// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost

Soudní pravomoc a příslušnost

25.09.2018 00:01

Pravomoc ve sporu o peněžité plnění k financování podpory elektřiny

K rozhodnutí o nároku provozovatele distribuční soustavy vůči výrobci elektřiny na poskytnutí peněžitého plnění k financování podpory elektřiny podle zákona č. 165/2012 Sb. není dána pravomoc soudů podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Příslušným správním orgánem k rozhodnutí ve věci je Energetický regulační úřad.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 258/2018, ze dne 9. 7. 2018


13.08.2018 00:01

Intertemporální účinky rozhodnutí zvláštního senátu dle zák. č. 131/2002 Sb.

Při výkladu časových účinků vývoje judikatury se konstantně dovozuje, že coby východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu.

Byť jsou tyto teze někdy vyslovovány s tím, že platí v kontextu horizontálních právních vztahů, není důvodu, aby se neprosadily též v právu procesním, kde se zásada, dle níž neurčují-li přechodná ustanovení nového předpisu jinak, použije se nové procesní právo také v řízeních zahájených přede dnem nabytí jeho účinnosti, uplatňuje i v rámci posuzování časového střetu norem obsažených v právních předpisech.

V posuzované kauze se stala v důsledku judikatorního vývoje nejistou sama otázka, zda mají civilní soudy pravomoc k jejímu projednání. Jakkoli není pochyb o tom, že úsudek zvláštního senátu vyjádřený v jeho usnesení č. j. Konf 10/2015-11 musí být v souladu s § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. a principem incidentní retrospektivity judikatorních změn napříště zásadně respektován i ve sporech dosud pravomocně neskončených, nyní přezkoumávaný případ je značně specifický přinejmenším potud, že v něm již byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek, kterému se dostalo aprobace rozsudkem Nejvyššího soudu, čímž byla velmi silně utvrzena důvěra žalobce ve správnost jeho postupu spočívajícího v uplatnění požadavku na úhradu sporné částky žalobou před civilními soudy. Zmíněný mezitímní rozsudek přitom nelze v žádném případě pokládat za nicotný.

Bez ohledu na to, kudy má být do budoucna vedena hranice mezi pravomocí soudů a správních orgánů, bylo by projevem nepřiměřeného lpění na technických pravidlech (jdoucího na úkor snahy o efektivní řešení merita sporu), jakož i naprostým popřením procesní ekonomie, pokud by v řešené věci byl po více než 10 letech od podání žaloby a poté, co byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek o důvodnosti základu nároku (jenž obstál v dovolacím přezkumu a v současnosti již nemůže být procesně regulérním způsobem odpraven), konstatován nedostatek soudní pravomoci a byly-li by veškeré výstupy dosavadního řízení anulovány s poukazem na vývoj v náhledu zvláštního senátu na výklad pojmu „spory z veřejnoprávní smlouvy“, k němuž došlo v průběhu řízení o odvolání proti konečnému rozhodnutí prvostupňového soudu. To platí tím spíše, že dokončení projednávání řešeného sporu civilními soudy v souladu s dříve se prosazujícím názorem vrcholných soudů samo o sobě nepřivodí žádnou materiální újmu ve sféře žalované, nýbrž pouze stanoví procesní rámec pro autoritativní posouzení nároku vzneseného předmětnou žalobou, aniž by tím byl artikulován jakýkoli úsudek o jeho důvodnosti nebo byl předurčen způsob řešení dalších případných rozepří mezi účastníky, v nichž již bude pravomoc orgánů veřejné moci zkoumána v duchu usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 10/2015-11.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, ze dne 5. 6. 2018


16.07.2018 00:01

Pravomoc soudu ve věci porušení zákazu diskriminace u vojáků z povolání

I. Ve věcech služebního poměru vojáků z povolání vyplývajících z porušení práva na rovné zacházení nebo zákazu diskriminace, je-li vojákem požadován jiný nárok (jiné nároky) než náhrada škody (majetkové újmy), je podle ustanovení § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona dána pravomoc soudu.

II. Přijetí antidiskriminačního zákona znamenalo ukončení novelizací ostatních (zvláštních) právních předpisů upravujících rovné zacházení a zákaz diskriminace. Z tohoto důvodu zůstala současná právní úprava této problematiky v poměrech vojáků z povolání, obsažená v ustanoveních § 2 odst. 3 až 6 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, (ve srovnání s právní úpravou obsaženou v antidiskriminačním zákoně) v některých ohledech neúplná a zastaralá. Na straně jedné sice zvlášť upravuje ochranu vojáka před zneužíváním práv a povinností vyplývajících ze služebních vztahů k jeho újmě nebo k ponižování jeho důstojnosti a před postihem či znevýhodněním proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv a nároků vyplývajících ze služebního poměru (srov. § 2 odst. 4 a 6 zákona o vojácích z povolání), a také upravuje navíc určité diskriminační důvody (srov. § 2 odst. 3 zákona o vojácích z povolání), na straně druhé je však právo vojáka na rovné zacházení a zákaz diskriminace vymezeno neúplně a právní prostředky ochrany před diskriminací nedostatečně. Zákon o vojácích z povolání v ustanovení § 2 odst. 5 poskytuje vojákům prostředky právní ochrany pouze pro případ, že dojde ve služebním vztahu k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s vojáky nebo k nežádoucímu sexuálnímu chování při výkonu služby; diskriminace zde zmíněna není. Voják se přitom může domáhat jen toho, aby bylo upuštěno od tohoto jednání a aby byly odstraněny důsledky tohoto jednání; právo na přiměřené zadostiučinění a náhradu nemajetkové újmy mu zákon o vojácích z povolání nepřiznává. V tomto směru je proto třeba použít obecnou úpravu obsaženou v antidiskriminačním zákoně, neboť s ohledem na jeho snahu zajistit stejný standard pro všechny oběti nerovného zacházení a diskriminace bez ohledu na to, z jakého důvodu a v jakém z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 1 odst. 1 k diskriminaci došlo, není důvod k tomu, aby vojáci z povolání měli nižší míru ochrany než ostatní.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5948/2017, ze dne 24. 4. 2018


13.06.2018 00:01

Exekuce pohledávky z bankovního účtu diplomatické mise cizího státu

Z ustanovení § 7 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 7 odst. 4 zákona o mezinárodním právu soukromém je zřejmé, že ve fázi výkonu rozhodnutí je vůči donucovací pravomoci státu chráněn majetek cizího státu, který je používán nebo určen k výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí tohoto státu (majetek sloužící vládním účelům). Mezi takový majetek je nutné zařadit i bankovní účty diplomatické mise cizího státu (pohledávky z těchto účtů), které jsou používány v souvislosti s výkonem funkcí této mise.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 43/2018, ze dne 27. 3. 2018


31.05.2018 00:01

Nepřiměřená délka řízení ve věcech služebního poměru

Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou příslušníkovi ozbrojeného sboru (příp. bývalému příslušníkovi) jako účastníkovi řízení nepřiměřenou délkou řízení ve věcech služebního poměru podle části dvanácté zákona č. 361/2003 Sb. se řídí ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb., nároky z této odpovědnosti vyplývající se uplatňují postupem podle uvedeného zákona, příp. i u soudu v občanském soudním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1405/2016, ze dne 21. 3. 2018


14.05.2018 00:01

Interpretace prorogační doložky obsažené v rámcové smlouvě

Z čl. 25 nařízení Brusel I bis vyplývá, že při interpretaci prorogační doložky je třeba vycházet v první řadě z úmyslu stran a z formulace doložky. Vodítkem pro interpretaci jsou zejména znění prorogační doložky, úmysl stran, předpokládaný výlučný efekt prorogační doložky, ale i jakékoliv relevantní ustanovení nařízení Brusel I bis a judikatura Soudního dvora Evropské unie k němu. Pokud tato vodítka nestačí, užije soud taktéž interpretační pravidla podle lex fori.

Obsahuje-li posuzovaná rámcová smlouva prorogační doložku dopadající na „spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní“, musí taková doložka nutně dopadat i na spory vzniklé z jednotlivých realizačních kupních smluv, jejichž uzavření je nezbytné pro naplnění účelu rámcové smlouvy (tedy s ní souvisejících).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3215/2016, ze dne 28. 2. 2018


14.05.2018 00:00

Řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění podle § 183k obch. zák.

Rozhodne-li valná hromada akciové společnosti se sídlem v České republice o přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti na hlavního akcionáře podle § 183i a násl. obch. zák., je k řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění podle § 183k obch. zák. dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů podle článku 22 odst. 2 nařízení Brusel I bez ohledu na to, kde má sídlo či bydliště hlavní akcionář.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4403/2014, ze dne 27. 3. 2018


11.04.2018 00:00

Spor o vydání bezdůvodného obohacení ze smlouvy o přenosu elektřiny

K projednání a rozhodnutí sporů o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo být získáno od výrobce elektřiny provozovatelem přenosové soustavy a operátorem trhu na základě neplatného ujednání ve smlouvě o přenosu elektřiny uzavřené podle § 50 odst. 4 energetického zákona přijetím plateb ceny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, je dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, ze dne 23. 1. 2018


16.02.2018 00:02

Pravomoc českých soudů ve vztahu k místnostem diplomatické mise

I. Cizí státy požívají před českými soudy imunitu (vynětí z pravomoci) v případech, kdy řízení vyplynulo z jednání a úkonů, které učinily při výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí (tedy při výkonu veřejné moci), a kdy se jedná o majetek, který byl k takovému výkonu používán nebo určen (majetek sloužící vládním účelům). Imunita se však nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, pokud podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy je proti cizímu státu možné práva u soudů jiného státu uplatňovat.

Stát se nemůže dovolávat své jurisdikční imunity - vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl - ani tehdy, kdy jde o řízení týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby, nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám, ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních společnostech; tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel veřejné moci (acta iure imperii). Vystupuje-li tedy cizí stát nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba - cizí stát - nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc českých soudů.

II. Místnosti mise podléhají zvláštní ochraně, a to zejména před vniknutím, exekucí či uplatněním jiných donucovacích prostředků. Imunita cizího státu vůči rozhodovací pravomoci přijímajícího státu ve vztahu k místnostem mise však výslovně upravena není. Je proto odůvodněné – s ohledem na vývoj mezinárodního práva - umožnit vést vůči cizím státům ve vztahu k nemovitostem používaným pro účely diplomatických misí těchto států veškeré druhy soudních řízení, které nebudou v rozporu se závazky podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích zaručujícími zejména nedotknutelnost místností mise a které nebudou zasahovat do výkonu funkcí mise. Ochrana místností mise přitom nebude narušena ani v případě rozhodnutí nepříznivého pro cizí stát, neboť bude nadále zakázáno vstupovat do místností mise bez svolení šéfa mise, či podrobit místnosti mise exekuci.

Řízení o zaplacení částky z důvodu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku bez právního důvodu pro účely diplomatické mise nezasahuje do výkonu funkcí mise a ani není v rozporu s ustanovením čl. 22 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích upravujícím nedotknutelnost místností mise; není tedy důvod, aby byla v takovém případě omezena možnost domáhat se nároků vůči cizímu státu u českých soudů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3095/2017, ze dne 6. 12. 2017


10.08.2017 00:02

Vztah rozhodnutí o věcné příslušnosti a rozhodnutí o mezinárodní příslušnosti

Ustanovení § 104a o. s. ř. na rozdíl od § 11 odst. 3 o. s. ř. nepodmiňuje rozhodnutí o věcné příslušnosti předchozím zjištěním mezinárodní příslušnosti českých soudů. Rozhodnutí o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. neváže soudy v dalším řízení stran posouzení otázky, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů pro rozhodnutí sporu.

Nelze tedy přisvědčit názoru, podle kterého rozhodnutí o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. „automaticky“ znamená, že soudy České republiky mají ve věci i mezinárodní příslušnost.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5260/2015, ze dne 29. 5. 2017


19.07.2017 00:02

Rozhodování o mezinárodní příslušnosti soudů bez dokazování

Ve smyslu nařízení Brusel I má mít vnitrostátní soud možnost posuzovat svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici. Dokazování skutečností zpochybňovaných žalovaným není nezbytné, stačí, pokud má soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle všech informací, včetně tvrzení žalovaného. Vnitrostátní pravidla soudu sice musí umožnit, aby posoudil otázku mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I s ohledem na všechny informace, které k tomuto účelu potřebuje, a to případně i na základě výslechu účastníků řízení, resp. dokazování obecně. Pokud nicméně má soud relevantní informace k dispozici, nelze po něm požadovat, aby již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provedl podrobné dokazování. Soudy nižšího stupně tak postupovaly správně, pokud při posuzování mezinárodní příslušnosti vyšly z dostupných informací předložených oběma stranami bez toho, aby již v tomto stádiu řízení prováděly dokazování postupem dle § 122 odst. 1 o. s. ř.

Nad rámec uvedeného je nezbytné poukázat na skutečnost, že ve smyslu § 114 o. s. ř. podmínky řízení, mezi které se řadí i pravomoc soudů, zkoumá předseda senátu po zahájení řízení, přičemž zákon předpokládá, že soudce bude na základě podané žaloby (návrhu na zahájení řízení) zkoumat podmínky řízení ještě před tím, než přistoupí k dalším přípravným úkonům, tedy než žalovaného (jiné účastníky) vyzve k vyjádření, popř. provede přípravu jednání podle § 114a, 114b nebo 114c. Ani v kontextu vnitrostátního práva tak právní úprava nepředpokládá pro stanovení pravomoci (resp. dalších podmínek řízení) automatické nařízení jednání a dokazování rozhodných skutečností.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, ze dne 25. 4. 2017


11.07.2017 00:01

Přidělení incidenčního sporu jinému soudci

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu § 42 zákona o soudech a soudcích se podává, že přidělení věci do jiného soudního oddělení brání (zásadně) skutečnost, že ve věci již byl (soudcem, jemuž byla věc dle rozvrhu práce původně přidělena) učiněn úkon.

Uvedené závěry se přitom prosadí i při výkladu § 160 odst. 2 insolvenčního zákona. Jinými slovy, předseda insolvenčního soudu zásadně nemůže incidenční spor přidělit jinému soudci téhož soudu podle citovaného ustanovení tehdy, byl-li ve věci učiněn úkon. Přikáže-li předseda insolvenčního soudu incidenční spor v rozporu s uvedeným požadavkem, a projedná-li a rozhodne věc takto nově určený soudce, platí, že věc projednal a rozhodl nesprávně obsazený insolvenční soud a tedy, že v řízení před insolvenčním soudem byl účastníkům řízení (incidenčního sporu) odňat zákonný soudce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 28/2016, ze dne 30. 3. 2017


10.05.2017 00:02

Námitka mezinárodní nepříslušnosti dle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis

Odpor proti platebnímu rozkazu, byť by v něm žalovaný uplatnil věcnou obranu proti žalovanému nároku, nelze považovat za „účast žalovaného na řízení“ ve smyslu čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2784/2016, ze dne 28. 2. 2017


12.04.2017 00:01

Přemístění obvyklého bydliště dítěte dle nařízení Brusel II bis

I v případě, kdy dítě žije delší dobu na území jiného členského státu Evropské unie a bylo by možno nejen s ohledem na samotnou dobu pobytu, ale i stupeň začlenění do nového prostředí obecně dovozovat, že zde již získalo obvyklý pobyt ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis, je třeba zvážit, zda si dítě nepodrželo obvyklý pobyt v původním členském státě i s ohledem na vůli rodičů projevenou v uzavřené dohodě o výkonu povinností a práv z rodičovské odpovědnosti.

Posouzení, zda přítomnost nezletilého v členském státě nemá v žádném případě pouze dočasnou či příležitostnou povahu, je přitom při posuzování obvyklého bydliště dítěte stěžejní.

Uzavřel-li odvolací soud, že nezletilý byl v době zahájení řízení v Rakousku sociálně a rodinně integrován, neboť jeho tamní pobyt v délce devíti měsíců již vykazoval znaky trvalosti, nezletilý zde navštěvoval školní zařízení, byl evidován úřady zdravotního a sociálního pojištění, byl jazykově vybaven a začleněn do běžného rodinného a školního života v Rakousku, aniž by však přihlédl k dalším okolnostem, zejména pak k důvodům a podmínkám pobytu na území tohoto státu, které nasvědčují závěru, že pobyt dítěte na území tohoto státu měl pouze dočasnou povahu, pak postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2850/2016, ze dne 20. 12. 2016


30.11.2016 00:01

Zastavení řízení podle čl. 27 odst. 2 nařízení Brusel I

Jakmile soud členského státu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, shledá, že je dána jeho mezinárodní příslušnost, je soud členského státu, u něhož bylo řízení (v téže věci a mezi týmiž stranami) zahájeno později, povinen se (i bez návrhu) prohlásit nepříslušným ve prospěch prvního soudu. Článek 27 odst. 2 nařízení Brusel I přitom výslovně nepožaduje, aby soud vyslovil nedostatek své příslušnosti samostatným rozhodnutím. Nařízení ponechává na vnitrostátních právních úpravách, jaké opatření (jež povede k ukončení řízení před ním vedeného, aniž by žalobu věcně projednal a rozhodl o ní) přijme soud členského státu, u něhož bylo řízení (v téže věci a mezi týmiž stranami) zahájeno později.

V poměrech české právní úpravy představuje překážka litispendence překážku řízení, kterou nelze odstranit; je-li tato překážka dána, soud řízení podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. zastaví. Zjistí-li tudíž soud, že řízení ve stejné věci a mezi týmiž účastníky bylo dříve zahájeno u soudu jiného členského státu, a příslušnost tohoto soudu již byla „určena“, je povinen zastavit řízení pro nedostatek podmínek řízení, jenž nelze odstranit, spočívající v překážce věci dříve zahájené u soudu jiného členského státu. Tím je dosaženo i účelu právní úpravy litispendence v nařízení Brusel I.

Povinnost soudu pojmout do výroku svého rozhodnutí prohlášení o nepříslušnosti ve smyslu článku 27 odst. 2 nařízení Brusel I nelze dovodit ani z české právní úpravy civilního řízení. Jakkoliv soud může prohlášení o nepříslušnosti podle článku 27 odst. 2 nařízení Brusel I promítnout do výroku usnesení, jehož dalším výrokem rozhodne o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., postačí, jestliže na zjištěnou překážku (řízení zahájeného dříve v téže věci a mezi týmiž účastníky u soudu jiného členského státu) reaguje zastavením řízení podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.

Zbývá dodat, že se věc v případě litispendence založené článkem 27 nařízení Brusel I nepostupuje soudu jiného členského státu, v jehož prospěch se český soud prohlásil za nepříslušný (ať už samostatným výrokem usnesení, anebo toliko v odůvodnění usnesení o zastavení řízení).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5599/2015, ze dne 24. 8. 2016


30.11.2016 00:00

Mezinárodní příslušnost dle nařízení Brusel I ve věci spotřebitelské smlouvy

Článek 16 odst. 1 nařízení Brusel I dává bez jakýchkoliv pochyb spotřebiteli možnost (nejde-li o některý z případů předpokládaných článkem 17 bodem 1 a 3 nařízení Brusel I) vybrat si, u kterého z více (mezinárodně) příslušných soudů podá žalobu proti svému smluvnímu partnerovi, půjde-li o spor ve věci spotřebitelské smlouvy.

Jinými slovy, mezinárodně příslušné (pravomocné) k projednání žaloby spotřebitele ve věcech spotřebitelských smluv jsou jak soudy státu, kde má spotřebitel bydliště (místně příslušný je pak soud místa bydliště spotřebitele), tak soudy státu, kde má bydliště smluvní partner spotřebitele (místní příslušnost se určí podle vnitrostátních pravidel dotčeného státu, tj. v poměrech České republiky podle § 84 a násl. o. s. ř.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5599/2015, ze dne 24. 8. 2016


26.10.2016 00:00

Pravomoc soudů ve věci výkonu funkce pastoračního asistenta

Výkon funkce pastoračního asistenta, jakožto osoby vykonávající duchovenskou činnost, je zcela jistě „věcí spojenou s vyznáváním víry“, o které si podle § 4 odst. 1 zákona o církvích a náboženských společnostech církev rozhoduje svébytně. Pravomoc obecných soudů ve věci „pracovního poměru“ pastoračního asistenta vykonávajícího duchovenskou činnost tak není dána.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1320/2015, ze dne 17. 8. 2016


20.10.2016 00:01

Převzetí příslušnosti jiným členským státem dle čl. 15 nařízení Brusel IIa

I. Šestitýdenní lhůta k převzetí příslušnosti jiným členským státem podle čl. 15 odst. 5 nařízení (ES) č. 2201/2003 je prekluzivní lhůtou.

II. Nařízení nestanovuje soudu, který je příslušný ve věci, povinnost přerušit řízení, žádá-li soud jiného členského státu o převzetí příslušnosti, stejně tak nařízení neuvádí, jakou by měla mít žádost o převzetí příslušnosti (případně prohlášení nepříslušnosti) procesní formu. Členské státy jsou tak povinny postupovat při aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. b) a čl. 15 odst. 5 nařízení v souladu s jejich vnitrostátními procesními předpisy.

Institut přerušení řízení upravený v ustanovení § 109 o.s.ř. se uplatní, vznikne-li v průběhu civilního řízení překážka postupu řízení, která je odstranitelná. Za takovou překážku postupu řízení je nutné považovat také naplnění podmínek pro postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu podle čl. 15 nařízení. Přerušení řízení je však v tomto případě pouze fakultativní, neboť nejde o případ obligatorního přerušení řízení. Soud prvního stupně postupoval správně, když podal žádost dožádanému soudu o převzetí příslušnosti prostřednictvím styčného soudce pro Haagskou úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, aniž by přerušil řízení. Takový postup vyhovuje jak českým procesním pravidlům, tak příslušným ustanovením nařízení a jeho zásadám, neboť je v nejlepším zájmu dítěte, aby byl zvolen takový procesní postup, který rozhodování ohledně poměrů dítěte urychlí.

III. Soud, který zahájil řízení, se může prohlásit za nepříslušný až v případě, že soud jiného členského státu (dožádaný soud) příslušnost přijme.

IV. Součástí procesního spisu dožadujícího soudu musí být i záznam o tom, k jakému okamžiku byla žádost o postoupení věci doručena dožádanému soudu.

V. Je třeba vycházet z toho, že rozhodnutí dožádaného soudu o přijetí příslušnosti v sobě implicitně zahrnuje posouzení všech podmínek nezbytných pro aplikaci čl. 15 nařízení, tedy i posouzení otázky, zda lhůta stanovená v čl. 15 odst. 5 marně neuplynula.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5311/2015, ze dne 18. 8. 2016


22.08.2016 00:02

Pravomoc finančního arbitra ve sporu souvisejícím s exekučním řízením

Převod peněžních prostředků z účtu účastníka na účet soudního exekutora je platební službou. Při provedení této platební služby peněžní ústav (banka) vystupuje v rámci právního vztahu mezi ním jako poskytovatelem platebních služeb a účastníkem jako uživatelem platebních služeb, bez ohledu na skutečnost, že se tak děje z důvodu, který má původ mimo tento vztah (exekuce). Je proto dána pravomoc finančního arbitra k rozhodování sporu o vyplacení předmětné částky peněžním ústavem účastníkovi.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3524/2015, ze dne 1. 6. 2016


10.08.2016 00:02

Dělená pravomoc určená stanovami občanského sdružení

Dělenou pravomoc podle § 8 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, mohl stanovit pouze zákon, nikoliv stanovy občanského sdružení.

V dané věci však žádný zákon, a to ani zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, platný v rozhodné době (do 31. 12. 2013), nestanovil, že ve sporech mezi členy občanského sdružení má nejprve rozhodovat orgán sdružení, a teprve pokud by věc v takovém řízení s konečnou platností vyřešena nebyla, že může jednat soud. Přestože tedy občanské sdružení ve svých stanovách určilo, že řešení sporů jeho orgány má přednost před řešením sporů obecnými soudy, není dán důvod k zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu, i když žalobce nevyužil řízení před orgány sdružení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3200/2015, ze dne 1. 6. 2016


< strana 1 / 10 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů