// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 18.04.2023
Poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení
Poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, které má insolvenční soud poskytnout v souladu s ustanovením § 390 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona dlužníku, jenž není insolvenčním navrhovatelem, již s účinností od 24. dubna 2020 (v důsledku novely insolvenčního zákona provedené zákonem č. 191/2020 Sb.) v případě, že jde o dlužníka – fyzickou osobu, nemá obsahovat informaci, z níž by plynula podmíněnost přípustnosti oddlužení tím, že takový dlužník nemá dluhy z podnikání (natož pak tím, že takový dlužník „není podnikatelem“); to platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 191/2020 Sb.
Poučení (o možnosti podat návrh na povolení oddlužení) poskytnuté dlužníkovi v projednávané věci usnesením insolvenčního soudu bylo v podstatných rysech hrubě zavádějící, jelikož adresát, kterým byl dlužník – fyzická osoba, který je (byl) podnikatelem, jím byl poučen, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, „který není podnikatelem“ a (nepřesnou, jelikož neúplnou) reprodukcí § 389 odst. 2 insolvenčního zákona mu také bylo naznačováno, že řešení jeho úpadku oddlužením mohou bránit „dluhy z podnikání“. Poučení (o možnosti podat návrh na povolení oddlužení) tedy nebylo řádné.
Vždy je zapotřebí přihlédnout ke smyslu a účelu konkrétní poučovací povinnosti a ke konkrétním okolnostem dané věci, tedy k tomu, zda poskytnuté poučení (byť beze zbytku nevyhovuje zákonem stanoveným kritériím o jeho obsahu) přesto umožní účastníku řízení realizovat potřebná procesní práva nebo povinnosti. To, zda insolvenční soud splnil poučovací povinnost dle § 390 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 389 a § 390a insolvenčního zákona, závisí na posouzení, zda případné nedostatky při plnění poučovací povinnosti nebyly na újmu procesních práv dotčené osoby (dlužníka coby adresáta poučení). Jestliže dotčená osoba (dlužník coby adresát poučení) mohla na základě poskytnutého poučení odpovídajícím způsobem uplatnit svá procesní práva, popřípadě vykonat své procesní povinnosti, není z hlediska zachování práva na spravedlivý proces podstatné, že případně šlo o poučení, které není zcela bez vad.
Jakkoli podání dlužníka zde umožňuje úsudek, že nedostatky poskytnutého poučení jej nezmátly (od podání návrhu na povolení oddlužení jej neodvrátily) a že pro dlužníka bylo podstatné jen prodloužení lhůty k tomuto procesnímu úkonu, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, nelze vyloučit, že nedostatky poučení (jež nelze označit za jen dílčí či marginální) přispěly k nedodržení zákonem stanovené lhůty k podání návrhu na povolení oddlužení. Jednoznačný závěr o tom, že dotčená osoba (dlužník coby adresát poučení) mohla na základě vadně poskytnutého poučení odpovídajícím způsobem uplatnit svá procesní práva, popřípadě vykonat své procesní povinnosti, ani se zohledněním obsahu podání dlužníka přijmout nelze. Návrh na povolení oddlužení podaný dlužníkem proto nelze míti za opožděný.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 155/2022, ze dne 26. 1. 2023
Dotčené předpisy:
§ 389 IZ
§ 390 IZ
§ 390a odst. 1 IZ
§ 390a odst. 2 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 21. října 2021, č. j. MSPH 59 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Odmítl návrh dlužníka (J. P.) na povolení oddlužení ze dne 30. srpna 2021 (bod I. výroku).
[2] Určil, že k insolvenčnímu návrhu dlužníka se nepřihlíží (bod II. výroku).
[3] Prohlásil konkurs na majetek dlužníka, s tím, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod III. výroku).
[4] Určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají 21. října 2021 v 15.10 hodin (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 17. února 2021, č. j. MSPH 59 INS XY, rozhodl insolvenční soud o insolvenčním návrhu věřitele MIVO DEVELOPMENT s. r. o. tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.
[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. května 2021, č. j. MSPH 59 INS XY, 3 VSPH XY (mimo jiné), zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 17. února 2021 ve výroku o prohlášení konkursu a věc (potud) vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[3] Usnesením ze dne 22. června 2021, č. j. MSPH 59 INS XY, doručeným dlužníku 3. července 2021, poučil insolvenční soud dlužníka o možnosti podat do 30 dnů do doručení usnesení návrh na povolení oddlužení a tato lhůta uplynula (marně) 3. srpna 2021.
[4] Dlužník podal 1. srpna 2021 žádost o prodloužení lhůty, na kterou insolvenční soud nereagoval (a lhůtu neprodloužil).
[5] Dlužník podal dne 30. srpna 2021 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení.
3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 107 odst. 5, § 314 odst. 1 písm. a/ a § 390 odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:
4. Návrh na povolení oddlužení musí být podán v zákonné lhůtě 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu, v tomto případě od doručení řádného poučení o možnosti takový návrh podat. Tato lhůta uplynula dlužníku dne 3. srpna 2021, aniž by soud byl oprávněn ji prodloužit. Protože dlužník podal návrh na povolení oddlužení až 30. srpna 2021, insolvenční soud jej zamítl pro opožděnost.
5. Vzhledem k tomu, že jiný způsob řešení úpadku již nepřichází v úvahu, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka s tím, že bude projednán jako nepatrný. K insolvenčnímu návrhu, který dlužník podal v době, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o (jeho) úpadku, insolvenční soud nepřihlédl (§ 107 odst. 5 insolvenčního zákona).
6. K odvolání dlužníka proti bodům I. a III. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. října 2021, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. února 2022, č. j. MSPH 59 INS XY, 3 VSPH XY, usnesení potvrdil.
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 55 a § 57 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z ustanovení § 83 a § 390 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
8. Usnesení ze dne 22. června 2021, jímž insolvenční soud poučil dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, bylo dlužníku doručeno do datové schránky fikcí dne 3. července 2021, takže lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení uplynula dne 3. srpna 2021. Dlužník pak zaslal insolvenčnímu soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení až dne 30. srpna 2021.
9. Třicetidenní lhůta dle § 390 odst. 1 insolvenčního zákona náleží mezi procesní lhůty zákonné, neboť její (neměnná) délka je stanovena přímo právním předpisem; soud (respektive předseda senátu) ji proto nemůže prodloužit dle § 55 o. s. ř. Tato lhůta začala dlužníku běžet (dle § 57 odst. 1 o. s. ř.) dnem následujícím po dni, kdy mu byl insolvenční návrh doručen, tj. v sobotu 3. července 2021, a její poslední den připadl na úterý 3. srpna 2021. Návrh na povolení oddlužení (na příslušném formuláři) však byl insolvenčnímu soudu doručen až 30. srpna 2021, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
10. Protože prominutí zmeškání lhůty (jež přichází v úvahu u zákonných procesních lhůt) není podle § 83 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení přípustné, je za popsané situace nezvratný závěr, že dlužník podal návrh na povolení oddlužení opožděně. Na uvedeném nic nemění ani fakt, že žádal o prodloužení (zákonné) procesní lhůty k podání návrhu. Skutečnost, že se insolvenční soud do uplynutí lhůty k jeho žádosti nijak nevyjádřil, nezakládá právní domněnku, že žádosti vyhověl (popřípadě že ji akceptoval), a dlužník se mýlí, dovozuje-li opak.
11. Obstát nemůže ani odvolací argumentace dlužníka týkající se nedostatečného poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení s ohledem na změnu insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu. Dlužníkem citované ustanovení § 32 odst. 2 tohoto zákona sice zrušilo slova „která nemá dluhy z podnikání“ v § 389 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, avšak tato skutečnost nedopadá na danou situaci. V této věci jde o řádné poučení dlužníka po podání věřitelského insolvenčního návrhu dle § 390 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, které insolvenční soud dlužníku řádně doručil a na které dlužník ve stanovené lhůtě nereagoval.
12. Insolvenční soud rovněž správně prohlásil konkurs na majetek dlužníka, neboť řešení úpadku oddlužením nepřipadá v úvahu a z obsahu insolvenčního spisu současně vyplývá, že dlužník vlastní nemovitý majetek.
13. Na shora uvedených závěrech pak ničeho nemění ani skutečnost, že insolvenční soud nevyhověl žádosti dlužníka o ustanovení zástupce z řad advokátů pro podání odvolání; předpoklady pro takový postup nebyly splněny vzhledem ke zřejmě bezúspěšnému uplatňování nebo bránění práva (§ 138 o. s. ř.). Ani ustanovený zástupce z řad advokátů by svými námitkami nemohl překonat nezvratný závěr o nedodržení zákonné lhůty pro podání návrhu na povolení oddlužení; srov. „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2005, sp. zn. 25 Cdo 218/2005 [jde o usnesení, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
14. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
Poučil insolvenční soud dlužníka řádně o možnosti podat návrh na povolení oddlužení?
15. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že insolvenční soud jej řádně nepoučil o možnosti podání „insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení“. V poučení totiž „nereflektoval“ změny insolvenčního zákona, konkrétně ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 191/2020 Sb., kdy (insolvenční) soud již nepřihlíží ke dluhům z podnikání, ač usnesení ze dne 22. června 2021 bylo vydáno již za účinnosti tohoto zákona.
17. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
18. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
19. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§ 389
(1) Dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o
a/ právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo
b/ fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.
(2) Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže
a/ s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde; platí, že věřitel souhlasí, pokud nejpozději spolu s přihláškou své pohledávky výslovně nesdělí, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí, a toto své stanovisko odůvodní, nebo
b/ jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/, anebo
c/ jde o pohledávku zajištěného věřitele.
(3) Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na povolení oddlužení podat.
§ 390
(1) Návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.
(2) Podáním návrhu na povolení oddlužení nejsou dotčeny účinky spojené s nařízením předběžného opatření insolvenčním soudem.
(3) Návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.
§ 390a
Podání návrhu na povolení oddlužení a insolvenčního návrhu
(1) Není-li dále stanoveno jinak, musí být návrh podle § 390 odst. 1 sepsán a za dlužníka podán
a/ advokátem, notářem, soudním exekutorem, insolvenčním správcem, nebo
b/ akreditovanou osobou; akreditovanou osobou je právnická osoba, které byla rozhodnutím ministerstva udělena akreditace pro poskytování služeb v oblasti oddlužení podle tohoto zákona;
osoba podle písmen a/ a b/, která je dlužníkem zmocněna, jen aby sepsala a v jeho zastoupení podala návrh podle § 390 odst. 1, není zástupcem dlužníka v insolvenčním řízení. Při sepisu návrhu podle § 390 odst. 1 dlužníka během porady poučí o jeho povinnostech v insolvenčním řízení.
(2) Odstavec 1 se nepoužije,
a/ je-li dlužníkem fyzická osoba, která má právnické nebo ekonomické vzdělání v magisterském studijním programu nebo vykonala zkoušku insolvenčního správce, nebo
b/ je-li dlužníkem právnická osoba a jedná-li za ni osoba uvedená v § 21 občanského soudního řádu, která má právnické nebo ekonomické vzdělání v magisterském studijním programu nebo vykonala zkoušku insolvenčního správce.
(…)
22. Ve výše uvedené podobě platila citovaná ustanovení v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (26. listopadu 2019, kdy insolvenčnímu soudu došel věřitelský insolvenční návrh). Ustanovení § 390 a § 390 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona nedoznala změn ani později. S účinností od 24. dubna 2020 však doznalo změny ustanovení § 389 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, když novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 191/2020 Sb. byla v tomto ustanovení zrušena slova „která nemá dluhy z podnikání“ (včetně čárky před slovem která) [srov. část druhou (Změna insolvenčního zákona), bod 2. uvedeného zákona], přičemž podle § 33 uvedeného zákona (Přechodné ustanovení) platí, že zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, však zůstávají zachovány. Později ustanovení § 389 insolvenčního zákona rovněž nedoznalo změn.
23. Jak zmíněno shora, insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka bylo zahájeno věřitelským insolvenčním návrhem. Z obsahu insolvenčního spisu se dále podává, že ač insolvenční soud tento insolvenční návrh doručil dlužníku již v listopadu 2019, nepoučil jej v souvislosti s tímto procesním úkonem o možnosti podat v zákonem stanovené lhůtě návrh na povolení oddlužení (§ 390 odst. 1 insolvenčního zákona); právě tato skutečnost byla důvodem, pro který odvolací soud usnesením ze dne 19. května 2021, zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 17. února 2021 ve výroku o prohlášení konkursu a věc (potud) vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
24. Poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení poskytl insolvenční soud dlužníku až v rámci usnesení z 22. června 2021, s tím, že tak může učinit (návrh na povolení oddlužení podat) do 30 dnů od doručení „tohoto poučení“. O tom, že označené usnesení bylo doručeno dlužníku 3. července 2021, takže posledním dnem uvedené lhůty byl 3. srpen 2021, jakož i o tom, že dlužník podal návrh na povolení oddlužení až 30. srpna 2021, se před dovolacím soudem spor nevede (tyto otázky dovolání neotevírá dovolacímu přezkumu). Zbývá proto určit, zda poučení, jehož se dlužníku dostalo oním usnesením, bylo řádné.
25. Usnesení z 22. června 2021 obsahuje v prvním odstavci svého výroku informaci o vydání rozhodnutí o úpadku a o tom, že odvolací soud usnesením ze dne 19. května 2021 zrušil rozhodnutí o úpadku ve výroku o prohlášení konkursu, jelikož dlužník nebyl řádně poučen o možnosti podat návrh na povolení oddlužení. Další odstavec usnesení je citací § 390 odst. 1 insolvenčního zákona. Následují slova. „Soud tedy poučuje dlužníka:“, za nimiž je obsažen tento text:
„Dlužník, který není podnikatelem a který má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 a násl. insolvenčního zákona, může podat do 30 dnů od doručení tohoto poučení na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR, návrh na povolení oddlužení prostřednictvím k tomu oprávněné osoby uvedené v ustanovení § 390a odst. 1 insolvenčního zákona (tj. advokát, notář, soudní exekutor, insolvenční správce nebo akreditovaná osoba). Dluh z podnikání dle ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona nebrání řešení úpadku dlužníka oddlužením, souhlasí-li s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde o pohledávku zajištěného věřitele. Nebude-li návrh na povolení oddlužení ve stanovené lhůtě, insolvenční soud jej odmítne.“
26. V usnesení ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 39/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2013, pod číslem 98 (z nějž v usnesení ze dne 19. května 2021 vyšel i odvolací soud), Nejvyšší soud vysvětlil, že smysl poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, k němuž je insolvenční soud povinen při doručení věřitelského insolvenčního návrhu dlužníku, tkví v tom, aby dlužník, jenž splňuje zákonné předpoklady tohoto sanačního způsobu řešení svého úpadku, měl možnost uplatnit jej i tehdy, je-li insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem věřitele. Tamtéž dodal, že v případech, kdy soud neposkytuje účastníku poučení o jeho procesních právech při jednání, při jiném soudním roku nebo do protokolu, nýbrž jako součást písemného vyhotovení soudního rozhodnutí, účastník zpravidla očekává, že se mu poučení o jeho procesních právech dostane v závěrečné části tohoto rozhodnutí, označené jako poučení, což je dáno obecně nastavenou strukturou soudních rozhodnutí (srov. ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř. a § 169 odst. 1 o. s. ř.). U těch soudních rozhodnutí (usnesení), jejichž prostřednictvím soud plní právě svou poučovací povinnost (výzev) a mezi něž se řadí i usnesení o výzvě k vyjádření k insolvenčnímu návrhu, je pak povahou věci dáno, že příslušné poučení (výzva) je obsaženo ve výrokové části usnesení. To však ještě neznamená, že požadavku na řádné poučení nedostojí usnesení, které obsahuje příslušné procesní poučení v jiné své části (v odůvodnění). Jakkoli je žádoucí, aby soud dbal i na předepsanou formu poučení, podstatné je, zda se v dané procesní situaci, v době, kdy je toho podle stavu řízení pro účastníka zapotřebí, účastníku dostalo náležitě konkrétního poučení o jeho procesních právech nebo povinnostech (podstatný je obsah poučení).
27. Insolvenční zákon výslovně nestanoví požadavek, aby poučení dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení bylo součástí usnesení, jímž insolvenční soud vyzývá dlužníka, aby se vyjádřil k insolvenčnímu návrhu nebo součástí usnesení, jímž insolvenční soud ukládá dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, povinnost předložit mu seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona (§ 128 odst. 3 insolvenčního zákona). Rozhodující není forma takového poučení, nýbrž (především) jeho obsah, tedy to, zda poskytnuté poučení bylo náležitě konkrétní (dlužník obdržel podstatné informace, na jejichž základě se vskutku mohl rozhodnout, zda navrhne řešení svého úpadku oddlužením), takže dlužník mohl i tak řádně uplatnit svá procesní práva.
28. V usnesení sen. zn. 29 NSČR 39/2012 Nejvyšší soud rovněž ozřejmil, že pouhá citace ustanovení § 390 odst. 1 insolvenčního zákona není řádným poučením dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení (takové poučení není dostatečně konkrétní), a to též proto, že obsahem ustanovení § 390 odst. 1 insolvenčního zákona se podoba požadovaného poučení nevyčerpává. Tamtéž formuloval pro potřeby soudní praxe (při aplikaci insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013, zahrnujícím jinou dikci § 389 insolvenčního zákona) též minimální (vzorový) rozsah řádného poučení.
29. Na závěry posledně označeného usnesení navázal Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. dubna 2019, sen. zn. 29 NSČR 173/2017, uveřejněným v časopise Soudní judikatura, číslo 7-8, ročníku 2020, pod číslem 75. V něm k řečenému doplnil, že jelikož se s účinností od 1. ledna 2014 [po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] změnily zákonné podmínky přípustnosti oddlužení, bylo zapotřebí u věcí projednávaných podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017 poučit dlužníka fyzickou osobu např. alespoň takto:
„Dlužník – fyzická osoba, který nemá dluhy z podnikání nebo u kterého dluhy z podnikání podle § 389 odst. 2 insolvenčního zákona nebrání řešení úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, a který má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 a násl. insolvenčního zákona, může podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti, návrh na povolení oddlužení. Později podaný návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne.“
30. K tomu budiž dodáno, že ač s účinností od 1. července 2017 [po novele provedené zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] doznalo ustanovení § 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona dílčí změny (doplnění), bylo typové (vzorové) minimální poučení uvedené shora uplatnitelné (využitelné) i pro insolvenční zákon ve znění účinném do 23. dubna 2020, ovšem s doplněním zahrnujícím (pro insolvenční zákon ve znění účinném od 1. července 2017) též poučení o osobách oprávněných návrh na povolení oddlužení sepsat a podat za dlužníka (§ 390a insolvenčního zákona).
31. Poměřováno těmito závěry, poučení, jehož se dlužníku dostalo usnesením insolvenčního soudu z 22. června 2021, beze zbytku obstojí jen ve vazbě na poučení podle § 390a odst. 1 insolvenčního zákona (poučení o osobách oprávněných návrh na povolení oddlužení sepsat a podat za dlužníka); v situaci, kdy dlužník není právnickou osobou (§ 390a odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona) a v řízení do vydání uvedeného usnesení nevyšlo najevo, že by šlo o osobu, na kterou se ve smyslu ustanovení § 390a odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona vztahují (mohou vztahovat) výjimky z povinnosti sepisu a podání návrhu na povolení oddlužení (za dlužníka) zákonem určenou osobou (§ 390a odst. 1 insolvenčního zákona), je tato část poučení dostatečně konkrétní. Oproti tomu poučení o zákonných podmínkách přípustnosti oddlužení je nepřesné i v rovině výkladu insolvenčního zákona ve znění účinném do 23. dubna 2020. Pouští se totiž (oproti požadavkům kladeným judikaturou Nejvyššího soudu na minimální vzorovou podobu poučení nadbytečně) do výčtu výluk, pro něž dluh z podnikání nebrání (podle § 389 odst. 2 insolvenčního zákona) řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, činí tak ale nedbale. Správný je pouze poukaz na případ uvedený v § 389 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona. Z dikce § 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona se cituje jen text, který dané ustanovení obsahovalo v době do 30. června 2017 (nikoli již stávající část věty za středníkem), a obsah ustanovení § 389 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona není zmíněn vůbec. Nadto slovy „Dlužník, který není podnikatelem“, formuluje poučení (nepřípustně) podmínku přípustnosti oddlužení obsaženou v textu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona jen do 31. prosince 2013.
32. Především však poučení o zákonných podmínkách přípustnosti oddlužení nezohledňuje změnu promítnutou v textu § 389 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona s účinností od 24. dubna 2020 (srov. odstavec 22. shora). Vzhledem k přechodnému ustanovení obsaženému v § 33 zákona č. 191/2020 Sb. přitom lze souhlasit s dovolatelem, že poučení formulované co do možnosti podat návrh na povolení oddlužení dne 22. června 2021 již mělo reagovat na dikci § 389 insolvenčního zákona ve znění účinném od 24. dubna 2020; srov. (z hlediska metodologie výkladu přechodných ustanovení ve vazbě na oddlužení) mutatis mutandis např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2020, sen. zn. 29 NSČR 114/2019, uveřejněné pod číslem 54/2021 Sb. rozh. obč.
33. Jinak řečeno, poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, které má insolvenční soud poskytnout v souladu s ustanovením § 390 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona dlužníku, jenž není insolvenčním navrhovatelem, již v případě, že jde o dlužníka – fyzickou osobu, nemá obsahovat informaci, z níž by plynula podmíněnost přípustnosti oddlužení tím, že takový dlužník nemá dluhy z podnikání (natož pak tím, že takový dlužník „není podnikatelem“).
34. Již předtím, než insolvenční soud vydal usnesení z 22. června 2021, v řízení vyšlo najevo, že dlužník je (byl) podnikatelem (srov. např. důvody usnesení odvolacího soudu ze dne 23. června 2020, č. j. MSPH 59 INS XY, 2 VSPH XY), což následně dlužník potvrdil v článku VII. návrhu na povolení (B-20) oddlužení údajem, že pracuje jako „OSVČ“ (osoba samostatně výdělečně činná). Lze tedy shrnout, že poučení (o možnosti podat návrh na povolení oddlužení) poskytnuté dovolateli usnesením insolvenčního soudu ze dne 22. června 2021 bylo v podstatných rysech hrubě zavádějící, jelikož adresát, kterým byl dlužník – fyzická osoba, který je (byl) podnikatelem, jím byl poučen, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, „který není podnikatelem“ a (nepřesnou, jelikož neúplnou) reprodukcí § 389 odst. 2 insolvenčního zákona mu také bylo naznačováno, že řešení jeho úpadku oddlužením mohou bránit „dluhy z podnikání“. Poučení (o možnosti podat návrh na povolení oddlužení) tedy nebylo řádné a právní posouzení věci odvolacím soudem (jenž v poučení závady neshledal) správné není.
35. Platí dále, že vždy je zapotřebí přihlédnout ke smyslu a účelu konkrétní poučovací povinnosti a ke konkrétním okolnostem dané věci, tedy k tomu, zda poskytnuté poučení (byť beze zbytku nevyhovuje zákonem stanoveným kritériím o jeho obsahu) přesto umožní účastníku řízení realizovat potřebná procesní práva nebo povinnosti. Jinak řečeno, to, zda insolvenční soud splnil poučovací povinnost dle § 390 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 389 a § 390a insolvenčního zákona, závisí na posouzení, zda případné nedostatky při plnění poučovací povinnosti nebyly na újmu procesních práv dotčené osoby (dlužníka coby adresáta poučení). Ještě jinak řečeno, jestliže dotčená osoba (dlužník coby adresát poučení) mohla na základě poskytnutého poučení odpovídajícím způsobem uplatnit svá procesní práva, popřípadě vykonat své procesní povinnosti, není z hlediska zachování práva na spravedlivý proces podstatné, že případně šlo o poučení, které není zcela bez vad. Srov. mutatis mutandis např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2021, sen. zn. 29 NSČR 64/2020, uveřejněné pod číslem 83/2022 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2022, sen. zn. 29 ICdo 68/2020.
36. Jak plyne i ze skutečností, z nichž insolvenční soud vyšel při vydání usnesení z 21. října 2021 (srov. odstavec 2. bod [4] shora), dlužník na poučení poskytnuté usnesením insolvenčního soudu z 22. června 2021 reagoval podáním datovaným 30. července 2021, doručeným insolvenčnímu soudu 1. srpna 2021 (B-17), jímž požádal o prodloužení lhůty k předložení návrhu na povolení oddlužení, uváděje, že se mu z důvodu letních prázdnin a z toho plynoucích dovolených nepodařilo sehnat osobu oprávněnou sepsat a podat návrh na povolení oddlužení ve stanovené lhůtě, uvedenou v § 390a odst. 1 insolvenčního zákona. Současně uvedl, že chce podat žádost o povolení oddlužení ve smyslu § 389 a násl. insolvenčního zákona a že splňuje podmínky pro povolení oddlužení ve smyslu § 389 a násl. insolvenčního zákona.
37. Jakkoli podání dlužníka z 30. července 2021 umožňuje úsudek, že nedostatky poskytnutého poučení jej nezmátly (od podání návrhu na povolení oddlužení jej neodvrátily) a že pro dlužníka bylo podstatné jen prodloužení lhůty k tomuto procesnímu úkonu, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, nelze vyloučit, že nedostatky poučení [jež nelze označit za jen dílčí či marginální (srov. závěr v odstavci 34. shora o tom, že šlo o poučení v podstatných rysech hrubě zavádějící)] přispěly k nedodržení zákonem stanovené lhůty k podání návrhu na povolení oddlužení. Jednoznačný závěr o tom, že dotčená osoba (dlužník coby adresát poučení) mohla na základě vadně poskytnutého poučení odpovídajícím způsobem uplatnit svá procesní práva, popřípadě vykonat své procesní povinnosti, ani se zohledněním obsahu podání z 30. července 2021 přijmout nelze. Návrh na povolení oddlužení podaný dlužníkem (až) 30. srpna 2021 proto nelze míti za opožděný.
38. Odvolací soud tedy rozhodl nesprávně, přičemž dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), změnil napadené usnesení podle § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř. v tom duchu, že usnesení insolvenčního soudu se v napadených bodech I. a III. výroku mění tak, že návrh na povolení oddlužení se neodmítá.
39. Jelikož tímto způsobem odklidil Nejvyšší soud i závislý výrok o prohlášení konkursu (a o tom, že konkurs bude projednán jako nepatrný), má jeho rozhodnutí ten následek, že věc se vrací do stavu, kdy není rozhodnuto o způsobu řešení úpadku a insolvenční soud bude povinen se neprodleně zabývat návrhem na povolení oddlužení věcně.
Autor: -mha-