// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 03.11.2016
Konstatování porušení práva jako přiměřená forma zadostiučinění
Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu má konstatování porušení práva jako přiměřená forma zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení své místo v případech, kdy význam řízení byl pro poškozeného nepatrný, případně kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jednáním poškozeného.
V této věci odvolací soud úvahu o přiměřeném zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva založil na posouzení kritéria jednání poškozeného, jež si vyžádalo prodloužení posuzovaného řízení o cca 8 měsíců. Z pohledu celkové délky řízení přesahující 8 let však nelze dojít k závěru, že by nepřiměřená délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena právě jednáním poškozeného, když toto si vyžádalo prodloužení řízení „pouze“ o cca 8 měsíců.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 242/2016, ze dne 16. 8. 2016
Dotčené předpisy: § 31a zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 25 C 71/2014-68, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 152 250 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalované částky se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 140/2006 (dále jen „posuzované řízení“).
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 19. 10. 2005, přičemž v řízení se žalobce domáhal zaplacení pojistného plnění ve výši 76 669,50 Kč. Následně se soud prvního stupně zabýval průběhem posuzovaného řízení. Mimo jiné uvedl, že řízení bylo dvakrát přerušeno k žádosti obou účastníků a že žalobce v řízení urgoval nařízení jednání. Žalobce byl vyzýván k zaplacení soudního poplatku a k doplnění žaloby. V řízení byl vyslýchán svědek prostřednictvím dožádání. Byl zpracován znalecký posudek, jenž byl doplňován. Znalec byl ustanovován k posouzení otázky, zda poškození vozidla se stalo tím způsobem, jak je tvrzeno v žalobě, přičemž znalec toto zcela vyvrátil. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a skončilo právní mocí rozsudku odvolacího soudu dne 3. 1. 2014. Odvolací soud žalobu zcela zamítl s odůvodněním, že k poškození vozidla nedošlo tak, jak je tvrzeno v žalobě. Žalobce byl dvakrát stíhán pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu pojistného podvodu. V jednom řízení byl žalobce obžaloby zproštěn a druhé řízení ke dni rozhodování soudu prvního stupně nebylo skončeno. Žalovaná konstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že žalovaná učinila nesporným, že v posuzovaném řízení trvajícím 8 let a 2,5 měsíce došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce tohoto řízení. Soud se tudíž zabýval otázkou přiměřeného zadostiučinění, přičemž dospěl k závěru, že dostatečnou formou zadostiučinění je žalovanou učiněné konstatování porušení práva. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že v posuzovaném řízení bylo prokázáno, že poškození vozidla tvrzené v žalobě v uvedeném rozsahu nevzniklo z nehody, resp. z nehodového děje popsaného v žalobě. Žalobce již od počátku věděl, nebo při náležité pečlivosti měl vědět, že jeho žaloba nemůže být úspěšná. Z toho důvodu posuzované řízení bylo pro žalobce zcela nevýznamné.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se se závěrem o přiměřené formě zadostiučinění. Přisvědčil však žalobci, že posuzované řízení mělo pro něj standardní význam, neboť z hlediska posuzování újmy způsobené délkou řízení není rozhodující jeho výsledek. Řízení samotné zhodnotil jako řízení složitější a za jeho přiměřenou délku vyměřil období 6 let. Podle odvolacího soudu se však podstatnou měrou na skutečnosti, že řízení trvalo o více než dva roky déle podílel svým chováním žalobce (soudní poplatky ze žaloby a z odvolání zaplatil až na výzvy soudu, byl vyzýván k doplnění žaloby i odvolání a řízení bylo k návrhu účastníků dvakrát přerušeno). V součtu tak řízení po dobu 8 měsíců neběželo, což nelze přičítat k tíži žalované.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil právní otázku poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení jinak, než jak je řešena v judikatuře Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva. (1) Dovolatel konkrétně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009. Namítá, že odvolací soud se neřídil tzv. silnou vyvratitelnou domněnkou vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení. Argumentace v tom směru, že dovolatel svým jednáním přispěl k délce řízení (v době cca 8 měsíců) nemůže v kontextu celkové doby řízení obstát. V řízení nedocházelo jen k několika opakovaným dílčím průtahům na straně soudu, ale i k překročení termínů pro vypracování znaleckého posudku a jeho doplňků, kdy tyto průtahy je třeba přičíst státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012. (2) Dovolatel dále napadá závěr odvolacího soudu, že přiměřená délka řízení by v daném případě byla 6 let. Přiměřenost délky řízení nelze paušalizovat. V obdobných typech sporů nelze dospět k závěru, že délka řízení v trvání 6 let je přiměřená. (3) Dovolatel rovněž považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, dle nějž je přiměřeným zadostiučiněním konstatování porušení práva i za situace, kdy řízení mělo pro dovolatele standardní význam. Význam řízení pro dovolatele je nejdůležitějším kritériem pro určení přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012), přičemž konstatování porušení práva je odpovídajícím způsobem zadostiučinění jen tehdy, lze-li poškozeným utrpěnou újmu považovat za nepatrnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2036/2012). V případě dovolatele pak nejde o extrémní případ, jako je např. uvedený ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). (4) Odvolací soud řádně neodůvodnil, proč dospěl k závěru, že předmětné řízení bylo poměrně složité (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2760/2012). Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud předně uvádí, že dovolatel se v dovolání otázkou přípustnosti zabývá pouze obecně, když přípustnost vymezuje tak, že otázka poskytnutí přiměřeného zadostiučinění byla vyřešena odchylně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dále dovolatel vymezuje další konkrétní otázky, aniž by se u každé z nich samostatně zabýval splněním předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolací soud přitom ve své judikatuře opakovaně uvádí, že vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V posuzovaném případě pak dovolatel ve vztahu k otázkám č. 1, č. 3 a č. 4 odkazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se odvolací soud měl odchýlit. Na posouzení těchto otázek tak lze vztáhnout dovolatelem obecně vymezenou přípustnost dovolání. V případě druhé otázky však dovolatel na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu neodkazuje, tudíž ve vztahu k této otázce z dovolání není seznatelné, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Dovolání tak v této části trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Na vyřešení první dovolatelem vymezené otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, přičemž přiměřeným zadostiučiněním shledaly konstatování porušení práva. Jelikož porušení práva konstatovala již žalovaná před zahájením řízení, žalobu zamítly. Z uvedeného plyne, že soudy nižších stupňů vycházely z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Pokud by tomu tak nebylo, nebylo by ani konstatováno porušení práva. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy (srov. Stanovisko, zejm. jeho část V., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
Ani čtvrtá dovolatelem vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud v dovolatelem namítaném usnesení ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2760/2012, uvedl: „Soudy by proto při posuzování kriteria složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhá na více stupních soudní soustavy.“ Uvedený závěr se tak týká odůvodnění přiměřené výše finančního zadostiučinění. V této věci však soudy nižších stupňů dovolateli zadostiučinění v penězích nepřiznaly, a proto ani neodůvodnily její procentuální snížení dle jednotlivých aspektů složitosti řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že odvolací soud složitost řízení spatřoval jednak v počtu instancí, jednak v tom, že byl vypracováván znalecký posudek, a také v tom, že bylo nutné provést výslech svědka prostřednictvím dožádání. Odvolací soud se tudíž neodchýlil od dovolatelem namítaného rozhodnutí, když závěry tohoto rozhodnutí na nyní posuzovanou věc nedopadají.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení třetí dovolatelem vymezené otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolací soud předesílá, že přiznanou formou zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdější předpisů (dále jen „OdpŠk“) na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010).
V rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, Nejvyšší soud uvedl: „Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (část IV. písm. d/ Stanoviska). Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného.“
Ve vztahu k přiměřenému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl: „Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ Dále uvedl: „Případy, kdy postačí konstatování porušení práva, je možno vysledovat právě v judikatuře Evropského soudu - ve věci Szeloch proti Polsku (rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 5. 2001, stížnost č. 33079/96) nebo ve věci Berlin proti Lucembursku (rozsudek senátu čtvrté sekce ze dne 15. 7. 2003, stížnost č. 44978/98, kde ‚Soud připouští, že stěžovatel mohl utrpět jistou morální újmu z důvodu průtahů v průběhu rozvodového řízení. Připomíná však, že délka tohoto řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jeho vlastním chováním. Za těchto podmínek je Soud názoru, že případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl, bude dostatečně napravena samotným konstatováním porušení.‘)“
Z uvedeného tak je zřejmé, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu má konstatování porušení práva jako přiměřená forma zadostiučinění své místo v případech, kdy význam řízení byl pro poškozeného nepatrný, případně kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jednáním poškozeného.
V této věci odvolací soud vycházel ze standardního významu řízení pro dovolatele. Úvahu o přiměřeném zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva odvolací soud založil na posouzení kritéria jednání poškozeného, jež si vyžádalo prodloužení posuzovaného řízení o cca 8 měsíců. Z pohledu celkové délky řízení přesahující 8 let však nelze dojít k závěru, že by nepřiměřená délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena právě jednáním poškozeného, když toto si vyžádalo prodloužení řízení „pouze“ o cca 8 měsíců.
Vzhledem k právě uvedenému tak dovolací soud přiznané zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, jež odvolacím soudem bylo založeno na posouzení kritéria jednání poškozeného, považuje za zcela zjevně nepřiměřené. K takovému závěru by odvolací soud ospravedlňovala úvaha o uplatnění „podvodné“ žaloby (srov. názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, byť ohledně uplatnění zjevně nedůvodné žaloby), takový důvod však odvolací soud ve svém rozhodnutí nevyjádřil.
Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-