// Profipravo.cz / Řízení o dědictví 30.04.2024
Odměna soudního komisaře v pozůstalostním řízení
I. Ustanovení § 171 odst. 2 z. ř. s. definující pasiva pozůstalosti používá k jejich vymezení taxativní výčet, z čehož současně plyne, že jiné než tam uvedené pohledávky (byť vymezené i prostřednictvím tzv. právně neurčitých pojmů) nemohou být do pasiv pozůstalosti zahrnuty.
II. Mezi dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti, patří zákonem výslovně předjímané náklady na pořízení soupisu pozůstalosti (§ 1686 o. z.), právo dědice na náhradu nákladů učiněných při splnění odkazů a na přiměřenou odměnu za svou námahu (§ 1630 o. z.), je-li pozůstalost odkazy obtížena tak, že je téměř vyčerpána; nebo odměna soudního komisaře, ta ovšem jen tehdy, je-li hrazená podle § 109 odst. 1 z. ř. s. z majetku likvidační podstaty (tedy jen) v případě likvidace pozůstalosti
Jde-li o odměnu soudního komisaře (obecně) platí, že je vnímána jako součást nákladů řízení, o níž soud (soudní komisař), jako o nákladech řízení dalších účastníků, rozhoduje z povinnosti úřední, a to zpravila až v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř. a § 128 a § 1 odst. 3 a 4 z. ř. s.). Platí současně dlouhodobě judikatorně ustálený závěr, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní (právotvornou) povahu. V občanském soudním řízení (včetně řízení odbývajícího se v režimu z. ř. s.) platí přitom i nadále zásada, že náklady řízení, které vznikají účastníku osobně či jeho zástupci, si každý účastník platí ze svého (§ 140 odst. 1 o. s. ř.); právo na náhradu těchto nákladů a vznik pohledávky se tak pojí až s právní mocí rozhodnutí soudu o těchto nákladech. Stejné pravidlo platí přiměřeně o nákladech dalších osob zúčastněných na řízení (typicky soudních komisařů), popř. o nákladech, jež ze svého zálohoval stát (§ 148 o. s. ř). Lze proto shrnout, že není žádného rozumného důvodu, aby specificky v pozůstalostním řízení byly náklady řízení či odměna soudního komisaře (s výjimkou likvidace pozůstalosti), které i v jiných řízeních platí (nesou či nahrazují) jejich účastníci, považovány za dluh, jež by měl být součástí pasiv pozůstalosti.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 885/2024, ze dne 8. 4. 2024
Dotčené předpisy:
§ 127 z.ř.s.
§ 171 odst. 2 písm. b) z.ř.s.
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V projednávané exekuční věci k návrhu oprávněného Městský soud v Brně usnesením ze dne 4. 7. 2006, č. j. 96 Nc 4227/2006-5, nařídil k vymožení pohledávky ve výši 3 572 927,50 Kč exekuci na majetek povinného B. Š. Provedením exekuce pověřil soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-venkov JUDr. P. K. (dále jen „soudní exekutor“). Povinný v průběhu exekuce dne XY zemřel, a proto soudní exekutor usnesením ze dne 17. 10. 2023, č. j. 137 EX 3418/06-52, rozhodl, že do řízení vstupují (na místo dosavadního povinného) jeho nástupci, a to D. Š., J. Š., Z. Š. a M. Š. s tím, že tito odpovídají za dluhy zůstavitele (povinného) společně a nerozdílně každý rovným dílem co do výše nabytého dědictví, tedy každý co do částky 687 500 Kč. Soudní exekutor vycházel ze znění § 36 odst. 5 věty první zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále jen „ex. řád“), podle něhož prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení na místo dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Současně odkázal i na § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když vycházel z obsahu usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2023, č. j. 59 D 1869/2021-127, jímž bylo rozhodnuto, v rámci pozůstalostního řízení po povinném, o dědickém právu výše jmenovaných účastníků.
2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání podaného D. Š., J. Š. a Z. Š. v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora v napadené části, v níž byla D. Š. „shledána odpovědnou za dluhy povinného co do částky 687 500 Kč“, změnil tak, že dotyčná „odpovídá za dluhy povinného co do částky 592 987,875 Kč“ (výrok I usnesení odvolacího soudu). V části, v níž byla J. Š. „shledána odpovědnou za dluhy povinného co do částky 687 500 Kč“, usnesení soudního exekutora změnil tak, že jmenovaná „odpovídá za dluhy povinného co do částky 592 987,875 Kč“ (výrok II usnesení odvolacího soudu), v části, v níž byl Z. Š. „shledán odpovědným za dluhy povinného co do částky 687 500 Kč“, usnesení soudního exekutora změnil tak, že posledně uvedený účastník „odpovídá za dluhy povinného co do částky 592 987,875 Kč“ (výrok III usnesení odvolacího soudu). Ve vztahu k M. Š., která odvolání proti usnesení soudního exekutora nepodala, zůstalo rozhodnutí soudního exekutora nedotčeno (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. Vycházeje z obsahu exekučního spisu a pozůstalostního spisu odvolací soud zdůraznil, že uplatnili-li odvolatelé v rámci dědického řízení po zůstaviteli /povinném/ výhradu soupisu ve smyslu § 1706 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), odpovídají za dluhy zůstavitele společně a nerozdílně pouze do výše ceny nabytého dědictví. Dědic, kterému svědčí výhrada soupisu, je povinen uhradit dluhy zůstavitele a ostatní pasiva pozůstalosti „pro viribus hereditatis“, tedy nejen z dědictví, ale i ze všeho svého ostatního majetku. Na úhradu dluhů zůstavitele a ostatních pasiv pozůstalosti však není povinen vynaložit více, než kolik činí obvyklá cena nabytého dědictví, nestanoví-li zákon jinak. Rozhodl-li soudní exekutor ve svém usnesení (resp. v jeho odvolateli napadené části) o výši odpovědnosti procesních nástupců (dědiců) povinného tak, že za tento dluh odpovídají společně a nerozdílně, každý pak do výše nabytého dědictví v částce 687 500 Kč, nepostupoval správně. V pozůstalostním řízení byla na základě tzv. konvokace věřitelů přihlášena pohledávka zůstavitelova věřitele J. Š., která byla v částce 364 532,50 Kč zahrnuta do pasiv pozůstalosti. Do pasiv pozůstalosti byla dále zahrnuta náhrada nákladů pohřbu zůstavitele v částce 13 516 Kč. Tyto pohledávky, zahrnuté do pasiv pozůstalosti, jsou dědicové povinného povinni podle odvolacího soudu uspokojit přednostně. O výši těchto pohledávek pak bylo nutno ponížit částku, do jejíž výše odpovídají dědicové povinného za pohledávku vymáhanou v této exekuci. Co se týče náhrady nákladů „dědického řízení“ (včetně odměny notáře) [správně šlo o pozůstalostní řízení – poznámka Nejvyššího soudu], o jejíž výši by měla být dle odvolatelů ponížena částka, do které jsou dědicové odpovědní za dluhy zůstavitele (povinného v této exekuci), odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí připomenul, že na tyto náklady nelze nahlížet jako na pasivum pozůstalosti. Je obecným pravidlem zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“ (upravujícího též pozůstalostní řízení), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, které mu v průběhu řízení vznikly a které sám platil. Společné náklady platí účastníci podle poměru účastenství na věci a na řízení, a to každý z nich samostatně podle vzájemného poměru čisté hodnoty jejich dědických podílů (srov. § 108 odst. 1 písm. b/ z. ř. s.). Ze žádného zákonného ustanovení přitom nelze dovodit, že by tyto náklady byly pasivem pozůstalosti, jak předpokládá ustanovení § 171 odst. 2 z. ř. s. Náklady „dědického“ řízení hradí každý z dědiců ze svých prostředků, nikoli ze zjištěných aktiv pozůstalosti. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že hodnotu nabytého dědictví odvolatelů je nutno pro účely tohoto exekučního řízení ponížit o částku odpovídající povinnosti jednotlivých odvolatelů podílet se na úhradě (přednostně uspokojovaných) pohledávek, jež byly zahrnuty do pasiv pozůstalosti, kdy jde celkem o částku 94 512,125 Kč (¼ z 13 516 K č + ¼ z 364 532,50 Kč). Odvolatelka D. Š. a odvolatelé J. Š a Z. Š. tak podle odvolacího soudu odpovídají za dluhy povinného každý co do částky 592 987,875 Kč (687 500 Kč – 94 512,125 Kč).
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Usnesení odvolacího soudu napadli účastníci J. a Z. Š. [dále též „dovolatelé“] (patrně) v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání namítali, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud 1) ve vztahu k pohledávce oprávněného vůči novým povinným nezapočítal, coby pasivum pozůstalosti, jimi hrazenou odměnu notáře. S odkazem na výčet § 171 odst. 2 písm. a) a b) z. ř. s. připomenuli, že pasiva pozůstalosti tvoří dluhy zůstavitele, které měl v době smrti, jakož i dluhy, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt [písm. a)], dále náklady pohřbu, náklady některých osob na zaopatření a další dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti [písm. b)]. Dovolatelé vycházejí z přesvědčení, že součást pozůstalosti tvoří i další dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele a že mezi tyto dluhy lze řadit i dědici uhrazenou odměnu notáře. Z § 108 odst. 1 a 2 z. ř. s. vyplývá, že „odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty jsou v řízení o pozůstalosti povinni notáři zaplatit a) jediný dědic, který nabývá dědictví, jež není předlužené, b) více dědiců, kteří nabývají dědictví, jež není předlužené, a to podle poměru svých dědických podílů nebo podle poměru majetku nabytého při rozdělení pozůstalosti, c) pozůstalý manžel, který nabývá majetek na základě dohody schválené soudem podle § 162 odst. 1 z. ř. s. nebo na základě vypořádání usnesením soudu podle § 162 odst. 2 z. ř. s., bylo-li řízení o pozůstalosti zastaveno podle § 153 nebo 154 z. ř. s., d) stát, nejde-li o případy podle písmene a) až c). O tom, kdo a v jaké výši platí odměnu notáře a jeho hotové výdaje, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, rozhodne soud i bez návrhu v usnesení, kterým se řízení v prvním stupni končí.“ Vzájemným posouzením citovaných ustanovení v kontextu logického a jazykového výkladu je podle dovolatelů zřejmé, že odměna notáře vznikla jako dluh po smrti zůstavitele, o němž zákon stanoví, že jej hradí dědici zůstavitele. Pro úplnost dodali, že z jazykového výkladu § 171 odst. 2 písm. b) z. ř. s. nevyplývá, že se musí jednat o dluh zůstavitele jako takového, nýbrž se jedná o veškeré dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele. Daná otázka přitom dosud nebyla při rozhodování dovolacího soudu v jeho judikatuře vyřešena.
4. Podle dovolatelů odvolací soud rovněž 2) pominul existenci dalšího dluhu, když konkrétně nevzal v potaz dluh zůstavitele vymáhaný soudním exekutorem Mgr. P. J., Exekutorský úřad C., pověřeným vedením exekuce na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2008, č.j. 96 Nc 8624/2008-9, k vymožení povinnosti (zůstavitele) dle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Brně dne 3. 11. 2004, č.j. 21 C 207/2001-72, a podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2006, č. j. 13 Co 217/2005-104, a to k uspokojení pohledávky oprávněného Whitby Developments Limited, reg. č. 1510277, se sídlem 412 Lake Road, Takapuna, Auckland, kdy aktuální výše vymáhaného plnění činí na jistině 31 677 Kč, předpokládaných nákladech oprávněného 11 436 Kč a předpokládaných nákladech exekuce 5 754,44Kč, tj. celkem 48 867,43 Kč. K tomu dovolatelé dodali, že se o tomto dluhu fakticky dozvěděli až poté, „co odeslali odvolání proti usnesení č. j. 137 Ex 3418/06-52, o němž bylo rozhodováno Krajským soudem, proti jehož rozhodnutí směřuje toto dovolání“.
5. Konečně bylo v dovolání namítáno, že se odvolací soud 3) nezabýval modifikací „původního dluhu“ o část připadající do společného jmění manželů původního dlužníka (zůstavitele). „Vymáhaný dluh“ [v dovolání ovšem nijak nespecifikovaný – poznámka Nejvyššího soudu] vznikl podle dovolatelů za doby trvání společného jmění manželů (dále jen „SJM“) původního dlužníka a D. Š. a celkový dluh původního dlužníka by tedy v polovině částky měl být hrazen ze SJM původního dlužníka a jeho manželky a teprve zbývající část by měla být hrazena dědici. Vyčíslení dluhu „je součástí exekučního spisu pod č. j. 137 Ex 3418/06-66“. Tedy dluh zůstavitele (původního povinného) má být rozdělen na poloviny, polovina je součástí SJM a má být vymáhána po manželce a teprve s druhou polovinou má být kalkulováno v rámci exekučního řízení vedeného vůči novým povinným, avšak maximálně do výše jejich podílů. Dovolatelé současně namítali, že uvedenou skutečností se odvolací soud nezabýval, přestože takovou námitku v odvolání uplatnili, čímž se stalo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.
6. Dovolatelé proto závěrem navrhovali, aby dovolací soud postupem podle § 243e o.s.ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. K podanému dovolání se vyjádřil (velmi stručně) oprávněný, který přisvědčil některým závěrům odvolacího soudu, pročež považoval podané dovolání za nedůvodné a navrhoval, aby jej Nejvyšší soud zamítl.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení, za splnění podmínky povinného zastoupení advokátem vyplývající z § 241 odst. 1 o. s. ř.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Posuzované dovolání zčásti [ve vztahu k otázkám 2 a 3] neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo v tomu odpovídajícím rozsahu náležitě vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
13. V úvodní části dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod bylo konkretizováno, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání, považují dovolatelé pro sebe v této věci za splněný.
14. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
15. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod, tedy pro každou námitku či otázku, samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
16. Pokud se snad dovolatelé domnívali, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury dovolacího soudu nebo Ústavního soudu se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
17. Nejvyšší soud současně nepřehlédl, že zákonem vyžadovaný důvod přípustnosti dovolání byl (v jeho části I/2) vymezen tak, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
18. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, mimo jemu přikázanou roli nestranného arbitra, na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahovat z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení, popř. (jak v této věci) k jinak řádně vymezeným otázkám vyhledávat v úvahu přicházející důvody přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž nedostatečnou procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
19. K ústavní konformitě požadavku na obligatorní potřebu náležitého vymezení důvodů přípustnosti dovolání se Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
20. Nejvyšší soud se zřetelem k výše řečenému nemohl podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve výše specifikovaném rozsahu věcně projednat, neboť vady, jimiž bylo dovolání zatíženo, nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Ohledně otázek 2) a 3) dovolatelé žádný důvod zakládající přípustnost dovolání /ve smyslu § 237 o. s. ř./ jednoznačně nevymezili. Dlužno přes vadnost dovolání a zcela nad rámec rozhodovacích důvodů stručně dodat, že pro Nejvyšší soud je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu (243f odst. 1 o. s. ř.), proto by se nemohl zabývat právním posouzením skutkových okolností (nově najevo vyšlého dluhu povinného exekučně vymáhaného ve prospěch cizozemské právnické osoby), jež do doby rozhodování odvolacího soudu nevyšly najevo (podle zásady "quod non est in actis, non est in mundo"). Dovolatelé rovněž patrně přehlédli, že pokud jde o dluh zůstavitele z titulu půjčky poskytnuté mu J. Š. dne 31. 3. 1999, ve znění dodatku ze dne 1. 2. 2000, pak ke dni úmrtí zůstavitele (povinného) činila její nesplacená výše 729 065,00 Kč, která již byla v rámci exekučního řízení „modifikována, vzhledem k existenci společného jmění manželů a ke vzniku nároku na regres vůči pozůst. manželce ze zákona, na polovinu, pro účely pozůstalostního řízení tedy oceněna částkou 364 532,50 Kč“ (viz odstavec 2 odůvodnění usnesení soudního exekutora). Pak ovšem pojmově nebylo namístě dále ono pasivum pozůstalosti krátit, jestliže ani případná budoucí dohoda o vypořádání majetku v SJM tvořícího pozůstalost uzavřená mezi přeživší manželkou zůstavitele a ostatními jeho dědici nemohla krátit práva třetích osob (§ 737 odst. 1 o. z.).
21. Dovolání J. Š. a Z. Š. není subjektivně přípustné, směřuje-li (patrně) též proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví v exekučním řízení ve vztahu mezi oprávněným a D. Š. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, oprávnění podat dovolaní (tzv. subjektivní přípustnost) svědčí jen tomu z účastníků, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je odstranitelná tím, že dovolací soud takové rozhodnutí zruší nebo změní. Z uvedeného vyplývá, že v rozsahu, v jakém usnesení odvolacího soudu účastníci napadli, to je v rozsahu výroku I, bylo dovolání podáno někým, kdo k němu není oprávněn, a proto v tomto rozsahu dovolací soud dovolání odmítl (srov. § 218 písm. b/ a § 243c odst. 3 o. s. ř.). Obdobné závěry platí v rozsahu, jímž dovolání J. Š. směřovalo (implicitně) proti výroku III, týkajícího se Z. Š. a vice versa, tedy pokud dovolání Z. Š. naopak mířilo na výrok II, který se týká výlučně J. Š. (zde lze pro stručnost odkázat na správné a výstižné úvahy odvolacího soudu, že jednotliví nástupci povinného mají po skončení pozůstalostního řízení postavení samostatných společníků v rozepři a každý tak jedná v řízení sám za sebe). Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání k první dovolateli předestřené otázce, týkající se charakteru pohledávky z titulu odměny přiznané soudnímu komisaři v souvislosti s vedením pozůstalostního řízení, u níž dovolatelé náležitě uvedli, že dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
22. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že odvolací soud (ani soudní exekutor) za pasivum pozůstalosti, jež se při uplatněné výhradě soupisu pozůstalosti mělo projevit v míře odpovědnosti jednotlivých dědiců za dluhy zůstavitele, nepovažoval odměnu soudního komisaře a náhradu jeho hotových výdajů (dále jen pro stručnost „odměna soudního komisaře“). Dovolání (v tomto rozsahu spojené v bodě V/20 s náležitě vylíčeným důvodem přípustnosti dovolání), shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť daná otázka vskutku nebyla dosud ve všech souvislostech v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
23. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve výše uvedeném rozsahu sice přípustné, není však opodstatněné.
24. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
25. Podle § 1479 o. z. dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Kdo zemře před zůstavitelem, nebo současně s ním, nedědí.
26. Smrtí zůstavitele vzniká dědické právo, které poskytuje dědici (dědicům) právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní a na nabytí dědictví (srov. § 1475 odst. 1 a 3 a § 1479 větu první o. z.). Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví a stanoví, že pozůstalost po každém zůstaviteli musí být projednána a rozhodnuta soudem. Soud řízení o pozůstalosti zahajuje i bez návrhu. V řízení o pozůstalosti musí být projednáno (s výjimkou majetku a dluhů, o nichž zákon stanoví, že se k nim v řízení o pozůstalosti nepřihlíží) veškeré jmění zůstavitele patřící do pozůstalosti, poté soud potvrzuje nabytí dědictví. Podle usnesení soudu o dědictví se nabývá dědictví (s výjimkou nabytí dědictví následným dědicem) vždy s účinností ke dni vzniku dědického práva [rozuměj k okamžiku smrti zůstavitele].
27. Podle § 180 z. ř. s. na podkladě soupisu pozůstalosti, seznamu pozůstalostního majetku, společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku nebo shodných údajů dědiců o zůstavitelově majetku a na základě shodných údajů dědiců o pasivech pozůstalosti soud usnesením stanoví obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, popřípadě výši předlužení. Uvedené usnesení však není závazné ve vztahu ke třetím osobám (zejména vůči věřitelům zůstavitele).
28. Řízení o pozůstalosti má za cíl především zjistit, komu svědčí dědické právo (kdo se má stát zůstavitelovým dědicem, event. zda majetek připadne státu jako tzv. odúmrť), potvrdit nabytí dědictví jedinému dědici (státu) nebo vypořádat jmění zůstavitele (s výjimkou majetku a dluhů, o nichž zákon stanoví, že se k nim v řízení o pozůstalosti nepřihlíží), tj. rozdělit je mezi více dědiců.
29. Podle § 1706 o. z. uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví. To platí i v případě, že soupis pozůstalosti nařídil soud v zájmu osoby pod zvláštní ochranou.
30. Podle § 108 odst. 1 z. ř. s., upravujícího „placení odměny a náhrad“ platí, že odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty jsou v řízení o pozůstalosti povinni notáři zaplatit a) jediný dědic, který nabývá dědictví, jež není předlužené, b) více dědiců, kteří nabývají dědictví, jež není předlužené, a to podle poměru svých dědických podílů nebo podle poměru majetku nabytého při rozdělení pozůstalosti, c) pozůstalý manžel, který nabývá majetek na základě dohody schválené soudem podle § 162 odst. 1 nebo na základě vypořádání usnesením soudu podle § 162 odst. 2, bylo-li řízení o pozůstalosti zastaveno podle § 153 nebo 154, d) stát, nejde-li o případy podle písmene a) až c) [odstavec 1]. O tom, kdo a v jaké výši platí odměnu notáře a jeho hotové výdaje, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, rozhodne soud i bez návrhu v usnesení, kterým se řízení v prvním stupni končí. Při rozhodování soud určí náhradu za daň z přidané hodnoty podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené jiným právním předpisem [odstavec 2].
31. Nejvyšší soud ve sledovaných souvislostech zdůrazňuje, že postavení dědice podle občanského zákoníku z roku 1964, který tehdy ex lege odpovídal za dluhy zůstavitele jen do výše ceny nabytého dědictví, se nijak zásadně nezměnilo oproti postavení dědice, který za současné právní úpravy učinil výhradu soupisu, popř. státu, kterému svědčí při odúmrtí výhrada soupisu tzv. ze zákona (§ 1701 až 1706 a § 1675 o. z.). V obou zmiňovaných případech odpovídají dědicové za dluhy zůstavitele „do výše ceny nabytého dědictví“. Jedinou formulační změnou je toliko mírně odlišná úprava přiměřených nákladů spojených s pohřbem zůstavitele, u níž nynější úprava výslovně preferuje jejich zapravení přímo z pozůstalostního majetku.
32. Otázkou rozsahu aktiv a pasiv pozůstalosti se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 586/2023, v němž vyložil, že podle § 171 odst. 2 z. ř. s., pasiva pozůstalosti tvoří a) dluhy zůstavitele, které měl v době smrti, jakož i dluhy, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt a b) náklady pohřbu, náklady některých osob na zaopatření a další dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti.
33. Současné znění ustanovení § 171 z. ř. s. je obdobou dřívějšího § 175m o. s. ř., avšak zpřesňuje a nově definuje, co spadá do aktiv a pasiv zůstavitele. Ve vztahu k pasivum dědictví pozůstalosti odborná literatura zdůrazňuje, že aktiva byla dříve praxí většinou pojímána jen jako majetek, který zůstaviteli náležel ke dni úmrtí a obdobně byla pasiva chápána jen jako dluhy existující v době úmrtí zůstavitele, doplněné o náklady pohřbu. Nová úprava výslovně zařazuje do aktiv pozůstalosti také některý majetek a do pasiv pozůstalosti některé dluhy a náklady, jejichž zařazení do aktiv či pasiv dědictví nemělo dříve přímou oporu v ustanoveních zákona, popřípadě bylo nejasné, zda vůbec a v jaké podobě mají být do aktiv nebo pasiv zařazeny. Příkladem těchto dluhů mohou být zejména různé nedoplatky (závazky), které byly zjištěny nebo o kterých bylo rozhodnuto až po smrti zůstavitele, ale vážou se k období jeho života (k tomu srov. např. MACKOVÁ, A., MUZIKÁŘ, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2016, komentář k § 171). Obdobně Tlášková (srov. TLÁŠKOVÁ, Šárka. § 171 [Zjišťování aktiv a pasiv pozůstalosti]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 384–385, marg. č. 37–39) vychází z toho, že pro zařazení dluhu do pasiv dědictví (přesněji pozůstalosti – poznámka Nejvyššího soudu) je rozhodující, zda dluh v době úmrtí zůstavitele existoval; není významné, kdy se stal dluh splatným, tedy zda se stal splatným až po smrti zůstavitele. Do pasiv dědictví (pozůstalosti) se zařadí též dluh budoucí, jestliže závazek v tomto směru vznikl za života zůstavitele, i když není jisté, zda dluh skutečně vznikne. Bude proto vždy na soudu prvního stupně (pověřeném soudním komisaři), aby ve spolupráci s dědici (popř. se státem, jemuž má dědictví připadnout jako odúmrť) při rozhodování o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku (§ 180 odst. 1 a 2 z. ř. s.) a hodnocení toho, zda dědictví není předluženo, pečlivě zahrnuli všechna aktiva i pasiva pozůstalosti v intencích výše zmiňovaného výkladu, aby bylo najisto postaveno, zda jsou dány podmínky pro nařízení likvidace pozůstalosti. Není také vyloučeno, aby bylo usnesení o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku do doby právní moci usnesení o dědickém právu změněno, ukáže-li se, že tu jsou další aktiva nebo pasiva pozůstalosti (jak to předpokládá § 180 odst. 2 z. ř. s.)“.
34. Nelze současně pominout, že zmiňované ustanovení § 171 odst. 2 z. ř. s. definující pasiva pozůstalosti používá k jejich vymezení taxativní výčet, z čehož současně plyne, že jiné, než tam uvedené pohledávky (byť vymezené i prostřednictvím tzv. právně neurčitých pojmů) nemohou být do pasiv pozůstalosti zahrnuty.
35. Především je patrné, že odměna notáře nemůže být vnímána jako pasivum pozůstalosti ve smyslu § 171 odst. 1 písm. a) z. ř. s. neboť důvod, pro který bylo zahájeno pozůstalostní řízení (ať už z moci úřední nebo na návrh některé z osob, jež si činily nárok na dědictví po zůstaviteli nebo podíl z něj, viz § 138 odst. 1 a 2 z. ř. s.), v jehož rámci náklady notáři vznikají, netkví v „právní skutečnosti“ přičitatelné zůstaviteli. Ani úmrtí zůstavitele nepředstavuje „právní skutečnost z níž by měl zůstavitel plnit, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt“. Z hlediska možného naplnění hypotézy § 171 odst. 1 písm. a) z. ř. s. je totiž nezbytné, aby právní skutečnost, od níž je odvozována existence (existujícího, budoucího či jen podmíněného) dluhu zůstavitele nastala /vznikla/ ještě před jeho smrtí. Řečeno jinak: smrt fyzické osoby sama o sobě (pojmově) nepředstavuje právní důvod vzniku jakéhokoliv dluhu zůstavitele (a bez dalšího nevede ani ke vzniku pasiv pozůstalosti).
36. Neobstojí ovšem ani výklad dožadující se podřízení odměny soudního komisaře pod ustanovení § 171 odst. 2 písm. b) z. ř. s. Zmiňované ustanovení za pasiva pozůstalosti (nad rámec těch, jež jsou specifikována pod písmenem a/) považuje též další dluhy v podobě nákladů pohřbu, náklady některých osob na zaopatření a „další dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele“ nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti.
37. Dovolatelům je možno přisvědčit, že striktně jazykový výklad pojmu „dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele“ nevylučuje přistoupit k interpretaci jimi zastávanou, tedy že takovým dluhem by mohla být i pohledávka soudního komisaře z titulu jemu soudem přiznané odměny. Nicméně ne každý dluh, který vznikne v souvislosti s pozůstalostním řízením až po smrti zůstavitele a který je povinen zapravit některý z dědiců, lze považovat za dluh odpovídající pasivům pozůstalosti. Zkoumané ustanovení § 171 odst. 2 písm. b) z. ř. s. nepochybně představuje výjimku z pravidla, že za dluhy, jež vznikly až po smrti zůstavitele a bez jeho přičinění odpovídají v zásadě již sami dědicové (popř. v průběhu pozůstalostního řízení osoby spravující pozůstalost). Proto je třeba při jeho výkladu respektovat interpretační zásadu, že výjimky v právu je (v pochybnostech) třeba vykládat spíše restriktivně.
38. V plné shodě s komentářovou literaturou má Nejvyšší soud za to, že mezi dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti, patří zákonem výslovně předjímané náklady na pořízení soupisu pozůstalosti (§ 1686 o. z.), právo dědice na náhradu nákladů učiněných při splnění odkazů a na přiměřenou odměnu za svou námahu (§ 1630 o. z.), je-li pozůstalost odkazy obtížena tak, že je téměř vyčerpána; nebo odměna soudního komisaře, ta ovšem jen tehdy, je-li hrazená podle § 109 odst. 1 z. ř. s. z majetku likvidační podstaty (tedy jen) v případě likvidace pozůstalosti (srov. TLÁŠKOVÁ, Šárka, op. cit., s. 385, marg. č. 43.). Prakticky totožné stanovisko (ohledně výčtu dluhů vzniklých až po smrti zůstavitele a přesto považovaných za pasivum pozůstalosti) zastává i Muzikář (viz MUZIKÁŘ, Ladislav, In: MACKOVÁ, Alena, MUZIKÁŘ, Ladislav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 324).
39. Kdyby totiž zákonodárce považoval odměnu soudního komisaře (či dokonce výjimečně přiznávané náklady řízení účastníků, srov. § 128 z. ř. s.) bez dalšího za pasivum pozůstalosti, jak se toho dožadují dovolatelé, nebylo by třeba, aby zvláště upravoval způsob hrazení této odměny z likvidační podstaty v případě nařízené likvidace pozůstalosti.
40. Jde-li o odměnu soudního komisaře (obecně) platí, že je vnímána jako součást nákladů řízení (srovnej § 127 o. s. ř.), o níž soud (soudní komisař), jako o nákladech řízení dalších účastníků, rozhoduje z povinnosti úřední, a to zpravila až v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř. a § 128 a § 1 odst. 3 a 4 z. ř. s.). Platí současně dlouhodobě judikatorně ustálený závěr, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní (právotvornou) povahu; srov. bod XXXVII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sb. rozh. obč. V občanském soudním řízení (včetně řízení odbývajícího se v režimu z. ř. s.) platí přitom i nadále zásada, že náklady řízení, které vznikají účastníku osobně či jeho zástupci, si každý účastník platí ze svého (§ 140 odst. 1 o. s. ř.); právo na náhradu těchto nákladů a vznik pohledávky se tak pojí až s právní mocí rozhodnutí soudu o těchto nákladech. Stejné pravidlo platí přiměřeně o nákladech dalších osob zúčastněných na řízení (typicky soudních komisařů), popř. o nákladech, jež ze svého zálohoval stát (§ 148 o. s. ř). Lze proto shrnout, že není žádného rozumného důvodu, aby specificky v pozůstalostním řízení byly náklady řízení či odměna soudního komisaře (s výjimkou likvidace pozůstalosti), které i v jiných řízeních platí (nesou či nahrazují) jejich účastníci, považovány za dluh, jež by měl být součástí pasiv pozůstalosti. Úvahy odvolacího soudu, který odměnu soudního komisaře při rozhodování o procesním nástupnictví v exekučním řízení nezohlednil, jsou prosty pochybení.
41. Pro věc je nerozhodná určitá formulační nepřesnost, jíž se dopustil soudní exekutor a posléze zejména odvolací soud. Při rozhodování o procesním nástupnictví po zemřelém povinném dle § 107 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. se řeší problematika, v jakém rozsahu odpovídají právní nástupci za závazky původního účastníka jen jako předběžná otázka a ve výroku usnesení je třeba toliko uvést, že v řízení bude namísto dosavadního povinného soud či soudní exekutor (v souladu s dikcí § 107 odst. 1 in fine o. s. ř.) pokračovat s jeho nástupci. Zjistí-li se, že právní nástupce povinného odpovídá jen za část exekučně vymáhané pohledávky (zejména tím, že vstoupil do povinnosti, o níž v řízení jde, s limitovanou odpovědností, např. v důsledku uplatněné výhrady soupisu pozůstalosti), je třeba to vyjádřit ve výroku usnesení tím, že s ním bude v řízení pokračováno jen ohledně určité částky. Současně je ovšem třeba, aby v rozsahu, v němž povaha věci neumožňuje v exekučním řízení pokračovat (§ 107 odst. 5 o. s. ř.), bylo exekuční řízení ve výroku téhož usnesení částečně zastaveno. Uvedený závěr vyplývá z odvolacím soudem přiléhavě připomenutého usnesení (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012; v poměrech projednávané věci však exekuční řízení (v rozsahu, v němž dědicové za vymáhaný závazek povinného neodpovídají) explicitně zastaveno v odpovídajícím rozsahu nebylo. Nejde však o vadu, která by mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, byť na soudním exekutorovi nyní bude, aby vydal usnesení o částečném zastavení exekuce v rozsahu, v němž za závazky povinného neodpovídá jiná osoba.
42. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného usnesení (v rozsahu, v němž bylo dovolání přípustné) neshledal.
43. Z řečeného se tak podává, že v hranicích otázek vymezených v dovolání se účastníkům řízení nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení, z něhož vycházel odvolací soud. Protože nejsou dány důvody ani pro změnu, ani pro zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud, vycházeje ze znění § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř., podané dovolání jako nedůvodné zamítl, když jinak jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
44. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení buď v příkazu k úhradě nákladů exekuce, popřípadě v rozhodnutí, jímž bude dané exekuční řízení zastaveno (srov. § 87 až 89 ex. řádu).
Autor: -mha-