// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 02.11.2017
Prokazování újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení
Jestliže někdo tvrdí, že mu vznikla v důsledku jakéhokoliv nesprávného úředního postupu škoda či újma, je na něm, aby prokázal, že daný úřední postup takovou škodu či újmu způsobil. Jak však vyplývá ze stanoviska Cpjn 206/2010, je nutné vycházet ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Nevzniká ovšem pochybnost, že se tímto stěžovatelem míní účastník řízení, tedy osoba, jež má přímý a imanentní zájem na výsledku řízení. Každá jiná osoba musí skutečnost, že jí vznikla škoda či újmu v důsledku nepřiměřené délky řízení, prokázat.
Jestliže se poškozený v této věci domáhá náhrady újmy, jež mu měla vzniknout v řízení, do nějž vstoupil na základě postupu podle § 107a o. s. ř., a neuvádí-li nic více, než že mu újma vznikla, staví svůj nárok právě na zmíněné silné a vyvratitelné domněnce. Za daných okolností, kdy je tvrzena tato (obecná) újma vznikající v důsledku nepřiměřené délky řízení, lze přihlížet pouze k délce řízení, po kterou byl poškozený účastníkem řízení. Tím se stal až právní mocí usnesení, kterým soud vyhověl návrhu podle § 107a o. s. ř. Jestliže měl poškozený za to, že mu újma začala vznikat již před okamžikem počátku jeho účastenství, měl povinnost takovou skutečnost tvrdit a prokazovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, ze dne 22. 8. 2017
Dotčené předpisy:
§ 107a o. s. ř.
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou ze dne 23. 5. 2011 domáhal po žalované mimo jiné (ostatní žalobou uplatněné nároky byly vyloučeny k samostatnému projednání) konstatování, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného pod sp. zn. 7 C 90/2004 u Obvodního soudu pro Prahu 5, o zaplacení 165 859 Kč s příslušenstvím, bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a uložení povinnosti žalované zaplatit nemajetkovou újmu ve výši 90 000 Kč, jenž žalobci vznikla nepřiměřenou délkou uvedeného řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. 9. 2012, č. j. 6 C 172/2011-70, rozhodl tak, že zamítl návrh žalobce, aby soud konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného pod sp. zn. 7 C 90/2004 u Obvodního soudu pro Prahu 5 o zaplacení 165 859 Kč s příslušenstvím, bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, zaručené článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 7 125 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 13. 7. 2011 do zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu co do zbytku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1 017 Kč (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně). Obvodní soud pro Prahu 5 dále doplňujícím rozsudkem ze dne 10. 10. 2013, č. j. 6 C 172/2011-95, rozhodl tak, že se žaloba zamítá v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 82 875 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 13. 7. 2011 do zaplacení (výrok I. doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně) a žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení dalších 738 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolaní žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 9. 2012, č. j. 6 C 172/2011-70, proti doplňujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 10. 2013, č. j. 6 C 172/2011-95, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 2. 2013, č. j. 6 C 172/2011-78, rozhodl rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 13 Co 227/2013-111, 13 Co 229/2013, 13 Co 150/2014, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, č. j. 13 Co 227/2013-136, 13 Co 229/2013, 13 Co 150/2014, tak, že se usnesení soudu prvního stupně zrušuje a řízení o návrhu na opravu výroku rozsudku ze dne 20. 9. 2012, č. j. 6 C 172/2011-70, se zastavuje (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího rozsudku, v zamítavém výroku o konstatování porušení práva I. (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), se mění rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího rozsudku, v zamítavém výroku o zaplacení peněžitého zadostiučinění (výrok III. rozsudku a výrok I. doplňujícího rozsudku) tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 10 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 13. 7. 2011 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak se ohledně zaplacení částky 72 375 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 13. 7. 2011 do zaplacení potvrzuje (výrok III. rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 1 755 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně zjistil, že dne 12. 3. 2004 podala právní předchůdkyně žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu o zaplacení částky 175 859 Kč s příslušenstvím a že řízení bylo pravomocně skončeno dne 9. 12. 2010. Soud dále učinil zjištění o průběhu řízení, mimo jiné o skutečnostech, že dne 31. 8. 2005 byl soudu předložen návrh na postup podle § 107a o. s. ř. Městský soud v Praze rozhodl dne 27. 12. 2005, že Miroslav Špadrna vstupuje do řízení na místo žalobkyně. Žalovaný podal dovolání proti usnesení ze dne 27. 12. 2005. Spis byl předložen Nejvyššímu soudu dne 31. 7. 2006 a vrácen bez věcného vyřízení dne 18. 9. 2006. Znovu byl spis Nejvyššímu soudu předložen dne 13. 10. 2006 a dovolání bylo zamítnuto dne 13. 5. 2008. Proti částečně vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně se odvolal žalobce i žalovaný, přičemž Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobce uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 90 000 Kč dne 23. 5. 2011. Ministerstvo spravedlnosti věc projednalo pod sp. zn. 1402/2011-ODSK a konstatovalo, že v řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě nedošlo. Výsledek mimosoudního projednání žalovaná žalobci sdělila svým stanoviskem ze dne 12. 7. 2011.
5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 90/2004 došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jenž spočívá v nepřiměřené délce řízení, když řízení trvalo 6 let a 9 měsíců. V posuzovaném případě se soudu nejevilo dostačujícím samotné konstatování porušení práva, a proto přiznal žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích a zamítl návrh na konstatování porušení práva. Soud stanovil výši odškodného s ohledem na celkovou délku řízení částkou 75 000 Kč, načež tuto částku modifikoval tak, že ji snížil o 25 % z důvodu, že se žalobce průtažného řízení po dobu ¼ jeho délky neúčastnil, když na místo původní žalobkyně vstoupil až dne 27. 12. 2005 a do této doby mu v řízení žádná újma vzniknout nemohla. Jelikož se jednalo o věc složitou, v níž se jednalo prakticky o dvě samostatné žaloby proti dvěma žalovaným s odlišným skutkovým základem, žalobcem formálně spojené do jednoho společného podání, a žalobce se významně podílel na délce řízení, neboť v žalobě a později k výzvě soudu nebyla řádně a dostatečně vylíčena skutková tvrzení. Žalobce v průtažném řízení často nebyl schopen uvést přesný datum, kdy došlo k půjčení peněz, což se logicky promítlo do časové náročnosti dokazování, včetně nutnosti vyzývat žalobce k doplnění a dalšímu upřesnění skutkových tvrzení. Do časové náročnosti dokazování se promítla i skutečnost, že žalobce (resp. jeho právní předchůdce) veškeré půjčky poskytoval v průběhu cca 5 let na základě ústně uzavřených smluv, rozhodl se takto poskytnuté půjčky zažalovat za celé období zpětně, a to až se značnou časovou prodlevou. Z důvodu, že se žalobce (resp. jeho právní předchůdce) významně podílel na délce řízení, soud snížil náhradu o dalších 45 %. Soud dále snížil uvedenou náhradu o dalších 20 %, neboť věc byla projednávána na více než dvou stupních soudní soustavy. Soud současně neshledal důvody pro zvýšení náhrady, neboť se nejednalo o věc banální, věc nebyla projednávána jen na jednom stupni a neměla velký význam. Soud prvního stupně uvedl, že je třeba přistoupit ke snížení o 90 % a přiznal žalobci 7 125 Kč.
6. Odvolací soud doplnil dokazování obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 7 C 90/2004, a to usnesením o procesním nástupnictví na č. l. 115 a doručenkami prokazujícími doručení tohoto usnesení. Zjistil tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2005, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce vstupuje do řízení na místo původní žalobkyně, bylo doručeno původní žalobkyni dne 14. 1. 2006, žalovanému dne 12. 1. 2006 a žalobci dne 16. 1. 2006.
7. Odvolací soud vycházel z toho, že došlo v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a že žalobci vznikla v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu nemajetková újma ve smyslu § 31a uvedeného zákona, neboť tyto závěry soudu prvního stupně zůstaly odvoláním nenapadeny, žalovaná odvolání nepodala, a odvolací soud není oprávněn jejich správnost přezkoumávat. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud tento zamítl návrh na konstatování porušení práva. Jestliže bylo přiznáno zadostiučinění v penězích, porušení práva se nevyslovuje, neboť peněžité zadostiučinění jej jako vyšší forma náhrady v sobě již zahrnuje. Pokud jde o výši peněžitého zadostiučinění, měl odvolací soud za to, že nelze přihlížet k době řízení, po kterou se žalobce řízení neúčastnil, přičemž v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009. Jelikož usnesení o tom, že žalobce vstoupil do řízení na místo původní žalobkyně, nabylo právní moci dne 16. 1. 2006, stal se žalobce téhož dne účastníkem posuzovaného řízení, byl jím do 9. 12. 2010, tj. po dobu 4 roků a 11 měsíců. Odvolací soud určil základní částku ve výši 58 750 Kč, přičemž při stanovení základní částky vycházel z 15 000 Kč za každý rok řízení (kromě prvních dvou let, za které náleží částka poloviční). Důvody pro úpravu základní částky ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. odvolací soud posoudil oproti soudu prvního stupně částečně odlišně. Skutečnost, že žalobce vstoupil do řízení až v jeho průběhu, se promítla do doby rozhodné pro výpočet peněžitého zadostiučinění, a nelze ji považovat za okolnost odůvodňující snížení základní částky. Důvodem pro takové snížení ovšem je, že se žalobce stal až v průběhu řízení postupníkem žalované pohledávky. Jak vyplývá opětovně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, pokud žalobce na sebe postoupil problematickou pohledávku, která je již předmětem soudního sporu, musí mu být zřejmé, že dlužník pravděpodobně dobrovolně plnit nebude, a že soudní řízení může trvat poměrně dlouho, což s sebou nese jak finanční náklady, tak psychické zatížení. Soud může tuto konkrétní okolnost případu zohlednit při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, nebo k ní přihlédnout zcela samostatně, nad rámec demonstrativního výčtu kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud k uvedené skutečnosti přihlédl v rámci významu řízení pro poškozeného a dovodil, že věc měla z uvedeného důvodu pro žalobce malý význam, a proto základní částku snížil o 30 %. Odvolací soud nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně snížil základní částku o 45 % z důvodu podílu žalobce na délce řízení, když v tomto hledisku bylo přihlédnuto i ke složitosti věci. Okolnosti, ke kterým soud prvního stupně přihlédl v rámci tohoto kritéria, je nutno podřadit pod hledisko složitosti řízení, nikoliv pod podíl žalobce na délce řízení. Za uvedené okolnosti odvolací soud snížil základní částku o 20 %. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom ohledu, že jelikož byla věc projednávána na třech stupních soudní soustavy, je třeba přistoupit ještě ke snížení o 20 %. Bez významu je, zda Nejvyšší soud projednával dovolání proti rozhodnutí ve věci samé, či proti procesnímu rozhodnutí. Odvolací soud pokládal daný případ za výjimečný tím, že bylo dáno více okolností odůvodňujících snížení náhrady, a naopak nebyla shledána okolnost ve prospěch jejího zvýšení. Ačkoliv samo toto řízení bylo poněkud delším, lze jeho délku považovat za přiměřenou, a nebyl shledán důvod pro úpravu výše peněžitého zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku III., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, napadl žalobce dovoláním, přičemž k přípustnosti dovolání uvedl, že se odvolací soud při aplikaci kritérií příkladmo uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až e) zákona č. 82/1998 Sb., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Žalobce (dále též jako „dovolatel“) konkrétně namítá, že je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, pokud soudy v projednávané věci snížily základní částku postupně o 70 %, když výjimečnost dané věci byla odůvodněna toliko argumentem v kruhu, neboť odvolací soud uvedl, že je dáno více okolností odůvodňujících snížení základní částky náhrady. Žalobce nepovažuje za správné, jestliže v jeho věci byla základní částka stanovena tak, že za první dva roky jeho účasti v řízení bylo počítáno pouze s poloviční částkou. Daný výpočet nezohledňuje tu skutečnost, že snížení základní částky na polovinu za první dva roky řízení se vztahuje k délce trvání řízení (neboť každé řízení nějakou dobu trvá), nikoliv k osobě účastníka řízení. Odvolací soud se takto odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Odvolací soud rovněž pochybil, pokud při výpočtu odškodnění vzal v úvahu dobu účasti dovolatele v průtažném řízení od 16. 1. 2006, kdy teprve nabylo právní moci usnesení o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. Takové posouzení je formalistické, neboť návrh, aby se stal žalobce účastníkem řízení na místo původní žalobkyně, byl učiněn již 30. 8. 2005, přičemž žalobce s tímto postupem souhlasil. Již od tohoto data bylo tedy rozhodováno o žalobcových právech a povinnostech. Pokud Nejvyšší soud ve stanovisku R 58/2011 (pozn. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyložil, že počátkem řízení je zásadně den, kdy je soudu podán návrh na zahájení řízení, pak je třeba analogicky posuzovat i návrh, aby bylo v řízení pokračováno s jiným účastníkem řízení. Soud nesprávně právně hodnotil též tu okolnost, že dovolatel v průtažném řízení uplatňoval pohledávku, jež na něj byla postoupena. Odvolací soud desinterpretoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, neboť nevzal v úvahu, že se dovolatel nezabývá skupováním pohledávek (natož problematických) a v tomto oboru nepodniká. Dovolatel uvádí, že tuto pohledávku nenabyl na základě koupě, ale bezúplatným postoupením od žalobkyně, přičemž se zavázal, že okamžikem jejího uhrazení dlužníkem uhradí 100 % vymoženého plnění původní žalobkyni. Dovolatel v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2011, dle nějž soud není povinen, ale ani oprávněn, zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Nesprávné je rovněž, pokud soud snížil základní částku s ohledem na okolnost, že poškozený přispěl svým jednáním k průtahům v řízení. Dle dovolatele touto okolností mělo být to, že jej soud vyzval k doplnění žaloby. Závěrem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho rozsudkem ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, rovněž je, pokud soudy snížily základní částku o 20 % z důvodu, že věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy. Věc sama byla totiž projednávána pouze u nalézacího a odvolacího soudu, zatímco dovolání podané žalovaným směřovalo pouze proti usnesení o procesním nástupnictví, tj. proti rozhodnutí procesní povahy, a řešená otázka ani zdaleka svojí složitostí nedosahovala míry složitosti řízení o věci samé. Žalobce dále namítá existenci nezdůvodnitelných průtahů řízení. První z nich shledává žalobce v okolnosti, že byl v průtažném řízení vyzván k doplnění žaloby až výzvou učiněnou po 4 letech od podání žaloby. Další průtah měl spočívat v tom, že o dovolání žalovaného proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví, bylo rozhodnuto až po 2 letech a 3 měsících. Odvolací soud se omezil pouze na konstatování, že žádný důvod pro zvýšení základní částky neshledal. Hodnocení okolností posuzované věci tak proběhlo ryze jednostranně a odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, konkrétně stanoviska R 58/2011 (pozn. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009, a ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009.
10. K dovolání žalobce se žalovaná nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, splňující podmínky podle § 241 odst. 2 o. s. ř., a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Dovolací soud v první řadě neshledal dovolání přípustným, pokud žalobce namítá, že soudy neměly při snížení základní částky překročit mez 50 %. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu bez nejmenších pochybností plyne, že si soud byl vědom judikatury dovolacího soudu, podle níž by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, a o zvýšení či snížení ve větším rozsahu lze uvažovat ve výjimečných případech. Odvolací soud v dané věci konstatoval, že se o výjimečný případ jedná, přičemž odkázal na okolnosti, které jej vedly k jednotlivým procentním srážkám. Za situace, kdy odvolací soud mimo jiné shledal řízení pro účastníka natolik málo významné, že přistoupil již na základě této okolnosti k významné redukci základní částky, jsou dány takové okolnosti, pro něž lze celkové krácení nad hranici 50 % akceptovat. V této souvislosti nelze opomenout, že význam předmětu řízení je nejvýznamnějším kritériem pro stanovení formy i výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010 nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10). V případech, kdy je tento význam značně omezený, nelze nevnímat výrazný pokles trpěné újmy na straně poškozeného. Této skutečnosti by pak mělo odpovídat poskytnuté odškodnění, a to i za cenu, že dojde ke snížení celkově přesahujícímu 50 %.
16. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení, že odvolací soud desinterpretoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, pokud shledal nízký význam předmětu řízení pro účastníka v tom, že v něm byla uplatňována postoupená a problematická pohledávka. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že sama skutečnost, zda poškozený podniká v oblasti vymáhání problematických pohledávek, je okolností pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za újmu vzniklou v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení obecně nedůležitou. Naopak dovolací soud pokládá za logicky správný takový závěr soudů, že vstupuje-li osoba dobrovolně jako postupník do právního vztahu, který je a priori sporného charakteru, nelze jeho újmu trpěnou v řízení srovnávat s újmou osoby, jež se ve sporném právním vztahu a následně též v soudním řízení ocitá v zásadě nechtěně. Již samotná skutečnost, že postupník sporné pohledávky, jedná-li s náležitou péčí, je schopen předem uvážit pravděpodobnost, zda jím nabývané postavení v právním vztahu povede k účasti v soudním řízení, představuje rozdíl oproti (standardní) situaci, v níž se konkrétní osoba mnohdy stává účastníkem řízení zcela nedobrovolně a nečekaně (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Ve světle posledně uvedeného rozhodnutí rovněž neobstojí námitka dovolatele, pokud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2011, mínil namítnout, že soud neměl zjišťovat okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení nad rámec tvrzení účastníků. Jak totiž dovolací soud vysvětlil, nosný princip projednací zásady – zásada procesních břemen - vyniká v moderním civilním řízení sledujícím i zájem, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (viz § 6 o. s. ř.), především v procesních situacích, kdy právě skutečnosti v důsledku neunášení procesního břemene nemohou být zjištěny, a kdy je proto třeba účastníky břemeny zatížené poučit (viz § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) anebo kdy je zapotřebí pro rozhodnutí z neunášení břemen vyvodit pro stranu jimi zatíženou nepříznivý závěr. O takový případ v souzené věci nejde, soudy dosáhly svého skutkového závěru sice z důkazu navrženého dovolatelem, avšak jej nemohly, byť k jeho neprospěchu, opomenout a právně neposoudit. Tím totiž právě plnily svoji společenskou úlohu v řízení.
17. Bez relevance jsou argumenty dovolatele, dle nichž soud neměl snižovat základní částku s ohledem na kritérium jednání poškozeného, a to z důvodu, že odvolací soud pro uvedené kritérium základní částku jakkoliv nemodifikoval.
18. Pokud žalobce uvádí, že soud měl přistoupit ke zvýšení základní částky pro okolnosti spočívající v postupu orgánů veřejné moci během řízení, neformuluje v tomto ohledu jakoukoliv právní otázku, ale polemizuje toliko se zjištěními soudů. Z uvedeného důvodu ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit.
19. Oproti tomu bylo dovolání shledáno přípustným pro řešení otázek (dosud dovolacím soudem výslovně neřešených), od kterého okamžiku má být posuzována délka řízení ve vztahu k účastníku, jež do řízení vstoupí na straně žalobce postupem podle § 107a o. s. ř., a jakým způsobem určit základní částku v případě náhrady přiměřeného zadostiučinění takto do řízení přistoupivšího účastníka. Dovolání je rovněž přípustné pro řešení otázky, zda lze podle § 31a odst. 3 snížit základní částku odškodnění s ohledem na skutečnost, že v rámci řízení bylo ve více stupních soudní soustavy rozhodováno toliko o otázce procesního nástupnictví.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen jako „OdpŠk“) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
21. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
22. Podle § 90 o. s. ř . účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.
23. Podle § 94 odst. 1 o. s. ř. v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, jsou účastníky navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Jde-li však o řízení o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je či není, jsou účastníky pouze manželé.
24. Podle § 94 odst. 2 o. s. ř. účastníky řízení jsou také navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje.
25. Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odst. 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odst. 3).
26. Podle § 212a odst. 1 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 205 odst. 2)
27. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které představuje nesprávný úřední postup ve smyslu cit. § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
28. Jak uvedl dovolací soud například v usnesení ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005, uveřejněném pod číslem 64/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, osoba, jejíž vstup do řízení je navržen, se stává účastníkem řízení až právní mocí usnesení, kterým soud návrhu podle § 107a o. s. ř. vyhověl (a k témuž datu přestává být účastníkem řízení ten, na jehož místo nový účastník vstoupil). Do té doby zůstává účastníkem řízení ten, kdo jím byl v době vydání usnesení podle § 107a o. s. ř.
29. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, zaujal názor (a tento převzal též do stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [dále též jako „stanovisko Cpjn 206/2010]), že v případě postoupení pohledávky, pro níž je vedeno původní řízení, není důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu řízení, jež bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu.
30. Jak vyplývá z výše citovaného § 13 odst. 2 OdpŠk, není pro odpovědnost státu významné, zda osoba, jež o sobě tvrdí, že byla poškozena nesprávným úředním postupem, byla účastníkem řízení, v rámci kterého došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nýbrž podstatné je pouze to, zda poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem (srov. IŠTVÁNEK, F, SIMON, P., KORBEL F.. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Komentáře Wolters Kluwer ČR., str. 119 - 126). Jestliže tedy osoba tvrdí, že jí vznikla v důsledku jakéhokoliv nesprávného úředního postupu škoda či újma, je na ní, aby prokázala, že daný úřední postup takovou škodu či újmu způsobil. Jak vyplývá ze stanoviska Cpjn 206/2010, je nutné vycházet ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Nevzniká ovšem pochybnost, že se tímto stěžovatelem míní účastník řízení, tedy osoba, jež má přímý a imanentní zájem na výsledku řízení. Každá jiná osoba musí skutečnost, že jí vznikla škoda či újmu v důsledku nepřiměřené délky řízení, prokázat. Jestliže se dovolatel v této věci domáhá náhrady újmy, jež mu měla vzniknout v řízení, do nějž vstoupil na základě postupu podle § 107a o. s. ř., a neuvádí-li nic více, než že mu újma vznikla, staví svůj nárok právě na zmíněné silné a vyvratitelné domněnce. Za daných okolností, kdy je tvrzena tato (obecná) újma vznikající v důsledku nepřiměřené délky řízení, lze přihlížet pouze k délce řízení, po kterou byl poškozený účastníkem řízení. Tím se dovolatel stal až právní mocí usnesení, kterým soud vyhověl návrhu podle § 107a o. s. ř. Jestliže měl dovolatel za to, že mu újma začala vznikat již před okamžikem počátku jeho účastenství, měl povinnost takovou skutečnost tvrdit a prokazovat. Nevzniká pochybnost, že jelikož byl podán návrh podle 107 a o. s. ř., v němž byl dovolatel označen za osobu, jež má do řízení vstoupit na místo žalobkyně, vznikla situace, kdy soud rozhodoval o právech a povinnostech (toliko procesních) dovolatele. Není ovšem žádného důvodu již od tohoto okamžiku žalobce považovat za účastníka řízení, jímž v té době nebyl (k tomu viz výše citované § 90 a 94 o. s. ř. a usnesení R 64/2007). Paralelu, již se dovolatel snaží nalézt mezi návrhem podle § 107a o. s. ř. a žalobou (návrhem na zahájení řízení), neshledává dovolací soud jakkoliv opodstatněnou, neboť porovnávané úkony účastníků řízení mají odlišné procesněprávní důsledky. Uvedená právní otázka tedy byla ze strany odvolacího soudu posouzena správně.
31. Dovolání není ovšem důvodné ani tam, kde dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, z nějž má vyplývat, že nemůže být bráno na zřetel, že věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy, neboť u Nejvyššího soudu byla projednávána toliko otázka procesního nástupnictví, nikoliv věc sama. Závěr odvolacího soudu, podle kterého je bez významu, zda Nejvyšší soud neprojednával dovolání ve věci samé, ve světle dalšího vývoje judikatury, zejména v důsledku závěrů stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, viz část IV., bod a), obstojí, když se dovolací soud staví na takovou interpretaci své následné judikatury, že důvod a obsah přezkumu vyšším soudem tu není podstatný, neboť i řešení procesních otázek má vliv na posuzovanou složitost řízení a tudíž jeho celkovou délku.
32. Odvolací soud však pochybil, pokud určil základní částku tak, že délku řízení, po kterou byl dovolatel účastníkem řízení, násobil částkou 15 000 Kč za rok řízení, přičemž za první dva roky této účasti počítal pouze částku poloviční. S dovolatelem lze souhlasit do té míry, že ve stanovisku Cpjn 206/2010 je uvedeno, že tento odpočet zohledňuje skutečnost, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Nejvyšší soud však v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1078/2013 (obdobně též v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014), vysvětlil, že domáhá-li se právní nástupce původního účastníka řízení odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, není vůči němu důvod hodnotit první dva roky řízení částkou poloviční, vstoupil-li do řízení po více než dvou letech od jeho zahájení a že uvedené krácení není navázáno na osobu poškozeného či účastníka řízení, ale na řízení samotné. V době, kdy žalobce vstoupil do řízení, trvalo v této věci posuzované řízení bez dvou měsíců již dva roky, proto nebyl dán důvod pro úplné krácení částky z důvodu zohlednění počáteční doby řízení, neboť je zřejmé, že počáteční doba řízení již byla takřka naplněna. Jen v tomto směru lze mít dovolání za částečně důvodné.
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku III., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a v závislých výrocích IV. a V. zrušil, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
36. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-