// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 12.04.2017
Dělení důkazního břemena ve vykonávacím řízení
Ve vykonávacím řízení soud zjišťuje z úřední povinnosti skutečnosti ryze procesního charakteru, zatímco při zjišťování skutečností, jež jsou rozhodující podle hmotného práva (např. námitka zápočtu ze strany povinného), se uplatní, stejně jako ve sporném řízení, zásada projednací.
Toho, kdo se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, tíží břemeno prokázání tvrzení, že částku bezdůvodného obohacení protistraně zaplatil, zatímco na protistraně je, aby prokázala existenci dohody (nebo jiné právní skutečnosti), podle níž byla oprávněna plnění (bylo-li prokázáno) přijmout. V daném případě tedy bylo na povinné, aby prokázala, že částku, která má být započtena na pohledávku z exekučního titulu, skutečně povinné zaplatila, zatímco povinnou tížilo břemeno prokázání, že tuto částku nemusí vracet a nemá být ani započtena, protože je tu právní skutečnost, která ji opravňovala k jejímu přijetí.
Předpoklad odvolacího soudu, že povinná by neplnila dluh, jestliže by jí nevznikl, a že je na ní, aby prokázala, že skutečně plnila, aniž by jí bylo poskytnuto protiplnění, není správný, protože by povinnou neprávem zatížil břemenem prokázání dlouhodobě neexistující právní skutečnosti, kterou zásadně prokázat nelze. V daném případě je na oprávněné a nikoliv na povinné, aby prokázala, že plnění ze strany povinné bylo poskytnuto z konkrétního právního důvodu (např. z konkrétní vyfakturované dodávky zboží) a nikoliv na úhradu plnění z exekučního titulu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 5510/2016, ze dne 10. 1. 2017
Dotčené předpisy:
§ 268 o. s. ř.
§ 101 o. s. ř.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
K návrhu oprávněné Okresní soud v Karlových Varech dne 27. 11. 2013, pod č. j. 25 EXE 2854/2013-17, pověřil soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň – město, vedením exekuce podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2011, č. j. 44 Cm 152/2008-44, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2012, č. j. 6 Cmo 201/2012-126, jímž byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 562 606,50 Kč s příslušenstvím, a to jako pohledávku vzniklou ze smlouvy o dodávce nápojů ze dne 8. 1. 2003.
Podáním ze dne 26. 10. 2015 povinná navrhla zastavení exekuce s odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Návrh odůvodnila námitkou započtení s tím, že již v dopise ze dne 3. 8. 2015 oprávněnou upozornila na to, že v období od 12. 1. 2007 do 12. 9. 2007 oprávněné na základě její fakturace zaplatila úhrnem 868 914,- Kč, aniž by pro to byl právní důvod, a vyzvala ji k zaplacení této částky.
Usnesením ze dne 4. 5. 2016, č. j. 25 EXE 2854/2013-69, soud prvního stupně návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil, protože se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že povinná neprokázala, že by se v důsledku jí provedených plateb v úhrnné výši 868 914,- Kč oprávněná na její úkor bezdůvodně obohatila. Skutečnost, že si povinná není jista, zda za dobu spolupráce s oprávněnou snad neuhradila více, než kolik měla za realizované dodávky zaplatit, protože nemá pořádek ve své účetní evidenci, není důvodem pro zastavení exekuce. Odvolací soud přitom vyšel z předpokladu, že povinná by neplnila dluh, jestliže by jí nevznikl, a že je na ní a nikoliv na oprávněné, aby prokázala, že skutečně částku 868 914,- Kč plnila, aniž by jí bylo poskytnuto protiplnění. Odvolací soud se v dovoláním napadeném usnesení nezabýval blíže neodůvodněným závěrem soudu prvního stupně o tom, že pohledávka povinné, která má být započtena, je již promlčena (s tím, že k jejímu promlčení je v daném případě třeba přihlédnout z úřední povinnosti), ani tím, jestli zápočet vůči oprávněné byl ze strany povinné uskutečněn.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním. V něm mimo jiné a ve shodě s odvoláním uvedla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že povinná a nikoliv oprávněná neunesla důkazní břemeno svých tvrzení. Povinná nalezla a k návrhu na zastavení exekuce doložila doklady o svých platbách vůči oprávněné ve výši 868 914,- Kč, ohledně nich má za to, že ze strany oprávněné nebylo poskytnuto žádné protiplnění. Bylo na povinné, aby prokázala, že za tyto platby plnění z její strany skutečně bylo poskytnuto a že námitka započtení ze strany povinné je z toho důvodu nedůvodná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. prosince 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 101 odst. 1 o. s. ř., k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména
a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,
b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem,
c) dbát pokynů soudu.
Fakt, že účastníci jsou v průběhu řízení o zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř. zatíženi ohledně skutečností rozhodných podle hmotného práva, k nimž mají přístup výhradně oni (zde o tom, zda je důvodná námitka započtení ze strany povinné) nejen povinností, ale i břemenem je tvrdit a prokazovat, vyplývá z ve své podstatě sporného charakteru řízení o tzv. opozičním nebo tzv. impugnačním sporu. Ve vykonávacím řízení platí, že soud zjišťuje z úřední povinnosti skutečnosti ryze procesního charakteru, zatímco při zjišťování skutečností, jež jsou rozhodující podle hmotného práva (např. právě námitka zápočtu ze strany povinného), se uplatní, stejně jako ve sporném řízení, zásada projednací (srovnej například s Fiala, J. v Handl, V, Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Panorama 1985, s. 268-274, nebo Macur, J. Kurz občanského práva procesního. Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 64 – 68). Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže o návrhu povinné na zastavení exekuce pro jí uplatněnou námitku započtení rozhodl podle míry naplnění břemene tvrzení a břemene důkazního ze strany účastníků. Rozvržení tohoto břemene ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 o. s. ř. však provedl nedůsledně.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, vyložil, že břemeno tvrdit a prokázat existenci bezdůvodného obohacení je rozvrženo tak, že toho, kdo se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, tíží břemeno prokázání tvrzení, že částku bezdůvodného obohacení protistraně zaplatil, zatímco na protistraně je, aby prokázala existenci dohody (nebo jiné právní skutečnosti), podle níž byla oprávněna plnění (bylo-li prokázáno) přijmout. V daném případě tedy bylo na povinné, aby prokázala, že částku, která má být započtena na pohledávku z exekučního titulu, skutečně povinné zaplatila (což odvolací soud měl zřejmě za prokázané), zatímco povinnou tížilo břemeno prokázání, že tuto částku nemusí vracet a nemá být ani započtena, protože je tu právní skutečnost, která ji opravňovala k jejímu přijetí (zde zřejmě dodání nápojů podle smlouvy ze dne 8. 1. 2003). Předpoklad odvolacího soudu, že povinná by neplnila dluh, jestliže by jí nevznikl, a že je na ní, aby prokázala, že skutečně plnila, aniž by jí bylo poskytnuto protiplnění, není správný, protože by povinnou neprávem zatížil břemenem prokázání dlouhodobě neexistující právní skutečnosti, kterou zásadně prokázat nelze (srovnej s Macur, J. Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 31 - 35). V daném případě je na oprávněné a nikoliv na povinné, aby prokázala, že plnění ve výši 868 914,- Kč ze strany povinné bylo poskytnuto z konkrétního právního důvodu (např. z konkrétní vyfakturované dodávky zboží) a nikoliv na úhradu plnění z exekučního titulu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), když nebyly splněny předpoklady pro změnu napadeného rozhodnutí (§ 243d písm. b) o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-