// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

16.10.2018 00:02

Neposkytnutí informací o pasových a vízových požadavcích

Informace o pasových a vízových požadavcích musí cestovní kancelář poskytnout v katalogu, případně jinou vhodnou formou ještě před uzavřením smlouvy, neboť vzhledem k podmínkám jejich případného splnění mají zásadní vliv na rozhodnutí zájemce, zda se vůbec zájezdu zúčastní.

Není přesto vyloučeno, že dané informace budou podle § 852d odst. 1 obč. zák. poskytnuty až po uzavření smlouvy, ale vzhledem k dostatečnému časovému předstihu nepovede takto opožděné splnění předsmluvní informační povinnosti ke vzniku škody. V projednávané věci však informace o pasových a vízových požadavcích pro vstup na území USA nebyly před uzavřením smlouvy poskytnuty vůbec; obsaženy byly až v souhrnu informací před odjezdem, který ovšem zákazníci neobdrželi včas, tj. v zákonné lhůtě sedmi dnů před zahájením zájezdu.

Časové souvislosti při plnění informační povinnosti mohou mít význam při posouzení, zda se na škodě vzniklé zbytečným vynaložením nákladů na neuskutečněný zájezd případně nepodílel (a v jakém rozsahu) zákazník cestovní kanceláře. Ani povaha porušení informační povinnosti ze strany cestovní kanceláře nevylučuje použití ustanovení § 441 obč. zák. o spoluzavinění poškozeného, které je obecnou normou, uplatní se u všech typů odpovědnosti a vyžaduje posouzení všech okolností, které vedly k výslednému škodlivému následku.

I v daných souvislostech tedy platí, že na osobu chystající se k zahraničnímu zájezdu se kladou určité požadavky ohledně míry obezřetnosti, neboť neobdrží-li (vůbec či včas) od cestovní kanceláře informaci o náležitostech cestovních dokladů, neměla by zůstat zcela nečinná. Patří totiž ke všeobecně známým skutečnostem, že do řady zemí je třeba mít vstupní vízum, případně že jsou kladeny určité požadavky na platnost cestovního pasu. Je jistě rozdíl mezi tím, kdy se klient spolehne na údaje cestovní kanceláře o podmínkách vstupu do exotických zemí, oproti situaci, kdy mu není poskytnuta relativně dostupná a víceméně všeobecně známá informace o vstupu do USA. Jinými slovy nedostatek či plná absence sdělení cestovní kanceláře nemůže vést klienta bez dalšího k závěru, že splňuje podmínky pro vstup do cizí země, jestliže je to v rozporu s obecně známými a dosažitelnými informacemi pro většinu společnosti. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 441 obč. zák. nevyžaduje přímo porušení zákonné povinnosti ze strany poškozeného, nýbrž že se při úvaze o míře tzv. spoluzavinění berou v potaz veškeré skutečnosti v jeho sféře (na jeho straně), není správný závěr odvolacího soudu, že se zákazníci nemohli na vzniku škody podílet, protože žádnou povinnost vůči cestovní kanceláři neměli. Spoluodpovědnost žalobců za vznik škody přitom nelze za daných skutkových okolností omezovat jen na případ popsaný v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1394/2007, kde se poškozený klient zavázal zjistit si potřebné informace o pasových a vízových požadavcích sám, neboť v nyní projednávané věci o takovou situaci nešlo. Porušení informační povinnosti cestovní kanceláří je zde stěžejní a převažující příčinou vzniku škody, nicméně to, že zákaznice b) vycestovala na zájezd s pasem s blížícím se koncem platnosti, což znemožnilo operativní řešení vstupních náležitostí, jaké mohl využít zákazník a), je okolností, které se v určité míře, byť nikoliv převažující, podílela na vzniku škody, jejíž náhrada je ve sporu uplatňována.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1214/2018, ze dne 25. 7. 2018


10.10.2018 00:02

Odpovědnost realitní kanceláře za škodu způsobenou neplatností kupní smlouvy

Zákonná dikce neomezovala dopad ustanovení § 42 obč. zák. jen na účastníky smlouvy (viz velmi široká formulace „vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni…“), nýbrž mohla založit i odpovědnost osoby jiné, měla-li významný či rozhodující podíl na podobě neplatného úkonu.

Bylo-li zjištěno, že se žalovaná realitní kancelář zavázala kupujícímu i prodávající bytu zajistit též jakýsi „právní servis“, tj. zejména vypracovat příslušné smluvní dokumenty a zařídit vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, pak okolnost, že konkrétní provedení svěřila advokátovi jako tzv. použité osobě (§ 420 odst. 2 obč. zák.) na základě obecné mandátní smlouvy, musí vést k závěru, že je to ona, kdo odpovídá za škodu, pokud ji vyvolala právě neplatnost kupní smlouvy. Proto lze považovat za racionální a odůvodněné očekávání kupujícího, že se mu za sjednanou úplatu (provizi) dostane komplexních a bezvadných služeb souvisejících s koupí nemovitosti, zejména za situace, kdy realitní kancelář zajistila i sepsání smlouvy advokátem a jeho účast při jejím uzavírání a vkladu. Pak ovšem není důvodu spravedlivě po kupujícím požadovat, aby si ochranu svých práv „pojistil“ ještě jiným způsobem, např. si na své náklady zajistil další právní pomoc nebo vlastními silami ověřoval, zda na majetek prodávající není nařízena další exekuce či zda je smlouva sepsána řádně. Kupujícímu tak nelze přičítat k tíži důvěru v bedlivé počínání advokáta, jednajícího za realitní kancelář, o němž se důvodně domníval, že poskytuje právní služby na náležité odborné úrovni a bere zřetel na jeho oprávněné zájmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5007/2016, ze dne 28. 6. 2018


09.10.2018 00:02

Dobrá víra jako předpoklad předsmluvní odpovědnosti za škodu dle obč. zák.

Při jednání o uzavření smlouvy je jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé potenciální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 462/2018, ze dne 25. 7. 2018


01.10.2018 00:02

K porušení povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie

Pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii lze podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.

Odvolací soud zde nesplnění předpokladů odpovědnosti žalované advokátky za škodu dovodil ze závěru, že žalovaná byla pověřena pouze sepisem smlouvy a podáním návrhu na vklad vlastnického práva na katastr nemovitostí, přičemž odevzdáním smlouvy žalobkyni (aniž by byl návrh na vklad podán) došlo k faktickému ukončení právního zastoupení žalovanou a nebylo již její povinností poučovat žalobkyni o dalších možných postupech v realizaci smlouvy. S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.

Pochybila-li žalovaná a v rozporu se smlouvou o právní pomoci nepodala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle sepsané darovací smlouvy, nelze tím mít její povinnost poskytnout právní službu za skončenou. V takovém případě mělo následovat nalezení reálného řešení, jak pochybení napravit a zajistit převod vlastnického práva na žalobkyni, k čemuž právní služba poskytnutá žalovanou měla vést. Bylo tedy její povinností, vzhledem ke znalosti právní problematiky, poučit žalobkyni jako klientku, že uzavřenou darovací smlouvu může uplatnit v dědickém řízení. Neučinila-li tak, respektive poučila-li ji chybně, je nutno i tento její postup považovat za součást výkonu advokacie, k němuž se žalobkyni zavázala v souvislosti s právní službou ohledně darovací smlouvy.

Jestliže žalobkyně následně uzavřela v rámci probíhajícího dědického řízení dohodu s ostatními dědici, v důsledku které nenabyla ¼ nemovitosti, kterou měla nabýt podle darovací smlouvy, nevylučuje tato okolnost odpovědnost žalované podle § 24 zákona o advokacii, jestliže žalovaná nedostatečným, resp. chybným poučením žalobkyně nezabránila vzniku škody. Závěr odvolacího soudu o neexistenci povinnosti poučit žalobkyni o možnostech nápravy pochybení žalované a o přetržení příčinné souvislosti tak není správný a je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce přetržení příčinné souvislosti dovolací soud uvádí, že okolnost, jež přerušuje příčinnou souvislost, musí působit jako samostatná příčina vzniku téže újmy a musí být způsobilá vyvolat stejný následek, jenž nastal působením původní příčiny. V projednávané věci nepodání návrhu na vklad zůstalo prvotní příčinou, bez níž by ke škodě nedošlo a bez níž by ani nepřicházela do úvahy dědická dohoda v podobě, jak ji žalobkyně uzavřela. K prvotní příčině přistoupila okolnost další (chybné poučení klientky advokátkou) a obě dohromady znamenaly vznik škody. Uzavření dědické dohody nebylo samostatnou příčinou vzniku újmy, a tuto okolnost tak nelze považovat za okolnost přerušující příčinnou souvislost.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, ze dne 20. 6. 2018


01.10.2018 00:01

Odpovědnost za škodu způsobenou provozem BVP na pozemní komunikaci

Za motorové vozidlo ve smyslu zák. č. 168/1999 Sb. se považuje dopravní prostředek, který je poháněn motorem a je určen k přepravě osob nebo nákladu z místa na místo. Ačkoli pásový transportér typu BVP-1 byl primárně určen k plnění bojových úkolů, nelze již po jeho vyřazení z armádní evidence o něm uvažovat jako o vojenském vozidle a s ohledem na povahu tohoto vozidla jako vozidla, užívaného k přesunu pěchoty na bojiště, těžko lze o jeho transportní funkci pochybovat, a to ani s ohledem na jeho vojenskou minulost. Škoda na zdraví způsobená jeho provozem na veřejně přístupné pozemní komunikaci byla ve smyslu § 427 odst. 2 obč. zák. vyvolána zvláštní povahou jeho provozu, projevující se pohybem, zvýšenou rychlostí, technickými nároky na ovládání, apod., tj. faktory, s nimiž zákon spojuje zvýšené riziko vzniku škod, a proto také podléhá režimu zákona o povinném ručení, i když nebylo vyrobeno za účelem pohybu na pozemních komunikacích.

Účelem právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je zejména ochrana poškozených při odškodnění jim vzniklé újmy, způsobené provozem motorového vozidla, i když se nejedná o běžně se vyskytující vozidlo na veřejně přístupných komunikacích. Právě na taková motorová vozidla pamatuje kategorie uvedená v Příloze zák. o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, která zahrnuje všechna ostatní vozidla, která nelze zařadit do výše uvedených kategorií.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3229/2017, ze dne 27. 6. 2018


20.09.2018 00:02

Náhrada za ZSU při trvalému poškození zdraví v nejútlejším věku

I. Za situace, kdy k trvalému poškození zdraví došlo v nejútlejším věku poškozené, lze stěží opřít hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků o srovnání aktivit a způsobu života poškozené před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu, s čímž jinak efektivně pracuje soudní praxe. Proto v takovém případě je povinností soudu se při posuzování rozsahu náhrady za ztížení společenského uplatnění zabývat nejen budoucími omezeními v životě rodinném, ale též jak se poškození projeví v dalších oblastech lidského života a jak ovlivní společenský, kulturní, pracovní a sportovní život poškozené.

II. Ačkoli vyhláška č. 440/2001 Sb. nestanovila jako jedno z hledisek, zda poškozeným je muž či žena, neznamená to, že takovou okolnost nelze v konkrétním případě zvážit při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění.

III. Výsledná částka náhrady za ztížení společenského uplatnění 890.000,- Kč se v posuzované věci sice blíží desetinásobku základní náhrady, vystihuje však přesněji tíži trvalých následků ve všech doposud zaznamenaných souvislostech, tedy především extrémně nízký věk, v němž újma nastala, pohlaví poškozené, trvalou bolestivost, potenciální hrozbu propuknutí infekce s dalšími negativními následky a z toho plynoucí dlouhodobou a všudypřítomnou obavu poškozené o další zdravotní vývoj, jakož i zátěž spojenou s celoživotním užíváním léků.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1900/2017, ze dne 26. 2. 2018


14.09.2018 00:05

ÚS: Odpovědnost advokáta za předložení nepravdivých důkazů

Pokud se jednotlivec rozhodne, že nebude před soudy uvádět vědomě nepravdivé či zavádějící informace ani předkládat takové důkazy, jeho jednání podléhá ochraně podle čl. 2 odst. 3 Listiny (právo jednotlivce na svobodné jednání). Za takové jednání nemohou soudy jednotlivce sankcionovat ani jakkoliv zhoršovat jeho právní postavení, protože zákon takové negativní důsledky nestanoví ani nemůže stanovit.

Rozhodnutí klienta, že se nebude řídit pokyny advokáta a nebude se podílet na předkládání nepravdivých důkazů soudům, je ústavně chráněným projevem práva tohoto jednotlivce na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny. Advokát nemůže po klientovi požadovat, aby před soudy uvedl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace nebo soudům předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy, jakými jsou i antedatované smlouvy. Pokud to advokát přesto učiní, nezprostí se tím odpovědnosti za svá předchozí pochybení. Skutečnost, že klient v takovém případě neposkytl advokátovi součinnost, nemůže jít ve sporu mezi klientem a advokátem k tíži klienta.

Soudy se musí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů. Pokud soudy ignorují argument vznesený účastníkem řízení, který je klíčový pro výsledek řízení, vždy tím poruší základní právo jednotlivce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost soudu vypořádat se s argumenty účastníka řízení způsobem, který odpovídá míře jejich závažnosti, přičemž tato povinnost dopadá i na Nejvyšší soud při rozhodování o přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Vyhne-li se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžejním argumentům uplatněným účastníkem řízení a nijak na ně nereaguje, poruší tím jeho právo na spravedlivý proces.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 644/18, ze dne 17. 8. 2018


03.09.2018 00:01

Porušení povinností zemědělského podnikatele k ochraně půdy

Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném do 31. 3. 2015 a § 27 vodního zákona stanoví vlastníkům a nájemcům pozemků speciální prevenční povinnost chránit půdu tak, aby nedocházelo k jejímu odnosu erozní činností a ke zhoršování jejích fyzikálních, biologických a chemických vlastností, např. též narušením půdy erozí.

Neučinila-li žalovaná při své zemědělské činnosti dostatečná opatření, která by čelila přírodnímu působení, jakým je i přívalový déšť, ačkoliv taková dostupná možnost byla, porušila tuto speciální prevenční povinnost a došlo-li v důsledku porušení její povinnosti k masivnímu smyvu ornice při dešti a ke vzniku škody, odpovídá za ni podle § 420 odst. 1 obč. zák. Její odpovědnost nelze posoudit podle § 420a obč. zák., neboť důsledek porušení postupů žalované při zemědělské činnosti nemá původ v provozní činnosti, tj. příčinou vzniku škody nebyla sama činnost, jež má provozní povahu, popřípadě věc při této činnosti použitá, vyvolávajícím činitelem vzniku škody nebyly fyzikální, chemické či biologické vlivy provozu na okolí.

Jestliže žalovaná odpovídá za způsobenou škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., nepřichází v úvahu zvažovat liberační důvod podle § 420a odst. 3 obč. zák. Odvolací soud použil nevhodnou formulaci, uvedl-li, že se „žalovaná v rozsahu 20 % zprostila odpovědnosti za škodu“, avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že posuzoval příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalované a vzniklou škodou a dospěl k závěru, že porušení právní povinnosti žalovanou vedlo ke vzniku škody v rozsahu 80 % z celkové škody, zatímco z 20 % by škoda vznikla v důsledku přívalového deště i v případě, že by žalovaná žádnou prevenční povinnost neporušila. Posuzoval tedy správně naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák.

Přívalový déšť jako příčina vedoucí ke vzniku škody by obecně mohl být okolností vylučující odpovědnost za škodu v režimu podle § 420 obč. zák. s ohledem na neexistenci zavinění. Nemůže tomu tak být ale v projednávané věci, neboť zákonem uložená prevenční povinnost směřuje právě k provádění opatření minimalizujících nepříznivý vliv přírodních podmínek či událostí na zemědělský půdní fond.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3811/2017, ze dne 29. 5. 2018


29.08.2018 00:00

Důvodné spoléhání na chování ostatních účastníků silničního provozu

I. V rozsahu, v jakém je jednání či okolnosti na straně poškozeného jednou z příčin vzniku jeho škody, je vyloučena odpovědnost škůdce za škodu, neboť chybí příčinná souvislost mezi škodou a jednáním či skutečnostmi, za něž nese žalovaný odpovědnost, což platí i pro případy objektivní odpovědnosti (§ 427 obč. zák.).

II. V dané věci odvolací soud z možných příčin nehody vyloučil způsob jízdy poškozené, která v rozporu s § 11 odst. 1 silničního zákona – stejně jako škůdce (řidič Tatry) - nejela při pravém okraji vozovky, s tím, že mohla důvodně spoléhat na to, že ostatní účastníci dodrží pravidla silničního provozu.

Avšak důvodně spoléhat na to, že ostatní řidiči dodrží pravidla silničního provozu, může řidič pouze tehdy, pokud z konkrétních okolností v dané situaci neplyne obava, že tomu tak nebude, a stále platí, že je povinností řidiče jet při pravém okraji vozovky, a to i v případě, že v protisměru není žádný provoz. Zároveň je podstatné, že důvodné spoléhání na chování ostatních účastníků silničního provozu nelze bez dalšího ani v přehledné situaci považovat za takovou zvláštní okolnost ve smyslu § 11 odst. 1 silničního zákona, jež by bránila jízdě vozidel při pravém okraji vozovky, a vyloučila tak stanovenou povinnost řidičů.

I když je v dané věci jednoznačné, že hlavní podíl na vzniku škody je na straně škůdce (ke střetu vozidel došlo v pomyslném jízdním pruhu poškozené, na vozovce nebyla vyznačena střední čára), dovolací soud nesouhlasí s právním posouzením otázky spoluzavinění ve smyslu § 441 obč. zák. v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, a v tomto směru poukazuje na odlišný právní názor vyslovený v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 4427/2013, v němž na obdobném skutkovém základě byl odpovídající podíl poškozeného na vzniku škody stanoven na 20 %.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 299/2018, ze dne 28. 5. 2018


24.08.2018 00:06

ÚS: K nároku na náhradní vozidlo po totální škodě

Analytická právní věta

Automatické omezení náhrady nákladů vynaložených na nájem náhradního vozidla z důvodu způsobení totální škody při dopravní nehodě pouze do času sdělení pojišťovny, že oprava vozidla prováděná nebude, bez jakéhokoliv zohlednění dalších skutečností, zejména zda nedojde ke zhoršení postavení poškozeného a obecně dopadu prohlášení pojišťovny o způsobené škodě, porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a právo vlastnické dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Podstatou užívání náhradního vozidla je umožnit pojištěnci zachování určitého životního standardu v situaci, kdy dojde, ať již k částečnému nebo totálnímu poškození vozidla. Poskytnutím náhradního vozidla nebude poškozený ponechán v tísni a bude mu umožněno vést, co do kvality, obdobný život, jako před dopravní nehodou. Podle náhledu Ústavního soudu není výše škody v obdobných případech dána jen hodnotou zničeného vozidla, ale též náklady, které by poškozený nemusel vynaložit v případě, že by ke škodě nedošlo. Ve své podstatě tak není důvodu, pro který by tyto náklady, jsou-li účelně vynaloženy, měl nést právě poškozený.

Výklad a aplikace práva nemohou být odtrženy od reálného života a musí zohlednit tu skutečnost, že ne každý poškozený je natolik solventní, aby si mohl dovolit zakoupit nové vozidlo, bez toho, aniž by čekal na zaslání finančních prostředků od pojišťovny. Ve své podstatě není důvod, pro který by se poškozený, jehož vozidlo bylo poškozeno jen částečně, měl nacházet v lepším postavení než ten, jehož vozidlo bylo zničeno totálně. Oba dva poškození se nacházejí ve stejné životní situaci, a to, že z důvodu dopravní nehody nemohou užívat vozidlo vlastní, a proto používají vozidlo cizí, resp. náhradní.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3831/17, ze dne 24. 7. 2018


01.08.2018 00:01

Odpovědnost za škodu podle zákona o veřejných zakázkách č. 137/2006 Sb.

I. Pokud se v režimu právních předpisů platných do 31. 12. 2013 uchazeč o veřejnou zakázku domáhá náhrady škody, která mu vznikla porušením právní povinnosti zadavatele veřejné soutěže stanovené zákonem o veřejných zakázkách č. 137/2006 Sb., je takto uplatněný nárok třeba posuzovat podle obecných ustanovení o náhradě škody obsažených v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., a nikoliv podle obchodního zákoníku.

II. V dané věci je bezprostřední příčinou tvrzené újmy skutečnost, že zadavatelka uzavřela smlouvu a veřejnou zakázku realizovala s jinou společností, a nikoliv s žalující uchazečkou. Za zásadní okolnost, která mohla vést ke zmíněnému stavu, přitom lze považovat i neoprávněné vyloučení uchazečky ze zadávacího řízení, čímž jí bylo znemožněno, aby při rozhodování o výběru nejvhodnější nabídky konkurovala vítězné nabídce. Že v takových případech může vzniknout vyloučenému uchazeči škoda, lze v zásadě považovat za okolnost pro zadavatele veřejné soutěže předvídatelnou a pravděpodobnou.

Je zde však třeba zohlednit, že postup zadavatelky, kterým vyloučila uchazečku ze zadávacího řízení, byl původně potvrzen rozhodnutími Úřadu na ochranu hospodářské soutěže. Jestliže tedy Úřad na ochranu hospodářské soutěže potvrdil, že postup zadavatelky při vyloučení uchazečky ze zadávacího řízení byl v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, přičemž zamítl návrh uchazečky na vydání předběžného opatření, jímž mělo být zadavatelce zakázáno uzavřít smlouvu v zadávacím řízení, nelze jí vytýkat, že v zadávacím řízení pokračovala a vybrala nabídku jiné společnosti, se kterou následně uzavřela smlouvu a realizovala veřejnou zakázku. V takové situaci nelze po zadavatelce spravedlivě požadovat, aby nadále předcházela vzniku škody u vyloučeného uchazeče, jehož vyloučení může být soudem dodatečně prohlášeno za protiprávní, zvláště nemá-li k tomu jakýkoli zákonný či jiný nástroj. Zákon o veřejných zakázkách nedával zadavatelce prostor vyčkat s pokračováním v zadávacím řízení až do rozhodnutí soudu. Nemohla ani zrušit zadávací řízení (např. právě z důvodu předcházení škodám), neboť to lze učinit pouze v taxativně vymezených případech uvedených v § 84 zákona o veřejných zakázkách. Pokud by zadavatelka zadávací řízení bez zákonného důvodu zrušila, případně v něm byla dlouhodobě svévolně nečinná, mohla by se vystavit požadavku na náhradu škody od toho uchazeče, který nebyl vyloučen ze zadávacího řízení a legitimně očekával jeho pokračování.

V dané věci tedy nelze požadovat náhradu škody po zadavatelce, neboť nelze dovodit, že ji způsobit nemusela, respektive že mohla jednat jinak. Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu tím není dána, neboť ušlý zisk uchazečky není adekvátním následkem jednání zadavatelky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 54/2018, ze dne 17. 5. 2018


24.07.2018 00:02

Regres dle § 2917 o.z. ve vztahu ke škodě podle jiných právních předpisů

I. Ustanovení § 2917 o. z. zakládá obecný regresní nárok (nejde o přímý nárok na náhradu újmy) tomu, kdo z titulu své odpovědnosti za škodu nahradil poškozenému škodu, proti osobě, která vznik této škody způsobila. Předpokladem vzniku regresního nároku podle citovaného ustanovení není, že povinnost k náhradě škody vyplývá z občanského zákoníku, může tedy vyplývat i z jiných právních předpisů, např. ze zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (zák. č. 361/20003 Sb.).

II. Jelikož zákon č. 361/2003 Sb. ani jiný právní předpis neobsahuje zvláštní právní úpravu regresního vztahu mezi přímým škůdcem a státem jakožto tím, kdo je povinen k náhradě škody, může se stát (Česká republika prostřednictvím příslušného bezpečnostního sboru) domáhat postihu vůči takovému škůdci za použití obecné úpravy regresu podle § 2917 o. z.

Toto ustanovení zakládá soukromoprávní vztah, ve kterém stát vystupuje jako právnická osoba v rovném postavení s druhou stranou tohoto soukromoprávního vztahu, nikoliv jako orgán veřejné moci, který by z pozice nadřízenosti autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech druhé strany právního vztahu. Neuplatní se zde proto veřejnoprávní princip legality, a není proto třeba, aby stát byl k uplatnění regresního nároku oprávněn či zmocněn veřejnoprávním předpisem. Na věci nic nemění ani skutečnost, že povinnost státu (bezpečnostního sboru) k plnění poškozenému policistovi vznikla v důsledku objektivní odpovědností za škodu způsobenou policistovi při výkonu služby a že tato povinnost vyplývá z veřejného práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5551/2017, ze dne 14. 5. 2018


23.07.2018 00:02

Náhrada nákladů vynaložených v adhezním řízení z pojištění škůdce

Pojistné plnění poskytované z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla není neomezené a nehradí se z něj veškeré újmy, které poškozenému v důsledku škodní události vznikly, ale pouze nároky taxativně vypočtené v § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.

Charakter nákladů ve smyslu § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. je třeba vyložit jako účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků na pojistné plnění vůči pojistiteli, nikoli náklady vynaložené v adhezním řízení při uplatnění nároku na náhradu škody proti škůdci. Náklady vynaložené poškozeným na právní zastoupení v adhezním řízení tak nejsou podřaditelné pod § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. a přímý nárok poškozeného vůči pojišťovně není dán.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4112/2017, ze dne 11. 4. 2018


18.06.2018 00:01

Zpětná účinnost ustanovení horního zákona o odpovědnosti za důlní škodu

V dané věci je rozhodující posouzení přípustnosti aplikace zákona č. 44/1988 Sb., konkrétně jeho ustanovení o náhradě škody způsobené v důsledku důlní činnosti, na činnost žalovaného (jeho právního předchůdce) provozovanou v 60. letech 20. století, ze které žalobcům vznikla v roce 2014 škoda.

Obecně platí, že nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, může mít vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, je-li jeho vztah k dosavadnímu předpisu založen na principu tzv. zpětné účinnosti (retroaktivity). Jelikož výše zmíněný horní zákon neobsahuje přechodná ustanovení, podle kterých by bylo možné určit rozhodnou právní úpravu pro posuzovanou věc, musí být východiskem úvah zásady, ze kterých vychází při řešení otázky zpětné účinnosti právních předpisů obecná nauka právní.

V případě práva na náhradu újmy vzniklé v důsledku porušení zákona platí obecné pravidlo (srov. např. § 3079 odst. 1 o. z.), že rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, je okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné. Mezi těmito dvěma skutečnostmi může existovat i dlouhá časová prodleva.

U objektivní odpovědnosti za škodu stanovenou zvlášť zákonem (srov. § 2895 o. z.), do které spadá i odpovědnost organizace za důlní škodu vyvolanou důlním provozem ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), je třeba v případě absence explicitních přechodných ustanovení vyjít z pravidla, že zpětná (retroaktivní) účinnost takové právní úpravy je vyloučena. V souladu s principem nepravé zpětné účinnosti totiž musí převážit časové hledisko okamžiku škodné události (zvlášť kvalifikované okolnosti, která by mohla být důvodem vzniku povinnosti k náhradě újmy), neboť zejména u přísnější odpovědnosti za výsledek (strict lability) nelze škůdce (zpravidla provozovatele nějaké potenciálně nebezpečné činnosti) uvádět do situace, že by případně nesl povinnost nahradit škodu bez ohledu na zavinění z činnosti, s níž tato zpřísněná povinnost nebyla v okamžiku škodné události zákonem spojována. Opačný přístup by vedl k porušení zásady zákazu retroaktivity a tím i popření požadavku právní jistoty subjektů práva, jakož i k potlačení prevenční funkce náhrady újmy.

Ze shora uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti zpětné působnosti horního zákona z roku 1988 na právní jednání žalovaného (jeho právního předchůdce), k němuž došlo před účinností tohoto zákona, tedy že předpoklady pro vznik povinnosti k náhradě újmy mají být posuzovány podle dosavadních právních předpisů ke dni zasypání šachty (tehdejšího horního zákona, popřípadě tehdejších obecných občanskoprávních předpisů), je správný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5640/2017, ze dne 19. 3. 2018


15.06.2018 00:04

ÚS: Náhrada nákladů vynaložených na péči o poškozeného

Nerespektování nosných důvodů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015 (N 152/78 SbNU 311) o aktivní věcné legitimaci osob, které poskytují osobní péči poškozeným, při uplatnění nároku na náhradu nákladů vynaložených na tuto péči, je porušením legitimního očekávání stěžovatelů a tím i jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 610/18, ze dne 15. 5. 2018


11.06.2018 00:02

Dědění nároku na náhradu za duševní útrapy způsobené usmrcením osoby blízké

Uplatnil-li zůstavitel za svého života u soudu nárok na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením jeho syna podle § 2959 o. z., tvoří takto uplatněné právo po jeho smrti součást pozůstalosti a tedy i předmět dědění, a přechází na jeho dědice bez ohledu na to, zda oni sami jako osoby blízké usmrcenému měli či uplatnili nárok na jednorázovou náhradu podle tohoto ustanovení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 293/2018, ze dne 28. 2. 2018


08.06.2018 00:05

ÚS: K možnosti obrácení důkazního břemene v medicínských sporech

V případě občanskoprávního sporu, v němž na straně jedné stojí pacient, který tvrdí, že mu protiprávním jednáním poskytovatele zdravotních služeb vznikla újma a který je v důkazní nouzi, a na straně druhé stojí poskytovatel zdravotních služeb, který porušil svou povinnost vést řádně zdravotnickou dokumentaci, je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, opomene-li obecný soud zvážit důvody pro obrácení důkazního břemene.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 14/17, ze dne 9. 5. 2018


07.06.2018 00:02

Nárok na jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké

Jestliže odvolací soud dovodil, že žalobou vymezená škodní událost (nesprávná diagnóza) není v příčinné souvislosti s následkem, jímž je ve smyslu uplatněného nároku na jednorázovou náhradu za usmrcení osoby blízké podle § § 444 odst. 3 obč. zák. smrt poškozené, avšak že jiné počínání lékaře, a to nedostatečná informace a poučení pacientky o možnostech dalšího podrobnějšího vyšetření, vedlo k tomu, že smrt poškozené, která již v té době byla neodvratná, nastala o několik měsíců dříve, než by se tak stalo při včasnějším nasazení onkologické léčby, což způsobilo újmu na osobnostních právech pozůstalých žalobců, je zřejmé, že odvolací soud rozhodl o jiném nároku, než který byl uplatněn v žalobě. Takový postup není bez toho, že by v řízení došlo ke změně žaloby, možný.

Odvolací soud dovodil, že porušením právní povinnosti ze strany žalované při poskytování lékařské péče nebyla nesprávnost diagnózy, nýbrž okolnost, že lékař pacientku nepoučil o potřebě dalších vyšetření; za škodlivý následek pak soud označil nikoliv smrt jako takovou (ta již vzhledem k závažnosti zdravotního stavu pacientky nemohla být nikterak odvrácena), nýbrž okolnost, že poškozená zemřela o několik měsíců dříve, než kdyby bylo na základě správné diagnózy přistoupeno k odpovídající léčbě. Zásah do rodinných vztahů žalobců tak nespočíval v tom, že by žalovaná způsobila neočekávanou smrt poškozené, nýbrž v tom, že opožděným nasazením odpovídající léčby nebyl o několik měsíců oddálen nevratně se blížící konec jejího života.

Z tohoto srovnání je zřejmé, že odvolací soud vztáhl porušení právní povinnosti k jinému počínání lékaře žalované a spojil důvody pro odškodnění s jiným typem následku, než jak jej žalobci vymezili v žalobě. Ostatně v návaznosti na toto odlišné vymezení skutku nárok logicky odlišně kvalifikoval právně, neboť namísto požadované náhrady typově náležející pod ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. rozhodl o zadostiučinění podle § 11 a 13 obč. zák. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti nesupluje, nýbrž doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody a jedná se o zcela svébytné a samostatné nároky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1725/2016, ze dne 28. 2. 2018


29.05.2018 00:03

Odpovědnostní vztah mezi vlastníkem komunikace a podnikatelem

Vztah účastníků vyplývající z deliktní odpovědnosti vlastníka komunikace podle § 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. nelze ani v širší souvislosti považovat za vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti týkající se zabezpečování veřejných potřeb ve smyslu § § 261 odst. 2 obch. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4192/2016, ze dne 31. 1. 2018


29.05.2018 00:02

Odpovědnost správce komunikace za škodu

Subjektem, který objektivně odpovídá za škodu způsobenou vlastníkům sousedních pozemků podle § 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. může být jen vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace. Pověří-li vlastník komunikace jiný subjekt právem hospodaření a povinností udržovat a opravovat svěřené úseky komunikací, nemá tato okolnost vliv na povinnosti vlastníka vyplývající z § 27 tohoto zákona, včetně jeho případných povinností hradit škodu. Subjekt odpovědný ze zákona nemůže odpovědnost za škodu, byl-li její příčinou stavební nebo dopravně technický stav komunikace, jejímž je vlastníkem, převést na jiný subjekt, který si zřídil k zabezpečení údržby a oprav silnice.

Zákon č. 13/1997 Sb. však upravuje objektivní odpovědnost vlastníků komunikací, nikoli odpovědnost dalších subjektů za škodu způsobenou porušením jejich povinností, jež zůstává nedotčena a uplatní se souběžně. Není tudíž vyloučena obecná odpovědnost správce komunikace podle občanského zákoníku zaviněným porušením povinnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4192/2016, ze dne 31. 1. 2018


< strana 1 / 35 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů