// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

15.06.2018 00:03

ÚS: Odpovědnost státu za škodu způsobenou procesním rozhodnutím

Nelze dovodit, že by pro účely náhrady škody byla rozhodnutí orgánů státní moci rozlišována podle jiného kritéria, než je jich zákonnost či nezákonnost. Podle náhledu Ústavního soudu není důvodem poskytnutí náhrady škody povaha zrušeného rozhodnutí, ale zásah do práv účastníka řízení. Jinými slovy řečeno, z hlediska odpovědnosti státu je zcela podružné, jak je nezákonné rozhodnutí právně teoreticky označeno, podstatný je samotný vznik škody. Podle náhledu Ústavního soudu je lichý závěr, že procesním rozhodnutím nemůže dojít ke vzniku škody.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1676/17, ze dne 24. 4. 2018


15.06.2018 00:01

ÚS: K posuzování obsahu dovolání Nejvyšším soudem

Pokud má dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, a Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že dovolatelem citované rozhodnutí na daný případ nedopadá, nejde o vadu dovolání. Odmítnout dovolání pro vady lze pouze za nesplnění v zákoně zcela jasně a srozumitelně formulované povinnosti a nikoliv za odlišný právní názor dovolatele.

Neposoudí-li obecný soud náležitě otázky složitosti řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zák. č. 82/1998 Sb., jež měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž vystupoval větší počet poškozených, může se dopustit porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2119/17, ze dne 14. 5. 2018


07.06.2018 00:00

Porušení nebo ohrožení osobnostního práva prezidentem republiky

S výkonem funkce prezidenta jako hlavy státu je mimo jiné spojena i realizace řady aktivit, jimiž je tato funkce blíže dotvářena; s ohledem na ústavní zakotvení postavení prezidenta republiky jako součásti moci výkonné je třeba i realizaci těchto jeho úloh posuzovat (s výjimkou alternativy případného excesu) jako výkon pravomocí státního orgánu.

Jestliže výkonem těchto pravomocí dojde k (neoprávněnému) dotčení osobnostní sféry člověka, pak je nezbytné vycházet z toho, že prezident republiky je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006 (dále jen „zákon o odpovědnosti“), přičemž není rozhodné, zda v rámci takovéto své činnosti rozhoduje či naopak nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 citovaného zákona totiž nutně zahrnuje výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán. Výkon této pravomoci prezidenta republiky je tak nezbytně třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti.

Ustanovení § 1 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti zakládá objektivní odpovědnost státu, který za podmínek stanovených tímto zákonem odpovídá za škodu i nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní moci, neboť stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (§ 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti). Přímá odpovědnost jednající osoby (včetně prezidenta republiky) v těchto případech dána není a zakládal by jí podle obecné úpravy deliktního práva pouze exces z výkonu jejích pravomocí.

Organizační složku povolanou v této věci jednat za stát určuje zákon o odpovědnosti ve svém § 6. Z uváděného právního předpisu vyplývá, že v žádném případě jí nemohla být v napadeném rozsudku odvolacího soudu označená Kancelář prezidenta republiky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5848/2016-186, ze dne 9. 5. 2018


04.06.2018 00:02

Nesprávný úřední postup spočívající v porušení důvodného očekávání

Předpoklad nesprávného úředního postupu může být naplněn i tím, že orgán veřejné moci vyvolá v účastnících před ním probíhajícího řízení svým postupem důvodné očekávání, že jejich věc bude posouzena obdobně jako již rozhodnutý případ, který se shoduje s tím jejich v podstatných znacích.

Nesprávným úředním postupem může být i výjimečná souvislost takového projednání a rozhodnutí o právech účastníka správního řízení, které v účastníkovi nejprve, byť v rozporu s právními předpisy a aniž bylo později zrušeno, vytvoří pocit právní jistoty, na základě níž se podle výsledku takového řízení chová, a následně v navazujícím správním řízení předpokládané rozhodnutí není (zde pro něj překvapivě) vydáno, v důsledku čehož mu může vzniknout škoda.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2903/2017, ze dne 28. 3. 2018


31.05.2018 00:01

Nepřiměřená délka řízení ve věcech služebního poměru

Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou příslušníkovi ozbrojeného sboru (příp. bývalému příslušníkovi) jako účastníkovi řízení nepřiměřenou délkou řízení ve věcech služebního poměru podle části dvanácté zákona č. 361/2003 Sb. se řídí ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb., nároky z této odpovědnosti vyplývající se uplatňují postupem podle uvedeného zákona, příp. i u soudu v občanském soudním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1405/2016, ze dne 21. 3. 2018


23.05.2018 00:01

Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky

Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky za podmínek, kdy obviněný neměl možnost prohlásit, že na projednání věci trvá, a sám o zastavení trestního stíhání nežádal, je prostředkem zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, zásadně ovšem nedostačuje k úplnému odčinění způsobené újmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4773/2017, ze dne 27. 2. 2018


25.04.2018 00:00

ÚS: Námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy

Námitka promlčení může být za určitých okolností shledána rozpornou s dobrými mravy. Proto také platí, že z ústavněprávního hlediska nazíráno může nastat i situace, kdy akceptace námitky promlčení obecnými soudy může být považována za porušení základních práv jednotlivce. Platí totiž, že institut dobrých mravů (ať již v předchozím či nyní účinném občanském zákoníku) nelze vnímat izolovaně jako institut výhradně občanského práva. Z ústavněprávního hlediska jde o institut, jehož otevřená textura dovoluje zohlednit při výkladu podústavního práva též ústavní principy, jež jsou v podústavním právu z podstaty věci explicitně zachyceny pouze nedokonale.

Stěžovatelé tvrdí, že zmeškali uplatnit nárok v promlčecí době, neboť se řídili starší judikaturou, dle které se nároky na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě nepromlčovaly, přičemž opačný právní názor byl nastolen až v rozsudku publikovaném sub R 72/2013, tedy až po okamžiku, kdy nárok soudně uplatnili.

Uvedené tvrzení stěžovatelů je relevantní. V poměrech občanského zákoníku byl dlouhodobě zastáván právní názor, že nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčení nepodléhá. Tento právní názor byl částečně překonán až rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněným pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Uvedené rozhodnutí se však vztahovalo pouze na promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích jakožto specifické formy zadostiučinění. Pro omluvu a jiné formy morální satisfakce nadále platilo, že jsou nepromlčitelné, a to až do přijetí rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2387/2012 (R 72/2013).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 76/17, ze dne 3. 4. 2018


24.04.2018 00:02

Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou

Je dána existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou spočívající v nákladech řízení vedeného za účelem vymožení bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě nezákonného rozhodnutí, jestliže nebylo možné docílit dobrovolného vrácení bezdůvodného obohacení. Okolnost nemajetnosti obohacené je jednou z hmotněprávních podmínek vedoucích ke vzniku nároku poškozené vůči státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, nikoli příčinou, na jejímž základě škoda vznikla.

Uvedené by neplatilo, pokud by z okolností bylo předem zřejmé, že obohacená je nemajetná a že vedení dalších řízení vůči ní by bylo neúčelné, neboť by se poškozená ani částečného uspokojení své pohledávky fakticky nedomohla. V takovém případě by šlo o pouhý formalismus vedoucí ke vzniku zbytečných nákladů řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, ze dne 21. 2. 2018


13.04.2018 00:02

ÚS: Výše zadostiučinění v případě nezákonného trestního stíhání

I. Při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonným trestním stíháním, musí obecné soudy zohlednit všechny zásahy, které stěžovatele poškodily a důkladně a dostatečně vysvětlit, na základě jakých úvah rozhodly o přiznané náhradě. Při tom musí vzít v potaz zejména délku trestního řízení, povahu trestní věci a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného.

II. Je při tom možné vycházet i ze srovnání s podobnými případy již v soudní praxi řešenými. Toto srovnání však musí být provedeno důkladně a přezkoumatelně tak, aby z něj bylo patrno, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné a ve kterých naopak soud shledá odlišnosti.

III. Nemůže obstát takové srovnání, založené na rozhodnutí, které bylo Ústavním soudem shledáno protiústavním.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2175/16, ze dne 13. 3. 2018


12.04.2018 00:02

Škoda způsobená prodloužením doby trvání předběžného opatření

Podle právní věty rozsudku Rc 32/2009 „za škodu nebo jinou újmu způsobenou předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo změněno nebo zrušeno odvolacím soudem; odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je vyloučena. To platí i tehdy, jestliže odvolací soud změnil předběžné opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítl.“

Ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř., jakož i závěry vyplývající z citovaného rozsudku Rc 32/2009, platily i v případě předběžného opatření vydaného podle § 76b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, samozřejmě s vědomím, že v tomto případě nebyla ukládána povinnost k podání návrhu na zahájení řízení, takže k naplnění dispozice ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř. mohlo dojít právě až ve spojení s podáním návrhu na prodloužení doby trvání předběžného opatření podle § 76b odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které již zahájením řízení ve věci samé bylo podmíněno. Uvedenému závěru svědčí i ustanovení § 77a odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které výslovně vylučovalo odpovědnost navrhovatele toliko v případě předběžného opatření vydaného podle § 76a o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Citovaný rozsudek sice nedává přímo odpověď na otázku odpovědnosti státu za škodu způsobenou právě rozhodnutím o prodloužení doby trvání předběžného opatření dle § 76b odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, nicméně dovolací soud neshledává důvody, proč by odpovědnost za škodu způsobenou předběžným opatřením měla být u státu a navrhovatele předběžného opatření jiná poté, co soud rozhodl k návrhu navrhovatele o prodloužení doby trvání předběžného opatření.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 804/2016, ze dne 24. 1. 2018


12.04.2018 00:01

Průtahy ve správním řízení zahájeném za účinnosti zák. č. 71/1967 Sb.

Pro řízení, která nebyla ke dni nabytí účinnosti správního řádu pravomocně skončena, zvolil zákonodárce pravidlo, v jehož smyslu se řízení dokončí podle procesních pravidel, která platila při vstupu do řízení. Není přitom rozhodující, zda se k datu nabytí účinnosti řízení nachází ve stadiu řízení před správním orgánem prvního stupně, či před správním orgánem odvolacím, nebo dokonce znovu před správním orgánem prvního stupně poté, co odvolací správní orgán předchozí rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Toto pravidlo je nutno vyložit i tak, že podle předchozích procesních pravidel se řízení mělo dokončit i tehdy, jestliže se ke dni nabytí účinnosti správního řádu nacházelo v dalším řízení poté, co bylo již jako pravomocné zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí. Obdobně se podle předchozí právní úpravy mělo postupovat i tam, kde bylo řízení před nabytím účinnosti správního řádu pravomocně skončeno, nicméně ještě do nabytí účinnosti správního řádu došlo k zahájení přezkumného řízení, či obnově řízení, a to až do právní moci rozhodnutí v těchto řízeních.

Podle věty první ustanovení § 179 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, platí, že řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností správního řádu (která nastala 1. 1. 2006), se dokončí podle dosavadních předpisů (tj. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení). Z věty druhé dále vyplývá, že i řízení, které bylo před 1. 1. 2006 pravomocně skončeno, ale zároveň ještě před 1. 1. 2006 bylo pravomocné rozhodnutí zrušeno soudem či na základě mimořádných opravných prostředků, se dokončí podle zákona č. 71/1967 Sb. V případech, kdy bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydané před 1. 1. 2006 zrušeno a vráceno odvolacím správním orgánem k novému projednání až po 1. 1. 2006, bude řízení dokončeno podle správního řádu z roku 1967, protože se na tuto situaci vztahuje věta první výše uvedeného ustanovení – řízení nebylo pravomocně skončeno.

Naproti tomu tam, kde bylo před 1. 1. 2006 řízení pravomocně skončeno, a k zahájení přezkumného řízení či obnovy řízení došlo až po 1. 1. 2006, se v takových řízeních již muselo postupovat podle stávajícího (tedy nového) správního řádu. Stejně tak platí, že pokud by příslušným správním orgánem bylo zrušeno pravomocné rozhodnutí z doby před účinností správního řádu v době, kdy již stávající správní řád nabyl účinnosti, potom by se v případném dalším řízení (pokud by přicházelo v úvahu) postupovalo již podle nynějšího (nového) správního řádu.

Vzhledem k tomu, že posuzované správní řízení bylo zahájeno dne 10. 12. 2002, tj. za účinnosti zákona č. 71/1967 Sb., a před 1. 1. 2006 nebylo pravomocně skončeno, když rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno předsedou Rady Českého telekomunikačního úřadu dne 28. 11. 2008 na základě řádného opravného prostředku (rozkladu), není možné dospět k závěru, že by se na posouzení dodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí měla aplikovat úprava zákona č. 500/2004 Sb., neboť jak uvedeno výše, z jeho přechodných ustanovení (§ 179) takový postup dovodit nelze.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 707/2016, ze dne 24. 1. 2018


06.03.2018 00:02

Splnění podmínky nezákonnosti rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk

Je-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost, není pro naplnění podmínky § 8 odst. 1 OdpŠk podstatné, že důvod, pro který bylo rozhodnutí nezákonné, je omluvitelný.

Jelikož odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní, není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodu procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení. Nezákonností je tak jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5042/2015, ze dne 13. 12. 2017


06.03.2018 00:01

Prodlení ve správním řízení o zrušení platnosti správního vyhoštění

Správní řízení o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění není řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a aplikovatelné tak není ani stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Nelze se proto dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale do úvahy zde připadá nesprávný úřední postup spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Tato skutečnost však nepřekáží aplikovatelnosti stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010 v rozsahu, v němž bylo o nároku rozhodováno soudy ve správním soudnictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5042/2015, ze dne 13. 12. 2017


02.03.2018 00:03

ÚS: Posouzení možné aplikace faktoru tzv. sdílené újmy

Nedostatečné posouzení možné aplikace faktoru tzv. sdílené újmy při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délku trestního řízení, v němž vystupoval větší počet poškozených, může vést k porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3369/17, ze dne 13. 2. 2018


21.02.2018 00:02

Nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce daňového řízení

Řízení před správním orgánem, které se týká daňové otázky, není řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o občanských právech nebo závazcích ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na to, že kritéria obsažená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) mají kumulativní povahu, je třeba dospět k závěru, že správní, ale ani soudní řízení týkající se daňových otázek nespadají pod rozsah tohoto ustanovení Úmluvy.

Skutečnost, že soudní řízení správní spočívající v přezkumu daňových rozhodnutí nespadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale bez dalšího neznamená, že by jeho účastníci neměli právo na projednání věci v přiměřené době. Toto právo sice neplyne ani z čl. 38 odst. 2 Listiny, který zakládá oproti čl. 6 odst. 1 Úmluvy toliko na projednání věci bez průtahů, nikoli v přiměřené době, ale plyne z § 6 odst. 1 o. s. ř., který je podle § 64 s. ř. s. použitelný i pro poměry správního soudnictví, a který ukládá soudu povinnost postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá.

Nedopadá-li však na posuzované správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“). To ale ještě neznamená, že v případě nepřiměřené délky tohoto správního řízení nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé nebo třetí zákona č. 82/1998 Sb. spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě. V případě těchto správních řízení je z uvedených důvodů možné odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení (tedy pokud správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě), nikoliv nepřiměřenou délku celého řízení. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. V tomto případě je poškozený povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.

Skutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku jak předchozího, tak i navazujícího soudního řízení, neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek. Je třeba od sebe odlišit nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené neučiněním úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě ve správním řízení a případnou újmu vzniklou porušením práva na přiměřenou délku soudního přezkumu správních rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4084/2016, ze dne 28. 11. 2017


16.02.2018 00:00

Orgán jednající za stát ve věci škody způsobené Ústavním soudem

Orgán jednající za stát ve věci škody (újmy) způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem Ústavního soudu nelze určit podle § 6 odst. 2 OdpŠk; v souladu s § 6 odst. 3 OdpŠk za stát jedná Ministerstvo financí.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5213/2015, ze dne 28. 11. 2017


12.02.2018 00:02

Právo poškozeného na přiměřenou délku trestního a přestupkového řízení

Právo na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má poškozený, který se se svým nárokem na náhradu újmy připojil k trestnímu řízení, i v situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci k projednání v přestupkovém řízení, přičemž z pohledu projednávání nároku na náhradu škody utrpěné poškozeným je třeba trestní i přestupkové řízení vnímat jako řízení jediné a nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobený jejich nepřiměřenou délkou jako jediný nárok.

Pro posouzení okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního a navazujícího přestupkového řízení je zásadní uvedený závěr o jednotném a nepřerušeném trvání trestního a přestupkového řízení. Šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 OdpŠk počne běžet až skončením celého řízení, kde k nesprávnému úřednímu postupu došlo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, ze dne 29. 11. 2017


08.02.2018 00:01

Přezkum zákonnosti původního rozhodnutí při obnově správního řízení

Dojde-li k obnově správního řízení z důvodu podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu, správní orgán v obnoveném řízení nepřezkoumává zákonnost původního rozhodnutí ve věci ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., nýbrž opětovně rozhoduje o věci na základě skutečností, které v původním řízení nemohl zohlednit, přičemž takovou skutečností je zrušení či změna podkladového rozhodnutí, z něhož v původním řízení vycházel.

Obdobně komentářová literatura vztahující se k odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím zastává názor, že obnova řízení podle § 228 odst. 1 o. s. ř., jejímž důvodem je rovněž změna či zrušení rozhodnutí, kterým byl soud podle § 135 o. s. ř. vázán, nemůže vést k naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, neboť důvody obnovy vycházejí z okolností, které nejsou spojeny s vadami předchozího řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 337/2016, ze dne 29. 11. 2017


08.01.2018 00:01

Předběžné sdělení právního názoru soudce jako nesprávný úřední postup

I. Tvrzené pochybení, na kterém založila svůj nárok žalobkyně, tedy sdělení ze strany předsedkyně senátu Městského soudu v Praze žalobkyni, že dojde k uhrazení odměny za zastoupení státem, nelze považovat za úřední postup související s rozhodovací činností podle § 13 odst. 1 věta první OdpŠk. Uvedené sdělení lze chápat pouze jako neformální (právem nijak výslovně neupravené) předběžné sdělení právního názoru, zda a za jakých okolností lze návrhu žalobkyně na přiznání odměny zastoupení vyhovět. Toto sdělení je přitom ze své podstaty integrální součástí postupu vedoucího k vydání rozhodnutí o přiznání této odměny a z tohoto důvodu se také následně ve vydaném rozhodnutí bezprostředně odrazí.

Pokud by takovéto předběžné sdělení právního názoru bylo v příslušném rozhodnutí následně popřeno, nelze vyloučit, že by za určitých okolností mohlo zakládat překvapivost rozhodnutí. V tomto případě by se ovšem jednalo o vadu samotného rozhodnutí, resp. postupu, který jeho vydání bezprostředně předcházel, nikoli o vadu jiného postupu souvisejícího s rozhodovací činností.

Soudy proto dospěly ke správnému závěru, že škoda ve věci žalobkyně mohla být způsobena pouze vydáním rozhodnutí o nepřiznání odměny za zastoupení, přičemž s ohledem na nesplnění podmínky zrušení či změny tohoto rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk předpoklady odpovědnosti státu za škodu nebyly dány.

II. Stát v posuzované věci zřetelně nevystupoval jakožto právnická osoba v rámci soukromoprávního vztahu, která by učinila směrem k žalobkyni veřejný příslib, nýbrž jakožto nositel veřejné (soudní) moci. Z toho důvodu se na jednání předsedkyně senátu Městského soudu v Praze nemohou vztahovat ustanovení § 51, resp. § 850 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť občanský zákoník není předpisem, který by zakládal vztahy na základě úkonů činných v rámci veřejnoprávních vztahů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4855/2015, ze dne 18. 10. 2017


02.01.2018 00:01

Promlčení náhrady nemajetkové újmy způsobené v průběhu trestního stíhání

Nežádá-li žalobkyně zadostiučinění za nemajetkovou újmu za trestní stíhání jako celek, které bylo ukončeno zproštěním obžaloby, neboť skutek popsaný v obžalobě nebyl trestným činem, ale žádá odškodnění za několik úkonů, které vůči ní byly učiněny v průběhu trestního stíhání, odvíjejí se v takovém případě podmínky odpovědnosti státu (tedy i otázka promlčení) od každé takové samostatné příčiny. Samotný výsledek trestního stíhání pak není podstatný, neboť nárok na náhradu dané újmy lze žádat i v případě, že trestní stíhání nebylo zastaveno nebo nedošlo ke zproštění obžaloby

Pro určení počátku běhu promlčecí lhůty je nutno rozlišit situace, kdy je možno nemajetkovou újmu odškodnit v rámci trestního řízení (např. započtením vazby či zohledněním nepřiměřené délky řízení do výše a formy trestu), a kdy nikoli. Není totiž možno vázat počátek běhu promlčecí lhůty např. na okamžik prohlášení rozhodnutí o vazbě za nezákonné, pokud je možno tuto újmu zohlednit v rozhodnutí, kterým se trestní řízení skončí.

Lze proto uzavřít, že může-li být újma vzniklá nezákonným omezením osobní svobody odškodněna rozhodnutím v trestním řízení, započne promlčecí lhůta běžet až od právní moci rozhodnutí, jímž se trestní řízení končí. Pokud však takové odškodnění není možné, bude se promlčecí lhůta počítat od zrušení (změny) nezákonného rozhodnutí, resp. od okamžiku, kdy se poškozený o vzniku újmy a o tom, kdo za ni odpovídá, dozví (v případě nesprávného úředního postupu).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1291/2017, ze dne 31. 10. 2017


< strana 1 / 23 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů