// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

14.08.2017 00:02

Přechod nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví na dědice

I. Současná úprava, účinná od 1. 1. 2014 v § 2009 odst. 2 o. z. dovětek o zániku práva na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění neobsahuje. Proto je namístě dovodit, že právo na náhradu nemajetkové újmy na zdraví má sice charakter práva osobně spojeného s osobou poškozeného, nezaniká však jeho smrtí bezvýjimečně, resp. zákon může stanovit výjimky, kdy toto právo přechází na dědice. Takovou výjimku zakládá právě ustanovení § 1475 odst. 2 o. z., v němž je nově pozůstalost vymezena tak, že tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Jde tedy o jednoznačnou dikci, stanovící podmínky, za nichž se právo vázané na osobu poškozeného může stát předmětem dědění.

Uplatnil-li tedy poškozený za svého života u soudu nároky na náhradu nemajetkové újmy na zdraví vyjmenované v § 2958 o. z., tvoří tyto nároky podle zákona č. 89/2012 Sb. v případě jeho smrti pozůstalost a mohou přejít na dědice.

II. Veškeré otázky hmotného práva spojené s děděním (s výjimkou dílčích otázek řešených speciálně ustanoveními § 3070 až 3072 o. z.) po zůstaviteli zemřelém od 1. 1. 2014, včetně předmětu dědictví, se řídí úpravou dědického práva podle zákona č. 89/2012 Sb.

Z toho je pak zřejmé, že na dědice poškozené, která utrpěla újmu na zdraví v době do 31. 12. 2013, přechází děděním nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 444 odst. 1 obč. zák., jestliže poškozená zemřela po uvedeném datu, avšak tyto nároky za svého života uplatnila u soudu. Tehdy totiž právo poškozeného na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění smrtí poškozeného nezaniká a v plné výši se stává předmětem dědického řízení za podmínek uvedených v § 1475 odst. 2 o. z.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3556/2016, ze dne 27. 4. 2017


11.08.2017 00:04

ÚS: Zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění

I. Nárok poškozeného na mimořádné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, není v části přesahující původně poškozeným žalovanou částku promlčen, pokud je v žalobě vyčíslena základní výše dané náhrady dostatečně, a je tak základem i pro mimořádné zvýšení, k němuž může soud dospět na základě své zákonem mu přiznané úvahy.

II. Obecný soud má prostor pro mimořádné zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, vždy, pokud to odůvodňuje vyšší míra závažnosti vlivu následků škody na zdraví na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, a to s přihlédnutím ke všem myslitelným stránkám lidského života. Jinak řečeno, v textu vyhlášky formulovaný nepříznivý vliv následků škody na zdraví na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, jakožto předpoklad pro odškodnění ztížení společenského uplatnění, může nabývat s přihlédnutím k individuálním odlišnostem každého jednotlivého případu různé intenzity, která může být důvodem i pro přiznání mimořádného odškodnění ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1346/16, ze dne 29. 6. 2017


21.07.2017 00:04

ÚS: Odpovědnost státního podniku za neplatnost smluv

I. Každé soukromoprávní jednání musí vycházet z principu prevence, popř. minimalizace škody. Každý proto musí postupovat náležitě obezřetně tak, aby svým jednáním nezavdal příčinu ke vzniku škody a tím i možného sporu. Nebylo-li postaveno najisto, zda státní podnik je či není zadavatelem podle zákona o veřejných zakázkách, nebránila mu žádná okolnost, aby z opatrnosti postupoval v souladu s uvedeným zákonem; svou volbou postupovat mimo režim zákona o veřejných zakázkách vystavil své právní jednání riziku, že bude shledáno neplatným.

II. To, že státní podnik v důvěře ve sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže nepostupoval podle zákona o veřejných zakázkách, ačkoli podle něj postupovat měl, má relevanci mezi ním a tímto orgánem veřejné moci, resp. státem, nemůže se však projevit ve vztahu mezi státním podnikem a třetí osobou, v němž musí státní podnik nést následky toho, že byl ve své důvěře někým jiným zklamán. Zklamanou důvěrou je třeba argumentovat tam, kde byla zklamána.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2370/14 ze dne 20. 6. 2017


10.07.2017 00:01

Škoda způsobená vadně provedeným dílem v mimosmluvním režimu

I když na řešený případ nelze aplikovat § 373 obch. zák. o odpovědnosti za škodu způsobené porušením smluvní povinnosti, neboť mezi účastníky nebyla existence smluvního závazkového vztahu prokázána, je chybný závěr odvolacího soudu o tom, že nedošlo ani k porušení žádné ze zákonných povinností zhotovitelky. Na řešený případ lze totiž aplikovat ustanovení § 415 obč. zák., které zakotvuje obecnou prevenční povinnost subjektů počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě či na životním prostředí. Nelze tedy bez dalšího uzavřít, že zhotovitelka vadným provedením stavebních prací bez uzavřené smlouvy o dílo neporušila žádnou zákonnou povinnost. Zhotovitelka tímto jednáním mohla porušit citované ustanovení § 415 obč. zák., z čehož plyne že zde mohl být naplněn jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu – porušení právní povinnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5237/2016, ze dne 9. 5. 2017


23.06.2017 00:05

ÚS: Princip úplného odškodnění u totální škody na vozidle

Především je třeba Nejvyššímu soudu vytknout, že při svém rozhodování nerespektoval judikaturu Ústavního soudu k dané problematice, což je v přímém rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy. Odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání totiž neobsahuje transparentní a dostačující vysvětlení tohoto nezohlednění judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší soud setrval na právním názoru vysloveném ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí v totožné věci a z tohoto důvodu odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Tento jeho právní názor ovšem nekoresponduje se závěry Ústavního soudu, vyslovenými např. v nálezu ze dne 19. března 2008 sp. zn. II. ÚS 2221/07 či nálezu ze dne 11. června 2014 sp. zn. I. ÚS 1902/13; tyto nálezy postulují princip – v maximální možné míře – plného odškodnění. Konstatuje se, že skutečnou škodou se rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody, a proto musí i rozsah náhrady škody zohlednit výši všech nutných prostředků, které byl poškozený nucen vynaložit k obnovení původního majetkového stavu. Jak připomíná prvně citovaný nález, „[s]oud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného právní normou. Smyslem a účelem ustanovení, přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody, je zajistit, aby mu v plné míře byla kompenzována majetková újma. V každém individuálním případě je proto třeba pečlivě srovnat majetkový stav poškozeného před vznikem škody a po provedení opravy poškozeného vozidla, přičemž rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši veškerých jím vynaložených prostředků nutných k obnovení provozuschopnosti vozidla, tedy původního majetkového stavu. S ohledem na možný vznik bezdůvodného obohacení v důsledku opravy je pochopitelně nutné zvažovat i účelnost a nezbytnost nákladů vynaložených na uvedení poškozené věci do původního stavu.“ Na poškozeného nelze přenášet povinnost k úhradě nákladů na uvedení věci do původního stavu a neodůvodněně jej znevýhodňovat oproti škůdci. Ostatně tyto závěry jsou obsaženy i v ustanovení § 2969 občanského zákoníku, podle nějž se při určení výše škody na věci vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. Ústavní soud si je plně vědom toho, že v nyní projednávaném případě jde o případ způsobení tzv. totální škody; tím se věc skutkově liší od výše uvedených případů pod sp. zn. II. ÚS 2221/07 a sp. zn. I. ÚS 1902/13, v nichž šlo o škody na vozidlech, k jejímuž odstranění přicházela v úvahu oprava. Závěry v těchto nálezech uvedené je však nutné aplikovat i na nyní projednávaný případ. Ústavní soud dále upozorňuje, že „nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu (…) zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů“ (srov. sp. zn. III. ÚS 561/04, sp. zn. II. ÚS 76/95, sp. zn. I. ÚS 70/96, sp. zn. III. ÚS 127/96, sp. zn. III. ÚS 187/98, sp. zn. III. ÚS 206/98, sp. zn. III. ÚS 648/2000).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 155/16, ze dne 6. 6. 2017


02.06.2017 00:02

ÚS: Náhrada za zpoždění letu v důsledku střetu letounu s ptákem

Pomine-li obecný soud obligatorní prostředek (položení předběžné otázky) k objasnění právního základu projednávané věci, jímž je pro věc relevantní předpis unijního práva, a nerespektuje-li tak vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu, jež takový postup vyžaduje, poruší práva účastníků řízení na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2857/15, ze dne 24. 5. 2017


31.05.2017 00:00

Okamžik vzniku škody na havarovaném vozidle

Bez ohledu na postup poškozeného a na způsob či metodu vyčíslení, vzniká vlastníkovi vozu škoda již v okamžiku, kdy je při dopravní nehodě snížena hodnota havarovaného vozidla.

Jiná je ovšem situace u náhrady za pronájem náhradního vozu, neboť zde se škoda neprojevuje snížením hodnoty havarovaného vozu, nýbrž se odvozuje od dočasné nemožnosti jej po dobu opravy používat. Škoda pak vzniká, jestliže si poškozený náhradní vozidlo skutečně pronajal a vynaložil v souvislosti s tím vyšší náklady ve srovnání s náklady, jež by jinak měl s provozem svého automobilu, který nemohl použít v důsledku poškození. Teprve tehdy se majetkový stav snižuje tím, že poškozený takové zvýšené (avšak nutné a účelné) náklady skutečně vynaloží, a tedy škoda vzniká zaplacením půjčovného za náhradní vůz. To odpovídá i ustálenému soudnímu výkladu k § 442 odst. 1 obč. zák. Protože zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, v této věci nelze použít, je argumentace dovolatelky pozdější úpravou k výkladu otázky vzniku škody bezpředmětná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3019/2015, ze dne 28. 2. 2017


29.05.2017 00:00

Určení provozovatele letadla ve vztahu k zápisu v leteckém rejstříku

Provozovatelem letadla ve smyslu § 427 odst. 2 obč. zák. je zpravidla jeho vlastník, není-li v leteckém rejstříku uvedena jiná osoba jako provozovatel letadla.

Výjimečně může být provozovatelem i osoba odlišná od vlastníka, přestože v leteckém rejstříku zapsána není. Neodpovídá-li totiž zápis skutečnému stavu věci a právním poměrům ohledně letadla, může mít postavení provozovatele i v rejstříku nezapsaná osoba, má-li ve skutečnosti k letadlu taková práva a oprávnění, jež jí umožňují s ním v dostatečně širokém rozsahu disponovat, užívat ho ke své činnosti a vlastním jménem jej fakticky provozovat. Nesprávnosti zápisu se však ani v občanskoprávních vztazích nemůže dovolávat v rejstříku zapsaná osoba. Rozhodující okolností v takových sporných případech jsou konkrétní práva a povinnosti vyplývající z právního vztahu těchto osob. U smlouvy o pronájmu letadla je pak vždy nutno individuálně posuzovat, zda vlastník na smluvního partnera převedl dostatečný rozsah práv k letadlu.

Je přitom povinností žalobce, pokud se rozhodne uplatnit nárok vůči osobě nezapsané v leteckém rejstříku, aby ve sporu prokázal okolnosti svědčící o tom, že zápis v rejstříku neodpovídá skutečnému stavu a že jím označený žalovaný naplňuje znaky provozovatele letadla.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1970/2015, ze dne 22. 2. 2017


12.05.2017 00:05

ÚS: K pojmu skutečná škoda na vozidle

Právní názor, podle něhož se vedle nákladů na provedení opravy poškozeného vozidla nelze domáhat náhrady škody odpovídající rozdílu mezi jeho tržní hodnotou před poškozením a po opravě, nerespektuje principy práva na náhradu škody a zejména se zcela míjí s ekonomickou realitou, přičemž by však mělo platit, že právo, jehož výklad a používání by ekonomickou realitu mělo respektovat, protože v opačném případě se stane kontraproduktivní, případně až virtuální. Jsou-li totiž nahrazeny toliko náklady na opravu věci a nikoliv již rozdíl v její tržní hodnotě, nepřináší věc svému vlastníku stejný užitek a škoda způsobená protiprávním jednáním mu tak není nahrazena v plném rozsahu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 795/16, ze dne 27. 4. 2017


03.05.2017 00:00

Přechod povinností ze zákonného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla

Pasivně legitimovaným subjektem ve sporu o pojistné plnění z titulu přímého nároku poškozeného proti pojistiteli odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle právní úpravy účinné před 1. 1. 2000 a tedy i subjektem, jemuž jedinému může být soudem ukládána povinnost k plnění, je Česká kancelář pojistitelů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1701/2015, ze dne 26. 1. 2017


26.04.2017 00:01

Prevenční povinnost chránit zdraví a život svěřených osob

Ačkoliv žalovaná zřejmě nemohla předvídat, kdy a z jakých příčin se začne její dospělý syn projevovat agresivně vůči svému okolí a že při jakémsi souběhu okolností může dokonce usmrtit dítě, neznamená to však, že splnila vše, co lze v rámci prevenční povinnosti požadovat od osoby mající ve své péči nezletilé děti, které přivádí do kontaktu s osobou trpící duševní chorobou projevující se nepředvídatelnými výbuchy emocí spojenými někdy s destruktivním chováním vůči věcem a nejméně jednou i s fyzickým násilím vůči lidem.

Žalovaná vzhledem ke svým předchozím zkušenostem mohla a měla riziko konfliktu či případné agrese předpokládat, neboť jednak věděla, že právě ona bývá spouštěčem emocionálních výbuchů svého syna, jednak i tvrzená dohoda o odděleném pobytu dětí svědčí o její jisté obavě, jak kontakt syna s hlídanými dětmi proběhne. Byť jistě nemohla dohlédnout všech konkrétních rizik, byla povinna provést taková opatření, která by byla způsobilá nebezpečí vzniku konfliktu alespoň minimalizovat, ne-li zcela odvrátit. To platí obzvláště pro případ, že skutečně nedodržela dohodu s rodiči usmrceného chlapce, že děti bude hlídat v místě, kde se její syn nevyskytoval, a kdy tuto základní pojistku před hrozbou konfliktu svévolně porušila. Žalovaná proto nedostála povinnosti obecné prevence ve smyslu § 415 obč. zák. a podle § 420 obč. zák. odpovídá žalobcům za škodu způsobenou usmrcením jejich syna.

Pro úplnost lze dodat, že takový výklad rozsahu povinnosti tzv. generální prevence v této velmi specifické situaci sleduje legislativní trend a koresponduje se zásadou velící poskytnout větší míru ochrany před riziky plynoucími z ujmutí se osoby s nebezpečnými vlastnostmi, jak ji od 1. 1. 2014 výslovně upravuje ustanovení § 2923 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 755/2015, ze dne 26. 1. 2017


20.04.2017 00:02

Odpovědnost za škodu způsobenou povahou vodiče a katétru

Samotný způsob použití nástroje, tj. pouhý technologický postup, nevede k odpovědnosti podle § 421a obč. zák., jestliže se na výsledném škodlivém účinku neprojevila sama o sobě povaha předmětu, vyplývající z jeho charakteristických vlastností, nýbrž především metoda a způsob jeho aplikace.

Ze znaleckého posudku v posuzované věci však vyplynulo, že schopnost poranit cévu i při regulérním postupu operatéra je vlastností každého vodiče a katétru, proto lze důvodně dovodit, že z povahy použitých nástrojů, které vstupují do kontaktu se stěnou cévy a které mají úzký tvar a tvrdší konzistenci než dotčené tkáně, vyplývá určité riziko, že se negativním způsobem projeví při pohybu v cévě, a to i za předpokladu, že jsou použity správně. V tomto případě nebylo narušení stěny tepny zamýšleným účinkem, nýbrž nepříznivým zásahem do organismu pacienta, který byl vyvolán právě a jen povahou a vlastnostmi použitých nástrojů. Zde lze poukázat na významný rozdíl od věci projednávané dovolacím soudem pod sp. zn. 25 Cdo 2458/2013, kdy byla odpovědnost podle § 421a obč. zák. vyloučena v případě proděravění srdeční síně, k němuž došlo bez přímé příčinné souvislosti se zamýšlenou nekrotizací srdeční tkáně katétrem. Oproti tomu v nyní projednávané věci neměly použité přístroje za cíl invazivní zásah do tkáně tepny, přesto došlo k jejímu narušení. Soudy tak správně dovodily, že perforace tepny, která způsobila masivní krvácení a následnou újmu na zdraví žalobci, byla v příčinné souvislosti s působením charakteristických vlastností přístrojů (mikrovodiče nebo mikrokatétru), jichž bylo při operaci použito; byly tím naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu na zdraví žalobce podle § 421a obč. zák.

Jestliže nebyly zjištěny jakékoliv jiné možné důvody proděravění tepny než působení uvedených dvou nástrojů, není významné, že nelze jednoznačně určit, který z nástrojů byl původcem nepříznivého následku. Rozhodující je, že při zákroku s cílem embolizace míšní malformace byly používány oba nástroje ve vzájemné součinnosti, oba vstoupily do tepny, a právě v této fázi došlo k jejímu proděravění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4301/2015, ze dne 22. 12. 2016


03.04.2017 00:01

Podpovrchová skládka jako součást pozemku; příčinná souvislost

I. Jestliže odpad zavážený různými subjekty, hromadící se po dobu více než padesáti let na místě kaolinového lomu, překrytý zeminou působením času doznal takových fyzikálních a biologických změn, že již nelze rozlišit, v jakém objemu jej nahromadily jednotlivé subjekty, v jakém rozsahu ještě nedošlo ke smísení s pozemkem a kde tedy fakticky jsou hranice dosud nezrecyklovaného odpadu, pak nelze zbytky skládky hodnotit jako jednu samostatnou věc movitou, s níž by bylo možno nakládat a manipulovat. Nelze si představit, že by bylo možné odpad od pozemků oddělit, aniž by se tím předmětné pozemky znehodnotily.

II. Ušlý zisk znamená ztrátu očekávaného majetkového přínosu za situace, že poškozený měl zajištěny veškeré předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, a do tohoto děje vedoucího k získání majetkového prospěchu zasáhlo protiprávní jednání škůdce. Pokud by však ke zvětšení majetku (zisku) nedošlo i bez protiprávního jednání škůdce (zde pro stavební uzávěru), není příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a ušlým ziskem dána.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2479/2016, ze dne 22. 12. 2016


17.03.2017 00:02

ÚS: K ochraně práv poškozených v trestním řízení

I. Ustanovení § 206 odst. 2 trestního řádu je třeba ústavně konformně vykládat tak, že míří na situace, kdy poškozený není přítomen při hlavním líčení, nikoli, když není přítomen v soudní síni, a předseda senátu se jej proto nemůže dotázat, zda navrhuje, aby byla obžalovanému uložena povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy; v případě, kdy poškozený využije svého práva nesetkat se s obžalovaným v soudní síni, a vypovídá odděleně, musí předseda senátu při plnění povinnosti podle § 206 odst. 2 ve spojení s § 43 odst. 3 a § 228 odst. 1 trestního řádu učinit taková opatření, aby byla ochrana práv poškozených a obětí trestné činnosti reálně zajištěna.

II. Stejně tak je porušením práva na soudní ochranu poškozeného postup soudu, který nerozhodne o návrhu na uložení povinnosti nahradit škodu, ačkoli byl učiněn, je založen v soudním spise a jeho projednání umožněno opakováním řízení po zrušení rozsudku v celém rozsahu v odvolacím řízení.

III. Soud je při postupu podle ustanovení § 206 odst. 2 trestního řádu u zvlášť zranitelných obětí garantem toho, že se poškozenému dostane náležitého poučení a možnosti uplatnit nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2916/15, ze dne 28. 2. 2017


28.02.2017 00:02

Výše nároku na náhradu ušlého zisku

Při určení výše náhrady ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodné události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit.

Porušil-li budoucí prodávající svoji povinnost ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě prodat nemovitost budoucímu kupujícímu, odvíjí se náhrada za ztrátu příjmu budoucího kupujícího z následného prodeje nemovitosti od částky, kterou by budoucí kupující z následného prodeje nemovitosti získal, byl-li by realizován. Nákladem, který je v daném případě nutno odečíst, je kupní cena, za niž by budoucí kupující předmětnou nemovitost smluvně získal do vlastnictví, neboť to je nezbytný a pravidelný výdaj na opatření předmětu k jeho dalšímu prodeji.

Takovými náklady však již nejsou další případné výdaje, jež by dodatečně mohly v budoucnu hypoteticky vzniknout v souvislosti s úhradou kupní ceny. Podstatné je, že zisk byl reálně dosažitelný, nikoliv již povaha prostředků, které by byly na zamýšlený nákup použity. Namítané úroky z úvěru, jež nebyl čerpán ani sjednán, nejsou nákladem pro koupi nezbytným ani nákladem skutečně vynaloženým a ve vztahu mezi účastníky se nejedná ani o vyúčtovací spor, kde by byly zúčtovány veškeré vedlejší či případné budoucí výdaje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2858/2015, ze dne 20. 10. 2016


09.02.2017 00:01

Rozlišení nároků na náhradu za osobní péči a náhradu nákladů léčení

Jak podle původní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, tak podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2224/15 nárok na náhradu nákladů léčení (míněno v jeho širším pojetí) ve smyslu § 449 odst. 1 obč. zák. náleží osobě trvale poškozené na zdraví v rozsahu účelně vynaložených výdajů na zajištění léčení či jiné potřebné péče, pokud není hrazena ze systému veřejného zdravotního pojištění, případně z jiných veřejných zdrojů. V případě, že takové náklady za poškozeného vynaloží (zaplatí) někdo jiný, tj. třetí osoba, má sama právo požadovat jejich náhradu po škůdci (§ 449 odst. 3 obč. zák.). Poskytne-li ovšem potřebnou pomoc vlastní osobní péčí o poškozeného či jeho domácnost třetí osoba, nemůže požadovat odměnu za vykonané činnosti, neboť ji zákon nepřiznává. Jestliže vzhledem k nesoběstačnosti poškozeného potřebný rozsah domácích prací a celkové výpomoci ze strany osoby blízké přesahuje běžnou a standardní úroveň rodinné spolupráce a solidarity, náleží nárok na náhradu přímo samotnému poškozenému bez ohledu na to, zda případně vypomáhající členy rodiny nějak honoroval.

Nároky (částky), které se v posuzované věci odvozují od osobní péče žalobců o poškozenou, tak je oprávněna vůči škůdci u soudu uplatnit svým jménem pouze sama poškozená. V případě výdajů, které lze klasifikovat jako náklady léčení poškozené v širším smyslu a které žalobci skutečně vynaložili na pomůcky, úkony léčby či udržení zdravotního stavu (např. fyzioterapie, hypoterapie, canisterapie, solná jeskyně, náklady na boty, rehabilitace a masáže), mají žalobci postavení třetí osoby ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák. a jsou aktivně legitimováni k uplatnění nároku na náhradu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1250/2016, ze dne 20. 10. 2016


07.02.2017 00:02

Povinnost provozovatele parkoviště hradit škodu na vozidle dle § 2945 o.z.

Objektivně daná povinnost hradit škodu na vozidlech a jejich příslušenství podle § 2945 o. z. dopadá na provozovatele hlídaných garáží a zařízení podobného druhu, jestliže ze zařízení příslušného typu bylo odcizeno tam umístěné vozidlo nebo bylo poškozeno.

Nejde ovšem o všechna parkoviště, garáže či jiné parkovací plochy, nýbrž jen o taková, která slouží k umístění dopravních prostředků s garancí jejich střežení ze strany provozovatele. Není přitom významné, jaký způsob střežení provozovatel zvolí a zda jej nakonec skutečně vykonává, rozhodující je, zda právě takovou službu nabízí a klient jeho nabídku přijme. K povinnosti střežit vozidla se provozovatel parkoviště může zavázat smlouvou, začasté uzavíranou i konkludentně pouhým umístěním vozidla na určitém místě, lze-li ovšem dovodit, že doplňková služba spočívající v ostraze byla nabídnuta a přijata. Hlídanými parkovišti tedy nejsou automaticky jakákoliv parkoviště, kde se umístění vozidla zpoplatňuje; pokud se s ostrahou nepočítá, je úhrada parkovného plněním za krátkodobý pronájem parkovací plochy (místa). Na tom nic nemění ani okolnost, že se poplatek může vybírat pomocí mechanických prostředků, kde závora na výjezdu není prvkem ostrahy vozidel, nýbrž součástí výběrného systému.

U parkovišť typu P+R je zřejmé, že nejsou obvykle koncipována bez dalšího jako parkoviště střežená; z jejich povahy samotné neplyne prvek zabezpečení vozidel před vznikem škody. Popsaná povaha P+R parkovišť je všeobecně známa a ani při posouzení situace na předmětném parkovišti nelze dospět k jinému závěru, než jaký učinily soudy nižších stupňů, že z pohledu průměrné osoby (§ 4 odst. 1 o. z.) nevykazovalo zařízení znaky hlídaného parkoviště. Oplocení spolu se systémem automatických závor napojených na výběrný systém má sice určité ochranné prvky, ovšem slouží především tomu, aby zabránilo odjezdu bez zaplacení parkovného, případně libovolnému vstupu osob na parkovací plochu, nikoliv již tomu, aby zabránilo odcizení vozidla.
Ani mobilní buňka umožňující přítomnost personálu ještě neznačí, že je zde obsluha střežící vozidla. Z prosté přítomnosti mobilní buňky na parkovišti bez přítomnosti hlídače nelze tedy vyvodit závěr o hlídání parkoviště, který by vedl ke zpřísněné povinnosti k náhradě škody podle § 2945 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5758/2015, ze dne 20. 10. 2016


06.02.2017 00:01

Právo zdravotní pojišťovny na náhradu nákladů dle § 55 zák. č. 48/1997 Sb.

Zdravotní pojišťovna nemá nárok na náhradu nákladů za hrazené (zdravotní) služby, které byly sice vynaloženy zdravotní pojišťovnou na péči o jejího pojištěnce, avšak nebyly zapříčiněny jednáním třetí osoby, neboť s takovou skutečností zákon její nárok vůči třetím osobám nespojuje. Znamená to, že třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce, jakožto následků jejího jednání.

Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů práva zdravotní pojišťovny na náhradu škody podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání třetí osoby, nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavena najisto. Protiprávní jednání třetí osoby nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou.

Vztah příčinné souvislosti mezi vznikem škody a zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby je vyloučen, jestliže škoda, spočívající ve vynaložených nákladech na léčení pojištěnce, byla způsobena výlučně zaviněním samotného pojištěnce.

Okolnost, že v posuzované věci poškozený pojištěnec sám podle svého uvážení nepoužil osobní ochranné pracovní prostředky pro práci ve výškách (jistící lano s podsedákem), ačkoliv je měl v daném okamžiku k dispozici, je právě tou jedinou důležitou, podstatnou a značnou příčinou, která vedla ke vzniku škody, jejíž náhrady se zdravotní pojišťovna v tomto řízení domáhá (a bez níž by ke vzniku této škody nedošlo), neboť z okolností, které vyšly v řízení najevo, je zřejmé, že, kdyby pojištěnec jistící lano použil, k pádu (a poškození zdraví) by nedošlo, a tedy škoda (náklady za léčení) by nevznikla tak, jak vznikla. Jde o výlučnou a samostatnou příčinu, která vyvolala vznik škody bez ohledu na to, zda zaměstnavatel zajistil, aby se pojištěnec jako jeho zaměstnanec před uzavřením pracovní smlouvy podrobil vstupní lékařské prohlídce, či nikoli.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4323/2015, ze dne 21. 11. 2016


03.02.2017 00:04

ÚS: Nesouhlas s poskytnutím zdravotní pomoci

I v oblasti poskytování zdravotní péče je třeba plně ctít zásadu svobody a autonomie vůle a možnost pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť by byla i považována za nezbytnou pro zachování jeho života. Lékaři a další zdravotničtí pracovníci mohou takové osoby přesvědčovat, mohou se snažit je přimět ke změně jejich postoje, pokud je zjevně pro ně škodlivý, ale v konečném důsledku nemohou zabránit realizaci rozhodnutí o odmítnutí péče, které bylo učiněno na základě svobodné a vážné vůle dospělé svéprávné osoby, pouze z toho důvodu, že se domnívají, že toto rozhodnutí danou osobu poškozuje. Proto jedná-li jakákoliv osoba v souladu s těmito pravidly, a potřebnou péči neposkytne s ohledem na nesouhlas svéprávného dospělého pacienta, nemůže spáchat trestný čin neposkytnutí pomoci, neboť by nebyl naplněn jeden z nezbytných znaků trestného činu - protiprávnost jednání.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2078/16, ze dne 2. 1. 2017


02.02.2017 00:02

Odpovědnost za újmu způsobenou zamítnutím insolvenčního návrhu

Zprostí-li se insolvenční navrhovatel odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu způsobenou dlužnici zamítnutím insolvenčního návrhu (mimo jiné) i tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut proto, že dlužnice po jeho podání splnila závazky, které osvědčovaly její úpadek (srov. ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona), musí ke stejnému důsledku vést i stav, kdy insolvenční soud zamítne insolvenční návrh z důvodu, že dlužnice „je schopna“ tyto závazky splnit vzhledem k předpokládaným příjmům, kterých se jí má dostat v nejisté době budoucí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5745/2015, ze dne 5. 10. 2016


< strana 1 / 32 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články