// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 28.08.2018

Zrušení usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku

Soud nemůže usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku zrušit dle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích i po právní moci tohoto usnesení. Ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích nelze vykládat tak, že by soudu umožňovalo zrušit své pravomocné rozhodnutí o zastavení řízení, zjistí-li, že poplatek byl vyměřen nesprávně.

Nelze však ani uvažovat o analogické aplikaci § 12 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, který se striktně váže na rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek, nikoliv však na usnesení o zastavení řízení. Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, kdy by již pravomocné usnesení o zastavení řízení mohlo být kdykoliv zpětně odklizeno soudem, který je vydal. Takový postup je však v rozporu s pravidly vázanosti soudu usnesením dle § 170 odst. 1 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2728/2017, ze dne 29. 5. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb.
§ 9 odst. 7 zák. č. 549/1991 Sb.
§ 170 odst. 1 o. s. ř.

Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, č. j. 56 C 311/2012-314, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2016, č. j. 56 C 311/2012-329, zastavil řízení co do částky 1.313 Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení částky 101.262 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (opravený bod III. výroku).

V řízení před soudem prvního stupně vyzval soud prvního stupně žalobkyni usnesením ze dne 4. 12. 2012, č. j. 56 C 311/2012-9, aby zaplatila soudní poplatek za žalobu ve výši 5.060 Kč na účet soudu. Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 1. 2013, č. j. 56 C 311/2012-10, které nabylo právní moci dne 20. 2. 2013, zastavil řízení pro nesplnění poplatkové povinnosti žalobkyní a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně svoji poplatkovou povinnost splnila ke dni 19. 12. 2012. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 15. 5. 2014, které bylo označeno pod č. j. 28 C 55/2014-18, rozhodl, že podle § 9 odst. 7 věta druhá zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „ZSOP“), se žalované po právní moci tohoto usnesení vrací zaplacený soudní poplatek 5.060 Kč, neboť poplatková povinnost zanikla, když usnesení o zastavení řízení nabylo dne 20. 2. 2013 právní moci. Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 5. 2014, č. j. 56 C 311/2012-20, rozhodl, že (I.) podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), se usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 5. 2014 vydané pod č. j. 28 C 55/2014-18 opravuje tak, že č. j. tohoto usnesení zní 56 C 311/2012-18, neboť došlo ke zřejmé nesprávnosti v psaní, (II.) podle § 9 odst. 7 ZSOP se zrušuje usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. 1. 2013, č. j. 56 C 311/2012-10, neboť žalobkyně soudní poplatek zaplatila dříve, než uplynula lhůta pro podání odvolání proti tomuto rozhodnutí, (III.) podle § 9 odst. 7 a § 12 odst. 1 ZSOP per analogiam se ruší usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 5. 2014 vydané pod č. j. 28 C 55/2014-18, opravené výrokem I. tohoto usnesení tak, že č. j. tohoto usnesení zní 56 C 311/2012-18, kterým soud rozhodl o vrácení soudního poplatku, neboť k zániku poplatkové povinnosti s ohledem na zrušení usnesení o zastavení řízení nedošlo. Soud prvního stupně následně projednal spor a ve věci samé rozhodl shora uvedeným rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, č. j. 56 C 311/201-314, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2016, č. j. 56 C 311/2012-329.

Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to do výroku o věci samé pod bodem II. co do částky 87.362 Kč a do výroku o nákladech řízení pod bodem III. podala žalobkyně odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 11. 2016, č. j. 54 Co 318/2016-383, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 87.362 Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý bod výroku).

Odvolací soud rozhodl dle § 103 a 104 o. s. ř. Uvedl, že v souzené věci bylo řízení zahájeno podáním žaloby 7. 9. 2012, avšak z důvodu nezaplacení soudního poplatku bylo podle § 9 odst. 1 ZSOP usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 1. 2013, č. j. 56 C 311/2012-10, které nabylo právní moci dne 20. 2. 2013, zastaveno a řízení tím bylo skončeno (§ 114 odst. 2 o. s. ř.). Toho si byla dle odvolacího soudu žalobkyně plně vědoma, neboť jednak podáním ze dne 9. 1. 2014 soud žádala - „vzhledem k faktu, že soud svým usnesením č. j. 56 C 311/2012-10 ze dne 25. 1. 2013 řízení zastavil“ - o vrácení příloh zaslaných současně s žalobou (ty byly žalobkyni prostřednictvím jejího tehdejšího zástupce vráceny) a dalším podáním z 15. 9. 2014 soudu sdělila, že „příslušné přílohy byly soudu znovu dodány společně s náhradní žalobou dne 11. 2. 2014 a jsou evidovány pod jednacím číslem 28 C 55/2014“. Přestože je dle odvolacího soudu z obsahu spisu zřejmé, že žalobkyně vyměřený soudní poplatek 5.060 Kč poukázala 19. 12. 2012 na účet soudu a soud prvního stupně usnesením z 15. 5. 2014, č. j. 28 C 55/2014-18, rozhodl o jeho vrácení žalované (namísto žalobkyni) právě proto, že řízení bylo dnem 20. 2. 2013 pravomocně zastaveno, jeho následné usnesení ze dne 28. 5. 2014, č. j. 56 C 311/2012-20, na tom již nemohlo nic změnit a nebylo ani způsobilé přivodit účinky jeho výroků II. a III. Nezbývá tak než uzavřít, že poté, co bylo řízení pravomocně zastaveno, již nemělo dál vůbec probíhat, neboť zde byla absence samotné žaloby. Pokud však soud prvního stupně i přesto v řízení dál pokračoval, zatížil tím řízení vadou a odvolací soud nemohl postupovat jinak, než napadený rozsudek podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v odvoláním dotčené části zrušit a řízení v tomto rozsahu zastavit.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., který spatřuje v nesprávné aplikaci § 9 odst. 7 ZSOP. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a uložil odvolacímu soudu věc meritorně projednat.

Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (tj. ve znění účinném od 1. 1. 2014, ve znění účinném do 31. 12. 2013 jde o písm. f/), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, proti kterému je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Žalovaný k § 9 odst. 7 ZSOP uvádí, že soud disponuje pravomocí zrušit usnesení o zastavení řízení, je-li soudní poplatek dodatečně uhrazen, tuto možnost má však pouze do okamžiku, kdy dané usnesení nabude právní moci, čímž s konečnou platností skončí dané řízení. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovoláním lze podle § 236 odst. 1 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.

Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.

K námitce žalovaného o nepřípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolací soud uvádí, že není důvodná. V projednávané věci je totiž zřejmé, že odvolací soud napadeným usnesením nerozhodoval pouze o zastavení odvolacího řízení ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř., nýbrž napadeným výrokem též zrušil v dotčené části rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu řízení zastavil. Přípustnost dovolání proti takovému usnesení odvolacího soudu proto pod výluku § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nespadá. Dále dovolací soud posuzoval, zda je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť právní otázka, zda může soud usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zrušit dle § 9 odst. 7 ZSOP i po právní moci tohoto usnesení, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Dovolání je též důvodné.

Dle § 170 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán usnesením, jakmile je vyhlásil; nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhotoveno.

Dle § 9 odst. 1 ZSOP, ve znění účinném do 29. 9. 2017, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Dle § 9 odst. 7 ZSOP, ve znění účinném do 29. 9. 2017, usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost (odst. 7).

Žalobkyně k výkladu § 9 odst. 7 ZSOP dovozuje, že jde o výjimku z § 170 o. s. ř. s tím, že ze samotného ustanovení nevyplývá, že by soud, který vydal usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, byl oprávněn ho zrušit pouze do právní moci usnesení o zastavení řízení, pokud byl /tak jako v projednávané věci/ soudní poplatek již dříve uhrazen. V obecné rovině však takovému právnímu hodnocení dovolatelky nelze přisvědčit.

Dovolací soud v usnesení ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 38/2015, vychází ze závěru, že ustanovení § 9 odst. 7 ZSOP upravuje předpoklady, za kterých může soud, jenž rozhodl o zastavení řízení podle § 9 odst. 1 ZSOP, rozhodnout o zrušení svého usnesení o zastavení řízení, a to bez ohledu na to, zda poplatník proti němu podal odvolání. Jde o zvláštní způsob autoremedury, která je však striktně vázaná na podmínky zde vymezené. V projednávané věci je uvedené zcela klíčové s tím, že soud, jenž rozhodl o zastavení řízení, může své usnesení zrušit právě pouze, pokud poplatník splní svoji poplatkovou povinnost do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Ustanovení § 9 odst. 7 ZSOP tak nelze vykládat tak, že by soudu umožňovalo zrušit své pravomocné rozhodnutí o zastavení řízení, zjistí-li, že poplatek byl vyměřen nesprávně. Nelze však ani uvažovat o analogické aplikaci § 12 odst. 2 ZSOP, který se striktně váže na rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek, nikoliv však na usnesení o zastavení řízení. Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, kdy by již pravomocné usnesení o zastavení řízení mohlo být kdykoliv zpětně odklizeno soudem, který je vydal. Takový postup je však v rozporu s pravidly vázanosti soudu usnesením dle § 170 odst. 1 o. s. ř.

Lze tedy shrnout, že je správný právní závěr odvolacího soudu o tom, že soud prvního stupně tím, že usnesením ze dne 28. 5. 2014, č. j. 56 C 311/2012-20, podle § 9 odst. 7 ZSOP zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. 1. 2013, č. j. 56 C 311/2012-10, postupoval nesprávně a zatížil řízení vadou. Nicméně dovolací soud v procesní souvislosti projednávané věci shledává zvláštní důvody, které vedou k závěru, že nejde o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto odvolací soud pochybil, pokud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.

V podmínkách projednávané věci je tento závěr odůvodněn tím, že žalobkyně řádně uhradila soudní poplatek, ale pochybením soudu prvního stupně bylo řízení pro nesplnění poplatkové povinnosti pravomocně zastaveno. Toto své pochybení se soud prvního stupně pokusil odstranit tím, že usnesením ze dne 28. 5. 2014, č. j. 56 C 311/2012-20, zrušil usnesení o zastavení řízení. Zákonnost tohoto usnesení nebyla žádným z účastníků zpochybněna a nabylo proto dne 24. 6. 2014 právní moci. Poté soud prvního stupně pokračoval v řízení o věci samé, nařizoval jednání a prováděl dokazování, a to po dobu více než dvou let, aniž by z obsahu spisu vyplývaly jakékoliv pochybnosti o naplnění podmínek řízení ze strany soudu, ale též účastníků řízení.

Za této situace nelze pominout legitimní očekávání žalobkyně o tom, že důvody zastavení řízení odpadly, když soudní poplatek řádně uhradila a řízení před soudem prvního stupně pokračovalo dál. Opačný závěr by ve svých důsledcích vedl podle názoru dovolacího soudu k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae) žalobkyni, ačkoliv sama při uplatňování (vymáhání) svého tvrzeného práva postupovala v souladu se zákonem.

Žalovaný ve svém vyjádření důvodně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/06, ve kterém Ústavní soud uvádí, že ustanovení § 170 odst. 1 o. s. ř. jednoznačně stanoví, že soud je vázán usnesením, jakmile je vyhlásil, a pokud nedošlo k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba je doručovat, jakmile bylo vyhotoveno. Zákon v tomto ohledu nijak nerozlišuje situace, kdy je vydané rozhodnutí vadné a kdy nikoliv, stejně tak není rozhodné, v důsledku čeho eventuální vady vznikly; tedy i vadné (nezákonné) rozhodnutí je pro soud závazné. Zákon současně stanoví způsob, jak eventuální vady zhojit.

Odvolací soud však pominul, že uvedené závěry se plně uplatní i na usnesení ze dne 28. 5. 2014, č. j. 56 C 311/2012-20, kterým soud prvního stupně usnesení o zastavení řízení zrušil a které nebylo právní moci dne 24. 6. 2014. Z obsahu spisu se podává, že ani toto usnesení soudu prvního stupně nebylo žádným z účastníků řízení zpochybněno odvoláním. Za této situace nelze než uzavřít, že právní mocí usnesení ze dne 28. 5. 2014, č. j. 56 C 311/2012-20, bylo usnesení ze dne 25. 1. 2013, č. j. 56 C 311/2012-10, zrušeno, a tím odpadl i nedostatek v podmínkách řízení, o které své rozhodnutí opírá odvolací soud. Postupoval-li poté odvolací soud dle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je jeho právní posouzení věci nesprávné.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je opodstatněné. Z toho důvodu napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů