// Profipravo.cz / Dokazování 18.12.2023
K výkladu nařízení vlády o zřízení Národního parku Šumava
I. Předmětem dokazování mohou být jen skutkové poznatky, a to ty, které jsou rozhodující z hlediska předmětu řízení. Poznatky právní (znalost tuzemského objektivního práva, jež má být v daném případě aplikováno) pak předmětem dokazování pojmově býti nemohou. Občanský soudní řád v ustanovení § 121 o. s. ř. vyjímá skutečnosti, které není třeba dokazovat, mj. právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. I když se hovoří o Sbírce zákonů České republiky, je třeba ustanovení § 121 o. s. ř. vykládat tak, že se vztahuje na všechny právní předpisy publikované v oficiálních sbírkách Československa, pokud dosud platí a tvoří součást právního řádu České republiky. Vychází se zde totiž z pravidla, že soud zná (je povinen znát) právo. Proto výklad práva může být předmětem vyjádření (diskuze) stran, nikoli však dokazování. Princip iura novit curia je tradičně vykládán v tom smyslu, že byť zákon tuto zásadu výslovně spojuje jen s předpisy, jež jsou uveřejněny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů České republiky (srov. § 121 o. s. ř.), lze ji obecně vztáhnout dokonce i na předpisy cizozemské, přičemž odpovědnost i za zjištění cizího práva nese (s určitými výjimkami) soud.
Soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti, popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž ani v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu § 129 o. s. ř. Obdobné závěry musí platit (prostřednictvím argumentu logického výkladu a minori ad maius), jestliže tuzemská právní norma publikovaná ve sbírce zákonů výslovně předpokládá vydání dalšího dokumentu (seznamu, plánu, mapy, atd.), jehož obsah se posléze zprostředkovaně stává součástí oné normy.
II. Podle § 4 odst. 5 nařízení vlády č. 163/1991 Sb. platilo, že „vymezení jednotlivých zón stanoví ministerstvo po projednání s dotčenými orgány státní správy a v dohodě s federálním ministerstvem obrany a ministerstvem zemědělství České republiky a zaznamená je v mapách v měřítku 1:25 000 a menším uložených na ministerstvu, ministerstvu zemědělství České republiky, dotčených okresních a obecních úřadech a na Správě“.
V daném případě jde o kogentní hmotněprávní normu, která má jednak tzv. nepravý blanketový a jednak kompetenční charakter. To proto, že zakládá oprávnění (kompetenci) Ministerstva životního prostředí České republiky vymezit jednotlivé zóny Národního parku Šumava a současně mu ukládá, aby provedlo zaznamenání tzv. zonace v jím za tím účelem zvláště vyhotovených mapách o stanoveném mapovém měřítku. Pro tzv. pravé blanketové (či blanketní) právní normy je typické, že zpravidla odkazují na jinou právní normu, která dokonce ještě nemusí ani existovat. Není však vyloučeno, aby právní norma odkazovala na dokument, který sám o sobě povahu právní normy již nemá. V projednávané věci jde o onen specifický případ, kdy normotvůrce uložil ústřednímu orgánu státní správy povinnost nikoliv vydat právní předpis (nižší právní síly), ale uložil mu provést vymezení zón (aniž by stanovil formu takového vymezení) a vlastní vymezení měl následně promítnout do mapy, v níž měly být jednotlivé zóny Národního parku Šumava a pozemky v nich situované zakresleny. Právě a jen toto vymezení [mapa jej zachycující, jež měla být veřejnosti dostupná u dalších blíže označených orgánů a na Správě Národního parku Šumava] představují vládou předjímanou (budoucí) součást nařízení vlády. Po vydání předpokládané mapy (vymezení zón) se tato stala součástí právní normy, a proto bylo třeba zjišťovat, jak a kdy Ministerstvo životního prostředí jednotlivé zóny Národního parku Šumava vymezilo, popř. zjišťovat jaký byl obsah mapy. Soud tak měl učinit dotazem na příslušný ústřední orgán státní správy, tedy způsobem předepsaným pro zjišťování práva, a nikoliv na základě dokazování (platí zde tedy přiměřeně to, co bylo výše uvedeno o způsobu zjišťování cizího práva). Bylo proto na odvolacím soudu, pokud chtěl čelit námitkám účastníků ohledně toho, v jaké zóně či zónách Národního parku Šumava byly předmětné pozemky v rozhodné době situovány, aby si vyžádal od Ministerstva životního prostředí příslušné dokumenty, včetně mapového podkladu, a to ve stavu, který tu byl ke dni zahájení vkladového řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2386/2023, ze dne 13. 9. 2023
Dotčené předpisy:
§ 121 o. s. ř.
§ 17 zák. č. 256/2013 Sb.
§ 4 odst. 5 nařízení vlády č. 163/1991 Sb.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), po částečném zastavení řízení domáhala toho, aby byl povolen vklad vlastnického práva na základě smlouvy o bezúplatném převodu pozemků k nemovitým věcem – mimo jiné i k pozemku parcelní číslo 1487 a k pozemku parcelní číslo 1497 v katastrálním území Filipova Huť, obci Modrava – zapsaným na listu vlastnictví č. 10002 (dále též „předmětné pozemky“), kterou uzavřela dne 8. 3. 2017 s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem (dále jen „účastník řízení“), a tím aby došlo rozhodnutím soudu k nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Klatovy ze dne 11. 8. 2017, č. j. V-1771/2017-404 (dále též jen „rozhodnutí katastrálního úřadu“, resp. „katastrální úřad“). Katastrální úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že návrh na vklad ztratil před rozhodnutím o něm své právní účinky (§18 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon), když ohledně pozemku parcelní číslo 1487 v katastrálním území Filipova Huť bylo před podáním návrhu na vklad v této věci vydáno usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. 3. 2017, č. j. 7 C 66/2017-112, jehož výrokem I bylo České republice – Státnímu pozemkovému úřadu zakázáno převést na jiného, zatížit zástavním právem, věcným břemenem či jiným věcným právem, přenechat jinému do užívání nájemní smlouvou nebo smlouvou o výpůjčce mj. pozemek parcelní číslo 1080, který je zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy na listu vlastnictví č. 10002 pro obec Modrava, katastrální území Vchynice – Tetov II, a pozemky parcelní číslo 1500 a 1487, které jsou zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy na listu vlastnictví č. 10002 pro obec Modrava, katastrální území Filipova Huť. Usnesení nabylo právní moci a vykonatelnosti dnem 30. 5. 2017. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2017, č. j. 10 Co 167/2017-142, které nabylo právní moci dne 30. 5. 2017. Převodní smlouva přitom podle názoru katastrálního úřadu neumožňovala jednotlivé pozemky (včetně těch, o nichž nyní napadeným rozsudkem již nebylo rozhodováno – poznámka Nejvyššího soudu) od sebe oddělit.
2. Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 7. 2022, č. j. 19 C 59/2017-239, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu rozhodnutím soudu tak, že se ve prospěch žalobkyně povoluje vklad vlastnického práva na základě Smlouvy o bezúplatném převodu pozemků ze dne 8. 3. 2017 k oběma předmětným pozemkům (výrok I rozsudku), a vyslovil, že „na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků ani vedlejší účastník na straně žalobce právo“.
3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění. Vkladovou listinou byla smlouva č. 1002991703 ze dne 8.3.2017 (dále též jen „převodní smlouva“), kterou účastník řízení předmětné pozemky na základě článků I., III., IV. převodní smlouvy bezúplatně převedl na žalobkyni. Uzavření převodní smlouvy předcházel pravomocný a vykonatelný rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 11. 2016, č. j. 6C 175/2016-67 (dále jen „rozsudek o prohlášení vůle“ nebo „rozsudek Okresního soudu v Klatovech“), jímž byla účastníkovi řízení uložena povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu v rozhodnutí specifikovaných nemovitých věcí, mj. i pozemků parcelní číslo 1497 v katastrálním území Filipova Huť, parcelní číslo 1089 v katastrálním území Vchynice – Tetov II, parcelní číslo 1071 v katastrálním území Vchynice – Tetov II, parcelní číslo 1487 v katastrálním území Filipova Huť. Až v průběhu vkladového řízení před správním orgánem se žalobkyně dozvěděla o řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 66/2017, v němž se jiná osoba domáhá vůči účastníku řízení stejné povinnosti, jako mu byla již pravomocně uložena ve vztahu k žalobkyni, a to mj. i ve vztahu k pozemku parcelní číslo 1487 v katastrálním území Filipova Huť; v průběhu tohoto jiného řízení bylo posléze nařízeno shora specifikované předběžné opatření soudu vztahující se (mimo jiné) i na opakovaně zmiňovaný pozemek parcelní číslo 1487 v katastrálním území Filipova Huť.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně konstatoval, že v případě převodní smlouvy se jedná o soukromou listinu, kterou je třeba zkoumat z hledisek uvedených v § 17 odst. 1 až 4) zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“) s tím, že vkladovou listinou naopak nebyl rozsudek Okresního soudu v Klatovech o prohlášení vůle. K uzavření uvedené smlouvy o bezúplatném převodu pozemků k datu 16. 3. 2017, dle ustanovení § 22 odst. 6 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon o majetku ČR“), bylo vyžadováno, pokud šlo o pozemek ve zvláště chráněném území a jeho ochranném pásmu schválení Ministerstvem životního prostředí. Zvláště chráněným územím je podle § 14 odst. 2 písm. a) zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, národní park. Oba předmětné pozemky se nacházejí v Národním parku Šumava, a tudíž bylo třeba k jejich převodu ještě souhlasu Ministerstva životního prostředí. Souhlas ministerstva ke vkladové listině doložen nebyl a povolení vkladu vlastnického práva k předmětným pozemkům podle soudu prvního stupně bránilo ustanovení § 17 odst. 1 písm. e) katastrálního zákona. Nadto soud prvního stupně zdůraznil, že z projevené vůle smluvních stran vyplývá, že všechny pozemky zahrnuté do převodní smlouvy tvořily nedílný soubor, o kterém nemohlo být ve vkladovém řízení rozhodováno samostatně.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“ nebo „vrchní soud“) na základě žalobkyní podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud jednak zčásti převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jednak sám dokazování doplnil. Z výpisu z katastru nemovitostí tak zjistil, že oba předmětné pozemky jsou součástí zemědělského půdního fondu, zčásti v zóně II. a III. Národního parku Šumava.
6. V rovině právního posouzení odvolací soud připomenul, že právní účinky zápisu vkladu vlastnického práva nastávají k okamžiku, kdy návrh na vklad došel příslušnému katastrálnímu úřadu, proto je třeba ve vkladovém řízení (potažmo v řízení podle části páté občanského soudního řádu) zkoumat vkladovou listinu ve smyslu § 17 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona, mimo jiné i to, zda účastník vkladového řízení není omezen právními předpisy v oprávnění nakládat s nemovitostí (viz § 17 odst. 5 katastrálního zákona). Mezi právní předpisy, které omezují vlastníka v nakládání s nemovitostí, patří též zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o SPÚ“). Podle § 6 odst. 1 písm. f) zákona o SPÚ, ve znění účinném do 31. 10. 2017, nelze převádět zemědělské pozemky v národních přírodních památkách, národních přírodních rezervacích a v prvních a druhých zónách národních parků. Pokud jde o zařazení předmětných pozemků do jednotlivých typů zón Národního parku Šumava, odvolací soud odkázal na § 4 nařízení vlády č. 163/1991 Sb. (které bylo vydáno dle § 8 odst. 1 zákona č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody), jímž byl zřízen Národní park Šumava a stanoveny podmínky jeho ochrany (vládní nařízení bylo účinné od 10. 5. 1991 do 1. 6. 2017). Národní park Šumava byl rozdělen do tří zón; vymezení jednotlivých zón stanovilo ministerstvo po dohodě s jinými orgány státní správy a bylo zaznamenáno v mapách. Zonace tedy byla upravena tímto předpisem. Poslední úprava zonace byla – jak uvedl odvolací soud – provedena vyhláškou č. 42/2020 Sb., která však na daný případ nedopadá, neboť byla účinná až od 1. 3. 2020. Je-li z výpisu z katastrálního operátu zřejmé, že oba předmětné pozemky se nacházejí zčásti v první a zčásti v druhé zóně Národního parku Šumava, jde podle odvolacího soudu o překážku bránící povolení vkladu vlastnického práva podle převodní smlouvy. Odvolací soud k požadavku žalobkyně na doplnění dokazování ohledně toho, v jaké zóně národního parku se oba pozemky nacházejí podotkl, že katastr nemovitostí je veřejným seznamem zahrnujícím mj. soupis nemovitých věcí, jejich popis, geometrické a polohové určení. Nejsou-li údaje vedené v katastru nemovitostí ohledně předmětných pozemků v souladu se skutečným stavem, jak tvrdila žalobkyně, pak se změny nemůže domoci v rámci tohoto řízení o povolení vkladu vlastnického práva k předmětným pozemkům. Závěrem, evidentně nad rámec nosných rozhodovacích důvodů, odvolací soud uvedl, že přezkoumávaná věc sice není právně posuzována podle § 22 odst. 6 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, přesto zdůraznil, že důkaz předložený žalobkyní v podobě sdělení Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 5. 2012, č. j. 29355/ENV/12, není schválením převodu předmětných pozemků, jak má na mysli citované ustanovení zákona o majetku České republiky, jde jen o obecné sdělení vydané před uzavřením převodní smlouvy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém jeho rozsahu („ve všech jeho výrocích“) dovoláním. V dovolání bylo, co do přípustnosti dovolání, uvedeno, že “ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a má být dovolacím soudem posouzena jiným způsobem“. Současně žalobkyně opírá své dovolání i o skutečnost, že „odvolací soud v řízení postupoval, a tedy řešil otázku procesního práva, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“. Žalobkyně vždy s podrobnější argumentací formulovala následující otázky:
8. V první otázce (pod bodem IV. A. dovolání) měla za to, že skutkový závěr odvolacího soudu, podle kterého se měly předmětné pozemky nacházet částečně na území II. zóny ochrany přírody NP Šumava, není založen na řádně provedeném dokazování a je zejména v rozporu s pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech (viz výše), který dospěl k jiným závěrům a uložil „závazně účastníkům řízení převést shora popsané nemovitosti do majetku žalobce“ (správně nahradil projev vůle žalované s uzavřením převodní smlouvy – poznámka Nejvyššího soudu). V další části textu dovolání (upínajícího se ovšem obsahově k jiné otázce) je dále zdůrazněno, že skutečnost, že dané pozemky se v II. zóně ochrany přírody nenacházely, vyplývá podle žalobkyně i z provedených důkazů, konkrétně z územně plánovací dokumentace obce Modrava, kterou je nutné považovat za právní předpis, jímž je soud rovněž vázán, neboť jde o opatření obecné povahy. Závěry odvolacího soudu jsou podle žalobkyně v rozporu s právní úpravou, konkrétně s opatřením obecné povahy, kterým byl vydán územní plán obce Modrava a kterým je vázán i soud. Opatření obecné povahy ani není, jakožto právní předpis sui generis, zapotřebí číst k důkazu, neboť z důvodu jeho obecné závaznosti jde o „součást platného práva na území obce Modrava“. Odkaz odvolacího soudu na obsah výpisu z katastru nemovitostí (kde je údajně uvedeno, že se jeden z předmětných pozemků má nacházet na území II. zóny ochrany přírody) není na místě, neboť výpis z katastru nemovitostí nemá kogentní povahu. Zonace Národního parku Šumava měla být v daném období dle ustanovení § 17 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., v platném znění, stanovena vyhláškou Ministerstva životního prostředí, ze které mělo být jednoznačné, jaké pozemky se nacházejí v těch kterých zónách ochrany přírody. Zonace Národního parku Šumava tedy měla být (stejně jako je dnes) stanovena obecně závazným právním předpisem a odvolací soud z jeho obsahu měl při rozhodování ve věci vycházet, a to i bez toho, aby byl právní předpis proveden k důkazu.
9. Podle mínění dovolatelky (jde v podstatě o otázkou druhou) ani katastrální úřad, ani soud v rámci přezkumu jeho rozhodnutí, nemohly danou otázku (evidentně zonace předmětných pozemků – poznámka Nejvyššího soudu) znovu přezkoumávat v rámci vlastního uvážení, neboť byli vázáni právě výše popsaným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech. S touto otázkou souvisí i sub otázka (pod bodem IV. B. dovolání) vytýkající odvolacímu soudu, že „vkladovou listinu považoval za samostatné právní jednání, které nevychází z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 11. 2016, č. j. 6 C 175/2016-67, neboť tento náhled dle žalobkyně vychází z přísně formalizovaného oddělení fyzické listiny od jejího obsahu“. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že vkladová listina je odrazem, respektive formou plnění povinnosti uložené výše uvedeným pravomocným rozhodnutím soudu a takto by také mělo být k jejímu obsahu a zejména právním důvodům a možnostem jejího uzavření přistupováno. Otázku hmotněprávních předpokladů pro uzavření smlouvy o bezúplatném převodu daných pozemků, a tedy i o přípustnosti takového převodu pozemků do majetku žalobkyně již komplexně posoudil a rozhodl Okresní soud v Klatovech v rámci shora popsaného pravomocně ukončeného soudního řízení.
10. Žalobkyně současně doplnila (otázka třetí), že nesouhlasí ani s podpůrným právním závěrem odvolacího soudu, podle kterého je na proces převodu zemědělských pozemků z majetku státu do majetku dalších osob zapotřebí aplikovat obecná ustanovení zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, vedle příslušných ustanovení zákona č. 503/2012 Sb., o SPÚ. Posledně uvedený zákon upravuje problematiku nakládání státu se zemědělskými pozemky komplexně a tvoří tak speciální právní úpravu daného procesu jako celek s tím, že v takovém případě není možné takovou komplexní právní úpravu „doplňovat“ ad hoc aplikací obecných ustanovení zákona o majetku České republiky.
11. Otázka čtvrtá byla koncipována tak, že odvolací soud bez bližšího odůvodnění odmítl za souhlas podle § 22 odst. 6 zákona o majetku státu považovat sdělení Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 29. 5. 2012, č. j. 29355/ENV/12, ze kterého (jak zdůrazněno pod bodem IV. C podaného dovolání) vyplývá, že s převodem pozemků, které se nachází a nacházely v zastavitelném území obce Modrava, tedy i pozemků, které jsou předmětem žaloby vyslovilo Ministerstvo životního prostředí souhlas již v roce 2012. Odůvodnění napadeného rozsudku postrádá argumentaci, z jakého důvodu nelze takové sdělení za souhlas podle ustanovení 22 odst. 6 zákona o majetku státu považovat.
12. V páté otázce (bod IV. D. dovolání) žalobkyně polemizuje se závěry odvolacího soudu o tom, že by snad ve vztahu ke každému pozemku, který byl předmětem návrhu na vklad práva vlastnického, nemohlo být postupováno samostatně. Z kontextu celé kauzy, zejména pak s ohledem na tvrzené a doložené důvody převodu vlastnického práva, jakož i s ohledem na obsah právní úpravy, o kterou byl převod uvedených pozemků opírán, je zřejmé, že obec měla zájem na převodu každého jednotlivého pozemku a neexistuje žádný objektivní právní ani skutkový důvod, proč by snad měly být dané pozemky považovány za nedělitelné plnění.
13. Závěrem žalobkyně navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a spolu s ním i rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření snesla pochybnosti o projednatelnosti podaného dovolání (podle ní nebyl uveden rozsah napadení rozhodnutí odvolacího soudu, chybí úvahy o včasnosti dovolání, není vymezen důvod přípustnosti dovolání, v dovolacím řízení nelze vést polemiku o zjištěném skutkovém stavu a nebyla výslovně formulována žádná právní otázka, jejíž řešení by mělo být vlastním předmětem dovolacího řízení). V dalším bylo žalovanou namítáno, že byl porušen (byť ve vyjádření výslovně nezmíněný) princip neúplné apelace, neboť žalobkyně v odvolacím řízení předložila k důkazu listinu, jíž měla v držení již před soudem prvního stupně. S další podrobnou argumentací účastnice řízení připomínala, že listina vydaná Ministerstvem životního prostředí nemůže být považována za souhlas s převodem předmětných pozemků ze státu na žalobkyni. Navrhovala proto, aby Nejvyšší soud, pokud dovolání neodmítne, jej zamítl a přiznal ji právo na náhradu paušálně určených nákladů řízení.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Žalované je třeba zčásti přisvědčit v tom, že podané dovolání žalobkyně je na samé hranici jeho tzv. projednatelnosti. Žalovaná se sice mýlí v tom, že by nebylo z podaného dovolání seznatelné, v jakém rozsahu se rozsudek odvolacího soudu napadá, když v bodě II dovolání je explicitně uvedeno, že dovoláním je napaden rozsudek vrchního soudu „ve všech jeho výrocích“, stejně tak není povinností dovolatele v dovolání vysvětlovat, že je podáno včas (tento údaj není obligatorní náležitostí dovolání, viz § 241a odst. 2 o. s. ř., žalovaná tu zřejmě nepřesně vycházela ze znění § 232 odst. 1 o. s. ř. , které se však vztahuje jen na žalobu pro obnovu a žalobu pro zmatečnost). Naproti tomu žalobkyně zřetelně nerozlišuje jednotlivé důvody přípustnosti dovolání v § 237 o. s. ř. Přípustně sice uvádí, že napadené rozhodnutí stojí na otázkách, které dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny, aby dovolání nepřípustně propojovala s tím, že ony otázky mají být „dovolacím soudem posouzeny jiným způsobem“. Posledně zmíněný důvod přípustnosti dovolání je zcela samostatný a jeho podstata tkví v tom, že Nejvyšší soud má určitou otázku posoudit jinak, než jak ji sám (tedy dovolací a nikoliv odvolací soud) posoudil v minulosti. Řečeno jinak, daný důvod přípustnosti dovolání, má-li se prosadit, je spojen s povinností předložit věc velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích a o státní správě soudů, ke změně vlastní judikatury. Žalobkyně v dovolání neuvádí žádné dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry by měly být překonány. Nejvyšší soud proto vychází z toho, že přípustnost dovolání byla žalobkyní jen poněkud neobratně vymezena tak, že odvolacím soudem byly řešeny otázky judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešené. Respektive, že ony judikatorně neřešené otázky má dovolací soud „posoudit jinak“, než jak je posoudil odvolací soud (tento důvod přípustnosti dovolání zákon ovšem nezná, srov. § 237 o. s. ř.). Žalobkyně rovněž na škodu věci náležitě nespecifikuje onu „otázku procesního práva“, kterou měl vrchní soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Problematiku otázky „zonace národního parku“ žalobkyně samotná evidentně považuje za otázku skutkovou (viz bod IV. A. věta první dovolání), procesní otázkou by tak mohlo být nejvýše namítané porušení závaznosti rozsudku Okresního soudu v Klatovech v řízení o vkladu vlastnického práva, popř. jen letmo dovoláním akcentované porušení poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř. K žádné z těchto „procesních otázek“ dovolání není přípustné, neboť ve vztahu k nim neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., není totiž zřejmé od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe týkající se „procesní otázky“ se odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [tedy pro každou námitku či otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
20. Nejvyšší soud se zřetelem k výše řečenému nemohl podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. týkající se „procesních otázek“ věcně projednat, neboť vady, jímž bylo zatíženo, a které brání jeho meritornímu přezkoumání, nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
21. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení. To samozřejmě nebrání Nejvyššímu soudu takový výrok akcesorické povahy odklidit, sleduje-li povinně osud výroku o věci samé.
22. Obecně koncipovanou námitkou že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným či neúplným skutkovým zjištěním, je žalobkyní zpochybňován skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Jejich zpochybňováním je tak uplatňován nepřípustný dovolací důvod. Ani pouhý odlišný názor žalobkyně na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav, tím méně pak z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat výlučně jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci. To ovšem nebrání dovolateli napadnout způsob, jímž bylo skutkových zjištění dosaženo (zejména vadami při provádění dokazování), stejně tak lze namítat, že soud učinil nepřípustně skutková zjištění o otázkách právních, jež měl posoudit bez ohledu na výsledky provedeného dokazování.
23. Otázka druhá (včetně v ní obsažené sub otázky) a otázka třetí přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť je Nejvyšší soud v minulosti již vyřešil (nadto ve sporu mezi týmiž účastníky, týkajícím se obdobné věci jen se vztahující se k jiným pozemkům), a to ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3459/2022, v němž k otázce druhé (srov. jeho odstavce 23 až 33) vyložil, že smlouvu o převodu nemovité věci, k jejímuž uzavření došlo na základě rozsudku soudu ukládajícího prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumá katastrální úřad v řízení o návrhu na vklad vlastnického práva jako soukromou listinu podle § 17 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, a nikoliv v omezeném rozsahu podle jeho § 17 odst. 2 až 4. To neplatí, jde-li o rozsudek ukládající prohlášení vůle na základě povinnosti vyplývající z restitučních předpisů (což ovšem nebyl případ právě projednávané věci). Proto i ve sledovaných poměrech dané věci soudy obou stupňů nepochybily, pokud rozsudek Okresního soudu v Klatovech za vlastní titul pro převod vlastnického práva nepovažovaly. Úvahy žalobkyně obsažené v nyní podaném dovolání nepřinášejí žádnou novou argumentaci, která by měla potenciál vést ke změně judikatury dovolacího soudu k předestřené otázce. Ve vztahu k otázce třetí, ohledně vzájemného vztahu zákona o majetku ČR a zákona o SPÚ, pak tuto vyřešil Nejvyšší soud v odstavcích 35 až 46 téhož rozsudku, kde je rovněž možno hledat odpověď na otázku, jaké náležitosti má mít zákonem předjímaný souhlas Ministerstva životního prostředí, jíž se Nejvyšší soud v této fázi řízení, s ohledem na rozsah přípustně podaného dovolání, zabývat nemohl. Smlouvu o převodu nemovité věci, k jejímuž uzavření došlo na základě rozsudku soudu ukládajícího prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 o. s. ř.) přezkoumá katastrální úřad v řízení o návrhu na vklad vlastnického práva jako soukromou listinu podle § 17 odst. 1 katastrálního zákona, a nikoliv v omezeném rozsahu podle jeho § 17 odst. 2 až 4. Doplňuje se, že rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho webových stránkách – www.nsoud.cz.
24. Čtvrtá a pátá otázka se fakticky míjejí s obsahem napadeného rozsudku vrchního soudu. Jediným („nosným“) důvodem pro zamítnutí žaloby byl jednoznačný závěr odvolacího soudu, podle něhož se nacházejí oba předmětné pozemky (jejich části) ve II. zóně Národního parku Šumava, a proto jsou ze zákona vyloučeny z možnosti jejich převodu (k tomu srov. odstavce 10, 12, 13 a 15 napadeného rozsudku). Pojal-li odvolací soud do svého rozhodnutí též úvahu o tom, že žalobkyně nedisponovala předchozím souhlasem ministerstva životního prostředí, učinil tak evidentně tzv. obiter dictum; tato jeho úvaha by však měla místo jen v situaci, že by v dalším řízení vyšlo najevo, že předmětné pozemky se v rozhodné době ani zčásti nenacházely v I. či II. zóně. V takovém případě by ovšem takto učiněnému závěru muselo předcházet poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a žalobkyně by měla mít možnost tvrdit a prokazovat, že kvalifikovaným souhlasem příslušného orgánu disponovala ještě předtím, nežli bylo zahájeno řízení o vklad vlastnického práva, v této věci by již šlo o posouzení vkladuschopnosti listiny, když k předestřené otázce lze provádět dokazování i v řízení podle části páté o. s. ř., jež je pro svou specifičnost ve věcech vkladu práva do katastru nemovitostí limitováno okolnostmi jinak správně zmiňovanými v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Stejně tak závěr o ne/oddělitelnosti obou pozemků nebyl pro napadené rozhodnutí určující, neboť odvolací soud vyšel z jednoznačného skutkového závěru, že každý z obou pozemků zasahuje do druhé zóny Národního parku Šumava, což bylo samo o sobě (bez ohledu na to, zda lze oba pozemky od sebe oddělit či nikoliv) důvodem pro zamítnutí žaloby. Obě otázky tak nemohly přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě na dovoláním kritizovaném právním závěru rozhodnutí odvolací soudu ve skutečnosti nestojí a uvedené námitky se tak fakticky míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), což je ovšem diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
25. Dovolání je naopak přípustné pro otázku prvou, namítající poněkud nepřesně „nesprávné zjištění skutkového stavu“ a obsahově spojovanou s tím, že soud nesprávně aplikoval právní předpis, když o jeho obsahu prováděl dokazování.
26. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že pro věc bylo určující, v jaké zóně či zónách Národního parku Šumava se oba předmětné pozemky nacházejí. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, a to jakým způsobem měl odvolací soud řešit otázku zonace toho kterého pozemku v Národním parku Šumava. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť danou otázku odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
27. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání je ve výše zmiňovaném rozsahu nejen přípustné, ale též opodstatněné.
28. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
29. Podle § 4 nařízení vlády č. 163/1991 Sb., ze dne 20. 3. 1991, kterým se zřizuje Národní park Šumava a stanoví podmínky jeho ochrany, ve znění účinném ke dni zahájení řízení o vkladu vlastnického práva (dále jen „nařízení 163/1991 Sb.“ nebo jen „nařízení“) platilo, že metody a způsoby ochrany národního parku jsou diferencovány podle rozdělení národního parku do tří zón vymezených s ohledem na přírodní hodnoty (odstavec 1). Do 1. zóny (přísná přírodní) se zařazuje území s nejvýznamnějšími přírodními hodnotami v národním parku, zejména přirozené nebo málo pozměněné ekosystémy vhodné pro rychlou obnovu samořídících funkcí. Cílem je uchování či obnova samořídících funkcí ekosystémů a omezení lidských zásahů do přírodního prostředí k udržení tohoto stavu (odstavec 2). Do 2. zóny (řízená přírodní) se zařazuje území s významnými přírodními hodnotami, člověkem převážně pozměněné lesní a zemědělské ekosystémy vhodné pro omezené, přírodě blízké a šetrné lesní či zemědělské využívání. Cílem je udržení přírodní rovnováhy, co nejširší druhová rozmanitost a postupné přiblížení lesních ekosystémů přirozeným společenstvům. Tato zóna se také využívá k turistice a rekreaci, která není v rozporu s posláním národního parku (odstavec 3). Do 3. zóny (okrajová) se zařazuje území člověkem značně pozměněných ekosystémů a střediska soustředěné zástavby. Cílem je udržet a podporovat využívání této zóny pro trvalé bydlení, služby, zemědělství, turistiku a rekreaci, pokud to není v rozporu s posláním národního parku (odstavec 4). Vymezení jednotlivých zón stanoví ministerstvo (podle původního znění § 3 odst. 1 téhož nařízení šlo o ministerstvo životního prostředí České republiky – pozn. Nejvyššího soudu) po projednání s dotčenými orgány státní správy a v dohodě s federálním ministerstvem obrany a ministerstvem zemědělství České republiky a zaznamená je v mapách v měřítku 1:25 000 nebo menším uložených na ministerstvu, ministerstvu zemědělství České republiky, dotčených okresních a obecních úřadech a na Správě (odstavec 5). Doplňuje se, že uvedené nařízení vlády pak bylo vydáno na základě zákonného zmocnění provedeného prostřednictvím § 8 zákona č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, jež stanovil, že národní parky zřizuje a jejich organizaci a podmínky ochrany stanoví vláda nařízením; podrobnosti upraví statuty, které vydá ministerstvo školství a kultury v dohodě se zúčastněnými ústředními úřady a orgány, Československou akademií věd a Československou akademií zemědělských věd.
30. Nelze však přehlédnout, že zákon č. 40/1956 Sb., na jehož základě byl vydán odvolacím soudem aplikovaný § 4 nařízení vlády č. 163/1991 Sb., byl bez náhrady zrušen zákonem č. 114/1992 Sb. (srov. jeho derogační ustanovení § 92 bod 1), a to s účinky od 1. 6. 1992. Nicméně i § 17 odstavec 1 „nově účinného“ zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, stanovil, že metody a způsoby ochrany národních parků jsou odstupňovány na základě členění území národních parků zpravidla do tří zón ochrany přírody vymezených s ohledem na přírodní hodnoty. Nejpřísnější režim ochrany se stanoví pro první zónu. Bližší charakteristiku a režim zón upravuje obecně závazný právní předpis, kterým se národní park vyhlašuje (tím bylo ovšem v té době ještě účinné nařízení vlády č. 163/1991 Sb.). Lze tedy uzavřít, že i nová zákonná úprava odkazovala na v té době účinné nařízení vlády, které tak ani nadále neztratilo svůj podklad (nařízení vlády ostatně může být vydáno i bez výslovného zákonného zmocnění). K určité nedůslednosti zákonodárce však srov. i stanovisko obsažené v odstavci 21 nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 18/17, v němž je rovněž vyloženo, že až do přijetí novější právní úpravy bylo možno – po dobu jejich účinnosti – vycházet ze znění jednotlivých nařízení vlády, jimiž byly před 1. 6. 1992 zřizovány některé národní parky (Národní park Šumava nevyjímaje). Odvolací soud tedy nikterak nepochybil, pokud vycházel při svých úvahách ze znění § 4 nařízení vlády č. 163/1991 Sb., jež bylo účinné až do 1. 6. 2017 (tedy i v době zahájení vkladového řízení v projednávané věci), zvláště pak, když Ministerstvo životního prostředí provedlo poprvé zonaci Národního parku Šumava prostřednictvím jím vydané vyhlášky č. 42/2020 Sb., účinné až od 1. 3. 2020.
31. Nejvyšší soud však přisvědčuje žalobkyni v tom, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud prováděl dokazování v otázce vymezení jednotlivých zón Národního parku Šumava prostřednictvím zjištění činěných z výpisu z katastru nemovitostí.
32. Podle § 121 o. s. ř. platí že „není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho úřední činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky“. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že předmětem, dokazování nejsou právní předpisy a dále takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety obecné – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu), nebo skutečnosti, které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti (tzv. notoriety soudní).
33. Předmětem dokazování mohou být jen skutkové poznatky, a to ty, které jsou rozhodující z hlediska předmětu řízení. Poznatky právní (znalost tuzemského objektivního práva, jež má být v daném případě aplikováno) pak předmětem dokazování pojmově býti nemohou. Občanský soudní řád v ustanovení § 121 o. s. ř. vyjímá skutečnosti, které není třeba dokazovat, mj. právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. I když se hovoří o Sbírce zákonů České republiky, je třeba ustanovení § 121 o. s. ř. vykládat tak, že se vztahuje na všechny právní předpisy publikované v oficiálních sbírkách Československa, pokud dosud platí a tvoří součást právního řádu České republiky. Vychází se zde totiž z pravidla, že soud zná (je povinen znát) právo (princip iura novit curia, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2554/2003). Proto výklad práva může být předmětem vyjádření (diskuze) stran, nikoli však dokazování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2408/19). Princip iura novit curia je tradičně vykládán v tom smyslu, že byť zákon tuto zásadu výslovně spojuje jen s předpisy, jež jsou uveřejněny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů České republiky (srov. § 121 o. s. ř.), lze ji obecně vztáhnout dokonce i na předpisy cizozemské (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1383/2017), přičemž odpovědnost i za zjištění cizího práva nese (s určitými výjimkami) soud.
34. Judikatura je dále ustálena v názoru, podle něhož soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti, popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž ani v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu § 129 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1012/2013). Obdobné závěry musí platit (prostřednictvím argumentu logického výkladu a minori ad maius), jestliže tuzemská právní norma publikovaná ve sbírce zákonů výslovně předpokládá vydání dalšího dokumentu (seznamu, plánu, mapy, atd.), jehož obsah se posléze zprostředkovaně stává součástí oné normy.
35. Jak již bylo zmiňováno výše, podle § 4 odst. 5 nařízení vlády č. 163/1991 Sb. platilo, že „vymezení jednotlivých zón stanoví ministerstvo po projednání s dotčenými orgány státní správy a v dohodě s federálním ministerstvem obrany a ministerstvem zemědělství České republiky a zaznamená je v mapách v měřítku 1:25 000 a menším uložených na ministerstvu, ministerstvu zemědělství České republiky, dotčených okresních a obecních úřadech a na Správě“.
36. V daném případě jde o kogentní hmotněprávní normu, která má jednak tzv. nepravý blanketový a jednak kompetenční charakter. To proto, že zakládá oprávnění (kompetenci) Ministerstva životního prostředí České republiky vymezit jednotlivé zóny národního parku a současně mu ukládá, aby provedlo zaznamenání tzv. zonace v jím za tím účelem zvláště vyhotovených mapách o stanoveném mapovém měřítku. Pro tzv. pravé blanketové (či blanketní) právní normy je typické, že zpravidla odkazují na jinou právní normu, která dokonce ještě nemusí ani existovat. Není však vyloučeno, aby právní norma odkazovala na dokument, který sám o sobě povahu právní normy již nemá. V projednávané věci jde o onen specifický případ, kdy normotvůrce uložil ústřednímu orgánu státní správy povinnost nikoliv vydat právní předpis (nižší právní síly), ale uložil mu provést vymezení zón (aniž by stanovil formu takového vymezení) a vlastní vymezení měl následně promítnout do mapy, v níž měly být jednotlivé zóny Národního parku Šumava a pozemky v nich situované zakresleny. Právě a jen toto vymezení [mapa jej zachycující, jež měla být veřejnosti dostupná u dalších blíže označených orgánů a na Správě Národního parku Šumava] představují vládou předjímanou (budoucí) součást nařízení vlády. Po vydání předpokládané mapy (vymezení zón), se tato stala součástí právní normy, a proto bylo třeba zjišťovat, jak a kdy Ministerstvo životního prostředí jednotlivé zóny Národního parku Šumava vymezilo, popř. zjišťovat jaký byl obsah mapy. Soud tak měl učinit dotazem na příslušný ústřední orgán státní správy, tedy způsobem předepsaným pro zjišťování práva a nikoliv na základě dokazování (platí zde tedy přiměřeně to, co bylo výše uvedeno o způsobu zjišťování cizího práva). Bylo proto na odvolacím soudu, pokud chtěl čelit námitkám účastníků ohledně toho, v jaké zóně či zónách Národního parku Šumava byly předmětné pozemky v rozhodné době situovány, aby si vyžádal od Ministerstva životního prostředí příslušné dokumenty, včetně mapového podkladu, a to ve stavu, který tu byl ke dni zahájení vkladového řízení.
37. Ostatně již z toho, že bylo pro danou mapu předepsáno měřítko 1:25 000 a jejím původcem mělo být Ministerstvo životního prostředí, je zřejmé, že nemohlo jít současně o mapu katastrální či pozemkovou, jež byly (jsou) vedeny jiným orgánem – katastrálními úřady (dříve Středisky geodézie), a to navíc ve zcela odlišném měřítku.
38. K poukazu odvolacího soudu na údaj podávající se z obsahu výpisu z katastru nemovitostí je třeba nad rámec právě uvedených rozhodovacích důvodů uvést, že nemůže nahradit náležité zjištění obsahu právního předpisu (viz již výše), navíc údaj o typu a způsobu ochrany konkrétního pozemku se do katastrálního operátu zapisuje na základě pouhého oznámení příslušného orgánu [srov. § 10 odst. 1 písm. k) ve spojení s bodem 7 přílohy vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí] a nelze tak vyloučit, že toliko informativní údaje v katastru nemovitostí nemusí být správné, úplné a aktuální, a to i když jsou vyžadovány zpětně k určitému datu.
39. Odkazoval-li se odvolací soud na obsah katastru nemovitostí ohledně tzv. zonace předmětných pozemků s tím, že bylo na žalobkyni, aby se nejprve (zřejmě v jiném řízení) domohla zjednání nápravy, pak s touto jeho úvahou nelze souhlasit.
40. V ustanovení § 133 o. s. ř. je uvedeno, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
41. Podle § 980 odst. 2 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále rovněž jen „o. z.“), je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.
42. Je-li právo v katastru nemovitostí zapsáno, pak zápis svědčí v první řadě o tom, že toto právo existuje, a dále že náleží osobě, v jejíž prospěch je zapsáno, že má obsah a rozsah, který ze zápisu vyplývá, že bylo zřízeno na dobu zapsanou ve veřejném seznamu, že mu náleží pořadí, ve kterém je zapsáno, a že se k němu vztahují případné další skutečnosti či omezení vyznačené zejména formou poznámek [srov. SPÁČIL, Jiří, a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 9].
43. Úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je tak založena na vyvratitelné domněnce správnosti práv zapsaných v katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019). Tudíž i v tomto případě platí, že stav zapsaný v katastru nemovitostí nemusí být vždy v souladu se stavem skutečným a samotný zápis určitého práva v katastru nemovitostí bez dalšího nezakládá (nemusí zakládat) deklarovaný stav, resp. jeho nevyvratitelnou domněnku (řečeno stručně: zapsaný a právní stav se mohou rozcházet). Jestliže je proto správnost zápisů práv v katastru nemovitosti zpochybněna, je třeba tomu, kdo tak činí, umožnit tvrdit a prokazovat skutečnosti, které mají vést k závěru o nesprávnost zápisu, a to i tehdy, jde-li v rámci probíhajícího soudního řízení o řešení otázky toliko předběžné.
44. S ohledem na řečené je již zcela nadbytečné zabývat se tím, zda právě žalobkyní zpochybňovaný údaj o tom, v jaké zóně či zónách národního parku se určitý pozemek zapsaný v katastru nemovitostí nachází, lze vůbec považovat za „právo k věci zapsané ve veřejném seznamu“ a zda se proto na něj vztahuje výše zmiňovaná vyvratitelná presumpce správnosti, či zda takovým právem ve skutečnosti není, neboť v obou zvažovaných případech je třeba obsah výslovně zpochybněného údaje plynoucího z výpisu z katastru nemovitostí prokazovat (resp. vyvracet). Řečeno jinak: spornost tzv. zonace konkrétního národního parku nemůže být odstraněna na základě výsledků dokazování, nýbrž jde-li o okolnost vyplývající z právního předpisu, musí soud v takovém případě vycházet z jeho obsahu, popř. z listin, plánů či map, na něž tento předpis výslovně odkazuje, obsah katastru nemovitostí tomu není na překážku.
45. Z toho pro osud dané věci vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, které právní posouzení charakteru předmětných pozemků (jejich umístění v té které zóně Národního parku Šumava) spojovalo výlučně s dokazováním výpisy z katastru nemovitostí, není správné.
46. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, neshledal.
47. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
48. V něm vyžádá od Ministerstva životního prostředí příslušný mapový podklad a případně i listinu, jíž se jednotlivé zóny vymezují, znovu v rovině právního posouzení zhodnotí, v jaké zóně či zónách národního parku se oba předmětné pozemky v rozhodné době nacházely a znovu se bude zabývat odvolací argumentací žalobkyně i oponentními výhradami žalované. Nejvyšší soud se přitom tímto rozhodnutím nad rámec opodstatněné dovolací výhrady nijak nevymezuje vůči právním závěrům, které odvolací soud učinil jen obiter dictum, tedy již mimo zásadní rozhodovací důvody (srov. § 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
49. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
50. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud (eventuelně soud prvního stupně) v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-