// Profipravo.cz / Zprostředkování, obchodní zastoupení 17.05.2023
Výše odškodnění obchodního zástupce při ukončení smlouvy
Ze závěrů dosavadní judikatury (zejména rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 6020/2016 a závěrů judikatury Soudního dvora EU) a zprávy Evropské komise ze dne 23. 7. 1996 o provádění článku 17 Směrnice, vydanou na základě čl. 17 odst. 6 Směrnice, „Report on the application of article 17 of council directive on the co-ordination of the laws of the member states relating to self-employed commercial agents (86/653/EEC)“ lze v poměrech právní úpravy obch. zák. postup pro určení výše odškodnění obchodního zástupce shrnout následujícím způsobem.
V první fázi je třeba [ve smyslu § 669 odst. 1 písm. a) obch. zák.] určit výhody, které zastoupený takto získal a které trvají i po skončení obchodního zastoupení. Za tím účelem je třeba identifikovat „nové obchody“, tj. obchody s novými zákazníky, případně navýšení objemu obchodů se stávajícími zákazníky, a ve vztahu k nim pro futuro (prognózou) identifikovat a kvantifikovat výhody, které z nich zastoupený bude moci čerpat i po skončení smluvního vztahu. Identifikace nových obchodů, tedy rozšíření obchodů zástupcem, je předpokladem pro další postup, tedy samotné určení výše odškodnění. Při určení výhod se z nových obchodů určí hrubá provize za posledních 12 měsíců trvání obchodního zastoupení. Tato roční provize potom slouží jako základ pro výpočet výše odškodnění. Poté se určí pravděpodobné budoucí trvání výhod na straně zastoupeného v určené délce (obvykle dvou až pěti let). Provize za posledních 12 měsíců se poté vynásobí počtem let budoucího trvání výhod a poníží o předpokládanou migraci zákazníků. Výsledek se pak sníží, aby se vypočítala současná hodnota odškodnění s přihlédnutím k tomu, že dochází k výplatě budoucího příjmu (tzv. diskontování).
V druhé fázi [ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák.] se základní výše odškodnění koriguje dle kritérií spravedlnosti. Tato korekce může spočívat ve snížení i ve zvýšení odškodnění. V této fázi se zohlední zejména, zda má obchodní zástupce i jiné zmocnitele, míra odměny obchodního zástupce (zda zastoupený nedávno snížil výši provize, např. protože se domníval, že příjmy obchodního zástupce jsou příliš vysoké, nebo zaplatil zástupci velkou částku provizí za smlouvy se zákazníky, které obchodní zástupce zmocniteli nepřivedl apod.), snížení obratu zastoupeného, rozsah výhod plynoucích pro zastoupeného, existence konkurenčních doložek apod. V této fázi se přitom zohledňují provize, o které obchodní zástupce ve vztahu k novým obchodům přichází, resp. které ukončením vztahu ztrácí, což předpokládá, že by je jinak z již uskutečněných obchodů dostával.
V třetí fázi se ve smyslu § 669 odst. 2 obch. zák. výsledná částka případně redukuje maximální výší provize vypočítané z ročního průměru odměn získaných zástupcem během posledních pěti let, a trvala-li smlouva dobu kratší než pět let, musí být tato maximální výše provize vypočítána z průměru za celé smluvní období.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2374/2021, ze dne 8. 3. 2023
Dotčené předpisy:
§ 669 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 669 odst. 2 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: zprostředkování, obchodní zastoupení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
20. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Dovolání je však přípustné, neboť odvolací soud se při určení výše odškodnění obchodního zástupce při ukončení smlouvy o obchodním zastoupení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
23. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
24. Dovolání je též důvodné.
Rozhodná právní úprava
25. Právní poměr mezi účastníky se dle § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), řídí ustanoveními zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
26. Podle § 669 odst. 1 obch. zák. platí, že obchodní zástupce má v případě ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže
a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a
b) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky ve smyslu § 672a.
27. Podle § 669 odst. 2 obch. zák. platí, že výše odškodnění nesmí překročit roční provizi vypočítanou z ročního průměru odměn získaných zástupcem během posledních pěti let, a trvala-li smlouva dobu kratší než pět let, musí být vypočítáno z průměru za celé smluvní období.
28. Podle čl. 17 odst. 1 Směrnice platí, že členské státy přijmou opatření nezbytná, aby obchodní zástupce po zániku smlouvy získal odškodnění podle odstavce 2 nebo náhradu škody podle odstavce 3.
29. Podle čl. 17 odst. 2 písm. a) Směrnice platí, že obchodní zástupce má nárok na odškodnění, jestliže
- zmocniteli přivedl nové zákazníky nebo podstatně zvýšil objem obchodu se stávajícími zákazníky a zmocnitel má i nadále podstatné výhody z obchodu s těmito zákazníky, a
- zaplacení této odměny je spravedlivé s ohledem na všechny okolnosti, zejména na provize, o které obchodní zástupce přichází a které vyplývají z obchodu s těmito zákazníky. Členské státy mohou stanovit, že mezi tyto okolnosti náleží rovněž použití či vyloučení konkurenční doložky ve smyslu článku 20.
30. Podle čl. 17 odst. 2 písm. b) Směrnice platí, že výše odškodnění nesmí překročit částku rovnající se ročnímu odškodnění vypočítanému z průměrné roční odměny pobírané obchodním zástupcem během pěti posledních let, a pokud smlouva trvá dobu kratší než pět let, je odškodnění počítáno z průměru za dotčené období trvání smlouvy.
Závěry dosavadní rozhodovací praxe
31. V otázce vymezení skutečností, jež jsou ve smyslu § 669 obch. zák. rozhodné pro vznik práva na odškodnění a též pro určení jeho výše, je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že vznik práva na odškodnění je podmíněn současným splněním dvou předpokladů, jednak že obchodní zástupce zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a dále že placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky, a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, či ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4957/2015).
32. První z uvedených předpokladů pak není splněn jen tím, že byl rozvinut významně obchod zastoupeného v důsledku činnosti zástupce, takže práce pro zastoupeného byla přínosná; k jeho naplnění je též třeba, aby zastoupený měl i po ukončení vztahu obchodního zastoupení výhody vyplývající z obchodů se zákazníky, jež zástupce získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod. Druhým z předpokladů je, že placení odškodnění je vzhledem ke zvláštním okolnostem konkrétního případu spravedlivé. Jako zvláště významné hledisko pro uplatnění korektivu ekvity zákon zdůrazňuje provizi, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných se zákazníky, které získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod. Tato provize nemusí být nutně identická s provizí, která byla obchodnímu zástupci vyplacena. Úvahu o důvodech k použití korektivu ekvity nelze redukovat toliko na vyhodnocení výše provize a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka; zákon již pro účely posouzení vzniku nároku na odškodnění ukládá hodnotit všechny okolnosti případu, které mají vzhledem ke své povaze význam při posouzení, zda je placení odškodnění spravedlivé (srov. např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, či např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1605/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 228/2018).
33. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016, dovolací soud na tyto úvahy navázal a výklad § 669 obch. zák. doplnil v tom, že výpočet základní výše odškodnění podle odstavce prvního, v němž je třeba zohlednit řadu materiálních kritérií a uplatnit navíc korektiv spravedlivosti, je třeba odlišit od výpočtu limitu podle odstavce druhého, kde se bez dalších korekcí vychází z prostého souhrnu veškerých provizí, které obchodní zástupce získal v příslušném rozhodném období. Kromě jednoznačně odlišného jazykového vyjádření v obou odstavcích je třeba při výkladu § 669 obch. zák. vycházet též z toho, že i účel obou veličin je odlišný. Zatímco v případě prvého odstavce jde o mechanismus určení spravedlivé výše odškodnění, prostřednictvím kterého je vyrovnána do budoucna trvající výhoda na straně zastoupeného plynoucí z činnosti obchodního zástupce, za kterou by ale zastoupený obchodnímu zástupci v důsledku ukončení smluvního vztahu nemusel zaplatit žádnou odměnu, účelem odstavce druhého je omezit výši odškodnění určitou maximální částkou vycházející z průměru za minulá období s cílem zamezit tomu, aby byl obchodní zástupce skrze primárně kompenzační, vyrovnávací mechanismus odškodnění uveden ve výsledku do lepší pozice, než v jaké by byl, kdyby smluvní vztah nadále trval; to by se smyslu a účelu tohoto institutu vymykalo.
34. V citovaném rozsudku dále dovolací soud zdůrazňuje, že při určení základní výše odškodnění ve smyslu § 669 odst. 1 obch. zák. je pak třeba vzít na zřetel, že jde o implementaci čl. 17 odst. 2 písm. a) Směrnice, a proto je nezbytné vykládat toto ustanovení eurokonformně. Při jeho eurokonformním výkladu je třeba vycházet z relevantní judikatury Soudního dvora. Podle závěrů judikatury vyjádřených v odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu při určení základní výše odškodnění je třeba identifikovat nové obchody (tj. obchody s nově získanými zákazníky a relevantní nově rozvinuté obchody se zákazníky dosavadními) a ve vztahu k nim pro futuro (prognózou) identifikovat a kvantifikovat výhody, které z nich zastoupený bude moci čerpat i po skončení smluvního vztahu, aniž za to musí obchodnímu zástupci zaplatit. V navazujícím kroku se – v rámci uplatnění korektivu spravedlivosti výše odškodnění – zohledňují provize, o které obchodní zástupce ve vztahu k novým obchodům přichází, resp. které ukončením vztahu ztrácí, což předpokládá, že by je jinak z již uskutečněných obchodů dostával.
35. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 23. 3. 2006, ve věci Honyvem Informazioni Commerciali Srl v. Mariella De Zotti, C-465/04 (dále jen „rozsudek Honyvem“), plyne závěr, že režim založený článkem 17 Směrnice je kogentní a vymezuje rámec, neposkytuje však podrobnější návod, co se týče způsobu výpočtu odškodnění při zániku smlouvy (odst. 34). Soudní dvůr takto rozhodl, že uvnitř tohoto rámce mohou členské státy používat svůj prostor pro uvážení, pokud jde o výběr způsobů výpočtu odškodnění. Komise podala Radě, jak má povinnost podle čl. 17 odst. 6 Směrnice, zprávu o provádění článku 17 směrnice Rady o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců, předloženou Komisí dne 23. 7. 1996. Tato zpráva poskytuje podrobné informace, co se týče reálného výpočtu odškodnění, a má za cíl usnadnit jednotnější výklad tohoto článku 17 (odst. 35).
36. Z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 26. 3. 2009, ve věci Turgay Semen v. Deutsche Tamoil GmbH, C-348/07 (dále jen „rozsudek Turgay Semen“), plyne závěr, že článek 17 odst. 2 písm. a) Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje, aby byl nárok obchodního zástupce na odškodnění automaticky omezen částkou provizí, o které přichází v důsledku ukončení smluvního vztahu, i když výhody, které zmocniteli zůstávají, mají vyšší peněžní hodnotu (odst. 25).
37. Soudní dvůr v rozsudku Turgay Semen ke způsobu výpočtu odškodnění uvedl, že postup stanovený článkem 17 Směrnice lze rozdělit na tři fáze. První z těchto fází má především za cíl vyčíslit výhody zmocnitele vyplývající z obchodu se zákazníky, které získal obchodní zástupce, a to v souladu s ustanoveními čl. 17 odst. 2 písm. a) první odrážky této Směrnice [pozn. § 669 odst. 1 písm. a) obch. zák.]. Druhá fáze má pak za cíl ověřit, podle druhé odrážky tohoto ustanovení [pozn. § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák.], zda částka, ke které se dospělo na základě výše uvedených kritérií, je spravedlivá s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu, a zejména s ohledem na ztráty provizí, které vznikly obchodnímu zástupci. Konečně ve třetí fázi se na částku odškodnění uplatní maximální hranice stanovená v čl. 17 odst. 2 písm. b) Směrnice [pozn. § 669 odst. 2 obch. zák.], která se použije pouze tehdy, pokud ji tato částka, která vyplývá z dvou předešlých fází výpočtu, převyšuje (odst. 19). Vzhledem k tomu, že vzniklé ztráty provizí představují pouze jeden z prvků, které jsou relevantní v rámci posouzení spravedlnosti, je tudíž na vnitrostátním soudu, aby posoudil, během druhé fáze svého hodnocení, zda je odškodnění přiznané obchodnímu zástupci v konečném výsledku spravedlivé, a tedy zda, a případně v jakém rozsahu je třeba s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu toto odškodnění upravit (odst. 20).
Zpráva Evropské komise k určení výše odškodnění
38. Vhodná vodítka (nikoliv nutně závazný návod) pro postup stanovení výše odškodnění podle § 669 odst. 1 obch. zák. i zohlednění jednotlivých relevantních faktorů dává Zpráva Evropské komise, ovšem ve spojení s navazující unijní judikaturou; podrobně jsou popsána i v odborné literatuře, která přitom koriguje některé nepřesné závěry ohledně německé judikatorní praxe, ze které Evropská komise ve Zprávě hojně vycházela [rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 6020/2016 v této souvislosti odkazuje na např. von Hoyningen-Huene in Münchener Kommentar zum HGB, 4. vydání, 2016, § 89b (Ausgleichsanspruch), či BeckOK HGB/Lehmann, 22. vydání. HGB § 89b Rn. 74-90, a v české literatuře např. na komentář k § 2514 o. z., který se svým obsahem s § 669 obch. zák. překrývá, Kindl, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2672-2675].
39. Dovolací soud proto na tomto místě připomíná způsob a jednotlivé fáze výpočtu odškodnění tak, jak je v příslušné části shrnuje Zpráva Evropské komise. Jde-li o vlastní výpočet odškodnění, je proveden následujícím způsobem:
Etapa 1
a) Prvním krokem v souladu s první odrážkou čl. 17 odst. 2 písm. a) Směrnice [pozn. § 669 odst. 1 písm. a) obch. zák.] je zhodnocení počtu nových zákazníků a zvýšeného objemu obchodů se stávajícími zákazníky. Po těchto zjištěních je vypočtena hrubá provize za tyto zákazníky za posledních 12 měsíců trvání smlouvy o zastoupení. Pevná odměna může být zahrnuta, pokud je možné ji považovat za odměnu za nové zákazníky. Zvláštní okolnosti mohou odůvodnit odchýlení se od výše uvedeného, například délka doby nutná k započetí činnosti.
b) Následně se odhadne pravděpodobná délka trvání výhod, které zmocniteli plynou z obchodování s novými zákazníky a takovými stávajícími zákazníky, se kterými se objem obchodování výrazně zvýšil (dále „nárůstoví zákazníci“). Odhad se vypočítává v letech. Cílem je odhadnout pravděpodobnou dobu trvání obchodování s novými a nárůstovými zákazníky. To zahrnuje posouzení situace na příslušném trhu v době zániku smlouvy. Skutečnost, že po zániku smlouvy došlo k poklesu prodeje, nevede automaticky k odpovídajícímu snížení odškodnění, jelikož prodej může klesnout kvůli snížení kvality zboží nebo kvůli konkurenci. Obvyklá doba, na kterou se odhad vytváří, je 2 až 3 roky, ale může být vytvořen až na 5 let.
c) Dalším faktorem, který je potřeba zvážit, je míra migrace. Je obecně přijímáno, že v průběhu času dochází k úbytku zákazníků, protože se přirozeně přesouvají. Míra migrace je vypočítána jako procento provize za rok a vychází se ze zkušeností v daném oboru zastoupení, jelikož v závislosti na tomto oboru se míra migrace mění.
d) Výsledek se pak sníží, aby se vypočítala současná hodnota odškodnění s přihlédnutím k tomu, že dochází k výplatě budoucího příjmu, tzv. diskontování. Takový výpočet vychází z průměru úrokové sazby a jedná se o koncept vycházející z jiných jurisdikcí (pozn. zřejmě jiných než z německé).
Etapa 2
V této fázi se řeší otázka spravedlivosti odměny tak, jak je vymezena v druhé odrážce článku 17 odst. 2 písm. a) Směrnice [pozn. § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák.]. V praxi je z tohoto důvodu částka upravena jen zřídka. Přihlédne se k následujícím faktorům: a) zda má obchodní zástupce i jiné zmocnitele; b) vina či zavinění na straně obchodního zástupce; c) míra odměny obchodního zástupce – kupříkladu zda zmocnitel nedávno snížil výši provize, např. protože se domníval, že příjmy obchodního zástupce jsou příliš vysoké, nebo zaplatil zástupci velkou částku provizí za smlouvy se zákazníky, které obchodní zástupce zmocniteli nepřivedl, případně měl málo společného s jejich příchodem ke zmocniteli, zda zástupce obdržel zvláštní odměnu za uchovávání zboží v komisním prodeji, zvláštní bonusy za získání nových klientů, provizi za del credere (zajištění za splnění závazku třetí stranou), jakýkoliv zvláštní příspěvek za veletrhy anebo zvláštní platby za zastupujícího obchodního zástupce; d) snížení obratu zmocnitele; e) rozsah výhod plynoucích pro zmocnitele; f) platba příspěvků na důchod od zmocnitele; g) existence konkurenčních doložek – je zřejmé, že zmocnitel bude muset v takovém případě zaplatit vyšší odškodnění.
Etapa 3
Částka vypočtená podle fáze 1 a 2 se poté porovná s maximem podle čl. 17 odst. 2 písm. b) Směrnice [pozn. § 669 odst. 2 obch. zák.]. Toto ustanovení stanoví, že částka odškodnění nesmí překročit částku rovnající se odměně za jeden rok vypočítanou z průměrné roční odměny obchodního zástupce za předchozích pět let, a pokud smlouva trvá méně než pět let, odškodnění se vypočítá na základě průměru za dané období. Maximální hodnota je proto spíše konečným korektivem než metodou výpočtu odškodnění. Při výpočtu maxima zahrnuje odměna všechny formy plateb (nejen provizi) a je založena na všech zákaznících, a to nejen na nových nebo nárůstových. Je-li částka ve fázi 1 a 2 nižší než maximální částka, je právě tato částka přiznána. Překročí-li však vypočtená částka maximum, potom je přiznána právě částka v hodnotě maxima. Je neobvyklé dosáhnout maximum, pokud zástupce nezískal pro zmocnitele všechny nebo většinu zákazníků.
Shrnutí způsobu určení výše odškodnění
40. Z výše uvedených závěrů dosavadní judikatury (zejména rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 6020/2016 a závěrů judikatury Soudního dvora EU) a Zprávy Evropské komise lze v poměrech právní úpravy obch. zák. postup pro určení výše odškodnění obchodního zástupce shrnout následujícím způsobem.
41. V první fázi je třeba [ve smyslu § 669 odst. 1 písm. a) obch. zák.] určit výhody, které zastoupený takto získal a které trvají i po skončení obchodního zastoupení. Za tím účelem je třeba identifikovat „nové obchody“, tj. obchody s novými zákazníky, případně navýšení objemu obchodů se stávajícími zákazníky, a ve vztahu k nim pro futuro (prognózou) identifikovat a kvantifikovat výhody, které z nich zastoupený bude moci čerpat i po skončení smluvního vztahu. Identifikace nových obchodů, tedy rozšíření obchodů zástupcem, je předpokladem pro další postup, tedy samotné určení výše odškodnění. Při určení výhod se z nových obchodů určí hrubá provize za posledních 12 měsíců trvání obchodního zastoupení. Tato roční provize potom slouží jako základ pro výpočet výše odškodnění. Poté se určí pravděpodobné budoucí trvání výhod na straně zastoupeného v určené délce (obvykle dvou až pěti let). Provize za posledních 12 měsíců se poté vynásobí počtem let budoucího trvání výhod a poníží o předpokládanou migraci zákazníků. Výsledek se pak sníží, aby se vypočítala současná hodnota odškodnění s přihlédnutím k tomu, že dochází k výplatě budoucího příjmu (tzv. diskontování).
42. V druhé fázi [ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák.] se základní výše odškodnění koriguje dle kritérií spravedlnosti. Tato korekce může spočívat ve snížení i ve zvýšení odškodnění. V této fázi se zohlední zejména, zda má obchodní zástupce i jiné zmocnitele, míra odměny obchodního zástupce (zda zastoupený nedávno snížil výši provize, např. protože se domníval, že příjmy obchodního zástupce jsou příliš vysoké, nebo zaplatil zástupci velkou částku provizí za smlouvy se zákazníky, které obchodní zástupce zmocniteli nepřivedl apod.), snížení obratu zastoupeného, rozsah výhod plynoucích pro zastoupeného, existence konkurenčních doložek apod. V této fázi se přitom zohledňují provize, o které obchodní zástupce ve vztahu k novým obchodům přichází, resp. které ukončením vztahu ztrácí, což předpokládá, že by je jinak z již uskutečněných obchodů dostával.
43. V třetí fázi se ve smyslu § 669 odst. 2 obch. zák. výsledná částka případně redukuje maximální výší provize vypočítané z ročního průměru odměn získaných zástupcem během posledních pěti let, a trvala-li smlouva dobu kratší než pět let, musí být tato maximální výše provize vypočítána z průměru za celé smluvní období.
Určení výše odškodnění v poměrech projednávané věci
44. Dovolatelka polemizuje se závěry soudů nižších stupňů při určení výše odškodnění, kterému dle dovolatelky nepředcházela kvantifikace přetrvávajících výhod zastoupeného, jak předpokládá § 669 odst. 1 obch. zák., nýbrž výše odškodnění byla dána zjištěnou výší následné provize, kterou ztrácí obchodní zástupce ukončením obchodního vztahu.
45. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že mezi přetrvávajícími výhodami na straně zastoupeného a ztracenými provizemi obchodního zástupce existuje zpravidla úzká souvislost. Obecně lze předpokládat, že přetrvávající výhody na straně zastoupeného a ztracené provize si zpravidla odpovídají co do výše. Tato argumentace se objevuje i v literatuře k právní úpravě § 89b německého obchodního zákoníku (Handelsgesetzbuch, HGB), jež je obsahově obdobná s úpravou českého obchodního zákoníku. Je současně uváděno, že izolované určení výhod zastoupeného v praxi naráží na značné obtíže (srov. obdobně Ströbl. In: Münchener Kommentar zum HGB, 5. vydání, 2021, § 89b, marg. č. 150).
46. Dovolací soud v této souvislosti nepřehlíží, že soud prvního stupně rozhodoval za situace, kdy dle zjištění soudu prvního stupně „se znaleckému ústavu nepodařilo kvantifikovat výhody z nových obchodů, které zastoupený mohl čerpat i po skončení smluvního vztahu, neboť tato část úkolu byla zaviněním žalované, zejména nepředložením účetních dat či dat z operativní evidence znalci, zmařena“.
47. Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013).
48. Takovýto informační deficit se zjevně projevuje i v řízení o určení základní výše odškodnění, neboť pro žalující stranu (obchodního zástupce) je obvykle obtížné kvantifikovat výhody, které zastoupený z nových obchodů získává, neboť to vyžaduje znalost interních informací žalovaného.
49. Výše popsaný způsob určení základní výše odškodnění dle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu a judikatury SDEU tyto praktické potíže do značné míry překonává, neboť nesměřuje ex post k určení výhod, které zastoupený po skončení vztahu skutečně čerpal, nýbrž jde o prognózu pro futuro směřující k ocenění výhod, které zastoupený čerpat může, vztaženou ke dni zániku obchodního zastoupení.
50. Jakkoli lze tedy přisvědčit části argumentace odvolacího soudu o významu zjištěné výše tzv. ztracených provizí a procesním významu nesplnění tzv. vysvětlovací povinnosti protistrany, nepředstavuje tato argumentace bez dalšího důvod, pro který nebylo možné prognózou kvantifikovat výhody z nových obchodů a určit základní výši odškodnění.
51. Soud prvního stupně nařídil za účelem zjištění výhod zastoupeného vypracování znaleckého posudku. Ve svých skutkových zjištěních odkazuje na závěry znaleckého posudku, konkrétně na znalcem vypracované přehledy určení jednotlivých měsíčních provizí z nových obchodů zajištěných žalobcem za dobu trvání obchodního zastoupení, včetně přehledu takových provizí za posledních 12 měsíců trvání zastoupení. Dovolací soud připomíná, že v první fázi zjišťování odškodnění při určení výhod se z takto určených nových obchodů určí hrubá provize za posledních 12 měsíců trvání obchodního zastoupení.
52. Poté se určí pravděpodobné budoucí trvání výhod na straně zastoupeného v určené délce (obvykle dvou až pěti let). Pro tuto část zjišťování již odvolací soud úvahu učinil a i odůvodnil (v délce 4 let). Odvolacímu soudu lze v tomto hodnocení přisvědčit, neboť správně nezohledňoval pouze ztracené následné provize za dobu 1 roku, nýbrž počítal ztrátu následných provizí za dobu delší, tj. za dobu několika let, konkrétně za dobu od skončení každého ze smluvních vztahů do doby, kdy měl podle původního smluvního ujednání každý smluvní vztah skončit uplynutím smluvené doby. Tato úvaha totiž správně předpokládá, že vymezení časového hlediska určení přetrvání výhod zastoupeného, které je součástí úvahy o základním odškodnění ve smyslu § 669 odst. 1 písm. a) obch. zák., v sobě zahrnuje přinejmenším tu dobu, po kterou by obchodnímu zástupci náležely ztracené provize.
53. Následně se základ určený z provize získané v posledních 12 měsících vynásobí právě počtem let budoucího trvání výhod a poníží o předpokládanou migraci zákazníků. Míra migrace by měla být určena s ohledem na konkrétní zkušenost s dotčeným obchodním zastoupením a může se lišit případ od případu. V literatuře J. Kindl s odkazem na zahraniční zdroje doktríny uvádí, že běžně představuje 20 % (Kindl, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. C. H. Beck, 2019, s. 2674). Výsledek se pak sníží, aby se vypočítala současná hodnota odškodnění s přihlédnutím k tomu, že dochází k výplatě budoucího příjmu (tzv. diskontování). Zde lze vyjít např. ze statistických dat České národní banky (www.cnb.cz).
54. Pro větší názornost považuje dovolací soud za vhodné doplnit, že podle konkrétních okolností případu mohou shora uvedené závěry odpovídat výpočtu dle modelových případů ve Zprávě Evropské komise či v literatuře (obdobně k takovému způsobu výpočtu srov. v literatuře Ströbl. In: Münchener Kommentar zum HGB, 5. vydání, 2021, § 89b, marg. č. 175-178; nebo Wauschkuhn, Ulf. Die Berechnung des Ausgleichsanspruches des Handelsvertreters und Vertragshändlers, Status quo und Quo vadis. In: ZVertriebsR, 1/2022, s. 36):
V roce předcházejícím zániku smlouvy o obchodním zastoupení obdržel obchodní zástupce na provizích za nově uzavřené obchody částku 500.000 Kč. I s ohledem na dobu trvání závazku a uzavření smlouvy na dobu určitou lze předpokládat, že zastoupený mohl dále zákaznickou základnu vytvořenou obchodním zástupcem využívat nejméně po dobu dalších čtyř let. Při stanovení obvyklé přiměřené míry migrace lze pro účely modelového případu vycházet z výše 20 % a výše diskontování (diskontní míra) 5 %.
1. Rok: 500.000 Kč - 20 % = 400.000 Kč
2. Rok: 400.000 Kč - 20 % = 320.000 Kč
3. Rok: 320.000 Kč - 20 % = 256.000 Kč
4. Rok: 256.000 Kč - 20 % = 204.800 Kč
Celková suma před diskontováním tedy činí 1.180.800 Kč.
Základní výše odškodnění = 100 x S (celková suma před diskontováním)
100 + (procento diskontní míry x počet let)
v daném případě tedy
100 x 1.180.800
= 984,000 Kč
100 + (5 x 4)
55. V další fázi se základní výše odškodnění koriguje dle kritérií spravedlnosti. Tato korekce může spočívat ve snížení i ve zvýšení odškodnění. V této fázi se zohlední, například zda byl obchodní zástupce činný i pro jiné zástupce, příp. snížení obratu zastoupeného, rozsah výhod plynoucích pro zastoupeného, existence konkurenčních doložek apod. Právě v této fázi se zohledňují tzv. ztracené provize, ze kterých odvolací soud při určení odškodnění primárně vycházel. V této fázi v projednávané věci soud porovná tzv. výši základního odškodnění, již určí dle první etapy zjišťování s již zjištěnou výší tzv. ztracených provizí. Z rozsudku Soudního dvora EU Turgay Semen přitom vyplývá, že nárok obchodního zástupce na odškodnění nemůže být automaticky omezen částkou provizí, o které přichází v důsledku ukončení smluvního vztahu, i když výhody, které zmocniteli zůstávají, mají vyšší peněžní hodnotu.
56. V poslední třetí fázi se ve smyslu § 669 odst. 2 obch. zák. případně výsledná částka redukuje maximální výší provize vypočítané z ročního průměru odměn získaných zástupcem během posledních pěti let, a trvala-li smlouva dobu kratší než pět let, musí být tato maximální výše provize vypočítána z průměru za celé smluvní období.
57. Právní úprava určení výše odškodnění obchodního zástupce v případě ukončení smlouvy klade, jak vyplývá i z dosavadních závěrů judikatury Soudního dvora EU, na soudy značné nároky. O tom svědčí i argumentace k určení výše odškodnění dle Zprávy Evropské komise. Přes tyto nároky na zjišťování tzv. základní výše odškodnění dle první etapy a následné možné korekce dle zásad spravedlnosti v etapě druhé nezbylo dovolacímu soudu než uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu je neúplné, tudíž nesprávné, jestliže se odvolací soud nepokusil tzv. prognózou za využití skutkových zjištění (zejména závěrů znaleckého posudku) určit základní výši odškodnění podle první fáze zjišťování (včetně zohlednění migrace a diskontování základní výše odškodnění) a následně neposoudil relevantní okolnosti v druhé fázi zjišťování odškodnění dle kritérií spravedlnosti.
58. Nelze přitom vyloučit, že takto určená výše odškodnění bude odpovídat nyní přezkoumávanému závěru odvolacího soudu o výsledné výši odškodnění. Bez provedení takového posouzení však dosud k takovému závěru dospět nelze.
K nutnosti vznést předběžnou otázku
59. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že tím, že Česká republika přistoupila k Evropské unii, vzniklo českým soudům oprávnění a za určitých okolností i povinnost obracet se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnými otázkami. Na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234, resp. čl. 177 Smlouvy o založení Evropského společenství) je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinen předběžnou otázku předložit Soudnímu dvoru Evropské unie (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 1658/11). Nejvyšší soud se tedy zabýval tím, zda mu v souladu s ustanovením článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (jakožto soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva) nevznikla povinnost obrátit se na Soudní dvůr EU s posuzovanou otázkou.
60. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 6. 10. 1982, ve věci CILFIT v. Ministry of Health, C-283/81 (1982) uzavřel, že národní soudy posledního stupně nemají povinnost k položení předběžné otázky, jestliže: 1/ otázka komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) není významná pro řešení daného případu, 2/ existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), 3/ výklad a správná aplikace komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) je zjevný, musí a/ porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b/ užívat terminologie a právních pojmů komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie), c/ vzít zřetel na odlišnosti interpretace komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie), d/ být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008).
61. S odkazem na článek 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve článek 234, respektive článek 177 Smlouvy o založení Evropského společenství) a výklad přijatý Soudním dvorem EU v rozsudku ze dne 6. 10. 1982, ve věci CILFIT v. Ministry of Health C-283/81 (1982), Nejvyšší soud uzavírá, že zde k otázce, již by bylo třeba řešit, existuje ustálená judikatura Soudního dvora týkající se podobné otázky (tzv. acte éclairé). Z této judikatury (výše uvedené) dovolací soud vyšel v tomto rozhodnutí, a nevznikla tudíž povinnost obrátit se na Soudní dvůr s řešenou otázkou.
V. Závěr
62. Jelikož právní posouzení otázky určení výše odškodnění obchodního zástupce odvolacím soudem je neúplné, tudíž nesprávné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek v odpovídajícím rozsahu spolu s usnesením soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-