// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

11.10.2017 00:02

Tzv. „dožalování“ újmy za další průběh průtažného řízení

Poskytnuté zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení by se nemělo výrazně lišit v závislosti na tom, požádal-li poškozený o jeho poskytnutí jednorázově po skončení průtažného řízení, či žádal-li o zadostiučinění již za trvání průtažného řízení a žádá-li po jeho skončení o zadostiučinění za jeho dosud neodškodněnou část.

Sama možnost požadovat zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ještě za trvání průtažného řízení nesmí, na druhou stranu, vést k zneužívání práv. Nemělo by tak být připuštěno, aby daná možnost byla užívána ke svévolnému rozmnožování sporů, či dokonce k prodlužování trvání průtažného řízení.

Představitelným je, aby poškozený požadoval náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vícekrát i za trvání průtažného řízení. Uvedený postup poškozeného, tedy vícenásobné uplatňování náhrady újmy za trvání průtažného řízení, je zdůvodnitelný jen za výjimečných situací, v nichž i po vyhlášení pravomocného rozsudku v kompenzačním řízení vykazuje průtažné řízení opětovně zjevně nepřiměřenou délku, nebo jsou dány jiné konkrétní okolnosti případu (např. závažná choroba či stáří žalobce). Nebude-li v okamžiku, kdy bude rozhodovat soud v kompenzačním řízení, probíhající průtažné řízení trvat opětovně zjevně nepřiměřeně dlouhou dobu, zamítne soud žalobu - pro tentokrát - pro předčasnost, to nikoliv pro neexistenci újmy samotné, ale pro nenaplnění výjimečné potřeby pro rozhodování soudů za plně neosvětlených skutkových okolností věci. Poškozenému však nic nebrání v tom, aby po skončení řízení nárok na náhradu újmy uplatnil.

Odlišnou je situace, pokud poškozený uplatňuje opětovně nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou průtažného řízení poté, kdy průtažné řízení skončilo. Jak již bylo naznačeno výše, jestliže řízení trvalo nepřiměřeně dlouho v okamžiku rozhodnutí o poskytnutí zadostiučinění, trvá nepřiměřeně dlouho i v dalším svém průběhu, čímž i zásadně působí újmu. Nespravedlivým a proti smyslu věci by tedy bylo vázat poskytnutí zadostiučinění za další průběh již skončeného řízení na okolnost, že i v tomto samotném dalším průběhu bylo jeho trvání nepřiměřené. Tzv. „dožalování“ újmy za další průběh průtažného řízení po jeho skončení zásadně není vyloučeno.

Soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení (nehledě na skutečnost, zda rozhoduje za trvání průtažného řízení či nikoliv), není vázán závěrem soudu v dřívějším odškodňovacím řízení, že průtažné řízení je či není nepřiměřeně dlouhým.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, ze dne 16. 5. 2017


20.09.2017 00:02

Odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení

Skutečnost nepřiměřeně dlouze vedeného samotného kompenzačního řízení o žalobcově nároku na poskytnutí zadostiučinění nemajetkové újmy, způsobené mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, lze uplatnit i přímo v daném kompenzačním řízení. Žalobce tak může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení. Je na žalobci, aby požadavek na navýšení zadostiučinění z důvodu pozdního poskytnutí zadostiučinění projevujícího se nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení uplatnil, jakmile jeho celkovou délku začne jako nepřiměřenou pociťovat.

Pro uplatnění nároku na náhradu újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení přímo v tomto řízení, byť i v odvolací fázi, pak platí, že jak v případě rozšíření žalobního žádání (petitu) odůvodněného takovou skutečností, tak i v případě, kdy žalobce takovou skutečnost uplatní beze změny žalobního žádání (petitu), nelze odůvodněně vzniklou procesní situaci posuzovat jako procesním předpisem zakázanou dispozici.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, ze dne 19. 7. 2017


08.09.2017 00:02

ÚS: Nemajetková újma vzniklá v řízení o umístění stavby

V případě řízení o umístění stavby a následného řízení o změně rozhodnutí o umístění stavby se z hlediska formálního, resp. z hlediska procesních předpisů jedná sice o dvě samostatná řízení, ale pro účely posouzení předmětného nároku stěžovatelky je nutno je považovat za řízení jediné, které skončilo až rozhodnutím o změně rozhodnutí o umístění stavby. Obě řízení jsou totiž z tohoto hlediska úzce věcně i časově propojena, kdy druhým stavebním řízením došlo ve své podstatě k napravení nezákonné části rozhodnutí o umístění stavby, které bylo vydáno v prvním stavebním řízení, a to na základě podání stěžovatelky, kterým návazně reagovala na průběh prvního stavebního řízení. Jedině závěrem o jednotě předmětných řízení a posouzením přiměřenosti jejich délky jako celku nedojde vyprázdnění dotčeného základního práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2330/16, ze dne 25. 7. 2017


07.09.2017 00:01

ÚS: Forma přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení

K porušení práva na soudní ochranu a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod) dojde i v případě, že soud nezohlední relevantní judikaturu, podle níž má zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva toliko podpůrnou funkci a lze jej použít zejména v případech, kdy se poškozený na průtazích v řízení podílel.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 899/17, ze dne 8. 8. 2017


04.09.2017 00:00

Odpovědnost za újmu způsobenou nezákonným nařízením exekuce

I. Pokud bylo usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v odvolacím řízení, je titulem pro odpovědnost za újmu podle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.

II. Otázku nepřiměřeného rozsahu exekuce jako základu pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud řešil v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2150/2012. Vyšel v něm z toho, že otázkou nepřiměřeného rozsahu exekuce je možné zabývat se pouze za předpokladu, že exekuce byla nařízena v souladu se zákonem. Stejný závěr se s ohledem na § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. uplatní i pro případ, uplatňuje-li poškozený žalobou nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

V posuzované věci byla exekuce proti žalobkyni jako povinné nařízena nezákonně. Zabýval-li se tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) tím, zda rozsah takové exekuce byl přiměřený, je jím provedené posouzení věci nesprávné. V daném případě je tak třeba vycházet z toho, že žalobkyní tvrzená nemajetková újma, jež jí měla být způsobena exekuční příkazy vydanými soudním exekutorem v návaznosti na nezákonné rozhodnutí o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením, má příčinu nikoliv v nepřiměřeném rozsahu exekuce, nýbrž v tom, že samotná exekuce byla nařízena nezákonně. Tomu odpovídá, že žalobkyně v řízení ve skutečnosti uplatnila pouze jediný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč, jež jí měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o nařízení exekuce. O něm náleží soudům rozhodnout.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1635/2015, ze dne 27. 6. 2017


09.08.2017 00:00

Opomenutí soudu jednat s dlužníkovým věřitelem dle § 430 IZ

Vyjde-li po pravomocném skončení insolvenčního řízení (poté, co soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníkem) najevo, že v důsledku pochybení insolvenčního soudu nebylo s dlužníkovým věřitelem jednáno jako se „známým věřitelem“ dlužníka dle § 430 insolvenčního zákona, nejde o okolnost, jež by insolvenčnímu soudu bránila ve vydání usnesení, jímž dlužníka, který splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, osvobodí od placení zbytku dluhů (včetně dluhu, jenž odpovídá neuspokojené pohledávce takového „známého věřitele“).

Odpovědnost státu za škodu způsobenou „známému věřiteli“ porušením předpisů práva Evropské unie tím není dotčena.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 50/2015, ze dne 30. 3. 2017


07.08.2017 00:01

Jednání jménem státu v případě škody způsobené v rámci trestního řízení

V otázce toho, který orgán jedná jménem státu v případě škody způsobené v rámci trestního řízení, nedošlo ke změně podstaty právní úpravy, když podle § 9 odst. 1, za použití § 25 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., jakož i podle § 6 odst. 1, 2 a 6 OdpŠk, v případě škody způsobené v rámci trestního řízení má jednat jménem státu Ministerstvo spravedlnosti.

Trestním řízením je přitom třeba rozumět nejen fázi řízení před soudem, ale i jednotlivé fáze trestního řízení. Ministerstvo spravedlnosti proto jedná za stát i ve věcech odpovědnosti státu za škodu vzniklou z činnosti všech orgánů činných v trestním řízení, tedy včetně postupů Policie ČR. Přestože je tedy Policie ČR podřízena Ministerstvu vnitra jako jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor, a v obecných případech pochybení Policie ČR je proto k jednání jménem státu ve věcech náhrady újmy dána příslušnost Ministerstva vnitra, v případech vzniku újmy v souvislosti s úkony Policie ČR v trestním řízení bude za stát jednat Ministerstvo spravedlnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 874/2015, ze dne 14. 6. 2017


18.07.2017 00:00

Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě

Schválení úkonu spočívajícího v podání žaloby za nezletilého žalobce opatrovnickým soudem podle § 28 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 bylo obligatorní podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy vůči státu před soudem. Nedostatek procesní způsobilosti nezletilého žalobce však není neodstranitelnou vadou řízení. Eviduje-li soud žalobu, kterou podal procesně nezpůsobilý (nezletilý) žalobce a jeho zákonní zástupci za něj nemohli žalobu podat bez schválení soudu, učiní vhodná opatření ve smyslu § 104 odst. 2 o. s. ř. a povede zákonné zástupce nezletilého k odstranění uvedeného nedostatku, respektive k jeho zhojení spočívajícímu ve vyžádání rozhodnutí, jímž by soud schválil zákonným zástupcům podání žaloby za nezletilého žalobce podle § 176 odst. 1 a § 179 o. s. ř. Pokud však zákonní zástupci ani přes výzvu soudu (či v jím stanovené lhůtě) nepředloží schválení podané žaloby opatrovnickým soudem, odstranitelná vada se stává vadou neodstranitelnou, v důsledku níž může soud řízení zastavit.

Jestliže v posuzované věci byl návrh na schválení podání žaloby opatrovnickým soudem podán současně s podáním této žaloby, nelze soudu vyčítat, že vyčkal výsledku opatrovnického řízení, neboť tím žalobce ušetřil obtíží spojených s opětovným podáním žaloby v případě, že by řízení zastavil pro neodstraněnou vadu řízení a opatrovnický soud by následně podání této žaloby schválil. Nepokračování v řízení, směřující k odstranění daného nedostatku podmínky řízení, bylo činěno ve prospěch žalobců, tj. nelze je při úvaze o existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení přičíst k tíži státu. Jde o okolnost zohlednitelnou v rámci kritéria složitosti věci podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, ze dne 26. 4. 2017


14.07.2017 00:01

ÚS: Forma přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení

K porušení práva na soudní ochranu a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod) dojde i v případě, že soud nezohlední relevantní judikaturu, podle níž má zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva toliko podpůrnou funkci a lze jej použít zejména v případech, kdy se poškozený na průtazích v řízení podílel, a že důvodem pro nepřiznání zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích (jako formy primární) nemůže být bez dalšího ani skutečnost, že stěžovatel u soudu „nepodával žádosti o vyplacení odměny“, když ani uplatnění návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, není podmínkou pro přiznání zadostiučinění v peněžité formě.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1263/17, ze dne 20. 6. 2017


13.06.2017 00:01

Újma utrpěná při vyhýbání se výkonu nezákonně uloženého trestu

Skutečnost, že poškozený nemajetkovou újmu utrpěl při vyhýbání se výkonu trestu uloženému nezákonným rozhodnutím, lze při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zohlednit toliko při posouzení příčinné souvislosti. V řízení o náhradu újmy způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nepřipadá v úvahu přistoupit ke snížení zadostiučinění s cílem penalizovat poškozeného za jeho nelegální jednání, jímž zasáhl do skutkového děje.

V zásadě však nelze uvažovat o vyšším odškodnění újmy, než by se poškozenému dostalo při pravidelném běhu událostí, jednal-li by poškozeným právem předpokládaným způsobem. Obecně je přiměřené, pokud je poškozenému za újmy plynoucí z omezení osobní svobody výkonem vazby nebo trestu poskytnuto zadostiučinění ve výši 500 Kč až 1 500 Kč denně, přičemž se zohledňuje povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozeného (srov. Rc 52/2012). Zejména v posledně uváděném kritériu se nabízí možnost zhodnocení skutečnosti spočívající v tom, že poškozený v pravém smyslu slova ve své osobní svobodě výkonem trestu odnětí svobody nebyl a jakým omezením byl v dotčených svobodách omezen. Na druhé straně poskytnutí odškodnění nad rámec toho, čeho by se poškozeného s vysokou pravděpodobností dostalo v případě, že by trest vykonal, by bylo nejen v rozporu s výše naznačenými úvahami o příčině a následku nezákonného rozhodnutí, působilo by i vznik nespravedlnosti sui generis ve vztahu ke všem poškozeným, kteří se v souladu se zákonem podrobí trestu odnětí svobody, jehož podkladové rozhodnutí bude zrušeno až po vykonání tohoto trestu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1818/2015, ze dne 5. 4. 2017


12.06.2017 00:00

Pochybení při vyhlašování a vedení výběrového řízení na justiční čekatele

Při vyhlašování a vedení výběrového řízení na justiční čekatele se nejedná o výkon veřejné moci, není tudíž možno při případném pochybení orgánů státu při takovém jednání vyvozovat odpovědnost podle zák. č. 82/1998 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5500/2016, ze dne 5. 4. 2017


15.05.2017 00:00

Odpovědnost za újmu způsobenou nicotným právním aktem v trestním řízení

Odpovědnost státu za újmu způsobenou nicotným právním aktem vydaným v trestním řízení je nutno posuzovat analogicky podle ustanovení o odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, a to včetně ustanovení upravujících běh promlčecí lhůty.

V posuzovaném případě trestní stíhání poškozeného sice de iure neprobíhalo, jeho faktické účinky však poškozený pociťoval, tj. vnímal existenci újmy, jejíž odškodnění je předmětem tohoto řízení. Pro účely stanovení běhu promlčení pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním a vazbou je proto třeba zjišťovat, kterým okamžikem fakticky probíhající trestní stíhání poškozeného skončilo (zde vrácením věci státním zástupcem policejnímu orgánu).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5292/2014, ze dne 28. 2. 2017


11.05.2017 00:02

Počátek běhu objektivní promlčecí lhůty ve vztahu k okamžiku vzniku škody

Obdobným způsobem jako § 106 odst. 2 obč. zák. je nutno aplikovat i § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. a § 32 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se odchyluje od dosavadního rozhodování projeveného v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3266/2008, a dospěl k závěru, že „doručení (oznámení) nezákonného rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda“ v uvedených ustanoveních zahrnuje i vznik škody samé, neboť jen tak se právo na náhradu škody nepromlčí v důsledku uplynutí objektivní promlčecí lhůty dříve, než škoda vůbec vznikne.

Okolnost rozhodná pro počátek objektivní promlčecí lhůty tak bude v nynějším pojetí zahrnovat nejen doručení (oznámení) nezákonného rozhodnutí, ale i vznik škody samé.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, ze dne 12. 4. 2017


03.05.2017 00:02

Délka stavebního řízení ve vztahu k vlastníkovi sousední nemovitosti

Stavební úřad před vydáním stavebního povolení posuzuje případné námitky souseda, přičemž rozhoduje o tom, zda námitky jsou či nejsou důvodné, tedy zda povolovaná stavba povede či nepovede k imisím ve smyslu § 1013 o. z. (resp. § 127 obč. zák.). Jde tudíž o právo soukromoprávní povahy, které má svůj základ ve vnitrostátním právu, přičemž stavebním úřadem je rozhodováno o rozsahu tohoto práva. V případě vlastníka sousední nemovité věci tak na stavební řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tudíž jeho délku je nezbytné posuzovat jako celek ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk dle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk a vyložených ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5103/2015, ze dne 28. 2. 2017


24.03.2017 00:02

ÚS: Kárné řízení proti advokátovi před orgánem ČAK

Českou advokátní komoru (jednající prostřednictvím kárného orgánu) nelze považovat za vykonavatele státní moci, resp. za právnickou nebo fyzickou osobu vykonávající státní správu, která jí byla svěřena zákonem nebo na základě zákona ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Při výkonu kárné pravomoci Česká advokátní komora nevykonává státní správu, neboť jí nebyla zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, ani jiným právním předpisem svěřena.

Vzhledem k tomu, že kárné řízení vedené Českou advokátní komorou představuje výkon decentralizované veřejné správy (profesní samosprávy), odpovědnost za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze uplatňovat, neboť ji tento zákon neupravuje.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3638/15, ze dne 28. 2. 2017


17.02.2017 00:00

ÚS: Zjevné administrativní pochybení soudu v bagatelním sporu

O protiústavnost může jít i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se negativně promítnout do jeho výsledku. Tak je tomu rovněž v případě zřetelných administrativních pochybení soudu, zvláště za situace, kdy proti rozhodnutí soudu již není přípustný žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek. Není totiž přijatelné, aby nesprávně vyhodnocená skutečnost, vzešlá z organizace pohybu písemností uvnitř soudu, byla vykládána v neprospěch stěžovatele.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 204/16, ze dne 17. 1. 2017


17.01.2017 00:01

Promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v podobě omluvy dle OdpŠk

Ačkoliv je možné přijmout, že v době před vydáním rozsudku Rc 72/2013 mohly i osoby práva znalé interpetovat § 32 odst. 3 OdpŠk jako neaplikovatelný na nároky na náhrady nemajetkových újem v podobě omluvy, ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk je relativně jasné. Uvedené svědčí o tom, že poškození v době uplatnění svých nároků mohli být v pochybnostech o výkladu právní normy. Za takových okolností ovšem měli jednat obezřetně, nikoliv spoléhat na pro ně příznivější výklad právní normy.

Poškození zde nepoukázali na žádnou překážku, která by jim bránila v tom, aby jednali v souladu s pro ně méně vyhovujícím výkladem normy, který se později (v rozsudku Rc 72/2013) ukázal též jako správným. Marné uplynutí promlčecí doby tak zavinili výlučně sami poškození a vznesenou námitku promlčení nelze posoudit jako rozpornou s dobrými mravy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4776/2014, ze dne 19. 10. 2016


12.01.2017 00:02

Odškodnění za několik souběžně probíhajících trestních stíhání

Byl-li obviněný stíhán ve více trestních řízeních pro skutek obdobné povahy, avšak odlišný v časových souvislostech, není tím vyloučen vznik nemajetkové újmy za každé z takových řízení, které nebylo ukončeno odsouzením.

Dovolací soud nepovažuje za přiléhavou myšlenku, že každé souběžně probíhající trestní stíhání by mělo vytvořit podklad pro násobení nemajetkové újmy, avšak lze přisvědčit názoru, že s narůstajícím počtem trestních stíhání, která následně končí jejich zastavením, resp. zproštěním obžaloby, subjektivně prožívané útrapy narůstají a je úkolem soudu tyto zhodnotit a určit míru navýšení s ohledem na individuální okolnosti případu, poškozeným tvrzenou a prokázanou specifickou újmu vzniklou v příčinné souvislosti s tímto řízením.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2586/2016, ze dne 8. 11. 2016


12.01.2017 00:01

Přiměřenost délky řízení o udělení povolení k trvalému pobytu

Udělení povolení k trvalému pobytu je v diskreci veřejné moci konkrétního státu, tudíž v daném řízení nemůže být zasaženo do žádného soukromého práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na řízení o udělení povolení k trvalému pobytu se tak čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevztahuje, a tudíž nelze aplikovat ani závěry uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, ze dne 8. 11. 2016


04.01.2017 00:00

Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení přiznané dědicům

V případě, kdy dědicové původního účastníka nastoupili na jeho místo až v závěrečné fázi řízení, není důvod, aby výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení přiznaného dohromady všem dědicům převyšovala částku, která by byla přiznána původnímu účastníku, kdyby se dožil konce řízení. Naopak v případě, kdy se právní předchůdce účastnil pouze počátku řízení a převážnou část řízení absolvovali jeho procesní nástupci, se nejeví vhodné omezovat výši zadostiučinění přiznanou v součtu všem dědicům tím, co by náleželo původnímu účastníku řízení, kdyby se dožil jeho konce. V druhém případě může být tedy účastníkům přiznáno i více, než by jim náleželo podle výkladu Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku Selahattin Çetinkaya proti Turecku – v tomto směru rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva představuje pouze minimum, které musí být účastníkům zaručeno, a nic nebrání státům, aby účastníkům řízení poskytly zadostiučinění vyšší.

Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, které náleží jednomu z procesních nástupců původního účastníka (§ 107 odst. 2 a 3 o. s. ř.), je tedy na místě nejprve určit zadostiučinění, které by náleželo původnímu účastníku řízení za tu část řízení, jíž se sám účastnil. Tuto částku je poté třeba vydělit počtem dědiců původního účastníka, kteří do řízení nastoupili na jeho místo – a to z toho důvodu, aby částka přiznaná v součtu jednotlivým dědicům nepřevyšovala částku, která by náležela původnímu účastníku řízení. Za další část řízení, od smrti původního účastníka až do konce řízení, náleží každému z dědiců zadostiučinění vypočítané postupem podle Stanoviska, procentuálně snížené z důvodu sdílení újmy nerozlučnými procesními společníky.

Uvedený postup je samozřejmě na místě pouze v případě, ve kterém procesní nástupci i za života zůstavitele projevovali o zůstavitelovy záležitosti zájem. Pokud by o zůstavitelovy záležitosti za jeho života zájem vůbec neměli, pak by jim za část řízení, které se účastnil zůstavitel, zadostiučinění nenáleželo vůbec, nebo ve výrazně menším rozsahu.

Uvedený postup by bylo třeba modifikovat také tehdy, pokud by v řízení byly tvrzeny a prokázány skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že význam předmětu řízení je pro jednoho z dědiců zásadně odlišný než pro ostatní dědice.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3945/2014, ze dne 4. 10. 2016


< strana 1 / 22 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články