// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 08.01.2018
Předběžné sdělení právního názoru soudce jako nesprávný úřední postup
I. Tvrzené pochybení, na kterém založila svůj nárok žalobkyně, tedy sdělení ze strany předsedkyně senátu Městského soudu v Praze žalobkyni, že dojde k uhrazení odměny za zastoupení státem, nelze považovat za úřední postup související s rozhodovací činností podle § 13 odst. 1 věta první OdpŠk. Uvedené sdělení lze chápat pouze jako neformální (právem nijak výslovně neupravené) předběžné sdělení právního názoru, zda a za jakých okolností lze návrhu žalobkyně na přiznání odměny zastoupení vyhovět. Toto sdělení je přitom ze své podstaty integrální součástí postupu vedoucího k vydání rozhodnutí o přiznání této odměny a z tohoto důvodu se také následně ve vydaném rozhodnutí bezprostředně odrazí.
Pokud by takovéto předběžné sdělení právního názoru bylo v příslušném rozhodnutí následně popřeno, nelze vyloučit, že by za určitých okolností mohlo zakládat překvapivost rozhodnutí. V tomto případě by se ovšem jednalo o vadu samotného rozhodnutí, resp. postupu, který jeho vydání bezprostředně předcházel, nikoli o vadu jiného postupu souvisejícího s rozhodovací činností.
Soudy proto dospěly ke správnému závěru, že škoda ve věci žalobkyně mohla být způsobena pouze vydáním rozhodnutí o nepřiznání odměny za zastoupení, přičemž s ohledem na nesplnění podmínky zrušení či změny tohoto rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk předpoklady odpovědnosti státu za škodu nebyly dány.
II. Stát v posuzované věci zřetelně nevystupoval jakožto právnická osoba v rámci soukromoprávního vztahu, která by učinila směrem k žalobkyni veřejný příslib, nýbrž jakožto nositel veřejné (soudní) moci. Z toho důvodu se na jednání předsedkyně senátu Městského soudu v Praze nemohou vztahovat ustanovení § 51, resp. § 850 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť občanský zákoník není předpisem, který by zakládal vztahy na základě úkonů činných v rámci veřejnoprávních vztahů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4855/2015, ze dne 18. 10. 2017
Dotčené předpisy:
§ 8 odst. 1 zák. č. 82/1988 Sb.
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 850 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 31. 12. 2013 domáhala zaplacení částky 129 660 696 Kč s příslušenstvím za majetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že byla jakožto společná zmocněnkyně podle § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nesprávně informována předsedkyní senátu Městského soudu v Praze, že bude její odměna a náhrada nákladů za činnost společné zmocněnkyně (dále souhrnně jen „odměna“) hrazena státem.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 28 C 475/2013-40, žalobu zamítl co do návrhu žalobkyně na přerušení řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu o případné stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněných (výrok I), tak také co do nároku žalobkyně na zaplacení 129 660 696 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako odvolací soud odvoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II odvolacího soudu).
4. Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně z toho, že žalobkyně byla společnou zmocněnkyní zastupující celkem 518 poškozených v trestním řízení ve věci obviněného Ing. I. B. a spol., ve kterém bylo pro velký počet poškozených možné (na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 podle § 44 odst. 2 trestního řádu) uplatňovat jejich práva pouze prostřednictvím společného zmocněnce. Jakožto se společnou zmocněnkyní bylo s žalobkyní v příslušném řízení jednáno a komunikováno. Z neformální komunikace mezi žalobkyní a předsedkyní senátu Městského soudu v Praze JUDr. M. M., a to jednak z dopisu ze dne 21. 11. 2007 a jednak z emailové zprávy ze dne 16. 1. 2008, pak vyplynulo, že pokud poškození prokáží nedostatek prostředků na úhradu nákladů vzniklých s přibráním zmocněnce, budou tyto náklady podle § 51a trestního řádu hrazeny státem. V předmětné trestní věci bylo Městským soudem v Praze rozhodnuto rozsudkem ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 4 T 20/2006, který byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2012 zrušen, a obžalovaní byli zproštěni obžaloby, přičemž poškození byli odkázáni s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 T 20/2006, nevyhověl návrhu žalobkyně na přiznání odměny za zastupování poškozených v trestním řízení. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně nejprve stížnost, která byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta usnesením ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 9 To 10/2012, následně pak proti těmto dvěma usnesením žalobkyně podala také ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 1771/12. Ve věci podala žalobkyně také návrh Ministerstvu spravedlnosti na podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněných. Následně se žalobkyně obrátila na žalovanou s nárokem na náhradu škody (ušlého zisku) vzniklého neuhrazením odměny.
5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem jako nárok na náhradu škody způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí. K tomuto závěru soud prvního stupně dospěl na základě vymezení hranice mezi formami deliktního jednání upravenými v § 5, resp. § 8 odst. 1 a 2 a § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Soud prvního stupně zejména konstatoval, že nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou realizovány v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Naopak nesprávnost úředního postupu či vady při úředním postupu, které směřují k vydání rozhodnutí, jež nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být posuzovány toliko z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že žalobkyní napadaná nesprávnost postupu v trestním řízení (popisovaná jako neformální ujišťování, resp. příslib předsedkyně senátu ohledně toho, že odměnu žalobkyně uhradí stát), vedla k rozhodnutí, kterým nebyla žalobkyni nárokovaná odměna přiznána, považoval soud prvního stupně za možné nárokovat náhradu škody pouze z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoli nesprávného úředního postupu. Následně pak s ohledem na to, že předmětné rozhodnutí (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 T 20/2006) nebylo pro nezákonnost zrušeno, nýbrž bylo potvrzeno, soud prvního stupně dovodil nesplnění podmínky zrušení či změny rozhodnutí dle § 8 odst. 1 OdpŠk. Tím také nebyl naplněn předpoklad pro vznik odpovědnosti státu. Soud prvního stupně se dále vyjádřil také k obsahu komunikace mezi žalobkyní a předsedkyní senátu Městského soudu v Praze, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně si zřejmě nesprávně vyložila příslušná ustanovení trestního řádu, když stát hradí odměnu pouze v případě ustanovení zmocněnce podle § 51a trestního řádu, a to za podmínky prokázání nemajetnosti poškozeného, nikoli již v případě výběru společného zmocněnce na základě rozhodnutí podle § 44 odst. 2 trestního řádu. V takovém případě zastupuje společný zmocněnec poškozené na základě plné moci a stát odměnu za zastoupení nehradí. Návrh žalobkyně na přerušení řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu o případné stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněných soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že v době rozhodování soudu prvního stupně ministryně takovouto stížnost nepodala.
6. Po skutkové stránce vyšel odvolací soud zcela ze zjištění soudu prvního stupně.
7. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že nebyly splněny podmínky odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud nepřihlédl ani k námitce žalobkyně, že nebyla v souladu s § 118a občanského soudního řádu poučena, jelikož vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů v žalobě považoval za dostatečné. Dále odvolací soud také odkázal na judikaturu Ústavního soudu, která se zabývala sporným postupem JUDr. M. M. v obdobných případech (usnesení ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 2883/10; ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 1796/12; a ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 1742/12), ve kterých Ústavní soud nedovodil, že by byla porušena základní práva společných zmocněnců.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody:
9. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku náhrady ušlého zisku advokátovi, který byl ustanoven soudem jako společný zmocněnec poškozených v trestním řízení s příslibem, že náklady právního zastoupení bude hradit soud (stát), resp. nesprávně právně posoudil povahu tohoto příslibu daného žalobkyni. Dle žalobkyně zakládá postup předsedkyně senátu Městského soudu v Praze v její věci samostatný nárok, který není závislý na rozhodnutí o návrhu na přiznání odměny za právní zastoupení poškozených v předmětném trestním řízení. Za nesprávný úřední postup považuje žalobkyně porušení opakovaného ústního a písemného příslibu předsedkyně senátu žalobkyni, že náklady na právní zastupování všech 518 poškozených ponese stát. Na základě tohoto příslibu žalobkyně s poškozenými neuzavřela smlouvu o právním zastoupení, čímž se později (z důvodu promlčení) nemohla domáhat zaplacení odměny po těchto osobách. Tímto žalobkyni vznikla škoda v podobě ušlého zisku, který by jinak mohla důvodně očekávat. Žalobkyně přitom poukazuje zejména na dle jejího názoru přiléhavý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, dle kterého může nesprávný úřední postup představovat i souhrn dílčích pochybení či nedůsledností v postupu orgánu státu, byť žádný z jednotlivých nedostatků sám o sobě nesprávným úředním postupem není, a dále na dle jejího názoru analogickou situaci nesprávného úředního postupu notáře při sepisování závěti, která byla řešena Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001. Právní závaznost příslibu předsedkyně senátu dle žalobkyně plyne z titulu veřejného příslibu jakožto nepojmenovaného závazku České republiky jednající předsedkyní senátu městského soudu vůči žalobkyni, a to na základě § 850, resp. 51 občanského zákoníku z roku 1964. Přípustnost dovolání ohledně této otázky spatřuje žalobkyně v tom, že se jedná o otázku, která dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena.
10. Žalobkyně odvolacímu soudu dále vytkla, že se nezabýval její námitkou, že nebyla soudem prvního stupně poučena podle § 118a občanského soudního řádu o tom, že její nárok nebude hodnotit jakožto nárok založený na nesprávném úředním postupu, čímž se žalobkyně nemohla k tomuto hodnocení vyjádřit. Dále se dle žalobkyně odvolací soud vůbec nezabýval návrhem žalobkyně na vyloučení soudců odvolacího soudu z rozhodování ve věci.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. V rozsahu, v jakém byl napadeným rozsudkem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III a v jakém rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení ve výroku II napadeného rozsudku, neobsahuje dovolání náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., a to dovolací důvod ani vymezení podmínek přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
14. Ve zbylém rozsahu bylo dovolání podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Otázka, zda mělo být soudy žalobkyni poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř., přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť soudy postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Podle té jestliže žaloba nebyla zamítnuta z důvodu neunesení břemene tvrzení ani břemene důkazního, nebylo povinností soudů žalobkyni podle § 118a o. s. ř. poučit.
18. Dovolání žalobkyně je přípustné pro posouzení otázky, zda předběžně sdělený právní názor soudce představuje úřední postup, který může samostatně založit odpovědnost státu za újmu podle § 13 odst. 1 věta první OdpŠk, případně zda může představovat veřejný příslib ve smyslu § 51 občanského zákoníku, jelikož se jedná o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání není důvodné.
20. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
21. Judikatura Nejvyššího soudu stabilně konstatuje, že nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Není přitom vyloučeno, aby škoda, za kterou stát podle výše uvedeného ustanovení odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, pro tuto formu odpovědnosti je však určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007).
22. Tvrzené pochybení, na kterém založila svůj nárok žalobkyně, tedy sdělení ze strany předsedkyně Městského soudu v Praze žalobkyni, že dojde k uhrazení odměny za zastoupení státem, však za takovýto úřední postup související s rozhodovací činností považovat nelze.
23. Dle Nejvyššího soudu lze uvedené sdělení chápat pouze jako neformální (právem nijak výslovně neupravené) předběžné sdělení právního názoru, zda a za jakých okolností lze návrhu žalobkyně na přiznání odměny zastoupení vyhovět. Toto sdělení je přitom ze své podstaty integrální součástí postupu vedoucího k vydání rozhodnutí o přiznání této odměny a z tohoto důvodu se také následně ve vydaném rozhodnutí bezprostředně odrazí.
24. Pokud by takovéto předběžné sdělení právního názoru bylo v příslušném rozhodnutí následně popřeno, nelze vyloučit, že by za určitých okolností mohlo zakládat překvapivost rozhodnutí. V tomto případě by se ovšem jednalo o vadu samotného rozhodnutí, resp. postupu, který jeho vydání bezprostředně předcházel, nikoli o vadu jiného postupu souvisejícího s rozhodovací činností.
25. Žalobkyně tak mohla jí tvrzené pochybení předsedkyně senátu Městského soudu v Praze uplatnit v rámci přezkumu rozhodnutí, kterým žalobkyni nebyla přiznána předmětná odměna. V rámci tohoto přezkumu však žalobkyně neuspěla, a to ani v případě jí podané ústavní stížnosti, která byla odmítnuta již uvedeným usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 1771/12.
26. Naopak, pokud by nižší soudy přistoupily na argumentaci žalobkyně a posuzovaly jí namítané pochybení jakožto nesprávný úřední postup, nerespektovaly by tím znění věty druhé § 8 odst. 1 OdpŠk, podle které je soud rozhodující o náhradě škody vázán rozhodnutím orgánu příslušného ke zrušení či změně pravomocného rozhodnutí, a fakticky by tím z odškodňovacího řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. učinily další opravný prostředek, ve kterém by se žalobkyně mohla jinou cestou domáhat výsledku, kterého nedosáhla v rámci přezkumu rozhodnutí o nepřiznání odměny. V tom ovšem smysl odškodňovacího řízení nespočívá a spočívat nesmí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2015).
27. Z uvedených důvodů dospěly nižší soudy ke správnému závěru, že škoda ve věci žalobkyně mohla být způsobena pouze vydáním rozhodnutí o nepřiznání odměny za zastoupení, přičemž s ohledem na nesplnění podmínky zrušení či změny tohoto rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk pak také nebyly dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu.
28. K argumentaci žalobkyně, že právní závaznost příslibu předsedkyně senátu Městského soudu v Praze plyne z veřejného příslibu jakožto nepojmenovaného závazku České republiky jednající předsedkyní senátu vůči žalobkyni, a to na základě § 51, resp. § 850 občanského zákoníku z roku 1964, Nejvyšší soud konstatuje, že stát v posuzované věci zřetelně nevystupoval jakožto právnická osoba v rámci soukromoprávního vztahu, která by učinila směrem k žalobkyni veřejný příslib, nýbrž jakožto nositel veřejné (soudní) moci. Z toho důvodu se na jednání JUDr. M. M. uvedená ustanovení občanského zákoníku nemohou vztahovat, neboť občanský zákoník není předpisem, který by zakládal vztahy na základě úkonů činných v rámci veřejnoprávních vztahů.
29. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však v posuzované věci takové vady neshledal.
30. K námitce žalobkyně, že se odvolací soud vůbec nezabýval návrhem žalobkyně na vyloučení svých soudců z rozhodování ve věci, Nejvyšší soud konstatuje, že ani vyloučení dle žalobkyně podjatých soudců odvolacího soudu by z již uvedených důvodů nemohly vést k úspěchu žalobkyně a nejde tedy o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
VI. Závěr
31. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
32. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
33. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
Autor: -mha-