// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 26.07.2018
Zpeněžení majetkové podstaty dražbou prováděnou soudním exekutorem
Ustanovení § 286 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) neumožňovalo zpeněžení majetku dlužníka (bez ohledu na to, zda šlo o majetek určený k uspokojení zajištěných věřitelů) dražbou provedenou soudním exekutorem. Takový způsob zpeněžení výslovně upravuje ustanovení § 286 insolvenčního zákona až ve znění účinném od 1. července 2017, tj. ve znění zákona č. 64/2017 Sb.
Zpeněžil-li insolvenční správce přesto majetkovou podstatu takovým (zákonem nedovoleným) způsobem, porušil povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí. Na tomto závěru není způsobilá nic změnit ani skutečnost, že tak učinil na základě pokynu zajištěných věřitelů; samozřejmým předpokladem „vázanosti pokyny zajištěných věřitelů“ totiž je i dovolenost věřiteli navrhovaného postupu (dovolenost zpeněžení majetkové podstaty dražbou prováděnou soudním exekutorem).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 179/2016, ze dne 26. 4. 2018
Dotčené předpisy:
§ 29 odst. 1 IZ
§ 24 odst. 1 IZ
§ 32 IZ
§ 36 odst. 1 IZ
§ 286 IZ ve znění do 30. 6. 2017
§ 293 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužnice (J. V.) usnesením ze dne 18. srpna 2016, č. j. KSOS 40 INS 12967/2015, 2 VSOL 482/2016-B-64, potvrdil usnesení ze dne 11. března 2016, č. j. KSOS 40 INS 12967/2015-B-35, jímž Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužnice na zproštění insolvenčního správce (Ing. Davida Papouška) funkce.
Odvolací soud – cituje ustanovení § 7, § 24 odst. 1, § 32 odst. 1, § 36 odst. 1, § 286 odst. 1 a § 293 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze skutkových zjištění učiněných insolvenčním soudem – uzavřel, že zde nejsou žádné důvody, pro které by měl být insolvenční správce zproštěn funkce, ani žádné důvody jeho podjatosti.
Přitom zdůraznil, že je mu z úřední činnosti známo, že z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení předstupují věřitelé, kteří hodlají dle ustanovení § 29 odst. 1 insolvenčního zákona odvolat dosavadního správce, před soud se souhlasným vyjádřením budoucího nového správce, přičemž z tohoto postupu nelze bez dalšího dovozovat podjatost správce. Pokud jde o e-mailovou korespondenci mezi insolvenčním správcem a advokátem dlužnice, pak z této nevyplývá, že by insolvenční správce napadal právního zástupce dlužnice. V této korespondenci se insolvenční správce pouze důrazně ohrazuje proti jakémukoli ovlivňování jeho osoby. Jde-li o pohledávku věřitele č. 1 (bývalého manžela dlužnice), uzavřel, že tato byla zjištěna jako zajištěná, neboť byla uznána insolvenčním správcem; popření této pohledávky dlužnicí nemá v případě řešení úpadku dlužnice konkursem na zjištění pohledávky vliv. Dlužnice navíc neexistenci pohledávky ničím nedoložila a insolvenční správce při přezkumu této pohledávky vycházel z pokladů, které mu dodal věřitel č. 1. Přezkum pohledávky a její uznání či popření je postupem insolvenčního správce, který předvídá insolvenční zákon a v popření či uznání pohledávky nelze bez dalšího spatřovat důvod pochybností o nepodjatosti insolvenčního správce.
Konečně odvolací soud neshledal pochybení insolvenčního správce ani ve způsobu zpeněžení majetkové podstaty dlužnice (dražbou provedenou na návrh insolvenčního správce soudním exekutorem dne 9. února 2016), když insolvenční správce vycházel ze souhlasného pokynu zajištěných věřitelů, přičemž o správnosti jeho postupu [tj. o možnosti zpeněžení majetku dražbou prováděnou exekutorem dle ustanovení § 76 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů], neměl pochybnosti ani insolvenční soud. Vzhledem k tomu, že „teprve v červnu 2016 (v důsledku sjednocovací činnosti Nejvyššího soudu České republiky) se soudy ustálily na názoru, že insolvenční zákon v § 286 nepřipouští způsob zpeněžení majetkové podstaty dražbou, provedenou prostřednictvím soudního exekutora“, neměl „postup“ insolvenčního správce za důvod pro jeho zproštění funkce.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky (ne)možnosti zpeněžení majetku dlužnice dražbou prováděnou exekutorem, dosud dovolacím soudem (podle názoru dovolatelky) nezodpovězenou.
Dovolatelka (na rozdíl od odvolacího soudu) považuje takový způsob zpeněžení věci z majetkové podstaty za porušení povinností insolvenčního správce. Dále opakuje tvrzení, podle nichž insolvenční správce postupoval nesprávně i při přezkumu pohledávky věřitele č. 1 (jejího bývalého manžela) a o důvodech, pro které ho považuje za vyloučeného z výkonu funkce insolvenčního správce.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k posouzení právní otázky dovolatelkou otevřené (týkající se možných způsobů zpeněžení majetkové podstaty), v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud beze zbytku v daných souvislostech nevyřešené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 24 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce je z insolvenčního řízení vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; to neplatí v případě uvedeném v § 34. Jakmile se ustanovený insolvenční správce dozví, že jsou zde důvody pro jeho vyloučení, je povinen oznámit to neprodleně insolvenčnímu soudu.
Podle ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.
Podle ustanovení § 286 insolvenčního zákona majetkovou podstatu lze zpeněžit a) veřejnou dražbou podle zvláštního právního předpisu, b) prodejem movitých věcí a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí, c) prodejem majetku mimo dražbu (odstavec 1). O způsobu zpeněžení majetkové podstaty podle odstavce 1 rozhodne se souhlasem věřitelského výboru insolvenční správce (odstavec 2).
Ve shora citovaném znění platila dotčená ustanovení insolvenčního zákona jak k datu konání dražby (9. února 2016), tak i k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je jednotná v závěrech, podle nichž:
1) Podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§ 24 odst. 1 insolvenčního zákona), lze v zásadě (s níže uvedenou výjimkou) poměřovat s podmínkami určenými ustanovením § 14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku - § 14 odst. 1 insolvenčního zákona), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech (§ 16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský (k tomu srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněného pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek). Současně platí, že pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být „prokázána“.
Ustanovení § 24 insolvenčního zákona nepovažuje za důvod vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení jeho poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů. V takovém případě se uplatní úprava obsažená v ustanovení § 34 insolvenčního zákona, která váže vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení na splnění další „podmínky“, a to, že je zde se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce. A naopak, nejsou-li zde důvody pro takové pochybnosti, je poměr insolvenčního správce jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů důvodem vyloučení insolvenčního správce (jen) z některých úkonů (v rámci insolvenčního řízení).
Skutečnost, že stejní věřitelé (majoritní věřitel) opakovaně (v různých insolvenčních řízeních) postupem podle § 29 insolvenčního zákona ustanovují „novým“ insolvenčním správcem stejnou osobu, není sama o sobě důvodem, který by mohl vést k pochybnostem o nepodjatosti tohoto insolvenčního správce.
Srov. např. rozsudek ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014, 29 NSČR 80/2015, uveřejněný pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2) Ustanovení § 32 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením § 225 odst. 4 nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem.
Srov. např. usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, a ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněná pod čísly 48/2016 a 58/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2 VSOL 358/2014, uveřejněné pod číslem 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
3) Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to bez toho, aby docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění [k tomu srov. závěry formulované v usneseních ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, a ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněném pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
4) Povinnost insolvenčního správce postupovat (při správě a zpeněžování zajištěného majetku dlužníka) v souladu s pokyny zajištěného věřitele je základní povinností insolvenčního správce. Ustanovení § 293 insolvenčního zákona obsahuje ve své větě druhé kontrolní mechanismus, podle kterého (vycházeje ze zásady, že insolvenční správce hájí společný zájem věřitelů, tedy i ostatních věřitelů vedle věřitelů zajištěných) může insolvenční správce pokyny zajištěného věřitele odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji, a následně se musí obrátit na insolvenční soud, aby je přezkoumal a udělil případně jiné pokyny, přičemž tento mechanismus nijak nepočítá s ingerencí věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Nelze tedy uvažovat ani o tom, že by si insolvenční správce musel v souladu s § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 či § 289 odst. 1 insolvenčního zákona zajišťovat dané souhlasy. Přitom není možné přehlédnout, že stejné principy se uplatní při správě majetku tvořícího předmět zajištění dle § 230 odst. 2 insolvenčního zákona (viz např. usnesení ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 147/2016 a ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015).
5) V insolvenčním řízení platí, že majetek zapsaný v majetkové podstatě lze zpeněžit pouze některým ze způsobů uvedených v § 286 insolvenčního zákona. Vedle veřejné dražby podle zákona o veřejných dražbách a prodeje movitých věcí a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí, lze majetek zpeněžit také prodejem mimo dražbu (srov. např. důvody rozsudku ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 ICdo 26/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2016, pod číslem 75).
Ze shora citované judikatury, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v poměrech dané věci, jednoznačně vyplývá, že ustanovení § 286 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) neumožňovalo zpeněžení majetku dlužníka (bez ohledu na to, zda šlo o majetek určený k uspokojení zajištěných věřitelů) dražbou provedenou soudním exekutorem [takový způsob zpeněžení výslovně upravuje ustanovení § 286 insolvenčního zákona až ve znění účinném od 1. července 2017, tj. ve znění zákona č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
Zpeněžil-li insolvenční správce přesto majetkovou podstatu takovým (zákonem nedovoleným) způsobem, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že porušil povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 část věty před středníkem insolvenčního zákona). Na tomto závěru není způsobilá nic změnit ani skutečnost, že tak učinil na základě pokynu zajištěných věřitelů (§ 293 insolvenčního zákona); samozřejmým předpokladem „vázanosti pokyny zajištěných věřitelů“ totiž je i dovolenost věřiteli navrhovaného postupu (dovolenost zpeněžení majetkové podstaty dražbou prováděnou soudním exekutorem).
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož insolvenční správce (vzhledem k nejednotné judikatuře odvolacích soudů) při zpeněžování majetkové podstaty (formou dražby prováděné soudním exekutorem) nepochybil, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud, jsa vázán výše formulovaným právním názorem Nejvyššího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), posoudí, zda porušení povinnosti insolvenčním správcem je [s přihlédnutím k (možným) důsledkům porušení této povinnosti, k dosavadní činnosti insolvenčního správce v průběhu insolvenčním řízení, jakož i k dalším specifickým okolnostem dané věci] takové intenzity, aby odůvodňovalo zproštění insolvenčního správce funkce podle ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-