// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

21.11.2018 00:00

Odpovědnost státu za škodu ve formě nákladů na připravovanou výstavbu

Odpovědnost státu za škodu představovanou vynaloženými náklady na připravovanou výstavbu nemůže založit dobrá víra ve správnost (zákonnost) změny územního plánu obce (opatření obecné povahy), která byla následně zrušena pro nezákonnost soudem, došlo-li v důsledku toho ke (zpětné) změně určení pozemku na nezastavitelný (oproti určení podle zrušené změny územního plánu).

Stavební zákon upravuje proces přijímání územního plánu, v jehož rámci dochází ke střetu mnoha často protichůdných zájmů vlastníků pozemků, obce, městských částí, developerů, vlastníků sítí, různých spolků, ochrany přírody apod. Všem těmto dotčeným subjektům poskytuje právo různou formu ochrany jejich práv, včetně dobré víry a legitimního očekávání, ať již úpravou jejich procesních práv a povinností při tvorbě a přijímání územního plánu či možnostmi soudní ochrany (§ 101a a násl. soudního řádu správního). V jejím rámci je pak ochrana dobré víry dotčených subjektů poskytována stanovením lhůty pro rozhodnutí soudu o žalobě, ale i tím, že zrušení opatření obecné povahy soudem má účinky ex nunc (§ 101d soudního řádu správního). V případě vlastníků dotčených pozemků je pak rozšířena ochrana jejich práv zvláštní úpravou odpovědnosti za škodu nad rámec ochrany daný čl. 36 odst. 3 Listiny a zákonem č. 82/1998 Sb., a to zvláštní úpravou odpovědnosti za škodu způsobenou změnou územního plánu podle § 102 stavebního zákona.

Již z podstaty věci (rozdílnosti zájmů na řešení územní regulace) vyplývá, že prostředek ochrany práv jednoho dotčeného subjektu tohoto procesu může u jiného dotčeného subjektu s odlišným zájmem vést k oslabení očekávání, že se vlastní zájem podaří úspěšně prosadit. Všechny dotčené subjekty si toho musí být vědomi. Tak i žalobkyně si zde musela být vědoma, že jiné dotčené subjekty mají právní prostředek ochrany svých práv (a tím i odlišných zájmů) v podobě soudní ochrany podle § 101a soudního řádu správního a rizika z této soudní ochrany vyplývajícího.

Nejvyšší soud neshledává důvod ani pro rozšiřující výklad odpovědnosti podle § 102 stavebního zákona. Žalobkyně si nepochybně musela mít vědoma limitů své dobré víry ve správnost územního plánu, které byly dány právními prostředky ochrany práv ostatních subjektů, a bylo na ní, aby tomu přizpůsobila svůj postup při realizaci svého podnikatelského záměru, jehož součástí nutně byla řada rizik, zahrnujíc v to i rizika právní povahy spočívající v tom, že se žalobkyni z mnoha různých příčin nepodaří dosáhnout úředního povolení pro realizaci zamýšlené stavby, přičemž mezi tyto příčiny bylo nutno zahrnout i možnost zrušení příslušné části územního plánu soudem (ostatně míru tohoto rizika lze mnohdy odhadnout již na základě samotného procesu předcházejícího vydání územního plánu). Z důvodů shora uvedených pak nárok žalobkyně nemá ani ústavní zakotvení v čl. 36 odst. 3 Listiny.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3079/2016, ze dne 11. 9. 2018


16.11.2018 00:05

ÚS: Odškodnění za zákonné zadržení a omezení osobní svobody

Při existenci čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a absenci speciální úpravy odškodnění za omezení osobní svobody nelze přijmout jiný výklad Listiny, než že za zákonné omezení osobní svobody (zadržení podle čl. 8 odst. 3 Listiny) odškodnění nenáleží. Takové právo neplyne ani z čl. 5 Úmluvy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2062/18, ze dne 22. 10. 2018


15.11.2018 00:01

Nepřiměřená délka řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu

Jakkoliv v případě tzv. bytových věcí [ať již jde přímo o vyklizení bytu, žalobu na neplatnost (neoprávněnost) výpovědi z nájmu bytu či dříve žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu] bude možno v mnoha případech dovodit ve smyslu kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. citelnější dopad do poměrů účastníků, konkrétně nájemce bytu, nelze současně uzavřít, že by jej bylo možno dovodit obecně, typově.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3802/2016, ze dne 4. 9. 2018


26.10.2018 00:01

ÚS: K odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím

V dané věci je zřejmé, že odvolací soud při posouzení důvodnosti nároku stěžovatelky na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. nezohlednil skutečnost, že škoda, která stěžovatelce vznikla, přímo souvisela s její procesní obranou proti elektronickému platebnímu rozkazu, který byl vydán „omylem“, což ostatně stát jako vedlejší účastník ani obecné soudy nezpochybnily. Uvedený omyl zjevně vyplynul z chyby v aplikaci Centrálního elektronického rozkazu, který byl ve zkušebním provozu a za jehož chod odpovídá ten, kdo jej do provozu uvedl a provozoval - tedy stát. Pochybení tedy vzniklo již vydáním předmětného elektronického platebního rozkazu, ačkoli řízení ve věci samé bylo již dříve pravomocně zastaveno a takto mělo být také evidováno v systému. Jinými slovy – jestliže by nebyl elektronický platební rozkaz vadně vydán, stěžovatelka by nemusela vynaložit finanční prostředky za právní zastoupení advokátem na svou procesní obranu a žádná škoda, jejíž náhrady by se musela vůči státu domáhat, by jí nevznikla. K výši samotné škody je třeba dodat, že šlo nepochybně o účelně vynaložené náklady advokátem ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť podání odporu proti (byť neúčinnému) platebnímu rozkazu bylo efektivním prostředkem obrany práva stěžovatelky, jak se ostatně ukázalo skrze vydání usnesení o zrušení tohoto platebního rozkazu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3625/17, ze dne 8. 10. 2018


19.10.2018 00:03

ÚS: Aplikace faktoru tzv. sdílené újmy

Analytická právní věta

Neposoudí-li obecný soud náležitě otázku možné aplikace faktoru tzv. sdílené újmy při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zák. č. 82/1998 Sb., jež měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž vystupoval větší počet poškozených, může se dopustit porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny.

PRÁVNÍ VĚTY

Nedostatečné zvážení možné aplikace faktoru tzv. sdílené újmy při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, v trestním řízení, ve kterém vystupoval větší počet poškozených, porušuje právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod ve spojení s právem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3520/17, ze dne 25. 9. 2018


04.10.2018 00:02

Odškodňování nepřiměřené délky daňového řízení

I. Ačkoliv daňová kontrola není samostatným řízením, ale dílčím postupem odehrávajícím se v rámci daňového řízení, pro účely odškodňování nepřiměřené délky řízení je kontrolní řízení třeba chápat jako samostatné řízení.

Účelem kontrolního řízení je pouze prověření, zda subjekt daně řádně splnil svou daňovou povinnost. Jeho obligatorním následkem není doměření daně a stanovení penále. Platební výměr nebo dodatečný platební výměr následuje pouze tehdy, pokud výsledky kontrolních zjištění odůvodňují dodatečné stanovení daně. Kontrolní řízení nemá trestněprávní povahu a dle ustálené judikatury nemá ani civilněprávní povahu. Proto nespadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a není možné na ně aplikovat závěry uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Nesprávný úřední postup související s délkou kontrolního řízení je třeba posuzovat podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk (průtahy spočívající v porušení zákonné lhůty nebo přiměřené doby).

II. V české právní úpravě k uložení daňového penále dochází platebními výměry nebo dodatečnými platebními výměry. Je třeba respektovat ustálenou judikaturu ESLP v tom, že uložení daňového penále obnáší „trestní obvinění“, a tudíž daňové řízení, v němž je daňovému subjektu uložena povinnost zaplatit penále, spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tedy i stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, a to od okamžiku, kdy je platební výměr, či dodatečný platební výměr, v němž daňovému subjektu byla uložena povinnost uhradit penále, daňovému subjektu doručen, nebo od okamžiku, kdy se daňový subjekt o existenci takového daňového výměru dozví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4561/2017, ze dne 17. 7. 2018


04.10.2018 00:00

Nařízení místního ohledání v řízení o udělení licence na výrobu elektřiny

Nařízení místního ohledání správním orgánem v řízení o udělení licence na výrobu elektřiny není nesprávným úředním postupem. Ze zvláštního předpisu nevyplývá, že by Energetický regulační úřad v řízení o udělení licence byl jakkoliv omezen v užití důkazních prostředků, zejména že by byl vázán obsahem listin předložených žadatelem a nebyl oprávněn posoudit pravdivost, v nich uváděných skutečností. Opačný závěr nelze dovozovat z toho, že výslovně uvádí, jaké doklady je žadatel povinen ke své žádosti připojit. Ostatně jiné důkazní prostředky než písemné doklady žadatel (o licenci k výrobě elektřiny) ke své písemné žádosti ani dost dobře připojit nemůže. Není přitom třeba, aby energetický zákon stanovil, že Energetický regulační úřad může užít i dalších důkazních prostředků, neboť takové oprávnění (a v zásadě i povinnost, je-li to třeba ke zjištění stavu věci) pro něj vyplývá přímo ze správního řádu, přičemž energetický zákon v tomto směru speciální ustanovení neobsahuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2948/2016, ze dne 19. 6. 2018


06.09.2018 00:01

Škoda vzniklá v důsledku nezákonného zadržovaní prostředků státem

Ačkoli nároky na náhradu skutečné škody a ušlého zisku existují (mohou existovat) nezávisle na sobě, tj. vznik jednoho automaticky nevyvolává vznik druhého, přesto je třeba je hodnotit ve vzájemné souvislosti a podle logických pravidel. Pokud je skutečná škoda představována úroky, které poškozená strana musela zaplatit při získání finančních prostředků, jež měly „dočasně nahradit“ prostředky zadržované na základě nezákonného rozhodnutí státního orgánu, tj. představovala náklad, který poškozená strana měla se získáním financování, pak je třeba řádně posoudit (a odůvodnit) vznik nároku na ušlý zisk, je-li existence ušlého zisku dovozována právě z absence zadržených finančních prostředků.

V obecné – teoretické – rovině mohou nastat následující situace. Poškozená strana, která tvrdí, že jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku v tom smyslu, že nemohla rozvíjet své podnikání:

a) získala financování, z nějž mohla (a měla) dále rozvíjet své podnikání; v tomto případě její skutečnou škodou je náklad takového financování, tj. např. smluvní úrok, který musela hradit;

b) nezískala (např. objektivní nemožností) financování, z nějž mohla (a měla) dále rozvíjet své podnikání; v tomto případě jí nevznikla skutečná škoda, ale mohl (což je na posouzení konkrétní situace) jí vzniknout ušlý zisk.

V posuzované věci se sice odvolací soud zabýval existencí obou těchto nároků, ovšem z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí již neplyne, zda a nakolik se odvolací soud zabýval tím, zda existence nároku na náhradu skutečné škody nemohla vyloučit nárok na ušlý zisk.

Pro posouzení toho, ušel-li poškozené v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím orgánu správy daní zisk, je nutné verifikovat nejen výši financování, které poškozená získala (kontokorentní rámec, úvěrové financování, atd.), ale i to, k jakému účelu bylo předmětné financování poskytnuto (jednalo-li se o účelově poskytnuté prostředky), které nemohly být použity k rozvoji podnikání, jehož absencí měl zisk ujít, respektive usilovala-li poškozená o to, aby získala prostředky za účelem rozvoje podnikání či jen k pokrytí svých (nezbytných) provozních nákladů, atd.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 6019/2017, ze dne 20. 6. 2018


31.08.2018 00:03

ÚS: Náhrada škody v souvislosti s vedením trestního řízení

Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, když při aplikaci zákona o odpovědnosti státu dostatečně nezohlednil podstatu a účel garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci bylo především rozhodující, že se nepotvrdilo původní podezření orgánů činných v trestním řízení, že stěžovatel spáchal trestný čin, kvůli čemuž okresní soud postoupil věc do přestupkového řízení. V důsledku tohoto postupu je nutno hledět na usnesení o zahájení trestního stíhání a na něj navazující trestní řízení jako na nezákonné. Za období od zahájení trestního stíhání do postoupení věci by tedy stěžovateli měla být přiznána náhrada škody, která mu v příčinné souvislosti s vedením trestního řízení vznikla. Pozdější shledání viny ze spáchání přestupku nemá na právě uvedený závěr žádný vliv. Přestupkové řízení představuje z pohledu ústavního práva samostatnou fázi řízení, ve které již nebylo možné odčinit následky „zbytečně“ vedeného trestního řízení. Jak bylo v řízení nesporně prokázáno, stěžovateli uplatňovaný nárok na náhradu škody v podobě náhrady nákladů obhajoby vznikl.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2767/16, ze dne 7. 8. 2018


24.07.2018 00:00

Uznání práva v rámci předběžného projednání nároku dle zák. č. 82/1998 Sb.

Předběžné projednání nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. u příslušného orgánu slouží pouze k formulaci vůle státu ohledně možného odškodnění před zahájením soudního řízení. Sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (respektive právnímu jednání) státu jednajícího příslušným správním orgánem. Sdělení tak nesplňuje náležitosti stanovené zákonem pro uznání práva podle § 110 odst. 1 věty první obč. zák., neboť není svou povahou rozhodnutím (nabývajícím právní moci).

Stanovisko příslušného orgánu vydané v rámci předběžného projednání nároku však může být platným uznáním práva dlužníkem ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák., vyplývá-li z jednoznačně formulovaných údajů v textu stanoviska uznávací projev vůle, tj. obsahuje výslovné uvedení důvodu uznaného práva vylíčením, jakého nároku se týká, jakož i přesné uvedení výše zadostiučinění, které se orgán zavazuje uspokojit. S takovým stanoviskem lze spojovat účinky přetržení (přerušení) původní promlčecí doby a počátek běhu nové desetileté promlčecí doby podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák. Uznání promlčeného práva z hlediska účinků spojovaných s § 110 odst. 1 obč. zák. přitom není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1944/2016, ze dne 25. 4. 2018


15.06.2018 00:03

ÚS: Odpovědnost státu za škodu způsobenou procesním rozhodnutím

Nelze dovodit, že by pro účely náhrady škody byla rozhodnutí orgánů státní moci rozlišována podle jiného kritéria, než je jich zákonnost či nezákonnost. Podle náhledu Ústavního soudu není důvodem poskytnutí náhrady škody povaha zrušeného rozhodnutí, ale zásah do práv účastníka řízení. Jinými slovy řečeno, z hlediska odpovědnosti státu je zcela podružné, jak je nezákonné rozhodnutí právně teoreticky označeno, podstatný je samotný vznik škody. Podle náhledu Ústavního soudu je lichý závěr, že procesním rozhodnutím nemůže dojít ke vzniku škody.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1676/17, ze dne 24. 4. 2018


15.06.2018 00:01

ÚS: K posuzování obsahu dovolání Nejvyšším soudem

Pokud má dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, a Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že dovolatelem citované rozhodnutí na daný případ nedopadá, nejde o vadu dovolání. Odmítnout dovolání pro vady lze pouze za nesplnění v zákoně zcela jasně a srozumitelně formulované povinnosti a nikoliv za odlišný právní názor dovolatele.

Neposoudí-li obecný soud náležitě otázky složitosti řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zák. č. 82/1998 Sb., jež měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž vystupoval větší počet poškozených, může se dopustit porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2119/17, ze dne 14. 5. 2018


07.06.2018 00:00

Porušení nebo ohrožení osobnostního práva prezidentem republiky

S výkonem funkce prezidenta jako hlavy státu je mimo jiné spojena i realizace řady aktivit, jimiž je tato funkce blíže dotvářena; s ohledem na ústavní zakotvení postavení prezidenta republiky jako součásti moci výkonné je třeba i realizaci těchto jeho úloh posuzovat (s výjimkou alternativy případného excesu) jako výkon pravomocí státního orgánu.

Jestliže výkonem těchto pravomocí dojde k (neoprávněnému) dotčení osobnostní sféry člověka, pak je nezbytné vycházet z toho, že prezident republiky je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006 (dále jen „zákon o odpovědnosti“), přičemž není rozhodné, zda v rámci takovéto své činnosti rozhoduje či naopak nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 citovaného zákona totiž nutně zahrnuje výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán. Výkon této pravomoci prezidenta republiky je tak nezbytně třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti.

Ustanovení § 1 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti zakládá objektivní odpovědnost státu, který za podmínek stanovených tímto zákonem odpovídá za škodu i nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní moci, neboť stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (§ 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti). Přímá odpovědnost jednající osoby (včetně prezidenta republiky) v těchto případech dána není a zakládal by jí podle obecné úpravy deliktního práva pouze exces z výkonu jejích pravomocí.

Organizační složku povolanou v této věci jednat za stát určuje zákon o odpovědnosti ve svém § 6. Z uváděného právního předpisu vyplývá, že v žádném případě jí nemohla být v napadeném rozsudku odvolacího soudu označená Kancelář prezidenta republiky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5848/2016-186, ze dne 9. 5. 2018


04.06.2018 00:02

Nesprávný úřední postup spočívající v porušení důvodného očekávání

Předpoklad nesprávného úředního postupu může být naplněn i tím, že orgán veřejné moci vyvolá v účastnících před ním probíhajícího řízení svým postupem důvodné očekávání, že jejich věc bude posouzena obdobně jako již rozhodnutý případ, který se shoduje s tím jejich v podstatných znacích.

Nesprávným úředním postupem může být i výjimečná souvislost takového projednání a rozhodnutí o právech účastníka správního řízení, které v účastníkovi nejprve, byť v rozporu s právními předpisy a aniž bylo později zrušeno, vytvoří pocit právní jistoty, na základě níž se podle výsledku takového řízení chová, a následně v navazujícím správním řízení předpokládané rozhodnutí není (zde pro něj překvapivě) vydáno, v důsledku čehož mu může vzniknout škoda.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2903/2017, ze dne 28. 3. 2018


31.05.2018 00:01

Nepřiměřená délka řízení ve věcech služebního poměru

Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou příslušníkovi ozbrojeného sboru (příp. bývalému příslušníkovi) jako účastníkovi řízení nepřiměřenou délkou řízení ve věcech služebního poměru podle části dvanácté zákona č. 361/2003 Sb. se řídí ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb., nároky z této odpovědnosti vyplývající se uplatňují postupem podle uvedeného zákona, příp. i u soudu v občanském soudním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1405/2016, ze dne 21. 3. 2018


23.05.2018 00:01

Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky

Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky za podmínek, kdy obviněný neměl možnost prohlásit, že na projednání věci trvá, a sám o zastavení trestního stíhání nežádal, je prostředkem zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, zásadně ovšem nedostačuje k úplnému odčinění způsobené újmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4773/2017, ze dne 27. 2. 2018


25.04.2018 00:00

ÚS: Námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy

Námitka promlčení může být za určitých okolností shledána rozpornou s dobrými mravy. Proto také platí, že z ústavněprávního hlediska nazíráno může nastat i situace, kdy akceptace námitky promlčení obecnými soudy může být považována za porušení základních práv jednotlivce. Platí totiž, že institut dobrých mravů (ať již v předchozím či nyní účinném občanském zákoníku) nelze vnímat izolovaně jako institut výhradně občanského práva. Z ústavněprávního hlediska jde o institut, jehož otevřená textura dovoluje zohlednit při výkladu podústavního práva též ústavní principy, jež jsou v podústavním právu z podstaty věci explicitně zachyceny pouze nedokonale.

Stěžovatelé tvrdí, že zmeškali uplatnit nárok v promlčecí době, neboť se řídili starší judikaturou, dle které se nároky na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě nepromlčovaly, přičemž opačný právní názor byl nastolen až v rozsudku publikovaném sub R 72/2013, tedy až po okamžiku, kdy nárok soudně uplatnili.

Uvedené tvrzení stěžovatelů je relevantní. V poměrech občanského zákoníku byl dlouhodobě zastáván právní názor, že nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčení nepodléhá. Tento právní názor byl částečně překonán až rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněným pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Uvedené rozhodnutí se však vztahovalo pouze na promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích jakožto specifické formy zadostiučinění. Pro omluvu a jiné formy morální satisfakce nadále platilo, že jsou nepromlčitelné, a to až do přijetí rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2387/2012 (R 72/2013).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 76/17, ze dne 3. 4. 2018


24.04.2018 00:02

Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou

Je dána existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou spočívající v nákladech řízení vedeného za účelem vymožení bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě nezákonného rozhodnutí, jestliže nebylo možné docílit dobrovolného vrácení bezdůvodného obohacení. Okolnost nemajetnosti obohacené je jednou z hmotněprávních podmínek vedoucích ke vzniku nároku poškozené vůči státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, nikoli příčinou, na jejímž základě škoda vznikla.

Uvedené by neplatilo, pokud by z okolností bylo předem zřejmé, že obohacená je nemajetná a že vedení dalších řízení vůči ní by bylo neúčelné, neboť by se poškozená ani částečného uspokojení své pohledávky fakticky nedomohla. V takovém případě by šlo o pouhý formalismus vedoucí ke vzniku zbytečných nákladů řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, ze dne 21. 2. 2018


13.04.2018 00:02

ÚS: Výše zadostiučinění v případě nezákonného trestního stíhání

I. Při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonným trestním stíháním, musí obecné soudy zohlednit všechny zásahy, které stěžovatele poškodily a důkladně a dostatečně vysvětlit, na základě jakých úvah rozhodly o přiznané náhradě. Při tom musí vzít v potaz zejména délku trestního řízení, povahu trestní věci a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného.

II. Je při tom možné vycházet i ze srovnání s podobnými případy již v soudní praxi řešenými. Toto srovnání však musí být provedeno důkladně a přezkoumatelně tak, aby z něj bylo patrno, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné a ve kterých naopak soud shledá odlišnosti.

III. Nemůže obstát takové srovnání, založené na rozhodnutí, které bylo Ústavním soudem shledáno protiústavním.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2175/16, ze dne 13. 3. 2018


12.04.2018 00:02

Škoda způsobená prodloužením doby trvání předběžného opatření

Podle právní věty rozsudku Rc 32/2009 „za škodu nebo jinou újmu způsobenou předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo změněno nebo zrušeno odvolacím soudem; odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je vyloučena. To platí i tehdy, jestliže odvolací soud změnil předběžné opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítl.“

Ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř., jakož i závěry vyplývající z citovaného rozsudku Rc 32/2009, platily i v případě předběžného opatření vydaného podle § 76b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, samozřejmě s vědomím, že v tomto případě nebyla ukládána povinnost k podání návrhu na zahájení řízení, takže k naplnění dispozice ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř. mohlo dojít právě až ve spojení s podáním návrhu na prodloužení doby trvání předběžného opatření podle § 76b odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které již zahájením řízení ve věci samé bylo podmíněno. Uvedenému závěru svědčí i ustanovení § 77a odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které výslovně vylučovalo odpovědnost navrhovatele toliko v případě předběžného opatření vydaného podle § 76a o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Citovaný rozsudek sice nedává přímo odpověď na otázku odpovědnosti státu za škodu způsobenou právě rozhodnutím o prodloužení doby trvání předběžného opatření dle § 76b odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, nicméně dovolací soud neshledává důvody, proč by odpovědnost za škodu způsobenou předběžným opatřením měla být u státu a navrhovatele předběžného opatření jiná poté, co soud rozhodl k návrhu navrhovatele o prodloužení doby trvání předběžného opatření.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 804/2016, ze dne 24. 1. 2018


< strana 1 / 24 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů