// Profipravo.cz / Rozhodčí řízení 14.11.2016
Důsledky zrušení rozhodčího nálezu na rozhodčí smlouvu
Zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění platném do 31. 3. 2012, nemá za důsledek zánik rozhodčí smlouvy.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 877/2016, ze dne 6. 9. 2016
Dotčené předpisy: § 31 písm. f) zák. č. 216/1994 Sb. ve znění do 31. 3. 2012
Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. ledna 2014, č. j. 50 Cm 90/2011-96, zastavil řízení (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobci (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 4 Cmo 145/2014-129, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V pořadí druhým rozhodnutím ve věci Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. března 2014, č. j. 50 Cm 90/2011-159, řízení zastavil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobcem a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla sanace suterénu domu K., K. V. Ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta za prodlení žalované s řádným provedením díla. V článku VIII smlouvy si strany výslovně dohodly, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z této smlouvy, jakož i spory, které vzniknou v souvislosti s touto smlouvou včetně platnosti, výkladu, realizace či ukončení, práv z tohoto právního vztahu přímo vznikající, otázek právní platnosti tohoto právního vztahu, jakož i otázek práv s těmito právy souvisejícími, a to i v případě, že tato smlouva bude neplatná, zrušena, nebo od ní bude odstoupeno (dále jen „spory“), budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů, jak to umožňuje zákon o rozhodčím řízení. Smluvní strany se dohodly, že spor bude rozhodovat rozhodce JUDr. Tomáš Šafář.
Soud prvního stupně dále zjistil, že Okresní soud Plzeň-město zrušil rozhodčí nález rozhodce JUDr. Tomáše Šafáře pod sp. zn. RŘ obč. 1/2009 ze dne 8. 6. 2009 rozsudkem ze dne 11. června 2010, č. j. 24 C 14/2009. Rozhodčí řízení se týkalo nedoplatku ceny díla, které společnost STAVNOSAN spol. s r. o. prováděla pro ing. V. K. na základě předmětné smlouvy o dílo. Ke zrušení rozhodčího nálezů došlo ze strany uvedeného soudu podle ustanovení § 31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů.
Soud prvního stupně dospěl s odkazem na § 34 zákona o rozhodčím řízení k závěru, že i když byl rozhodčí nález pod sp. zn. RŘ obč. 1/2009 ze dne 8. června 2009 zrušen, není rozhodce JUDr. Tomáš Šafář vyloučen z rozhodování dalších sporů, na které se vztahuje rozhodčí smlouva sjednaná mezi účastníky řízení ve smlouvě o dílo. Soud prvního stupně proto uzavřel, že rozhodce není vyloučen z projednávání věci vedené v tomto řízení (tedy o žalobě, kterou se žalobce domáhá proti žalované zaplacení celkové částky 456 972 Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 107 143 Kč z titulu vzájemného vypořádání v souvislosti s odstoupením žalobce od uvedené smlouvy o dílo, dále z částky 129 829 Kč z titulu náhrady škody v souvislosti s odstoupením žalobce od uvedené smlouvy o dílo a z částky 220 000 Kč z titulu smluvní pokuty za pozdní předání díla ze strany žalované). Z toho důvodu řízení zastavil.
K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. září 2015, č. j. 4 Cmo 120/2015-181, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně posoudil celou věc správně. V dané věci vznesla žalovaná námitku existence uzavřené rozhodčí smlouvy, tj. nedostatku pravomoci soudu k projednání této věci s poukazem na ujednání smlouvy o dílo ze dne 1. srpna 2008, čl. VIII, podle něhož budou všechny majetkové spory z této smlouvy řešeny rozhodcem JUDr. Tomášem Šafářem. Žalovaná tak učinila prvním podáním ve věci. Obsahem ujednání článku VIII smlouvy o dílo je platná rozhodčí doložka, jejíž existenci obě strany nezpochybňují. Soud prvního stupně proto v souladu s ustanovením § 106 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil. Žalobce proti tomuto závěru namítá, že v jiném řízení vedeném pod sp. zn. 24 C 14/2009 u Okresního soudu Plzeň-město byl nález jmenovaného rozluce zrušen a že mezi stranami nedošlo k ujednání o ustanovení jiného rozhodce.
Odvolací soud zjistil, že výše zmíněný rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Tomášem Šafářem pod sp. zn. RŘ obč. 1/2009 dne 8. června 2009 byl uvedeným rozsudkem zrušen z důvodu absence lhůty k plnění částky určené k úhradě rozhodčím nálezem [§ 31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení]. Ke zrušení rozhodčího nálezu tedy nedošlo z důvodu ustanovení § 31 písm. a) a b) zákona o rozhodčím řízení, a proto ujednání rozhodčí doložky nepozbylo platnosti. Odvolací soud proto námitku žalobce, že rozhodčí doložka v důsledku zrušení rozhodčího nálezů zaniká, neshledal důvodnou.
Odvolací soud dále uvedl, že řízení ve věci návrhu na jmenování nového rozhodce vedené pod sp. zn. 13 Nc 2501/2011 bylo pravomocně skončeno zastavením řízení v důsledku procesního úkonu žalobce, který vzal žalobu zpět. Toto řízení bylo zahájeno na návrh žalobce na základě skutečností, že rozhodčí nález rozhodce JUDr. Tomáše Šafáře vydaný v jiné právní věci (šlo tedy o jinou, než v daném řízení žalovanou částku), byl zrušen. Tudíž tento návrh byl podán v zájmu toho, aby v jiném řízení byl ustanoven jiný rozhodce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost podaného dovolání zakládá žalobce na tom, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
Dovolatel má za to, že ačkoli v článku VIII smlouvy o dílo č. 26/2008 si strany sjednaly rozhodčí doložku, v rámci které určily konkrétní osobu rozhodce, a to JUDr. Tomáše Šafáře, nelze rozhodčí doložku pro rozhodování soudu předloženého sporu již aplikovat.
Rozhodčí nález vydaný JUDr. Tomášem Šafářem pod sp. zn. RŘ obč. 1/2009 dne 8. června 2009 byl zrušen rozsudkem Okresního soudu v Plzni-město ze dne 11. června 2010, č. j. 24 C 14/2009-66. Nastala tak situace, že smluvními stranami určený rozhodce nemůže činnost rozhodce vykonávat (podle k datu podání žaloby platného znění čl. 34 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení). Proto se žalobce pokusil písemně jednat se žalovanou o ustanovení nového rozhodce. Žalovaná na písemnou výzvu žalobce nereagovala. Žalobce proto podal žalobu o určení rozhodce soudem. Řízení v této věci bylo zastaveno, když bylo zřejmé, že soud není oprávněn rozhodce v projednávané kauze jmenovat. Jestliže v důsledku zrušení rozhodčího nálezu soudem pozbyl rozhodce oprávnění vykonávat činnost rozhodce, pak za situace, kdy rozhodce byl ustanoven postupem dle § 7 odst. 1 zákona o rozhodčímu řízení, čímž strany daly jasně najevo, že jsou ochotny podrobit se rozhodnutí toliko této osobě rozhodce, nelze jinak než dohodou stran ustanovit osobu rozhodce. Pokud se tak nepodaří, pak tu není nikdo, kdo by podle platné rozhodčí doložky mohl spolupráci rozhodčímu řízení projednat a rozhodnout. Za takového stavu se platně sjednána doložka stává obsolentní a zaniká, v důsledku čehož nic nebrání tomu, aby věc mohla být projednána soudem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 33 Odo 135/2006-68).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud odvoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání podaného žalobcem žalovaná namítá, že žalobce soustavně pomíjí fakt, že předmětný spor se sice týká totožné smlouvy o dílo, avšak předmět sporu je odlišný od toho, který byl řešen rozhodcem JUDr. Tomášem Šafářem a v němž byl vydán rozhodčí nález pod sp. zn. RŘ obč. 1/2009 dne 8. června 2009. Rozhodce sjednaný ve smlouvě je tedy i nadále řádným rozhodcem, který není z projednávání věci řešené v tomto řízení vyloučen.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání i žalovaná. Ta napadá závěr odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení. Žalovaná má za to, že v proběhnutém řízení zcela oprávněně a včas uplatnila námitku nedostatku pravomoci zmíněného soudu k vedení zahájeného řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že zavinění žalobce na zastavení řízení nelze v daných souvislostech dovodit. K zahájení soudního řízení dle názoru dovolatelky nemělo vůbec dojít. To, že se tak skutečně stalo, nemůže zatížit její osobu povinností hradit si vzniklé náklady. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalované se přiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněným subjektem, který byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř, rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle ustanovení § 242 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení v rozhodovací praxi odvolacího soudu dosud neřešené otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zda zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f) ZRŘ má za důsledek zánik rozhodčí smlouvy.
V řízení bylo prokázáno, že v tomto sporu je rozhodováno o jiném nároku než v případě rozhodčího řízení, které bylo ukončeno vydáním zrušeného rozhodčího nálezu pod sp. zn. RŘ1/2009. Obě řízení byla zahájena na základě totožné rozhodčí doložky. Na základě § 34 zákona o rozhodčím řízení nemá zrušení rozhodčího nálezu pod sp. zn. RŘ1/2009 vliv na platnost rozhodčí doložky. Důsledkem zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení je, že z rozhodování sporů o tomtéž nároku založeném na tomtéž skutkovém základu je vyloučen rozhodce JUDr. Tomáš Šafář. Pro řízení o nároku, o němž rozhodl rozhodce JUDr. Tomáš Šafář zrušeným rozhodčím nálezem, bylo tedy nutné určit nového rozhodce (dohodou stran či náhradním postupem dle zákona o rozhodčím řízení). Rozhodčí doložka jako taková ovšem zůstala v platnosti, a tudíž rozhodce JUDr. Tomáš Šafář není vyloučen z rozhodování sporů ohledně jiných nároků plynoucích z předmětné smlouvy o dílo. Zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění platném do 31. 3. 2012, nemá za důsledek zánik rozhodčí smlouvy.
Pokud žalobce dále ve svém dovolání odkazuje na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 33 Odo 135/2006, je tento odkaz nepřípadný. Ve sporu řešeném Nejvyšší soudem pod citovanou spisovou značkou se jednalo o případ, kdy se rozhodce vzdal funkce v průběhu rozhodčího řízení. Obecně platí, že pokud stranami určený rozhodce nemůže svou funkci vykonávat, obsahuje zákon o rozhodčím řízení náhradní řešení pro určení rozhodce soudem. Pokud lze interpretací rozhodčí doložky dospět k jednoznačnému závěru, že strany chtějí, aby jejich spor rozhodoval jeden jediný rozhodce, jinak nechtějí v rozhodčím řízení pokračovat, pak v takovém případě skutečně není možné v rozhodčím řízení pokračovat a je nutné podat žalobu k soudu. O takový případ se v daném sporu nejedná. V daném případě smluvní strany přenesly možnost rozhodovat o veškerých sporech vyplývajících z uzavřené smlouvy do rozhodčího řízení. A dále se shodly, že rozhodcem bude konkrétní osoba. Z rozhodčí doložky nelze vyvodit, že by se strany dohodly, že chtějí spor rozhodovat v rozhodčím řízení jen v případě, že o sporu bude rozhodovat tento konkrétní rozhodce. Zároveň v tomto řízení nedošlo ke vzdání se funkce rozhodce, jako je tomu v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale došlo ke zrušení rozhodčího nálezu soudem. Z toho je nutné dovodit, že pravomoc k rozhodování sporu v tomto řízení má rozhodce JUDr. Tomáš Šafář. Pouze v případě, že by se tento rozhodce vzdal své funkce pro toto řízení, pak by bylo nutné určit nového rozhodce soudem.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, dovolací soud proto dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalované a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas podle § 240 odst. 1 o. s. ř. osobou k tomu oprávněnou, která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalované neobsahuje obligatorní náležitosti.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Způsob, jakým je nutné vymezit v dovolání jeho přípustnost, byl již v minulosti v judikatuře dovolacího soudu upřesněn. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, vyplývá, že k vymezení přípustnosti dovolání nestačí pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř., nýbrž je nezbytné, aby dovolatel uvedl otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála v žádném případě, neboť se touto otázkou v dovolání vůbec nezabývala a neuvedla ani jeden ze zákonných důvodů, pro které by dovolání mohlo být přípustné.
Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Jelikož dovolání nebylo ve lhůtě o zákonem požadované náležitosti doplněno, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-