// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 10.11.2016
Zkoumání nedostatku pravomoci rozhodce v exekučním řízení
Ustanovení § 35 zákona o rozhodčím řízení nelze mít za speciální k § 268 o. s. ř. Zákon o rozhodčím řízení ve znění účinném od 1. 4. 2012 tedy i nadále nevylučuje, aby otázka nedostatku pravomoci rozhodce z důvodu, že se jeho výběr neuskutečnil podle transparentních pravidel, byla zkoumána i v exekučním řízení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3194/2016, ze dne 16. 8. 2016
Dotčené předpisy:
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012
§ 35 zák. č. 216/1994 Sb. ve znění do 1. 4. 2012
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. ledna 2016, č. j. 4 Nc 2829/2006-15, přerušil exekuční řízení a uložil povinnému, aby ve lhůtě 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Konstatoval, že se vykonává rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Zdeňkem Kučerou ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. SL 2005/1394, (dále „ exekuční titul“). Povinný podal návrh na zastavení exekuce k soudu prvého stupně dne 16. 10. 2015, přičemž důvod spatřoval v nezpůsobilosti exekučního titulu, když ten byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky. Soud prvého stupně s odkazem na ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném od 1. dubna 2012 po novele provedené zákonem č. 19/2012 Sb., (dále „zákon o rozhodčím řízení“), a na jím dovozovaný vztah speciality tohoto ustanovení k obecným ustanovením občanského soudního řádu o zastavení exekuce.
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání povinného, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a zdůraznil, že bylo správně aplikováno stanovení § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném od 1. dubna 2012, když přechodné ustanovení nestanoví jinak, které je ve vztahu k ustanovením občanského soudního řádu o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) ustanovením speciálním, a proto musí být výlučně použito. Návrh na zastavení exekuce podaný povinným jiný postup než ten, který aplikoval soud prvého stupně, vyvolat proto nemohl.
Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním povinný, k jehož přípustnosti uvedl, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (tj. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 838/2014, ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 33 Cdo 913/204, ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2001/2014, ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 638 2015, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1156 2013, a ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3396 2014 ve spojení s usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/15). Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřoval v tom, že odvolací soud vycházel z právního názoru, že pokud povinný jako spotřebitel navrhne zastavení exekučního řízení, kde je exekučním titulem nicotný rozhodčí nález, musí soud prvního stupně postupovat podle § 35 zákona o rozhodčím řízení, tedy přerušit exekuční řízení a uložit povinnému podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem ve lhůtě 30 dnů. Tento názor sice vychází z publikované právní teorie, avšak je v rozporu se shora uvedeným usnesením ústavního soudu, které obsahuje závěr, že novelizované ustanovení § 35 zákona o rozhodčím řízení nevylučuje postup ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., když toto ustanovení pouze doplňuje důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), proto je vyloučeno, že jde o speciální (předností) ustanovení. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu se má exekuce vedená na základě nicotného rozhodčího nálezu z úřední povinnosti, tj. i bez návrhu povinného, zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., přičemž bylo-li rozhodčí řízení ukončeno do 31. 12. 2012, nelze podle novelizovaného ustanovení § 35 zákona o rozhodčím řízení postupovat vůbec. Nelze tak pominout, že soudy obou stupňů se splněním předpokladů důvodnosti návrhu na zastavení exekuce nezabývaly vůbec. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Oprávněná se k dovolání vyjádřila a navrhla odmítnutí dovolání, když dovolatelem akcentovaná rozhodovací činnost dovolacího soudu na posuzovanou věc vůbec nedopadá. Dovolacího soudu v ní řeší platnost rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Mezi právním předchůdcem oprávněné a povinným šlo o podnikatelský vztah podřazený obchodnímu zákoníku. Nelze se proto dovolávat údajně „slabšího postavení“ povinného a ochrany spotřebitele. Na obchodně právní vztah lze usuzovat z toho, že povinný kontaktoval právního předchůdce oprávněného, s tím, že chce od něj odebírat ve velkém telefonní čísla a vytvořit vlastní privátní síť. Odebral telefonní přístroje se SIM kartami a využil je k úhradě svých dluhů z dřívější doby, za což byl odsouzen v trestním řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 81/2006. Za situace, kdy povinný jednal ke škodě právního předchůdce oprávněného a dopustil se vůči němu trestního jednání a jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy, nemůže se povinný úspěšně dovolat porušení dobrých mravů oprávněným a takové jednání nemůže požívat právní ochrany, když v rozhodčím řízení, v němž byl exekuční titul vydán, se domáhal přiznání náhrady škody způsobené trestním jednání povinného.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.) - dále „o. s. ř.“ -, bez ústního jednání (viz § 243a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem exekučního řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, a je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť při řešení procesní otázky vzájemného vztahu občanského soudního řádu podle ustanovení § 268 o. s. ř. o zastavení exekuce k ustanovení § 35 zákon o rozhodčím řízení ve znění účinném od 1. dubna 2012, při podání návrhu na zastavení exekuce pro absenci pravomoci rozhodce vydat exekvovaný titulu, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je rovněž opodstatněné.
Dovolací soud v řadě rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a konečně v usnesení ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3396/2014 potvrzeném usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/15) judikoval, že je-li exekučním titulem rozhodčí nález, lze vedle zvláštních důvodů zastavení exekuce (tj. i podle § 35 zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném od 1. 4. 2012) zastavit exekuci i z důvodů obecných uvedených v § 268 o. s. ř. Z obecných důvodů lze zastavit exekuci i bez návrhu. Pokud jde o zvláštní kategorii, tj. důvody uvedené v ustanovení § 35 zákona o rozhodčím řízení, pak k zastavení exekuce lze přistoupit pouze k návrhu. Pokud povinný podal návrh na zastavení exekuce z důvodu vadného exekučního titulu, soud prvého stupně mohl a měl se s návrhem věcně vypořádat, když byl uplatněn evidentně pouze z obecných důvodů. Ustanovení § 35 zákon o rozhodčím řízení tak nelze mít za speciální k § 268 o. s. ř., jestliže oba soudy takovýto vztah odvodily, je jejich právní názor nesprávný. Zákon o rozhodčím řízení ve znění účinném od 1. 4. 2012 tedy i nadále nevylučuje, aby otázka nedostatku pravomoci rozhodce z důvodu, že se jeho výběr neuskutečnil podle transparentních pravidel, byla zkoumána i v exekučním řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto napadené usnesení podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud současně zrušil i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V následném řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243b ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Z něj plyne potřeba zkoumat naplnění podmínek pro zastavení exekuce, pokud je vykonáván vadný exekuční titul. Vodítkem dalšího právního hodnocení věci by měla být také judikatura Nejvyššího soudu přijatá k platnosti rozhodčích doložek (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012) a k transparentnosti výběru rozhodce i ve vztazích mezi podnikateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 489/2015).
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-