// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 18.07.2023
K odpovědnosti za škodu vzniklou pádem stromu
I. Domáhá-li se žalobkyně v posuzované věci náhrady škody způsobené pádem stromu, bude nejprve nutné zjistit, zda strom spadl v důsledku samovolného působení (§ 2937 odst. 1 o. z.) nebo jeho pád způsobily vnější vlivy (např. při porušení zákonem stanovené prevenční povinnosti § 2900 a násl. o. z. či porušení jiné zákonné povinnosti § 2910 o. z.).
II. Základní norma povinnosti hradit újmu je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v § 2910 o. z. a spočívá na principu, že majetkovou škodu či nemajetkovou újmu má nahradit ten, kdo ji způsobil svým zaviněným protiprávním jednáním. Porušením zákonné povinnosti je i porušení obecné prevenční povinnosti; povinnost hradit újmu tím způsobenou však přichází v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Tradičně se tato úprava používá i při posouzení odpovědnosti vlastníka za škodu způsobenou v důsledku špatného stavu porostů na pozemku v jeho vlastnictví.
III. Obecně platí, že každý je povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Povinným subjektem ve smyslu § 2900 o. z. je jen ten, kdo koná, tedy aktivně jedná ve vnějším světě. Proto ustanovení nedopadá, na rozdíl od předchozí úpravy obsažené v § 415 obč. zák., na pasivní chování subjektu, tedy opomenutí jednání. Ustanovení § 2901 o. z. pak upravuje čtyři základní situace, v nichž každému vzniká povinnost zakročit. Tato povinnost stíhá čtyři okruhy osob. Zejména jsou to ti, kdo porušili právní povinnost tím, že nezakročili, ač vytvořili nebezpečnou situaci, dále ti, kteří mají nebo mohou mít nad nebezpečnou situací kontrolu, to znamená schopnost nebezpečnou situaci ovládnout a schopnost její následky zmírnit anebo nebezpečí zcela odvrátit. Třetí okruh pak tvoří osoby, jejichž osobní poměr k ohrožené osobě odůvodňuje povinnost k zakročení, a čtvrtý zahrnuje osoby, které nelze podřadit pod žádnou z výše uvedených skupin, jejich osobní schopnosti a možnosti však umožňují nebezpečí odvrátit a náklady na to jsou rozhodně nižší než hrozící negativní následky vzniklé situace.
Z toho je zřejmé, že dopad ustanovení zakládajících povinnost tzv. generální prevence není omezen jen na vlastníka věci, od jejíhož stavu či působení vznikla škoda. Povinným subjektem může být i osoba, která má k věci fakticky či právně takový vztah, že po ní lze požadovat obezřetné počínání týkající se věci, např. domnělý vlastník či poctivý držitel.
IV. Ustanovení § 2937 odst. 1 o. z. obsahuje zcela novou úpravu zakládající povinnost k náhradě újmy, pro kterou je rozhodující naplnění tzv. kvalifikované okolnosti, vycházející z více či méně samovolného působení věci, která je způsobilá vyvolat škodu. Jde o situaci, kdy věc působí sama od sebe, tj. z vnitřních důvodů, okolností či vlastností, které nejsou vyvolány způsobem jejího užívání. I když tu zákon nepožaduje bezprostřední vnější podnět a věc má způsobit újmu „sama o sobě“, je zřejmé, že každou vnitřní příčinu něco zvenčí aktivovalo. Tímto spouštěčem však nemůže být přímo působení člověka na věc, neboť toto ustanovení nechrání před jednáním člověka. Osobou povinnou k náhradě je ten, kdo měl mít nad věcí dohled. Není rozhodující, zda jej skutečně vykonával, nýbrž zda byl povinen tak činit. Dohledem může být pouhá kontrola věci bez jejího používání i její aktivní využití, při němž se pak dohled vlastně mění na požadavek správného zacházení. Pro případ, že nelze osobu povinnou dohledem určit (buď tu vůbec není anebo je tu neřešitelný spor o konkrétní osobu), přenáší zákon povinnost k náhradě škody pomocí fikce na vlastníka věci. Věc však nezpůsobí újmu sama od sebe, dojde-li k ní v důsledku přímého (bezprostředního) vlivu člověka, který ji použije ke své činnosti a újma je např. důsledkem chybné nebo neodborné manipulace. V těchto případech dochází k újmě v důsledku vlastnosti věci, jejíž škodní potenciál je ale aktivován působením člověka a takové případy je nutno posoudit podle § 2910 o. z.
