nesplnění dílčího závazku (pro prodlení s úhradou některé z dohodnutých splátek) se bez dalšího stává splatným celý závazek. Promlčecí doba v těchto případech běží od doby splatnosti celého zbývajícího nesplněného závazku. Doba splatnosti může být i v těchto případech stanovena ve smlouvě. Není-li takové dohody nebo nemůže-li být doba plnění ve smlouvě určena - např. proto, že byla ujednána tzv. ztráta výhody splátek - je dlužník povinen závazek splnit ve lhůtě určené ustanovením § 340 odst. 2 obch. zák.
Obchodní zákoník tedy stanoví, kdy počíná běžet promlčecí doba nesplněného závazku, jenž se stal splatným pro nesplnění dílčího závazku (pro neuhrazení některé splátky) a pro určení počátku běhu promlčecí doby v těchto případech proto nelze aplikovat předpisy práva občanského.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1190/2009, ze dne 25. 11. 2009
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. Z. Z., jako správce konkursní podstaty úpadkyně P. a. s. v likvidaci, zastoupeného Mgr. P. S., advokátem, proti žalované V. C., a. s., zastoupené Mgr. A.V., advokátem, o popření pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1517/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2008, č. j. 15 Cmo 229/2008-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. dubna 2008, č. j. 13 Cm 1517/2007-44, kterým tento soud zamítl žalobu o určení, že žalovaná nemá za úpadkyní P., a. s. v likvidaci, pohledávku ze smlouvy o úvěru „ze dne 7. 11. 1996“ ve výši 69,084.264,79 Kč.
Soudy obou stupňů vyšly shodně z toho, že žalovaná poskytla úpadkyni na základě smlouvy o úvěru ze dne 7. srpna 1996 (dále jen „smlouva“), ve znění pozdějších dodatků, úvěr ve výši 24 milionů A., který byla úpadkyně povinna splácet čtvrtletními splátkami splatnými vždy třicátého dne v měsíci, počínaje 30. zářím 1996. Jelikož úpadkyně úvěr řádně nesplácela a byla v prodlení i se splátkou splatnou 30. září 1999, žalovaná využila ujednání bodu 13 písm. d/ smlouvy, podle něhož byla při neplnění podmínek dohodnutých v úvěrové smlouvě oprávněna požadovat splacení vyčerpaného úvěru včetně úroku před lhůtou splatnosti a ke dni 1. listopadu 1999 prohlásila celou zbývající část úvěru za splatnou; zároveň vyzvala žalovanou k okamžité úhradě dluhu. Následně dne 8. října 2003 podala žalovaná proti pozdější úpadkyni a ručitelům žalobu o zaplacení dluhu z úvěru, které bylo rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2005, č. j. 24 C 209/2004-74 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 22 Co 3130/2005-241) v plném rozsahu vyhověno. Po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně přihlásila žalovaná přisouzenou pohledávku jako vykonatelnou do konkursního řízení; žalobce ji však u přezkumného jednání popřel z důvodu jejího promlčení.
Na tomto základě dospěly soudy k závěru, podle něhož pohledávka žalované není promlčena, neboť nárok na zaplacení zbytku nesplaceného úvěru vznikl až okamžikem, kdy žalovaná využila svého práva vyplývajícího ze smluvního ujednání a úvěr „zesplatnila“. Teprve od tohoto úkonu počala běžet ohledně nároku na zaplacení zbytku úvěru čtyřletá promlčecí doba dle § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu včasným dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje přitom dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, podle něhož pohledávka žalované není promlčena. Namítá, že obchodní zákoník v žádném svém ustanovení neupravuje okamžik počátku běhu promlčecí doby nesplacené části dluhu v případě, kdy věřitel z důvodu prodlení dlužníka se zaplacením splátky dluhu učiní svým úkonem ve smyslu ustanovení § 565 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) splatným celý dluh. Protože tento okamžik nelze z žádného ustanovení obchodního zákoníku dovodit ani výkladem, je třeba – podle názoru dovolatele – v souladu s ustanovením § 1 odst. 2 obch. zák. aplikovat příslušné ustanovení práva občanského. Počátek běhu promlčení doby pohledávky žalované tak dle dovolatele určuje § 110 odst. 2 věta druhá obč. zák., z něhož vyplývá, že promlčecí doba běží od splatnosti poslední nesplněné splátky, tj. v projednávané věci od 30. září 1999. Jelikož žalovaná podala žalobu o zaplacení pohledávky až 8. října 2003 a pozdější úpadkyně v řízení namítla promlčení nároku, neměla být žalované promlčená pohledávka soudem přiznána.
Žalovaná ve vyjádření uplatnila pouze námitku, že návrh dovolatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí je nedůvodný.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam v řešení otázky dovoláním předestřené a dovolacím soudem dosud nezodpovězené.
Názor dovolatele, že pro určení počátku běhu promlčení doby nesplaceného zbytku dluhu je třeba aplikovat ustanovení § 110 odst. 2 věty druhé obč. zák., není správný. Toto ustanovení se vztahuje pouze na plnění přiznaná ve splátkách soudním rozhodnutím nebo uznáním práva, což pohledávka žalované není. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že – byť byla žalované pohledávka v minulosti přisouzena – pro účely posouzení otázky jejího možného promlčení je v řízení o popření pravosti vykonatelné pohledávky nutné vycházet ze stavu, který zde byl v původním řízení o zaplacení pohledávky, v němž byla námitka jejího promlčení pozdější úpadkyní vznesena. Ostatně, u práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu by podle § 110 odst. 1 obč. zák. běžela nová – desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
Ustanovení § 103 věty druhé obč. zák. však shodné pravidlo, tj. že stane-li se pro nesplnění některé ze splátek splatným celý dluh, počne běžet promlčecí doba ode dne splatnosti nesplněné splátky, vztahuje i na situace, kdy bylo plnění ve splátkách dohodnuto (jak tomu bylo i v projednávané věci) a je tedy namístě vypořádat námitku dovolatele i ve vztahu k tomuto ustanovení.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že ani tzv. komplexnost úpravy toho kterého právního institutu v obchodním zákoníku nevylučuje automaticky aplikaci předpisů práva občanského. Ty je však možné aplikovat pouze tehdy, nelze-li příslušnou otázku řešit podle ustanovení obchodního zákoníku (§ 1 odst. 2 věta druhá obch. zák.).
Otázku počátku běhu promlčecí doby v případech, kdy se pro nezaplacení některé splátky stane splatným celý zbytek dluhu, ovšem obchodní zákoník výslovně řeší. Dovolatelem odkazované ustanovení § 392 odst. 2 obch. zák. ve větě druhé totiž určuje, že stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí doba od doby splatnosti nesplněného závazku.
Věta druhá citovaného ustanovení má obecnější charakter a dopadá jak na situace, kdy se zbytek dluhu stane splatným (jedině) v důsledku úkonu věřitele (§ 565 obč. zák.), tak na situace, kdy je mezi stranami dohodnuto, že pro nesplnění dílčího závazku (pro prodlení s úhradou některé z dohodnutých splátek) se bez dalšího stává splatným celý závazek.
Promlčecí doba v těchto případech běží od doby splatnosti celého zbývajícího nesplněného závazku (srov. § 392 odst. 2 obch. zák. in fine). Doba splatnosti (doba plnění) může být i v těchto případech stanovena ve smlouvě. Není-li takové dohody nebo nemůže-li být doba plnění ve smlouvě určena – např. proto, že byla ujednána tzv. ztráta výhody splátek – je dlužník povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán (§ 340 odst. 2 obch. zák.).
Lze tedy uzavřít, že obchodní zákoník stanoví, kdy počíná běžet promlčecí doba nesplněného závazku, jenž se stal splatným pro nesplnění dílčího závazku (pro neuhrazení některé splátky). Pro určení počátku běhu promlčecí doby tudíž v těchto případech nelze aplikovat předpisy práva občanského. Názor odvolacího soudu, že nárok na zaplacení zbytku nesplaceného úvěru vznikl až okamžikem, kdy žalovaná využila svého práva vyplývajícího ze smluvního ujednání a o doplacení úvěru pozdější úpadkyni požádala, a z něj vyplývající závěr, podle něhož pohledávka žalované v tomto rozsahu není promlčena, je proto správný.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 o. s. ř. a o ustanovení § 25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, podle něhož v dovolacím řízení úspěšná žalovaná vůči žalobci nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-