// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení

Konkursní řízení; insolvenční řízení

13.11.2018 00:00

Věcná příslušnost ve sporu o náhradu škody způsobené jednatelem

Spor mezi (bývalým) jednatelem společnosti s ručením omezeným a touto společností o náhradu škody způsobené porušením povinnosti jednatele jednat s péčí řádného hospodáře je sporem mezi obchodní korporací a členem jejího statutárního orgánu, týkajícím se výkonu funkce statutárního orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř.]. Řečené platí bez ohledu na to, zda žalobu podává sama společnost s ručením omezeným či její insolvenční správkyně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4163/2017, ze dne 4. 9. 2018


12.11.2018 00:00

Promlčení po vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty

Je-li zástava pravomocně vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (obligačního dlužníka), zástavní právo již nemůže být v rámci konkursu realizováno a může být nadále uplatňováno jen v řízení o žalobě zástavního věřitele podané proti zástavnímu dlužníku. Pro stavení běhu promlčecí doby zástavního práva ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. není za těchto okolností významné, zda dále pokračuje konkursní řízení (popřípadě též řízení o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášené do konkursu), nýbrž to, zda zástavní věřitel řádně pokračuje v řízení o zástavním právu zahájeném přihlášením pohledávky do konkursu s uplatněním práva na její oddělené uspokojení i poté, co byla zástava pravomocně vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (obligačního dlužníka). Tak je tomu tehdy, jestliže zástavní věřitel v přiměřené době po vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty podá u soudu žalobu, kterou vůči zástavnímu dlužníku uplatní zástavní právo, a jestliže nebrání řádnému pokračování řízení zahájeného touto žalobou. Posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené době, bude vždy odvislé od konkrétních okolností případu.

Jestliže (podle okolností případu) zástavní věřitel v řízení řádně pokračuje podáním žaloby na uspokojení nároku ze zástavního práva, promlčecí doba zástavního práva nezačne dále běžet dnem právní moci rozhodnutí o vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty, ale její běh bude nadále přerušen až do pravomocného skončení tohoto (navazujícího) řízení. Kdyby však zástavní věřitel řádně v řízení nepokračoval, neboť by po vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty v přiměřené lhůtě nepodal žalobu na uspokojení svého nároku ze zástavního práva, pokračoval by běh promlčecí doby právní mocí rozhodnutí soudu o vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1564/2018, ze dne 14. 8. 2018


06.11.2018 00:02

Uplatnění (ne)zajištěné pohledávky v insolvenčním řízení

I. Přihláška pohledávky do insolvenčního řízení nemá vady jen proto, že věřitel (ač tak mohl učinit) v ní neuplatnil právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění.

II. Ve smyslu ustanovení § 192 odst. 4 insolvenčního zákona ve znění účinném od 31. března 2011 je kvalitativní změna skutečností, na nichž se přihlášená pohledávka zakládá (změny důvodu vzniku přihlašované pohledávky), nebo změna pořadí přihlašované pohledávky (uplatněním dřívějšího pořadí, než bylo přihlášeno) možná jen do uplynutí lhůty k přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení.

III. Případný omyl přihlašovatele pohledávky mezi tím, co přihláškou pohledávky projevil a tím, co jí projevit chtěl, nemá na přihlášku pohledávky a její účinnost žádný vliv.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 191/2016, ze dne 29. 8. 2018


06.11.2018 00:00

Pokračování ve sporu o určení vlastnictví po zrušení konkursu

Okamžikem, kdy v důsledku zrušení konkursu na majetek úpadce (vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání) pominou ve smyslu ustanovení § 45 odst. 1 ZKV účinky prohlášení konkursu, se ve sporu o určení vlastnictví zahájeném třetí osobou po prohlášení konkursu na majetek úpadce vůči správci konkursní podstaty úpadce stává namísto správce konkursní podstaty úpadce bez dalšího žalovaným bývalý úpadce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4278/2016, ze dne 30. 8. 2018


25.10.2018 00:01

Postoupení odpůrčího nároku dle § 15 (2) ZKV před pravomocným rozhodnutím

I. Ani ve sporech z odpůrčích žalob podle § 15 odst. 2 ZKV, které nebyly v době zrušení konkursu pravomocně skončeny, po zrušení konkursu zásadně nelze pokračovat; potud se typicky projevují jako spory vyvolané konkursem, k jejichž charakteristice patří, že zásadně nemohou přetrvat ukončení konkursního řízení.

II. Povaha odpůrčího nároku podle § 15 odst. 2 ZKV vylučuje možnost žalobce (jímž může být konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty) postoupit tento nárok jiné osobě (lhostejno zda za úplatu) před pravomocným rozhodnutím o odpůrčím nároku. Smlouva o postoupení takového odpůrčího nároku tedy není (ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř.) právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod odpůrčího nároku z postupitele (konkursního věřitele nebo správce konkursní podstaty úpadce) na postupníka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5188/2017, ze dne 17. 5. 2018


18.09.2018 00:00

Uspokojení paušální částky nákladů trestního řízení v insolvenčním řízení

Pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů trestního řízení ve smyslu § 152 odst. 1 písm. d/ trestního řádu, jejíž výši vymezuje ustanovení § 1 a § 3 vyhlášky o paušální částce, není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 17/2017, ze dne 27. 6. 2018


30.08.2018 00:02

Nakládání insolvenčního správce se zastavenou pohledávkou dlužníka

V insolvenčním řízení, v němž je úpadek zástavního dlužníka řešen konkursem, a v němž věřitel uplatňuje uspokojení pohledávky ze zajištění tvořeného zástavním právem k pohledávce dlužníka za jeho poddlužníkem, není poté, co se zástavní právo stalo vůči poddlužníku účinným, ani insolvenční správce zástavního dlužníka ani poddlužník oprávněn přivodit zánik zastavené pohledávky jejím započtením proti (přihlášené) pohledávce poddlužníka vůči zástavnímu dlužníku bez souhlasu zástavního věřitele.

Z Rc 70/2012 i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2690/2011 plyne, že od prohlášení konkursu na majetek dlužníka je osobou oprávněnou domáhat se vůči poddlužníku zaplacení zastavené pohledávky insolvenční správce dlužníka; to, že pohledávka je zástavou určenou i v insolvenčním řízení k uspokojení pohledávky zajištěného (zástavního) věřitele, však současně znamená, že dlužník (insolvenční správce jako představitel majetkové podstaty dlužníka) s ní nemůže volně nakládat způsobem, jímž by ji využil k uspokojení svých vlastních závazků (dluhů), stejně jako tak nemohl učinit před zahájením insolvenčního řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, ze dne 7. 6. 2018


30.08.2018 00:01

Označení insolvenčního správce v žalobě o náhradu škody

Odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí, je osobní majetkovou odpovědností insolvenčního správce. Odtud zcela samozřejmě plyne, že plnění, k jehož úhradě je případně zavázán ve sporu o takovou náhradu škody nebo jiné újmy, je následně uspokojováno (exekučně vymáháno) z osobního majetku insolvenčního správce.

Ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobila tím, že při výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka porušila povinnosti, které jí jsou uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při výkonu funkce nepostupovala s odbornou péčí, má (musí) být žalovaná fyzická nebo právnická osoba označena jako kterákoli jiná fyzická nebo právnická osoba (stejně, jako kdyby taková osoba vedla soukromoprávní spor, který se insolvenčního řízení vůbec netýká).

Jde-li o fyzickou osobu, má být v žalobě označena (v souladu s ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř.) jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě rodným číslem. Je-li žalovaná fyzická osoba ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy ve smyslu § 37 odst. 1 insolvenčního zákona přesto označena jako insolvenční správce příslušného dlužníka s údajem o sídle insolvenčního správce (a bez údaje o bydlišti), je žaloba vadná, jelikož zakládá rozpor mezi tím, čeho se žalobce po skutkové stránce domáhá (vyvození osobní majetkové odpovědnosti fyzické osoby za škodu nebo jinou újmu způsobenou při výkonu funkce insolvenčního správce) a tím, že žalovaný je označen jako představitel majetkové podstaty dlužníka, kteréžto označení vylučuje (zůstane-li zachováno i v soudních rozhodnutích o žalobě) uspokojení (exekučního vymožení) případně přiznaného nároku z osobního majetku insolvenčního správce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, ze dne 7. 6. 2018


28.08.2018 00:01

Náprava vnitřně konzistentního rozhodnutí „opravným usnesením“

I. Náprava vnitřně konzistentního (co do obsahu výroku a odůvodnění souladného) leč nesprávného a nespravedlivého rozhodnutí soudu nižší instance se neděje (nemá dít) prostřednictvím „opravného usnesení“ vydaného ve smyslu § 164 o. s. ř., nýbrž (dovoluje-li to zákon) prostřednictvím systému opravných prostředků.

II. „Legitimní očekávání“ insolvenčního věřitele, že opravné usnesení zůstane zachováno, ačkoli nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, dozajista nemůže překonat legitimní očekávání ostatních účastníků insolvenčního řízení, včetně dlužníka, že odvolací soud se bude na základě podaného odvolání zabývat předpoklady pro vydání opravného usnesení v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou.

V posuzované věci insolvenční věřitel na základě ujištění vzešlého z jeho komunikace s insolvenčním soudem „vyměnil“ možnost podat odvolání proti rozhodnutí za příslib vydání opravného usnesení, ač mohl a měl vědět či očekávat (a to i s přihlédnutím k tomu, že jde o osobu práva znalou), že opravné usnesení samo může být předmětem odvolání, a to dokonce i tehdy, když zákon proti opravovanému rozhodnutí odvolání nepřipouští.

Má-li insolvenční věřitel za to, že v pozici, do které se dostal zrušením opravného usnesení odvolacím soudem, se neocitl v důsledků zanedbání vlastní běžné opatrnosti, nýbrž v důsledku ujištění, jehož se mu dostalo od insolvenčního soudu, je na něm, aby zvážil možnost domáhat se vůči státu náhrady škody tím způsobené; zvrátit důsledky vyvolané tím, že nepodal odvolání proti rozhodnutí a že se spolehl na opravné usnesení, jež vydáno býti nemělo, však již nemůže (žádné legitimní očekávání, jež by mohlo překonat nezákonnost opravného usnesení, neměl).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 163/2016, ze dne 28. 2. 2018


27.08.2018 00:01

Prodloužená lhůta k předložení reorganizačního plánu

I. Insolvenční zákon upravuje lhůtu k předložení reorganizačního plánu při tzv. předjednané reorganizaci tak, že obecně konec této lhůty připadá na den, kdy je vydáno rozhodnutí o úpadku; prodloužení „této lhůty nejdéle o 30 dnů“ insolvenčním soudem podle § 316 odst. 6 insolvenčního zákona nemůže znamenat nic jiného, než že prodloužená lhůta k předložení reorganizačního plánu končí nejpozději 30. dnem od vydání rozhodnutí o úpadku (od data uvedeného jako datum vydání rozhodnutí).

Lhůta k předložení reorganizačního plánu tak začíná běžet od zahájení insolvenčního řízení a končí rozhodnutím o úpadku; běh prodloužené lhůty dle § 316 odst. 6 insolvenčního zákona skončí nejpozději uplynutím 30. dne od vydání rozhodnutí o úpadku. Lhůtu pro předložení reorganizačního plánu lze prodloužit pouze v rámci rozhodnutí o úpadku a její zmeškání nelze prominout.

Insolvenční soud tudíž v posuzované věci prodloužil dlužníkovi lhůtu k předložení reorganizačního plánu o 30 dnů počítanou ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Z uvedeného vyplývá, že § 74 odst. 2 insolvenčního zákona se v tomto případě neuplatní. Jinak řečeno, přestože se dlužníkovi usnesení o úpadku, v němž mu byla prodloužena lhůta k předložení reorganizačního plánu, doručuje zvlášť, od tohoto doručení se dlužníkovi neodvíjí počátek běhu lhůty.

II. Uplyne-li lhůta k předložení reorganizačního plánu marně, stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou (dlužník se stal osobou, u které zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 134/2016, ze dne 31. 5. 2018


23.08.2018 00:02

Osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů dle § 416 insolvenčního zákona

I. Postižní právo pojistitele vůči pojištěnému ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. není nárokem na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 416 insolvenčního zákona. Ohledně takové pohledávky pojistitele se neuplatní výluka z účinků osvobození dlužníka (pojištěného) od placení zbytku dluhů popsaná v § 416 insolvenčního zákona ani tehdy, jestliže pojištěný způsobil osobě, které pojistitel za něj plnil, škodu úmyslně (§ 10 odst. 1 písm. a/ zákona č. 168/1999 Sb.).

II. U obou typů pohledávek popsaných v § 416 odst. 1 insolvenčního zákona je pro jejich vynětí z působnosti přiznaného osvobození určující úmysl dlužníka (v případě majetkových sankcí uložených dlužníku v trestním řízení se tak muselo stát pro „úmyslný trestný čin“ a v případě pohledávek na náhradu škody pro škodu způsobenou „úmyslným porušením právní povinnosti“).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2846/2016, ze dne 7. 6. 2018


20.08.2018 00:00

Zpeněžení pohledávky dlužníka jejím uhrazením do majetkové podstaty

Pohledávka dlužníka je zpeněžena již (i) tím, že ji dlužníkův dlužník sám dobrovolně uhradí do majetkové podstaty. I dobrovolné (peněžité) plnění dlužníkova dlužníka do majetkové podstaty je totiž „převedením majetku dlužníka na peníze“ a tedy zpeněžením majetkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 insolvenčního zákona, a to bez zřetele k tomu, zda se tak stalo v důsledku aktivity insolvenčního správce při uplatňování a vymáhání takové pohledávky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 141/2016, ze dne 31. 5. 2018


14.08.2018 00:01

K zániku pohledávky v souvislosti se zánikem spol. s r. o.

V usneseních sp. zn. 29 Cdo 1801/2010 a sp. zn. 29 Cdo 1521/2011 Nejvyšší soud uvedl, že nemůže-li být dluh odpovídající zajištěné pohledávce uspokojen dlužníkem proto, že dlužník (právnická osoba) zanikl (výmazem z obchodního rejstříku) bez právního nástupce, nemá to za následek ani zánik pohledávky, ani zánik závazku zajišťovacího.

Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 3227/09, shledal „zcela ústavně konformním“ závěr obecných soudů, podle něhož „žádné ustanovení zákona nespojuje se zánikem právnické osoby zánik dluhu“, pročež „je namístě vyjít z analogického použití ustanovení § 579 obč. zák.“

Tyto závěry se plně prosadí i v poměrech dané věci, kdy předmětem řízení je požadavek věřitele vůči žalovaným jednatelům společnosti s ručením omezeným na úhradu pohledávky z titulu náhrady škody, kterou měli jednatelé věřiteli způsobit tím, že nesplnili povinnost podat návrh na konkurs na majetek společnosti.

Jinými slovy, skutečnost, že společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku (po zrušení konkursu z důvodu, že její majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu), nemá za následek ani zánik pohledávek věřitele za touto společností, ani zánik pohledávky z titulu náhrady škody způsobené jednateli tím, že nesplnili povinnost podat návrh na konkurs na majetek společnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1729 Cdo 4828/2017, ze dne 30. 5. 2018


07.08.2018 00:01

Odporovatelnost plnění dlužníka na základě zajišťovacího příkazu

I. Za podmínek určených ustanoveními § 235 odst. 1 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona lze (úspěšně) odporovat i plnění dlužníka, které poskytl správci daně na základě zajišťovacího příkazu vydaného podle § 167 daňového řádu jako jistotu k zajištění úhrady daně.

II. Právní úprava zvýhodňujících právních úkonů obsažená v insolvenčním zákoně v ustanovení § 241 především nijak nerozlišuje právní úkony dlužníka (z hlediska jejich možné odporovatelnosti) podle toho, zda jimi dlužník plní povinnost smluvní či „zákonnou“. Určujícím kritériem pro posouzení právního úkonu jako zvýhodňujícího pak nepochybně není ani okolnost, že povinnost k plnění byla dlužníku uložena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Z pohledu ustanovení § 241 insolvenčního zákona konečně není žádných rozdílů ani mezi tím, zda právní úkon dlužníka, jímž zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, se týká závazků, jež mají původ v právu soukromém nebo veřejném.

III. Účelem právní úpravy obsažené v ustanovení § 241 insolvenčního zákona je zabránit nežádoucím důsledkům právního úkonu dlužníka, spočívajícím ve zvýhodnění jednoho věřitele na úkor ostatních věřitelů; lze proto (podáním žaloby) odporovat nejen úkonům dlužníka, jež mají (bezprostředně) za následek zánik závazku dlužníka, ale též právním úkonům, jež uspokojení věřitelovy pohledávky teprve umožní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 37/2015, ze dne 28. 2. 2018


02.08.2018 00:01

Odvod za porušení rozpočtové kázně v insolvenčním řízení

I. Účel odvodu za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou, nesměřuje k potrestání příjemce dotace, nýbrž k tomu, aby poskytovateli dotace (např. státu nebo vyššímu územněsprávnímu celku) bylo vráceno peněžité plnění (dotace nebo její část), na které příjemci dotace v konečném důsledku nevznikl nárok (jelikož nedodržel podmínky, za nichž mu dotace nebo její část měla být ponechána).

Takový odvod za porušení rozpočtové kázně tedy není „mimosmluvní sankcí“ ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona.

II. Odvod za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou, má v případě, že jde o pohledávku vzniklou po rozhodnutí o úpadku dlužníka, povahu daně, poplatku nebo jiného obdobného plnění dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona.

Již v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 98/2015 Nejvyšší soud k pohledávkám za majetkovou podstatou uvedl, že má jít o ty pohledávky, jež zjednodušeně řečeno doprovázejí správu a udržování majetkové podstaty dlužníka a jde tedy o pohledávky, s nimiž je nutno počítat právě proto, že vznikají za trvání insolvenčního řízení pravidelně (včetně daňových pohledávek tvořených daní z přidané hodnoty tam, kde je dlužník plátcem této daně i v průběhu insolvenčního řízení) a jejich přednostní hrazení je svým způsobem nutné (nezbytné) k naplnění účelu a cíle insolvenčního řízení. Tomuto účelu předmětný odvod za porušení rozpočtové kázně též odpovídá, neboť povinnost k vrácení dotace (k uhrazení odvodu za porušení rozpočtové kázně) v dané věci vyplynula z opatření přijatého při správě dlužníkova podniku, respektive z rozhodnutí insolvenčního soudu o ukončení provozu dlužníkova podniku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 3/2016, ze dne 27. 3. 2018


02.08.2018 00:00

K výkladu § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona

Vydání (vyplacení) výtěžku zpeněžení zástavy exekutorem zástavnímu věřiteli v době, kdy již nastaly účinky, které insolvenční zákon spojuje se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka (povinného v exekuci), je (nepřípustným) prováděním exekuce. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že exekuční rozvrhové usnesení nabylo právní moci dříve, než nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného.

Pro posouzení, kdo je pasivně věcně legitimován k vydání plnění, které exekutor vyplatil věřiteli dlužníka (oprávněnému v exekuci), byť na základě pravomocného rozvrhového usnesení, v rozporu s účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (povinného v exekuci), do majetkové podstaty dlužníka, lze přiměřeně použít judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (viz NS sp. zn. 29 Cdo 998/2010).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5643/2016, ze dne 26. 4. 2018


26.07.2018 00:01

Zpeněžení majetkové podstaty dražbou prováděnou soudním exekutorem

Ustanovení § 286 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) neumožňovalo zpeněžení majetku dlužníka (bez ohledu na to, zda šlo o majetek určený k uspokojení zajištěných věřitelů) dražbou provedenou soudním exekutorem. Takový způsob zpeněžení výslovně upravuje ustanovení § 286 insolvenčního zákona až ve znění účinném od 1. července 2017, tj. ve znění zákona č. 64/2017 Sb.

Zpeněžil-li insolvenční správce přesto majetkovou podstatu takovým (zákonem nedovoleným) způsobem, porušil povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí. Na tomto závěru není způsobilá nic změnit ani skutečnost, že tak učinil na základě pokynu zajištěných věřitelů; samozřejmým předpokladem „vázanosti pokyny zajištěných věřitelů“ totiž je i dovolenost věřiteli navrhovaného postupu (dovolenost zpeněžení majetkové podstaty dražbou prováděnou soudním exekutorem).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 179/2016, ze dne 26. 4. 2018


26.07.2018 00:00

Odměna insolvenčního správce při oddlužení kombinací obou forem

Odměna insolvenčního správce při oddlužení realizovaném kombinací obou forem oddlužení bude pro část oddlužení plněním splátkového kalendáře určena dle § 3 písm. b) vyhlášky č. 313/2007 Sb. a pro část oddlužení zpeněžením majetkové podstaty podle § 3 písm. a) ve spojení s § 1 vyhlášky. Ustanovení § 3 písm. c) vyhlášky se neaplikuje.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 97/2016, ze dne 26. 4. 2018


25.07.2018 00:02

Rozhodování v jiných věcech ve smyslu § 14 odst. 4 OSŘ

I. Nejde-li o důvod vyloučení podle § 14 odst. 3 o. s. ř., je rozhodováním soudce v jiných věcech ve smyslu § 14 odst. 4 o. s. ř. i (spolu)rozhodování soudce vrchního soudu coby nadřízeného soudu, nebo nejblíže společně nadřízeného soudu, anebo odvolacího soudu o návrzích (na přikázání věci, na vyloučení soudce) nebo odvoláních v rámci téže (insolvenční) věci. Poznatky získané soudcem při rozhodování v těchto jiných věcech nejsou poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem.

Obdobně, nejde-li o důvod vyloučení podle § 14 odst. 3 o. s. ř., je rozhodováním soudce v jiných věcech i (spolu)rozhodování soudce Nejvyššího soudu coby nadřízeného soudu, nebo nejblíže společně nadřízeného soudu anebo dovolacího soudu o návrzích (na přikázání věci, na vyloučení soudce) nebo dovoláních v rámci téže (insolvenční) věci. Poznatky získané soudcem při rozhodování v těchto jiných věcech nejsou poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem.

II. Námitka podjatosti odůvodněná pouze těmi okolnostmi, které jako nezpůsobilé být důvodem k vyloučení soudce označuje přímo zákon (v § 14 odst. 4 o. s. ř.), není řádnou námitkou podjatosti, a je-li takto (přesto) vznesena, lze ji již proto hodnotit jako obstrukční postup (jako procesní obstrukci), který s přihlédnutím k § 2 o. s. ř. (přiměřeně aplikovatelnému též v insolvenčním řízení) nepožívá právní ochrany.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 81/2018, ze dne 24. 5. 2018


19.07.2018 00:01

Zneužití práva věřitelů rozhodnout o způsobu oddlužení

Judikatura popisuje dva druhy případů, kdy dlužník v oddlužení nedosáhl požadované hodnoty plnění (minimálně 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů, popřípadě nejnižší hodnoty plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli) v důsledku okolností, které nezavinil.

Ve druhém z nich, tj. kdy již v době schválení oddlužení bylo zřejmé, že hodnota plnění nedosáhne této minimální hodnoty, přestože při dlužníkem preferovaném (jiném) způsobu oddlužení (splátkovým kalendářem) bylo možné předpokládat, že této minimální hodnoty bude dosaženo, je nutno takovou skutečnost zohlednit (ve prospěch dlužníka) i v rámci „testu konkursem“.

V projednávané věci prosadil věřitel oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty (byť dlužník formou splátkového kalendáře nabídl uhradit pohledávky věřitelů v rozsahu 32 %), přičemž si byl vědom majetkových poměrů dlužníka (a navíc byl veden úmyslem znemožnit dlužníku, aby splnil podmínky oddlužení, včetně osvobození od placení pohledávek). Za tohoto stavu je žádoucí, aby ani neúspěšný (z pohledu dlužníka) „test konkursem“ (§ 415 insolvenčního zákona) nebránil dlužníku v osvobození od placení pohledávek.

Opačný názor, podle něhož by i v takovém případě musel dlužník prokázat, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, by v podstatě dovoloval, aby věřitelé prosadili (jsa vedeni jinými, v insolvenčním řízení netolerovanými, než ekonomickými hledisky) formu oddlužení, při které by dlužník nikdy nesplnil předpoklady pro osvobození od placení zbytku dluhů, respektive by byl nucen strpět nejen zpeněžení svého majetku, ale následně použít k úhradě pohledávek věřitelů v nezbytném rozsahu (§ 415 insolvenčního zákona) i příjmy, které původně nabízel pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře. Takový výsledek by byl ve zjevném rozporu s účelem institutu oddlužení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 218/2016, ze dne 25. 4. 2018


< strana 1 / 48 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů