// Profipravo.cz / Dokazování

Dokazování

14.09.2018 00:05

ÚS: Odpovědnost advokáta za předložení nepravdivých důkazů

Pokud se jednotlivec rozhodne, že nebude před soudy uvádět vědomě nepravdivé či zavádějící informace ani předkládat takové důkazy, jeho jednání podléhá ochraně podle čl. 2 odst. 3 Listiny (právo jednotlivce na svobodné jednání). Za takové jednání nemohou soudy jednotlivce sankcionovat ani jakkoliv zhoršovat jeho právní postavení, protože zákon takové negativní důsledky nestanoví ani nemůže stanovit.

Rozhodnutí klienta, že se nebude řídit pokyny advokáta a nebude se podílet na předkládání nepravdivých důkazů soudům, je ústavně chráněným projevem práva tohoto jednotlivce na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny. Advokát nemůže po klientovi požadovat, aby před soudy uvedl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace nebo soudům předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy, jakými jsou i antedatované smlouvy. Pokud to advokát přesto učiní, nezprostí se tím odpovědnosti za svá předchozí pochybení. Skutečnost, že klient v takovém případě neposkytl advokátovi součinnost, nemůže jít ve sporu mezi klientem a advokátem k tíži klienta.

Soudy se musí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů. Pokud soudy ignorují argument vznesený účastníkem řízení, který je klíčový pro výsledek řízení, vždy tím poruší základní právo jednotlivce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost soudu vypořádat se s argumenty účastníka řízení způsobem, který odpovídá míře jejich závažnosti, přičemž tato povinnost dopadá i na Nejvyšší soud při rozhodování o přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Vyhne-li se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžejním argumentům uplatněným účastníkem řízení a nijak na ně nereaguje, poruší tím jeho právo na spravedlivý proces.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 644/18, ze dne 17. 8. 2018


14.09.2018 00:03

ÚS: Důkaz tajně pořízeným záznamem z porady senátu soudu

K porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dojde odmítnutím provedení důkazu zvukovým záznamem z porady senátu [§ 127 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů], nepřekračuje-li provedení důkazu tímto záznamem nepřijatelnou míru kontextuálního zásahu do základního práva na ochranu soukromí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 4071/17, ze dne 31. 7. 2018


27.07.2018 00:03

ÚS: Trestní odpovědnost řidiče za dopravní nehodu

Zodpovězení otázky viditelnosti v době dopravní nehody i otázky (objektivních a subjektivních) možností a schopností stěžovatele jako řidiče za daných podmínek střetu zabránit je jedním ze základních předpokladů pro objasnění jejích příčin, a má tak samozřejmě vliv i na vyhodnocení samotného zavinění či jeho míry. Ústavnímu soudu je zřejmé, že zpětně již nelze přesně simulovat rušivé optické vlivy i další důležité momenty, které se s velkou pravděpodobností mohly vyskytnout v době bezprostředně před střetem. Není však možné zcela přehlédnout specifické poměry v okamžiku nehody a vycházet z ideálních poměrů, jakoby k nehodě došlo ve dne a za jasného počasí. Jestliže soudy vzaly za základ pro své skutkové závěry znalecké posudky, které (vzdor výhradám obhajoby) konkrétní podmínky v době nehody pomíjejí, porušily tak právo stěžovatele na spravedlivý proces.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3765/17, ze dne 12. 6. 2018


21.06.2018 00:01

Způsob odstraňování rozporů mezi závěry dvou znaleckých posudků

Nejen při hodnocení znaleckého posudku jako důkazu, ale též při pokusu o odstranění rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, jenž je též součástí hodnocení důkazů, není soud sám oprávněn posuzovat skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, a nemůže tedy přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckých posudků.

Dovolatelka odvolacímu soudu důvodně vytýká, že k odstranění rozporu mezi znaleckými posudky (k posouzení závěrů jednoho z nich jako správných) přistoupil na základě vlastního posouzení obtížnosti vyproštění vozidla pouze tahem po směru běžné jízdy bez nutnosti předchozího použití bočního radiálního tahu, ačkoliv jde nepochybně o otázku, jejíž posouzení si vyžaduje odborných znalostí. Pokud soud sám posoudí skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně nich provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, ze dne 28. 3. 2018


08.06.2018 00:05

ÚS: K možnosti obrácení důkazního břemene v medicínských sporech

V případě občanskoprávního sporu, v němž na straně jedné stojí pacient, který tvrdí, že mu protiprávním jednáním poskytovatele zdravotních služeb vznikla újma a který je v důkazní nouzi, a na straně druhé stojí poskytovatel zdravotních služeb, který porušil svou povinnost vést řádně zdravotnickou dokumentaci, je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, opomene-li obecný soud zvážit důvody pro obrácení důkazního břemene.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 14/17, ze dne 9. 5. 2018


03.05.2018 00:02

K předpokladům pro rozhodnutí o odloučení pozůstalosti

Smyslem a účelem odloučení pozůstalosti (popř. její části) podle § 1709 odst. 1 o.z. je ochrana věřitele zůstavitele v situaci, kdy má dědic zůstavitele hradit své vlastní dluhy a je zde nebezpečí, že na úhradu těchto dluhů nepostačí jeho dosavadní majetek a mohly by být hrazeny (i) z majetku, který dědic získá z pozůstalosti. Aby byl tento účel naplněn (tím, že věřitel zůstavitele bude uspokojen z té části pozůstalosti, která byla odloučena a nesplyne s majetkem dědice, z něhož se mají uspokojit věřitelé dědice), ale současně, aby nebyla nepřiměřeně narušena práva dědiců, vůči nimž návrh směřuje, je stanoveno, aby věřitel svou (subjektivní) obavu z předlužení dědice (dědiců) osvědčil.

„Osvědčení obavy z předlužení dědice“ neznamená, že by předlužení dědice mělo být spolehlivě prokázáno (důkazními prostředky podle § 125 a násl. o.s.ř.), ale postačí, jeví-li se předlužení dědice jako pravděpodobné. Procesní odpovědnost za toto osvědčení je na věřiteli, který odloučení pozůstalosti navrhuje.

V projednávané věci z návrhu na odloučení pozůstalosti ani z jiných podání nevyplývají žádné konkrétní údaje o dluzích samotných dědiček zůstavitele, ani o jejich majetkových poměrech, takže jen stěží lze dovodit, že je zde nebezpečí, že na úhradu svých případných dluhů jim nepostačí jejich vlastní majetek. Pouhou domněnku, že tíživá finanční situace zůstavitele v podnikání dopadá i na jeho dcery, za osvědčení obavy z předlužení dědiců považovat nelze, když navíc soupis majetku a dluhů zůstavitele nesvědčí ani o tíživé situaci zůstavitele (výše aktiv dědictví převyšuje výši pasiv).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 165/2017, ze dne 19. 12. 2017


29.03.2018 00:02

ÚS: K právu dítěte být slyšeno ve své věci

I. Protože nelze vyloučit kolizi mezi zájmem nezletilého dítěte a jeho rodičů jako jeho zákonných zástupců, nutno připustit, aby jménem nezletilého dítěte podal ústavní stížnost subjekt jednající v jeho zájmu, například příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Kdokoli by takovouto ústavní stížnost podal, musel by prokázat, že jedná v zájmu nezletilého dítěte, a v případě, že dítě již s ohledem na svůj věk a schopnosti dokáže porozumět smyslu tohoto řízení, také s jeho souhlasem.

II. V řízeních, jež se bezprostředně dotýkají práv nezletilých dětí, nelze na dítě nahlížet jako na pouhý objekt, o němž rozhodují jiní, ani ho nelze stavět do role pasivního pozorovatele událostí. Dítě je subjektem práva a účastníkem řízení, jemuž náleží právo být přítomen projednávání své věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S tím souvisí jeho právo být v tomto řízení slyšen a projevit své stanovisko, jež je vyjádřeno v čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, § 867 občanského zákoníku a § 100 odst. 3 občanského soudního řádu, a jež mu umožňuje, byť jen do určité míry, vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi. Význam slyšení dítěte obecným soudem tak nelze spatřovat jen v rovině dokazování, tedy ve smyslu provedení výslechu pro účely dokazování, ale jako výkon práva účastníka řízení.

III. Právo dítěte podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyjádřit svůj názor ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, je jen právem, a nikoli povinností. O této skutečnosti přitom musí být dítě poučeno a musí mít vždy možnost svůj názor či přání v řízení nesdělit nebo se nevyjádřit ke konkrétním skutečnostem či otázkám. Uvedené právo totiž zahrnuje také právo mlčet, nevyjadřovat se. Dítěti proto má být možnost realizovat své právo vyjádřit v řízení svůj názor nabídnuta. V případě, že by samo naznalo, že by pro něj bylo slyšení nepřiměřeně zatěžující nebo že je dotazováno na skutečnosti, k nimž se již nechce vracet, mohlo dítě slyšení jako takové či zodpovězení konkrétních otázek odmítnout.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2866/17, ze dne 28. 2. 2018


23.03.2018 00:01

ÚS: Odůvodnění zamítnutí návrhu na doplnění dokazování

Pokud civilní soudy, zejména soud prvoinstanční, neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy, ačkoli jím byly řádně navrženy a odůvodněny, a ani neodůvodnily jejich zamítnutí, došlo k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jde tedy o tzv. opomenuté důkazy, přičemž tato vada zakládá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí a jejich protiústavnost.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 233/17, ze dne 27. 2. 2018


16.03.2018 00:06

ÚS: Zvukový záznam tzv. monitorovaného hovoru jako důkaz

Obdobně jako omezení základního práva či svobody veřejnou mocí, tak i míra ochrany z její strany poskytnutá jednomu základnímu právu na úkor druhého, za situace, kdy se nacházejí ve vzájemné kolizi, musí s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu dostát požadavkům principu proporcionality a musí respektovat ústavní limity, vyjádřené v čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. V opačném případě by poskytnutí nepřiměřené ochrany či nadměrné preference jednomu základnímu právu fakticky představovalo zásah do druhého základního práva, nepřípustně omezující nebo zcela znemožňující jeho realizaci, v rozporu s principem zachování maxima z obou vzájemně si kolidujících základních práv. Není-li takové vyvažování možné, pak soud musí dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti [nález I. ÚS 1737/08 (N 25/56 SbNU 273)].

Hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy. Zvukový záznam takového hovoru, pořízený navíc po předchozím upozornění, že hovor je zaznamenáván, může soud použít jako důkazní prostředek v občanském soudním řízení, jímž lze zjistit skutkový stav věci, poté, co zvážil, zda měl účastník, uplatňující informace ze záznamu, k jejich získání jiné, z hlediska zásahu do soukromí druhé osoby šetrnější možnosti.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2299/17, ze dne 27. 2. 2018


01.03.2018 00:00

Přezkum rozhodnutí o pověření výkonem funkce vrchního státního zástupce

I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti o pověření výkonem funkce vrchního státního zástupce může být obecnými soudy mimo rámec správního soudnictví zkoumáno jen z hlediska toho, zda je nicotné (zda nejde o paakt); pokud jde o jeho zákonnost či věcnou správnost, uplatní se presumpce správnosti.

II. Ministr spravedlnosti své rozhodnutí o pověření výkonem funkce vrchního státního zástupce v Praze učinil na základě § 10 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, který stanoví, že vrchní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce. Navzdory tomu, že ve svém rozhodnutí ministr spravedlnosti státního zástupce “nejmenoval”, nýbrž vzhledem k dočasnosti přidělení “pověřil”, nejde o tak závažnou vadu, která by představovala nedostatek právního podkladu. Vzhledem k obsahu oprávnění ministra spravedlnosti vyplývajících z § 10 zákona o státním zastupitelství nelze termín užitý v příslušném rozhodnutí považovat za takové pochybení, které by zakládalo nicotnost rozhodnutí; opačný závěr by naopak představoval přemrštěný požadavek na formální náležitosti. V případě nicotnosti se totiž musí jednat o vadu naprosto zásadní a zřejmou, že právní podklad pro vydání správního aktu neexistuje vůbec. U předmětného rozhodnutí ministra spravedlnosti tak lze shledat dostatek právního podkladu k jeho vydání bez ohledu na použité slovní vyjádření, a platí tedy pro ně presumpce správnosti

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4710/2016, ze dne 31. 10. 2017


21.02.2018 00:01

Zjišťování skutkového děje dopravní nehody

I. Neobstojí zde názor odvolacího soudu, že není-li v řízení objektivně možno zjistit viníka dopravní nehody, je třeba nechat vypracovat znalecký posudek z oboru dopravy. Závěr o tom, kdo porušil právní povinnost a způsobil tím škodu, kterou je povinen nahradit, je závěrem právním, o němž přísluší rozhodovat soudu, nikoli znalci.

Znaleckým posudkem z oboru dopravy lze pouze potvrdit či vyvrátit tvrzení účastníků o průběhu skutkového děje dopravní nehody. Byl-li nehodový děj objasněn jinými důkazy, je znalecký posudek nadbytečný. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dle právních předpisů sám posoudí, kdo porušil právní povinnost a zavinil dopravní nehodu. Je sice právem účastníků navrhovat provedení důkazů, avšak o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud a povinností soudu je pouze v odůvodnění rozhodnutí vyložit, proč návrhu na provedení důkazu nevyhověl.

II. Dle § 135 odst. 1 o. s. ř. by soud byl vázán pouze pravomocným rozhodnutím o správním deliktu či přestupku. Nebylo-li takové rozhodnutí vydáno, respektive bylo-li vydáno jiné rozhodnutí, není jím soud vázán, a je oprávněn na základě provedených důkazů učinit vlastní závěr o viníkovi dopravní nehody, a to i odlišný od závěru správního orgánu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 564/2017, ze dne 29. 11. 2017


15.02.2018 00:01

ÚS: Extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými závěry

Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v jeho sporné části výroku nepřezkoumatelné, neboť z něj není patrný vztah mezi důkazy provedenými v řízení a jeho skutkovým závěrem. Ústavní soud podotýká, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu chybí závěry, jak k tomuto rozhodnutí dospěl, zda odvolací soud přihlédl ke skutečnostem, které soud I. stupně opomněl nebo zda existují nějaké skutečnosti, které odvolací soud hodnotil odlišně od soudu I. stupně. Nejde přitom o pouhý marginální nedostatek, neboť, jak je zřejmé z rozsudku odvolacího soudu, jedná se o stěžejní závěr pro jeho právní posouzení otázky výše ukládaného dlužného výživného.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2073/17, ze dne 10. 1. 2018


13.02.2018 00:01

Zachycení průběhu jednání v civilním soudním řízení

I. V případě, že soud v občanském soudním řízení postupuje při zachycování jeho průběhu způsobem upraveným v trestním řádu (§ 55a a násl. trestního řádu), nejde o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

II. Je-li řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou v zachycení průběhu jednání, je třeba vždy zvážit, zda za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. To platí i v případě, že soud prvního stupně tam, kde to zákon vyžaduje, nepředloží spis s přepisem zvukového záznamu (§ 40 odst. 3 o. s. ř. – ovšem jen nebyl-li pořízen protokol); v takovém případě je třeba vždy posoudit, zda není účelné spis zaslat soudu prvního stupně bez věcného vyřízení s žádostí, aby přepis pořídil.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4467/2017, ze dne 29. 11. 2017


08.11.2017 00:01

Uplatnění nových důkazů v odvolacím řízení při nedostatku poučení

Je-li řízení před soudem prvního stupně postiženo jinou vadou ve smyslu ustanovení § 212a odst. 5 věty druhé o. s. ř., je povinností odvolacího soudu tuto vadu odstranit, aby bylo zajištěno, že vyřešení projednávané věci (nalezení práva) bude provedeno za dodržení všech pravidel (spravedlivým procesem).

Spočívá-li vada řízení v nedostatku poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. v důsledku odlišného právního názoru odvolacího soudu, náprava může být nepochybně zjednána tím, že potřebné poučení poskytne účastníkům odvolací soud. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení umožňuje (ukládá) odvolacímu soudu „zjednat nápravu“, neuplatní se v těchto případech pravidla neúplné apelace. Nejde tu tedy o zákaz nových důkazů, ale o přípustné uplatnění poučovací povinnosti odvolacím soudem a přípustné provedení důkazů navržených před odvolacím soudem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, ze dne 4. 8. 2017


01.11.2017 00:00

Zamítnutí důkazních návrhů k dokazování negativních skutečností

I. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví – vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost.

II. Důkazní návrhy není možné zamítnout z toho důvodu, že by snad bylo vyloučeno prokázat neexistenci skutečnosti; současná civilistická doktrína připouští, že i negativní skutečnosti lze řádně dokazovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, ze dne 26. 7. 2017


26.10.2017 00:01

Zpochybnění metodiky znaleckého posouzení

Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky).

Je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku. Je třeba zdůraznit, že i námitky účastníka proti zvolené metodě podléhají hodnocení soudu; je na něm, aby zvážil, zda je považuje za důvodné či nikoliv.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 525/2017, ze dne 26. 7. 2017


26.10.2017 00:00

K návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku

Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv. Jde tu o hodnocení důkazu – znaleckého posudku. Nemá-li soud pochybnosti o jeho správnosti, není povinen nařídit vypracování revizního posudku, a to navzdory tomu, že pochybnosti vyjadřuje účastník; důkazy totiž hodnotí jen soud. Úvaha soudu nemůže být zcela libovolná, nicméně vždy záleží na konkrétním případu, zda a nakolik lze učinit závěr o zpochybnění posudku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 525/2017, ze dne 26. 7. 2017


13.09.2017 00:00

Hodnocení důkazů odvolacím soudem

Odvolací soud je oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně pouze tehdy, jestliže hodnocení důkazů soudem prvního stupně neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Domnívá-li se odvolací soud, že by provedené důkazy měly být hodnoceny odlišně, než se stalo za řízení před soudem prvního stupně, je povinen je zopakovat, a to včetně tzv. pominutých důkazů, které soud prvního stupně sice provedl, ale nehodnotil je, ač tak měl učinit. Odvolací soud zde může dokazování i doplnit o důkazy, které dosud nebyly provedeny, ledaže by se jednalo o doplnění dokazování příliš rozsáhlé. V případě, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně navíc neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje všechny informace, které by z hlediska ustanovení § 132 o. s. ř. mělo obsahovat, není zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně ani doplnění dokazování možné a odvolací soud je povinen vždy rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jestliže však hodnocení důkazů soudem prvního stupně respektuje zásady vyplývající z ustanovení § 132 o. s. ř., byl by za této situace v rozporu se zákonem takový postup odvolacího soudu, který by rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a uložil by mu, aby se v dalším řízení zabýval možným jiným hodnocením těchto důkazů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, ze dne 26. 6. 2017


07.09.2017 00:01

ÚS: K povinnosti odvolacího soudu zopakovat provedené důkazy

Zaujme-li odvolací soud shodný právní názor na stanovení výše přiměřené slevy z hlediska nákladů na odstranění vady díla, avšak s opačným skutkovým závěrem o možném způsobu jejího odstranění, a pomine-li přitom hodnocení důkazu, na kterém bylo založeno napadené rozhodnutí, přičemž z jeho rozhodnutí neplyne, na základě jakých úvah dospěl k opačnému zjištění ohledně takového skutkového závěru, porušil svou povinnost provést jej znovu v odvolacím řízení (tzv. opomenutý důkaz) a tím právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3432/15, ze dne 8. 8. 2017


19.07.2017 00:02

Rozhodování o mezinárodní příslušnosti soudů bez dokazování

Ve smyslu nařízení Brusel I má mít vnitrostátní soud možnost posuzovat svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici. Dokazování skutečností zpochybňovaných žalovaným není nezbytné, stačí, pokud má soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle všech informací, včetně tvrzení žalovaného. Vnitrostátní pravidla soudu sice musí umožnit, aby posoudil otázku mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I s ohledem na všechny informace, které k tomuto účelu potřebuje, a to případně i na základě výslechu účastníků řízení, resp. dokazování obecně. Pokud nicméně má soud relevantní informace k dispozici, nelze po něm požadovat, aby již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provedl podrobné dokazování. Soudy nižšího stupně tak postupovaly správně, pokud při posuzování mezinárodní příslušnosti vyšly z dostupných informací předložených oběma stranami bez toho, aby již v tomto stádiu řízení prováděly dokazování postupem dle § 122 odst. 1 o. s. ř.

Nad rámec uvedeného je nezbytné poukázat na skutečnost, že ve smyslu § 114 o. s. ř. podmínky řízení, mezi které se řadí i pravomoc soudů, zkoumá předseda senátu po zahájení řízení, přičemž zákon předpokládá, že soudce bude na základě podané žaloby (návrhu na zahájení řízení) zkoumat podmínky řízení ještě před tím, než přistoupí k dalším přípravným úkonům, tedy než žalovaného (jiné účastníky) vyzve k vyjádření, popř. provede přípravu jednání podle § 114a, 114b nebo 114c. Ani v kontextu vnitrostátního práva tak právní úprava nepředpokládá pro stanovení pravomoci (resp. dalších podmínek řízení) automatické nařízení jednání a dokazování rozhodných skutečností.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, ze dne 25. 4. 2017


< strana 1 / 15 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů