// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

18.01.2019 00:04

ÚS: Nesprávné posouzení podmínek pro snížení bolestného

Analytická právní věta

Právo na náhradu nemajetkové újmy z titulu bolestného podle § 2958 občanského zákoníku nelze zaměňovat s právem na náhradu nemajetkové újmy v podobě duševních útrap rodiče v souvislosti s úmrtím dítěte podle § 2959 občanského zákoníku, a tedy ani snížit právo na náhradu nemajetkové újmy z titulu bolestného z důvodu (dokonce pouze tvrzeného, nikoli dokázaného) spoluzavinění úmrtí dítěte ze strany rodiče uplatňujícího nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu bolestného; opačné rozhodnutí je nelogické a zakládá proto porušení práva na spravedlivý proces.

PRÁVNÍ VĚTY

I. Požadavek náležitého, tj. řádného, srozumitelného a logického odůvodnění soudního rozhodnutí je elementární součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jestliže se tomuto požadavku soudní rozhodnutí vymyká, ocitá se vně ústavněprávních limitů práva na spravedlivý proces a v rámci přezkumu prováděného Ústavním soudem ergo nemůže obstát.

II. Pokud obecný soud při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného přistoupí ke snížení dřívějším soudním rozhodnutím přiznaného práva, přičemž svůj závěr o potřebě snížit dříve přiznané právo na náhradu nemajetkové újmy odůvodní s poukazem na zcela nesouvisející skutečnost (kterážto navíc ani nebyla předmětem dokazování), poruší tím právo účastníka řízení na spravedlivý proces.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3616/17, ze dne 27. 11. 2018


15.01.2019 00:02

Promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění

Pro posouzení nároku na náhradu škody na zdraví, jestliže ke škodní události došlo před 1. 1. 2014, se použije dosavadních právních předpisů; není důvodu, aby otázka promlčení takového nároku byla posouzena jinak. Pro aplikaci přechodného ustanovení obsaženého v § 3079 odst. 1 o. z. není rozhodující okamžik vzniku škody (újmy), nýbrž je toto časové pravidlo spojeno s okamžikem škodní události.

Koncepci samostatných nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 nelze chápat tak, že samostatné nároky vznikají bez souvislosti se samotnou škodní událostí. Všechny složky náhrady nemajetkové újmy na zdraví se řídí právní úpravou účinnou v době vzniku škodní události, neboť to je právní skutečnost, z níž jsou nároky odvozeny a za niž odpovídá škůdce.

Soudy u posuzovaného nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění vzniklého v důsledku úrazu ze dne 11. 3. 2013 správně uzavřely, že jde o dvouletou promlčecí dobu dle § 106 odst. 1 obč. zák., jež se dle přechodného ustanovení § 3036 o. z. počítá od okamžiku ustálení zdravotního stavu poškozené, tj. 1. 4. 2014. Není přitom rozhodné, že se zdravotní stav poškozené ustálil až po nabytí účinnosti o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, ze dne 31. 10. 2018


07.01.2019 00:00

Vymezení skutečné škody na havarovaném vozidle

Poškození vozidla při dopravní nehodě nepochybně vede ke vzniku skutečné škody na věci, neboť majetkový stav poškozeného se snižuje právě o hodnotu, kterou v důsledku poškození vozidlo ztrácí. Je-li pak obecně účelem náhrady majetkové újmy a z ní vyplývající povinnosti k náhradě způsobené škody vytvoření stavu, který zde existoval před vznikem škody, má poškozený zásadně nárok na náhradu za poškození věci minimálně do výše její původní hodnoty. Výše náhrady škody na věci se proto odvozuje od ceny, za kterou lze v daném místě a čase a za obvyklých obchodních podmínek pořídit náhradní věc stejných kvalit, přičemž takto stanovená cena je v prostředí státem neregulovaného hospodářství cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu, tedy zahrnuje i hledisko „prodejnosti“ věci.

Dojde-li v důsledku škodní události k poškození věci, je ve smyslu principu úplného odškodnění klíčové, aby byla hodnota věci obnovena či v penězích nahrazena ve všech zmíněných ohledech. Nestačí tedy, aby byla obnovena její hodnota funkční či technická; tím by totiž a priori byla omezována možnost vlastníka nakládat s věcí právem chráněným a ekonomicky racionálním způsobem (tj. například ji prodat) ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako před poškozením věci. Jinými slovy, i pokud dojde v důsledku opravy k plné obnově funkční hodnoty věci, avšak zároveň není plně obnovena její hodnota tržní, věc nepřináší svému vlastníku stejný užitek a škoda na věci tudíž není plně nahrazena. Přitom je všeobecně známou skutečností, že cena havarovaného vozidla bude vždy nižší než cena stejně technicky vybaveného vozidla, které dosud havarováno nebylo.

Pro posuzovanou věc to tudíž znamená, že byly-li poškozené nahrazeny náklady na opravu vozidla po nehodě, avšak provedením opravy se hodnota vozidla nedostala na úroveň původní obvyklé ceny, je zde ještě stále majetková újma poškozené, způsobená na vozidle, a to v rozsahu rozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a obvyklou cenou vozidla po opravě, k jejíž náhradě je škůdce povinen.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 861/2018, ze dne 26. 9. 2018


03.01.2019 00:00

Náklady vynaložené na vícepráce z důvodu neúplné zadávací dokumentace

Ujednání o pevné ceně díla ve smlouvě je okolností vylučující příčinnou souvislost mezi vadnou zadávací dokumentací předloženou objednatelkou (zadavatelkou veřejné zakázky) a vznikem škody spočívající v nákladech vynaložených zhotovitelkou za vícepráce.

V posuzované věci k úhradě nákladů za vícepráce nedošlo proto, že si obě strany ve smlouvě o dílo sjednaly pevnou cenu, tj. cenu obsahující i případné další náklady za další nutné práce nespecifikované projektem a položkovým rozpočtem, potřebné pro řádné dokončení díla, a to i ve značném rozsahu. Jestliže zhotovitelka smlouvu v rámci své smluvní autonomie v uvedeném znění uzavřela, pak byť návrh smlouvy předložila objednatelka, zhotovitelka se po ní nemůže vynaložených dalších nákladů domáhat z titulu náhrady škody, neboť příčina nezaplacení nákladů vynaložených v rámci závazkového vztahu tkví ve smluvním ujednání, nikoli v porušení právní povinnosti objednatelkou.

Řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. Náklady vynaložené zhotovitelkou na vícepráce a neuhrazené objednatelkou v důsledku smluvního ujednání o pevné ceně díla zde tak nemohou být škodou vzniklou v příčinné souvislosti s neúplnou zadávací dokumentací.

Stejně tak se podle ustálené rozhodovací praxe nemůže zhotovitelka díla domoci zaplacení víceprací z titulu bezdůvodného obohacení, nedohodly-li se strany na změně díla a nebyly-li splněny smluvené podmínky pro úhradu víceprací.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 492/2018, ze dne 19. 9. 2018


02.01.2019 00:02

K podmínkám vynětí pozemní komunikace ze zimní údržby

I. Obec či kraj nemohou postupem dle § 27 odst. 5 silničního zákona vyřadit ze zimní údržby libovolnou komunikaci podle své úvahy, nýbrž mají prostor pouze pro určení těch komunikací, které nebudou v zimě ošetřovat, mají-li malý dopravní význam.

Zařadí-li vlastník mezi dopravně nevýznamné komunikace i takovou, která do této kategorie nepatří, jde o postup v rozporu se zákonem, který v konečném důsledku znamená porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., není-li na tomto základě komunikace vůbec udržována. Soud není vyřazením komunikace prostřednictvím obecního nařízení vázán a je oprávněn (a povinen) přezkoumat, zda vlastník nepostupoval v rozporu se zákonným předpokladem malé dopravní významnosti komunikace.

II. Ulice Na Perštýně v Praze není komunikací malého dopravního významu a není možno ohledně ní využít postupu upraveného v § 27 odst. 5 silničního zákona; učinil-li tak žalovaný a na základě toho neprováděl v předmětném období dostatečnou zimní údržbu chodníku v této ulici, porušil právní povinnost ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1481/2017, ze dne 26. 9. 2018


17.12.2018 00:01

Odečtení poskytnutého příspěvku na péči od částky náhrady škody

Je-li poškozenému v systému sociálního zabezpečení (sociálních služeb) vyplácen příspěvek z důvodu potřeby pomoci jiné fyzické osoby při péči o jeho vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti, je třeba k této skutečnosti přihlédnout při rozhodování o výši náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (péčí) a poskytnutý příspěvek od této náhrady odečíst. Od celkového rozsahu náhrady škody v podobě nákladů na péči o poškozenou ve smyslu § 449 odst. 1 obč. zák. je tak třeba odečíst příspěvek na péči, který poškozená za tímto účelem pobírá od státu na základě zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 179/2018, ze dne 26. 9. 2018


17.12.2018 00:00

Rozhodná právní úprava pro posouzení práva na náhradu škody

Z ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. vyplývá pravidlo, že v případě práva na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení zákona je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 179/2018, ze dne 26. 9. 2018


10.12.2018 00:02

Výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením blízké osoby

I. Právo na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je s účinností od 1. 1. 2014 upraveno v § 2959 o. z., který nově stanoví široké obecné pravidlo pro odčinění duševní újmy pozůstalých a nahrazuje předchozí systém odškodňování prostřednictvím zákonem stanovených paušálních částek. Jedná se o právo ryze osobního charakteru, které je svou povahou úzce spjato s osobou pozůstalého, neboť jeho cílem je přiměřeně vyvážit, popřípadě zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobnostní sféře a odčinit zásah do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů. Újma, která se odčiňuje, spočívá především v psychických útrapách (smutku, žalu) způsobených vnímáním smrti blízkého člověka; odčinit je však třeba i další citové strádání, jako např. šok ze zprávy o smrtelném úrazu blízké osoby, ztrátu životní perspektivy, obavy o budoucnost apod.

II. Při určování náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by její výše měla odrážet obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti. Soud se při úvaze o výši náhrady nemůže opřít pouze o svou volnou úvahu. Je třeba najít určitá objektivní hlediska, jež mohou být východiskem pro stanovení náhrady. Takovým hlediskem může být zákonodárcem nastavená výše odškodnění stanovená v § 444 odst. 3 obč. zák. ve znění účinném od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2013.

V zájmu zachování reálné hodnoty náhrad je však třeba zohlednit i ekonomický vývoj společnosti. Nejvyšší soud považuje za účelné pro praxi (soudní i mimosoudní) pro zajištění automatické valorizace náhrad vázat jejich vyčíslení na ukazatel průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného.

Za základní částku náhrady lze přitom považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné mzdy.

III. Soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií.

IV. Výčet okolností vyjmenovaných v § 2957 o. z., které představují obecné zásady pro stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu (jde o okolnosti zvláštního zřetele hodné, které se mohou vyskytnout i při usmrcení či závažném ublížení na zdraví), je pouze demonstrativní (příkladmý), a je tedy třeba zohlednit i další okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce.

Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita a kvalita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případné poskytnutí jiné satisfakce.

Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především postoj škůdce ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce. Majetkové poměry škůdce coby kritérium stanovení náhrady nemajetkové újmy je nezbytné vnímat toliko jako výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Kritériem zkoumání majetkových poměrů škůdce nesmí být chápáno tak, že je přímá úměrnost mezi rozsahem majetku škůdce a výší náhrady. Majetkové poměry škůdce tedy zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady; jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek.

Má-li mít orientační určení výše náhrad způsobilost sjednotit soudní praxi a dosáhnout účelu sledovaného v § 13 obč. zák. (tj. v obdobných případech rozhodnout obdobně), měla by základní částka být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků.

V. Funkcí náhrady nemajetkové újmy je primárně funkce satisfakční, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu. Soukromoprávní povaze osobnostních práv odpovídá tedy především satisfakční funkce jejich ochrany. Úprava odpovědnosti za újmu v českém právu až na výjimky neplní represivní funkci, tu přenechává občanské právo zásadně trestnímu, resp. správnímu právu. Důvodem nepřípustnosti sankčních náhrad újmy je i možný likvidační účinek na škůdce a vznik bezdůvodného obohacení na straně poškozeného. Sankční (preventivně-sankční) funkci ve smyslu punitivním (trestajícím) lze snad výjimečně připustit v případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí ze strany informačních médií.

VI. Ustanovení § 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 894/2018, ze dne 19. 9. 2018


29.11.2018 00:01

Vrstva štěrku po opravě vozovky jako závada ve sjízdnosti

Přítomnost materiálu na vozovce, jenž při určité (povolené) rychlosti projíždějícího vozidla snižuje koeficient adheze a způsobuje ztrátu směrové stability projíždějícího vozidla, je dostatečně výraznou změnou ve sjízdnosti vozovky. Vozovka v takovém stavu pak pro vozidla rychleji projíždějící v rámci povolené rychlosti neumožňuje bezpečný pohyb, a tato změna, bez upozornění na ni, se stává pro řidiče nepředvídatelnou. Závěr odvolacího soudu, že škodu na zdraví si v posuzované věci poškozená při dopravní nehodě způsobila sama vysokou rychlostí, přehlíží skutkové zjištění, že štěrk na vozovce právě při určité rychlosti znemožňuje bezpečný pohyb vozidla. Veškeré okolnosti, bez nichž by ke škodnému následku nedošlo, jsou přitom příčinou vzniku škody.

Způsob jízdy žalobkyně sice také představoval příčinu vzniklé škody, avšak odvolací soud nezohlednil obě dvě skutkové okolnosti, zcela podstatné pro vyvolání ztráty směrové stability vozidla v zatáčce (štěrk na vozovce a rychlost vozidla), bez nichž by ke smyku vozidla nedošlo. Vedle vrstvy štěrku i způsob jízdy při průjezdu zatáčkou přispěl ke ztrátě směrové stability vozidla. Ta okolnost, že se vozidlo poškozené pohybovalo zřejmě povolenou rychlostí, jež byla v daném místě 90 km/hod., nemá z hlediska § 441 obč. zák. zásadní význam vzhledem k tomu, že poškozené se přičítají veškeré okolnosti na její straně, jež přispěly ke škodlivému následku, přičemž se nemusí jednat přímo o porušení její právní povinnosti. Na druhé straně stálá dopravní značka „pozor smyk“ před táhlou zatáčkou není upozorněním na aktuální závadu a neznamená, že při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu a dopravně technickému stavu komunikace může řidič předvídat změnu sjízdnosti vozovky z důvodu vrstvy štěrku po provedené opravě.

Vzhledem k tomu, že jednou ze dvou hlavních příčin vzniku škody zde lze podřadit pod pojem „závada ve sjízdnosti“, je založena objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, a neobstojí proto závěr odvolacího soudu, že škodu si výlučně způsobila poškozená a nese ji sama. Rozsah, v jakém sama poškozená přispěla svým způsobem jízdy ke škodlivému následku, nepřevyšuje vliv závady ve sjízdnosti na vznik škody. Protože příčiny vzniku škody spočívají na obou stranách a jedna příčina bez druhé by škodu nevyvolala, byl vzájemný vztah mezi nimi, a tedy i podíl odpovědnosti každého z nich stanoven jednou polovinou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3836/2017, ze dne 28. 8. 2018


27.11.2018 00:02

Alternativní petit a tzv. alternativa facultas u nároku na náhradu škody

Podstatou žalobního petitu formulovaného jako alternativa facultas je, že žalobce projevuje ochotu přijmout od žalovaného namísto plnění, které mu podle právního předpisu nebo smlouvy náleží, plnění jiné, na které nemá podle hmotného práva nárok; dává tím žalovanému na výběr, jakým způsobem svou povinnost splní. Z toho pak plyne, že je-li primárnímu petitu vyhověno, stanoví soud též plnění náhradní; jestliže však primárnímu petitu vyhovět nelze, nelze současně přiznat ani nárok na náhradní plnění.

V posuzované věci byl primárním petitem uplatněn nárok na náhradu škody uvedením do původního stavu a na úvaze žalovaného bylo ponecháno, zda se této povinnosti zprostí zaplacením peněžité částky. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. přitom v takovýchto případech stanovil prioritu relutární (peněžité) náhrady; jen požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné, lze škodu nahradit naturální restitucí, tj. uvedením v předešlý stav (srov. § 442 odst. 2 obč. zák., přičemž podle § 2951 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, má naturální restituce přednost, i tak ovšem záleží na poškozeném, jaký způsob náhrady bude požadovat). Zákon sám (hmotné právo) tedy v případě odpovědnosti za škodu alternativní plnění nestanoví, neboť výběr způsobu náhrady má v rukou žalobce, jinými slovy sekundární plnění tak, jak je formuluje žaloba, nemá původ v hmotněprávním základu věci, a napadeným rozhodnutím tedy nebylo rozhodnuto o žalobě s alternativním petitem, ale právě s alternativou facultas.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2311/2018, ze dne 29. 8. 2018


16.10.2018 00:02

Neposkytnutí informací o pasových a vízových požadavcích

Informace o pasových a vízových požadavcích musí cestovní kancelář poskytnout v katalogu, případně jinou vhodnou formou ještě před uzavřením smlouvy, neboť vzhledem k podmínkám jejich případného splnění mají zásadní vliv na rozhodnutí zájemce, zda se vůbec zájezdu zúčastní.

Není přesto vyloučeno, že dané informace budou podle § 852d odst. 1 obč. zák. poskytnuty až po uzavření smlouvy, ale vzhledem k dostatečnému časovému předstihu nepovede takto opožděné splnění předsmluvní informační povinnosti ke vzniku škody. V projednávané věci však informace o pasových a vízových požadavcích pro vstup na území USA nebyly před uzavřením smlouvy poskytnuty vůbec; obsaženy byly až v souhrnu informací před odjezdem, který ovšem zákazníci neobdrželi včas, tj. v zákonné lhůtě sedmi dnů před zahájením zájezdu.

Časové souvislosti při plnění informační povinnosti mohou mít význam při posouzení, zda se na škodě vzniklé zbytečným vynaložením nákladů na neuskutečněný zájezd případně nepodílel (a v jakém rozsahu) zákazník cestovní kanceláře. Ani povaha porušení informační povinnosti ze strany cestovní kanceláře nevylučuje použití ustanovení § 441 obč. zák. o spoluzavinění poškozeného, které je obecnou normou, uplatní se u všech typů odpovědnosti a vyžaduje posouzení všech okolností, které vedly k výslednému škodlivému následku.

I v daných souvislostech tedy platí, že na osobu chystající se k zahraničnímu zájezdu se kladou určité požadavky ohledně míry obezřetnosti, neboť neobdrží-li (vůbec či včas) od cestovní kanceláře informaci o náležitostech cestovních dokladů, neměla by zůstat zcela nečinná. Patří totiž ke všeobecně známým skutečnostem, že do řady zemí je třeba mít vstupní vízum, případně že jsou kladeny určité požadavky na platnost cestovního pasu. Je jistě rozdíl mezi tím, kdy se klient spolehne na údaje cestovní kanceláře o podmínkách vstupu do exotických zemí, oproti situaci, kdy mu není poskytnuta relativně dostupná a víceméně všeobecně známá informace o vstupu do USA. Jinými slovy nedostatek či plná absence sdělení cestovní kanceláře nemůže vést klienta bez dalšího k závěru, že splňuje podmínky pro vstup do cizí země, jestliže je to v rozporu s obecně známými a dosažitelnými informacemi pro většinu společnosti. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 441 obč. zák. nevyžaduje přímo porušení zákonné povinnosti ze strany poškozeného, nýbrž že se při úvaze o míře tzv. spoluzavinění berou v potaz veškeré skutečnosti v jeho sféře (na jeho straně), není správný závěr odvolacího soudu, že se zákazníci nemohli na vzniku škody podílet, protože žádnou povinnost vůči cestovní kanceláři neměli. Spoluodpovědnost žalobců za vznik škody přitom nelze za daných skutkových okolností omezovat jen na případ popsaný v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1394/2007, kde se poškozený klient zavázal zjistit si potřebné informace o pasových a vízových požadavcích sám, neboť v nyní projednávané věci o takovou situaci nešlo. Porušení informační povinnosti cestovní kanceláří je zde stěžejní a převažující příčinou vzniku škody, nicméně to, že zákaznice b) vycestovala na zájezd s pasem s blížícím se koncem platnosti, což znemožnilo operativní řešení vstupních náležitostí, jaké mohl využít zákazník a), je okolností, které se v určité míře, byť nikoliv převažující, podílela na vzniku škody, jejíž náhrada je ve sporu uplatňována.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1214/2018, ze dne 25. 7. 2018


10.10.2018 00:02

Odpovědnost realitní kanceláře za škodu způsobenou neplatností kupní smlouvy

Zákonná dikce neomezovala dopad ustanovení § 42 obč. zák. jen na účastníky smlouvy (viz velmi široká formulace „vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni…“), nýbrž mohla založit i odpovědnost osoby jiné, měla-li významný či rozhodující podíl na podobě neplatného úkonu.

Bylo-li zjištěno, že se žalovaná realitní kancelář zavázala kupujícímu i prodávající bytu zajistit též jakýsi „právní servis“, tj. zejména vypracovat příslušné smluvní dokumenty a zařídit vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, pak okolnost, že konkrétní provedení svěřila advokátovi jako tzv. použité osobě (§ 420 odst. 2 obč. zák.) na základě obecné mandátní smlouvy, musí vést k závěru, že je to ona, kdo odpovídá za škodu, pokud ji vyvolala právě neplatnost kupní smlouvy. Proto lze považovat za racionální a odůvodněné očekávání kupujícího, že se mu za sjednanou úplatu (provizi) dostane komplexních a bezvadných služeb souvisejících s koupí nemovitosti, zejména za situace, kdy realitní kancelář zajistila i sepsání smlouvy advokátem a jeho účast při jejím uzavírání a vkladu. Pak ovšem není důvodu spravedlivě po kupujícím požadovat, aby si ochranu svých práv „pojistil“ ještě jiným způsobem, např. si na své náklady zajistil další právní pomoc nebo vlastními silami ověřoval, zda na majetek prodávající není nařízena další exekuce či zda je smlouva sepsána řádně. Kupujícímu tak nelze přičítat k tíži důvěru v bedlivé počínání advokáta, jednajícího za realitní kancelář, o němž se důvodně domníval, že poskytuje právní služby na náležité odborné úrovni a bere zřetel na jeho oprávněné zájmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5007/2016, ze dne 28. 6. 2018


09.10.2018 00:02

Dobrá víra jako předpoklad předsmluvní odpovědnosti za škodu dle obč. zák.

Při jednání o uzavření smlouvy je jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé potenciální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 462/2018, ze dne 25. 7. 2018


01.10.2018 00:02

K porušení povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie

Pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii lze podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.

Odvolací soud zde nesplnění předpokladů odpovědnosti žalované advokátky za škodu dovodil ze závěru, že žalovaná byla pověřena pouze sepisem smlouvy a podáním návrhu na vklad vlastnického práva na katastr nemovitostí, přičemž odevzdáním smlouvy žalobkyni (aniž by byl návrh na vklad podán) došlo k faktickému ukončení právního zastoupení žalovanou a nebylo již její povinností poučovat žalobkyni o dalších možných postupech v realizaci smlouvy. S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.

Pochybila-li žalovaná a v rozporu se smlouvou o právní pomoci nepodala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle sepsané darovací smlouvy, nelze tím mít její povinnost poskytnout právní službu za skončenou. V takovém případě mělo následovat nalezení reálného řešení, jak pochybení napravit a zajistit převod vlastnického práva na žalobkyni, k čemuž právní služba poskytnutá žalovanou měla vést. Bylo tedy její povinností, vzhledem ke znalosti právní problematiky, poučit žalobkyni jako klientku, že uzavřenou darovací smlouvu může uplatnit v dědickém řízení. Neučinila-li tak, respektive poučila-li ji chybně, je nutno i tento její postup považovat za součást výkonu advokacie, k němuž se žalobkyni zavázala v souvislosti s právní službou ohledně darovací smlouvy.

Jestliže žalobkyně následně uzavřela v rámci probíhajícího dědického řízení dohodu s ostatními dědici, v důsledku které nenabyla ¼ nemovitosti, kterou měla nabýt podle darovací smlouvy, nevylučuje tato okolnost odpovědnost žalované podle § 24 zákona o advokacii, jestliže žalovaná nedostatečným, resp. chybným poučením žalobkyně nezabránila vzniku škody. Závěr odvolacího soudu o neexistenci povinnosti poučit žalobkyni o možnostech nápravy pochybení žalované a o přetržení příčinné souvislosti tak není správný a je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce přetržení příčinné souvislosti dovolací soud uvádí, že okolnost, jež přerušuje příčinnou souvislost, musí působit jako samostatná příčina vzniku téže újmy a musí být způsobilá vyvolat stejný následek, jenž nastal působením původní příčiny. V projednávané věci nepodání návrhu na vklad zůstalo prvotní příčinou, bez níž by ke škodě nedošlo a bez níž by ani nepřicházela do úvahy dědická dohoda v podobě, jak ji žalobkyně uzavřela. K prvotní příčině přistoupila okolnost další (chybné poučení klientky advokátkou) a obě dohromady znamenaly vznik škody. Uzavření dědické dohody nebylo samostatnou příčinou vzniku újmy, a tuto okolnost tak nelze považovat za okolnost přerušující příčinnou souvislost.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, ze dne 20. 6. 2018


01.10.2018 00:01

Odpovědnost za škodu způsobenou provozem BVP na pozemní komunikaci

Za motorové vozidlo ve smyslu zák. č. 168/1999 Sb. se považuje dopravní prostředek, který je poháněn motorem a je určen k přepravě osob nebo nákladu z místa na místo. Ačkoli pásový transportér typu BVP-1 byl primárně určen k plnění bojových úkolů, nelze již po jeho vyřazení z armádní evidence o něm uvažovat jako o vojenském vozidle a s ohledem na povahu tohoto vozidla jako vozidla, užívaného k přesunu pěchoty na bojiště, těžko lze o jeho transportní funkci pochybovat, a to ani s ohledem na jeho vojenskou minulost. Škoda na zdraví způsobená jeho provozem na veřejně přístupné pozemní komunikaci byla ve smyslu § 427 odst. 2 obč. zák. vyvolána zvláštní povahou jeho provozu, projevující se pohybem, zvýšenou rychlostí, technickými nároky na ovládání, apod., tj. faktory, s nimiž zákon spojuje zvýšené riziko vzniku škod, a proto také podléhá režimu zákona o povinném ručení, i když nebylo vyrobeno za účelem pohybu na pozemních komunikacích.

Účelem právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je zejména ochrana poškozených při odškodnění jim vzniklé újmy, způsobené provozem motorového vozidla, i když se nejedná o běžně se vyskytující vozidlo na veřejně přístupných komunikacích. Právě na taková motorová vozidla pamatuje kategorie uvedená v Příloze zák. o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, která zahrnuje všechna ostatní vozidla, která nelze zařadit do výše uvedených kategorií.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3229/2017, ze dne 27. 6. 2018


20.09.2018 00:02

Náhrada za ZSU při trvalému poškození zdraví v nejútlejším věku

I. Za situace, kdy k trvalému poškození zdraví došlo v nejútlejším věku poškozené, lze stěží opřít hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků o srovnání aktivit a způsobu života poškozené před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu, s čímž jinak efektivně pracuje soudní praxe. Proto v takovém případě je povinností soudu se při posuzování rozsahu náhrady za ztížení společenského uplatnění zabývat nejen budoucími omezeními v životě rodinném, ale též jak se poškození projeví v dalších oblastech lidského života a jak ovlivní společenský, kulturní, pracovní a sportovní život poškozené.

II. Ačkoli vyhláška č. 440/2001 Sb. nestanovila jako jedno z hledisek, zda poškozeným je muž či žena, neznamená to, že takovou okolnost nelze v konkrétním případě zvážit při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění.

III. Výsledná částka náhrady za ztížení společenského uplatnění 890.000,- Kč se v posuzované věci sice blíží desetinásobku základní náhrady, vystihuje však přesněji tíži trvalých následků ve všech doposud zaznamenaných souvislostech, tedy především extrémně nízký věk, v němž újma nastala, pohlaví poškozené, trvalou bolestivost, potenciální hrozbu propuknutí infekce s dalšími negativními následky a z toho plynoucí dlouhodobou a všudypřítomnou obavu poškozené o další zdravotní vývoj, jakož i zátěž spojenou s celoživotním užíváním léků.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1900/2017, ze dne 26. 2. 2018


14.09.2018 00:05

ÚS: Odpovědnost advokáta za předložení nepravdivých důkazů

Pokud se jednotlivec rozhodne, že nebude před soudy uvádět vědomě nepravdivé či zavádějící informace ani předkládat takové důkazy, jeho jednání podléhá ochraně podle čl. 2 odst. 3 Listiny (právo jednotlivce na svobodné jednání). Za takové jednání nemohou soudy jednotlivce sankcionovat ani jakkoliv zhoršovat jeho právní postavení, protože zákon takové negativní důsledky nestanoví ani nemůže stanovit.

Rozhodnutí klienta, že se nebude řídit pokyny advokáta a nebude se podílet na předkládání nepravdivých důkazů soudům, je ústavně chráněným projevem práva tohoto jednotlivce na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny. Advokát nemůže po klientovi požadovat, aby před soudy uvedl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace nebo soudům předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy, jakými jsou i antedatované smlouvy. Pokud to advokát přesto učiní, nezprostí se tím odpovědnosti za svá předchozí pochybení. Skutečnost, že klient v takovém případě neposkytl advokátovi součinnost, nemůže jít ve sporu mezi klientem a advokátem k tíži klienta.

Soudy se musí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů. Pokud soudy ignorují argument vznesený účastníkem řízení, který je klíčový pro výsledek řízení, vždy tím poruší základní právo jednotlivce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost soudu vypořádat se s argumenty účastníka řízení způsobem, který odpovídá míře jejich závažnosti, přičemž tato povinnost dopadá i na Nejvyšší soud při rozhodování o přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Vyhne-li se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžejním argumentům uplatněným účastníkem řízení a nijak na ně nereaguje, poruší tím jeho právo na spravedlivý proces.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 644/18, ze dne 17. 8. 2018


03.09.2018 00:01

Porušení povinností zemědělského podnikatele k ochraně půdy

Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném do 31. 3. 2015 a § 27 vodního zákona stanoví vlastníkům a nájemcům pozemků speciální prevenční povinnost chránit půdu tak, aby nedocházelo k jejímu odnosu erozní činností a ke zhoršování jejích fyzikálních, biologických a chemických vlastností, např. též narušením půdy erozí.

Neučinila-li žalovaná při své zemědělské činnosti dostatečná opatření, která by čelila přírodnímu působení, jakým je i přívalový déšť, ačkoliv taková dostupná možnost byla, porušila tuto speciální prevenční povinnost a došlo-li v důsledku porušení její povinnosti k masivnímu smyvu ornice při dešti a ke vzniku škody, odpovídá za ni podle § 420 odst. 1 obč. zák. Její odpovědnost nelze posoudit podle § 420a obč. zák., neboť důsledek porušení postupů žalované při zemědělské činnosti nemá původ v provozní činnosti, tj. příčinou vzniku škody nebyla sama činnost, jež má provozní povahu, popřípadě věc při této činnosti použitá, vyvolávajícím činitelem vzniku škody nebyly fyzikální, chemické či biologické vlivy provozu na okolí.

Jestliže žalovaná odpovídá za způsobenou škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., nepřichází v úvahu zvažovat liberační důvod podle § 420a odst. 3 obč. zák. Odvolací soud použil nevhodnou formulaci, uvedl-li, že se „žalovaná v rozsahu 20 % zprostila odpovědnosti za škodu“, avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že posuzoval příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalované a vzniklou škodou a dospěl k závěru, že porušení právní povinnosti žalovanou vedlo ke vzniku škody v rozsahu 80 % z celkové škody, zatímco z 20 % by škoda vznikla v důsledku přívalového deště i v případě, že by žalovaná žádnou prevenční povinnost neporušila. Posuzoval tedy správně naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák.

Přívalový déšť jako příčina vedoucí ke vzniku škody by obecně mohl být okolností vylučující odpovědnost za škodu v režimu podle § 420 obč. zák. s ohledem na neexistenci zavinění. Nemůže tomu tak být ale v projednávané věci, neboť zákonem uložená prevenční povinnost směřuje právě k provádění opatření minimalizujících nepříznivý vliv přírodních podmínek či událostí na zemědělský půdní fond.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3811/2017, ze dne 29. 5. 2018


29.08.2018 00:00

Důvodné spoléhání na chování ostatních účastníků silničního provozu

I. V rozsahu, v jakém je jednání či okolnosti na straně poškozeného jednou z příčin vzniku jeho škody, je vyloučena odpovědnost škůdce za škodu, neboť chybí příčinná souvislost mezi škodou a jednáním či skutečnostmi, za něž nese žalovaný odpovědnost, což platí i pro případy objektivní odpovědnosti (§ 427 obč. zák.).

II. V dané věci odvolací soud z možných příčin nehody vyloučil způsob jízdy poškozené, která v rozporu s § 11 odst. 1 silničního zákona – stejně jako škůdce (řidič Tatry) - nejela při pravém okraji vozovky, s tím, že mohla důvodně spoléhat na to, že ostatní účastníci dodrží pravidla silničního provozu.

Avšak důvodně spoléhat na to, že ostatní řidiči dodrží pravidla silničního provozu, může řidič pouze tehdy, pokud z konkrétních okolností v dané situaci neplyne obava, že tomu tak nebude, a stále platí, že je povinností řidiče jet při pravém okraji vozovky, a to i v případě, že v protisměru není žádný provoz. Zároveň je podstatné, že důvodné spoléhání na chování ostatních účastníků silničního provozu nelze bez dalšího ani v přehledné situaci považovat za takovou zvláštní okolnost ve smyslu § 11 odst. 1 silničního zákona, jež by bránila jízdě vozidel při pravém okraji vozovky, a vyloučila tak stanovenou povinnost řidičů.

I když je v dané věci jednoznačné, že hlavní podíl na vzniku škody je na straně škůdce (ke střetu vozidel došlo v pomyslném jízdním pruhu poškozené, na vozovce nebyla vyznačena střední čára), dovolací soud nesouhlasí s právním posouzením otázky spoluzavinění ve smyslu § 441 obč. zák. v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, a v tomto směru poukazuje na odlišný právní názor vyslovený v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 4427/2013, v němž na obdobném skutkovém základě byl odpovídající podíl poškozeného na vzniku škody stanoven na 20 %.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 299/2018, ze dne 28. 5. 2018


24.08.2018 00:06

ÚS: K nároku na náhradní vozidlo po totální škodě

Analytická právní věta

Automatické omezení náhrady nákladů vynaložených na nájem náhradního vozidla z důvodu způsobení totální škody při dopravní nehodě pouze do času sdělení pojišťovny, že oprava vozidla prováděná nebude, bez jakéhokoliv zohlednění dalších skutečností, zejména zda nedojde ke zhoršení postavení poškozeného a obecně dopadu prohlášení pojišťovny o způsobené škodě, porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a právo vlastnické dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Podstatou užívání náhradního vozidla je umožnit pojištěnci zachování určitého životního standardu v situaci, kdy dojde, ať již k částečnému nebo totálnímu poškození vozidla. Poskytnutím náhradního vozidla nebude poškozený ponechán v tísni a bude mu umožněno vést, co do kvality, obdobný život, jako před dopravní nehodou. Podle náhledu Ústavního soudu není výše škody v obdobných případech dána jen hodnotou zničeného vozidla, ale též náklady, které by poškozený nemusel vynaložit v případě, že by ke škodě nedošlo. Ve své podstatě tak není důvodu, pro který by tyto náklady, jsou-li účelně vynaloženy, měl nést právě poškozený.

Výklad a aplikace práva nemohou být odtrženy od reálného života a musí zohlednit tu skutečnost, že ne každý poškozený je natolik solventní, aby si mohl dovolit zakoupit nové vozidlo, bez toho, aniž by čekal na zaslání finančních prostředků od pojišťovny. Ve své podstatě není důvod, pro který by se poškozený, jehož vozidlo bylo poškozeno jen částečně, měl nacházet v lepším postavení než ten, jehož vozidlo bylo zničeno totálně. Oba dva poškození se nacházejí ve stejné životní situaci, a to, že z důvodu dopravní nehody nemohou užívat vozidlo vlastní, a proto používají vozidlo cizí, resp. náhradní.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3831/17, ze dne 24. 7. 2018


< strana 1 / 35 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů