// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost 04.04.2024
Pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu o vydání spisové dokumentace
Žaloba na plnění (tedy i žaloba na vydání věci) je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků. Služební poměr státního zaměstnance má veřejnoprávní povahu; způsob, jímž služební úřad nebo zaměstnanec uplatnili své nároky ze služebního poměru, na povaze tohoto právního vztahu nic nemění. Z hlediska závěru o pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí projednávané věci je proto především podstatné posouzení, zda žalobou uplatněný nárok vyplývá ze služebního poměru státního zaměstnance [tedy zda má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby]. Protože nároky vyplývající ze služebního poměru mají veřejnoprávní povahu, nelze je považovat za věc vyplývající z poměrů soukromého práva ani tehdy, pokud nějaký nárok není výslovně v zákoně o státní službě upraven, ale je ze služebního vztahu odvozován. I když nárok na vydání věci má typicky povahu soukromoprávní, vyplývá-li ze služebního poměru, je namístě jej považovat za obdobu nároku soukromoprávního ve věci služebního poměru. Na pravomoci služebního orgánu v takovém případě nic nemění okolnost, že služební orgán bude při hmotněprávním posouzení nároku aplikovat ustanovení § 1040 o. z., neboť pravomoc služebního orgánu nebo soudu neurčuje to, podle jakého hmotněprávního předpisu či ustanovení bude třeba věc posuzovat. Podstatná není ani skutečnost, zda služební poměr, v němž má uplatněný nárok svůj původ, stále trvá, neboť zánik služebního poměru na veřejnoprávní povaze jednou vzniklého nároku nic nemění.
V posuzovaném případě se žalobkyně po žalovaném domáhá vydání spisové dokumentace, kterou měl žalovaný „ve své dispozici z titulu svého služebního zařazení“ a kterou po skončení svého služebního poměru služebnímu úřadu nevrátil. Takto uplatněný nárok nepochybně má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby. Projednávanou věc proto nelze považovat za věc vyplývající z poměrů soukromého práva. Nejedná se ani o věc, o níž by zákon o státní službě nebo jiný zákon stanovil, že ji projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení.
Lze proto uzavřít, že soudy nemají v občanském soudním řízení pravomoc k projednání a rozhodnutí věci, v níž se služební úřad po (bývalém) státním zaměstnanci domáhá vydání spisové dokumentace, se kterou tento zaměstnanec disponoval z titulu svého služebního zařazení, a to jak podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., tak ani podle ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř.; v této věci jako věci služebního poměru jedná a rozhoduje služební orgán.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 345/2023, ze dne 22. 2. 2024
Dotčené předpisy:
§ 7 o. s. ř.
§ 10 odst. 2 zák. č. 234/2014 Sb.
§ 159 zák. č. 234/2014 Sb.
§ 1040 o. z.
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce dne 30. 9. 2021 se žalobkyně domáhá, aby jí žalovaný vydal spisovou dokumentaci (v žalobě blíže specifikovanou). Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovanému ke dni 1. 1. 2017 vznikl u žalobkyně služební poměr, jehož trvání na dobu určitou do 31. 12. 2017 bylo následně změněno na dobu neurčitou, ve kterém byl žalobce naposledy zařazen na služební místo inspektora BOZP (elektrická zařízení) Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj se sídlem v Praze. Na základě rozhodnutí generálního inspektora žalobkyně (vydaného na žádost žalovaného) služební poměr žalovaného skončil dnem 20. 1. 2021. Ke dni skončení služebního poměru měl žalovaný „ve své dispozici z titulu svého služebního zařazení“ specifikovanou spisovou dokumentaci, přičemž právní důvod k jejímu držení žalovaným skončením služebního poměru zanikl. Dokumentaci tedy „ve smyslu ust. § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, drží protiprávně“. Na výzvy k vydání dokumentace žalovaný nereaguje.
2. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 14. 9. 2022, č. j. 10 C 272/2021-344, řízení o nároku na vydání spisové dokumentace (ve výroku blíže specifikované) zastavil (výrok I) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc k vyřízení postoupena služebnímu orgánu – vedoucímu inspektorovi Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně spor o vydání spisové dokumentace, tedy „pracovního prostředku“, považuje za „odpovědnostní spor ze závislé práce vykonávané ve služebním poměru“; rozhodující (též s ohledem na závěry uvedené v usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 7. 4. 2022, č. j. Konf 7/2021-30) není „povaha právního prostředku uplatněného k ochraně práv …, ale povaha právního poměru, od něhož účastník takového sporu odvozuje své právo na soudní ochranu“, a to „bez ohledu na skutečnost, zda takový právní poměr … t.č. ještě trvá“. Uzavřel proto, že „otázka vyřizování sporů z odpovědnostních právních poměrů, založených služebním poměrem státních zaměstnanců, ve smyslu § 123 odst. 1 z. s. s. ve spojení s § 77 odst. 1 písm. p) z. s. s., jakožto poměrů veřejnoprávních – výslovně upravených zákonem o státní službě …, nespadá do pravomoci soudů rozhodujících v mezích občanskoprávního řízení,“ neboť „k vyřizování takových sporů, cestou správního řízení,“ jsou „povolány správní služební orgány ve smyslu § 10 odst. 2 z. s. s.“ Soud prvního stupně proto uzavřel, že k projednání věci není dána pravomoc soudu ve smyslu „§ 7 odst. 1, resp. 2 o. s. ř.“ a „s odkazem na § 104 odst. 1 o. s. ř.“ řízení „zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc k vyřízení postoupena příslušnému správnímu, služebnímu orgánu“.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2022, č. j. 23 Co 196/2022-368, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil tak, že po právní moci usnesení bude věc k vyřízení postoupena služebnímu orgánu – generálnímu inspektorovi Státního úřadu inspekce práce (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6 534 Kč a na nákladech odvolacího řízení 2 178 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu). Odvolací soud – poté, co shledal „jistou obdobu“ s nároky „nestátních zaměstnanců“ po skončení jejich pracovního poměru – formuloval závěr, že „o věc služebního poměru tak půjde vždy …, pokud půjde o práva a povinnosti státního zaměstnance mající původ ve služebním poměru, a to i po skončení služebního poměru, nespadají-li do některé z výjimek uvedených v ustanovení § 159 odst. 2 z. s. s., postupuje se v řízení o nich ve smyslu ustanovení § 160 z. s. s. podle správního řádu“, a „k rozhodování podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, jsou pak povolány správní orgány (srov. § 1 s. ř.)“. Správným proto shledal závěr soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci v občanském soudním řízení; ke změně usnesení soudu prvního stupně ve výroku II bylo přistoupeno vzhledem k tomu, že „pravomoc k rozhodování ve věcech služebních záležitostí všech podřízených státních zaměstnanců Úřadu je centralizována do rukou vedoucího služebního úřadu [srov. § 10 odst. 1 písm. f) z. s. i.], tj. generálního inspektora úřadu“.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým rozhodnutí napadla „v celém jeho rozsahu“. Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k řešení (podle jejího názoru dosud neřešenou) otázku „pravomoci a příslušnosti služebního orgánu vůči bývalému státnímu zaměstnanci“. Je „plně přesvědčena“, že v pozici služebního orgánu „nemá ve smyslu zákona o státní službě, resp. ust. § 1 a 9 správního řádu pravomoc rozhodnout o právech, resp. povinnostech osoby, která státním zaměstnancem již není“. Není-li žalovaný státním zaměstnancem, nemůže být ani účastníkem správního řízení (řízení ve věcech služby) a žalobkyně proto s ním ani nemůže takové řízení vést a rozhodnutím mu uložit povinnost vydat neoprávněně zadržovanou věc. Takovým postupem by se žalobkyně dopustila „flagrantního vybočení ze zákonného rámce stiženého až vadou nicotnosti ve smyslu ust. § 77 správního řádu“. Žalobkyně se na okresní soud obrátila s žalobou na vydání věci, uplatněný nárok opřela o „ust. § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů,“ a své podání také označila „jako žalobu na vydání spisové dokumentace“. Nesouhlasí s tím, že by „iniciovala pracovněprávní spor“ (resp. že by se svou povahou mělo jednat o „odpovědnostní spor ze závislé práce“), jak zní krajským soudem aprobovaný závěr okresního soudu. Poukázala, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2649/2006, a další) přísně rozlišuje žalobu na vydání věci a žalobu na náhradu škody a že žalobkyně podanou žalobou „(ani in eventum) náhradu škody po žalovaném ve smyslu alternativního uspokojení … nepožadovala“, podala „toliko“ reivindikační žalobu. Připomněla také závěry zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., podle kterých „při posuzování věcné příslušnosti soudů je nutno v maximální možné míře respektovat vůli žalobce, jaký právní prostředek k ochraně svého práva zvolil“ (usnesení ze dne 27. 2. 2020, č. j. Konf 27/2019-9), nebo Nejvyššího soudu o tom, že „k rozhodování o žalobě stavebníka proti staviteli (stavebnímu podnikateli) na vydání stavebního deníku po ukončení stavby je dána pravomoc soudu“, přestože „vztahy týkající se stavebního deníku byly upraveny v oddílu devátém druhé části stavebního zákona,“ neboť „při úvaze o tom, zda posuzovaný právní vztah je vztahem veřejnoprávním nebo soukromoprávním … nelze vyjít z toho, ve kterém právním předpisu jsou obsaženy normy jej upravující, ale je třeba zabývat se povahou těchto norem a právních vztahů jimi upravených“ (rozsudek ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1074/2012), a o tom, že k rozhodnutí o žalobě na vydání generálského palaše a určení vlastnictví k němu podané proti bývalému příslušníkovi bezpečnostního sboru je dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení, neboť „k rozhodování o vlastnických žalobách a jejich prostřednictvím uplatněných nárocích na ochranu vlastnického práva je pravomoc soudu obecně založena“ (usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3674/2019). Dovolatelka vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Dovoláním žalobkyně bylo usnesení odvolacího soudu napadeno „v celém jeho rozsahu“, tedy i ve výroku II o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud v této části dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
9. Usnesení odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky procesního práva, zda je ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí sporu, ve kterém se služební úřad (jednající za Českou republiku jako organizační složka státu) domáhá po svém bývalém zaměstnanci vydání spisové dokumentace, s níž tento státní zaměstnanec při plnění svých pracovních povinností nakládal před skončením svého služebního poměru. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
10. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není v části směřující proti výroku I usnesení odvolacího soudu opodstatněné.
11. Při řešení uvedené právní otázky je třeba postupovat podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě“), podle zákona č. 500/2004, správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
12. Podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (tzv. podmínky řízení), soud podle ustanovení § 103 o. s. ř. zkoumá kdykoli za řízení. Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zakládá (mimo jiné) i nedostatek pravomoci soudu. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu (§ 104 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
13. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 7 odst. 3 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
14. Podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona o státní službě služební orgán jedná a rozhoduje ve věcech služebního poměru.
15. Podle ustanovení § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.
16. Soudy jsou povolány (především – viz § 7 odst. 3 o. s. ř.) k rozhodování o věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů, není-li výjimečně výslovným ustanovením zákona založena pravomoc jiného orgánu (orgánu správního). Soukromoprávní vztah lze z hlediska tzv. mocenské teorie charakterizovat rovným postavením účastníků a nemožností jednostranně určovat obsah právního vztahu, z hlediska tzv. zájmové teorie jako vztah sloužící k prosazení zájmu jednotlivce, nikoliv zájmu veřejného či obecného, a z hlediska tzv. organické teorie jej lze definovat postavením jednotlivce v právním vztahu, a to na základě právní skutečnosti vyplývající z vůle jednajícího (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5773/2016).
17. V posuzovaném případě se žalobkyně [jednající Státním úřadem inspekce práce, který jako správní úřad (srov. § 2 odst. 1 zákona o inspekci práce) je též služebním úřadem ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona o státní službě] domáhá po žalovaném vydání spisové dokumentace, s níž žalovaný jako státní zaměstnanec nakládal a po skončení služebního poměru služebnímu úřadu nevrátil. Při úvaze o tom, zda je posuzovaný právní vztah vztahem soukromoprávním či veřejnoprávním, nicméně nelze vyjít pouze z toho, o jaké účastníky se v daném případě jedná, anebo v jakém právním předpise jsou obsaženy právní normy tento vztah upravující (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1074/2012).
18. Komplexní úpravu služebně právních vztahů státních zaměstnanců vykonávajících ve správních úřadech státní správu (státní službu) obsahuje zákon o státní službě [srov. § 1 odst. 1 zákona o státní službě]. Státní zaměstnanci službu vykonávají ve služebním poměru (srov. § 6 a § 20 zákona o státní službě), do kterého se osoba přijímá mocenským aktem služebního orgánu (rozhodnutím o přijetí) [srov. § 23 zákona o státní službě], pokud splňuje podmínky stanovené ustanovením § 25 zákona o státní službě. V soudní praxi je ve vztahu ke služebně právním vztahům přijímán názor (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1553/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné pod č. 162/1998 v časopise Soudní judikatura), že služební poměr je svojí povahou typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci, a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Tato veřejnoprávní povaha je příznačná pro vzájemné vztahy účastníků služebního poměru jako celku a nemůže na ní nic změnit ani způsob, jakým žalobce své požadavky procesně uplatnil. Na tomto právním názoru Nejvyšší soud setrvává i v poměrech upravených zákonem o státní službě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 269/2018).
19. Řízení ve věcech služebního poměru upravuje zákon o státní službě tím způsobem, že ve věcech služebního poměru státních zaměstnanců jedná a rozhoduje služební orgán (§ 10 odst. 2 zákona o státní službě), jímž v případě Státního úřadu inspekce práce je generální inspektor Státního úřadu inspekce práce [srov. § 2 odst. 5 zákona o inspekci práce a § 10 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě]; ve věcech kárné odpovědnosti jednají a rozhodují (vykonávají kárnou pravomoc) kárné komise (§ 91 odst. 1 zákona o státní službě).
20. Zvláštní úpravu řízení ve věcech státní služby zákon o státní službě obsahuje v ustanoveních § 159 až 169. Nestanoví-li zákon v uvedených ustanoveních jinak, postupuje se ve věcech služby podle správního řádu (§ 160 zákona o státní službě). Výčet věcí, na jejichž rozhodování se vztahuje zvláštní úprava řízení ve věcech státní služby, obsahuje ustanovení § 159 odst. 1 zákona o státní službě. Naproti tomu ustanovení § 159 odst. 2 zákona o státní službě stanoví případy rozhodování, na které se ustanovení o řízení ve věcech služby ani ustanovení správního řádu o správním řízení nevztahují. Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. pak dospěl k závěru, že výčet případů dle § 159 zákona o státní službě není výčtem taxativním, neboť ani odstavec 1 ani odstavec 2 citovaného ustanovení neobsahuje některé další instituty, se kterými zákon o státní službě počítá a které se dotýkají práv nebo povinností státního zaměstnance. Uzavřel proto, že pokud v zákoně o státní službě není zakotvena zvláštní úprava a je-li v konkrétním případě rozhodováno o založení, změně, nebo zrušení práva nebo povinnosti státního zaměstnance, jde o řízení ve věci služby, v rámci něhož musí služební orgán postupovat podle ustanovení zákona o státní službě upravujících řízení ve věcech služby a subsidiárně podle ustanovení správního řádu (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 7. 4. 2022, č. j. Konf 7/2021-30, nebo ze dne 23. 6. 2022, č. j. Konf 28/2021-8).
21. Formulace ustanovení § 159 odst. 2 zákona o státní službě, že se nepoužijí „ustanovení správního řádu o správním řízení“, však nevylučuje použití správního řádu jako takového, ale jen těch jeho ustanovení, která upravují správní řízení (část druhá správního řádu „Obecná ustanovení o správním řízení“, část třetí správního řádu „Zvláštní ustanovení o správním řízení“). Z ustanovení § 1 odst. 1 správního řádu vyplývá, že v případech, kdy správní orgán vykonává působnost v oblasti veřejné správy, se na jeho postupy vztahuje správní řád, a proto i ve věcech podle ustanovení § 159 odst. 2 zákona o státní službě, které mají povahu výkonu veřejné správy (a dotýkají se práv nebo povinností státního zaměstnance), se postupuje minimálně podle základních zásad činnosti správních orgánů stanovených v ustanoveních § 2 až 8 správního řádu. Z hlediska samotného oprávnění služebního orgánu rozhodovat ve věcech služby (§ 10 odst. 2 zákona o státní službě) není tedy podstatné, zda a v jakém rozsahu se na jednání a rozhodování o věcech služebního poměru vztahují zvláštní ustanovení o řízení ve věcech služby a ustanovení správního řádu.
22. Žaloba na plnění (tedy i žaloba na vydání věci) je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků. Služební poměr státního zaměstnance má – jak je shora blíže uvedeno v bodu 18 – veřejnoprávní povahu; způsob, jímž služební úřad nebo zaměstnanec uplatnili své nároky ze služebního poměru, na povaze tohoto právního vztahu nic nemění. Z hlediska závěru o pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí projednávané věci je proto především podstatné posouzení, zda žalobou uplatněný nárok vyplývá ze služebního poměru státního zaměstnance [tedy zda má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby]. Protože nároky vyplývající ze služebního poměru mají veřejnoprávní povahu, nelze je považovat za věc vyplývající z poměrů soukromého práva ani tehdy, pokud nějaký nárok není výslovně v zákoně o státní službě upraven, ale je ze služebního vztahu odvozován. I když nárok na vydání věci má typicky povahu soukromoprávní, vyplývá-li ze služebního poměru, je namístě jej považovat za obdobu nároku soukromoprávního ve věci služebního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3024/2022, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2020, č. j. 8 As 319/2018-59). Na pravomoci služebního orgánu v takovém případě nic nemění okolnost, že služební orgán bude při hmotněprávním posouzení nároku aplikovat ustanovení § 1040 o. z., neboť pravomoc služebního orgánu nebo soudu neurčuje to, podle jakého hmotněprávního předpisu či ustanovení bude třeba věc posuzovat. Podstatná není ani skutečnost, zda služební poměr, v němž má uplatněný nárok svůj původ, stále trvá, neboť zánik služebního poměru na veřejnoprávní povaze jednou vzniklého nároku nic nemění.
23. Nelze též přehlédnout, že opačný závěr by vedl k nepraktickému rozdělení pravomoci mezi služební orgány a soudy ve věcech rozhodování o nárocích služebního úřadu na náhradu škody za ztrátu svěřených věcí, tj. nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných podobných věcí, které služební úřad státnímu zaměstnanci svěřil na písemné potvrzení (srov. § 255 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 123 odst. 1 zákona o státní službě), a na vydání těchto věcí státním zaměstnancem, nedošlo-li k jejich ztrátě, podle ustanovení § 1040 o. z., Jestliže by v řízení před služebním orgánem vyšlo najevo, že ke ztrátě svěřené věci nedošlo, neboť státní zaměstnanec ji má ve svém držení, nemohl by služební orgán rozhodnout o povinnosti zaměstnance k náhradě škody (nebyl by splněn předpoklad odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou ztrátou svěřené věci spočívající ve škodě v podobě ztráty takové věci) a služební úřad by se musel obrátit na soud s žalobou na vydání věci. Obdobně potom v případě, kdy by v občanském soudním řízení vedeném o žalobě na vydání svěřené věci s tzv. eventuálním petitem na náhradu škody vyšlo najevo, že zaměstnanec již svěřenou věc nemá, musel by soud řízení o náhradě škody zastavit pro nedostatek pravomoci a věc postoupit příslušnému služebnímu orgánu.
24. V posuzovaném případě se žalobkyně po žalovaném domáhá vydání spisové dokumentace, kterou měl žalovaný „ve své dispozici z titulu svého služebního zařazení“ a kterou po skončení svého služebního poměru služebnímu úřadu nevrátil. Takto uplatněný nárok nepochybně má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby. Projednávanou věc proto nelze považovat za věc vyplývající z poměrů soukromého práva. Nejedná se ani o věc, o níž by zákon o státní službě nebo jiný zákon stanovil, že ji projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení. Lze proto uzavřít, že soudy nemají v občanském soudním řízení pravomoc k projednání a rozhodnutí věci, v níž se služební úřad po (bývalém) státním zaměstnanci domáhá vydání spisové dokumentace, se kterou tento zaměstnanec disponoval z titulu svého služebního zařazení, a to jak podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., tak ani podle ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř.; v této věci jako věci služebního poměru jedná a rozhoduje služební orgán (§ 10 odst. 2 zákona o státní službě).
25. Oporu pro opačný závěr nelze hledat v dovolatelkou odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3674/2019, ve kterém dovolací soud dospěl k závěru o pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí žaloby České republiky jednající Vězeňskou službou České republiky, kterou proti žalovanému – poté, co skončil jeho výkon funkce generálního ředitele Vězeňské služby České republiky a služební poměr příslušníka bezpečnostního sboru podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů – uplatnila nárok na určení, že je vlastnicí generálského palaše, a na vydání tohoto generálského palaše, neboť v této věci dovolací soud vycházel z jiného skutkového stavu, který nedovolil učinit závěr o tom, že uplatněný nárok má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby. Ostatní dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí potom otázku pravomoci soudu, resp. služebního orgánu projednávat a rozhodovat věci vyplývající ze služebního poměru po věcné stránce neposuzují.
26. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ve výroku I správné. Protože ani nebylo zjištěno, že by toto usnesení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalovanému žádné náklady nevznikly.
Autor: -mha-