// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení

Konkursní řízení; insolvenční řízení

18.09.2018 00:00

Uspokojení paušální částky nákladů trestního řízení v insolvenčním řízení

Pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů trestního řízení ve smyslu § 152 odst. 1 písm. d/ trestního řádu, jejíž výši vymezuje ustanovení § 1 a § 3 vyhlášky o paušální částce, není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 17/2017, ze dne 27. 6. 2018


30.08.2018 00:02

Nakládání insolvenčního správce se zastavenou pohledávkou dlužníka

V insolvenčním řízení, v němž je úpadek zástavního dlužníka řešen konkursem, a v němž věřitel uplatňuje uspokojení pohledávky ze zajištění tvořeného zástavním právem k pohledávce dlužníka za jeho poddlužníkem, není poté, co se zástavní právo stalo vůči poddlužníku účinným, ani insolvenční správce zástavního dlužníka ani poddlužník oprávněn přivodit zánik zastavené pohledávky jejím započtením proti (přihlášené) pohledávce poddlužníka vůči zástavnímu dlužníku bez souhlasu zástavního věřitele.

Z Rc 70/2012 i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2690/2011 plyne, že od prohlášení konkursu na majetek dlužníka je osobou oprávněnou domáhat se vůči poddlužníku zaplacení zastavené pohledávky insolvenční správce dlužníka; to, že pohledávka je zástavou určenou i v insolvenčním řízení k uspokojení pohledávky zajištěného (zástavního) věřitele, však současně znamená, že dlužník (insolvenční správce jako představitel majetkové podstaty dlužníka) s ní nemůže volně nakládat způsobem, jímž by ji využil k uspokojení svých vlastních závazků (dluhů), stejně jako tak nemohl učinit před zahájením insolvenčního řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, ze dne 7. 6. 2018


30.08.2018 00:01

Označení insolvenčního správce v žalobě o náhradu škody

Odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí, je osobní majetkovou odpovědností insolvenčního správce. Odtud zcela samozřejmě plyne, že plnění, k jehož úhradě je případně zavázán ve sporu o takovou náhradu škody nebo jiné újmy, je následně uspokojováno (exekučně vymáháno) z osobního majetku insolvenčního správce.

Ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobila tím, že při výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka porušila povinnosti, které jí jsou uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při výkonu funkce nepostupovala s odbornou péčí, má (musí) být žalovaná fyzická nebo právnická osoba označena jako kterákoli jiná fyzická nebo právnická osoba (stejně, jako kdyby taková osoba vedla soukromoprávní spor, který se insolvenčního řízení vůbec netýká).

Jde-li o fyzickou osobu, má být v žalobě označena (v souladu s ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř.) jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě rodným číslem. Je-li žalovaná fyzická osoba ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy ve smyslu § 37 odst. 1 insolvenčního zákona přesto označena jako insolvenční správce příslušného dlužníka s údajem o sídle insolvenčního správce (a bez údaje o bydlišti), je žaloba vadná, jelikož zakládá rozpor mezi tím, čeho se žalobce po skutkové stránce domáhá (vyvození osobní majetkové odpovědnosti fyzické osoby za škodu nebo jinou újmu způsobenou při výkonu funkce insolvenčního správce) a tím, že žalovaný je označen jako představitel majetkové podstaty dlužníka, kteréžto označení vylučuje (zůstane-li zachováno i v soudních rozhodnutích o žalobě) uspokojení (exekučního vymožení) případně přiznaného nároku z osobního majetku insolvenčního správce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, ze dne 7. 6. 2018


28.08.2018 00:01

Náprava vnitřně konzistentního rozhodnutí „opravným usnesením“

I. Náprava vnitřně konzistentního (co do obsahu výroku a odůvodnění souladného) leč nesprávného a nespravedlivého rozhodnutí soudu nižší instance se neděje (nemá dít) prostřednictvím „opravného usnesení“ vydaného ve smyslu § 164 o. s. ř., nýbrž (dovoluje-li to zákon) prostřednictvím systému opravných prostředků.

II. „Legitimní očekávání“ insolvenčního věřitele, že opravné usnesení zůstane zachováno, ačkoli nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, dozajista nemůže překonat legitimní očekávání ostatních účastníků insolvenčního řízení, včetně dlužníka, že odvolací soud se bude na základě podaného odvolání zabývat předpoklady pro vydání opravného usnesení v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou.

V posuzované věci insolvenční věřitel na základě ujištění vzešlého z jeho komunikace s insolvenčním soudem „vyměnil“ možnost podat odvolání proti rozhodnutí za příslib vydání opravného usnesení, ač mohl a měl vědět či očekávat (a to i s přihlédnutím k tomu, že jde o osobu práva znalou), že opravné usnesení samo může být předmětem odvolání, a to dokonce i tehdy, když zákon proti opravovanému rozhodnutí odvolání nepřipouští.

Má-li insolvenční věřitel za to, že v pozici, do které se dostal zrušením opravného usnesení odvolacím soudem, se neocitl v důsledků zanedbání vlastní běžné opatrnosti, nýbrž v důsledku ujištění, jehož se mu dostalo od insolvenčního soudu, je na něm, aby zvážil možnost domáhat se vůči státu náhrady škody tím způsobené; zvrátit důsledky vyvolané tím, že nepodal odvolání proti rozhodnutí a že se spolehl na opravné usnesení, jež vydáno býti nemělo, však již nemůže (žádné legitimní očekávání, jež by mohlo překonat nezákonnost opravného usnesení, neměl).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 163/2016, ze dne 28. 2. 2018


27.08.2018 00:01

Prodloužená lhůta k předložení reorganizačního plánu

I. Insolvenční zákon upravuje lhůtu k předložení reorganizačního plánu při tzv. předjednané reorganizaci tak, že obecně konec této lhůty připadá na den, kdy je vydáno rozhodnutí o úpadku; prodloužení „této lhůty nejdéle o 30 dnů“ insolvenčním soudem podle § 316 odst. 6 insolvenčního zákona nemůže znamenat nic jiného, než že prodloužená lhůta k předložení reorganizačního plánu končí nejpozději 30. dnem od vydání rozhodnutí o úpadku (od data uvedeného jako datum vydání rozhodnutí).

Lhůta k předložení reorganizačního plánu tak začíná běžet od zahájení insolvenčního řízení a končí rozhodnutím o úpadku; běh prodloužené lhůty dle § 316 odst. 6 insolvenčního zákona skončí nejpozději uplynutím 30. dne od vydání rozhodnutí o úpadku. Lhůtu pro předložení reorganizačního plánu lze prodloužit pouze v rámci rozhodnutí o úpadku a její zmeškání nelze prominout.

Insolvenční soud tudíž v posuzované věci prodloužil dlužníkovi lhůtu k předložení reorganizačního plánu o 30 dnů počítanou ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Z uvedeného vyplývá, že § 74 odst. 2 insolvenčního zákona se v tomto případě neuplatní. Jinak řečeno, přestože se dlužníkovi usnesení o úpadku, v němž mu byla prodloužena lhůta k předložení reorganizačního plánu, doručuje zvlášť, od tohoto doručení se dlužníkovi neodvíjí počátek běhu lhůty.

II. Uplyne-li lhůta k předložení reorganizačního plánu marně, stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou (dlužník se stal osobou, u které zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 134/2016, ze dne 31. 5. 2018


23.08.2018 00:02

Osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů dle § 416 insolvenčního zákona

I. Postižní právo pojistitele vůči pojištěnému ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. není nárokem na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 416 insolvenčního zákona. Ohledně takové pohledávky pojistitele se neuplatní výluka z účinků osvobození dlužníka (pojištěného) od placení zbytku dluhů popsaná v § 416 insolvenčního zákona ani tehdy, jestliže pojištěný způsobil osobě, které pojistitel za něj plnil, škodu úmyslně (§ 10 odst. 1 písm. a/ zákona č. 168/1999 Sb.).

II. U obou typů pohledávek popsaných v § 416 odst. 1 insolvenčního zákona je pro jejich vynětí z působnosti přiznaného osvobození určující úmysl dlužníka (v případě majetkových sankcí uložených dlužníku v trestním řízení se tak muselo stát pro „úmyslný trestný čin“ a v případě pohledávek na náhradu škody pro škodu způsobenou „úmyslným porušením právní povinnosti“).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2846/2016, ze dne 7. 6. 2018


20.08.2018 00:00

Zpeněžení pohledávky dlužníka jejím uhrazením do majetkové podstaty

Pohledávka dlužníka je zpeněžena již (i) tím, že ji dlužníkův dlužník sám dobrovolně uhradí do majetkové podstaty. I dobrovolné (peněžité) plnění dlužníkova dlužníka do majetkové podstaty je totiž „převedením majetku dlužníka na peníze“ a tedy zpeněžením majetkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 insolvenčního zákona, a to bez zřetele k tomu, zda se tak stalo v důsledku aktivity insolvenčního správce při uplatňování a vymáhání takové pohledávky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 141/2016, ze dne 31. 5. 2018


14.08.2018 00:01

K zániku pohledávky v souvislosti se zánikem spol. s r. o.

V usneseních sp. zn. 29 Cdo 1801/2010 a sp. zn. 29 Cdo 1521/2011 Nejvyšší soud uvedl, že nemůže-li být dluh odpovídající zajištěné pohledávce uspokojen dlužníkem proto, že dlužník (právnická osoba) zanikl (výmazem z obchodního rejstříku) bez právního nástupce, nemá to za následek ani zánik pohledávky, ani zánik závazku zajišťovacího.

Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 3227/09, shledal „zcela ústavně konformním“ závěr obecných soudů, podle něhož „žádné ustanovení zákona nespojuje se zánikem právnické osoby zánik dluhu“, pročež „je namístě vyjít z analogického použití ustanovení § 579 obč. zák.“

Tyto závěry se plně prosadí i v poměrech dané věci, kdy předmětem řízení je požadavek věřitele vůči žalovaným jednatelům společnosti s ručením omezeným na úhradu pohledávky z titulu náhrady škody, kterou měli jednatelé věřiteli způsobit tím, že nesplnili povinnost podat návrh na konkurs na majetek společnosti.

Jinými slovy, skutečnost, že společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku (po zrušení konkursu z důvodu, že její majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu), nemá za následek ani zánik pohledávek věřitele za touto společností, ani zánik pohledávky z titulu náhrady škody způsobené jednateli tím, že nesplnili povinnost podat návrh na konkurs na majetek společnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1729 Cdo 4828/2017, ze dne 30. 5. 2018


07.08.2018 00:01

Odporovatelnost plnění dlužníka na základě zajišťovacího příkazu

I. Za podmínek určených ustanoveními § 235 odst. 1 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona lze (úspěšně) odporovat i plnění dlužníka, které poskytl správci daně na základě zajišťovacího příkazu vydaného podle § 167 daňového řádu jako jistotu k zajištění úhrady daně.

II. Právní úprava zvýhodňujících právních úkonů obsažená v insolvenčním zákoně v ustanovení § 241 především nijak nerozlišuje právní úkony dlužníka (z hlediska jejich možné odporovatelnosti) podle toho, zda jimi dlužník plní povinnost smluvní či „zákonnou“. Určujícím kritériem pro posouzení právního úkonu jako zvýhodňujícího pak nepochybně není ani okolnost, že povinnost k plnění byla dlužníku uložena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Z pohledu ustanovení § 241 insolvenčního zákona konečně není žádných rozdílů ani mezi tím, zda právní úkon dlužníka, jímž zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, se týká závazků, jež mají původ v právu soukromém nebo veřejném.

III. Účelem právní úpravy obsažené v ustanovení § 241 insolvenčního zákona je zabránit nežádoucím důsledkům právního úkonu dlužníka, spočívajícím ve zvýhodnění jednoho věřitele na úkor ostatních věřitelů; lze proto (podáním žaloby) odporovat nejen úkonům dlužníka, jež mají (bezprostředně) za následek zánik závazku dlužníka, ale též právním úkonům, jež uspokojení věřitelovy pohledávky teprve umožní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 37/2015, ze dne 28. 2. 2018


02.08.2018 00:01

Odvod za porušení rozpočtové kázně v insolvenčním řízení

I. Účel odvodu za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou, nesměřuje k potrestání příjemce dotace, nýbrž k tomu, aby poskytovateli dotace (např. státu nebo vyššímu územněsprávnímu celku) bylo vráceno peněžité plnění (dotace nebo její část), na které příjemci dotace v konečném důsledku nevznikl nárok (jelikož nedodržel podmínky, za nichž mu dotace nebo její část měla být ponechána).

Takový odvod za porušení rozpočtové kázně tedy není „mimosmluvní sankcí“ ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona.

II. Odvod za porušení rozpočtové kázně, jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena dotace (nebo její část) proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace (nebo její část) stala nenávratnou, má v případě, že jde o pohledávku vzniklou po rozhodnutí o úpadku dlužníka, povahu daně, poplatku nebo jiného obdobného plnění dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona.

Již v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 98/2015 Nejvyšší soud k pohledávkám za majetkovou podstatou uvedl, že má jít o ty pohledávky, jež zjednodušeně řečeno doprovázejí správu a udržování majetkové podstaty dlužníka a jde tedy o pohledávky, s nimiž je nutno počítat právě proto, že vznikají za trvání insolvenčního řízení pravidelně (včetně daňových pohledávek tvořených daní z přidané hodnoty tam, kde je dlužník plátcem této daně i v průběhu insolvenčního řízení) a jejich přednostní hrazení je svým způsobem nutné (nezbytné) k naplnění účelu a cíle insolvenčního řízení. Tomuto účelu předmětný odvod za porušení rozpočtové kázně též odpovídá, neboť povinnost k vrácení dotace (k uhrazení odvodu za porušení rozpočtové kázně) v dané věci vyplynula z opatření přijatého při správě dlužníkova podniku, respektive z rozhodnutí insolvenčního soudu o ukončení provozu dlužníkova podniku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 3/2016, ze dne 27. 3. 2018


02.08.2018 00:00

K výkladu § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona

Vydání (vyplacení) výtěžku zpeněžení zástavy exekutorem zástavnímu věřiteli v době, kdy již nastaly účinky, které insolvenční zákon spojuje se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka (povinného v exekuci), je (nepřípustným) prováděním exekuce. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že exekuční rozvrhové usnesení nabylo právní moci dříve, než nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného.

Pro posouzení, kdo je pasivně věcně legitimován k vydání plnění, které exekutor vyplatil věřiteli dlužníka (oprávněnému v exekuci), byť na základě pravomocného rozvrhového usnesení, v rozporu s účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (povinného v exekuci), do majetkové podstaty dlužníka, lze přiměřeně použít judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (viz NS sp. zn. 29 Cdo 998/2010).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5643/2016, ze dne 26. 4. 2018


26.07.2018 00:01

Zpeněžení majetkové podstaty dražbou prováděnou soudním exekutorem

Ustanovení § 286 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) neumožňovalo zpeněžení majetku dlužníka (bez ohledu na to, zda šlo o majetek určený k uspokojení zajištěných věřitelů) dražbou provedenou soudním exekutorem. Takový způsob zpeněžení výslovně upravuje ustanovení § 286 insolvenčního zákona až ve znění účinném od 1. července 2017, tj. ve znění zákona č. 64/2017 Sb.

Zpeněžil-li insolvenční správce přesto majetkovou podstatu takovým (zákonem nedovoleným) způsobem, porušil povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí. Na tomto závěru není způsobilá nic změnit ani skutečnost, že tak učinil na základě pokynu zajištěných věřitelů; samozřejmým předpokladem „vázanosti pokyny zajištěných věřitelů“ totiž je i dovolenost věřiteli navrhovaného postupu (dovolenost zpeněžení majetkové podstaty dražbou prováděnou soudním exekutorem).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 179/2016, ze dne 26. 4. 2018


26.07.2018 00:00

Odměna insolvenčního správce při oddlužení kombinací obou forem

Odměna insolvenčního správce při oddlužení realizovaném kombinací obou forem oddlužení bude pro část oddlužení plněním splátkového kalendáře určena dle § 3 písm. b) vyhlášky č. 313/2007 Sb. a pro část oddlužení zpeněžením majetkové podstaty podle § 3 písm. a) ve spojení s § 1 vyhlášky. Ustanovení § 3 písm. c) vyhlášky se neaplikuje.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 97/2016, ze dne 26. 4. 2018


25.07.2018 00:02

Rozhodování v jiných věcech ve smyslu § 14 odst. 4 OSŘ

I. Nejde-li o důvod vyloučení podle § 14 odst. 3 o. s. ř., je rozhodováním soudce v jiných věcech ve smyslu § 14 odst. 4 o. s. ř. i (spolu)rozhodování soudce vrchního soudu coby nadřízeného soudu, nebo nejblíže společně nadřízeného soudu, anebo odvolacího soudu o návrzích (na přikázání věci, na vyloučení soudce) nebo odvoláních v rámci téže (insolvenční) věci. Poznatky získané soudcem při rozhodování v těchto jiných věcech nejsou poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem.

Obdobně, nejde-li o důvod vyloučení podle § 14 odst. 3 o. s. ř., je rozhodováním soudce v jiných věcech i (spolu)rozhodování soudce Nejvyššího soudu coby nadřízeného soudu, nebo nejblíže společně nadřízeného soudu anebo dovolacího soudu o návrzích (na přikázání věci, na vyloučení soudce) nebo dovoláních v rámci téže (insolvenční) věci. Poznatky získané soudcem při rozhodování v těchto jiných věcech nejsou poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem.

II. Námitka podjatosti odůvodněná pouze těmi okolnostmi, které jako nezpůsobilé být důvodem k vyloučení soudce označuje přímo zákon (v § 14 odst. 4 o. s. ř.), není řádnou námitkou podjatosti, a je-li takto (přesto) vznesena, lze ji již proto hodnotit jako obstrukční postup (jako procesní obstrukci), který s přihlédnutím k § 2 o. s. ř. (přiměřeně aplikovatelnému též v insolvenčním řízení) nepožívá právní ochrany.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 81/2018, ze dne 24. 5. 2018


19.07.2018 00:01

Zneužití práva věřitelů rozhodnout o způsobu oddlužení

Judikatura popisuje dva druhy případů, kdy dlužník v oddlužení nedosáhl požadované hodnoty plnění (minimálně 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů, popřípadě nejnižší hodnoty plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli) v důsledku okolností, které nezavinil.

Ve druhém z nich, tj. kdy již v době schválení oddlužení bylo zřejmé, že hodnota plnění nedosáhne této minimální hodnoty, přestože při dlužníkem preferovaném (jiném) způsobu oddlužení (splátkovým kalendářem) bylo možné předpokládat, že této minimální hodnoty bude dosaženo, je nutno takovou skutečnost zohlednit (ve prospěch dlužníka) i v rámci „testu konkursem“.

V projednávané věci prosadil věřitel oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty (byť dlužník formou splátkového kalendáře nabídl uhradit pohledávky věřitelů v rozsahu 32 %), přičemž si byl vědom majetkových poměrů dlužníka (a navíc byl veden úmyslem znemožnit dlužníku, aby splnil podmínky oddlužení, včetně osvobození od placení pohledávek). Za tohoto stavu je žádoucí, aby ani neúspěšný (z pohledu dlužníka) „test konkursem“ (§ 415 insolvenčního zákona) nebránil dlužníku v osvobození od placení pohledávek.

Opačný názor, podle něhož by i v takovém případě musel dlužník prokázat, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, by v podstatě dovoloval, aby věřitelé prosadili (jsa vedeni jinými, v insolvenčním řízení netolerovanými, než ekonomickými hledisky) formu oddlužení, při které by dlužník nikdy nesplnil předpoklady pro osvobození od placení zbytku dluhů, respektive by byl nucen strpět nejen zpeněžení svého majetku, ale následně použít k úhradě pohledávek věřitelů v nezbytném rozsahu (§ 415 insolvenčního zákona) i příjmy, které původně nabízel pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře. Takový výsledek by byl ve zjevném rozporu s účelem institutu oddlužení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 218/2016, ze dne 25. 4. 2018


19.07.2018 00:00

Přeplatek na dávce pěstounské péče; pohledávka za majetkovou podstatou

I. Veřejnoprávní pohledávka, která vznikla po rozhodnutí o úpadku dlužníka, není ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona daní, poplatkem nebo jiným obdobným peněžitým plněním jen proto, že ve smyslu § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu se pro účely daňového řádu rozumí daní peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle daňového řádu.

II. Pohledávka vzniklá po rozhodnutí o úpadku dlužnice z titulu přeplatku na dávce pěstounské péče – příspěvku na úhradu potřeb dítěte podle § 47e písm. a), § 47f a § 47z zákona o sociálně-právní ochraně dětí, není pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 23/2016, ze dne 27. 3. 2018


03.07.2018 00:01

Promlčení pohledávky nepřihlášené do insolvenčního řízení

I. Pro účely posouzení, zda pohledávka nebo jiné právo věřitele, které bylo možno přihlásit do insolvenčního řízení, se promlčely nebo prekludovaly, nelze vyloučit účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 3 insolvenčního zákona nebo účinek spojený s podáním přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 173 odst. 4 věty první insolvenčního zákona jen proto, že insolvenční návrh byl následně odmítnut jako zjevně bezdůvodný; to platí bez zřetele k tomu, zda předmětné právo nebo pohledávku mohl uplatnit nebo uplatnil v insolvenčním řízení insolvenční navrhovatel, jehož insolvenční návrh byl odmítnut jako zjevně bezdůvodný, nebo jiný věřitel (lhostejno, v jakém vztahu je takový věřitel k insolvenčnímu navrhovateli).

II. Po skončení insolvenčního řízení „jiným“ rozhodnutím o insolvenčním návrhu (§ 142 insolvenčního zákona) se skončení promlčecí doby, která ohledně pohledávky z obchodního závazkového vztahu přihlášené do insolvenčního řízení začala běžet před 1. lednem 2014, řídí ustanovením § 405 odst. 2 obch. zák.; stejné ustanovení se použije i na skončení promlčecí doby ohledně pohledávky z obchodního závazkového vztahu, u které došlo ke stavení běhu promlčecí doby podle § 109 odst. 3 insolvenčního zákona, aniž ji věřitel přihlásil do insolvenčního řízení.

Týž vztah, jaký zde Nejvyšší soud popsal pro aplikaci ustanovení § 109 odst. 3, § 173 odst. 4 věty první a (pro dobu od 1. ledna 2014) § 173a insolvenčního zákona ve vztahu k ustanovením § 402 a § 405 obch. zák., se pro promlčecí dobu v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, uplatní ve vztahu k ustanovením § 648 o. z. a § 652 o. z. (s vědomím odlišné délky dodatečně poskytované promlčecí lhůty v § 652 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1774/2016, ze dne 24. 4. 2018


22.06.2018 00:00

ÚS: Nárok soudního exekutora na odměnu v případě úpadku dlužníka

Právo soudního exekutora na náhradu nákladů při souběhu exekučního a insolvenčního řízení je nutné posuzovat ve shodě s judikaturou Ústavního soudu, podle níž se účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení.

Rozhodnutí krajského soudu, jehož odůvodnění je založeno výhradně na právním závěru vysloveném v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, které Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích shledal neústavním a které ani neobsahuje další argumenty ve prospěch právního názoru, podle něhož povinní nemusí hradit exekutorovi náklady exekuce, nelze považovat za přesvědčivé a odpovídající právu na spravedlivý (řádný) proces.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2881/17, ze dne 15. 5. 2018


20.06.2018 00:02

Neúčinný právní úkon podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona

I. Neúčinným právním úkonem ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona může být také plnění na již splatný dluh.

II. Rozhodující pro posouzení, zda dlužník spornou platbou odvracel hrozící škodu ve smyslu ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, bude zpravidla povaha (spornou platbou hrazeného) plnění a jeho význam pro majetkovou podstatu dlužníka.

K naplnění výjimky upravené ustanovením § 111 odst. 2 insolvenčního zákona zásadně nebude postačovat, že (obecně vzato) každou platbou, kterou dlužník plní závazek vůči svému věřiteli, odvrací možné (právním předpisem či smlouvou přepokládané) důsledky (např. vznik nároku věřitele na úroky z prodlení či majetkové sankce), které by jinak měly (nebýt takové platby) negativní dopad (byť omezený ustanovením § 170 insolvenčního zákona) do majetkových poměrů dlužníka.

III. Opatření k omezení podnikatelské činnosti (rušení „dílčích provozoven“ dlužníka), k němuž dlužník přistoupil bezprostředně před zahájením insolvenčního řízení a v době, kdy věděl, respektive musel vědět, že je v úpadku, rozhodně nelze považovat za úkon obvyklý pro pokračování provozu podniku, jeho zachování či rozvoj; naopak jde o opatření výjimečné, které se obvyklému provozu podniku zjevně vymyká.

IV. I v poměrech zákonné neúčinnosti právních úkonů podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona je nezbytné posuzovat otázku „nikoli zanedbatelného“ zmenšení majetkové podstaty k datu uskutečnění sporných plateb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 17/2016, ze dne 27. 3. 2018


12.06.2018 00:00

Schválení konečné zprávy před ukončením všech excindačních sporů

V případě, kdy nejsou skončeny všechny excindační spory, avšak majetek, jehož se tato řízení týkají, byl ještě před zahájením excindačních sporů správcem konkursní podstaty zpeněžen a výtěžek zpeněžení byl rozvržen a vyplacen konkursním věřitelům, je možné schválit konečnou zprávu. Takové probíhající excindační spory nebrání schválení konečné zprávy, neboť jejich výsledek se nemůže nijak projevit do poměrů konkursního řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1302/2016, ze dne 27. 3. 2018


< strana 1 / 48 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů