// Profipravo.cz / Přeprava věci, zasílatelská smlouva, nájem dopravního prostředku

Přeprava věci, zasílatelská smlouva, nájem dopravního prostředku

10.01.2017 00:02

Písemná forma reklamace podle Úmluvy CMR

I. Pro interpretaci požadavku písemné formy reklamace podle Úmluvy CMR nelze bez dalšího použít vnitrostátní právo. Pojmy Úmluvy je třeba interpretovat nezávisle na jejich významu v právu vnitrostátním (neodkazuje-li na ně úmluva přímo). Dosažení obdobného účinku Úmluvy CMR ve všech signatářských státech vyžaduje autonomní výklad, který je činěn též s přihlédnutím k účelu, cílům a systematickému uspořádání Úmluvy CMR.

II. Ačkoliv rozhodnutí soudů jiných signatářských států, které interpretují Úmluvu CMR, nejsou závazná pro posouzení věci tuzemským soudem, je třeba je považovat za pomocné výkladové prameny, jejichž autorita vychází z jejich přesvědčivosti.

III. Písemná forma reklamace dle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR je dodržena i v případě, kdy je reklamace učiněna prostřednictvím e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu. I v tomto případě však platí, že důkaz o přijetí reklamace nebo o odpovědi na ni a o vrácení dokladů přísluší tomu účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1570/2015, ze dne 19. 10. 2016


06.12.2016 00:02

Počátek běhu promlčecí lhůty podle čl. 20 odst. 2 Hamburských pravidel

Posledním dnem, kdy zboží mělo být vydáno podle čl. 20 odst. 2 Hamburských pravidel, je nutno rozumět poslední den doby pro dodání zboží (tj. doby, během které dodání zboží není opožděným dodáním podle čl. 5 odst. 2 Hamburských pravidel). Promlčecí lhůta podle čl. 20 odst. 2 Hamburských pravidel v případě, kdy nebylo žádné zboží vydáno, proto začíná běžet posledním dnem doby dodání zboží (přičemž tento den se podle čl. 20 odst. 3 Hamburských pravidel nezapočítává do promlčecí lhůty).

Pokud doba dodání zboží není ujednána, je dobou dodání doba, ve které by to bylo rozumné požadovat od pečlivého dopravce s ohledem na okolnosti případu. Jestliže dopravce v takovém případě uvede datum vyzvednutí zboží, je rozumné požadovat dodání zboží do tohoto data. Dopravce by nebylo možno považovat za pečlivého, pokud by zboží nejpozději do tohoto data nedodal.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5160/2014, ze dne 27. 9. 2016


22.01.2015 00:00

Výhrada dopravce ke stavu zásilky dle čl. 9 odst. 2 Úmluvy CMR

Závěr odvolacího soudu, který výhrady dopravce spočívající v textu „nelze spočítat“ posoudil jako nedostatečné, lze považovat za správný, když ustanovení čl. 9 odst. 2 Úmluvy CMR výslovně požaduje odůvodnění takto učiněné výhrady. Smyslem tohoto odůvodnění je právě možnost dodatečně posoudit, z jakého důvodu nebylo možné počet kusů přepravovaného zboží spočítat, zda nastoupila zákonná domněnka a zda vytýkaný nedostatek může být v příčinné souvislosti se vznikem škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3634/2013, ze dne 22. 10. 2014


20.01.2015 00:02

Zavinění rovnocenné úmyslu ve smyslu čl. 29 a čl. 32 Úmluvy CMR

Úmysl nebo zavinění rovnocenné úmyslu ve smyslu čl. 29 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Úmluvy CMR je nutno vykládat ve smyslu příslušného národního práva.

Za zavinění rovnocenné úmyslu podle práva České republiky je pro účely ustanovení článku 29 odst. 1 a článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR třeba považovat hrubou nedbalost, jakožto nedbalost nejvyšší intenzity, blížící se zavinění úmyslnému.

Ačkoliv v rozhodné době český právní řád definici hrubé nedbalosti neobsahoval, lze hrubou nedbalost považovat za nedbalost nejvyšší intenzity, za takovou nedbalost, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění svých povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob.

Závěr o tom, zda se v konkrétním případě jedná o hrubou nedbalost rovnocennou úmyslu ve smyslu článku 29 odst. 1 a článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR, je však vždy nezbytné zkoumat podle konkrétních okolností daného případu a přihlížet například k chování řidiče či jiných zaměstnanců dopravce, k úsilí, které dopravce vyvinul k ochraně zásilky, jeho zkušenostem, hodnotě přepravované zásilky, místu, kde ke ztrátě či poškození zásilky došlo, technickému zabezpečení zásilky, k pokynům odesílatele a jejich dodržení dopravcem apod.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání žalované spočívající v zaparkování kamionu na odpočívadle u čerpací stanice, přestože žalobkyně již v objednávce přepravy uvedla svůj požadavek, aby vozidlo nebylo odstavováno na nehlídaných parkovištích, představuje hrubou nedbalost žalované jako dopravce v řádné péči o zásilku rovnocennou úmyslu ve smyslu článku 29 odst. 1 a článk 32 odst. 1 Úmluvy CMR.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, ze dne 17. 12. 2014


06.07.2013 09:19

Rc 136/2012

K uplatnění práv vůči dopravci při ztrátě nebo nedoručení nákladu podle Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě (Montrealské úmluvy) se nevyžaduje reklamace ztráty nákladu podle článku 31 této Úmluvy.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3377/2010)


20.03.2013 00:02

K uplatnění nároku na náhradu škody v případě ztráty zásilky dle CMR

Úmluva CMR nestanovuje jednoznačně oprávnění (aktivní legitimací) k uplatnění nároku na náhradu škody v případě ztráty přepravované zásilky. Za této situace je v posuzované věci proto nutno v otázkách Úmluvou CMR neupravených vyjít ve smyslu § 756 obch. zák. z vlastní národní úpravy smlouvy o přepravě věci obsažené v ustanovení § 610 a násl. obch. zák., a to konkrétně z ustanovení § 619 obch. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 888/2011, ze dne 30. 1. 2013


29.10.2012 00:02

K odpovědnosti dopravce za jednání jím použitých osob podle Úmluvy CMR

Dopravce podle článku 3 Úmluvy CMR, který je nutno vykládat ve spojení s článkem 29 Úmluvy CMR, odpovídá za jednání a opomenutí svých zástupců, pracovníků a všech ostatních osob, kterých použije při provádění přepravy, stejně tak jako za jednání a opomenutí zástupců, pracovníků a všech ostatních osob, kterých použije jeho poddopravce i případný poddopravce tohoto poddopravce. Předpokladem je, že tito zástupci, pracovníci nebo ostatní osoby jednají v rámci svých pracovních úkolů, přičemž za takové jednání je třeba považovat i úmyslné jednání této osoby, pokud tato osoba jednala v rámci uložených pracovních úkolů, i když nejednala v zájmu dopravce, ale svým jednáním výlučně sledovala vlastní zájmy nebo zájmy třetí osoby.

Dopravce tak zásadně odpovídá za jednání řidiče pověřeného provedením přepravy spočívající v krádeži tohoto zboží, jehož se dopustil během přepravy. Naopak tento dopravce by například neodpovídal za škodu, kterou by tento řidič úmyslně způsobil krádeží zboží v obchodu, neboť v tomto případě v rámci uložených pracovních úkolů nejedná. Stejně tak je třeba aplikovat článek 29 Úmluvy CMR.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 488/2010, ze dne 10. 10. 2012


29.10.2012 00:01

K posouzení vzniku přepravní smlouvy v mezinárodní silniční přepravě

I. Úmluva CMR neřeší všechny otázky spojené s mezinárodní silniční přepravou. Úmluva neupravuje proces vzniku smlouvy o přepravě věci (zásilky, zboží) a její podstatné části. V článku 4 pouze stanoví, že dokladem o uzavření přepravní smlouvy je nákladní list. Chybí-li nákladní list, má-li nedostatky nebo byl-li ztracen, není tím existence nebo platnost přepravní smlouvy dotčena a vztahují se na ni i nadále ustanovení této Úmluvy. V článku 9 pak upravuje, že nákladní list je, pokud není prokázán opak, věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zásilky dopravcem.

Údaje v nákladním listu tedy zakládají vyvratitelnou právní domněnku o existenci přepravní smlouvy, resp. o jejím obsahu, tato skutečnost však neznamená, že by tím byla vyloučena aplikace ustanovení § 610 obch. zák. Speciální úpravu obsaženou v ustanovení § 41 vyhlášky č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu, ve znění pozdějších předpisů, však aplikovat nelze; silniční přepravní řád totiž tuto aplikaci vylučuje v ustanovení § 1 odst. 2 písm. c), když stanoví, že silniční přepravní řád neplatí pro přepravy, pro něž platí mezinárodní úmluvy.

II. Posouzení otázky, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy, či smlouvy zasílatelské, jež se Úmluvou CMR neřídí, je tudíž vyhrazeno národním právním řádům, v daném případě českému obchodnímu zákoníku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 488/2010, ze dne 10. 10. 2012


29.10.2012 00:00

K rozlišení smlouvy o přepravě věci a smlouvy zasílatelské

Zatímco smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje za úplatu přepravit věc (zásilku), smlouva zasílatelská je druhem smlouvy komisionářské a touto smlouvou se zasílatel zavazuje nikoliv přepravit věc, ale obstarat přepravu věci. Jde tedy o typ smlouvy obstaravatelské.

Jestliže v popisu posuzované objednávky je uvedeno „Doprava zboží ze svobodného celního pásma Hamburg do skladu v areálu Vimperk, auto nosnost 20t“, pak i s ohledem na praxi zavedenou mezi stranami nelze dovodit, že by strany měly v úmyslu uzavřít smlouvu zasílatelskou, naopak to svědčí o úmyslu uzavřít smlouvu přepravní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 488/2010, ze dne 10. 10. 2012


19.12.2011 00:01

K rozhodčí doložce v přepravní smlouvě podle Úmluvy CMR

Podle čl. 33 Úmluvy CMR přepravní smlouva může obsahovat doložku zakládající příslušnost rozhodčího soudu, avšak jen pod podmínkou, že doložka předpokládá, že rozhodčí soud bude rozhodovat podle této Úmluvy.

Dospěl-li soud k závěru, že smlouvy, na nichž žalobkyně zakládá uplatněné nároky, jsou smlouvami o mezinárodní nákladní přepravě ve smyslu Úmluvy CMR, pak se měl z úřední povinnosti – neboť jde vzhledem k článku 41 odst. 1 větě první Úmluvy CMR o otázku absolutní neplatnosti právního úkonu – zabývat posouzením, zda předmětná rozhodčí doložka splňuje mimo jiné požadavek vyplývající z článku 33 Úmluvy CMR. Jestliže tak neučinil, je jeho právní posouzení neúplné a již z tohoto důvodu nesprávné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1881/2011, ze dne 30. 11. 2011


01.08.2011 00:01

Ke zproštění odpovědnosti dopravce podle článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR

Okolnostmi rozhodnými pro posouzení, zdali dopravce mohl ve smyslu ustanovení článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR ztrátu zásilky odvrátit či nikoli, jsou kromě okolností samotného skutku, při němž ke ztrátě zásilky došlo, také okolnosti spočívající v jednání dopravce, zejména plnění jeho povinností rizikům ztráty zásilky předcházet.

Povinnost péče o zásilku ve smyslu ustanovení článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR znamená, že dopravce je povinen starat se o zásilku po dobu, po níž se u něj zásilka nachází, tedy v době od jejího převzetí k přepravě až do okamžiku jejího vydání příjemci. Zásilka je dopravci svěřena za účelem uskutečnění přepravy, proto je dopravce povinen učinit všechny předpokládané činnosti, které představují řádnou péči o zásilku a řádné nakládání s ní v zájmu zabránění škodě na této zásilce, tedy činnosti, které jsou zpravidla s přepravou spojeny. Dopravce musí vyvinout v rámci této povinnosti veškeré úsilí k tomu, aby zásilka nebyla vystavena nebezpečí její ztráty nebo poškození. Musí tak učinit všechny kroky k tomu, aby nedošlo k její ztrátě nebo poškození. Jedná se tedy o zabránění všem nebezpečím, které mohou zpravidla při přepravě nastat. Dopravce je profesionálním podnikatelem a musí možná rizika ztráty či poškození zásilky při přepravě předvídat a činit taková prevenční opatření, aby tato rizika minimalizoval. V praxi tato opatření zpravidla spočívají v naplánování co možná nejbezpečnějšího způsobu dopravy, zejména odpovídající trasy a časového rozvrhu přepravy, řádné naložení a zabezpečení nákladu, ostraha nákladu, volba způsobilého vozidla i jeho osádky. Uvedené povinnosti dopravce mohou představovat takové okolnosti, které v případě jejich dodržení mohou vést k odvrácení ztráty či poškození zásilky. Naopak porušení těchto povinností může podle okolností případu výrazně přispět ke zvýšení rizika ztráty zásilky krádeží nebo loupeží.

Odvolací soud tedy nesprávně vyložil podmínky zproštění odpovědnosti dopravce podle článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR, když dospěl k závěru, že sám skutek loupežného přepadení a ozbrojeného útoku je liberačním důvodem ve smyslu článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR a není proto třeba dále zkoumat, zda tento skutek mohl či nemohl dopravce odvrátit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1383/2009, ze dne 28. 6. 2011


18.01.2011 20:52

Rc 106/2010

Dopravní prostředek ve smlouvě o provozu dopravního prostředku podle § 638 odst. 1 obch. zák. je dostatečně určen druhově.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3021/2009)


13.07.2010 00:02

K výkladu pojmu reklamace a pozdější reklamace dle Úmluvy CMR

I. Reklamace, již má na mysli Úmluva CMR v čl. 32 odst. 2, nepochybně je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 občanského zákoníku. Takovou reklamací, jejímž doručením dochází ke stavení běhu promlčecí doby ve smyslu článku 32 odst. 2, věty první Úmluvy CMR, může být podle svého obsahu i faktura.

II. Obsahové náležitosti reklamace Úmluva CMR nestanoví. O reklamaci ve smyslu Úmluvy CMR tedy půjde též tehdy, bude-li projev oprávněného obsahovat oznámení o skutečnostech, jež mají zakládají jeho nároky z přepravy vůči dopravci, a vyplývá-li z něho vůle tyto nároky vůči dopravci uplatnit; uplatnění konkrétního nároku se nevyžaduje. Je-li pro účinky reklamace na běh promlčecí doby bez významu, zda v ní oprávněný již uplatnil konkrétní nárok, pak je též bez významu, zda v ní uplatnil všechny nároky, které mu z přepravy vznikly, či jen některé z nich, např. proto, že pro uplatnění dalších neměl v době reklamace dostatek poznatků.

Pak je zřejmé, že dodatečné uplatnění dalších nároků je již jen pozdější reklamací v téže věci ve smyslu čl. 32 odst. 2, věty čtvrté, Úmluvy CMR, jehož účinky na běh promlčecí doby Úmluva CMR výslovně vylučuje.

III. Též odmítnutí reklamace ve smyslu čl. 32 odst. 2, věty první, Úmluvy CMR je právním úkonem, neboť i ono je projevem vůle směřujícím k důsledkům v právních vztazích.

IV. Popřel-li dopravce samotný vznik škody na zásilce, pak zpochybnil reklamaci co do základu a tedy v plném rozsahu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2499/2009, ze dne 27. 5. 2010


13.07.2010 00:00

Ke kvalifikovanému porušení povinností dopravce dle Úmluvy CMR

Odvolacímu soudu je zde třeba přisvědčit v tom, že skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně neumožňuje závěr, že poškození zásilky dopravce způsobil kvalifikovaným porušením svých povinností ve smyslu čl. 32 odst. 1, věty druhé, Úmluvy CMR (úmyslným či takovým, jež se považuje za rovnocenné úmyslu). Samotné zjištění, že v průběhu přepravy „mělo“ dojít k poruše mrazícího zařízení, které muselo být opravováno, a že v jejím průběhu došlo ke zvýšení teploty v chladícím prostoru nad teplotu požadovanou odesílatelem a rovněž nad teplotu, při jejímž dodržení lze maso považovat za hluboce zmražené, není postačující pro závěr o zavinění dopravce vůbec, natož o zavinění úmyslném či úmyslnému „rovnocenném“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2499/2009, ze dne 27. 5. 2010


25.05.2010 00:02

K určení dopravního prostředku ve smlouvě o jeho provozu

Určení dopravního prostředku je podstatnou náležitostí smlouvy o provozu dopravního prostředku podle ustanovení § 638 obch. zák. Požadavek zákona na určení dopravního prostředku ve smlouvě o provozu dopravního prostředku je přitom splněn též určením druhovým.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3021/2009, ze dne 25. 2. 2010


12.05.2010 00:02

Ke vlivu vlastnictví k přepravované zásilce na odpovědnost dopravce

I. Otázka vlastnictví k přepravované zásilce, případně otázka újmy vzniklé odesílateli nebo příjemci v důsledku škody na přepravované zásilce, je pro odpovědnost dopravce za škodu vzniklou ztrátou zásilky během mezinárodní přepravy dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR nerozhodná. Odkaz dovolatele na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, která podmiňuje vznik škody na straně oprávněného subjektu vlastnictvím věci v okamžiku její ztráty, je nepřípadný, neboť dovolatelem uváděná rozhodnutí se týkají právní úpravy obecné odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku, která na danou věc nedopadá.

Pro odpovědnost za škodu v důsledku ztráty zásilky postačí sama skutečnost, že došlo ke ztrátě zásilky, a to na rozdíl od obecné odpovědnosti za škodu, která vyžaduje vznik majetkové újmy oprávněného (srov. 23 Cdo 2668/2009). V této souvislosti odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl, že často dochází k tomu, že přepravovaná zásilka je ve vlastnictví jiného subjektu, odlišného od odesílatele nebo příjemce; odesílatel nemusí v případě vzniku škody na zásilce během přepravy prokazovat, že je vlastníkem zboží.

II. Předpoklady odpovědnosti dopravce v mezinárodní silniční nákladní dopravě za škodu na přepravované zásilce jsou výlučně a komplexně upraveny v čl. 17 a násl. vyhlášky č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), která má ve smyslu § 756 obch. zák. přednost před právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku, a proto je nelze doplňovat ani omezovat aplikací právní úpravy předpisů národního práva, a to ani za použití argumentu, že úprava těchto předpokladů odpovědnosti dopravce v Úmluvě CMR neřeší otázku vlastnictví k přepravované zásilce a tím i újmy vzniklé odesílateli. Nepodmiňuje-li Úmluva CMR odpovědnost dopravce za škodu na přepravované zásilce vznikem újmy na straně oprávněné osoby (odesílatele nebo příjemce zásilky), nelze tuto skutečnost konstruovat jako další předpoklad odpovědnosti dopravce za použití předpisů národního práva s tím, že Úmluva CMR tuto otázku neřeší.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1658/2009, ze dne 20. 4. 2010


15.03.2010 00:00

K náležitostem přepravní smlouvy

I. Základní ustanovení o přepravní smlouvě v ust. § 610 obchodního zákoníku, které má kogentní povahu definuje tento smluvní typ jako smlouvu, v níž se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc z určitého místa (místo odeslání) do určitého místa jiného (místo určení), a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné). I když jde o smlouvu konsenzuální, je zřejmé, že smluvní strany musí vždy přesně vymezit zásilku i místo odeslání a určení. Rámcové vymezení (květiny, N. – A., Č. r. – Č. L. a P.) není pro přepravní smlouvu dostačující.

II. Úmluva CMR se vztahuje (pouze) na přepravní smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2704/2009, ze dne 25. 11. 2009


29.05.2009 00:02

K vynaložení odborné péče zasilatelem při sjednání přepravy

Podle § 603 odst. 1 obch. zák. je zasilatel povinen s vynaložením odborné péče sjednat způsob a podmínky přepravy odpovídající co nejlépe zájmům příkazce, jež vyplývají ze smlouvy a jeho příkazů nebo jež jsou zasílateli jinak známé. V § 603 odst. 2 obch. zák. se stanoví, že zasílatel odpovídá za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy, ledaže ji nemohl odvrátit při vynaložení odborné péče.

V právní literatuře je zastáván názor, že „zasílatel se odpovědnosti za škodu na převzaté zásilce nemůže zprostit prokázáním okolností vylučujících odpovědnost za škodu podle § 374, ale jen v případě, že prokáže nemožnost škodu odvrátit při vynaložení odborné péče. Jinak však, zejména pokud jde o rozsah a způsob náhrady škody, platí obecná úprava náhrady škody, pokud je na odpovědnost zasílatele za škodu na převzaté zásilce vzniklé při obstarávání přepravy použitelná.“

Pro posouzení, zda žalovaná zasilatelka v projednávaném případě pochybila, je rozhodující nejen okolnost, zda vzniklou situaci předvídala, ale zda ji s ohledem na podmínku odborné péče předvídat měla a mohla. Samotné zaslání koncesní listiny a pojistné smlouvy dopravce, které podle odvolacího soudu „při zběžné prohlídce nevykazovaly žádné významné nesrovnalosti a zásahy“ (a které podle skutkových zjištění soudů obou stupňů obsahovaly rozdílné identifikační číslo dopravce), nemůže být z objektivního hlediska považováno za dostatečnou obezřetnost, neboť pouhé zaslání listin bez jejich prověření, nemusí představovat bez dalšího dostatečné vynaložení odborné péče a tím odpovědnost žalované vyloučit.

Dovolací soud na rozdíl od soudu odvolacího dovodil, že v případě nesrovnalostí v identifikačních číslech dopravce v zaslaných listinách, lze klást k tíži žalované, že skutečnosti v nich uvedené dále neprověřovala (např. ve veřejně dostupných databázích, příp. u pojišťovacího ústavu). To se jeví zásadním rovněž s ohledem na povahu přepravovaného zboží, tj. konzumního alkoholu, který se velmi často stává předmětem kriminální činnosti. Obezřetnost žalované měla být tedy na takové profesionální úrovni, aby to odpovídalo povaze a druhu zásilky, zejména když odborná péče spočívala především v prověření smluvního partnera, který měl toto rizikové zboží přepravit.

Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud nesprávně usoudil, že žalovaná svou povinnost podle § 603 odst. 1 obch. zák. neporušila.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 241/2009, ze dne 22. 4. 2009


12.09.2008 00:00

K určení obsahu přepravní smlouvy dle nákladního listu CMR

I. Vzhledem k § 756 obch. zák. a článku 4. a článku 9. odst. 1 Úmluvy CMR je třeba dospět k závěru, že ustanovení § 610 obch. zák. se ve vztahu, na který se vztahuje Úmluva CMR, neuplatní.

II. Podle článku 9. odst. 1 Úmluvy CMR je nákladní list, pokud není prokázán opak, věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zásilky dopravcem. Je-li tedy podle článku 9. odst. 1 Úmluvy CMR mezinárodní nákladní list dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, pak obsah smlouvy je (může být) dán údaji, které článek 6. Úmluvy CMR předepisuje pro nákladní list (a které v dané věci podle zjištění odvolacího soudu předmětný mezinárodní nákladní list obsahoval).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1676/2006, ze dne 10. 7. 2008


11.09.2008 00:00

K náhradě nákladů vynaložených na splnění závazků zasílatele

bez právního shrnutí - usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 790/2006, ze dne 27. 3. 2008


< strana 1 / 2 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články