// Profipravo.cz / Žaloba o určení, naléhavý právní zájem 06.06.2013
K účastenství v řízení o určení vlastnictví zůstavitele ke dni úmrtí
Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.); z toho vyplývá, že výrok rozsudku o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, je závazný jen pro účastníky řízení a nikoliv pro ty dědice, kteří se tohoto řízení nezúčastnili. Pak nemůže být plně závazný ani pro soud v dědickém řízení; ostatní dědicové by totiž mohli vlastnické právo zůstavitele zpochybňovat a nebylo by vůči nim možné vyjít z toho, že o něm bylo již rozhodnuto. Proto účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, musejí být známí dědicové; pokud účastníky nejsou, nemá žalobce na určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., neboť takové rozhodnutí neodstraní stav nejistoty v právním vztahu a nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 585/2012, ze dne 7. 5. 2013
(kategorie: účastníci řízení; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobce F. B., bytem v Ř., J. 102, zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 10, proti žalované České republice-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 108/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. srpna 2011, č. j. 13 Co 368/2009-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Brno-venkov („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. dubna 2009, č. j. 6 C 108/2008-61, k návrhu žalobce určil, že vlastníkem budovy č. p. 102, objekt bydlení, postavené na pozemku parc. č. 777 a pozemku parc. č. 777, zastavěná plocha a nádvoří, které jsou zapsané na LV pro k. ú. Ř. u. B., obec Říčany, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov, byl ke dni své smrti A. B., naposledy bytem Ř. 102. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. srpna 2011, č. j. 13 Co 368/2009-80, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení zamítl.
Odvolací soud zjistil, že Státní notářství Brno-venkov pod sp. zn. D 1477/74 na základě dohody o vypořádání dědictví po zemřelém A. B. potvrdilo žalobci - synovi zůstavitele, že nabyl mimo jiné id. 61/64 nemovitostí v k. ú. Ř., a to domu č. p. 102 na parc. č. 777 a parc. č. 777. Žalobce uzavřel dědickou dohodu s dalšími dědičkami, jimiž byly jeho matka J. B. a jeho sestry J. K. a M. F. Dále zjistil, že v katastru nemovitostí je zapsaná jako spoluvlastnice id. 3/64 předmětných nemovitostí žalovaná Česká republika. Odvolací soud se věcí samou nezabýval, neboť dospěl k závěru, že k uplatnění nároku vztahujícímu se k podílu na předmětných nemovitostech jsou věcně legitimováni všichni dědicové po A. B., kteří mají postavení nerozlučných společníků. Protože se řízení zúčastnil jen žalobce, tj. jeden ze čtyř dědiců, soud žalobu pro nedostatek jeho věcné legitimace zamítl. Tento závěr opřel o judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 24/2002, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, sp. zn. 21 Cdo 1820/99) a o komentář k občanskému soudnímu řádu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalobce považuje za chybný závěr odvolacího soudu, který jeho žalobu zamítl pro nedostatek jeho věcné legitimace s tím, že k uplatnění nároku, který dosud nebyl předmětem dědického řízení, jsou legitimováni všichni dědicové. I když si je vědom judikatury, ze které odvolací soud vycházel, považuje ji za nesprávnou, nedůslednou a v rozporu s jinou judikaturou. Je toho názoru, že rozhodnutím odvolacího soudu mu byl odepřen přístup k soudu a odmítnuta soudní ochrana, zajištěná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo zasaženo do jeho dědického práva, nebylo mu umožněno dědické právo řádně uplatnit. Není logické, že by jeho aktivní věcná legitimace měla být podmíněna tím, že s ním podají žalobu i jiné osoby. Tato skutečnost nemůže mít vliv na jeho věcnou legitimaci vyplývající z hmotného práva (nelze ji odvozovat, z procesních předpisů – z § 91 odst. 2 o. s. ř.). Domnívá se, že nelze omezit přístup dědice k soudu tím, že společně s ním musí žalobu týkající se aktiv podat i další dědicové, neboť žádná osoba nemůže být nucena, aby podala jakoukoliv žalobu. Účastníky dědického řízení po otci A. B. byl žalobce, jeho dnes již zemřelá matka a jeho dvě sestry. Matka zdědila hotovost 572,- Kč a sestry z dědictví nic nenabyly. Za této situace nemá žádný právní nástroj, jak by donutil sestry a dědice po zemřelé matce, aby podali spolu s ním žalobu a nesli tak riziko případného neúspěchu. Upozorňuje, že kromě judikatury, ze které vycházel odvolací soud, existuje i judikatura Nejvyššího soudu, že podle hmotného práva jsou osoby oprávněné činit právní úkony společně a nerozdílně, a přesto a právě proto, že se jedná o oprávnění společné a nerozdílné, je oprávněná podat žalobu a domáhat se ochrany svých práv u soudu pouze jedna z těchto osob. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1794/96 a sp. zn. 32 Odo 1057/2005.
Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že před vydáním měnícího rozhodnutí měl být upozorněn na to, že žalobu hodlá posoudit jinak, než soud prvního stupně. Postupem soudu mu bylo odepřeno právo účinně uplatňovat námitky a argumenty, které uplatňuje až v dovolání. Soud mu upřel právo na spravedlivý proces a jeho rozhodnutí je překvapivým rozhodnutím. V tomto směru odkazuje na nálezy Ústavního soudu v dovolání uvedené. Odvolací soud měl zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátit mu věc k novému projednání s tím, aby žalobce poučil o podmínce aktivní legitimace podle § 91 odst. 2 o. s. ř. Žalobci by pak nezbylo než se pokusit přesvědčit ostatní dědice, aby přistoupili na jeho straně do řízení nebo přesvědčit soud, že žalobu není možně pro nedostatek aktivní legitimace zamítnout. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu o nedostatku věcné legitimace žalobce v daném sporu, který je v souladu se stávající judikaturou, a v důsledku toho soud žalobu neposuzoval věcně. Chápe argumenty žalobce, ale na druhou stranu se domnívá, že pokud by ostatní dědici po A. B. nebyli účastníky řízení, mohli by se dostat do nevýhodného postavení tím, že žalobce by mohl nabýt lukrativní majetek, o kterém by nevěděli. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Názor žalované o tom, že by se ostatní dědicové mohli dostat do nevýhodného postavení, pokud by nebyli účastníky tohoto řízení, není podle dalšího vyjádření žalobce správný, neboť v případě vyhovění jeho žalobě se nově objevený majetek musí projednat v dědickém řízení po otci A. B., ve kterém jsou všichni dědicové účastníky.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Žalobce se podle konstantní judikatury může domáhat určení, že jeho právní předchůdce byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitostí; na základě takového určení lze žádat o projednání nemovitostí v dědickém řízení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005).
Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.); z toho vyplývá, že výrok rozsudku o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, je závazný jen pro účastníky řízení a nikoliv pro ty dědice, kteří se tohoto řízení nezúčastnili. Pak nemůže být plně závazný ani pro soud v dědickém řízení; ostatní dědicové by totiž mohli vlastnické právo zůstavitele zpochybňovat a nebylo by vůči nim možné vyjít z toho, že o něm bylo již rozhodnuto. Proto účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, musejí být známí dědicové; pokud účastníky nejsou, nemá žalobce na určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., neboť takové rozhodnutí neodstraní stav nejistoty v právním vztahu a nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení.
Obdobnou situaci již judikatura řešila v souvislosti s určením spoluvlastnického práva, resp. práva odpovídající věcnému břemeni, pokud panující či služebný pozemek patřil více osobám; dospěla k závěru, že všechny tyto osoby musejí být účastníky řízení. Pokud některé osoby zapsané v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci nepopírají vlastnické právo žalobce, měly by vystupovat na straně žalobce. Nechtějí-li vystupovat na straně žalující, nezbývá žalobci, než aby je označil v žalobě za žalované (viz opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005, a řadu dalších rozhodnutí). Tak je tomu i v dané věci; pokud se ostatní dědicové nechtěli k žalobě připojit, bylo třeba je označit jako žalované.
I když tedy odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 24/2002, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003 a sp. zn. 21 Cdo 1820/99 nebyl zcela přiléhavý, neboť tato rozhodnutí řeší poněkud jinou problematiku (nejde v nich o legitimaci k podání žaloby na určení vlastnického práva zůstavitele ani o naléhavý právní zájem na tomto určení), je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné. Na tom nic nemůže měnit případná absence upozornění na jiný právní názor odvolacího soudu; ve stadiu odvolacího řízení totiž nelze přistoupením dalšího účastníka do řízení nebo záměnou měnit okruh účastníků řízení (§ 216 odst. 1 o. s. ř.), takže ani sdělení o nutném okruhu účastníků řízení by na věci nic neměnilo. Proto případná vada řízení nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Ani úvaha o tom, že bylo na místě rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a poté poskytnou žalobci poučení o věcné legitimaci, neobstojí. Podle konstantní judikatury nelze poučovací povinnost soudu rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovanému státu takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Autor: -mha-