// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 13.02.2018

Samostatné postižení stavby v exekuci prodejem nemovitých věcí

V exekuci prodejem nemovitých věcí nelze samostatně postihnout stavbu (nelze vydat exekuční příkaz) poté, co se stala součástí pozemku podle ustanovení § 3054, případně § 3058 odst. 1 o. z., a to bez ohledu na to, kdy vznikl dluh, pro který je exekuce vedena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4827/2017, ze dne 1. 12. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy:
§ 3054 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
§ 3058 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
§ 3060 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
§ 42 zák. č. 120/2001 Sb.

Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou proti žalované (oprávněné v exekuci) domáhala vyloučení stavby (rodinného domu) z exekuce vedené proti bývalému manželovi žalobkyně jako povinnému. Tvrdila, že stavba nikdy nebyla ve vlastnictví jejího manžela ani ve společném jmění manželů, neboť pozemek, na kterém stavba stojí, dostala darem od svého otce a stavbu rodinného domu financovala výlučně z hypotečního úvěru, který jí byl poskytnut po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů.

Okresní soud Praha-západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. srpna 2016, č. j. 13 C 243/2015-75, vyloučil z exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Dušanem Šnajdrem, Exekutorský úřad Praha-západ pod sp. zn. 174 Ex 114/15, pověřeným Okresním soudem Praha-západ dne 16. března 2015 pod sp. zn. 207 EXE 5378/2015, stavbu, rodinný dům stojící na pozemku, zapsanou u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště P., obec D. B., katastrální území L. u D. B. (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22 000 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná stavba náleží do výlučného vlastnictví žalobkyně, neboť ta se svým bývalým manželem (povinným v exekuci) uzavřela dne 17. června 2013 smlouvu o zúžení společného jmění manželů, kterou bylo jejich společné jmění zúženo až na majetek tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Finanční prostředky, které žalobkyně obdržela na základě hypotečního úvěru, tak připadly do jejího výlučného vlastnictví. Stavba přitom byla celá financována právě z těchto finančních prostředků. Dále soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že stavba byla dokončena nejpozději ke dni 22. listopadu 2013, kdy se stala samostatnou věcí. Ke dni 1. ledna 2014 se však na základě ustanovení § 3054 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) stavba stala součástí pozemku, na kterém stojí (který je rovněž ve výlučném vlastnictví žalobkyně), a přestala tak být samostatnou věcí.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2017, č. j. 20 Co 11/2017-113, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 400 Kč (druhý výrok). Své rozhodnutí odůvodnil tak, že jelikož k 1. lednu 2014 byla žalobkyně výlučnou vlastnicí pozemku i stavby, stavba se k tomuto dni stala podle ustanovení § 3054 o. z. součástí pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Skutečnost, že stavbu nabyla žalobkyně do svého výlučného vlastnictví na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů, na tom nic nemění, neboť aplikace ustanovení § 143a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“), podle kterého se manželé mohou vůči jiné osobě odvolat na smlouvu o zúžení společného jmění manželů jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám, nemá za následek neplatnost smlouvy, ale jen její neúčinnost vůči konkrétnímu věřiteli. Odvolací soud v odůvodnění dále citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 531/2016, který uvádí, že „správný je proto závěr odvolacího soudu, že pokud byly ke dni 1. ledna 2014 pozemky ve vlastnictví žalobkyně (na základě darovací smlouvy) a stavby rovněž ve vlastnictví žalobkyně (na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů), nevyhnutelně muselo dojít k tomu, že stavby se ke dni 1. ledna 2014 staly součástmi pozemků, na kterých jsou zřízeny, a to bez ohledu na skutečnost, zda je smlouva o zúžení společného jmění manželů podle ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák. vůči oprávněnému neúčinná, či nikoliv“. Odvolací soud dodal, že v nyní projednávané věci nelze aplikovat další závěr uvedený v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, a sice že je nutno zohlednit skutečnost, že exekuce (v uvedené věci) byla po právu nařízena prodejem nemovitých věcí, které byly v době zahájení exekuce samostatnými věcmi, a pro účely probíhající exekuce (zahájené v roce 2012) je proto nutné posuzovat tyto stavby jako věci samostatné, neboť opačný závěr by znamenal rozpor se zásadou zákazu pravé retroaktivity právních norem, jakož i zásadou legitimního očekávání a tím i s obecným principem právní jistoty. V nyní projednávané věci však byla exekuce zahájena až poté, co se stavba stala součástí pozemku. Odvolací soud proto uzavřel, že v nyní projednávané věci soudní exekutor nepřípustně postihl stavbu rodinného domu, ačkoliv se nejednalo o samostatnou věc, ale o součást pozemku ve výlučném vlastnictví žalobkyně.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu prvního výroku a tedy i na něj navazujícího druhého výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, která zní: V případě, že exekutor v rámci prováděné exekuce nařízené až po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku uplatnil exekuční příkaz ke stavbě na pozemku, který není předmětem exekuce, a to podle ustanovení § 42 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále též jen „e. ř.“), ve znění platném a účinném do 30. června 2015, je možné uvedenou stavbu na základě excindační žaloby vyloučit z exekuce s odkazem na to, že se stavba stala na základě ustanovení § 3054 o. z. součástí pozemku pod ní, a tudíž stavba přestala být samostatnou věcí, čímž nemůže být ani samostatně postižena?

Dovolatelka považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné. Exekuční příkaz byl podle jejího názoru vydán de lege lata, neboť byl-li exekuční příkaz vydán až za účinnosti nového občanského zákoníku, avšak k vymožení pohledávky, která vznikla ještě před jeho účinností, bylo by zkrácení práv dovolatelky způsobené aplikací § 3054 o. z. v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity a s článkem 11 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Ustanovení § 3054 o. z. podle dovolatelky nemá přednost před ustanovením § 42 e. ř. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva [zda lze v exekuci vedené pro dluh, který vznikl před datem 1. ledna 2014, postihnout stavbu (jako nemovitou věc) poté, co se stavba stala součástí pozemku, na kterém je zřízena a který není předmětem exekuce], která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal.

Podle ustanovení § 506 odst. 1 o. z. je součástí pozemku prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech.

Podle ustanovení § 3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.

Podle ustanovení § 3058 odst. 1 o. z. stanou-li se pozemek i stavba vlastnictvím téhož vlastníka, přestane být stavba samostatnou věcí a stane se součástí pozemku, na němž je zřízena. To neplatí, jedná-li se o stavbu, která není součástí pozemku podle tohoto zákona.

Podle ustanovení § 3060 o. z. zatěžuje-li věcné právo stavbu nebo pozemek, nestane se stavba součástí pozemku, dokud toto věcné právo trvá a pokud to jeho povaha vylučuje.

Podle ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák. není stavba součástí pozemku.

Podle ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák. se mohou manželé vůči jiné osobě na smlouvu o zúžení společného jmění manželů odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám.

Podle ustanovení § 42 odst. 1 e. ř. ve znění účinném do 30. června 2015 exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze vést také tehdy, jde-li o vymáhání dluhu, který vznikl za trvání manželství nebo před uzavřením manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že bylo rozhodnutím soudu zrušeno společné jmění manželů nebo zúžen jeho stávající rozsah nebo že byl smlouvou zúžen rozsah společného jmění manželů, že byl ujednán režim oddělených jmění nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.

Nový občanský zákoník vychází (oproti zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013) ze zásady superficies solo cedit (povrch ustupuje pozemku), která je vyjádřena v ustanovení § 506 o. z. Podle přechodných ustanovení stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba (§ 3054 o. z.), případně i kdykoliv později (§ 3058 odst. 1 o. z.). Výjimku z tohoto pravidla obsahuje ustanovení § 3060 odst. 1 o. z., které chrání držitele věcných práv ke stavbě před tím, aby svého práva pozbyl pouze z toho důvodu, že se stavba podle ustanovení § 3054 o. z. ke dni 1. ledna 2014 nebo podle ustanovení § 3058 odst. 1 o. z. kdykoliv později stane součástí pozemku, na němž je zřízena, čímž sama jako věc v právním smyslu zanikne.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 531/2016, vysvětlil, že právo oprávněného na exekuční uspokojení jeho pohledávky z majetku povinného není věcným právem, a neexistuje-li jiná zákonem předvídaná skutečnost, která by spojení věcí bránila, platí, že pokud byly ke dni 1. ledna 2014 pozemky ve vlastnictví manželky povinného (na základě darovací smlouvy) a stavby rovněž ve vlastnictví manželky povinného (na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů), nevyhnutelně muselo dojít k tomu, že stavby se ke dni 1. ledna 2014 staly součástmi pozemků, na kterých jsou zřízeny, a to bez ohledu na skutečnost, zda je smlouva o zúžení společného jmění manželů podle ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák. vůči oprávněnému neúčinná, či nikoliv. Tím spíše je nutné ke stejnému závěru dojít v nyní řešené věci, neboť v době, kdy došlo k tomu, že se stavba podle ustanovení § 3054 o. z. měla stát (a stala) součástí pozemku, na kterém je zřízena, nebyla tato stavba předmětem exekučního příkazu prodejem nemovitých věcí, exekuce nebyla nařízena, a dokonce ještě ani neexistoval exekuční titul (tím je notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti sepsaný JUDr. Jiřím Strnadem, notářem, dne 4. prosince 2014 pod sp. zn. NZ 458/2014, N 502/2014).

Dovolatelka zejména namítá, že pokud by nikdy nenabyl platnosti a účinnosti nový občanský zákoník (tedy slovy dovolatelky „za normálních okolností“), soudní exekutor by mohl postihnout uvedenou stavbu a dovolatelka by tak mohla dosáhnout uspokojení své pohledávky. Tato argumentace by obstála, např. byl-li by dluh zajištěn věcným právem (právem k uvedené stavbě) nebo v případě, kdy již stavba byla po právu postižena exekučním příkazem. Na první situaci zákon pamatuje v ustanovení § 3060 o. z. a pro druhou situaci platí závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 531/2016. Avšak v nyní řešené věci je situace odlišná. Obecně platí, že zatímco v případě zajištění dluhu věcným právem nebo postižení stavby exekučním příkazem již existuje relativně vysoká míra pravděpodobnosti, že věřitel bude ze zpeněžení stavby skutečně uspokojen (svědčí-li mu pořadí), v případě takto „nezajištěného“ dluhu je uvedená pravděpodobnost mnohem nižší. Dlužníkovi by totiž (ani „za normálních okolností“) nic nebránilo stavbu např. i zcela v souladu se zákonem prodat nebo by mohlo být ke stavbě zřízeno zástavní právo zajišťující jinou pohledávku, případně by stavba mohla být postižena i v rámci jiné exekuce, v důsledku čehož by rovněž nemuselo dojít k uspokojení „nezajištěného“ věřitele ze zpeněžení stavby. Na rozdíl od situace řešené v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 531/2016, tedy v této věci v době, kdy se stavba stala součástí pozemku, na němž je zřízena, věřiteli (zde žalované) nesvědčilo právo na legitimní očekávání uspokojení jeho pohledávky ze zpeněžení stavby. Proto výše uvedená argumentace dovolatelky neobstojí.

Podle názoru Nejvyššího soudu v nyní řešené věci nejde ani o nepřípustnou retroaktivitu nebo o porušení práva vlastnit majetek, jak tvrdí dovolatelka, neboť exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí nebyl vydán po právu. Ustanovení § 42 e. ř. ve znění účinném do 30. června 2015 nebylo možno aplikovat, protože stavba již v době vydání exekučního příkazu jako věc právně neexistovala.

S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud uzavírá, že v exekuci prodejem nemovitých věcí nelze samostatně postihnout stavbu (nelze vydat exekuční příkaz) poté, co se stala součástí pozemku podle ustanovení § 3054, případně § 3058 odst. 1 o. z., a to bez ohledu na to, kdy vznikl dluh, pro který je exekuce vedena. Odvolací soud proto postupoval správně, když stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady pro vyhovění žalobě na vyloučení věci (stavby) z exekuce, neboť uvedená stavba je součástí pozemku, jehož výlučným vlastníkem je žalobkyně.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v souvislosti s tímto řízením nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měla právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů