// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost

Soudní pravomoc a příslušnost

12.04.2017 00:01

Přemístění obvyklého bydliště dítěte dle nařízení Brusel II bis

I v případě, kdy dítě žije delší dobu na území jiného členského státu Evropské unie a bylo by možno nejen s ohledem na samotnou dobu pobytu, ale i stupeň začlenění do nového prostředí obecně dovozovat, že zde již získalo obvyklý pobyt ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis, je třeba zvážit, zda si dítě nepodrželo obvyklý pobyt v původním členském státě i s ohledem na vůli rodičů projevenou v uzavřené dohodě o výkonu povinností a práv z rodičovské odpovědnosti.

Posouzení, zda přítomnost nezletilého v členském státě nemá v žádném případě pouze dočasnou či příležitostnou povahu, je přitom při posuzování obvyklého bydliště dítěte stěžejní.

Uzavřel-li odvolací soud, že nezletilý byl v době zahájení řízení v Rakousku sociálně a rodinně integrován, neboť jeho tamní pobyt v délce devíti měsíců již vykazoval znaky trvalosti, nezletilý zde navštěvoval školní zařízení, byl evidován úřady zdravotního a sociálního pojištění, byl jazykově vybaven a začleněn do běžného rodinného a školního života v Rakousku, aniž by však přihlédl k dalším okolnostem, zejména pak k důvodům a podmínkám pobytu na území tohoto státu, které nasvědčují závěru, že pobyt dítěte na území tohoto státu měl pouze dočasnou povahu, pak postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2850/2016, ze dne 20. 12. 2016


30.11.2016 00:01

Zastavení řízení podle čl. 27 odst. 2 nařízení Brusel I

Jakmile soud členského státu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, shledá, že je dána jeho mezinárodní příslušnost, je soud členského státu, u něhož bylo řízení (v téže věci a mezi týmiž stranami) zahájeno později, povinen se (i bez návrhu) prohlásit nepříslušným ve prospěch prvního soudu. Článek 27 odst. 2 nařízení Brusel I přitom výslovně nepožaduje, aby soud vyslovil nedostatek své příslušnosti samostatným rozhodnutím. Nařízení ponechává na vnitrostátních právních úpravách, jaké opatření (jež povede k ukončení řízení před ním vedeného, aniž by žalobu věcně projednal a rozhodl o ní) přijme soud členského státu, u něhož bylo řízení (v téže věci a mezi týmiž stranami) zahájeno později.

V poměrech české právní úpravy představuje překážka litispendence překážku řízení, kterou nelze odstranit; je-li tato překážka dána, soud řízení podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. zastaví. Zjistí-li tudíž soud, že řízení ve stejné věci a mezi týmiž účastníky bylo dříve zahájeno u soudu jiného členského státu, a příslušnost tohoto soudu již byla „určena“, je povinen zastavit řízení pro nedostatek podmínek řízení, jenž nelze odstranit, spočívající v překážce věci dříve zahájené u soudu jiného členského státu. Tím je dosaženo i účelu právní úpravy litispendence v nařízení Brusel I.

Povinnost soudu pojmout do výroku svého rozhodnutí prohlášení o nepříslušnosti ve smyslu článku 27 odst. 2 nařízení Brusel I nelze dovodit ani z české právní úpravy civilního řízení. Jakkoliv soud může prohlášení o nepříslušnosti podle článku 27 odst. 2 nařízení Brusel I promítnout do výroku usnesení, jehož dalším výrokem rozhodne o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., postačí, jestliže na zjištěnou překážku (řízení zahájeného dříve v téže věci a mezi týmiž účastníky u soudu jiného členského státu) reaguje zastavením řízení podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.

Zbývá dodat, že se věc v případě litispendence založené článkem 27 nařízení Brusel I nepostupuje soudu jiného členského státu, v jehož prospěch se český soud prohlásil za nepříslušný (ať už samostatným výrokem usnesení, anebo toliko v odůvodnění usnesení o zastavení řízení).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5599/2015, ze dne 24. 8. 2016


30.11.2016 00:00

Mezinárodní příslušnost dle nařízení Brusel I ve věci spotřebitelské smlouvy

Článek 16 odst. 1 nařízení Brusel I dává bez jakýchkoliv pochyb spotřebiteli možnost (nejde-li o některý z případů předpokládaných článkem 17 bodem 1 a 3 nařízení Brusel I) vybrat si, u kterého z více (mezinárodně) příslušných soudů podá žalobu proti svému smluvnímu partnerovi, půjde-li o spor ve věci spotřebitelské smlouvy.

Jinými slovy, mezinárodně příslušné (pravomocné) k projednání žaloby spotřebitele ve věcech spotřebitelských smluv jsou jak soudy státu, kde má spotřebitel bydliště (místně příslušný je pak soud místa bydliště spotřebitele), tak soudy státu, kde má bydliště smluvní partner spotřebitele (místní příslušnost se určí podle vnitrostátních pravidel dotčeného státu, tj. v poměrech České republiky podle § 84 a násl. o. s. ř.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5599/2015, ze dne 24. 8. 2016


26.10.2016 00:00

Pravomoc soudů ve věci výkonu funkce pastoračního asistenta

Výkon funkce pastoračního asistenta, jakožto osoby vykonávající duchovenskou činnost, je zcela jistě „věcí spojenou s vyznáváním víry“, o které si podle § 4 odst. 1 zákona o církvích a náboženských společnostech církev rozhoduje svébytně. Pravomoc obecných soudů ve věci „pracovního poměru“ pastoračního asistenta vykonávajícího duchovenskou činnost tak není dána.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1320/2015, ze dne 17. 8. 2016


20.10.2016 00:01

Převzetí příslušnosti jiným členským státem dle čl. 15 nařízení Brusel IIa

I. Šestitýdenní lhůta k převzetí příslušnosti jiným členským státem podle čl. 15 odst. 5 nařízení (ES) č. 2201/2003 je prekluzivní lhůtou.

II. Nařízení nestanovuje soudu, který je příslušný ve věci, povinnost přerušit řízení, žádá-li soud jiného členského státu o převzetí příslušnosti, stejně tak nařízení neuvádí, jakou by měla mít žádost o převzetí příslušnosti (případně prohlášení nepříslušnosti) procesní formu. Členské státy jsou tak povinny postupovat při aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. b) a čl. 15 odst. 5 nařízení v souladu s jejich vnitrostátními procesními předpisy.

Institut přerušení řízení upravený v ustanovení § 109 o.s.ř. se uplatní, vznikne-li v průběhu civilního řízení překážka postupu řízení, která je odstranitelná. Za takovou překážku postupu řízení je nutné považovat také naplnění podmínek pro postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu podle čl. 15 nařízení. Přerušení řízení je však v tomto případě pouze fakultativní, neboť nejde o případ obligatorního přerušení řízení. Soud prvního stupně postupoval správně, když podal žádost dožádanému soudu o převzetí příslušnosti prostřednictvím styčného soudce pro Haagskou úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, aniž by přerušil řízení. Takový postup vyhovuje jak českým procesním pravidlům, tak příslušným ustanovením nařízení a jeho zásadám, neboť je v nejlepším zájmu dítěte, aby byl zvolen takový procesní postup, který rozhodování ohledně poměrů dítěte urychlí.

III. Soud, který zahájil řízení, se může prohlásit za nepříslušný až v případě, že soud jiného členského státu (dožádaný soud) příslušnost přijme.

IV. Součástí procesního spisu dožadujícího soudu musí být i záznam o tom, k jakému okamžiku byla žádost o postoupení věci doručena dožádanému soudu.

V. Je třeba vycházet z toho, že rozhodnutí dožádaného soudu o přijetí příslušnosti v sobě implicitně zahrnuje posouzení všech podmínek nezbytných pro aplikaci čl. 15 nařízení, tedy i posouzení otázky, zda lhůta stanovená v čl. 15 odst. 5 marně neuplynula.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5311/2015, ze dne 18. 8. 2016


22.08.2016 00:02

Pravomoc finančního arbitra ve sporu souvisejícím s exekučním řízením

Převod peněžních prostředků z účtu účastníka na účet soudního exekutora je platební službou. Při provedení této platební služby peněžní ústav (banka) vystupuje v rámci právního vztahu mezi ním jako poskytovatelem platebních služeb a účastníkem jako uživatelem platebních služeb, bez ohledu na skutečnost, že se tak děje z důvodu, který má původ mimo tento vztah (exekuce). Je proto dána pravomoc finančního arbitra k rozhodování sporu o vyplacení předmětné částky peněžním ústavem účastníkovi.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3524/2015, ze dne 1. 6. 2016


10.08.2016 00:02

Dělená pravomoc určená stanovami občanského sdružení

Dělenou pravomoc podle § 8 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, mohl stanovit pouze zákon, nikoliv stanovy občanského sdružení.

