// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

20.09.2018 00:02

Náhrada za ZSU při trvalému poškození zdraví v nejútlejším věku

I. Za situace, kdy k trvalému poškození zdraví došlo v nejútlejším věku poškozené, lze stěží opřít hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků o srovnání aktivit a způsobu života poškozené před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu, s čímž jinak efektivně pracuje soudní praxe. Proto v takovém případě je povinností soudu se při posuzování rozsahu náhrady za ztížení společenského uplatnění zabývat nejen budoucími omezeními v životě rodinném, ale též jak se poškození projeví v dalších oblastech lidského života a jak ovlivní společenský, kulturní, pracovní a sportovní život poškozené.

II. Ačkoli vyhláška č. 440/2001 Sb. nestanovila jako jedno z hledisek, zda poškozeným je muž či žena, neznamená to, že takovou okolnost nelze v konkrétním případě zvážit při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění.

III. Výsledná částka náhrady za ztížení společenského uplatnění 890.000,- Kč se v posuzované věci sice blíží desetinásobku základní náhrady, vystihuje však přesněji tíži trvalých následků ve všech doposud zaznamenaných souvislostech, tedy především extrémně nízký věk, v němž újma nastala, pohlaví poškozené, trvalou bolestivost, potenciální hrozbu propuknutí infekce s dalšími negativními následky a z toho plynoucí dlouhodobou a všudypřítomnou obavu poškozené o další zdravotní vývoj, jakož i zátěž spojenou s celoživotním užíváním léků.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1900/2017, ze dne 26. 2. 2018


14.09.2018 00:05

ÚS: Odpovědnost advokáta za předložení nepravdivých důkazů

Pokud se jednotlivec rozhodne, že nebude před soudy uvádět vědomě nepravdivé či zavádějící informace ani předkládat takové důkazy, jeho jednání podléhá ochraně podle čl. 2 odst. 3 Listiny (právo jednotlivce na svobodné jednání). Za takové jednání nemohou soudy jednotlivce sankcionovat ani jakkoliv zhoršovat jeho právní postavení, protože zákon takové negativní důsledky nestanoví ani nemůže stanovit.

Rozhodnutí klienta, že se nebude řídit pokyny advokáta a nebude se podílet na předkládání nepravdivých důkazů soudům, je ústavně chráněným projevem práva tohoto jednotlivce na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny. Advokát nemůže po klientovi požadovat, aby před soudy uvedl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace nebo soudům předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy, jakými jsou i antedatované smlouvy. Pokud to advokát přesto učiní, nezprostí se tím odpovědnosti za svá předchozí pochybení. Skutečnost, že klient v takovém případě neposkytl advokátovi součinnost, nemůže jít ve sporu mezi klientem a advokátem k tíži klienta.

Soudy se musí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů. Pokud soudy ignorují argument vznesený účastníkem řízení, který je klíčový pro výsledek řízení, vždy tím poruší základní právo jednotlivce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost soudu vypořádat se s argumenty účastníka řízení způsobem, který odpovídá míře jejich závažnosti, přičemž tato povinnost dopadá i na Nejvyšší soud při rozhodování o přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Vyhne-li se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžejním argumentům uplatněným účastníkem řízení a nijak na ně nereaguje, poruší tím jeho právo na spravedlivý proces.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 644/18, ze dne 17. 8. 2018


03.09.2018 00:01

Porušení povinností zemědělského podnikatele k ochraně půdy

Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném do 31. 3. 2015 a § 27 vodního zákona stanoví vlastníkům a nájemcům pozemků speciální prevenční povinnost chránit půdu tak, aby nedocházelo k jejímu odnosu erozní činností a ke zhoršování jejích fyzikálních, biologických a chemických vlastností, např. též narušením půdy erozí.

Neučinila-li žalovaná při své zemědělské činnosti dostatečná opatření, která by čelila přírodnímu působení, jakým je i přívalový déšť, ačkoliv taková dostupná možnost byla, porušila tuto speciální prevenční povinnost a došlo-li v důsledku porušení její povinnosti k masivnímu smyvu ornice při dešti a ke vzniku škody, odpovídá za ni podle § 420 odst. 1 obč. zák. Její odpovědnost nelze posoudit podle § 420a obč. zák., neboť důsledek porušení postupů žalované při zemědělské činnosti nemá původ v provozní činnosti, tj. příčinou vzniku škody nebyla sama činnost, jež má provozní povahu, popřípadě věc při této činnosti použitá, vyvolávajícím činitelem vzniku škody nebyly fyzikální, chemické či biologické vlivy provozu na okolí.

Jestliže žalovaná odpovídá za způsobenou škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., nepřichází v úvahu zvažovat liberační důvod podle § 420a odst. 3 obč. zák. Odvolací soud použil nevhodnou formulaci, uvedl-li, že se „žalovaná v rozsahu 20 % zprostila odpovědnosti za škodu“, avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že posuzoval příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalované a vzniklou škodou a dospěl k závěru, že porušení právní povinnosti žalovanou vedlo ke vzniku škody v rozsahu 80 % z celkové škody, zatímco z 20 % by škoda vznikla v důsledku přívalového deště i v případě, že by žalovaná žádnou prevenční povinnost neporušila. Posuzoval tedy správně naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák.

Přívalový déšť jako příčina vedoucí ke vzniku škody by obecně mohl být okolností vylučující odpovědnost za škodu v režimu podle § 420 obč. zák. s ohledem na neexistenci zavinění. Nemůže tomu tak být ale v projednávané věci, neboť zákonem uložená prevenční povinnost směřuje právě k provádění opatření minimalizujících nepříznivý vliv přírodních podmínek či událostí na zemědělský půdní fond.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3811/2017, ze dne 29. 5. 2018


29.08.2018 00:00

Důvodné spoléhání na chování ostatních účastníků silničního provozu

I. V rozsahu, v jakém je jednání či okolnosti na straně poškozeného jednou z příčin vzniku jeho škody, je vyloučena odpovědnost škůdce za škodu, neboť chybí příčinná souvislost mezi škodou a jednáním či skutečnostmi, za něž nese žalovaný odpovědnost, což platí i pro případy objektivní odpovědnosti (§ 427 obč. zák.).

II. V dané věci odvolací soud z možných příčin nehody vyloučil způsob jízdy poškozené, která v rozporu s § 11 odst. 1 silničního zákona – stejně jako škůdce (řidič Tatry) - nejela při pravém okraji vozovky, s tím, že mohla důvodně spoléhat na to, že ostatní účastníci dodrží pravidla silničního provozu.

Avšak důvodně spoléhat na to, že ostatní řidiči dodrží pravidla silničního provozu, může řidič pouze tehdy, pokud z konkrétních okolností v dané situaci neplyne obava, že tomu tak nebude, a stále platí, že je povinností řidiče jet při pravém okraji vozovky, a to i v případě, že v protisměru není žádný provoz. Zároveň je podstatné, že důvodné spoléhání na chování ostatních účastníků silničního provozu nelze bez dalšího ani v přehledné situaci považovat za takovou zvláštní okolnost ve smyslu § 11 odst. 1 silničního zákona, jež by bránila jízdě vozidel při pravém okraji vozovky, a vyloučila tak stanovenou povinnost řidičů.

I když je v dané věci jednoznačné, že hlavní podíl na vzniku škody je na straně škůdce (ke střetu vozidel došlo v pomyslném jízdním pruhu poškozené, na vozovce nebyla vyznačena střední čára), dovolací soud nesouhlasí s právním posouzením otázky spoluzavinění ve smyslu § 441 obč. zák. v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, a v tomto směru poukazuje na odlišný právní názor vyslovený v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 4427/2013, v němž na obdobném skutkovém základě byl odpovídající podíl poškozeného na vzniku škody stanoven na 20 %.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 299/2018, ze dne 28. 5. 2018


24.08.2018 00:06

ÚS: K nároku na náhradní vozidlo po totální škodě

Analytická právní věta

Automatické omezení náhrady nákladů vynaložených na nájem náhradního vozidla z důvodu způsobení totální škody při dopravní nehodě pouze do času sdělení pojišťovny, že oprava vozidla prováděná nebude, bez jakéhokoliv zohlednění dalších skutečností, zejména zda nedojde ke zhoršení postavení poškozeného a obecně dopadu prohlášení pojišťovny o způsobené škodě, porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a právo vlastnické dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Podstatou užívání náhradního vozidla je umožnit pojištěnci zachování určitého životního standardu v situaci, kdy dojde, ať již k částečnému nebo totálnímu poškození vozidla. Poskytnutím náhradního vozidla nebude poškozený ponechán v tísni a bude mu umožněno vést, co do kvality, obdobný život, jako před dopravní nehodou. Podle náhledu Ústavního soudu není výše škody v obdobných případech dána jen hodnotou zničeného vozidla, ale též náklady, které by poškozený nemusel vynaložit v případě, že by ke škodě nedošlo. Ve své podstatě tak není důvodu, pro který by tyto náklady, jsou-li účelně vynaloženy, měl nést právě poškozený.

Výklad a aplikace práva nemohou být odtrženy od reálného života a musí zohlednit tu skutečnost, že ne každý poškozený je natolik solventní, aby si mohl dovolit zakoupit nové vozidlo, bez toho, aniž by čekal na zaslání finančních prostředků od pojišťovny. Ve své podstatě není důvod, pro který by se poškozený, jehož vozidlo bylo poškozeno jen částečně, měl nacházet v lepším postavení než ten, jehož vozidlo bylo zničeno totálně. Oba dva poškození se nacházejí ve stejné životní situaci, a to, že z důvodu dopravní nehody nemohou užívat vozidlo vlastní, a proto používají vozidlo cizí, resp. náhradní.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3831/17, ze dne 24. 7. 2018


01.08.2018 00:01

Odpovědnost za škodu podle zákona o veřejných zakázkách č. 137/2006 Sb.

I. Pokud se v režimu právních předpisů platných do 31. 12. 2013 uchazeč o veřejnou zakázku domáhá náhrady škody, která mu vznikla porušením právní povinnosti zadavatele veřejné soutěže stanovené zákonem o veřejných zakázkách č. 137/2006 Sb., je takto uplatněný nárok třeba posuzovat podle obecných ustanovení o náhradě škody obsažených v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., a nikoliv podle obchodního zákoníku.

II. V dané věci je bezprostřední příčinou tvrzené újmy skutečnost, že zadavatelka uzavřela smlouvu a veřejnou zakázku realizovala s jinou společností, a nikoliv s žalující uchazečkou. Za zásadní okolnost, která mohla vést ke zmíněnému stavu, přitom lze považovat i neoprávněné vyloučení uchazečky ze zadávacího řízení, čímž jí bylo znemožněno, aby při rozhodování o výběru nejvhodnější nabídky konkurovala vítězné nabídce. Že v takových případech může vzniknout vyloučenému uchazeči škoda, lze v zásadě považovat za okolnost pro zadavatele veřejné soutěže předvídatelnou a pravděpodobnou.

Je zde však třeba zohlednit, že postup zadavatelky, kterým vyloučila uchazečku ze zadávacího řízení, byl původně potvrzen rozhodnutími Úřadu na ochranu hospodářské soutěže. Jestliže tedy Úřad na ochranu hospodářské soutěže potvrdil, že postup zadavatelky při vyloučení uchazečky ze zadávacího řízení byl v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, přičemž zamítl návrh uchazečky na vydání předběžného opatření, jímž mělo být zadavatelce zakázáno uzavřít smlouvu v zadávacím řízení, nelze jí vytýkat, že v zadávacím řízení pokračovala a vybrala nabídku jiné společnosti, se kterou následně uzavřela smlouvu a realizovala veřejnou zakázku. V takové situaci nelze po zadavatelce spravedlivě požadovat, aby nadále předcházela vzniku škody u vyloučeného uchazeče, jehož vyloučení může být soudem dodatečně prohlášeno za protiprávní, zvláště nemá-li k tomu jakýkoli zákonný či jiný nástroj. Zákon o veřejných zakázkách nedával zadavatelce prostor vyčkat s pokračováním v zadávacím řízení až do rozhodnutí soudu. Nemohla ani zrušit zadávací řízení (např. právě z důvodu předcházení škodám), neboť to lze učinit pouze v taxativně vymezených případech uvedených v § 84 zákona o veřejných zakázkách. Pokud by zadavatelka zadávací řízení bez zákonného důvodu zrušila, případně v něm byla dlouhodobě svévolně nečinná, mohla by se vystavit požadavku na náhradu škody od toho uchazeče, který nebyl vyloučen ze zadávacího řízení a legitimně očekával jeho pokračování.

V dané věci tedy nelze požadovat náhradu škody po zadavatelce, neboť nelze dovodit, že ji způsobit nemusela, respektive že mohla jednat jinak. Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu tím není dána, neboť ušlý zisk uchazečky není adekvátním následkem jednání zadavatelky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 54/2018, ze dne 17. 5. 2018


24.07.2018 00:02

Regres dle § 2917 o.z. ve vztahu ke škodě podle jiných právních předpisů

I. Ustanovení § 2917 o. z. zakládá obecný regresní nárok (nejde o přímý nárok na náhradu újmy) tomu, kdo z titulu své odpovědnosti za škodu nahradil poškozenému škodu, proti osobě, která vznik této škody způsobila. Předpokladem vzniku regresního nároku podle citovaného ustanovení není, že povinnost k náhradě škody vyplývá z občanského zákoníku, může tedy vyplývat i z jiných právních předpisů, např. ze zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (zák. č. 361/20003 Sb.).

II. Jelikož zákon č. 361/2003 Sb. ani jiný právní předpis neobsahuje zvláštní právní úpravu regresního vztahu mezi přímým škůdcem a státem jakožto tím, kdo je povinen k náhradě škody, může se stát (Česká republika prostřednictvím příslušného bezpečnostního sboru) domáhat postihu vůči takovému škůdci za použití obecné úpravy regresu podle § 2917 o. z.

Toto ustanovení zakládá soukromoprávní vztah, ve kterém stát vystupuje jako právnická osoba v rovném postavení s druhou stranou tohoto soukromoprávního vztahu, nikoliv jako orgán veřejné moci, který by z pozice nadřízenosti autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech druhé strany právního vztahu. Neuplatní se zde proto veřejnoprávní princip legality, a není proto třeba, aby stát byl k uplatnění regresního nároku oprávněn či zmocněn veřejnoprávním předpisem. Na věci nic nemění ani skutečnost, že povinnost státu (bezpečnostního sboru) k plnění poškozenému policistovi vznikla v důsledku objektivní odpovědností za škodu způsobenou policistovi při výkonu služby a že tato povinnost vyplývá z veřejného práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5551/2017, ze dne 14. 5. 2018


23.07.2018 00:02

Náhrada nákladů vynaložených v adhezním řízení z pojištění škůdce

Pojistné plnění poskytované z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla není neomezené a nehradí se z něj veškeré újmy, které poškozenému v důsledku škodní události vznikly, ale pouze nároky taxativně vypočtené v § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.

Charakter nákladů ve smyslu § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. je třeba vyložit jako účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků na pojistné plnění vůči pojistiteli, nikoli náklady vynaložené v adhezním řízení při uplatnění nároku na náhradu škody proti škůdci. Náklady vynaložené poškozeným na právní zastoupení v adhezním řízení tak nejsou podřaditelné pod § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. a přímý nárok poškozeného vůči pojišťovně není dán.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4112/2017, ze dne 11. 4. 2018


18.06.2018 00:01

Zpětná účinnost ustanovení horního zákona o odpovědnosti za důlní škodu

V dané věci je rozhodující posouzení přípustnosti aplikace zákona č. 44/1988 Sb., konkrétně jeho ustanovení o náhradě škody způsobené v důsledku důlní činnosti, na činnost žalovaného (jeho právního předchůdce) provozovanou v 60. letech 20. století, ze které žalobcům vznikla v roce 2014 škoda.

Obecně platí, že nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, může mít vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, je-li jeho vztah k dosavadnímu předpisu založen na principu tzv. zpětné účinnosti (retroaktivity). Jelikož výše zmíněný horní zákon neobsahuje přechodná ustanovení, podle kterých by bylo možné určit rozhodnou právní úpravu pro posuzovanou věc, musí být východiskem úvah zásady, ze kterých vychází při řešení otázky zpětné účinnosti právních předpisů obecná nauka právní.

V případě práva na náhradu újmy vzniklé v důsledku porušení zákona platí obecné pravidlo (srov. např. § 3079 odst. 1 o. z.), že rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, je okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné. Mezi těmito dvěma skutečnostmi může existovat i dlouhá časová prodleva.

U objektivní odpovědnosti za škodu stanovenou zvlášť zákonem (srov. § 2895 o. z.), do které spadá i odpovědnost organizace za důlní škodu vyvolanou důlním provozem ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), je třeba v případě absence explicitních přechodných ustanovení vyjít z pravidla, že zpětná (retroaktivní) účinnost takové právní úpravy je vyloučena. V souladu s principem nepravé zpětné účinnosti totiž musí převážit časové hledisko okamžiku škodné události (zvlášť kvalifikované okolnosti, která by mohla být důvodem vzniku povinnosti k náhradě újmy), neboť zejména u přísnější odpovědnosti za výsledek (strict lability) nelze škůdce (zpravidla provozovatele nějaké potenciálně nebezpečné činnosti) uvádět do situace, že by případně nesl povinnost nahradit škodu bez ohledu na zavinění z činnosti, s níž tato zpřísněná povinnost nebyla v okamžiku škodné události zákonem spojována. Opačný přístup by vedl k porušení zásady zákazu retroaktivity a tím i popření požadavku právní jistoty subjektů práva, jakož i k potlačení prevenční funkce náhrady újmy.

Ze shora uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti zpětné působnosti horního zákona z roku 1988 na právní jednání žalovaného (jeho právního předchůdce), k němuž došlo před účinností tohoto zákona, tedy že předpoklady pro vznik povinnosti k náhradě újmy mají být posuzovány podle dosavadních právních předpisů ke dni zasypání šachty (tehdejšího horního zákona, popřípadě tehdejších obecných občanskoprávních předpisů), je správný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5640/2017, ze dne 19. 3. 2018


15.06.2018 00:04

ÚS: Náhrada nákladů vynaložených na péči o poškozeného

Nerespektování nosných důvodů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015 (N 152/78 SbNU 311) o aktivní věcné legitimaci osob, které poskytují osobní péči poškozeným, při uplatnění nároku na náhradu nákladů vynaložených na tuto péči, je porušením legitimního očekávání stěžovatelů a tím i jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 610/18, ze dne 15. 5. 2018


11.06.2018 00:02

Dědění nároku na náhradu za duševní útrapy způsobené usmrcením osoby blízké

Uplatnil-li zůstavitel za svého života u soudu nárok na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením jeho syna podle § 2959 o. z., tvoří takto uplatněné právo po jeho smrti součást pozůstalosti a tedy i předmět dědění, a přechází na jeho dědice bez ohledu na to, zda oni sami jako osoby blízké usmrcenému měli či uplatnili nárok na jednorázovou náhradu podle tohoto ustanovení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 293/2018, ze dne 28. 2. 2018


08.06.2018 00:05

ÚS: K možnosti obrácení důkazního břemene v medicínských sporech

V případě občanskoprávního sporu, v němž na straně jedné stojí pacient, který tvrdí, že mu protiprávním jednáním poskytovatele zdravotních služeb vznikla újma a který je v důkazní nouzi, a na straně druhé stojí poskytovatel zdravotních služeb, který porušil svou povinnost vést řádně zdravotnickou dokumentaci, je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, opomene-li obecný soud zvážit důvody pro obrácení důkazního břemene.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 14/17, ze dne 9. 5. 2018


07.06.2018 00:02

Nárok na jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké

Jestliže odvolací soud dovodil, že žalobou vymezená škodní událost (nesprávná diagnóza) není v příčinné souvislosti s následkem, jímž je ve smyslu uplatněného nároku na jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké podle § § 444 odst. 3 obč. zák. smrt poškozené, avšak že jiné počínání lékaře, a to nedostatečná informace a poučení pacientky o možnostech dalšího podrobnějšího vyšetření, vedlo k tomu, že smrt poškozené, která již v té době byla neodvratná, nastala o několik měsíců dříve, než by se tak stalo při včasnějším nasazení onkologické léčby, což způsobilo újmu na osobnostních právech pozůstalých žalobců, je zřejmé, že odvolací soud rozhodl o jiném nároku, než který byl uplatněn v žalobě. Takový postup není bez toho, že by v řízení došlo ke změně žaloby, možný.

Odvolací soud dovodil, že porušením právní povinnosti ze strany žalované při poskytování lékařské péče nebyla nesprávnost diagnózy, nýbrž okolnost, že lékař pacientku nepoučil o potřebě dalších vyšetření; za škodlivý následek pak soud označil nikoliv smrt jako takovou (ta již vzhledem k závažnosti zdravotního stavu pacientky nemohla být nikterak odvrácena), nýbrž okolnost, že poškozená zemřela o několik měsíců dříve, než kdyby bylo na základě správné diagnózy přistoupeno k odpovídající léčbě. Zásah do rodinných vztahů žalobců tak nespočíval v tom, že by žalovaná způsobila neočekávanou smrt poškozené, nýbrž v tom, že opožděným nasazením odpovídající léčby nebyl o několik měsíců oddálen nevratně se blížící konec jejího života.

Z tohoto srovnání je zřejmé, že odvolací soud vztáhl porušení právní povinnosti k jinému počínání lékaře žalované a spojil důvody pro odškodnění s jiným typem následku, než jak jej žalobci vymezili v žalobě. Ostatně v návaznosti na toto odlišné vymezení skutku nárok logicky odlišně kvalifikoval právně, neboť namísto požadované náhrady typově náležející pod ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. rozhodl o zadostiučinění podle § 11 a 13 obč. zák. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti nesupluje, nýbrž doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody a jedná se o zcela svébytné a samostatné nároky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1725/2016, ze dne 28. 2. 2018


29.05.2018 00:03

Odpovědnostní vztah mezi vlastníkem komunikace a podnikatelem

Vztah účastníků vyplývající z deliktní odpovědnosti vlastníka komunikace podle § 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. nelze ani v širší souvislosti považovat za vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti týkající se zabezpečování veřejných potřeb ve smyslu § § 261 odst. 2 obch. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4192/2016, ze dne 31. 1. 2018


29.05.2018 00:02

Odpovědnost správce komunikace za škodu

Subjektem, který objektivně odpovídá za škodu způsobenou vlastníkům sousedních pozemků podle § 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. může být jen vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace. Pověří-li vlastník komunikace jiný subjekt právem hospodaření a povinností udržovat a opravovat svěřené úseky komunikací, nemá tato okolnost vliv na povinnosti vlastníka vyplývající z § 27 tohoto zákona, včetně jeho případných povinností hradit škodu. Subjekt odpovědný ze zákona nemůže odpovědnost za škodu, byl-li její příčinou stavební nebo dopravně technický stav komunikace, jejímž je vlastníkem, převést na jiný subjekt, který si zřídil k zabezpečení údržby a oprav silnice.

Zákon č. 13/1997 Sb. však upravuje objektivní odpovědnost vlastníků komunikací, nikoli odpovědnost dalších subjektů za škodu způsobenou porušením jejich povinností, jež zůstává nedotčena a uplatní se souběžně. Není tudíž vyloučena obecná odpovědnost správce komunikace podle občanského zákoníku zaviněným porušením povinnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4192/2016, ze dne 31. 1. 2018


10.05.2018 00:01

Nevyužití notářské (advokátní) úschovy jako okolnost zakládající spoluzavinění

Nevyužití možnosti zaplacení kupní ceny prostřednictvím notářské (advokátní) úschovy při prodeji nemovitosti může být okolností zakládající tzv. spoluzavinění poškozeného na vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák.

Postup, kdy kupující v rámci své smluvní autonomie ve snaze o rychlou realizaci prodeje přistoupila na ničím nezajištěné zaplacení kupní ceny, představuje v posuzované věci právě takovou okolnost, která se jí přičítá při posouzení, nakolik přispěla k výslednému škodlivému následku, tj. ke ztrátě hodnoty zaplacené kupní ceny. Nelze zároveň přehlédnout, že toto spoluzpůsobení si újmy je v nyní projednávané věci posuzováno nikoliv ve vztahu k úmyslnému útoku pachatele, nýbrž ve vztahu k výkonu notářské činnosti žalovanou, jejíž nedůsledností nebyl podvodný záměr odhalen a nebylo mu zabráněno. V tomto srovnání je zřejmé, že i kupující byla nedůsledná, neboť nezvolila žádný právní prostředek umožňující čelit podvodnému jednání při kupní smlouvě, a že míra její neobezřetnosti je srovnatelná s opomenutím žalované při kontrole identity domnělého prodávajícího.

Konkrétní rozsah spoluzpůsobení si újmy může posuzovat dovolací soud pouze tehdy, pokud by byla úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená. Tak tomu ovšem není, protože odvolací soud zvážil všechny relevantní okolnosti, přehledně a přesvědčivě vyložil jejich povahu a význam. Jím stanovená míra spoluzavinění v rozsahu 50 % tak nevykazuje znaky zjevné nepřiměřenosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 612/2017, ze dne 31. 1. 2018


16.04.2018 00:02

Porušení poučovací povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie

I. Pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii lze podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.

II. Neodpovídá-li sepsaný text smlouvy o půjčce skutečnému průběhu realizace půjčky, nelze právní služby advokáta (výkon advokacie) omezit jen na samotný sepis smlouvy a nevzít přitom v potaz případný nedostatek poučení o právních důsledcích okolnosti, že v rozporu s textem smlouvy nebyly peníze řádně předány a že na rozdíl od toho, co smlouva předpokládá, závazkový vztah dosud nevznikl a jeho vznik bude závislý na dalším postupu stran.

Sepsal-li tedy žalovaný advokát smlouvu o půjčce s vědomě nepravdivým údajem o již proběhnuvším předání peněz (bez ohledu, na čí popud se tak stalo), byl povinen klienta poučit, že smlouva o půjčce peněz dosud nevznikla a že vyžaduje předání peněz druhé straně smlouvy, aby věřiteli vznikl nárok na plnění od dlužníka, i když byl advokát pověřen pouze sepisem smlouvy o půjčce, kterou vyhotovil podle vůle klienta, a nebyl již pověřen, aby zajistil předání peněz dlužníku. Byl povinen vysvětlit klientovi rizika pro případ, že k předání peněz nedojde.

Účast advokáta při následném předání peněz mezi osobami, jejichž oprávnění jednat za účastníky smlouvy (zejména na straně přejímající) neověřil, je pak již spíše jakousi kumulovanou povinností, odvozující se od předchozích nedostatků v poskytované právní službě, byť by advokát nebyl klientem přímo pověřen k činnosti související s předáním peněz. Byl-li advokát následně přítomen předání peněz mezi osobami, které nebyly účastníky smlouvy, nýbrž deklarovaly své pověření k tomuto úkonu, bylo jeho povinností ověřit, zda je osoba přebírající peníze skutečně zmocněna k jednání zajišťujícímu vznik reálného kontraktu. V případě nedostatku zmocnění na straně přijímající osoby byl povinen na to upozornit klienta a dát mu možnost zvážit, zda hodlá podstoupit takové riziko, které se oproti stavu v době sepisu smlouvy stalo ještě reálnějším. Tedy i nečinnost žalovaného advokáta v tomto směru při peněžní transakci je nutno považovat za součást výkonu advokacie, k němuž se klientovi zavázal v souvislosti s právní službou ohledně smlouvy o půjčce, a je třeba posoudit jeho řádné provedení ve smyslu § 24 a § 16 zákona o advokacii. Je nepochybné, že bezprostřední příčinou, proč reálný kontrakt nevznikl, bylo deliktní počínání ručitelky, která si peníze ponechala. Tato okolnost však sama o sobě nevylučuje odpovědnost žalovaného advokáta, který popsanými pochybeními neeliminoval právě takové nebezpečí, ač byl povinen ve prospěch svého klienta provést právní kroky vedoucí k dosažení zamýšleného právního účinku vzniku půjčky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 347/2016, ze dne 20. 12. 2017


16.04.2018 00:01

Objektivní odpovědnost ubytovatele dle obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

I. Ustanovení § 433 odst. 1 věty první obč. zák. zakládalo objektivní odpovědnost (bez ohledu na protiprávnost a zavinění) poskytovatelů ubytovacích služeb a do oblasti náhrady škody promítalo specifický rys tohoto druhu závazkového vztahu spočívající v tom, že ubytovanému je v prostorách ubytovatele poskytováno přechodné ubytování, při němž nepochybně bude potřebovat umístit a zároveň i zabezpečit své osobní věci (případně i po dobu své nepřítomnosti), jsou-li tzv. vneseny. K umístění věcí ubytovaného slouží jednak prostory pro ubytování samotné, jednak prostory, které jsou k tomuto speciálnímu účelu vyhrazeny.

Zákon tím, že pro označení místa vyhrazeného k uložení věcí užíval pojmu „prostory“, dával najevo, že musí jít o místo určitým způsobem vydělené a od ostatního okolí ohraničené. Pro naplnění znaků prostor pro uložení věci podle § 433 odst. 1 obč. zák. je proto nezbytné, aby šlo o místo fyzicky oddělené od ostatního okolí a nadané jistou prostorovou integritou. Ostatně i pojem věci „vnesené“ naznačuje, že umístění věci je charakterizováno přesunem zvenčí dovnitř, tedy do určitým způsobem uzavřeného prostředí. Při absenci zákonné definice nelze prostory pro uložení věcí omezit pouze na místnosti nacházející se uvnitř ubytovacího objektu; není tak vyloučeno, aby se prostory pro uložení věcí nacházely i vně ubytovacího objektu.

Technické či organizační nedostatky ve vybavenosti určeného místa a v kvalitě jeho zabezpečení před možností vzniku škody na vnesených věcech nezbavují provozovatele ubytovacího zařízení přísné objektivní odpovědnosti za škodu.

II. Při posouzení, zda se jedná o tzv. jinou cennost, u které se uplatní limitace náhrady škody podle § 434 odst. 1 obč. zák., nelze automaticky vycházet pouze z částky 5.000,- Kč, jak byla nastavena už při přijetí nařízení vlády č. 258/1995 Sb. (na rozdíl od vhodněji pojaté limitace podle § 2948 odst. 1 o. z.), ale je nutno vždy přihlížet i ke konkrétním okolnostem daného případu a zjišťovat, zda cena dotčených předmětů výrazně přesahuje hodnotu běžných věcí obvykle vnášených nebo odkládaných. Zákonná limitace se neuplatní, jde-li o věci, které nelze chápat jako cennosti, ale spíše jako věci za dané situace, v kontextu určité provozovny a jeho obvyklé klientely běžné.

V odborné literatuře jsou za jiné cennosti označovány vkladní knížky, šeky, směnky, drahocenné kožichy, cenné starožitnosti, peníze sběratelské hodnoty, přístroje výjimečné hodnoty apod. Jde tedy většinou o předměty, jejichž povaha i cena se vymyká poměrům běžné ubytované osoby a které představují výjimečné nakládání s předměty ne zcela obvykle vnášenými do vyhrazených prostor. V dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo spíše jako krajní řešení a výjimečně za jinou cennost považováno osobní motorové vozidlo vyšší ceny, které bylo ve specifických poměrech zaparkováno na parkovišti ne zcela běžně přístupného (bez vozidla) hotelu a jehož klíčky byly odloženy ve skříňce hotelové sauny.

Posuzovaný případ není s těmito příměry srovnatelný. Jízdní kola byla vnesena do prostor ubytovacího zařízení v horském městě, kde je v letní sezóně zcela běžné, že ubytovaní hosté používají kola nejrůznějšího charakteru a vybavení. Odcizená kola se přes svou výjimečnou sestavu a výbavu a téměř až profesionálně sportovní úroveň neblíží svou povahou typickým cennostem popsaným v literatuře a nedosahují ani vysokých hodnot lepších motorových vozidel. Zjištěná cena žalobcových kol sice nebyla zanedbatelná a přesahovala hodnotu obvyklých sportovních (turistických) jízdních kol, avšak výsledná částka za oba stroje není nepřiměřeně vysoká vzhledem k charakteru kol a tomu, v jakém prostředí byla užívána a posléze při ubytování vnesena do prostor k tomu vyhrazených provozovatelkou penzionu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1483/2016, ze dne 20. 12. 2017


13.04.2018 00:00

ÚS: Náhrada účelně vynaložených nákladů léčení

Aniž by byl popřen postupně se ustálivší právní závěr o nositeli nároku na náhradu nákladů péče o poškozenou nesoběstačnou osobu dle § 449 občanského zákoníku z roku 1964 (jímž je sama tato poškozená osoba, nikoli osoba o ni osobně pečující), může být v některých případech vyžadováno jednotlivé odchýlení se od tohoto závěru za účelem ochrany legitimního očekávání dotčených osob (osobně pečujících o poškozeného), založeného předchozí ne zcela vyjasněnou a ambivalentní rozhodovací praxí v dané otázce. Postup nerespektující legitimní očekávání dotčených osob, že jsou samy nositeli uvedeného nároku, v těchto případech v důsledku vede k porušení jejich práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2937/17, ze dne 12. 3. 2018


28.03.2018 00:02

Náhrada nákladů na udržení provozu po dobu pracovní neschopnosti

Náhrada nákladů vynaložených na udržení provozu (zde laboratoře) po dobu pracovní neschopnosti poškozené není nákladem spojeným s léčením, ušlým ziskem podnikatele ani škodou způsobenou na věci.

V posuzované věci byla odborná činnost poškozené v mikrobiologické laboratoři zdrojem jejích příjmů; po dobu, kdy v důsledku úrazu svou podnikatelskou činnost neprovozovala a neměla příjem z vlastní činnosti, jí náleží náhrada za ztrátu zisku (tj. za ztrátu jejího výdělku z činnosti v mikrobiologické laboratoři), která jí byla za dobu její pracovní neschopnosti již pravomocně přiznána. Za této situace je irrelevantní, zda v době, kdy poškozená nevykonávala žádnou výdělečnou činnost, práci namísto ní vykonal jiný podnikatel v rámci své vlastní podnikatelské činnosti. Proto pokud poškozená vyplatila určité částky třetím osobám v souvislosti s jejich výdělečnou činností v době, kdy ona svou pracovní činnost ve své laboratoři nevykonávala, nejedná se o újmu, za niž by v rámci náhrady škody na zdraví odpovídal škůdce, a to bez ohledu, zda se jedná o daňově uznatelné výdaje či nikoliv. Odpovědnost škůdce za škodu na zdraví poškozeného zahrnuje náhradu za ztrátu výdělku (zisku) za činnost, kterou poškozený v době své pracovní neschopnosti nemohl vykonat, avšak vedle toho není povinností škůdce udržet chod provozovny v době, kdy v ní podnikatelská činnost poškozeného neprobíhá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5974/2016, ze dne 19. 12. 2017


< strana 1 / 35 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů