// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

23.05.2018 00:01

Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky

Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky za podmínek, kdy obviněný neměl možnost prohlásit, že na projednání věci trvá, a sám o zastavení trestního stíhání nežádal, je prostředkem zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, zásadně ovšem nedostačuje k úplnému odčinění způsobené újmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4773/2017, ze dne 27. 2. 2018


25.04.2018 00:00

ÚS: Námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy

Námitka promlčení může být za určitých okolností shledána rozpornou s dobrými mravy. Proto také platí, že z ústavněprávního hlediska nazíráno může nastat i situace, kdy akceptace námitky promlčení obecnými soudy může být považována za porušení základních práv jednotlivce. Platí totiž, že institut dobrých mravů (ať již v předchozím či nyní účinném občanském zákoníku) nelze vnímat izolovaně jako institut výhradně občanského práva. Z ústavněprávního hlediska jde o institut, jehož otevřená textura dovoluje zohlednit při výkladu podústavního práva též ústavní principy, jež jsou v podústavním právu z podstaty věci explicitně zachyceny pouze nedokonale.

Stěžovatelé tvrdí, že zmeškali uplatnit nárok v promlčecí době, neboť se řídili starší judikaturou, dle které se nároky na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě nepromlčovaly, přičemž opačný právní názor byl nastolen až v rozsudku publikovaném sub R 72/2013, tedy až po okamžiku, kdy nárok soudně uplatnili.

Uvedené tvrzení stěžovatelů je relevantní. V poměrech občanského zákoníku byl dlouhodobě zastáván právní názor, že nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčení nepodléhá. Tento právní názor byl částečně překonán až rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněným pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Uvedené rozhodnutí se však vztahovalo pouze na promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích jakožto specifické formy zadostiučinění. Pro omluvu a jiné formy morální satisfakce nadále platilo, že jsou nepromlčitelné, a to až do přijetí rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2387/2012 (R 72/2013).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 76/17, ze dne 3. 4. 2018


24.04.2018 00:02

Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou

Je dána existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou spočívající v nákladech řízení vedeného za účelem vymožení bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě nezákonného rozhodnutí, jestliže nebylo možné docílit dobrovolného vrácení bezdůvodného obohacení. Okolnost nemajetnosti obohacené je jednou z hmotněprávních podmínek vedoucích ke vzniku nároku poškozené vůči státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, nikoli příčinou, na jejímž základě škoda vznikla.

Uvedené by neplatilo, pokud by z okolností bylo předem zřejmé, že obohacená je nemajetná a že vedení dalších řízení vůči ní by bylo neúčelné, neboť by se poškozená ani částečného uspokojení své pohledávky fakticky nedomohla. V takovém případě by šlo o pouhý formalismus vedoucí ke vzniku zbytečných nákladů řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, ze dne 21. 2. 2018


13.04.2018 00:02

ÚS: Výše zadostiučinění v případě nezákonného trestního stíhání

I. Při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonným trestním stíháním, musí obecné soudy zohlednit všechny zásahy, které stěžovatele poškodily a důkladně a dostatečně vysvětlit, na základě jakých úvah rozhodly o přiznané náhradě. Při tom musí vzít v potaz zejména délku trestního řízení, povahu trestní věci a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného.

II. Je při tom možné vycházet i ze srovnání s podobnými případy již v soudní praxi řešenými. Toto srovnání však musí být provedeno důkladně a přezkoumatelně tak, aby z něj bylo patrno, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné a ve kterých naopak soud shledá odlišnosti.

III. Nemůže obstát takové srovnání, založené na rozhodnutí, které bylo Ústavním soudem shledáno protiústavním.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2175/16, ze dne 13. 3. 2018


12.04.2018 00:02

Škoda způsobená prodloužením doby trvání předběžného opatření

Podle právní věty rozsudku Rc 32/2009 „za škodu nebo jinou újmu způsobenou předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo změněno nebo zrušeno odvolacím soudem; odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je vyloučena. To platí i tehdy, jestliže odvolací soud změnil předběžné opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítl.“

Ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř., jakož i závěry vyplývající z citovaného rozsudku Rc 32/2009, platily i v případě předběžného opatření vydaného podle § 76b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, samozřejmě s vědomím, že v tomto případě nebyla ukládána povinnost k podání návrhu na zahájení řízení, takže k naplnění dispozice ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř. mohlo dojít právě až ve spojení s podáním návrhu na prodloužení doby trvání předběžného opatření podle § 76b odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které již zahájením řízení ve věci samé bylo podmíněno. Uvedenému závěru svědčí i ustanovení § 77a odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které výslovně vylučovalo odpovědnost navrhovatele toliko v případě předběžného opatření vydaného podle § 76a o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Citovaný rozsudek sice nedává přímo odpověď na otázku odpovědnosti státu za škodu způsobenou právě rozhodnutím o prodloužení doby trvání předběžného opatření dle § 76b odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, nicméně dovolací soud neshledává důvody, proč by odpovědnost za škodu způsobenou předběžným opatřením měla být u státu a navrhovatele předběžného opatření jiná poté, co soud rozhodl k návrhu navrhovatele o prodloužení doby trvání předběžného opatření.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 804/2016, ze dne 24. 1. 2018


12.04.2018 00:01

Průtahy ve správním řízení zahájeném za účinnosti zák. č. 71/1967 Sb.

Pro řízení, která nebyla ke dni nabytí účinnosti správního řádu pravomocně skončena, zvolil zákonodárce pravidlo, v jehož smyslu se řízení dokončí podle procesních pravidel, která platila při vstupu do řízení. Není přitom rozhodující, zda se k datu nabytí účinnosti řízení nachází ve stadiu řízení před správním orgánem prvního stupně, či před správním orgánem odvolacím, nebo dokonce znovu před správním orgánem prvního stupně poté, co odvolací správní orgán předchozí rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Toto pravidlo je nutno vyložit i tak, že podle předchozích procesních pravidel se řízení mělo dokončit i tehdy, jestliže se ke dni nabytí účinnosti správního řádu nacházelo v dalším řízení poté, co bylo již jako pravomocné zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí. Obdobně se podle předchozí právní úpravy mělo postupovat i tam, kde bylo řízení před nabytím účinnosti správního řádu pravomocně skončeno, nicméně ještě do nabytí účinnosti správního řádu došlo k zahájení přezkumného řízení, či obnově řízení, a to až do právní moci rozhodnutí v těchto řízeních.

Podle věty první ustanovení § 179 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, platí, že řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností správního řádu (která nastala 1. 1. 2006), se dokončí podle dosavadních předpisů (tj. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení). Z věty druhé dále vyplývá, že i řízení, které bylo před 1. 1. 2006 pravomocně skončeno, ale zároveň ještě před 1. 1. 2006 bylo pravomocné rozhodnutí zrušeno soudem či na základě mimořádných opravných prostředků, se dokončí podle zákona č. 71/1967 Sb. V případech, kdy bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydané před 1. 1. 2006 zrušeno a vráceno odvolacím správním orgánem k novému projednání až po 1. 1. 2006, bude řízení dokončeno podle správního řádu z roku 1967, protože se na tuto situaci vztahuje věta první výše uvedeného ustanovení – řízení nebylo pravomocně skončeno.

Naproti tomu tam, kde bylo před 1. 1. 2006 řízení pravomocně skončeno, a k zahájení přezkumného řízení či obnovy řízení došlo až po 1. 1. 2006, se v takových řízeních již muselo postupovat podle stávajícího (tedy nového) správního řádu. Stejně tak platí, že pokud by příslušným správním orgánem bylo zrušeno pravomocné rozhodnutí z doby před účinností správního řádu v době, kdy již stávající správní řád nabyl účinnosti, potom by se v případném dalším řízení (pokud by přicházelo v úvahu) postupovalo již podle nynějšího (nového) správního řádu.

Vzhledem k tomu, že posuzované správní řízení bylo zahájeno dne 10. 12. 2002, tj. za účinnosti zákona č. 71/1967 Sb., a před 1. 1. 2006 nebylo pravomocně skončeno, když rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno předsedou Rady Českého telekomunikačního úřadu dne 28. 11. 2008 na základě řádného opravného prostředku (rozkladu), není možné dospět k závěru, že by se na posouzení dodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí měla aplikovat úprava zákona č. 500/2004 Sb., neboť jak uvedeno výše, z jeho přechodných ustanovení (§ 179) takový postup dovodit nelze.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 707/2016, ze dne 24. 1. 2018


06.03.2018 00:02

Splnění podmínky nezákonnosti rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk

Je-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost, není pro naplnění podmínky § 8 odst. 1 OdpŠk podstatné, že důvod, pro který bylo rozhodnutí nezákonné, je omluvitelný.

Jelikož odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní, není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodu procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení. Nezákonností je tak jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5042/2015, ze dne 13. 12. 2017


06.03.2018 00:01

Prodlení ve správním řízení o zrušení platnosti správního vyhoštění

Správní řízení o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění není řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a aplikovatelné tak není ani stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Nelze se proto dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale do úvahy zde připadá nesprávný úřední postup spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Tato skutečnost však nepřekáží aplikovatelnosti stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010 v rozsahu, v němž bylo o nároku rozhodováno soudy ve správním soudnictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5042/2015, ze dne 13. 12. 2017


02.03.2018 00:03

ÚS: Posouzení možné aplikace faktoru tzv. sdílené újmy

Nedostatečné posouzení možné aplikace faktoru tzv. sdílené újmy při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délku trestního řízení, v němž vystupoval větší počet poškozených, může vést k porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3369/17, ze dne 13. 2. 2018


21.02.2018 00:02

Nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce daňového řízení

Řízení před správním orgánem, které se týká daňové otázky, není řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o občanských právech nebo závazcích ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na to, že kritéria obsažená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) mají kumulativní povahu, je třeba dospět k závěru, že správní, ale ani soudní řízení týkající se daňových otázek nespadají pod rozsah tohoto ustanovení Úmluvy.

Skutečnost, že soudní řízení správní spočívající v přezkumu daňových rozhodnutí nespadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale bez dalšího neznamená, že by jeho účastníci neměli právo na projednání věci v přiměřené době. Toto právo sice neplyne ani z čl. 38 odst. 2 Listiny, který zakládá oproti čl. 6 odst. 1 Úmluvy toliko na projednání věci bez průtahů, nikoli v přiměřené době, ale plyne z § 6 odst. 1 o. s. ř., který je podle § 64 s. ř. s. použitelný i pro poměry správního soudnictví, a který ukládá soudu povinnost postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá.

Nedopadá-li však na posuzované správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“). To ale ještě neznamená, že v případě nepřiměřené délky tohoto správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé nebo třetí zákona č. 82/1998 Sb. spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě. V případě těchto správních řízení je z uvedených důvodů možné odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení (tedy pokud správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě), nikoliv nepřiměřenou délku celého řízení. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. V tomto případě je poškozený povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.

Skutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku jak předchozího, tak i navazujícího soudního řízení, neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek. Je třeba od sebe odlišit nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené neučiněním úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě ve správním řízení a případnou újmu vzniklou porušením práva na přiměřenou délku soudního přezkumu správních rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4084/2016, ze dne 28. 11. 2017


16.02.2018 00:00

Orgán jednající za stát ve věci škody způsobené Ústavním soudem

Orgán jednající za stát ve věci škody (újmy) způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem Ústavního soudu nelze určit podle § 6 odst. 2 OdpŠk; v souladu s § 6 odst. 3 OdpŠk za stát jedná Ministerstvo financí.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5213/2015, ze dne 28. 11. 2017


12.02.2018 00:02

Právo poškozeného na přiměřenou délku trestního a přestupkového řízení

Právo na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má poškozený, který se se svým nárokem na náhradu újmy připojil k trestnímu řízení, i v situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci k projednání v přestupkovém řízení, přičemž z pohledu projednávání nároku na náhradu škody utrpěné poškozeným je třeba trestní i přestupkové řízení vnímat jako řízení jediné a nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobený jejich nepřiměřenou délkou jako jediný nárok.

Pro posouzení okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního a navazujícího přestupkového řízení je zásadní uvedený závěr o jednotném a nepřerušeném trvání trestního a přestupkového řízení. Šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 OdpŠk počne běžet až skončením celého řízení, kde k nesprávnému úřednímu postupu došlo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, ze dne 29. 11. 2017


08.02.2018 00:01

Přezkum zákonnosti původního rozhodnutí při obnově správního řízení

Dojde-li k obnově správního řízení z důvodu podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu, správní orgán v obnoveném řízení nepřezkoumává zákonnost původního rozhodnutí ve věci ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., nýbrž opětovně rozhoduje o věci na základě skutečností, které v původním řízení nemohl zohlednit, přičemž takovou skutečností je zrušení či změna podkladového rozhodnutí, z něhož v původním řízení vycházel.

Obdobně komentářová literatura vztahující se k odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím zastává názor, že obnova řízení podle § 228 odst. 1 o. s. ř., jejímž důvodem je rovněž změna či zrušení rozhodnutí, kterým byl soud podle § 135 o. s. ř. vázán, nemůže vést k naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, neboť důvody obnovy vycházejí z okolností, které nejsou spojeny s vadami předchozího řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 337/2016, ze dne 29. 11. 2017


08.01.2018 00:01

Předběžné sdělení právního názoru soudce jako nesprávný úřední postup

I. Tvrzené pochybení, na kterém založila svůj nárok žalobkyně, tedy sdělení ze strany předsedkyně senátu Městského soudu v Praze žalobkyni, že dojde k uhrazení odměny za zastoupení státem, nelze považovat za úřední postup související s rozhodovací činností podle § 13 odst. 1 věta první OdpŠk. Uvedené sdělení lze chápat pouze jako neformální (právem nijak výslovně neupravené) předběžné sdělení právního názoru, zda a za jakých okolností lze návrhu žalobkyně na přiznání odměny zastoupení vyhovět. Toto sdělení je přitom ze své podstaty integrální součástí postupu vedoucího k vydání rozhodnutí o přiznání této odměny a z tohoto důvodu se také následně ve vydaném rozhodnutí bezprostředně odrazí.

Pokud by takovéto předběžné sdělení právního názoru bylo v příslušném rozhodnutí následně popřeno, nelze vyloučit, že by za určitých okolností mohlo zakládat překvapivost rozhodnutí. V tomto případě by se ovšem jednalo o vadu samotného rozhodnutí, resp. postupu, který jeho vydání bezprostředně předcházel, nikoli o vadu jiného postupu souvisejícího s rozhodovací činností.

Soudy proto dospěly ke správnému závěru, že škoda ve věci žalobkyně mohla být způsobena pouze vydáním rozhodnutí o nepřiznání odměny za zastoupení, přičemž s ohledem na nesplnění podmínky zrušení či změny tohoto rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk předpoklady odpovědnosti státu za škodu nebyly dány.

II. Stát v posuzované věci zřetelně nevystupoval jakožto právnická osoba v rámci soukromoprávního vztahu, která by učinila směrem k žalobkyni veřejný příslib, nýbrž jakožto nositel veřejné (soudní) moci. Z toho důvodu se na jednání předsedkyně senátu Městského soudu v Praze nemohou vztahovat ustanovení § 51, resp. § 850 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť občanský zákoník není předpisem, který by zakládal vztahy na základě úkonů činných v rámci veřejnoprávních vztahů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4855/2015, ze dne 18. 10. 2017


02.01.2018 00:01

Promlčení náhrady nemajetkové újmy způsobené v průběhu trestního stíhání

Nežádá-li žalobkyně zadostiučinění za nemajetkovou újmu za trestní stíhání jako celek, které bylo ukončeno zproštěním obžaloby, neboť skutek popsaný v obžalobě nebyl trestným činem, ale žádá odškodnění za několik úkonů, které vůči ní byly učiněny v průběhu trestního stíhání, odvíjejí se v takovém případě podmínky odpovědnosti státu (tedy i otázka promlčení) od každé takové samostatné příčiny. Samotný výsledek trestního stíhání pak není podstatný, neboť nárok na náhradu dané újmy lze žádat i v případě, že trestní stíhání nebylo zastaveno nebo nedošlo ke zproštění obžaloby

Pro určení počátku běhu promlčecí lhůty je nutno rozlišit situace, kdy je možno nemajetkovou újmu odškodnit v rámci trestního řízení (např. započtením vazby či zohledněním nepřiměřené délky řízení do výše a formy trestu), a kdy nikoli. Není totiž možno vázat počátek běhu promlčecí lhůty např. na okamžik prohlášení rozhodnutí o vazbě za nezákonné, pokud je možno tuto újmu zohlednit v rozhodnutí, kterým se trestní řízení skončí.

Lze proto uzavřít, že může-li být újma vzniklá nezákonným omezením osobní svobody odškodněna rozhodnutím v trestním řízení, započne promlčecí lhůta běžet až od právní moci rozhodnutí, jímž se trestní řízení končí. Pokud však takové odškodnění není možné, bude se promlčecí lhůta počítat od zrušení (změny) nezákonného rozhodnutí, resp. od okamžiku, kdy se poškozený o vzniku újmy a o tom, kdo za ni odpovídá, dozví (v případě nesprávného úředního postupu).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1291/2017, ze dne 31. 10. 2017


22.12.2017 00:02

ÚS: Kázeňské řízení podle zákona o služebním poměru

I. Pokud trestní stíhání obviněného skončí rozhodnutím podle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, o postoupení věci do kázeňského řízení ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, nelze na toto kázeňské řízení z pohledu ústavního práva nahlížet jako na pokračování trestního řízení. Usnesení o postoupení věci vyvolává nezákonnost usnesení, kterým bylo trestní stíhání zahájeno. Pokud obviněnému v souvislosti s tímto trestním stíháním vznikla škoda, pak má podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nárok na její náhradu, i pokud byl později v kázeňském řízení, do kterého byla věc postoupena, shledán vinným kázeňským přestupkem.

II. Ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nelze vykládat tak, že by z něj analogicky plynula výluka odškodnění v případech postoupení trestní věci do kázeňského řízení, ve kterém je obviněný později shledán vinným kázeňským přestupkem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1930/17, ze dne 14. 11. 2017


21.12.2017 00:01

Určení zadostiučinění za nedůvodně vedené trestní stíhání

I. Odkázání poškozené s jejím nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení je zákonnou povinností soudu a nutným důsledkem toho, že trestní soud obžalovaného zprostil obžaloby. Z toho důvodu nelze k dané okolnosti přihlížet jako ke kritériu při určení zadostiučinění za nedůvodně vedené trestní stíhání.

II. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobci vznikla v příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním újma, byť by šlo o újmu nepatrnou, neměl jinou možnost, než rozhodnout o přiměřeném zadostiučinění této újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Pokud tak neučinil, popřel princip objektivní odpovědnosti státu ve smyslu § 2 OdpŠk, neboť dovodil, že existence nepatrné újmy poškozeného odpovědnost státu nezakládá. Jestliže odvolací soud shledal, že újma způsobená žalobci byla s ohledem na konkrétní okolnosti případu zanedbatelná (nepatrná), měl ji odškodnit formou konstatování porušení práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015, ze dne 9. 10. 2017


30.11.2017 00:02

Limit relutárního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení

I. Také spory vedené zaměstnavatelem o náhradu škody proti zaměstnanci jsou pracovněprávními spory, u nichž se při poskytování relutárního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení presumuje zvýšený význam řízení pro poškozeného.

II. Obecně při poskytování relutárního zadostiučinění za řízení, jež trvalo nepřiměřeně dlouho, není důvodné, aby výše zadostiučinění značně přesahovala výši plnění, jež bylo předmětem průtahového řízení. To však neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích svědčí některé z kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť jím je dán význam předmětu řízení pro poškozeného. Základní zásadou vypořádání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle OdpŠk je individuální posouzení nároku a rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 představuje limitaci tam, kde by se při výpočtu na základě Stanoviska došlo ke zjevně nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění. Projednávaný případ je však ukázkovým příkladem splnění kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť posuzované řízení se vymykalo zejména extrémní délkou (přes 20 let), a proto nebyl pro limitaci výše zadostiučinění podle rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 žádný důvod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, ze dne 3. 10. 2017


16.11.2017 00:00

ÚS: K rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu

Při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu musí soud přihlédnout i k tomu, že o navrhovaném odškodnění nemateriální újmy za déletrvající omezení osobní svobody stěžovatele v důsledku nezákonného rozhodnutí rozhoduje za situace, kdy v jiných právně srovnatelných případech již bylo žalobcům pravomocným rozhodnutím soudu vyhověno, a to včetně vyplacení finanční kompenzace.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 859/15, ze dne 10. 10. 2017


06.11.2017 00:01

Právo na relutární satisfakci jako součást pozůstalosti poškozeného

I. Ustanovení § 3069 o. z. představuje speciální právní úpravu ve vztahu k ust. § 3028 odst. 1 a 3 o. z.

II. Z ustanovení § 2009 odst. 2 o. z. vyplývá, že se i v poměrech nového občanského zákoníku nadále uplatní závěr, podle nějž právo na náhradu nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení práva, omluvy či relutární satisfakce smrtí poškozeného zaniká. Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení § 1475 odst. 2 o. z., které předpokládá, že právo na relutární satisfakci (a pouze toto právo) se stává ke dni smrti poškozeného součástí jeho pozůstalosti, pokud bylo jako dluh uznáno nebo uplatněno u orgánu veřejné moci.

V posuzované věci žalobkyně svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy v důsledku porušení práva na přiměřenou délku řízení uplatnila u soudu žalobou projednávanou v tomto řízení. Je tedy splněna podmínka pro to, aby byl její nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích součástí její pozůstalosti ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z., neboť byl jako takový uplatněn u orgánu veřejné moci (viz § 12 o. z.), a proto nedošlo k jeho zániku podle § 2009 odst. 2 o. z. Jak uvedeno, tento závěr se přirozeně týká toliko zadostiučinění v penězích, když nárok na jinou formu zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jakou je například konstatování porušení práva nebo omluva, smrtí poškozeného zaniká, neboť nemůže být součástí pozůstalosti (nejde o jmění ve smyslu § 495 o. z.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 89/2015, ze dne 18. 4. 2017


< strana 1 / 23 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů