// Profipravo.cz / Dědění

Dědění

26.11.2018 00:02

Potvrzení totožnosti zůstavitele svědky allografní závěti

I. Je nezbytné, aby svědci allografní závěti byli schopni potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli. Znamená to, že buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována.

II. Zůstavitel nemusí před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně, nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Takovému požadavku odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně)

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, ze dne 20. 8. 2018


15.11.2018 00:00

Zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy

O dědicky nezpůsobilého dědice z důvodu „zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ může jít pouze v těch případech, kdy se dědic dopustí jednání, jímž se snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele v tomto směru (například aby se určitá osoba stala dědicem, nebo naopak aby se osoba, kterou zůstavitel povolal závětí za svého dědice, dědicem nestala, či aby potomek, kterého zůstavitel vydědil, dědil ze zákonné dědické posloupnosti nebo ze závěti). Zřejmě půjde o všechny druhy fyzického nebo psychického donucení směřujícího ke zřízení závěti určitého obsahu, o jednání, jímž bylo zůstaviteli zabráněno projevit svou skutečnou vůli v závěti či zřídit, změnit nebo zrušit závěť, jakož i o jednání, jehož cílem je potlačení závěti již zřízené, a to například zničením listiny či zatajením její existence, nebo jejím zfalšováním nebo podvržením. K „zavrženíhodnému jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ může navíc dojít nejen za života zůstavitele, ale také po jeho smrti například tím, že by došlo k jejímu případnému potlačení, zfalšování, podvržení, apod. Naproti tomu za jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele ve smyslu ustanovení § 469 obč. zák. nebude možno považovat takové jednání dědice, jehož cílem bude dosažení stavu, aby závětí povolaný dědic nenabyl majetek, který by mu jinak měl dle předmětné závěti připadnout (například tím, že majetek zůstavitele zatají), aniž by tím byla dotčena vůle zůstavitele o okruhu jeho dědiců, neboť takové jednání nesměřuje proti projevu poslední vůle zůstavitele, ale proti závětí obmyšlenému dědici.

Dědická nezpůsobilost sice může nastat i tehdy, „podstrčí-li“ dědic zůstaviteli k podpisu listinu, ve které zůstavitel uvedl svoji poslední vůli, i když pro nedostatek formálních náležitostí by v listině uvedená závěť neobstála jako platný právní úkon. Nicméně okolnost, že dědic v průběhu dědického řízení předložil neplatnou závěť, nemůže sama o sobě způsobit, že by byl nezpůsobilý dědit. Zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy by bylo dáno například tehdy, kdyby se podařilo prokázat, že dědic sám takovou závěť napsal, nebo kdyby předložil soudu jako vlastnoruční závěť zůstavitele, o níž prokazatelně věděl, že nebyla zůstavitelem vlastnoručně sepsána.

Jestliže nebyl prokázán úmysl dědice vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele, ani jiné zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy, nelze dospět k závěru o dědické nezpůsobilosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5189/2017, ze dne 9. 8. 2018


11.10.2018 00:02

Závěť pořízená v patrném a bezprostředním ohrožení života

I. Závěť podle ustanovení § 1542 o. z. je zvláštní formou závěti, umožněnou jen ve výjimečných případech, kdy zůstavitel nemá možnost pořídit závěť některou z běžných forem.

Samotné ustanovení § 1542 o. z. neobsahuje taxativní ani příkladný výčet události (situací), které jsou událostmi nenadálými, posouzení „nenadálosti“ tak závisí na zjištěných okolnostech v každé konkrétní věci. Je však zcela logické (vyplývající z obsahu pojmu „nenadálost“), že základním kritériem pro toto posouzení musí být zodpovězení otázky, zda událost, v jejímž důsledku se zůstavitel dostal do patrného a bezprostředního ohrožení života, byla událostí v daném čase a místě neočekávanou a jen stěží předvídatelnou. Podle okolností konkrétního případu je třeba posoudit i souvislost mezi případně nastalou nenadálou událostí a „patrným a bezprostředním ohrožením života“ zůstavitele.

II. Skutkový stav v posuzované věci neumožňuje závěr, že by k tvrzenému pořizování závěti dne 13. 7. 2014 došlo za situace, kdy se zůstavitel ocitl v patrném a bezprostředním ohrožení života v důsledku nenadálé události. Za takovou událost ve výše uvedeném smyslu nelze považovat náhlé zhoršení zdravotního stavu zůstavitele, byť byl o dva dny později přijat do nemocničního ošetřování a dne 21. 7. 2014 zemřel. Zjištěný skutkový stav naopak svědčí o tom, že minimálně od dubna 2014, kdy změnil praktického lékaře, si zůstavitel byl vědom vážnosti svého onemocnění, jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval, v posledním období byl závislý na pomoci jiných osob. Zhoršení zdravotního stavu, k němuž došlo před převozem do nemocnice dne 15. 7. 2014, tak nemohlo být neočekávaným, překvapivým. Pokud aktuální zdravotní stav dne 13. 7. 2014 nebránil zůstaviteli být přítomen projednání opravy štítové zdi jeho domu a měl se vyjadřovat i k ceně za opravu, není na místě úvaha, že by nemohl pořídit závěť bez úlev; nežil totiž v místě, kam by se nemohl během krátké doby dostavit notář nebo advokát za účelem sepsání závěti, a nic nebránilo ani tomu, aby závěť sepsala některá z osob, které se dne 13. 7. 2014 nacházely v domě zůstavitele, a zůstavitel ji před svědky podepsal, resp. prohlásil, že je to jeho poslední vůle. Dovodil-li odvolací soud, že k pořízení ústní závěti nebyly v daném případě splněny podmínky ustanovení § 1542 o.z., shledal dovolací soud jeho závěr jako správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4333/2017, ze dne 11. 7. 2018


09.10.2018 00:01

Allografní závěť sepsaná v jiném než mateřském jazyce zůstavitele

Závěť může být sepsána v jakémkoliv jazyce za předpokladu, že jej pořizovatel zná. S ohledem na skutečnost, že u formy závěti podle ustanovení § 476b obč. zák. je vyžadována přítomnost svědků, musí i oni znát jazyk, v němž je závěť pořízena.

V projednávaném případě není rozhodující závěr soudů o tom, že zůstavitel jako německý státní občan žijící na území České republiky neporozuměl závěti v důsledku „neznalosti“ českého jazyka, pokud nezohlednily především tu okolnost, že závěť zůstavitele obsahuje i text v jeho mateřském jazyce. Závěr textu závěti, završeného podpisem zůstavitele, zahrnuje rovněž větu v němčině, která (alespoň použitím příslušných výrazů) koresponduje s předchozím (byť obsáhlejším) textem závěti v češtině a dostatečně vystihuje jeho významovou podstatu zůstaviteli tímto zcela jistě zřejmou, tj. odkázat závětí své manželce celý jeho majetek. Na uvedeném nemohou nic změnit ani námitky, podle nichž je tato věta „napsaná spíše v pokusu o jazyk německý“ tak, že by „takovou větu rodilý mluvčí nikdy nesepsal“, neboť se nejedná o závěť holografní. Nepodstatné jsou rovněž námitky, podle nichž je allografní závěť v české části „psaná poměrně složitým jazykem s detailními údaji katastru nemovitostí“ (jinými slovy text v němčině nemůže českému znění dostát), neboť označení majetku v německém textu je z hlediska určitosti závěti dostačující.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2704/2017, ze dne 4. 7. 2018


09.10.2018 00:00

Vyšší počet svědků v případě allografní závěti

Výslovný projev zůstavitele o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, může být učiněn před vyšším počtem svědků, než stanoví ustanovení § 476b obč. zák. Nadbytečná přítomnost většího než zákonem požadovaného počtu svědků (tj. přítomnost tří a více svědků) a připojení jejich podpisu na závěti nemá zásadně negativní (ani pozitivní) dopad na platnost závěti. Mohla by se však projevit i kladně, kdyby mezi svědky závěti byla osoba, která vzhledem k ustanovení § 476e či § 476f obč. zák. takovou funkci nemůže vykonávat. Pak by požadovaný počet nevyloučených svědků mohl být naplněn právě díky přítomnosti svědka „nadbytečného“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2704/2017, ze dne 4. 7. 2018


10.09.2018 00:01

Nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců

Společné prohlášení, které má nahradit soupis pozůstalosti, musí učinit shodně všichni dědici, jimž bude (má být) posléze potvrzeno nabytí dědictví, a z hlediska svého obsahu má stejné náležitosti jako seznam pozůstalostního majetku sestavený správcem pozůstalosti, včetně toho, že může (ale nemusí) obsahovat ocenění majetku provedené dědici a údaje o dluzích zůstavitele a dalších pasivech pozůstalosti.

Na rozdíl od seznamu pozůstalostního majetku může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku jen tehdy a až poté, co dědici soudu takové prohlášení již předložili a co soudu navrhli, aby bylo přijato jako náhrada za soupis pozůstalosti. Své souhlasné prohlášení mohou dědici soudu předložit nejpozději do zahájení soupisu pozůstalosti; byla-li již pozůstalost sepsána, soud ze soupisu vychází a souhlasné prohlášení dědiců již nemůže soupis nahradit. Soud předložené prohlášení přezkoumá a dospěje-li k závěru, že projednávaná pozůstalost je opravdu jednoduchou věcí a že je možné vyhovět požadavku na nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců, usnesením o tom rozhodne; jestliže v té době již byl nařízen (a dosud neproveden) soupis pozůstalosti, soud usnesení o tom zruší.

Společné prohlášení dědiců sice nemusí obsahovat ocenění majetku provedené dědici, nicméně dědicové by měli (na znamení společné vůle) jejich prohlášení soudu společně předložit a navrhnout, aby bylo přijato jako náhrada soupisu pozůstalosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3604/2017, ze dne 25. 6. 2018


10.09.2018 00:00

Nařízení soupisu pozůstalosti v domě, který není vlastnictvím zůstavitele

I. Soupis pozůstalosti se provede v domě zůstavitele, v jeho bytě nebo i v jiných prostorách, v nichž jsou nebo mohou být umístěny zůstavitelovy hmotné movité věci, přičemž je třeba v soupisu uvést nejen majetek, který patřil výlučně zůstaviteli, ale také věci, které patří do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela.

II. I když zákon výslovně nestanovuje povinnost osoby strpět vstup osob do svého obydlí a umožnit jim prohlídku a soupis věcí v jejím obydlí, vyplývá taková povinnost bez dalšího ze zákonných ustanovení upravujících soupis pozůstalosti a postup při provedení tohoto úkonu.

III. Vyrozumění osob, které nemají právo vznášet dotazy a připomínky, ale do jejichž práv provádění soupisu pozůstalosti zasáhne (i tehdy, pokud soupis má být proveden v nemovitosti, která nepatřila zůstaviteli), zůstává v praxi otázkou. I taková osoba by však zřejmě měla být o místu a termínu soupisu alespoň neformálně vyrozuměna a měla by být vyzvána k odpovídající součinnosti (zpřístupnění věcí, jež mají být sepsány).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3604/2017, ze dne 25. 6. 2018


22.06.2018 00:05

ÚS: Právo vypravitele pohřbu odmítnout majetek nepatrné hodnoty

Požadovat úhradu nákladů spojených s pohřbem představuje právo a nikoliv povinnost toho, kdo se postaral o pohřeb; záleží tedy na vypraviteli pohřbu, zda svou pohledávku uplatní či nikoliv. Posouzení, zda jsou dány podmínky pro použití ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř., je tedy sice věcí volné úvahy obecného soudu (srov. slovo „může“ v dotčeném ustanovení), nikoli však věcí jeho libovůle. Neexistuje proto žádný racionální důvod, pro který by vypraviteli pohřbu neměla být zachována možnost volby. Nutnost ponechat vypraviteli pohřbu možnost nabytí majetku odmítnout vystupuje do popředí tím spíše, že důsledkem postupu dle cit. ustanovení může být vydání movitých či nemovitých věcí, jejichž vlastnictví může pro vypravitele pohřbu znamenat významnou zátěž (čl. 11 odst. 3 věta první Listiny). Opačný výklad by vedl k tomu, že by se právo vypravitele požadovat náhradu nákladů pohřbu transformovalo v povinnost převzít majetek zůstavitele, jež nestíhá žádného věřitele zůstavitele (§ 471, § 472 odst. 2 občanského zákoníku), dokonce ani jeho dědice (§ 463 a násl. občanského zákoníku). Tak závažný hmotněprávní důsledek přitom nelze ospravedlnit ani procesní ekonomií dědického řízení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 550/18, ze dne 22. 5. 2018


11.06.2018 00:02

Dědění nároku na náhradu za duševní útrapy způsobené usmrcením osoby blízké

Uplatnil-li zůstavitel za svého života u soudu nárok na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením jeho syna podle § 2959 o. z., tvoří takto uplatněné právo po jeho smrti součást pozůstalosti a tedy i předmět dědění, a přechází na jeho dědice bez ohledu na to, zda oni sami jako osoby blízké usmrcenému měli či uplatnili nárok na jednorázovou náhradu podle tohoto ustanovení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 293/2018, ze dne 28. 2. 2018


03.05.2018 00:02

K předpokladům pro rozhodnutí o odloučení pozůstalosti

Smyslem a účelem odloučení pozůstalosti (popř. její části) podle § 1709 odst. 1 o.z. je ochrana věřitele zůstavitele v situaci, kdy má dědic zůstavitele hradit své vlastní dluhy a je zde nebezpečí, že na úhradu těchto dluhů nepostačí jeho dosavadní majetek a mohly by být hrazeny (i) z majetku, který dědic získá z pozůstalosti. Aby byl tento účel naplněn (tím, že věřitel zůstavitele bude uspokojen z té části pozůstalosti, která byla odloučena a nesplyne s majetkem dědice, z něhož se mají uspokojit věřitelé dědice), ale současně, aby nebyla nepřiměřeně narušena práva dědiců, vůči nimž návrh směřuje, je stanoveno, aby věřitel svou (subjektivní) obavu z předlužení dědice (dědiců) osvědčil.

„Osvědčení obavy z předlužení dědice“ neznamená, že by předlužení dědice mělo být spolehlivě prokázáno (důkazními prostředky podle § 125 a násl. o.s.ř.), ale postačí, jeví-li se předlužení dědice jako pravděpodobné. Procesní odpovědnost za toto osvědčení je na věřiteli, který odloučení pozůstalosti navrhuje.

V projednávané věci z návrhu na odloučení pozůstalosti ani z jiných podání nevyplývají žádné konkrétní údaje o dluzích samotných dědiček zůstavitele, ani o jejich majetkových poměrech, takže jen stěží lze dovodit, že je zde nebezpečí, že na úhradu svých případných dluhů jim nepostačí jejich vlastní majetek. Pouhou domněnku, že tíživá finanční situace zůstavitele v podnikání dopadá i na jeho dcery, za osvědčení obavy z předlužení dědiců považovat nelze, když navíc soupis majetku a dluhů zůstavitele nesvědčí ani o tíživé situaci zůstavitele (výše aktiv dědictví převyšuje výši pasiv).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 165/2017, ze dne 19. 12. 2017


18.04.2018 00:02

K posouzení neplatnosti závěti učiněné v duševní poruše

K posouzení neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5196/2016, ze dne 22. 1. 2018


14.03.2018 00:01

Odvolání závěti; originál kompletní závěti v dědickém řízení

I. Závěť je projev vůle, kterým zůstavitel činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku, jejími podstatnými náležitostmi je ustanovení dědice (dědiců) a také uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla závěť podepsána. Ustanovení § 476 odst. 2 obč. zák. nezmiňuje o tom, jak musí být v závěti den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, uveden, z ustanovení upravujících způsob pořízení jednotlivých zákonných forem závěti je však zřejmé, že v případě závěti pořízené vlastní rukou zůstavitele i závěti pořízené v jiné písemné formě se svědky úkonu je lhostejné, kde se datum podepsání v textu nachází, ale musí být uvedeno tak, aby celý text závěti tvořil logický, tj. srozumitelný (vyložitelný) celek.

Tento závěr o umístění data podepsání závěti byl vysloven ve vztahu k pořízení závěti, není však žádného důvodu k tomu, aby pro případ zrušení závěti neplatilo stejné pravidlo, tedy aby den, měsíc a rok, kdy pořizovatel podepsal úkon zrušení dřívějších svých závětí, byly na listině umístěny tak, aby tvořily logický celek s tím, co je jinak na listině uvedeno.

Judikatura připouští, aby jedna listina obsahovala více právních úkonů (např. závěť a vydědění, nebo zrušení dřívější závěti a pořízení závěti nové). V těchto případech sice postačí, aby na listině bylo pouze jedno datum podepsání, ovšem pouze tehdy, je-li nepochybné, že právní úkony obsažené na listině byly učiněny, resp. podepisovány současně.

II. Jestliže je dědické právo založeno na závěti zůstavitele, nelze se v řízení o dědictví obejít bez originálu závěti, popř. jejího opisu ověřeného tím, kdo má podle příslušných právních předpisů originál v evidenci, a musí jít samozřejmě o kompletní text závěti. Jen z kontextu celé závěti lze vycházet při posuzování její určitosti, a tím i platnosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4234/2016, ze dne 19. 12. 2017


06.02.2018 00:01

Rozhodnutí o prohlášení vyděděného potomka zůstavitele za mrtvého

Rozhodnutí o prohlášení za mrtvého působí ex nunc a nemá zpětnou účinnost. Pouze v některých případech jsou jeho účinky výslovně příslušným zákonným předpisem stanoveny ex tunc, tj. se zpětnou účinností; mezi takové případy však nepatří posouzení účinnosti vydědění syna zůstavitele, který byl po pravomocném skončení dědického řízení po zůstaviteli prohlášen rozsudkem soudu za mrtvého s tím, že den úmrtí předcházel dni (dnům) sepsání listin o jeho vydědění. Vydědění zůstavitelem ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. tak musí být posouzeno jako platné a účinné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4813/2016, ze dne 22. 11. 2017


05.02.2018 00:00

Prohlášení o pravosti podpisu zůstavitele na závěti

Závěť a prohlášení o pravosti podpisu zůstavitele na závěti jsou dvě rozdílné listiny v právním smyslu slova, i když jsou obsaženy na jediném materiálním nosiči (listu papíru). První z nich obsahuje projev zůstavitelovy poslední vůle, druhá pak prokazuje, že zůstavitel závěť podepsal. Jedná-li se o případ, kdy advokát osvědčil, že zůstavitel před ním závěť podepsal, případně advokát závěť sám sepsal, obsahuje listina s prohlášením o pravosti podpisu také podpis advokáta. Podpis advokáta na listině s prohlášením pravosti podpisu však ani v tomto případě nemůže nahradit chybějící podpis advokáta vystupujícího v pozici svědka ve smyslu § 476b obč. zák. v textu samotné závěti, a to již proto, že se jedná o podpis obsažený v listině vždy odlišné od závěti a mající rozdílný účel.

K právnímu posouzení porušení povinnosti žalovaného advokáta v projednávané věci je tak třeba uvést, že sepsání závěti, jež pro nesplnění zákonných podmínek (je podepsána pouze jedním svědkem) je absolutně neplatná, je přímým porušením povinností advokáta, které mu ukládá § 16 zákona o advokacii. Lze proto uzavřít, že porušení povinnosti žalovaného mohlo způsobit žalobkyni (jež nebyla jeho klientem) majetkovou újmu tím, že se jí nedostalo závětí odkázaného majetku, a odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni podle § 420 obč. zák. tak může být dána, budou-li shledány za naplněné i ostatní předpoklady odpovědnosti za škodu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3504/2017, ze dne 8. 11. 2017


18.01.2018 00:01

Schopnost „psát“ ve smyslu § 65 odst. 1 notářského řádu

I. Schopnost „psát“ ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 notářského řádu je třeba vnímat jako komplexní dovednost, nikoliv pouze jako možnost se jednorázově „podepsat“. „Neschopnost psát“ pochopitelně může být vyvolána i dlouhodobou nemocí účastníka, příp. jejími následky (stejně tak jako jeho dočasným zraněním, nevzdělaností apod.).

II. Zjištění, zda účastník může psát, provádí notář zpravidla na základě prohlášení účastníka. Pokud se sám domnívá, že účastník psát nemůže, a účastník to popírá (např. právě tehdy, kdy neumí psát a má naučený podpis), notář nemá možnost bez jeho součinnosti provádět jakékoli šetření; takový úkon by měl odmítnout, případně jej provést pod podmínkou, že o svých pochybnostech uvědomí účastníka, poučí ho o následcích takového úkonu a tyto skutečnosti uvede do notářského zápisu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4880/2016, ze dne 30. 10. 2017


06.11.2017 00:01

Právo na relutární satisfakci jako součást pozůstalosti poškozeného

I. Ustanovení § 3069 o. z. představuje speciální právní úpravu ve vztahu k ust. § 3028 odst. 1 a 3 o. z.

II. Z ustanovení § 2009 odst. 2 o. z. vyplývá, že se i v poměrech nového občanského zákoníku nadále uplatní závěr, podle nějž právo na náhradu nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení práva, omluvy či relutární satisfakce smrtí poškozeného zaniká. Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení § 1475 odst. 2 o. z., které předpokládá, že právo na relutární satisfakci (a pouze toto právo) se stává ke dni smrti poškozeného součástí jeho pozůstalosti, pokud bylo jako dluh uznáno nebo uplatněno u orgánu veřejné moci.

V posuzované věci žalobkyně svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy v důsledku porušení práva na přiměřenou délku řízení uplatnila u soudu žalobou projednávanou v tomto řízení. Je tedy splněna podmínka pro to, aby byl její nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích součástí její pozůstalosti ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z., neboť byl jako takový uplatněn u orgánu veřejné moci (viz § 12 o. z.), a proto nedošlo k jeho zániku podle § 2009 odst. 2 o. z. Jak uvedeno, tento závěr se přirozeně týká toliko zadostiučinění v penězích, když nárok na jinou formu zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jakou je například konstatování porušení práva nebo omluva, smrtí poškozeného zaniká, neboť nemůže být součástí pozůstalosti (nejde o jmění ve smyslu § 495 o. z.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 89/2015, ze dne 18. 4. 2017


19.10.2017 00:02

Odpůrčí žaloba podle IZ proti dohodě o vypořádání dědictví

Odpůrčí žalobou podle insolvenčního zákona může insolvenční správce s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, jestliže dlužník (jako dědic) jejím uzavřením naplnil některou ze skutkových podstat neúčinnosti ve smyslu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Tím, že by insolvenční soud vyhověl odpůrčí žalobě, jejímž předmětem byla (i) dědickým soudem schválená dohoda dědiců o dědictví, by insolvenční správce získal právo domáhat se toho, aby do majetkové podstaty byl vydán majetek (nebo náhrada za něj), který nabyl na základě neúčinné dohody o vypořádání dědictví někdo jiný než (insolvenční) dlužník.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 78/2015, ze dne 31. 7. 2017


26.09.2017 00:00

Konkurence soudní a mimosoudní dohody o vypořádání dědictví

Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Jen takovou dohodu soud může schválit a pouze ona je právním důvodem, na jehož základě dochází po smrti zůstavitele k úpravě vlastnických vztahů k zanechanému majetku.

Mimosoudní dohoda dědiců v dané věci upravovala jejich postup v dědickém řízení, shodu na tom, jak si rozdělí dědictví, závazek, že žalovaná zděděnou bytovou jednotku prodá, a po odpočtu dluhů zůstavitelky zbytek rozdělí na tři stejné částky. Tato dohoda není ničím jiným než dohodou o vypořádání dědictví, která nebyla uzavřena před soudem či soudním komisařem ani nebyla soudem schválena. Dovolatelka nemůže očekávat, že bude legální postup, jaký zvolili dědici, tzn., že zde budou dvě dohody o vypořádání dědictví, jedna formální, schválena soudem a druhá uzavřena bez jeho ingerence, která by měla mít před soudem schválenou dohodou přednost.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2399/2015, ze dne 29. 6. 2017


30.08.2017 00:02

Vydědění z důvodu trvalého vedení nezřízeného života

I. Vydědění pro trvalé vedení nezřízeného života ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. přichází v úvahu jen tam, kde vedení nezřízeného života potomkem není bezprostředním a hlavním důsledkem nedostatečného uspokojení důležitých psychických či fyzických potřeb potomka v jeho dětském či mladistvém věku, případně zcela chybějícího či disharmonického rodinného zázemí, na němž se zůstavitel sám podílel.

II. Důvod vydědění uvedený v § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. je shodný i s důvodem uvedeným v § 1646 odst. 1 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a proto lze říci, že výklad i posuzování důvodnosti a intenzity naplňující pojem „nezřízený život“ by se s novou právní úpravou v budoucnu neměly měnit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2547/2016, ze dne 3. 6. 2017


14.08.2017 00:02

Přechod nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví na dědice

I. Současná úprava, účinná od 1. 1. 2014 v § 2009 odst. 2 o. z. dovětek o zániku práva na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění neobsahuje. Proto je namístě dovodit, že právo na náhradu nemajetkové újmy na zdraví má sice charakter práva osobně spojeného s osobou poškozeného, nezaniká však jeho smrtí bezvýjimečně, resp. zákon může stanovit výjimky, kdy toto právo přechází na dědice. Takovou výjimku zakládá právě ustanovení § 1475 odst. 2 o. z., v němž je nově pozůstalost vymezena tak, že tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Jde tedy o jednoznačnou dikci, stanovící podmínky, za nichž se právo vázané na osobu poškozeného může stát předmětem dědění.

Uplatnil-li tedy poškozený za svého života u soudu nároky na náhradu nemajetkové újmy na zdraví vyjmenované v § 2958 o. z., tvoří tyto nároky podle zákona č. 89/2012 Sb. v případě jeho smrti pozůstalost a mohou přejít na dědice.

II. Veškeré otázky hmotného práva spojené s děděním (s výjimkou dílčích otázek řešených speciálně ustanoveními § 3070 až 3072 o. z.) po zůstaviteli zemřelém od 1. 1. 2014, včetně předmětu dědictví, se řídí úpravou dědického práva podle zákona č. 89/2012 Sb.

Z toho je pak zřejmé, že na dědice poškozené, která utrpěla újmu na zdraví v době do 31. 12. 2013, přechází děděním nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 444 odst. 1 obč. zák., jestliže poškozená zemřela po uvedeném datu, avšak tyto nároky za svého života uplatnila u soudu. Tehdy totiž právo poškozeného na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění smrtí poškozeného nezaniká a v plné výši se stává předmětem dědického řízení za podmínek uvedených v § 1475 odst. 2 o. z.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3556/2016, ze dne 27. 4. 2017


< strana 1 / 9 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů