// Profipravo.cz / Přeprava věci, zasílatelská smlouva, nájem dopravního prostředku 14.12.2023
Absence překročení hranic při mezinárodní nákladní silniční přepravě
Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že Úmluva CMR se podle jejího článku 1 odst. 1 vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy.
Z usnesení sp. zn. 32 Cdo 2812/2018 a ze závěrů odborné literatury potom obecně vyplývá, že v případě, že má být zásilka dopravena např. z nizozemského města do francouzského města a je v průběhu cesty přeložena ve státě odeslání ze silničního vozidla na loď a poté ve státě dodání z lodi na silniční vozidlo, vyloučí toto přeložení zásilky platnost Úmluvy CMR nejen pro přepravu zásilky do francouzského přístavu, ale i z tohoto přístavu po silnici do francouzského města, neboť nejde o přepravu silničním vozidlem (zásilka je přepravována lodí) a ani o mezinárodní silniční přepravu (zásilka je naložena na silniční vozidlo ve francouzském přístavu a jde tedy o přepravu na francouzském území) Lze poukázat i na rozsudek Vrchního zemského soudu v Karlsruhe ze dne 5. 12. 1986, sp. zn. 15 U 242/85, v němž soud uvedl, že pouze skutečnost, že k překročení hranic dvou států dojde v rámci celé multimodální přepravy, ale nikoli na úseku silniční přepravy, k použitelnosti Úmluvy CMR nestačí.
V projednávané věci nákladní přeprava (zahrnující silniční nákladní přepravu v rámci České republiky, leteckou dopravu z České republiky do Švédska a navazující silniční nákladní dopravu v rámci Švédska) mezinárodní rozměr ve výše uvedeném smyslu postrádala, neboť došlo k silniční přepravě z Kolína do Mošnova (tj. uvnitř ČR), z Kolína do Hradce Králové (tj. uvnitř ČR) a samostatně ze Stockholmu do Södertälje (tj. uvnitř Švédska). Odvolací soud proto pochybil, pokud uzavřel, že soud prvního stupně nárok žalobkyně správně posoudil podle Úmluvy CMR. Právě absence překročení hranic při mezinárodní nákladní silniční přepravě vylučuje možnost na daný vztah účastníků Úmluvu CMR aplikovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2221/2023, ze dne 12. 9. 2023
Dotčené předpisy:
§ 2555 o. z.
čl. 1 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR)
Kategorie: přeprava věci, zasílatelská smlouva, nájem dopravního prostředku; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 28 C 178/2017-509, rozhodl o žalobě na zaplacení částky 28 200 EUR tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 14 200 EUR se zákonným úrokem z prodlení a částku 14 000 EUR se zákonným úrokem z prodlení (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 214 557,50 Kč (výrok II). Dále bylo žalobkyni uloženo zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 7 468 Kč (výrok III) a žalované bylo uloženo zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 1 705 Kč (výrok IV).
2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku III rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl odvoláním napaden, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 13 890,80 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 28 200 EUR s příslušenstvím jako dlužného přepravného za dvě uskutečněné přepravy věcí: 1) ze dne 17. 3. 2016, kdy zboží bylo naloženo v Kolíně, nákladním automobilem odvezeno na letiště do Mošnova, odtud letecky přepraveno do Prahy, poté letecky přepraveno do Stockholmu a nakonec z tohoto města opět nákladním automobilem přepraveno do města Södertälje, a 2) ze dne 18. 3. 2016, kdy bylo zboží naloženo v Kolíně, odvezeno nákladním automobilem do Hradce Králové, odtud letecky přepraveno do Stockholmu a z tohoto města opět nákladním automobilem přepraveno do Södertälje.
4. Soud prvního stupně na základě ujednání a praxe zavedené mezi stranami stran obecných principů jejich vzájemné spolupráce ohledně toho, odkud a kam se bude vozit zboží, za jaké ceny budou přepravy prováděny a jakým způsobem bude přeprava objednávána, potvrzována a fakturována, a na základě předchozích přeprav realizovaných mezi stranami shledal, že mezi žalovanou, zastupovanou M. B., a žalobkyní, zastupovanou v její obchodní činnosti jejím bývalým manželem B. N., probíhala mimo jiné spolupráce v podobě realizovaných leteckých přeprav a byly nastoleny určité obchodní zvyklosti jejich spolupráce, včetně způsobu určení ceny přepravy. Výše zmíněné dvě přepravy z Kolína (Česká republika) do Södertälje (Švédské království) byly objednány stejným způsobem jako přepravy předešlé, faktury byly vystaveny a zaslány žalované spolu s mezinárodním nákladním listem CMR a dodacím listem. Objednávky přeprav činil za žalovanou pan B. a paní H., přičemž objednávky byly činěny ústně, vždy na pokyn žalované. K argumentu žalované o nevěrohodnosti svědků B. a N. soud prvního stupně uzavřel, že tito svědci byli v řízení poučení o možném trestním stíhání za nepravdivou svědeckou výpověď, a z jejich vztahu k účastníkům řízení [pozn. Nejvyššího soudu: svědek N. je podle obsahu spisu bývalý manžel žalobkyně, zastupuje žalobkyni i v jiných věcech a v řízení týkajícím se obdobných faktur měl vypovídat odlišně než v řízení nynějším; svědek B. byl opakovaně odsouzen za majetkovou trestnou činnost vůči společnosti M. P., patřící do stejné skupiny jako žalovaná] nelze předjímat, že automaticky budou vypovídat v jejich prospěch či neprospěch. Na zjištěný skutkový stav poté soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 2555 zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněnou vyhláškou ministra zahraničních věcí pod číslem 11/1975 Sb. (dále též jen „Úmluva CMR“), a uzavřel, že nárok nebyl promlčen a žaloba je důvodná.
5. Odvolací soud, který ve věci rozhodoval na základě odvolání žalované uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav. Co se týče nevěrohodnosti svědků N. a B., soud prvního stupně jednotlivé v řízení provedené důkazy včetně výpovědi těchto svědků podle odvolacího soudu hodnotil v souladu s listinnými důkazy a dospěl ke správným závěrům. To, že se s těmito závěry žalovaná neztotožňuje, nemůže samo o sobě zakládat odůvodněnost uplatněného odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Odvolací soud jako správné shledal také posouzení věci podle Úmluvy CMR s tím, že se soud prvního stupně správně vypořádal s otázkou mezinárodní příslušnosti a s otázkou rozhodného práva.
II. Dovolání
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, a to do všech jeho výroků, jehož přípustnost zakládá na tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uvádí otázku, zda je možné, aby se Úmluvou CMR řídil i vztah, který zahrnuje mezinárodní leteckou přepravu, jež tvoří nad to podstatnou část přepravy, a v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 03. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4039/2008. Jelikož podle dovolatelky v nynější věci nejde o mezinárodní silniční (ale leteckou) přepravu, byla Úmluva CMR použita nesprávně. Za druhé se podle dovolatelky soudy odchýlily od závěrů vyslovených v nálezech Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 3270/12, a ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3309/07, pokud v rámci hodnocení svědeckých výpovědí svědků N. a B. postupovaly tak, že zcela pominuly důkazy označené žalovanou a skutečnosti, které k těmto důkazním prostředkům (k jejich možné nevěrohodnosti) namítla a nad to byly soudům z jejich úřední činnosti známy. Pouhý odkaz na skutečnost, že svědek byl vyslýchán po poučení o trestněprávních následcích, není podle žalované dostatečný a je v rozporu s ustálenou judikaturou. Soudy se také nijak nevypořádaly s důkazem označeným žalovanou k prokázání rozporů ve výpovědi svědka B. – protokolem o svědecké výpovědi v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 328/2017. Dovolatelka tak navrhuje, aby Nejvyšší soud jak napadený rozsudek, tak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. V tom rozsahu, ve kterém je dovoláním napadán výrok II napadeného rozhodnutí, je dovolání nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud však nepřikročil k jeho částečnému odmítnutí, neboť osud nákladového výroku pro svou akcesorickou povahu sleduje osud výroku o věci samé.
13. Z hlediska zjištěného skutkového stavu (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř., nepodléhá) záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na určení rozhodných norem, kterými se řídí smlouva o přepravě zahrnující silniční nákladní přepravu v rámci České republiky, leteckou dopravu z České republiky do Švédska a navazující silniční nákladní dopravu v rámci Švédska.
14. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 v tomto rozsahu o. s. ř. přípustné.
15. K druhé námitce týkající se dovolatelkou označených důkazů, které soud prvního stupně při hodnocení věrohodnosti svědků B. a N. nehodnotil, resp. z nich neučinil žádná skutková zjištění, a jeho postup aproboval odvolací soud, Nejvyšší soud shledal, že i v tomto rozsahu je dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je také důvodné.
17. Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že Úmluva CMR se podle jejího článku 1 odst. 1 vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 767/2001, uveřejněný pod číslem 56/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 32 Odo 1676/2006, ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1781/2010, ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 888/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2812/2018).
18. Z posledně zmíněného usnesení a ze závěrů odborné literatury potom obecně vyplývá, že v případě, že má být zásilka dopravena např. z nizozemského města do francouzského města a je v průběhu cesty přeložena ve státě odeslání ze silničního vozidla na loď a poté ve státě dodání z lodi na silniční vozidlo, vyloučí toto přeložení zásilky platnost Úmluvy CMR nejen pro přepravu zásilky do francouzského přístavu, ale i z tohoto přístavu po silnici do francouzského města, neboť nejde o přepravu silničním vozidlem (zásilka je přepravována lodí) a ani o mezinárodní silniční přepravu (zásilka je naložena na silniční vozidlo ve francouzském přístavu a jde tedy o přepravu na francouzském území) [srov. ROUBAL, Václav. Přepravní smlouva v mezinárodní silniční dopravě nákladů: výklad a texty Úmluvy CMR. 1. Praha: M-Konzult, 1995, s. 17-18.]. Lze poukázat i na rozsudek Vrchního zemského soudu v Karlsruhe ze dne 5. 12. 1986, sp. zn. 15 U 242/85, publikovaný v Transportrecht 1987, str. 184, a citovaný v SEDLÁČEK, Pavel. Úmluva CMR: (komentář): Mezinárodní silniční nákladní doprava. 1. Praha: VOX, 2009, s. 74, v němž soud uvedl, že pouze skutečnost, že k překročení hranic dvou států dojde v rámci celé multimodální přepravy, ale nikoli na úseku silniční přepravy, k použitelnosti Úmluvy CMR nestačí.
19. V poměrech nynější věci, ve které silniční nákladní přeprava mezinárodní rozměr ve výše uvedeném smyslu postrádala, neboť podle soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu došlo k silniční přepravě z Kolína do Mošnova (tj. uvnitř ČR), z Kolína do Hradce Králové (tj. uvnitř ČR) a samostatně ze Stockholmu do Södertälje (tj. uvnitř Švédska), tak výše zmíněné závěry znamenají, že odvolací soud pochybil, pokud uzavřel, že soud prvního stupně nárok žalobkyně správně posoudil podle Úmluvy CMR. Právě absence překročení hranic při mezinárodní nákladní silniční přepravě vylučuje možnost na daný vztah účastníků Úmluvu CMR aplikovat.
20. Dovolání je důvodné i co do námitky týkající se opomenutých důkazů vztahujících se k otázce důvěryhodnosti svědků B. a N.
21. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
22. Problematice tzv. opomenutých důkazů je ze strany soudu ochrany ústavnosti věnována dlouhodobě mimořádná pozornost, přičemž obecné soudy jsou v tomto směru povinny předmětnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k této problematice, při své rozhodovací činnosti pochopitelně důsledně respektovat (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
23. Ústavní soud např. již ve svém nálezu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05, vyložil a odůvodnil právní názor, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícím z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným předpisem (občanský soudní řád) v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí rozumně a logicky vyložit, proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, respektive pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy.
24. Takový rozpor Nejvyšší soud spatřuje i v nynějším řízení.
25. V posuzovaném případě dovolatelka s podrobnou argumentací zpochybnila důvěryhodnost svědecké výpovědi svědka M. B., u kterého namítala, že byl celkem třikrát odsouzen a má „osobní zájem na tom, aby žalovaná v tomto řízení dopadla co nejhůře.“ K tomu doložila tři odsuzující rozsudky: (1) rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 6 T 112/2019, který nabyl právní moci dne 10. 3. 2020, kterým byl svědek B. odsouzen za přečin zpronevěry, když jako jednatel společnosti M. P. s.r.o. proplatil faktury v celkové částce 244 448 Kč za stavební práce provedené na nemovitosti jeho manželky, které neměly žádnou souvislost s podnikatelskou činností M. P. s.r.o.; (2) rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2021, č. j. 1 T 30/2020-162, který nabyl právní moci dne 2. 6. 2021, a který vzhledem k uloženému souhrnnému trestu zrušuje rozsudky předcházející, kterým byl svědek B. odsouzen za přečin zpronevěry, když jako jednatel a společník M. P. s.r.o. vystavil faktury týkající se prací provedených na nemovitosti jeho manželky, které neměly žádnou souvislost s podnikatelskou činností M. P. s.r.o.; a nakonec (3) rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2021, č. j. 5 T 12/2021-423, který vzhledem k uloženému souhrnnému trestu zrušuje rozsudky předcházející, kterým byl svědek B. odsouzen za zločin podvodu, když jako jednatel a společník M. P. s.r.o. společně s F. Š., zástupcem společnosti P.C. s. r. o., po vzájemné dohodě v úmyslu získat finanční prostředky vytvořili nepravdivé dokumenty pro uzavření leasingové smlouvy, přičemž prostředky z ní vybrali či jinak použili, čímž způsobili společnosti M. P. s.r.o., která hradila splátky leasingu, škodu v minimální výši 2 070 000 Kč. Zároveň také dovolatelka poukázala na rozpory mezi svědeckými výpověďmi svědka v tomto řízení a v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 327/2021, kdy svědek v nynějším řízení měl údajně označit za objednatele „německou společnost“, v posledně jmenovaném řízení ovšem označil za objednatele „společnost českou“. Trestní rozsudky proti svědkovi B., které dovolatelka navrhla, soud prvního stupně sice provedl, ale podle bodu 7 prvostupňového rozsudku z nich neučinil žádná pro rozhodnutí relevantní skutková zjištění.
26. Dovolatelka dále zpochybnila také důvěryhodnost svědecké výpovědi svědka B. N., kdy tvrdila, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně tento vystupuje jako obecný zmocněnec žalobkyně (tato skutečnost byla na jednání učiněna nespornou), dále zajišťoval dodávky jménem své bývalé manželky, resp. žalobkyně svoji podnikatelskou činnost fakticky nevykonávala a vykonával ji výhradně pan N., na základě čehož dovolatelka uvedla, že svědek N. je v nynějším řízení spíše účastníkem než svědkem. Dovolatelka také upozornila na nesrovnalosti ve svědecké výpovědi svědka N., ze kterých dovozovala, že svědek byl schopen a ochoten vypovědět pouze to, co by mělo či mohlo pomoci jeho bývalé partnerce – žalobkyni.
27. Ve vztahu k věrohodnosti svědků obecně platí, že zjistí-li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost (např. příbuzenský poměr k účastníkům), neznamená to nezpůsobilost svědčit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 25 Cdo 133/2011). Pro závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) resp. důkazní nezpůsobilosti výpovědi takového svědka musí existovat další relevantní skutkové okolnosti zjištěné v konkrétní projednávané věci, jako kupř. rozpory ve výpovědi svědka, jakož i rozpory mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, rozumová a duševní úroveň svědka, jeho chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky), jeho osobní (nikoli však obecně postulovaný) vztah k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97). Teprve celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Jedná se přitom o výsledek dokazování, kdy podstatou tohoto procesu je hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., kdy soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci).
28. Hodnocení důkazů a všeho, co v řízení vyšlo najevo, by se pak logicky mělo promítnout do odůvodnění rozsudku. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006). Je třeba mít na zřeteli, že zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3655/2009, ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3155/2011, nebo ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1257/2018].
29. Výše uvedeným judikatorním požadavkům však soud prvního stupně nevyhověl, pokud se v odůvodnění prvostupňového rozsudku omezil toliko na konstatování, že tito svědkové byli v řízení vyslechnuti po poučení (podle § 126 o. s. ř.) o možném trestním stíhání za nepravdivou svědeckou výpověď, a z jejich vztahu k účastníkům řízení nelze předjímat, že automaticky budou vypovídat v jejich prospěch či neprospěch. Ad absurdum by takový závěr činil věrohodným každého vyslechnutého svědka, jelikož poučení o trestních následcích křivé výpovědi je podle § 126 odst. 2 o. s. ř. obligatorní součástí svědecké výpovědi. Taková úvaha je založena na zřetelném logickém deficitu, neboť – ve vztahu k výslechu svědků – by prakticky vylučovala naplnění zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a návazného hodnocení výpovědi „poučeného svědka“ jako nevěrohodné či nepravdivé. Takový závěr samozřejmě obstát nemůže. Ačkoli Nejvyššímu soudu v zásadě nepřísluší přezkum skutkového stavu a tímto zrušovacím rozsudkem nepředjímá výsledek hodnocení věrohodnosti vyslechnutých svědků, je třeba v posuzovaném případě uzavřít, že zejména pravomocná odsouzení za trestné činy, ve kterých navíc jako poškozená vystupuje společnost propojená se žalovanou, jsou způsobilá založit zásadní pochyby o věrohodnosti svědecké výpovědi osoby s recidivující kriminální minulostí. Dovolatelka tuto skutečnost pravidelně namítala během řízení před soudy obou stupňů, ty však na její námitky dosud náležitým způsobem zřetel nevzaly. Odůvodnění soudu prvního stupně tak neobstojí a je třeba přisvědčit dovolatelce, že rozhodnutí je v části hodnocení věrohodnosti obou svědků nepřezkoumatelné.
30. Toto pochybení pak nezhojil ani odvolací soud, který v napadeném rozsudku pouze odkázal (poněkud nepřípadně) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3033/2010, a (poněkud lakonicky) uzavřel, že soud prvního stupně hodnotil jednotlivé provedené důkazy včetně výpovědí svědků B. a N. a jednatele žalované v souladu s listinnými důkazy. Pokud však takové sdělení nebylo jakýmkoliv způsobem zasazeno do rámce nynějšího případu či vztáhnuto ke konkrétním částem svědeckých výpovědí a konkrétním listinným důkazům (včetně odsuzujících rozsudků), logicky zůstalo pro účastníky řízení pouze obecnou proklamací, která není způsobilá přiblížit úvahy, kterými se odvolací soud při hodnocení důvěryhodnosti svědecké výpovědi řídil. Tím, tak jako soud prvního stupně, nedostál své povinností v tomto ohledu svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v daném rámci se adekvátně vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 13, a judikaturu tam citovanou, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4458/2014).
31. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v projednávané věci shledal existenci vad, jež mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí a k nimž je povinen přihlížet bez ohledu na to, zda je dovolatel namítal či nikoliv.
32. Vadu Nejvyšší soud v posuzovaném případě spatřuje v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku také v jiných částech než v těch, které dovolatelka napadala dovoláním. Odvolací soud v bodě 11 napadeného rozhodnutí uvádí, že se soud prvního stupně „správně vypořádal s otázkou mezinárodní příslušnosti a s otázkou rozhodného práva, přičemž i v tomto směru odvolací soud na odůvodnění rozsudku okresního soudu v celém rozsahu odkazuje.“ Soud prvního stupně se však ve svém rozsudku otázkami rozhodného práva ani mezinárodní příslušnosti podrobněji nezabýval. Není tak jasné, na kterou část rozsudku prvního stupně vlastně odvolací soud odkazuje, vzhledem ke strohosti a míře obecnosti aprobace těchto absentujících úvah soudu prvního stupně je tak otázkou, zda – obdobně jako v případě otázky věrohodnosti svědků – nejde o povšechné tvrzení použitelné v přezkumu kteréhokoliv prvostupňového rozhodnutí. Pokud snad „otázkou rozhodného práva“ měl odvolací soud na mysli otázku aplikovatelnosti Úmluvy CMR, pak (bez ohledu na to, že aplikována být, jak výše rozvedeno, neměla) je třeba poznamenat, že přepravní smlouva pro mezinárodní (nákladní či leteckou) přepravu musí z logiky věci podléhat některému národnímu právnímu řádu. Tento právní řád pak podává odpověď na otázky, které nejsou upraveny určitou mezinárodní úmluvou, která se (případně) na danou přepravní smlouvu vztahuje. Nezvolí-li si toto právo strany přepravní smlouvy, určí jej za ně kolizní norma obsažená v právním řádu toho státu, jehož soud se bude věcí zabývat. Ve vztahu k přepravě prováděné mezi obchodními partnery se sídlem v členských státech Evropské unie půjde (nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak nebo neprovedli-li účastníci tzv volbu rozhodného práva) většinou o kolizní normu obsaženou v přímo aplikovatelném nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. Nařízení „Řím I“). Ostatně ani (nepříhodně aplikovaná) Úmluva CMR neobsahuje vlastní úpravu všech otázek s přepravní smlouvou souvisejících, např. zda lze smlouvu uzavřít bez dohody o ceně za níž bude přeprava provedena a pokud ano, jak se cena takové přepravy určí a ostatně i soudy obou stupňů akcentované obchodní zvyklosti se z logiky věci mohou prosadit (budou-li již jinak prokázány) jen za podmínek stanovených rozhodným právním řádem. V dalším řízení tak bude třeba i řešení těchto otázek náležitě odůvodnit.
33. Protože s ohledem na shora podaný výklad není napadený rozsudek odvolacího soudu správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
34. Dovolací soud již nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, neboť uvedený návrh byl tímto kasačním rozsudkem (jež byl vydán v přiměřeně krátké době od nápadu věci Nejvyššímu soudu) zkonzumován.
35. Nejvyšší soud v této věci připomíná, že právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení, včetně tohoto dovolacího řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-