// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

18.06.2018 00:01

Zpětná účinnost ustanovení horního zákona o odpovědnosti za důlní škodu

V dané věci je rozhodující posouzení přípustnosti aplikace zákona č. 44/1988 Sb., konkrétně jeho ustanovení o náhradě škody způsobené v důsledku důlní činnosti, na činnost žalovaného (jeho právního předchůdce) provozovanou v 60. letech 20. století, ze které žalobcům vznikla v roce 2014 škoda.

Obecně platí, že nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, může mít vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, je-li jeho vztah k dosavadnímu předpisu založen na principu tzv. zpětné účinnosti (retroaktivity). Jelikož výše zmíněný horní zákon neobsahuje přechodná ustanovení, podle kterých by bylo možné určit rozhodnou právní úpravu pro posuzovanou věc, musí být východiskem úvah zásady, ze kterých vychází při řešení otázky zpětné účinnosti právních předpisů obecná nauka právní.

V případě práva na náhradu újmy vzniklé v důsledku porušení zákona platí obecné pravidlo (srov. např. § 3079 odst. 1 o. z.), že rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, je okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné. Mezi těmito dvěma skutečnostmi může existovat i dlouhá časová prodleva.

U objektivní odpovědnosti za škodu stanovenou zvlášť zákonem (srov. § 2895 o. z.), do které spadá i odpovědnost organizace za důlní škodu vyvolanou důlním provozem ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), je třeba v případě absence explicitních přechodných ustanovení vyjít z pravidla, že zpětná (retroaktivní) účinnost takové právní úpravy je vyloučena. V souladu s principem nepravé zpětné účinnosti totiž musí převážit časové hledisko okamžiku škodné události (zvlášť kvalifikované okolnosti, která by mohla být důvodem vzniku povinnosti k náhradě újmy), neboť zejména u přísnější odpovědnosti za výsledek (strict lability) nelze škůdce (zpravidla provozovatele nějaké potenciálně nebezpečné činnosti) uvádět do situace, že by případně nesl povinnost nahradit škodu bez ohledu na zavinění z činnosti, s níž tato zpřísněná povinnost nebyla v okamžiku škodné události zákonem spojována. Opačný přístup by vedl k porušení zásady zákazu retroaktivity a tím i popření požadavku právní jistoty subjektů práva, jakož i k potlačení prevenční funkce náhrady újmy.

Ze shora uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti zpětné působnosti horního zákona z roku 1988 na právní jednání žalovaného (jeho právního předchůdce), k němuž došlo před účinností tohoto zákona, tedy že předpoklady pro vznik povinnosti k náhradě újmy mají být posuzovány podle dosavadních právních předpisů ke dni zasypání šachty (tehdejšího horního zákona, popřípadě tehdejších obecných občanskoprávních předpisů), je správný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5640/2017, ze dne 19. 3. 2018


15.06.2018 00:04

ÚS: Náhrada nákladů vynaložených na péči o poškozeného

Nerespektování nosných důvodů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015 (N 152/78 SbNU 311) o aktivní věcné legitimaci osob, které poskytují osobní péči poškozeným, při uplatnění nároku na náhradu nákladů vynaložených na tuto péči, je porušením legitimního očekávání stěžovatelů a tím i jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 610/18, ze dne 15. 5. 2018


11.06.2018 00:02

Dědění nároku na náhradu za duševní útrapy způsobené usmrcením osoby blízké

Uplatnil-li zůstavitel za svého života u soudu nárok na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením jeho syna podle § 2959 o. z., tvoří takto uplatněné právo po jeho smrti součást pozůstalosti a tedy i předmět dědění, a přechází na jeho dědice bez ohledu na to, zda oni sami jako osoby blízké usmrcenému měli či uplatnili nárok na jednorázovou náhradu podle tohoto ustanovení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 293/2018, ze dne 28. 2. 2018


08.06.2018 00:05

ÚS: K možnosti obrácení důkazního břemene v medicínských sporech

V případě občanskoprávního sporu, v němž na straně jedné stojí pacient, který tvrdí, že mu protiprávním jednáním poskytovatele zdravotních služeb vznikla újma a který je v důkazní nouzi, a na straně druhé stojí poskytovatel zdravotních služeb, který porušil svou povinnost vést řádně zdravotnickou dokumentaci, je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, opomene-li obecný soud zvážit důvody pro obrácení důkazního břemene.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 14/17, ze dne 9. 5. 2018


07.06.2018 00:02

Nárok na jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké

Jestliže odvolací soud dovodil, že žalobou vymezená škodní událost (nesprávná diagnóza) není v příčinné souvislosti s následkem, jímž je ve smyslu uplatněného nároku na jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké podle § § 444 odst. 3 obč. zák. smrt poškozené, avšak že jiné počínání lékaře, a to nedostatečná informace a poučení pacientky o možnostech dalšího podrobnějšího vyšetření, vedlo k tomu, že smrt poškozené, která již v té době byla neodvratná, nastala o několik měsíců dříve, než by se tak stalo při včasnějším nasazení onkologické léčby, což způsobilo újmu na osobnostních právech pozůstalých žalobců, je zřejmé, že odvolací soud rozhodl o jiném nároku, než který byl uplatněn v žalobě. Takový postup není bez toho, že by v řízení došlo ke změně žaloby, možný.

Odvolací soud dovodil, že porušením právní povinnosti ze strany žalované při poskytování lékařské péče nebyla nesprávnost diagnózy, nýbrž okolnost, že lékař pacientku nepoučil o potřebě dalších vyšetření; za škodlivý následek pak soud označil nikoliv smrt jako takovou (ta již vzhledem k závažnosti zdravotního stavu pacientky nemohla být nikterak odvrácena), nýbrž okolnost, že poškozená zemřela o několik měsíců dříve, než kdyby bylo na základě správné diagnózy přistoupeno k odpovídající léčbě. Zásah do rodinných vztahů žalobců tak nespočíval v tom, že by žalovaná způsobila neočekávanou smrt poškozené, nýbrž v tom, že opožděným nasazením odpovídající léčby nebyl o několik měsíců oddálen nevratně se blížící konec jejího života.

Z tohoto srovnání je zřejmé, že odvolací soud vztáhl porušení právní povinnosti k jinému počínání lékaře žalované a spojil důvody pro odškodnění s jiným typem následku, než jak jej žalobci vymezili v žalobě. Ostatně v návaznosti na toto odlišné vymezení skutku nárok logicky odlišně kvalifikoval právně, neboť namísto požadované náhrady typově náležející pod ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. rozhodl o zadostiučinění podle § 11 a 13 obč. zák. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti nesupluje, nýbrž doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody a jedná se o zcela svébytné a samostatné nároky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1725/2016, ze dne 28. 2. 2018


29.05.2018 00:03

Odpovědnostní vztah mezi vlastníkem komunikace a podnikatelem

Vztah účastníků vyplývající z deliktní odpovědnosti vlastníka komunikace podle § 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. nelze ani v širší souvislosti považovat za vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti týkající se zabezpečování veřejných potřeb ve smyslu § § 261 odst. 2 obch. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4192/2016, ze dne 31. 1. 2018


29.05.2018 00:02

Odpovědnost správce komunikace za škodu

Subjektem, který objektivně odpovídá za škodu způsobenou vlastníkům sousedních pozemků podle § 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. může být jen vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace. Pověří-li vlastník komunikace jiný subjekt právem hospodaření a povinností udržovat a opravovat svěřené úseky komunikací, nemá tato okolnost vliv na povinnosti vlastníka vyplývající z § 27 tohoto zákona, včetně jeho případných povinností hradit škodu. Subjekt odpovědný ze zákona nemůže odpovědnost za škodu, byl-li její příčinou stavební nebo dopravně technický stav komunikace, jejímž je vlastníkem, převést na jiný subjekt, který si zřídil k zabezpečení údržby a oprav silnice.

Zákon č. 13/1997 Sb. však upravuje objektivní odpovědnost vlastníků komunikací, nikoli odpovědnost dalších subjektů za škodu způsobenou porušením jejich povinností, jež zůstává nedotčena a uplatní se souběžně. Není tudíž vyloučena obecná odpovědnost správce komunikace podle občanského zákoníku zaviněným porušením povinnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4192/2016, ze dne 31. 1. 2018


10.05.2018 00:01

Nevyužití notářské (advokátní) úschovy jako okolnost zakládající spoluzavinění

Nevyužití možnosti zaplacení kupní ceny prostřednictvím notářské (advokátní) úschovy při prodeji nemovitosti může být okolností zakládající tzv. spoluzavinění poškozeného na vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák.

Postup, kdy kupující v rámci své smluvní autonomie ve snaze o rychlou realizaci prodeje přistoupila na ničím nezajištěné zaplacení kupní ceny, představuje v posuzované věci právě takovou okolnost, která se jí přičítá při posouzení, nakolik přispěla k výslednému škodlivému následku, tj. ke ztrátě hodnoty zaplacené kupní ceny. Nelze zároveň přehlédnout, že toto spoluzpůsobení si újmy je v nyní projednávané věci posuzováno nikoliv ve vztahu k úmyslnému útoku pachatele, nýbrž ve vztahu k výkonu notářské činnosti žalovanou, jejíž nedůsledností nebyl podvodný záměr odhalen a nebylo mu zabráněno. V tomto srovnání je zřejmé, že i kupující byla nedůsledná, neboť nezvolila žádný právní prostředek umožňující čelit podvodnému jednání při kupní smlouvě, a že míra její neobezřetnosti je srovnatelná s opomenutím žalované při kontrole identity domnělého prodávajícího.

Konkrétní rozsah spoluzpůsobení si újmy může posuzovat dovolací soud pouze tehdy, pokud by byla úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená. Tak tomu ovšem není, protože odvolací soud zvážil všechny relevantní okolnosti, přehledně a přesvědčivě vyložil jejich povahu a význam. Jím stanovená míra spoluzavinění v rozsahu 50 % tak nevykazuje znaky zjevné nepřiměřenosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 612/2017, ze dne 31. 1. 2018


16.04.2018 00:02

Porušení poučovací povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie

I. Pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii lze podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.

II. Neodpovídá-li sepsaný text smlouvy o půjčce skutečnému průběhu realizace půjčky, nelze právní služby advokáta (výkon advokacie) omezit jen na samotný sepis smlouvy a nevzít přitom v potaz případný nedostatek poučení o právních důsledcích okolnosti, že v rozporu s textem smlouvy nebyly peníze řádně předány a že na rozdíl od toho, co smlouva předpokládá, závazkový vztah dosud nevznikl a jeho vznik bude závislý na dalším postupu stran.

Sepsal-li tedy žalovaný advokát smlouvu o půjčce s vědomě nepravdivým údajem o již proběhnuvším předání peněz (bez ohledu, na čí popud se tak stalo), byl povinen klienta poučit, že smlouva o půjčce peněz dosud nevznikla a že vyžaduje předání peněz druhé straně smlouvy, aby věřiteli vznikl nárok na plnění od dlužníka, i když byl advokát pověřen pouze sepisem smlouvy o půjčce, kterou vyhotovil podle vůle klienta, a nebyl již pověřen, aby zajistil předání peněz dlužníku. Byl povinen vysvětlit klientovi rizika pro případ, že k předání peněz nedojde.

Účast advokáta při následném předání peněz mezi osobami, jejichž oprávnění jednat za účastníky smlouvy (zejména na straně přejímající) neověřil, je pak již spíše jakousi kumulovanou povinností, odvozující se od předchozích nedostatků v poskytované právní službě, byť by advokát nebyl klientem přímo pověřen k činnosti související s předáním peněz. Byl-li advokát následně přítomen předání peněz mezi osobami, které nebyly účastníky smlouvy, nýbrž deklarovaly své pověření k tomuto úkonu, bylo jeho povinností ověřit, zda je osoba přebírající peníze skutečně zmocněna k jednání zajišťujícímu vznik reálného kontraktu. V případě nedostatku zmocnění na straně přijímající osoby byl povinen na to upozornit klienta a dát mu možnost zvážit, zda hodlá podstoupit takové riziko, které se oproti stavu v době sepisu smlouvy stalo ještě reálnějším. Tedy i nečinnost žalovaného advokáta v tomto směru při peněžní transakci je nutno považovat za součást výkonu advokacie, k němuž se klientovi zavázal v souvislosti s právní službou ohledně smlouvy o půjčce, a je třeba posoudit jeho řádné provedení ve smyslu § 24 a § 16 zákona o advokacii. Je nepochybné, že bezprostřední příčinou, proč reálný kontrakt nevznikl, bylo deliktní počínání ručitelky, která si peníze ponechala. Tato okolnost však sama o sobě nevylučuje odpovědnost žalovaného advokáta, který popsanými pochybeními neeliminoval právě takové nebezpečí, ač byl povinen ve prospěch svého klienta provést právní kroky vedoucí k dosažení zamýšleného právního účinku vzniku půjčky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 347/2016, ze dne 20. 12. 2017


16.04.2018 00:01

Objektivní odpovědnost ubytovatele dle obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

I. Ustanovení § 433 odst. 1 věty první obč. zák. zakládalo objektivní odpovědnost (bez ohledu na protiprávnost a zavinění) poskytovatelů ubytovacích služeb a do oblasti náhrady škody promítalo specifický rys tohoto druhu závazkového vztahu spočívající v tom, že ubytovanému je v prostorách ubytovatele poskytováno přechodné ubytování, při němž nepochybně bude potřebovat umístit a zároveň i zabezpečit své osobní věci (případně i po dobu své nepřítomnosti), jsou-li tzv. vneseny. K umístění věcí ubytovaného slouží jednak prostory pro ubytování samotné, jednak prostory, které jsou k tomuto speciálnímu účelu vyhrazeny.

Zákon tím, že pro označení místa vyhrazeného k uložení věcí užíval pojmu „prostory“, dával najevo, že musí jít o místo určitým způsobem vydělené a od ostatního okolí ohraničené. Pro naplnění znaků prostor pro uložení věci podle § 433 odst. 1 obč. zák. je proto nezbytné, aby šlo o místo fyzicky oddělené od ostatního okolí a nadané jistou prostorovou integritou. Ostatně i pojem věci „vnesené“ naznačuje, že umístění věci je charakterizováno přesunem zvenčí dovnitř, tedy do určitým způsobem uzavřeného prostředí. Při absenci zákonné definice nelze prostory pro uložení věcí omezit pouze na místnosti nacházející se uvnitř ubytovacího objektu; není tak vyloučeno, aby se prostory pro uložení věcí nacházely i vně ubytovacího objektu.

Technické či organizační nedostatky ve vybavenosti určeného místa a v kvalitě jeho zabezpečení před možností vzniku škody na vnesených věcech nezbavují provozovatele ubytovacího zařízení přísné objektivní odpovědnosti za škodu.

II. Při posouzení, zda se jedná o tzv. jinou cennost, u které se uplatní limitace náhrady škody podle § 434 odst. 1 obč. zák., nelze automaticky vycházet pouze z částky 5.000,- Kč, jak byla nastavena už při přijetí nařízení vlády č. 258/1995 Sb. (na rozdíl od vhodněji pojaté limitace podle § 2948 odst. 1 o. z.), ale je nutno vždy přihlížet i ke konkrétním okolnostem daného případu a zjišťovat, zda cena dotčených předmětů výrazně přesahuje hodnotu běžných věcí obvykle vnášených nebo odkládaných. Zákonná limitace se neuplatní, jde-li o věci, které nelze chápat jako cennosti, ale spíše jako věci za dané situace, v kontextu určité provozovny a jeho obvyklé klientely běžné.

V odborné literatuře jsou za jiné cennosti označovány vkladní knížky, šeky, směnky, drahocenné kožichy, cenné starožitnosti, peníze sběratelské hodnoty, přístroje výjimečné hodnoty apod. Jde tedy většinou o předměty, jejichž povaha i cena se vymyká poměrům běžné ubytované osoby a které představují výjimečné nakládání s předměty ne zcela obvykle vnášenými do vyhrazených prostor. V dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo spíše jako krajní řešení a výjimečně za jinou cennost považováno osobní motorové vozidlo vyšší ceny, které bylo ve specifických poměrech zaparkováno na parkovišti ne zcela běžně přístupného (bez vozidla) hotelu a jehož klíčky byly odloženy ve skříňce hotelové sauny.

Posuzovaný případ není s těmito příměry srovnatelný. Jízdní kola byla vnesena do prostor ubytovacího zařízení v horském městě, kde je v letní sezóně zcela běžné, že ubytovaní hosté používají kola nejrůznějšího charakteru a vybavení. Odcizená kola se přes svou výjimečnou sestavu a výbavu a téměř až profesionálně sportovní úroveň neblíží svou povahou typickým cennostem popsaným v literatuře a nedosahují ani vysokých hodnot lepších motorových vozidel. Zjištěná cena žalobcových kol sice nebyla zanedbatelná a přesahovala hodnotu obvyklých sportovních (turistických) jízdních kol, avšak výsledná částka za oba stroje není nepřiměřeně vysoká vzhledem k charakteru kol a tomu, v jakém prostředí byla užívána a posléze při ubytování vnesena do prostor k tomu vyhrazených provozovatelkou penzionu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1483/2016, ze dne 20. 12. 2017


13.04.2018 00:00

ÚS: Náhrada účelně vynaložených nákladů léčení

Aniž by byl popřen postupně se ustálivší právní závěr o nositeli nároku na náhradu nákladů péče o poškozenou nesoběstačnou osobu dle § 449 občanského zákoníku z roku 1964 (jímž je sama tato poškozená osoba, nikoli osoba o ni osobně pečující), může být v některých případech vyžadováno jednotlivé odchýlení se od tohoto závěru za účelem ochrany legitimního očekávání dotčených osob (osobně pečujících o poškozeného), založeného předchozí ne zcela vyjasněnou a ambivalentní rozhodovací praxí v dané otázce. Postup nerespektující legitimní očekávání dotčených osob, že jsou samy nositeli uvedeného nároku, v těchto případech v důsledku vede k porušení jejich práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2937/17, ze dne 12. 3. 2018


28.03.2018 00:02

Náhrada nákladů na udržení provozu po dobu pracovní neschopnosti

Náhrada nákladů vynaložených na udržení provozu (zde laboratoře) po dobu pracovní neschopnosti poškozené není nákladem spojeným s léčením, ušlým ziskem podnikatele ani škodou způsobenou na věci.

V posuzované věci byla odborná činnost poškozené v mikrobiologické laboratoři zdrojem jejích příjmů; po dobu, kdy v důsledku úrazu svou podnikatelskou činnost neprovozovala a neměla příjem z vlastní činnosti, jí náleží náhrada za ztrátu zisku (tj. za ztrátu jejího výdělku z činnosti v mikrobiologické laboratoři), která jí byla za dobu její pracovní neschopnosti již pravomocně přiznána. Za této situace je irrelevantní, zda v době, kdy poškozená nevykonávala žádnou výdělečnou činnost, práci namísto ní vykonal jiný podnikatel v rámci své vlastní podnikatelské činnosti. Proto pokud poškozená vyplatila určité částky třetím osobám v souvislosti s jejich výdělečnou činností v době, kdy ona svou pracovní činnost ve své laboratoři nevykonávala, nejedná se o újmu, za niž by v rámci náhrady škody na zdraví odpovídal škůdce, a to bez ohledu, zda se jedná o daňově uznatelné výdaje či nikoliv. Odpovědnost škůdce za škodu na zdraví poškozeného zahrnuje náhradu za ztrátu výdělku (zisku) za činnost, kterou poškozený v době své pracovní neschopnosti nemohl vykonat, avšak vedle toho není povinností škůdce udržet chod provozovny v době, kdy v ní podnikatelská činnost poškozeného neprobíhá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5974/2016, ze dne 19. 12. 2017


12.03.2018 00:01

Náhrada nemajetkové újmy na zdraví ze škodných událostí před 1. 1. 2014

První podmínkou pro použití pozdějšího předpisu podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. (aplikaci o. z. na případy náhrady nemajetkové újmy na zdraví ze škodných událostí před 1. 1. 2014) je, že soud nerozhodl (míněno pravomocně) o náhradě škody ke dni nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tj. 1. 1. 2014. Druhou podmínkou je návrh poškozeného, aby byla přiznána i náhrada nemajetkové újmy podle o. z.

Třetí podmínkou je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy setrvání na dosavadní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Důvodová zpráva k této poněkud expresivně vyznívající dikci příkladmo uvádí případy, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu.

Ne každý případ, kdy újma byla způsobena trestným činem, lze považovat bez dalšího za mimořádný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 3079 o. z.

Ze zjištěného skutkového stavu posuzované věci se nepodává zvláštní motivace jednání škůdce (pachatele trestného činu) ani specificky pojaté pohnutky, který by svědčily o zvlášť zavrženíhodném provedení či důvodech jeho trestné činnosti. Na tomto základě lze uzavřít, že výklad a užití předchozího právního předpisu v posuzovaném případě není v rozporu s dobrými mravy ani nevede ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, neboť i právní úprava účinná do 31. 12. 2013 umožňovala spravedlivou náhradu za ztížení společenského uplatnění postupem podle § 444 odst. 1, 2 obč. zák. a prováděcí vyhlášky č. 440/2001 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, ze dne 31. 10. 2017


09.03.2018 00:04

ÚS: Účelové navyšování nákladů na odstraňování škod

I. Systém povinného ručení slouží k ochraně poškozených při dopravních nehodách a jeho prostřednictvím mají být likvidovány náklady vynaložené na odstranění vzniklé újmy (materiální a imateriální). Tento systém primárně chrání poškozené, potažmo i viníky nehod, kteří následně nemusí hradit škody zcela z vlastních finančních prostředků. Nelze však připustit, aby byly účelovým navyšováním nákladů na odstraňování škod čerpány finanční prostředky, které by při poctivém jednání čerpány nebyly.

II. Odvolací soud se řádně nezabýval námitkami pojišťovny o parazitování vedlejší účastnice na systému povinného ručení, zejména z hlediska dobrých mravů nezkoumal chování vedlejší účastnice, okolnosti opravy vozidla poškozené, postoupení pohledávky za pojišťovnou, čímž nepřípustně zasáhl do ústavně zaručeného práva pojišťovny na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva podnikat za podmínek stanovených zákonem garantovaného v čl. 26 odst. 1 a 2 ve spojení s článkem 2 odst. 3 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2043/17, ze dne 14. 2. 2018


05.03.2018 00:02

Zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku

Vznikem nároku na výplatu starobního důchodu podle § 61a odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 1. 2010, zaniká invalidnímu důchodci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4066/2016, ze dne 28. 11. 2017


26.02.2018 00:02

K postupitelnosti pohledávky na jednorázové odškodnění pozůstalých

Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých podle § 444 odst. 3 obč. zák. nárokem ryze osobního charakteru, který je svou povahou úzce spjat s osobou pozůstalého a má takový charakter především proto, že jeho cílem je přiměřeně vyvážit a zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobnostní sféře; nebyla-li poskytnuta náhrada ještě za jeho života, nemohla po jeho smrti již plnit svůj účel. Proto pohledávka odpovídající tomuto nároku zanikala smrtí věřitele a nebylo ji možno ve smyslu § 525 odst. 1 věty první obč. zák. smluvně postoupit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4845/2017, ze dne 12. 12. 2017


21.02.2018 00:01

Povaha a postupitelnost nároku poškozeného vůči pojišťovně škůdce

Je třeba rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody proti škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce proti pojistiteli odpovědnosti škůdce podle § 6 zákona č. 168/1999 Sb. Právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce je originárním právem založeným zvláštními právními předpisy, které – byť je odvozeno od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem – nemá povahu nároku na náhradu škody. Pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce a plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, nýbrž pojistným plněním.

Smlouvu, kterou poškozený výslovně postoupí (jen) svoji pohledávku vůči pojistiteli, nelze bez dalšího vykládat jako současné postoupení pohledávky poškozeného proti škůdci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 564/2017, ze dne 29. 11. 2017


12.02.2018 00:03

Míra spoluzavinění připadající na nevhodně užitou autosedačku

I. Při posuzování míry spoluzavinění či spolupůsobení škody na straně poškozeného se berou v úvahu okolnosti rozhodné pro vznik škody, tedy i rozsah škody. V rozsahu, v jakém se na vzniku škody podílelo (byť i nezaviněné) jednání poškozeného, popřípadě náhoda, která se mu přihodila, je vyloučena odpovědnost škůdce.

II. Vzhledem k odbornému závěru, že v případě užití odpovídající autosedačky s vlastním systémem bezpečnostních pásů by v posuzované věci s největší pravděpodobností nedošlo k trvalým následkům na zdraví nezletilé poškozené, je stanovení podílu na vzniku újmy na zdraví poškozené v rozsahu 10 % nepřiměřeně nízké, neboť splněním povinnosti přepravovat poškozenou v odpovídajícím zádržném bezpečnostním systému by došlo ke vzniku újmy výrazně menšího rozsahu, tj. menší újmy na zdraví bez trvalých následků.

Dovolací soud proto určil míru spoluzavinění připadající na nevhodně užitou autosedačku v rozsahu 20 %. Zohlednil tak i skutečnost, že jízdu v nevyhovujícím zádržném systému nepodstupovala poškozená o své vůli, nýbrž se tak stalo z rozhodnutí jejích zákonných zástupců, a že nešlo o absenci jakéhokoli zádržného systému, nýbrž jen o použití nevhodného zádržného systému.

Ostatně i v případě zvlášť riskantního jednání poškozeného bezprostředně souvisejícího s rozsahem utrpěných zranění a mírou trvalých následků lze obvykle uvažovat o spoluzavinění pouze v rozsahu do jedné poloviny, jestliže rozhodující příčinou vzniku škody bylo nezodpovědné počínání řidiče vozidla, jenž dopravní nehodu zavinil.

III. Případnou nesprávnost informací poskytnutých výrobcem autosedačky nelze přičítat k tíži řidiči vozidla, jenž dopravní nehodu zavinil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4463/2017, ze dne 29. 11. 2017


07.02.2018 00:02

Vrácení plnění z neplatné smlouvy o prodeji podniku

Je-li předmětem neplatné smlouvy o prodeji podniku podle jejího obsahu skutečně podnik (tj. splňuje-li předmět převodu definiční znaky podniku) a je-li to, co bylo v souladu s § 457 obč. zák. vráceno, rovněž podnikem, pak jeho vrácením kupující splnil svou povinnost vrátit plnění z neplatné smlouvy podle § 457 obč. zák., a to bez zřetele na to, že skladba podniku při jeho vrácení bude oproti stavu v době jeho odevzdání kupujícímu nutně jiná a s největší pravděpodobností bude jiná (tj. třebas i menší) hodnota (obvyklá cena) podniku. Právně významné z hlediska splnění povinnosti stanovené v § 457 obč. zák. tu je, že byl vrácen podnik jako celek, jako táž věc hromadná.

Domáhá-li se proto prodávající, jemuž byl podnik podle § 457 obč. zák. vrácen, peněžité náhrady za rozdíl mezi hodnotou podniku při jeho odevzdání kupujícímu podle neplatné smlouvy a jeho hodnotou při vrácení, nemůže jít o nárok podle § 457 obč. zák. (ten byl uspokojen vrácením podniku), nýbrž toliko o náhradu škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 5095/2015, ze dne 21. 11. 2017


05.02.2018 00:00

Prohlášení o pravosti podpisu zůstavitele na závěti

Závěť a prohlášení o pravosti podpisu zůstavitele na závěti jsou dvě rozdílné listiny v právním smyslu slova, i když jsou obsaženy na jediném materiálním nosiči (listu papíru). První z nich obsahuje projev zůstavitelovy poslední vůle, druhá pak prokazuje, že zůstavitel závěť podepsal. Jedná-li se o případ, kdy advokát osvědčil, že zůstavitel před ním závěť podepsal, případně advokát závěť sám sepsal, obsahuje listina s prohlášením o pravosti podpisu také podpis advokáta. Podpis advokáta na listině s prohlášením pravosti podpisu však ani v tomto případě nemůže nahradit chybějící podpis advokáta vystupujícího v pozici svědka ve smyslu § 476b obč. zák. v textu samotné závěti, a to již proto, že se jedná o podpis obsažený v listině vždy odlišné od závěti a mající rozdílný účel.

K právnímu posouzení porušení povinnosti žalovaného advokáta v projednávané věci je tak třeba uvést, že sepsání závěti, jež pro nesplnění zákonných podmínek (je podepsána pouze jedním svědkem) je absolutně neplatná, je přímým porušením povinností advokáta, které mu ukládá § 16 zákona o advokacii. Lze proto uzavřít, že porušení povinnosti žalovaného mohlo způsobit žalobkyni (jež nebyla jeho klientem) majetkovou újmu tím, že se jí nedostalo závětí odkázaného majetku, a odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni podle § 420 obč. zák. tak může být dána, budou-li shledány za naplněné i ostatní předpoklady odpovědnosti za škodu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3504/2017, ze dne 8. 11. 2017


< strana 1 / 34 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů