// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 12.07.2018

Náležitosti projevu vůle, jímž se účastník vzdává práva na náhradu nákladů

Účastník se může svého nároku na náhradu nákladů řízení vzdát, tento projev musí být jednoznačný, srozumitelný a určitý. Uvedený závěr nicméně nebrání tomu, aby prohlášení účastníka, že náhradu nákladů řízení „nežádá“, bylo – se zřetelem k okolnostem a není-li v logickém rozporu s jiným jeho procesním úkonem – považováno za vzdání se práva na náhradu nákladů řízení.

V posuzované věci zástupce žalované při jednání soudu prvního stupně ve své závěrečné řeči uvedl: „Pokud jde o náklady řízení, pak toto rozhodnutí ponecháváme na úvaze soudu s tím, že my žádné takovéto náklady nepožadujeme.“ Uvedený přednes nelze vyložit jinak, než že se zástupce žalované náhrady nákladů řízení jménem svého klienta vzdal. Jiný rozumný výklad uvedené prohlášení nepřipouští, a to ani se zřetelem k té části přednesu, v níž zástupce žalované uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ponechává na úvaze soudu. Takové prohlášení není v logickém rozporu se vzdáním se práva na náhradu nákladů řízení, je totiž třeba jej vyložit s přihlédnutím k tomu, že přednes byl učiněn v situaci, kdy zástupce žalované nemohl ještě znát výsledek řízení, a musel tedy předpokládat, že jeho klient nemusí mít v řízení úspěch a pro ten případ mu nejen nebude náhrada nákladů řízení přiznána, ale může být naopak zavázán k náhradě nákladů řízení protistraně. Uvedený výklad procesního úkonu je v souladu s ustanovením § 41 odst. 2 o. s. ř., podle něhož každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen, a respektuje též nepřípustnost přepjatého formalismu. Za přepjatě formalistický pak nutno považovat názor, že vzdání se práva na náhradu nákladů řízení lze za jednoznačné, určité a srozumitelné považovat výlučně při použití slova „vzdát se“ a nikoli slov jiných, obsahově shodných.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5713/2017, ze dne 12. 4. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 151 odst. 1 o. s. ř.

Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 18 C 315/2006-533, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 452.929 Kč a dále jí platit 3.303 Kč měsíčně počínaje 1. 1. 2017 (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) 1.637.927 Kč a dále 14.366 Kč měsíčně počínaje 1. 5. 2015 (výrok II) a zaplatit žalobkyni b) 1.465.642 Kč a dále 10.475 Kč měsíčně počínaje 1. 5. 2015 (výrok III), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) a žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení každé 163.257 Kč (výroky IV a V), nepřiznal vedlejšímu účastníkovi na straně žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI), uložil žalované povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 15.159 Kč (výrok VII) a na soudním poplatku 70.320 Kč (výrok VIII). V řízení předcházejícím citovanému rozhodnutí bylo pravomocně rozhodnuto o jednorázovém odškodnění pozůstalých podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, za smrt R. N., který zemřel dne 31. 10. 2004 v zařízení žalované v důsledku nesprávně poskytnuté lékařské péče, a o náhradě nákladů pohřbu. Soud tak rozhodoval o dalším nároku žalobkyň a) a b) jako pozůstalé manželky a dcery na peněžitý důchod z titulu náhrady nákladů na výživu pozůstalých, požadovaný od 1. 11. 2004. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť se tohoto svého nároku výslovně vzdala.

K odvolání žalobkyň a žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 71 Co 130/2017-584, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2017, č. j. 71 Co 130/2017-592, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, III, VI a VII potvrdil (výrok I), v části výroků IV, V a VIII jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) a b) na náhradě nákladů řízení každé 145.029 Kč a České republice 58.000 Kč na soudním poplatku (výrok II), uložil žalobkyni a) povinnost zaplatit žalované na náhradě odvolacího řízení 22.352 Kč a žalobkyni b) povinnost zaplatit žalované na náhradě odvolacího řízení 14.901 Kč (výrok III) a rozhodl, že žalobkyně a) a b) a vedlejší účastník na straně žalované nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). K odůvodnění výroku II svého rozsudku, měnícího nákladové výroky IV, V a VIII rozsudku soudu prvního stupě, odvolací soud mj. uvedl, že z projevu žalované u jednání dne 8. 12. 2016 bylo možno usuzovat, že se práva na náhradu nákladů řízení vzdala. Byť tuto skutečnost výslovně neuvedla, má odvolací soud za to, že z jejího projevu, odvolacích námitek a faktu, že do dne odvolacího jednání náklady řízení nevyčíslila a jejich náhradu nepožadovala, je zřejmé, že její procesní postoj směřoval k tomu, aby bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti nákladovému výroku II rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zodpovězení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné právní posouzení dovolatelka považuje závěr o jejím vzdání se práva na náhradu nákladů řízení. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014, namítá, že v řízení neučinila jednoznačný, srozumitelný a určitý projev, ze kterého by bylo možno usuzovat, že se vzdává svého nároku na náhradu nákladů řízení. Dle dovolatelky takový projev nelze ztotožňovat s její žádostí, aby žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Poukazuje rovněž na to, že soudy rozhodují o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti, tudíž pokud jim nepředložila jejich vyčíslení, nelze z toho nic dovozovat. Má za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť ačkoli byla v řízení převážně úspěšná a náhrady nákladů řízení se výslovně nevzdala, nebyla jí náhrada přiznána. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybnily, zda dovolatelka náležitě vymezila otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Dále poukázaly na to, že v předchozích fázích řízení měly jen nepatrný neúspěch v řízení, a teprve v poslední fázi řízení týkající se nároku na náhradu nákladů na výživu byla žalovaná a) úspěšná zčásti a žalovaná b) úspěšná nebyla, avšak tento výsledek vyplýval z velmi širokého okruhu okolností, jež jsou považovány za relevantní, jakož i nejednotnou soudní praxi. Pro pozůstalé je tudíž obtížně předvídatelné, zda soud v konkrétním případě dovodí, zda a do jaké míry je nárok na náhradu nákladů na výživu kompenzován dávkami důchodového zabezpečení, což by mělo být při rozhodování o nákladech řízení zohledněno. Žalobkyně navrhly, aby dovolání žalované bylo odmítnuto.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., splňuje zákonné náležitosti a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadený výrok rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelkou formulované otázky procesního práva, a to náležitostí projevu vůle, jímž se účastník vzdává práva na náhradu nákladů řízení, kterou dovolací soud na obdobném skutkovém základu dosud neřešil. Dovolání není důvodné.

Soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.). Z komentářové literatury (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1013, marg. bod 10) i ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3611/2016) vyplývá, že účastník se může svého nároku na náhradu nákladů řízení vzdát, ale tento projev musí být jednoznačný, srozumitelný a určitý; v uvedených pramenech se k tomu dodává, že nepostačuje, jestliže účastník uvede, že náklady řízení „neúčtuje“, „nežádá“ apod. Obě posledně citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nicméně odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11, (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v němž se zdůrazňuje, že „výklad pasáže v komentáři o jasném prohlášení směřujícím ke vzdání se nároku na náhradu nákladů nelze aplikovat paušálně a zcela formálně, ale pokaždé je třeba přihlížet k okolnostem a dikci prohlášení tak, aby byl zřetelný jeho obsah a účel, bez slepého trvání na gramatické dikci. Pakliže obecný soud pokládá rozhodný projev účastníka řízení‚ že náklady řízení nežádá‘ jako nikoli ‚jednoznačný, srozumitelný a určitý‘ (jak uvádí odvolací soud), je jeho procesní povinností jej vést k tomu, aby takovou vadu procesního úkonu odstranil (srov. § 43 odst. 1 o. s. ř.), a to kupříkladu i poučením, že v intencích takto naznačené vůle je účinné (srozumitelné a určité) až výslovné ‚vzdání se práva na náhradu nákladů řízení‘.“

Zástupce žalované při jednání soudu prvního stupně ve své závěrečné řeči uvedl: „Pokud jde o náklady řízení, pak toto rozhodnutí ponecháváme na úvaze soudu s tím, že my žádné takovéto náklady nepožadujeme.“ Nestalo se tak sice u jednání dne 8. 12. 2016, jak zjevně nesprávně uvedl odvolací soud, neboť dle obsahu soudního spisu 8. 12. 2016 proběhlo pouze vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně bez účasti účastníků řízení, jejich zástupců i vedlejšího účastníka, nýbrž u jednání dne 30. 11. 2016. Tato zjevná nesprávnost v datu však nemá vliv na správnost výroku o náhradě nákladů řízení.

Uvedený přednes nelze vyložit jinak, než že se zástupce žalované náhrady nákladů řízení jménem svého klienta vzdal. Jiný rozumný výklad uvedené prohlášení nepřipouští, a to ani se zřetelem k té části přednesu, v níž zástupce žalované uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ponechává na úvaze soudu. Takové prohlášení není v logickém rozporu se vzdáním se práva na náhradu nákladů řízení, je totiž třeba jej vyložit s přihlédnutím k tomu, že přednes byl učiněn v situaci, kdy zástupce žalované nemohl ještě znát výsledek řízení, a musel tedy předpokládat, že jeho klient nemusí mít v řízení úspěch a pro ten případ mu nejen nebude náhrada nákladů řízení přiznána, ale může být naopak zavázán k náhradě nákladů řízení protistraně. Uvedený výklad procesního úkonu je v souladu s ustanovením § 41 odst. 2 o. s. ř., podle něhož každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen, a respektuje též nepřípustnost přepjatého formalismu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2690/15, bod 40, ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, bod 27 an., nebo ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2178/15, bod 20 an.). Za přepjatě formalistický pak nutno považovat názor, že vzdání se práva na náhradu nákladů řízení lze za jednoznačné, určité a srozumitelné považovat výlučně při použití slova „vzdát se“ a nikoli slov jiných, obsahově shodných. Takový postup by byl právě oním „slepým trváním na gramatické dikci“, jež označil Ústavní soud za nepřípustné.

Nejvyšší soud tedy setrvává na dříve vysloveném obecném závěru, že účastník se může svého nároku na náhradu nákladů řízení vzdát a že tento projev musí být jednoznačný, srozumitelný a určitý; nicméně uvedený závěr nebrání tomu, aby prohlášení účastníka, že náhradu nákladů řízení „nežádá“ bylo – se zřetelem k okolnostem a není-li v logickém rozporu s jiným jeho procesním úkonem – považováno za vzdání se práva na náhradu nákladů řízení.

Jelikož z hlediska dovolatelkou uplatněného důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) je rozhodnutí odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud dovolání zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na zamítnutí dovolání mají žalobkyně vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) vypočtená podle § 7 bodu 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání (1. 3. 2018), činí 8940 Kč pro žalobkyni a) a 8580 Kč pro žalobkyni b) [tarifní hodnotu představuje předmět dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou, tedy požadavek náhrady nákladů řízení žalovanou a) v částce 195.130 Kč a žalovanou b) v částce 186.290 Kč]. Advokátu žalobkyň náleží za jeden úkon právní služby odměna ve výši jedné poloviny podle § 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, krácená dále ještě o 20 % podle § 12 odst. 4, neboť šlo o společný úkon při zastupování dvou osob. K tomu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (tj. 150 Kč pro každou ze žalobkyň). Odměna i náhrada výdajů se podle § 137 odst. 3 písm. a) a 151 odst. 2 o. s. ř. navyšuje o 21% náhradu DPH [tj. 970 Kč pro žalobkyni a) a 932 Kč pro žalobkyni b)]. Celkem tedy činí přiznaná náhrada nákladů 5590 Kč pro žalobkyni a) a 5222 Kč pro žalobkyni b).

Jelikož vedlejší účastník na straně žalované již do sporu mezi žalobkyněmi a žalovanou ohledně náhrady nákladů řízení ve stádiu dovolacího řízení nijak nezasáhl, není důvod, aby se podílel na náhradě nákladů vyvolaných podáním dovolání žalovanou.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů