// Profipravo.cz / Dědění

Dědění

09.05.2017 00:01

Státní příspěvková organizace jako dědic ze závěti

Státní příspěvková organizace může (a mohla i před 1. 1. 2001) hospodařit s majetkem nabytým děděním; lze ji tedy považovat za subjekt způsobilý k dědění ze závěti, pokud je v ní určena za dědice. Z toho pro ni pak vyplývá i postavení účastníka v (nesporném) řízení o dědictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1003/2016, ze dne 20. 2. 2017


21.03.2017 00:02

Zápočet daru vzdálenějšímu potomkovi na dědický podíl zákonného dědice

V případě zákonné dědické posloupnosti může dojít k provedení zápočtu na dědický podíl zákonného dědice pouze v případě daru poskytnutého nad rámec obvyklých darů přímo tomuto dědici nebo - v případě dědice zůstavitele uvedeného v ustanovení § 473 odst. 2 obč. zák. - také předku tohoto dědice. Z uvedeného ustanovení však není možné dovozovat, že by k provedení zápočtu na dědický podíl zákonného dědice zůstavitele mohlo dojít také v případě daru, který zůstavitel poskytl dětem či vzdálenějším potomkům svých dědiců, tzn. že na dědický podíl bližšího potomka nelze započítat to, co od zůstavitelky obdržel vzdálenější potomek.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2016, ze dne 16. 12. 2016


08.03.2017 00:02

K bránění provedení soupisu pozůstalosti v jiných prostorách

Soupis pozůstalosti se provede v domě zůstavitele, v jeho bytě nebo v jiných prostorách, v nichž jsou nebo mohou být umístěny zůstavitelovy hmotné movité věci. Soupis pozůstalosti tak lze provést i v bytě (domě), ve kterém zůstavitel žil před svou smrtí, aniž by byl jeho vlastníkem (spoluvlastníkem, nájemcem), a vlastník (nájemce) tohoto bytu (domu) s provedením soupisu nesouhlasí.

Brání-li vlastník (nájemce) bytu (domu) provedení soupisu, hrubě ztěžuje postup řízení a soud mu může uložit podle ustanovení § 53 odst. 1 o.s.ř. pořádkovou pokutu; řízení o pozůstalosti po zemřelém nelze (zatím) pravomocně skončit a dědicům nemůže být potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli; to samozřejmě neplatí tehdy, je-li možné náležitě zjistit pozůstalostní jmění zůstavitele jiným způsobem, například nahrazením soupisu seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici, případně společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku

I když zákon výslovně nestanovuje povinnost osoby strpět vstup osob do svého obydlí a umožnit jim prohlídku a soupis věcí v jejím obydlí, vyplývá taková povinnost bez dalšího ze zákonných ustanovení upravujících soupis pozůstalosti a postup při provedení tohoto úkonu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 122/2016, ze dne 7. 12. 2016


04.01.2017 00:02

Umístění podpisu zůstavitele na prosté allografní závěti

Podpis zůstavitele, jako formální náležitost zákonem stanovená jednak pro písemné právní jednání dle ustanovení § 561 odst. 1 věty první o.z., jednak pro prostou allografní závěť dle ustanovení § 1534 o.z., musí být umístěn na konci textu závěti tak, aby jím byl kryt (stvrzen) projev vůle zůstavitele vyjádřený v závěti, zejména obligatorní náležitost každé závěti - povolání jedné či více osob za dědice, aby tím byla vyloučena možnost doplnění závěti zůstavitele v rozporu s jeho vůlí; v rozsahu, v němž by projev vůle zůstavitele v závěti nebyl kryt jeho podpisem, by totiž nemohl mít účinky zamýšlené zůstavitelem (především pořízení o svém majetku), ale mohl by sloužit pouze k vysvětlení vůle zůstavitele.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5591/2015, ze dne 26. 10. 2016


04.01.2017 00:00

Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení přiznané dědicům

V případě, kdy dědicové původního účastníka nastoupili na jeho místo až v závěrečné fázi řízení, není důvod, aby výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení přiznaného dohromady všem dědicům převyšovala částku, která by byla přiznána původnímu účastníku, kdyby se dožil konce řízení. Naopak v případě, kdy se právní předchůdce účastnil pouze počátku řízení a převážnou část řízení absolvovali jeho procesní nástupci, se nejeví vhodné omezovat výši zadostiučinění přiznanou v součtu všem dědicům tím, co by náleželo původnímu účastníku řízení, kdyby se dožil jeho konce. V druhém případě může být tedy účastníkům přiznáno i více, než by jim náleželo podle výkladu Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku Selahattin Çetinkaya proti Turecku – v tomto směru rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva představuje pouze minimum, které musí být účastníkům zaručeno, a nic nebrání státům, aby účastníkům řízení poskytly zadostiučinění vyšší.

Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, které náleží jednomu z procesních nástupců původního účastníka (§ 107 odst. 2 a 3 o. s. ř.), je tedy na místě nejprve určit zadostiučinění, které by náleželo původnímu účastníku řízení za tu část řízení, jíž se sám účastnil. Tuto částku je poté třeba vydělit počtem dědiců původního účastníka, kteří do řízení nastoupili na jeho místo – a to z toho důvodu, aby částka přiznaná v součtu jednotlivým dědicům nepřevyšovala částku, která by náležela původnímu účastníku řízení. Za další část řízení, od smrti původního účastníka až do konce řízení, náleží každému z dědiců zadostiučinění vypočítané postupem podle Stanoviska, procentuálně snížené z důvodu sdílení újmy nerozlučnými procesními společníky.

Uvedený postup je samozřejmě na místě pouze v případě, ve kterém procesní nástupci i za života zůstavitele projevovali o zůstavitelovy záležitosti zájem. Pokud by o zůstavitelovy záležitosti za jeho života zájem vůbec neměli, pak by jim za část řízení, které se účastnil zůstavitel, zadostiučinění nenáleželo vůbec, nebo ve výrazně menším rozsahu.

Uvedený postup by bylo třeba modifikovat také tehdy, pokud by v řízení byly tvrzeny a prokázány skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že význam předmětu řízení je pro jednoho z dědiců zásadně odlišný než pro ostatní dědice.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3945/2014, ze dne 4. 10. 2016


05.12.2016 00:00

Jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele

Pojem „zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ není v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. definován. V souladu s právní teorií je třeba projevem poslední vůle zůstavitele rozumět zůstavitelovy úkony směřující ke stanovení okruhu dědiců (tj. závěť, vydědění) i úkony směřující k tomu, aby došlo k dědění ze zákona (např. zrušení či odvolání závěti nebo vydědění). Dědickou nezpůsobilost přitom má za následek pouze takové jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele, jde-li o jednání „úmyslné“, které lze - se zřetelem k motivaci, formě, intenzitě či účinku - považovat za „zavrženíhodné“. Jednáním proti projevu poslední vůle zůstavitele navíc může být nejen jednání směřující proti listině, na které je zachycena poslední vůle zůstavitele, ale také jednání, které sleduje zmaření či ovlivnění realizace svobodného projevu poslední vůle zůstavitele.

O dědicky nezpůsobilého dědice z důvodu „zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ může jít pouze v těch případech, kdy se dědic dopustí jednání, jímž se snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele v tomto směru (například aby se určitá osoba stala dědicem, nebo naopak aby se osoba, kterou zůstavitel povolal závětí za svého dědice, dědicem nestala, či aby potomek, kterého zůstavitel vydědil, dědil ze zákonné dědické posloupnosti nebo ze závěti). Zřejmě půjde o všechny druhy fyzického nebo psychického donucení směřujícího ke zřízení závěti určitého obsahu, o jednání, jímž bylo zůstaviteli zabráněno projevit svou skutečnou vůli v závěti či zřídit, změnit nebo zrušit závěť, jakož i o jednání, jehož cílem je potlačení závěti již zřízené, a to například zničením listiny či zatajením její existence, nebo jejím zfalšováním nebo podvržením. K „zavrženíhodnému jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ může navíc dojít nejen za života zůstavitele, ale také po jeho smrti například tím, že by došlo k jejímu případnému potlačení, zfalšování, podvržení, apod.

Naproti tomu za jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele ve smyslu ustanovení § 469 obč. zák. nebude možno považovat takové jednání dědice, jehož cílem bude dosažení stavu, aby závětí povolaný dědic nenabyl majetek, který by mu jinak měl dle předmětné závěti připadnout (například tím, že majetek zůstavitele zatají), aniž by tím byla dotčena vůle zůstavitele o okruhu jeho dědiců, neboť takové jednání nesměřuje proti projevu poslední vůle zůstavitele, ale proti závětí obmyšlenému dědici.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5543/2015, ze dne 15. 9. 2016


08.11.2016 00:02

K odvolání závěti pořízením listiny o vydědění potomka

Na zrušení závěti ve smyslu ustanovení § 480 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 nelze usuzovat z pouhé skutečnosti, že zůstavitel později pořídil listinu o vydědění, jíž vydědil (popř. pouze měl v úmyslu vydědit, neboť například zůstavitelem uplatněný důvod vydědění potomka nebyl v době pořízení listiny o vydědění dán nebo se nejednalo o zákonný důvod vydědění) závětí obmyšleného potomka. Pořídí-li tedy zůstavitel ve prospěch svého potomka závěť, lze toto pořízení pro případ smrti zrušit pouze tím, že zůstavitel pořídí další závěť, vedle které nemůže dříve pořízená závěť obstát, případně zničí listinu, na které byla závěť sepsána, nebo tím, že dříve pořízenou závěť výslovně odvolá samostatným právním úkonem nebo právním úkonem, jenž bude jako součást pojat do nové závěti či listiny o vydědění.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5111/2015, ze dne 29. 8. 2016


12.10.2016 00:02

Provedení zápočtu daru na dědický podíl zákonného dědice

Při zkoumání okolností odůvodňujících provedení zápočtu daru na dědický podíl zákonného dědice není pro soud podstatné, o jaký druh daru se jedná, neboť rozhodujícím hlediskem pro posouzení, zda má být započtení daru provedeno, je vždy zohlednění hodnoty daru ve vztahu k výdělkovým a majetkovým poměrům zůstavitele. Při určení, zda předmět daru přesahuje rámec „obvyklého darování“, tedy nezáleží na tom, „co“ zůstavitel daroval, ale „kolik“ daroval, a to ve vztahu k jeho majetkovým a výdělkovým poměrům. Skutečnost, zda hodnota daru přesahuje rámec obvyklého darování, je třeba vždy posuzovat individuálně, podle okolností každého konkrétního případu; je tak třeba přihlédnout také k tomu, zda zůstavitel za svého života uskutečnil nějaká darování, a to v jakém rozsahu a hodnotě, nebo zda se jednalo o ojedinělou událost, jakož i ke konkrétním poměrům a zvyklostem v rodině.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4079/2015, ze dne 25. 7. 2016


12.10.2016 00:01

Rozhodný okamžik a stav majetku zůstavitele pro určení jeho obvyklé ceny

Rozhodným okamžikem a stavem majetku zůstavitele pro určení jeho obvyklé ceny je zásadně doba smrti zůstavitele. Dožila-li se oprávněná z věcného břemene smrti zůstavitele, její úmrtí (a s tím spojený zánik věcného břemene váznoucího v její prospěch na nemovitostech patřících do dědictví) v průběhu řízení o dědictví nepředstavuje novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 175o odst. 2 OSŘ.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4079/2015, ze dne 25. 7. 2016


17.08.2016 00:01

Přirůstání dědických podílů mezi dědici ze závěti

Ve smyslu ustanovení § 461 odst. 2 obč. zák. bylo vyloučeno přirůstání dědických podílů mezi dědici ze závěti; na místo odpadnuvšího závětního dědice totiž nastupují dědici ze zákona. Osoba povolaná k dědění závětí nenabude dědictví tehdy, zemře-li dříve než zůstavitel, stane-li se nezpůsobilou dědit, odmítne-li dědictví, popř. je-li následným projevem poslední vůle zůstavitele vyděděna. Zůstavitel mohl těmto důsledkům předejít jen tím, že za závětí určeného dědice ustanovil, pro případ, že by povolaný dědic z jakéhokoliv důvodu dědictví nenabyl, náhradního dědice. Vzájemnými náhradníky přitom bylo možné ustanovit i dědice povolané k dědění stejnou závětí.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4047/2015, ze dne 14. 6. 2016


29.10.2015 00:01

Vypořádání SJM zůstavitele a jeho pozůstalé manželky – občanů RF

Je-li dána pravomoc českých soudů k projednání dědictví po zůstaviteli, který byl občanem Ruské federace, podle článku 43 odst. 2 smlouvy o právní pomoci (uveřejněné ve Sbírce zákonů jako vyhláška č. 95/1983 Sb.) ohledně nemovitého majetku nacházejícího se na území České republiky, je dána také pravomoc českých soudů k vypořádání části společného jmění tohoto zůstavitele a jeho pozůstalé manželky, občanky Ruské federace, týkající se nemovitého majetku nacházejícího se na území České republiky ve smyslu § 175l o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2013.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2375/2014, ze dne 7. 8. 2015


15.10.2015 00:01

Právo nepravého dědice na užitky z dědictví

Nepravému dědici (státu, kterému dědictví připadlo jako tzv. odúmrť) ve smyslu ustanovení § 485 odst. 2 obč. zák. náležejí jen užitky z dědictví, které nabyl (mu vznikly) ještě dříve, než dědictví vydal oprávněnému dědici. Poté, co bylo dědictví vydáno, náležejí oprávněnému dědici samozřejmě také všechny užitky pocházející z dědictví.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4101/2014, ze dne 7. 8. 2015


18.08.2015 00:01

Platnost odlišné formy závěti dle § 18 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb.

I. Pro aplikaci cizího práva ve smyslu § 18 odst. 2 první věty části za středníkem zákona č. 97/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2013 je nezbytné nejprve zjistit, zda zůstavitel měl relevantní vztah k cizímu státu, na jehož území učinil závěť v odlišné formě, než kterou umožňuje právo státu, jehož byl zůstavitel státním příslušníkem v době pořízení závěti (např. pravidelně po určitou dobu v roce zde bydlel, pracoval nebo z jiných důvodů pobýval), případně zda měl k pořízení takové závěti na území cizího státu nějaký jiný opodstatněný důvod (např. nacházel se nebo se cítil v bezprostředním ohrožení života a nemohl pořídit závětí v písemné formě), či zda tak zůstavitel učinil, aniž by měl jakýkoliv objektivní důvod pro pořízení závěti v jiné formě, než kterou umožňuje právo státu určené podle hraničního určovatele lex patrie (zejména během krátkodobého pobytu na území cizího státu).

II. Odvolací soud dále řešil otázku, jak má být formulován výrok usnesení, jímž se odkazuje účastník dědického řízení k podání žaloby na určení, že je dědicem z ústní závěti. Dospěl k závěru, že „je nutno prokazovat nejen existenci závěti, ale také její obsah (žalovat na určení, jaký majetek, resp. jakou jeho část má podle sporné závěti poz. manželka nabýt)“, a že je nutno změnit petit žaloby „tak, aby se žaloba týkala i tohoto obsahu závěti“. S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.

Výrok usnesení vydaného podle § 175k odst. 2 OSŘ musí obsahovat určení dědického práva, tj. určení, který z účastníků dědického řízení je či není zůstavitelovým dědicem, přičemž zodpovězení otázky, jaký je obsah konkrétní závěti (tj. rozsah majetku, o kterém zůstavitel předmětnou závětí pořídil a jak jej rozdělil mezi závětní dědice), o niž některý z účastníků opírá své dědické právo nebo jejíž pravost či platnost účastník odkázaný k podání žaloby popírá, je (pouze) předběžnou otázkou pro posouzení existence (neexistence) dědického práva, bez níž nelze o předmětu sporného řízení vůbec rozhodnout. Prokázání obsahu konkrétní závěti (případně jiného pořízení pro případ smrti), tj. také rozsahu majetku, o němž zůstavitel závětí pořídil, a způsobu, jak jej mezi závětní dědice rozdělil, je totiž předpokladem pro vyhovění žalobě o určení dědického práva jako takové.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 15/2014, ze dne 18. 6. 2015


17.06.2015 00:01

Odpovědnost za dluhy zůstavitele po nařízení likvidace dědictví

Přestože při nařízení likvidace dědictví platí, že dědici zůstavitele (ti, kterým svědčí titul k dědění) nebo stát jsou až do zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot zůstavitele, popřípadě do právní moci usnesení o připadnutí "nezpeněžitelného" majetku státu, považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (majetek ani v tomto období "nemůže zůstat bez vlastníka"), platí současně, že po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví nemůže nikdo nabýt zůstavitelův majetek z titulu dědického práva a že v této době nemůže majetek zůstavitele připadnout státu z důvodu tzv. odúmrti, jakož i to, že dluhy zůstavitele a přiměřené náklady jeho pohřbu mohou být uspokojeny jen z výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku.

Ten, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, se tím nestal zůstavitelovým dědicem, a stát, jemuž připadl "nezpeněžitelný" majetek zůstavitele, tím nenabyl jeho věci, práva a jiné majetkové hodnoty jako tzv. odúmrť; neodpovídají proto nejen za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale samozřejmě ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získali vlastnické právo.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1796/2014, ze dne 15. 4. 2015


01.06.2015 00:01

Uplatnění samostatného nároku na vydání dědictví od nepravého dědice

Žalobce uplatňující nárok podle ustanovení § 485 obč. zák. může být k podání žaloby legitimován i sám, neboť jej neuplatňuje z titulu dědice v dědickém řízení, ale osoby, které svědčí právo na vydání dědictví, přestože dědického řízení účastna nebyla. V takovém případě nelze proto dovozovat nerozlučné společenství žalobce (oprávněného dědice) s ostatními dědici.

K otázce, zda má žalobce podle § 485 obč. zák. nárok na vydání celého dědictví od nepravého dědice, nebo pouze části dědictví odpovídající jeho dědickému podílu, lze uzavřít, že celé dědictví dostat může, nelze-li již uspokojit další dědice, jejichž právo na vydání dědictví bylo prokazatelně promlčeno. Současně však z vydání dědictví jedinému oprávněnému dědici (žalobci) podle § 485 obč. zák. vyplývá závazek uspokojit v budoucnu další případné oprávněné dědice, pokud by se ke svému nároku přihlásili. Nelze totiž automaticky vycházet z promlčení jejich nároku uplynutím zákonem stanovené tříleté promlčecí doby, která počne běžet od právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o dodatečném projednání dědictví skončeno, neboť může dojít ke stavení běhu této doby v důsledku okolnosti, která ani nemusí být předem známa, např. uplatněním práva v soudním řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2401/2013, ze dne 27. 3. 2015


19.05.2015 00:01

Určení hodnoty daru při zápočtu na dědický podíl

Obč. zák. 1964 výslovně neupravuje otázku, jaká hodnota daru (resp. bezplatně nabytého plnění) se započítává na dědický podíl obdarovaného dědice, zda hodnota v době poskytnutí (odevzdání) tohoto plnění, anebo hodnota v době jiné (zpravidla ke dni smrti zůstavitele). V judikatuře soudů se uplatňuje zásada, že při zápočtu na dědický podíl se vychází z obvyklé ceny věci v době darování.

Z ustanovení § 484 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 vyplývá, že požadavek zápočtu (kolace) darování má sloužit spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědiců. Cílem je odstranit, resp. snížit majetkové disproporce mezi dědici, pokud mají svůj původ v majetkových zdrojích plynoucích od zůstavitele. Účelem institutu započtení je tedy dosažení alespoň přibližného či částečného srovnání (vypořádání) hodnoty majetku nabytého jednotlivými dědici jak dědictvím, tak bezplatným převodem za života zůstavitele. S ohledem na hlavní smysl a účel institutu započtení starší judikatura i právní teorie (dřívější i současná) připouští, že mohou nastat případy, kdy je třeba přihlédnout ke změnám hodnoty daru v období mezi bezúplatným nabytím a úmrtím zůstavitele, případně obdobím, kdy došlo k převodu věci z obdarovaného na třetí osobu ještě za života zůstavitele. Půjde však o případy výjimečné, kdy je třeba v zájmu dosažení spravedlivého majetkového vypořádání mezi spoludědici zohlednit zvláštní okolnosti každého konkrétního případu odůvodňující, aby soud při zápočtu na dědický podíl postupoval jinak, tedy, aby učinil výjimku z obecného pravidla, že bezúplatně nabytá plnění se započítávají v ceně ke dni poskytnutí předmětu daru obdarovanému. Změnu hodnoty daru je možno zohlednit pouze tehdy, nemá-li svůj původ ve změně stavu předmětu daru, jež spočívá v zásluhách obdarovaného (např. v následných investicích či opravách předmětu daru uskutečněných obdarovaným po nabytí daru), a jen tehdy, spočívá-li změna hodnoty daru výhradně v mimořádných okolnostech (souvisejících např. se změnou cenových předpisů či situací na trhu), jež způsobí značně rozdílné ceny předmětu daru v době, kdy byl dědici poskytnut a v době smrti zůstavitele, aniž by na tom měl obdarovaný jakoukoliv zásluhu. Přihlédnout je přitom výjimečně možné nejen k mimořádnému zvýšení obvyklé ceny darované věci, ale také k výjimečnému snížení hodnoty daru (k němuž došlo např. v důsledku neočekávaných přírodních či společenských událostí), kdy by nebylo spravedlivé, aby obdarovanému dědici byly započítávány také dary, které mu ve skutečnosti nepřinesly (bez jeho zavinění) žádný prospěch, případně mu dokonce způsobily škodu.

Podle dovolacího soudu lze tedy uvažovat jak o variantě, že se započte hodnota daru v hodnotě vyšší, než jaká byla v době odevzdání daru, tak o započtení hodnoty nižší. V obou případech je třeba mimořádnost situace posuzovat individuálně, podle okolností každého konkrétního případu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1939/2013, ze dne 13. 3. 2015


09.01.2015 00:00

ÚS: Právo vypravitele pohřbu odmítnout majetek nepatrné hodnoty

Pokud okresní soud v dědickém řízení vydá majetek nepatrné hodnoty zanechaný zůstavitelem, aniž se dotáže stěžovatele jako vypravitele pohřbu, zda s jeho převzetím souhlasí, vybočí tím z ústavně konformní interpretace ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř., čímž zároveň poruší právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3185/13, ze dne 26. 11. 2014


15.12.2014 00:02

Zkoumání míry odpovědnosti dědice za dluhy při rozhodování dle § 107 OSŘ

I. Omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je třeba procesně vyjádřit nikoliv zamítnutím nebo odmítnutím žaloby zčásti, ale zastavením řízení v rozsahu té části věřitelovy pohledávky, za níž dědic s ohledem na cenu nabytého dědictví neodpovídá.

Míru odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je zásadně třeba zkoumat již v souvislosti s rozhodováním o tom, zda a s kým bude v řízení pokračováno (podle ustanovení § 107 o. s. ř.), a nikoliv teprve při rozhodování o věci samé.

II. Výše učiněné závěry se přitom nepochybně plně prosadí rovněž v poměrech řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Jakkoli obecně platí, že správnost směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání, přičemž skutečnosti, k nimž došlo až po této době, důvodem ke zrušení směnečného platebního rozkazu být nemohou, při zkoumání podmínek procesního nástupnictví po zemřelém žalovaném (pro účely rozhodnutí podle ustanovení § 107 o. s. ř.) nejde o posouzení správnosti směnečného platebního rozkazu z pohledu žalovaným včas uplatněných námitek (jinak řečeno, o posouzení, zda by měl být směnečný platební rozkaz k námitkám žalovaného zrušen či ponechán v platnosti), ale o zkoumání podmínek řízení, za nichž vůbec soud může v jím projednávané věci o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu meritorně rozhodnout. K tomu, zda takové podmínky jsou splněny, přitom přihlíží soud (i v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) kdykoli za řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1170/2012, ze dne 10. 12. 2014


10.10.2014 00:02

KS: Poskytování pojistného plnění státu z titulu odúmrti

Jestliže po pojištěném z pojištění osob nikdo nedědí a dědictví připadlo státu podle § 462 obč. zák., nezaniká povinnost pojišťovny jako pojistitele poskytovat pojistné plnění státu. Stát má obdobné postavení jako dědic, byť dědictví nezískal z dědictví, ale odúmrtí.

podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 23Co 175/2014, ze dne 15. 5. 2014


11.02.2014 00:00

Společná domácnost při odděleném bydlení

Závěru o tom, že žalobkyně žila se zůstavitele ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, zde nebrání ani zjištění o tom, že zůstavitel „v zimním období pobýval střídavě u žalobkyně a střídavě (i po několik dní v týdnu) ve svém vlastním bytě v J.“. Soužití ve společné domácnosti je totiž možné i tehdy, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby. S názorem odvolacího soudu, že střídavý pobyt zůstavitele v jeho vlastním bytě v zimním období byl odůvodněn potřebou postarat se o vlastní nemovitý majetek, a že jde o přípustnou výjimku z pravidla jinak vyžadovaného společného bydlení, dovolací soud souhlasí. Je totiž také třeba reflektovat společenské změny, rozvoj vlastnictví nemovitého majetku a fakticitu vztahů dnešní společnosti, kdy se častěji objevují případy, že některý z členů společné domácnosti žije po přechodnou dobu (z různých důvodů) na více místech, aniž by měl v úmyslu opustit společnou domácnost. Lze proto uzavřít, že - i když v zimním období bydlel zůstavitel po určitou dobu odděleně od žalobkyně - vytvořili s žalobkyní takové společenství, které se neomezovalo jen na občasné návštěvy nebo na příležitostnou výpomoc, ale ve skutečnosti představovalo jejich jedinou společnou domácnost.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 292/2013, ze dne 28. 11. 2013


< strana 1 / 8 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články