V dané věci však žádný zákon, a to ani zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, platný v rozhodné době (do 31. 12. 2013), nestanovil, že ve sporech mezi členy občanského sdružení má nejprve rozhodovat orgán sdružení, a teprve pokud by věc v takovém řízení s konečnou platností vyřešena nebyla, že může jednat soud. Přestože tedy občanské sdružení ve svých stanovách určilo, že řešení sporů jeho orgány má přednost před řešením sporů obecnými soudy, není dán důvod k zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu, i když žalobce nevyužil řízení před orgány sdružení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3200/2015, ze dne 1. 6. 2016


14.06.2016 00:01

Rozhodování sporu o sankční poplatek za porušení závazku minimální doby

Příslušným k rozhodování sporu o zaplacení sankčního poplatku stanoveného smlouvou o poskytování veřejných telekomunikačních služeb za porušení povinnosti účastníka spočívající v nedodržení sjednané minimální doby užívání služby elektronických komunikací, tedy za porušení smlouvy o poskytování veřejných telekomunikačních služeb uzavřené na základě zákona o elektronických komunikacích, je Český telekomunikační úřad podle ustanovení § 129 odst. 1 ZEK; jeho rozhodnutí představuje vykonatelný exekuční titul.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4820/2014, ze dne 30. 3. 2016


30.05.2016 00:01

Žaloba na náhradu škody podle § 10 odst. 4 zák. č. 115/2000 Sb.

Příslušný orgán při posouzení žádosti poškozeného podle § 8 odst. 2 zákona č. 115/2000 Sb. o poskytnutí náhrady škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy žádným způsobem vrchnostensky nerozhoduje, tedy nevydává správní rozhodnutí ve formálním ani materiálním smyslu. Žádost poškozeného o poskytnutí náhrady škody u příslušného orgánu má charakter předběžného uplatnění nároku věřitele u dlužníka, který buďto nárok shledá důvodným a zaplatí, nebo ne.

Při absenci správního rozhodnutí nemůže být žaloba poškozeného podle § 10 odst. 4 zákona č. 115/2000 Sb. žalobou podle části páté o. s. ř., ale jedná se o standardní žalobu na plnění ze soukromoprávního vztahu, která se projedná podle části třetí o. s. ř. Z toho pak vyplývá, že soudní poplatek za takovou žalobu se vybírá podle položky 1 a nikoli podle položky 18 sazebníku soudních poplatků (přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4768/2015, ze dne 29. 3. 2016


12.05.2016 00:02

Posouzení prorogační doložky jako ujednání o mezinárodní příslušnosti

Při posouzení pravomoci musí soudy zohlednit případnou existenci prorogační úmluvy (prorogační doložky), tedy ujednání stran zakládající příslušnost určitého soudu, která může jednak založit pravomoc českých soudů, ale také pravomoc českých soudů derogovat. Odvolací soud se sice prorogační doložkou zabýval, posoudil ji však toliko jako ujednání o místní příslušnosti ve smyslu § 89a o. s. ř. Takový závěr by byl správný pouze při absenci mezinárodního prvku v daném právním vztahu.

Jedná-li se však o věc s jasným mezinárodním prvkem, je na prorogační doložku nutné nahlížet jako na ujednání o pravomoci (mezinárodní příslušnosti), a to navzdory znění, které neodkazuje explicitně na soud, případně soudy určitého státu, ale na „obecný soud podle místa trvalého bydliště“. Prorogační doložka totiž může směřovat jak na soudy určitého státu, tak na soud, který není explicitně určen, je však určitelný na základě v doložce obsažených kritérií. Založení pravomoci soudu nebo soudů určitého státu je tak v dané situaci prioritní. Teprve následně se lze zabývat otázkou, zda daná doložka založila rovněž místní příslušnost konkrétního soudu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1860/2015, ze dne 24. 2. 2016


19.04.2016 00:02

Založení pravomoci soudů podle § 86 odst. 2 o. s. ř.

Pravomoc soudů České republiky v majetkových věcech podle ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. a § 37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. může být založena i tím, že žalovaný má pohledávku za obchodní společností se sídlem v České republice. Není podstatné, zda pohledávku má žalovaný za třetí osobou nebo za žalobcem (a jde tak o vzájemnou pohledávku); rozhodující totiž je jen to, že jde o pohledávku za dlužníkem se sídlem na území České republiky a že i taková pohledávka je „majetkem“ žalovaného.

Ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. přitom nespojuje existenci pravomoci soudů České republiky ani se samotnou hodnotou majetku (s výší pohledávky) žalovaného, ani s poměrem mezi výší pohledávky v řízení uplatněné a výší pohledávky žalovaného za třetí osobou (nebo žalobcem).

Pro účely aplikace ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. postačí, je-li existence majetku žalovaného na území České republiky osvědčena. Je-li tímto majetkem pohledávka žalovaného za obchodní společností se sídlem na území České republiky, lze ji považovat za osvědčenou i tehdy, tvrdí-li sám žalovaný, že je věřitelem takové pohledávky, popř. vede-li žalovaný spor o její zaplacení. Současně platí, že pro zmíněný účel je nerozhodné, kde (ve kterém místě) je tato pohledávka splatná a jakým právním řádem se řídí; místem, kde se takový majetek nachází, je sídlo dlužníka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5258/2014, ze dne 28. 1. 2016


12.04.2016 00:01

Mezinárodní příslušnost podle čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I

Nelze přisvědčit dovolatelce, že článek 5 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I je aplikovatelný pouze na spory přímo související s prodejem zboží, jelikož Soudní dvůr EU k takové limitaci nepřistupuje; příslušnost dle místa dodání vztahuje obecně na všechny nároky ze smlouvy.

Pro účely článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I je na nárok na zaplacení smluvní pokuty za porušení sjednaných podmínek smlouvy nutné nahlížet jako na nárok související se smlouvou.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1941/2015, ze dne 14. 1. 2016


07.04.2016 00:02

Určení mezinárodní a místní příslušnosti podle § 86 odst. 2 OSŘ

Pro účely § 86 odst. 2 o. s. ř. není důvodu rozlišovat mezi situací, kdy žalovaný vlastní podíl v obchodní společnosti se sídlem na území České republiky, který není představován cenným papírem (srov. např. R 2/2001), a situací, kdy je podíl žalovaného ve společnosti se sídlem na území České republiky vtělen do cenného papíru. Je-li tudíž žalovaný akcionářem akciové společnosti se sídlem na území České republiky, má majetek představovaný podílem v akciové společnosti (i) v obvodu soudu, kde má sídlo dotčená společnost, ve smyslu § 86 odst. 2 o. s. ř. bez ohledu na to, zda se v obvodu tohoto soudu nacházejí listinné akcie, s nimiž jsou spojena práva žalovaného jakožto akcionáře.

To platí i tehdy, je-li předmětem řízení, v němž je posuzována pravomoc českých soudů podle § 37 zák. č. 97/1964 Sb. a § 86 odst. 2 o. s. ř., určení vlastnického práva k dotčené akcii. V takovém případě bude otázka vlastnictví akcie vyřešena (až) rozhodnutím ve věci samé; pro účely posouzení mezinárodní a místní příslušnosti podle citovaných ustanovení je nutné na tuto akcii hledět jako na majetek žalovaného. Na základě citovaných ustanovení však nelze založit pravomoc českých soudů v řízení o žalobě proti osobě, která má bydliště na území některého členského státu Evropské unie (viz čl. 3 nařízení Brusel I).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 452/2014, ze dne 28. 1. 2016


23.03.2016 00:01

K pravomoci soudů k projednání nároků o určení existence práv k dobývacímu prostoru

Ve věci sporu o určení existence práv k dobývacímu prostoru není dána pravomoc civilních soudů, neboť předmětem řízení je určení práv veřejnoprávní povahy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 81/2015, ze dne 9. 12. 2015


23.03.2016 00:00

Pravomoc soudu ve věci uzavření smlouvy o plném přímém zaopatření

Smlouva o plném přímém zaopatření podle § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2012, je veřejnoprávní povahy; pravomoc civilního soudu k nahrazení projevu vůle školského zařízení pro výkon ústavní výchovy k uzavření takové smlouvy proto není dána.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4180/2014, ze dne 10. 12. 2015


17.02.2016 00:02

Pravomoc českého soudu projednat dědictví ohledně nemovitosti ležící v SR

V případech, kdy jsou předmětem dědictví po zůstaviteli nemovitosti ležící na území Slovenské republiky, je – bez ohledu na státní příslušnost zůstavitele - ve smyslu ustanovení § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 97/1963 Zb. účinného pro Slovenskou republiku dána výlučná pravomoc slovenského soudu k jejich projednání. Výlučná pravomoc slovenského soudu má za následek, že na základě čl. 23 písm. d) smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou by rozhodnutí českého soudu ohledně nemovitostí ležících na území Slovenské republiky nebylo ve Slovenské republice uznáno ani vykonáno.

Na základě uvedeného lze také uzavřít, že v těchto případech (tj. ohledně nemovitostí ležících na území Slovenské republiky) by právní následky rozhodnutí českého soudu nebyly Slovenskou republikou přiznány, a proto ani není splněn předpoklad zakládající pravomoc českého soudu k projednání dědictví nacházejícího se v cizině ve smyslu ustanovení § 44 věta druhá zákona č. 97/1963 Sb. V projednávané věci tak není dána pravomoc českého soudu k dodatečnému projednání dědictví po zůstavitelce, neboť slovenskými justičními orgány by jeho rozhodnutí ohledně nemovitostí ležících na území Slovenské republiky nebyly právní následky přiznány, a z tohoto důvodu bylo nezbytné dodatečné řízení o dědictví po zůstavitelce ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 OSŘ zastavit.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 282/2015, ze dne 23. 11. 2015


17.02.2016 00:00

Žaloba na určení neplatnosti pasportu stavby (domu)

Z přednesů žalobkyně v průběhu řízení a jejích procesních stanovisek je zřejmé, že se nedomáhala zrušení rozhodnutí správního orgánu, nedomáhala se ochrany proti nečinnosti správního orgánu ani se nedomáhala ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, nýbrž toliko se domáhala určení neplatnosti pasportu stavby, na jehož základě měla žalobkyni vzniknout újma. Žalobkyně také výslovně odmítá poskytnutí ochrany prostřednictvím správního řízení před příslušným stavebním úřadem či prostřednictvím soudního řízení před správními soudy, neboť zdůrazňuje, že pasport domu byl vyhotoven žalovanými a jeho vyhotovením mělo dojít k újmě na straně žalobkyně.

Za dané situace dospěl proto dovolací soud k závěru, že i s ohledem na právo na přístup k soudu, jehož se dovolatelka ostatně sama dovolávala, není namístě postup podle § 104b o. s. ř. a je třeba se návrhem dovolatelky na určení neplatnosti pasportu stavby zabývat v civilním soudním řízení. Pro úplnost dovolací soud dodává, že jeho závěr o pravomoci soudů rozhodujících v civilním řízení však nikterak nepředjímá bez dalšího též důvodnost nároku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3460/2015, ze dne 24. 11. 2015


10.02.2016 00:00

Mezinárodní příslušnost (pravomoc) v řízení o žalobě proti směnečnému rukojmímu

Je-li u soudu příslušného podle článku 2 nařízení Brusel I a ustanovení § 85 odst. 1 nebo 3 o. s. ř. (resp. § 85a o. s. ř.) k projednání a rozhodnutí žaloby směnečného věřitele proti výstavci směnky vlastní současně podána žaloba také proti směnečnému rukojmímu s bydlištěm v jiném členském státě Evropské unie, použije se pro určení soudu příslušného k projednání a rozhodnutí takové žaloby (neplyne-li příslušnost soudu již z článku 23 či 24, popř. z článku 5 odst. 1 nařízení) článek 6 odst. 1 nařízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1849/2013, ze dne 29. 10. 2015


28.01.2016 00:01

Schválení dědické dohody uzavřené za nezletilého dle nařízení Brusel II bis

Schválení dědické dohody uzavřené opatrovníkem nezletilých dětí za tyto děti představuje opatření týkající se výkonu rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 („nařízení Brusel II bis“), které proto spadá do rozsahu působnosti uvedeného nařízení. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu se určí podle čl. 8, příp. čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Nd 201/2013, ze dne 11. 11. 2015


18.12.2015 00:02

ÚS: Odnětí věci zákonnému soudci - domácí porod

I. Právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) není vyčerpáno zákonným určením příslušnosti soudu, vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce a ani vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Toto právo je totiž podmínkou řádného výkonu soudnictví, když upevňuje soudcovskou nezávislost a současně představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy. Jednou ze záruk plynoucí z práva na zákonného soudce je proto i výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce.

II. Ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož může odvolací soud nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), musí být proto vykládáno restriktivním způsobem. K nařízení změny soudce tedy nemůže dojít jen proto, že např. soudci rozhodující na obou stupních soudní soustavy zastávají odlišné právní názory, přístupy a případně i hodnoty. Citované ustanovení totiž nemá sloužit k unifikaci právních názorů a hodnotového postoje soudců, nýbrž k zamezení excesům, spočívajícím ve zjevném nerespektování dvojinstančnosti soudního řízení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2766/14, ze dne 1. 12. 2015


< strana 1 / 10 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články