V. Uzavřel-li v této věci odvolací soud, že žalovaný za škodu neodpovídá jen z toho důvodu, že nebyl vlastníkem pozemku, jehož byl předmětný strom součástí, není jeho právní posouzení správné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2864/2022, ze dne 23. 3. 2023
Dotčené předpisy:
§ 2901 o. z.
§ 2900 o. z.
§ 2910 o. z.
§ 2937 o. z.
Kategorie: náhrada újmy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, č. j. 234 C 8/2019-67, zamítl návrh žalobkyně na zaplacení 62 708,36 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody za poškození sudové sauny s terasou a jejího příslušenství tvořeného komínovým setem, kamny a reklamní tabulí, umístěné na pozemku žalobkyně p. č. 505/1; škoda byla způsobena dne 10. 8. 2017 pádem stromu z pozemku žalovaného p. č. 518/42, vše v k. ú. Brno – Komárov. Soud dospěl k závěru, že žalovaný za škodu neodpovídá, protože sice byl v době pádu stromu zapsán jako vlastník pozemku p. č. 518/42, jehož byl strom součástí, avšak vlastnické právo k pozemku na něj nikdy nepřešlo. Neshoda zápisu vlastnického práva se skutečným stavem vlastnického práva byla dodatečně napravena souhlasným prohlášení učiněným žalovaným a Českou republikou dne 12. 10. 2018, o čemž se žalobkyně dozvěděla nejpozději dne 11. 7. 2019, kdy jí bylo doručeno podání žalovaného ze dne 26. 6. 2019; souhlasné prohlášení nemělo konstitutivní, ale deklaratorní účinky. Skutečnost, že až po vzniku škody vyšlo najevo, že žalovaný v důsledku souhlasného prohlášení není vlastníkem předmětného pozemku, neshledal soud v rozporu s dobrými mravy. Za rozhodné pak nepovažoval ani zkoumání toho, zda se žalovaný fyzicky staral o vyvrácený strom, či zda se po jistou dobu choval jako případný vlastník pozemku (kontaktoval pojišťovnu), neboť jím objektivně nebyl.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 44 Co 22/2021-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním závěrem soudu prvního stupně a dovodil, že žalovaný za škodu neodpovídá, neboť není vlastníkem pozemku, jehož byl předmětný strom součástí. K námitce žalobkyně ohledně ochrany její dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí uvedl, že zásada materiální publicity je obsažena v § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), který neřeší ochranu důvěry ve stav zápisu ve prospěch osob odlišných od nabyvatele, tj. v daném případě žalobkyně jako poškozené uplatňující nárok na náhradu škody vůči vlastníku pozemku, na němž se nacházel později spadlý strom. I v případě připuštění širšího výkladu okruhu osob, které se mohou principu materiální publicity zápisu v katastru nemovitostí dovolávat v poměrech nyní platné právní úpravy, nelze pominout, že domněnka správnosti zápisu v katastru nemovitostí formulovaná v § 984 odst. 1 o. z. je vyvratitelná. Podstatnou neshledal odvolací soud ani okolnost, že se žalovaný, ač mu k předmětnému pozemku od počátku nesvědčil žádný právní titul, v rámci předsoudního uplatnění nároku fakticky choval jako vlastník pozemku.
Žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podala včasné dovolání. V něm uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla řešena, a to zda je pasivně legitimován v řízení o náhradě škody subjekt, který v době vzniku škody nebyl vlastník pozemku ani stromu, který se na pozemku nacházel, jehož pádem vznikla škoda, a zda má být přihlíženo k tomu, kdo s pozemkem a stromem v době vzniku škodné události fakticky nakládal. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a uzavřel, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky odpovědnosti vlastníka věci (stromu) za škodu vzniklou pádem tohoto stromu. Dovolání je důvodné.
Okresní ani odvolací soud nepracují ve svých rozhodnutích s žádným ustanovením vztahujícím se k úpravě náhrady škody, ani dovolatelka takto nečiní. K závěru, kdo je povinen nahradit jinému škodu, je však nutné nejprve určit, koho obecně taková povinnost zavazuje. V této věci se žalobkyně domáhá náhrady škody způsobené pádem stromu, proto bude nejprve nutné zjistit, zda strom spadl v důsledku samovolného působení (§ 2937 odst. 1 o. z.) nebo jeho pád způsobily vnější vlivy (např. při porušení zákonem stanovené prevenční povinnosti § 2900 a násl. o. z. či porušení jiné zákonné povinnosti § 2910 o. z.).
Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.
Podle § 2900 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.
Podle § 2901 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.
Základní norma povinnosti hradit újmu (dříve nazývaná obecnou odpovědností za škodu) je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v § 2910 o. z. a spočívá na principu, že majetkovou škodu či nemajetkovou újmu má nahradit ten, kdo ji způsobil svým zaviněným protiprávním jednáním. Porušením zákonné povinnosti je i porušení obecné prevenční povinnosti; povinnost hradit újmu tím způsobenou však přichází v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3510/2019, publikovaný pod č. 6/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“; v literatuře též Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3014-3015). Tradičně se tato úprava používá i při posouzení odpovědnosti vlastníka za škodu způsobenou v důsledku špatného stavu porostů na pozemku v jeho vlastnictví (srov. zejména rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 1991, č. 9/1992 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, publikovaný pod C 1021 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Obecně platí, že každý je povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Povinným subjektem ve smyslu § 2900 o. z. je jen ten, kdo koná, tedy aktivně jedná ve vnějším světě. Proto ustanovení nedopadá, na rozdíl od předchozí úpravy obsažené v § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, na pasivní chování subjektu, tedy opomenutí jednání. Ustanovení § 2901 o. z. pak upravuje čtyři základní situace, v nichž každému vzniká povinnost zakročit. Tato povinnost stíhá čtyři okruhy osob. Zejména jsou to ti, kdo porušili právní povinnost tím, že nezakročili, ač vytvořili nebezpečnou situaci, dále ti, kteří mají nebo mohou mít nad nebezpečnou situací kontrolu, to znamená schopnost nebezpečnou situaci ovládnout a schopnost její následky zmírnit anebo nebezpečí zcela odvrátit. Třetí okruh pak tvoří osoby, jejichž osobní poměr k ohrožené osobě odůvodňuje povinnost k zakročení, a čtvrtý zahrnuje osoby, které nelze podřadit pod žádnou z výše uvedených skupin, jejich osobní schopnosti a možnosti však umožňují nebezpečí odvrátit a náklady na to jsou rozhodně nižší než hrozící negativní následky vzniklé situace. Z toho je zřejmé, že dopad ustanovení zakládajících povinnost tzv. generální prevence není omezen jen na vlastníka věci, od jejíhož stavu či působení vznikla škoda. Povinným subjektem může být i osoba, která má k věci fakticky či právně takový vztah, že po ní lze požadovat obezřetné počínání týkající se věci, např. domnělý vlastník či poctivý držitel.
Podle § 2937 odst. 1 o. z. způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.
Toto ustanovení obsahuje zcela novou úpravu zakládající povinnost k náhradě újmy, pro kterou je rozhodující naplnění tzv. kvalifikované okolnosti, vycházející z více či méně samovolného působení věci, která je způsobilá vyvolat škodu. Jde o situaci, kdy věc působí sama od sebe, tj. z vnitřních důvodů, okolností či vlastností, které nejsou vyvolány způsobem jejího užívání. I když tu zákon nepožaduje bezprostřední vnější podnět a věc má způsobit újmu „sama o sobě“, je zřejmé, že každou vnitřní příčinu něco zvenčí aktivovalo. Tímto spouštěčem však nemůže být přímo působení člověka na věc, neboť toto ustanovení nechrání před jednáním člověka. Osobou povinnou k náhradě je ten, kdo měl mít nad věcí dohled. Není rozhodující, zda jej skutečně vykonával, nýbrž zda byl povinen tak činit. Dohledem může být pouhá kontrola věci bez jejího používání i její aktivní využití, při němž se pak dohled vlastně mění na požadavek správného zacházení. Pro případ, že nelze osobu povinnou dohledem určit (buď tu vůbec není anebo je tu neřešitelný spor o konkrétní osobu), přenáší zákon povinnost k náhradě škody pomocí fikce na vlastníka věci. Věc však nezpůsobí újmu sama od sebe, dojde-li k ní v důsledku přímého (bezprostředního) vlivu člověka, který ji použije ke své činnosti a újma je např. důsledkem chybné nebo neodborné manipulace. V těchto případech dochází k újmě v důsledku vlastnosti věci, jejíž škodní potenciál je ale aktivován působením člověka a takové případy je nutno posoudit podle § 2910 o. z.
Uzavřel-li v této věci odvolací soud, že žalovaný za škodu neodpovídá jen z toho důvodu, že nebyl vlastníkem pozemku, jehož byl předmětný strom součástí, není jeho právní posouzení správné. Závěr odvolacího ale i okresního soudu je v tomto ohledu předčasný a jejich rozhodnutí proto věcně nesprávná.
Vzhledem k tomu, že žalobkyní uplatněný dovolací důvod byl naplněn, Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, aniž nařizoval jednání, a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v dalším řízení soud opětovně posoudí oprávněnost uplatněného nároku, a to z hlediska v úvahu přicházejících ustanovení § 2910 o. z., § 2900 a násl. o. z., či § 2937 o. z.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-